Nabývání majetku zůstavitele a nahodilá zkáza věci

JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

 

Náhoda stíhá zásadně vlastníka, v dědickém právu se však setkáváme s řadou specifik. Pozornost bude věnována následkům nahodilé zkázy pro odkazovníka, dědice, nepominutelného dědice i obdarovaného.

 

I.  Odpovědnost za náhodu – ohlédnutí literární

Problematikou odpovědnosti za náhodu se zabývala řada našich předních právních vědců: za všechny jmenujme alespoň prof. Emila Svobodu (1878–1948), dlouholetého redaktora notářského časopisu České právo a referenta subkomitétu pro dědické právo v rámci meziválečné rekodifikace, nebo jeho učitele prof. Emanuela Tilsche (1866–1912), jednoho z našich nejinspirativnějších civilistů a mj. také autora pozoruhodné komparativní práce o dědickém právu.1 Oba jejich články na uvedené téma byly psány (a spojitost to nebyla náhodná) s odstupem třiceti let pro Randovy jubilejní sborníky: zatímco Svoboda se zaměřil na výklad  § 1311 ABGB (převzatého do § 2904 NOZ), Tilsch se zamýšlel nad náhodou v právu komplexně; ani jeden z autorů se však nevěnoval speciálně oblasti dědického práva.2 V návaznosti na šířeji vymezený příspěvek srovnávající postavení dědice a odkazovníka3 se proto budeme blíže zabývat nahodilou zkázou v případě odkázané, děděné a darované věci.

 

II.  Nabyvatelé pro případ smrti – ohlédnutí historicko-komparativní

Vlastnímu výkladu je nutné předeslat několik terminologických poznámek: z romanistické perspektivy byl dědic (a zejména ten „nepominutelný“) chápán primárně jako nástupce zůstavitele, zatímco odkazovník (resp. obdarovaný pro případ smrti) jako nabyvatel majetku. Postupně s tím, jak dědické právo získávalo převážně majetkový charakter, docházelo také ke sbližování postavení dědice a odkazovníka.

Pojem „dědic“ se užívá v různých významech – v ABGB či meziválečných osnovách se o něm mluví v souvislosti 1) s dědickým nápadem (v zásadě od smrti zůstavitele), 2) s přijetím dědictví (podáním dědické přihlášky), a 3) s přikázáním pozůstalosti (vydáním odevzdávací listiny);4 v NOZ se dědicem rozumí 1) ten, komu náleží právo na dědictví (§ 1475) nebo úžeji 2) ten, kdo nabude dědictví  (§ 1670nn.).

Odkazovníkem je podle ABGB (§ 535), meziválečných osnov i NOZ (§ 1477) ten, komu byla zůstavena jen jednotlivá věc, případně několik věcí určitého druhu, přičemž odkazovník není dědicem. Z důvodové zprávy  u § 1594–1596 NOZ však vyplývá, že pro posouzení úmyslu zůstavitele, zda chtěl ustanovit dědice nebo zřídit odkaz, by nemělo být rozhodující, zda se pořizuje o konkrétní věci, ale hodnota věci (věcí) v poměru k hodnotě pozůstalosti (u nižší jako odkaz, u vyšší jako dědění).5 Toto pojetí navazuje nejen na OZ 1950, ale je i v souladu se současnou rakouskou literaturou a judikaturou6. Ještě připomeňme, že se také odkazovníci mohou v poměru hodnoty svých odkazů stát dědici (§ 1633 NOZ a § 185 odst. 2 ZŘS), což bylo převzato přímo z § 726 ABGB (v meziválečných osnovách to bylo vypuštěno).

Obdarovaný pro případ smrti by měl mít (po smrti dárce) obdobné postavení jako odkazovník (NOZ § 1594 odst. 2  a § 2063), a to i v případě „pravého“ darování pro případ smrti (tj. darování, kdy se dárce vzdal práva dar odvolat a vydal o tom obdarovanému listinu). K tomuto řešení dospělo po dlouhém vývoji římské právo (podle Justiniána se mělo donatio mortis causa posuzovat „téměř ve všech ohledech“ jako odkaz), výslovně to je upraveno v německém či švýcarském právu, kde je Schenkungsversprechen von Todes wegen podřazeno režimu dědických smluv (srov. § 2301 BGB a čl. 245 odst. 2 ZGB-OR), a má to být také převažující názor současné rakouské civilistiky (neboli za života dárce posuzovat Schenkung auf den Todesfall jako smlouvu a po jeho smrti jako odkaz).7

Nepominutelným dědicem je ten, komu náleží povinný díl (§ 1642nn.): nemá však právo na podíl z pozůstalosti, ale pouze na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (§ 1654 odst. 1). Z právního hlediska proto nejde o dědice, ale spíše o „zákonné odkazovníky“ (na nepřípadnost označování „nepominutelný dědic“ upozorňovala už meziválečná právní věda, např. E. Svoboda mluvil o „nepominutelných čekatelích“).8

 

III.  Nabývání majetku zůstavitele

Pro řešenou problematiku jsou určující dvě zásady vyvozené z římskoprávních pramenů: 1) náhoda stíhá vlastníka (casum sentit dominus) a 2) dědické poměry se posuzují k době dědického nápadu, resp. smrti zůstavitele (mortis tempore spectatur). První zásada se týká nahodilých situací, kdy za vzniklou škodu nikdo neodpovídá (jde pochopitelně o zjednodušení, protože římské právo, založené na propracované kazuistice, rozlišovalo různé druhy náhod s rozdílnými následky9); ke druhé zásadě můžeme doplnit, že v rámci dědického práva mohou být zohledněny i jiné časové okamžiky, jako výjimka by však měly být upraveny výslovně (např. v případě kolace neboli započtení darování se má jeho hodnota určit zpravidla podle doby odevzdání, viz  § 1659). Pokud máme ověřit, do jaké míry se výše uvedené zásady v dědickém právu skutečně uplatňují, musíme nejdříve určit (již tradičně sporný) okamžik nabývání majetku zůstavitele.

Nový občanský zákoník se u problematiky nabývání mortis causa odchýlil od římsko-rakouské tradice spočívající na tzv. ležící pozůstalosti (hereditas iacens) a naopak navázal na dosavadní občanský zákoník. Dále nebyla z ABGB převzata dvoufázovost nabývání věcných práv (titulus a modus), kdy se kromě právního důvodu vyžaduje také odevzdání a převzetí (§ 425), což odpovídá i dosavadnímu občanskému zákoníku. NOZ naopak vychází ze zásady konsenzuální, kdy k převodu vlastnického práva dochází již účinností smlouvy (§ 1099) s výjimkou případů stanovených zákonem (zvl. u věcí zapisovaných do veřejných seznamů).

V ABGB vzniká dědické právo i právo na odkaz po smrti zůstavitele (§ 536, 684), zpravidla však již jeho smrtí, pokud není podmíněno (§ 695nn., zvl. § 703); dědictví se nabývá na základě dědické přihlášky (§ 799) a odevzdání soudem (§ 819). V NOZ vzniká dědické právo i právo na odkaz smrtí zůstavitele (§ 1479, 1620)10, dědictví se tak jako dosud nabývá již smrtí zůstavitele s možností dědictví odmítnout (§ 1485)11. Odkázaná věc se nabývá v ABGB (§ 684) i NOZ  (§ 1621) stejně jako vlastnické právo.

V ABGB bylo sporné, zda dědic nabývá zděděný majetek (a zvl. nemovitost) již dědickou přihláškou, odevzdáním nebo až intabulací (§ 819 a 436). V domácí meziválečné literatuře a judikatuře se (mj. také pod Randovým vlivem) ustálil názor, že se zděděná movitá i nemovitá věc nabývá již soudním přikázáním (vydáním odevzdávací listiny); odkázaná movitost se nabývala také odevzdáním, nemovitost však až intabulací (§ 684, 426nn. a 437).

V NOZ je sporné, zda dědicové nabývají dědictví již smrtí zůstavitele a rozhodnutí soudu má pouze deklaratorní účinky (což zřejmě bude dosud převažující mínění), nebo (jak někteří autoři přesvědčivě oponují12) smrtí zůstavitele nabývá dědictví společenství dědiců a konkrétní dědic až rozhodnutím soudu (s konstitutivními účinky k jeho právní moci, přičemž deklaratorní účinky ke dni vzniku dědického práva pouze v případě jediného dědice). Toto druhé pojetí se svými účinky více blíží rakouské tradici.

Úprava nabývání odkazu NOZ (§ 1620nn.) vychází z vládního návrhu 1936/37 (§ 495nn.) navazujícího na ABGB, přičemž předmět odkazu se nabývá stejným způsobem jako vlastnické právo (tedy podle § 1099nn.). V důvodové zprávě se k tomu uvádí, že „vlastnickým titulem pro odkazovníka je pořízení pro případ smrti“ a „dědic má pouze povinnost odkazovníku vydat, na co mu již vlastnické právo vzniklo“.13 Vzhledem ke konsenzuální zásadě však může být sporné, kdy se nabývají movité věci nezapsané ve veřejných seznamech.14

Ve výše uvedeném příspěvku o dědictví a odkazu jsme dospěli k tomu, že u jednotlivě určených věcí (§ 1099) by k nabytí vlastnického práva mělo dojít ipso iure splatností odkazu, tj. většinou již smrtí zůstavitele (§ 1624), u druhově určených věcí (§ 1101) okamžikem individualizace, nejpozději předáním. S tím mj. koresponduje, že dědic s výhradou soupisu má k odkázaným předmětům zadržovací právo  (§ 1630 odst. 1). Do splatnosti odkazu by náleželo vlastnické právo k odkázané věci dědici, resp. společenství dědiců.15

V případě věcí zapsaných ve veřejných seznamech (zvl. nemovitosti) dochází sice k nabývání odkazu až zápisem do takového seznamu (§ 1102nn.), ale již od splatnosti má odkazovník postavení naturálního vlastníka: má právo věc držet, resp. se domáhat vydání odkázané věci (§ 1621 odst. 2), má právo věc užívat, resp. na plody a užitky (§ 1625), může s ní také (nepřímo) nakládat (§ 1622), proti třetím osobám je chráněn obdobou vlastnických žalob (§ 1044) a ve veřejném seznamu se zapisuje přímo po zůstaviteli (§ 1621 odst. 2).

Pojetí odkazu v NOZ mělo zřejmě podle původního záměru navazovat na česko-rakouskou tradici damnačního („obligačního“) legátu, ve skutečnosti se však přiblížilo justiniánské úpravě, která sloučila výhody vindikačního („věcného“) legátu s damnačním (odkazovníku náležela kromě obligační žaloby také vlastnická žaloba, pokud byla odkázaná věc ve vlastnictví zůstavitele). Nutno však zdůraznit, že nejde o nic překvapivého: v právních řádech s konsenzuálním nabytím vlastnictví mají naopak odkazy pravidelně věcně-právní účinky (typicky v Code civil, u nás v OZ 1950), což s sebou přináší řadu výhod (jednou z nich je zvýšená ochrana odkazovníka, protože dědic není oprávněn odkázanou věc zcizit);16 jiným důsledkem by mělo být širší chápání pozůstalosti.17

 

IV.  Nahodilá zkáza odkázané, děděné a darované věci  

Někdejší zásadní rozdílnost v postavení dědice a odkazovníka se v novějším právu výrazně odráží právě v problematice nahodilé zkázy, resp. právních či faktických vad pozůstalostního majetku. Níže představená řešení (zejména u dědice ex re certa – dědice ustanoveného ke konkrétní věci) je nutné chápat jako modelová, vždy bude určující vůle zůstavitele, kterou je nutné komplexně vyložit. V následujících případech budeme rozlišovat situace před a po dědickém nápadu, resp. po smrti zůstavitele.18  

1) Odkazovník: Řešení souvisí s problematikou odvolání odkazu, v níž se výrazně odráží respekt k vůli zůstavitele i snaha předejít zatajování odkázaného majetku dědici. Pokud k nahodilé zkáze (resp. pozbytí mimo vůli zůstavitele) dojde a) před smrtí zůstavitele, tak se má za to, že odkaz nebyl odvolán (§ 1603) a má být poskytnuto náhradní plnění (důvodová zpráva se zmiňuje o peněžité náhradě, což však není výslovně upraveno); domníváme se, že by se v této situaci měla analogicky aplikovat zvláštní pravidla o jednotlivých druzích odkazů: zastupitelná věc se opatří v odpovídající jakosti (§ 1605 odst. 2), za nezastupitelnou věc se vyplatí obvyklá cena (§ 1609 a 1610 odst. 2)19. Pokud k nahodilé zkáze dojde b) po smrti zůstavitele, tak před splatností odkazu zaniká právo na odkaz (nezastupitelné věci) pro nemožnost plnění (§ 2006) a po splatnosti postihuje zkáza či vady přímo odkazovníka (§ 1625).

Ustanovení o odvolání odkazu, navazující na meziválečné osnovy a ty na ABGB, presumují určitou vůli zůstavitele. Zásada je taková, že se má na odkaz hledět spíše jako na platný než neplatný. Pokud se odkázaná věc v pozůstalosti nenachází vlivem okolností mimo vůli zůstavitele, tak se má za to, že odkaz nebyl odvolán a dědici ho jsou povinni splnit. Domněnku neodvolání (trvání) odkazu (§ 1603) musíme vůči následné nemožnosti plnění (§ 2006) chápat jako lex specialis. Problematický se však může zdát vztah ustanovení o odvolání odkazu (§ 1602 a 1603) a zvláštních pravidel o jednotlivých druzích odkazů (§ 1604nn.). Půjde o vztah obecného a speciálního, jak by napovídala systematika, nebo uvedená ustanovení řeší odlišné situace a uplatní se více méně autonomně (např. že se odvolání odkazu bude týkat pouze určitých věcí, nebo že se zvláštní odkazová pravidla uplatní pouze v případě, že nebude prokázáno, proč se odkázaná věc nenachází v pozůstalosti)?

ABGB i meziválečné osnovy mají ustanovení obdobná, poněkud odlišná je pouze systematika (problematika odvolání odkazu je řazena k „obmezení a zrušení poslední vůle“). Komentář Rouček-Sedláček chápe „předpokládané odvolání odkazu“ (§ 724 a 725 ABGB) a „zvláštní předpisy o odkazu“ (§ 656nn. ABGB) do značné míry jako autonomní, např. nehraje roli důvod, proč se odkázaná zastupitelná věc nenachází v pozůstalosti, resp. zda zanikla z vůle nebo mimo vůli zůstavitele (§ 657 ABGB, resp. § 1605 NOZ), a platnost odkazu cizí určité věci se vztahuje k době posledního pořízení (§ 662 ABGB, resp. 1610 NOZ). Uvedené závěry jsou využitelné i pro novou úpravu. Můžeme shrnout, že se ustanovení o odvolání odkazu (§ 1602 a 1603) se zvláštními odkazovými pravidly (§ 1604nn.) vzájemně doplňují: některá z nich jsou autonomní (§ 1605, 1607 a 1610), jiná speciální (§ 1609).

Sporné se však může stát chápání důkazního břemene u odvolání odkazu. Výslovně to sice není upraveno, ale vychází se z předpokladu existence odkazu ke dni úmrtí zůstavitele. Pokud dědic prokáže, že se odkázaná věc nenachází v pozůstalosti z vůle zůstavitele, tak se má za to, že odkaz byl odvolán (§ 1602); pokud se zjistí, že k tomu došlo mimo vůli zůstavitele, tak se má za to, že odkaz odvolán nebyl, ale dědic má možnost prokázat opak (§ 1603). Pokud se však dědici nepodaří prokázat, z jakého důvodu není odkázaná věc v pozůstalosti, tak by se měl odkaz považovat za platný (vlastní plnění sice nebude fakticky možné, ale měla by se poskytnout náhrada jako by k pozbytí došlo mimo vůli zůstavitele). Neuplatní se ani liberační důvody (§ 2913), osvobozuje pouze krajní nouze (§ 2906) s případným upotřebením věci k prospěchu jiného (§ 3014).

Pokud se odkázaná věc nebude nacházet v pozůstalosti, tak z toho můžeme pro praxi vyvodit následující postup: a) u zastupitelné věci bude odkaz platný, pokud zůstavitel neodkázal věc výslovně ze svého vlastnictví (§ 1605), v případě peněz bude platný bez dalšího (§ 1607); b) v případě určité věci (obraz, auto) bude odkaz platný, pokud dědic neprokáže, že zůstavitel odkaz odvolal nebo že k zániku došlo z vůle zůstavitele (§ 1602, 1603 a 1610).

2) Dědic: U dědictví stíhá ztráta na majetku poměrně všechny dědice (resp. společenství dědiců), interpretační obtíže však mohou nastat u dědice ex re certa (ke konkrétní věci), resp. u přikázaného rozdělení pozůstalosti (§ 1694). Pokud k nahodilé zkáze dojde a) před smrtí zůstavitele, tak by se mělo uplatnit analogické řešení jako u odkazů (striktně vzato sice není možné zdědit neexistující věc, tzv. dědic ex re certa by se však mohl považovat za odkazovníka20), b) po smrti zůstavitele (do rozhodnutí o dědictví) by měl mít dědic vůči ostatním spoludědicům nárok na náhradu. Tato situace sice není v NOZ výslovně upravena, mohlo by se však postupovat analogicky podle § 1699 odst. 2: pokud platí pro vady, tím spíše by měl platit pro nahodilé zničení věci (argumentum a fortiori), resp. právní vada v podobě vlastnického práva třetí osoby může mít za následek pozbytí věci; nepřímo můžeme takový nárok vyvodit také z § 1656. Především to však vyplývá z charakteru společenství dědiců (§ 1236nn.), jehož členové jsou do právní moci rozhodnutí o dědictví povinni a oprávněni společně a nerozdílně.21

3) Nepominutelný dědic: Až do určení povinného dílu [§ 185 odst. 3 písm. b) z. ř. s.] se nepominutelný dědic poměrně účastní na zisku a ztrátě pozůstalosti (§ 1656), takže v tomto směru se jeho postavení blíží „skutečným“ dědicům, jinak však spíše odkazovníkům. 

V této souvislosti vyvstává otázka, zda by neměl (de lege ferenda) také odkazovník, jemuž byla odkázána peněžní částka, pociťovat nahodilou zkázu pozůstalosti, resp. se obdobně jako nepominutelný dědic podílet na zisku a ztrátě pozůstalosti. Jinými slovy řečeno, zda by se falcidiánská kvarta zaručující dědicům (uplatňujícím výhradu soupisu) alespoň čtvrtinu dědictví nezatíženou odkazy (§ 1598), neměla určovat až k právní moci rozhodnutí soudu o dědictví. Odpovídalo by to česko-rakouské tradici (kde až do soudního přikázání byla zavázána pouze pozůstalost) i směřování NOZ, který ve srovnání s ABGB upřednostňuje dědice před odkazovníky. Paradoxnost odlišného přístupu k nepominutelným dědicům a odkazovníkům vynikne v situaci, když by byl nepominutelnému dědici zanechán jeho povinný díl ve formě odkazu (§ 1644 odst. 1).

4) Obdarovaný: Darování (zejména nedlouho před smrtí dárce-zůstavitele) se blíží faktickými důsledky pořízení pro případ smrti, na což soukromé právo pamatuje tradičními instituty kolace (započtení na povinný díl či dědický podíl) a vrácení daru na povinný díl.22

Pro řešení nahodilé zkázy darů podléhajících kolaci jsou stěžejní pravidla pro určení jejich hodnoty: podle ABGB (§ 794) se má počítat u nemovitých věcí podle doby přijetí a movitých věcí podle doby dědického nápadu (Komentář Rouček-Sedláček to vysvětluje tak, že u movitostí rozhoduje stav v době přijetí, ale hodnota v době dědického nápadu; podle novější rakouské judikatury by se naopak měla u movitých i nemovitých věcí posuzovat hodnota podle doby dědického nápadu23); podle meziválečných osnov (§ 704 osnovy 1931 a § 607 vládního návrhu 1936/37) se u nemovitých i movitých věcí počítala podle doby odevzdání, v případech hodných zvláštního zřetele však mohl soudce rozhodnout jinak. V občanských zákonících z roku 1950 i 1964 výslovná úprava chyběla, většinou se však v praxi vycházelo z ceny daru v době jeho odevzdání. Meziválečnou úpravu sleduje také NOZ (§ 1659).   

Pravidla však mohou být různá, např. se zohledňuje druh věci či osoba obdarovaného: v německém BGB se v případě obdarování spoludědice (§ 2055 odst. 2) či nepominutelného dědice (§ 2315 odst. 2) určuje hodnota podle doby poskytnutí, v případě obdarování třetích osob (§ 2325 odst. 2) se určuje hodnota zuživatelných věcí (tedy také peněz) podle doby poskytnutí, ostatních věcí pak podle doby dědického nápadu, pokud se však jejich hodnota zvýšila, tak se k tomu nepřihlíží; ve švýcarském ZGB je určující hodnota obdarování v době dědického nápadu, byla-li však věc prodána dříve, podle dosaženého příjmu; opotřebení a škody se řídí pravidly upravujícími držbu (čl. 630); v polském KC (čl. 995 § 1) se hodnota daru určuje podle stavu v době darování a podle cen v době určování povinného dílu.

Z výše uvedeného vyplývá, že podle NOZ sice nahodilá zkáza stíhá obdarovaného dědice (tak i v BGB či KC), pokud však půjde o mimořádné případy (např. o nahodilou zkázu, k níž nedal obdarovaný podnět podle § 2904 a věc nepojistil), tak by kolace měla být podle okolností soudem výrazně snížena nebo zcela vyloučena (v případě započtení na povinný díl podle § 1660 a 1661 či v případě započtení na dědický podíl, ke které dal zůstavitel příkaz podle  § 1663). 

5) Obdarovaný pro případ smrti: Řešení nahodilé zkázy bude navazovat na řešení charakteru darování pro případ smrti, resp. tradičního sporu, zda jde spíše o odkaz nebo o darování. V návaznosti na výklad v bodě II. se domníváme, že by měly být následky nahodilé zkázy darování pro případ smrti, ať už je odvolatelné nebo neodvolatelné, v zásadě stejné jako u odkazu, což je pro „pravého“ (neodvolatelně) obdarovaného výhodnější, než kdyby se takové bezúplatné plnění posuzovalo jako darování za života. Pokud by totiž došlo k nahodilé zkáze darované věci před smrtí zůstavitele, tak se má za to, že odkaz nebyl odvolán a za nezastupitelnou věc se vyplatí obvyklá cena (§ 1603, 1609 a 1610 odst. 2), zatímco v případě běžného darování nezastupitelné věci by právo na plnění zaniklo pro nemožnost plnění (§ 2006).

 

V. Závěrem

Zásada, že náhoda stíhá vlastníka, se v novém občanském zákoníku uplatňuje důsledně u dědiců, dále s výjimkou  § 1603 (předpoklad neodvolání odkazu) u odkazovníků a obdarovaných pro případ smrti, a se zmírněním podle  § 1659 u obdarovaných za života, kteří jsou povinni ke kolaci (započtení darování). U tzv. dědice ex re certa (ke konkrétní věci), který může být podle okolností považován za dědice nebo odkazovníka, pak existuje poměrně velký prostor zohlednit specifika jednotlivých případů a dospět k dobrému uspořádání práv a povinností.

 

Článek je dílčím výstupem z projektu GAČR č. 15-08294S „Dělené vlastnictví a jeho středoevropské konotace a perspektivy“.

 

1   Tilsch, E. Dědické právo rakouské se stanoviska srovnávací právní vědy. Část I. Praha: Bursík & Kohout, 1905. Její reprint byl v roce 2014 vydán v rámci edice Klasická právnická díla nakladatelství Wolters Kluwer ČR.  

2   Tilsch, E. O příčinném spojení v právu soukromém. In Pocta podaná českou fakultou právnickou panu Dr. Ant. rytíři Randovi k sedmdesátým narozeninám dne 8. července 1904. Praha: Bursík & Kohout, 1904, s. 277–298; Svoboda, E. K otázce ručení za náhodu. In Randův jubilejní památník: k stému výročí narození Antonína Randy vydala Právnická fakulta Univerzity Karlovy. Praha: PF UK, 1934, s. 469–485. 

3   Srov. Horák, O. Dědictví a odkaz (k přechodu majetkových práv a povinností pro případ smrti). Právní rozhledy, 2015, roč. 23,  č. 9, s. 305–310.

4   Srov. Rouček, F. Komentář k § 532. In Rouček, F., Sedláček, J. (edd.). Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha: V. Linhart, 1936, s. 16–17. 

5   Eliáš, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012,  s. 653–654.

6   Srov. Werkusch-Christ, C. Komentář k § 535. In Kletečka, A., Schauer, M. (edd.). ABGB-ON. Wien: Manz, 2012, marg. 3.

7   Blíže: Längle, M. Schenkung auf den Todesfall. Wien; Graz: NWV – Neuer Wiss. Verl., 2009 zvl. s. 60nn. (její recenze vyšla v Ad Notam, 2015, roč. 21, č. 4, s. 42–43). V tomto roce proběhla v Rakousku rozsáhlá (nikoli však zásadní) rekodifikace dědického práva (Erbrechts-Änderungsgesetz 2015 – BGBl. I Nr. 87/2015, s účinností od 1. 1. 2017), která dosavadní úpravu (pravého) darování pro případ smrti sblížila s dědickou smlouvou (z hlediska systematiky i svými účinky): v novelizovaném § 603 ABGB je výslovně zakotveno, že se má neodvolatelné darování pro případ smrtí považovat za smlouvu i po smrti dárce; dosavadní § 956 ABGB, upravující darování pro případ smrti v rámci obligací (darovací smlouvy), byl zrušen.

8   Srov. mj. Kittel, D. Neopomenutelný dědic není dědicem. Ad Notam, 2011, roč. 17, č. 2, s. 14–16, a Horák, O. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 11, s. 381–386.

9   Nověji srov. Vlček, K. Vliv římského práva na současný občanský zákoník – přechod rizik ve smluvním právu. Bulletin advokacie online, 18. 1. 2013 (dostupné z: www.bulletin-advokacie.cz), a Dostalík, P. Relativní majetková práva z historicko-srovnávací perspektivy. Olomouc: Iuridicum Olomoucense, 2014, zvl.  s. 47nn. 

10 Specifická bude situace při svěřenském nástupnictví  (§ 1512nn.), v němž se odráží teorie tzv. děleného vlastnictví, resp. uživatelská koncepce vlastnictví. I v tomto případě však vzniká svěřenskému nástupci (podmíněné) dědické právo, které se odráží v omezení předního dědice, již smrtí zůstavitele. Blíže: Šešina, M. Komentář k § 1512. In Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV. (§1475–1720). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 99n.

11 Případ odkládací podmínky (§ 1567) by měl být řešen svěřenským nástupnictvím zákonných dědiců (§ 1513).

12 Spáčil, J., Šešina, M. Nabývání dědictví a vlastnické žaloby dědiců v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2015,  roč. 23, č. 2, s. 39–44.

13 Eliáš, K. Op. cit. sub 5, s. 661.

14 Bílek, P. Komentář k § 1620. In Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. Praha: C.H. Beck, 2015, zvl. s. 348–349.

15 Srov. Horák, O. Op. cit. sub 3, s. 307–308.

16 Srov. Kegel, G. Erbfolge und Vermächtnis: Heres ex re certa und Vindikationslegat. In Liber Amicorum: Professor Ignaz Seidl-Hohenveldern: in honour of his 80th birthday. The Hague; London; Boston: Kluwer Law International, 1998, s. 339–364. Dostupné též z Google books.

17 Otázku, zda je určitý majetek součástí pozůstalosti a projednává se v dědickém řízení, musíme řešit vlastně u všech nabývání mortis causa, která nastávají smrtí zůstavitele: jak u darování pro případ smrti, tak u odkazů nezapisovaných do veřejných seznamů či u zřízení svěřenského fondu. Všechny uvedené dispozice je nutné v dědickém řízení zohlednit, a to jak z důvodu ochrany (nepominutelných) dědiců (zvl. kvůli výpočtu povinného dílu či falcidiánské kvarty), tak i věřitelů. K tomu se blíže vrátíme v samostatném příspěvku.

18 NOZ na rozdíl od ABGB nezná tzv. ležící pozůstalost: i když je dědické právo či právo na odkaz podmíněno, resp. vázáno na odkládací podmínku (§ 1513), vždy dochází k dědickému nápadu i nabytí pozůstalostního majetku smrtí zůstavitele, dědic či společenství dědiců však budou jako tzv. přední dědic výrazně omezeni ve prospěch následného dědice (§ 1567); obdobně to platí i pro odkazovníka (§ 1568).

19 Pracovní verze návrhu novely NOZ v § 1603 výslovně zakotvovala právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, její určení však může v praxi činit problém (dostupné z: http://www.ceska-justice.cz/wp-content/uploads/2014/08/Navrh_zmen_NOZ.pdf, cit. 22. 2. 2015).

20 Zda se jedná o dědice či odkazovníka je nutné posuzovat podle okolností daného případu.  Při výkladu posledního pořízení by mohlo hrát roli, zda se jedná o nepominutelného dědice, zda dědic získal ještě nějaký další majetek z pozůstalosti, jaká byla hodnota zničené věci, kdy a jak došlo k jejímu zničení apod.

21 Srov. obdobně u spoluvlastnictví a společenství jiných věcných práv v ABGB (§ 361 a 825nn., zvl. § 829 a 839).

22 Srov. Eliáš, K. Darování (Pohled na zdejší zákonnou úpravu pod zorným úhlem některých historických a komparativních aspektů). In Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny. Olomouc: UP, 2006, s. 94–120. Nověji: Horák, O. Tzv. nepominutelný dědic v novém občanském zákoníku. Právní rozhledy, 2014, roč. 22, č. 11, zvl. s. 384n.

23  Srov. Rouček, F. Komentář k § 794. In Op. cit. sub 4, s. 478–482, a mj. Tades, H. et al. Das Allgemeine bürgerliche Gesetzbuch. 37. Aufl. Wien: Manz, 2009, s. 819.

Zpět