Mezinárodní příslušnost podle evropského nařízení o dědictví

Mgr. Bc. Jarmila Mateřanková

 

Tento příspěvek si klade za cíl seznámit čtenáře s pravidly pro určení příslušnosti soudů projednávajících dědictví s mezinárodním prvkem, a to v teoretické i praktické rovině, podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, které nabylo účinnosti dne 17. 8. 2015 (dále jen „Nařízení“).

 

Jednotné dědické (pozůstalostní) řízení

Nařízení přináší revoluční změny do oblasti přeshraničních dědických řízení, a to vytvořením jednotného právního rámce pro úpravu základních otázek mezinárodního práva soukromého ve vztahu k dědění s mezinárodním prvkem. Účelem Nařízení je zjednodušit přeshraniční dědická řízení a usnadnit dotčeným osobám řešení právních aspektů mezinárodních dědických řízení, a to stanovením jednotných pravidel pro určení soudů příslušných k projednávání dědictví a pro určení rozhodného práva, které se na dědění použije. Nařízení je koncipováno na výchozím principu tzv. jednotného dědického řízení. Dle tohoto principu, je-li dána příslušnost soudu členského státu rozhodovat o dědictví, pak je tato dána pro dědické řízení jako celek a dopadá na veškerý majetek zůstavitele (bez ohledu na jeho polohu a povahu). Současně dochází ve většině případů ke sjednocení rozhodného práva s právem místa projednání dědictví, přičemž rozhodnutí o dědictví vydaná v jednom členském státu Evropské unie jsou na základě Nařízení automaticky uznávána ve všech ostatních členských státech bez nutnosti zvláštního řízení. Nařízení dále zavádí evropské dědické osvědčení umožňující prokázat postavení a z něj vyplývající práva (povinnosti) dědice, odkazovníka, vykonavatele závěti či správce pozůstalosti v jiném členském státě Evropské unie.

 

Místní působnost

Na úvod tohoto článku je potřeba vymezit, co se ve smyslu Nařízení rozumí členským státem Evropské unie. Jedná se o všechny členské státy Evropské unie s výjimkou Spojeného království, Irska a Dánska, které nejsou Nařízením vázány.1 S ohledem na skutečnost, že Nařízení má v každém členském státě Evropské unie obecnou závaznost, aplikační přednost a přímou použitelnost, není jeho aplikaci v České republice na překážku, že doposud nebyl přijat vnitrostátní prováděcí právní předpis.2

 

Pravomoc notářů

Pravomoc notářů jednat v dědických věcech s mezinárodním prvkem je dána článkem 3 odst. 2 Nařízení, v návaznosti na recitál 21 preambule Nařízení, na jehož základě všichni notáři, kteří mají pravomoc jednat v dědických věcech v jednotlivých členských státech, mohou tuto pravomoc vykonávat rovněž v dědických věcech spadajících do působnosti Nařízení. Dle citovaného ustanovení se pro účely Nařízení „soudem“ rozumí veškeré soudní orgány a všechny ostatní orgány a právní odborníci s pravomocí v dědických věcech, kteří:

a) vykonávají soudní funkce nebo jednají na základě zmocnění soudním orgánem nebo pod dohledem soudního orgánu,

b) jestliže tyto ostatní orgány a právní odborníci nabízejí záruky nestrannosti a práva všech stran být vyslechnut a 

c) jestliže jejich rozhodnutí vydaná podle práva členského státu, v němž působí: a) mohou být napadena před soudním orgánem nebo jím přezkoumána; a b) mají obdobnou sílu a účinky jako rozhodnutí soudního orgánu v téže věci.

 

Český notář jako soudní komisař pověřený projednáním pozůstalostního řízení příslušným soudem bezpochyby shora uvedenou definici „soudu“ naplňuje. V řadě členských států však notáři nemají pravomoc rozhodovat v dědických věcech, nebude je tedy možné pod citovanou definici subsumovat.

 

Časová působnost

 

Nařízení se podle článku 83 použije na dědění majetku osob zemřelých dne 17. 8. 2015 nebo později, je-li v daném případě přítomen mezinárodní prvek, jímž může být zůstavitelův obvyklý pobyt v cizině, jeho cizí státní příslušnost nebo pozůstalost (či její část) nacházející se v zahraničí.

 

Věcná působnost

 

Nařízení se použije pro veškeré způsoby přechodu majetku, práv a závazků z důvodu smrti na základě dědění ze zákona nebo pořízení pro případ smrti. Nařízení se nepoužije na věci daňové, celní či správní, přičemž další oblasti, které jsou z působnosti Nařízení vyloučeny, jsou vymezeny v článku 1 odst. 2 Nařízení. Jedná se kupříkladu o věci osobního stavu fyzických osob, rodinné vztahy, jakož i otázky vztahující se k úpravě majetkových poměrů v manželství (typicky vypořádání společného jmění manželů) či způsobilost fyzických osob k právům a právním úkonům. Dle článku 1 odst. 2 písm. l) Nařízení jsou z působnosti Nařízení vyloučeny rovněž jakékoli zápisy práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříků včetně právních požadavků pro takový zápis a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříků.

 

Mezinárodně příslušný soud, a tedy i český notář, tak bude povinen projednat jako předmět dědického řízení i práva k nemovitým či movitým věcem zapisovaným do příslušných rejstříků v jiném členském státě či státě třetím, přičemž bude z důvodu shora uvedeného vyloučení z působnosti Nařízení nucen zkoumat právo státu, ve kterém je rejstřík veden, za účelem zjištění právních podmínek, způsobu provádění zápisu a orgánů příslušných k zápisu práva do rej­stříku. Evropské dědické osvědčení vydané podle tohoto Nařízení by pak mělo být platným dokumentem pro zápis majetku z dědictví do rejstříku členského státu.

 

URČENÍ MEZINÁRODNÍ PŘÍSLUŠNOSTI

 

Obecná příslušnost – obvyklý pobyt v době smrti

 

Nařízení stanoví v článku 4 jako obecný hraniční určovatel pro určení příslušnosti soudu zabývat se dědickými věcmi s mezinárodním prvkem obvyklý pobyt zůstavitele stabilizovaný k okamžiku jeho smrti. Tento je rovněž hraničním určovatelem pro určení rozhodného práva, což ve většině případů přinese shodu mezi rozhodným právem a právem místa projednání.

 

Obvyklý pobyt (habitual residence) je pojmem evropského práva a jako takový má v koncepci Nařízení významnou roli. Pojem obvyklý pobyt má ve vztahu k jednotlivým právním řádům členských států autonomní postavení, přičemž výklad tohoto pojmu je obsažen v judikatuře Soudního dvora Evropské unie.3 Obvyklý pobyt je místem, které dotyčná osoba určila v úmyslu udělit mu stálý charakter, je stálým nebo obvyklým centrem jejích zájmů.4 Takováto definice je velmi vágní, pročež bude nutno konkrétní podmínky a předpoklady naplnění tohoto pojmu zkoumat v každém jednotlivém případě samostatně. Recitál 23 a 24 preambule Nařízení proto obsahuje pomocný návod pro jeho určení.5 Na základě uvedených recitálů musí při určování místa obvyklého pobytu zůstavitele orgán, který vede dědické řízení, provést celkové posouzení životních okolností zůstavitele v průběhu let před smrtí i v době smrti a vzít přitom v úvahu všechny relevantní aspekty faktické povahy, zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území dotčeného státu a podmínky a důvody tohoto pobytu. Takto určené místo obvyklého pobytu by mělo vykazovat úzký vztah k příslušnému státu. V bodu 24 preambule se Nařízení vyjadřuje k otázce určení obvyklého pobytu u přeshraničních pracovníků – tzv. pendlerů. Pro tyto případy Nařízení zavádí pravidlo, kdy v případě, že osoba udržuje úzký a trvalý vztah ke státu svého původu, je možné považovat za místo obvyklého pobytu zůstavitele i nadále jeho stát původu, v němž se nacházelo středisko zájmů jeho rodiny a jeho společenského života.

 

Dohoda o volbě soudu – delegace

 

Podle článku 5 Nařízení platí, že pokud právo, které si zůstavitel zvolil dle článku 22 Nařízení, aby se jím řídilo jeho dědictví, je právem členského státu, mohou se dotčené strany dohodnout, že soudy tohoto členského státu jsou výlučně příslušné k rozhodování o kterékoli otázce související s dědictvím. Podle článku 22 Nařízení si může každá osoba zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti. Dohoda o volbě soudu je tak možná pouze za předpokladu kumulativního splnění následujících podmínek:

a) zůstavitel za života zvolil právo, kterým se má řídit jeho dědictví jako celek, přičemž tímto právem může být pouze právo státu, jehož byl zůstavitel státním příslušníkem v době volby práva nebo v době smrti,

b) zvolené právo je právem členského státu,

c) dotčené strany se písemně dohodnou, že soudy tohoto členského státu jsou příslušné k řízení o dědictví.

 

Pokud se strany v průběhu dědického řízení v souladu s článkem 5 Nařízení dohodnou, že přenesou příslušnost k soudu nebo soudům členského státu zvoleného práva, pak soud, který zahájil řízení podle článku 4 nebo článku 10 Nařízení, prohlásí podle článku 6 písm. b) Nařízení, že není příslušný, a řízení zastaví. V souvislosti s volbou práva je nutné poukázat také na článek 6 písm. a) Nařízení, upravující případ tzv. vhodné delegace. Pokud právo, které si zůstavitel zvolil dle článku 22 nařízení, aby se jím řídilo jeho dědictví jako celek, je právem členského státu, pak soud, který zahájil řízení podle článku 4 nebo článku 10 Nařízení, může na žádost jedné ze stran řízení i bez splnění podmínek uvedených v předchozím odstavci prohlásit, že není příslušný, pokud má za to, že soudy členského státu zvoleného práva jsou vhodnější pro rozhodnutí o dědictví s ohledem na praktické okolnosti dědictví, jako je místo obvyklého pobytu stran a místo, kde se pozůstalost nachází.

Podpůrná a zbytková příslušnost – umístění majetku

 

Podpůrná působnost zakládá za splnění určitých podmínek působnost soudů členského státu, na jehož území se nachází pozůstalost, a to bez ohledu na obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Nelze-li příslušnost soudů některého členského státu určit na základě kritéria obvyklého pobytu, jelikož se místo obvyklého pobytu zůstavitele v době jeho smrti nenachází na území žádného členského státu, pak je podle článku 10 Nařízení příslušný k rozhodování o dědictví jako celku soud členského státu, v němž se nachází majetek tvořící pozůstalost, pokud:

 

a) měl zůstavitel v době smrti státní příslušnost tohoto členského státu; nebo pokud tomu tak není

b) se místo předchozího obvyklého pobytu zůstavitele nacházelo na území tohoto členského státu, za podmínky, že v době zahájení řízení od změny tohoto místa obvyklého pobytu neuplynulo období delší než pět let.

 

Pokud žádný soud v členském státě není příslušný podle předchozího odstavce, jsou k rozhodování o majetku tvořícím pozůstalost přesto příslušné soudy členského státu, v němž se tento majetek nachází.

 

Forum necessitatis

 

Nařízení za účelem vyloučení případů odepření spravedlnosti v článku 11 stanoví, že nelze-li příslušnost soudů některého členského státu určit na základě kritéria obvyklého pobytu ani umístění majetku a není-li žádný soud členského státu příslušný podle jiných ustanovení tohoto nařízení, pak přesto mohou soudy členského státu ve výjimečných případech o dědictví rozhodnout, jestliže ve třetím státě, k němuž má daná věc úzkou vazbu, není řízení možné nebo je v takovém třetím státě nelze rozumně zahájit nebo vést (takovým případem může být například občanská válka ve třetím státě). V takovém případě ovšem věc musí vykazovat dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu bylo řízení zahájeno.

 

Omezení řízení

 

Lze předpokládat, že v praxi bude využíváno ustanovení článku 12 Nařízení, jež stanoví, že pokud pozůstalost zahrnuje majetek nacházející se ve třetím státě, může soud, u něhož bylo zahájeno řízení o dědictví, na žádost jedné ze stran rozhodnout, že o jedné nebo více částech tohoto majetku nebude rozhodovat, pokud lze očekávat, že jeho rozhodnutí ohledně daného majetku nebude uznáno a případně prohlášeno vykonatelným v tomto třetím státě. Zde zdůrazňuji, že vyloučení věci z dědického řízení je možné pouze na žádost účastníka, a to současně pouze v případě, kdy lze mít důvodně za to, že uznání a výkon rozhodnutí ohledně tohoto majetku budou ve třetím státě ohroženy.

 

Prohlášení o přijetí či odmítnutí dědictví, předběžná opatření

 

Za účelem usnadnění situace dědiců a odkazovníků s obvyklým pobytem v jiném členském státě, než ve kterém se projednává dědictví, stanoví Nařízení v článku 13, že vedle soudu, jenž je příslušný rozhodovat o dědictví podle Nařízení, jsou i soudy členského státu, kde má obvyklý pobyt osoba, jež podle práva rozhodného pro dědění může před soudem učinit prohlášení týkající se přijetí či odmítnutí dědictví, odkazu či povinného podílu, nebo prohlášení za účelem omezení odpovědnosti takové osoby, pokud jde o závazky pozůstalosti, příslušné k přijetí takových prohlášení, pokud tato prohlášení mohou být učiněna před soudem podle práva tohoto členského státu. Článek 19 Nařízení zavádí pravidlo, na jehož základě předběžná opatření včetně zajišťovacích opatření upravená právem jednoho členského státu, je možné u soudu tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě Nařízení soud jiného členského státu.

 

Litispendence

 

Pokud je zahájeno řízení v dědické věci u soudu členského státu, který není příslušný podle Nařízení, prohlásí tento soud z vlastního podnětu svou nepříslušnost. Pro případ, že bude stejná dědická věc předložena několika soudům v různých členských státech, stanoví Nařízení v článku 17 pravidlo litispendence, na jehož podkladě, je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, řízení bez návrhu až do doby, než bude určena příslušnost soudem, který řízení zahájil jako první. Jakmile bude určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu a řízení o pozůstalosti zastaví.

 

PŘÍKLADY URČENÍ PŘÍSLUŠNOSTI

 

1) Zůstavitel byl ke dni úmrtí státním občanem České republiky a Maďarské republiky. Od roku 2010 žil bez přerušení v České republice.

Příslušné k projednání pozůstalostního řízení budou podle článku 4 Nařízení české soudy, neboť měl zůstavitel ke dni úmrtí v České republice obvyklý pobyt. České soudy budou rozhodovat o celé pozůstalosti – tedy i o právech k nemovitým věcem v Maďarsku. Věcná a místní příslušnost se bude řídit českými vnitrostátními právními předpisy.

 

2) Zůstavitel byl ke dni úmrtí státním občanem České republiky a Ukrajiny. Od roku 2010 žil bez přerušení v Kanadě. Zemřel dne 20. 9. 2015 v Bolívii. Zůstavitel má nemovitý majetek v České republice a na Ukrajině.

Zůstavitel neměl v době úmrtí obvyklý pobyt na území členského státu. K projednání pozůstalostního řízení jako celku budou příslušné české soudy podle článku 10 odst. 1 písm. a) Nařízení na základě subsidiární příslušnosti, a to jako soudy členského státu, v němž se nachází majetek tvořící pozůstalost, jelikož zůstavitel byl v době smrti občanem České republiky. Ve vztahu k nemovitým věcem nacházejícím se na Ukrajině přichází v úvahu postup podle článku 12 Nařízení o omezení řízení, jelikož lze mít důvodně za to, že uznání a výkon rozhodnutí ohledně tohoto majetku budou v tomto státě ohroženy. Takovýto postup je ovšem možný pouze na žádost stran dědického řízení.

 

3) Zůstavitel byl ke dni úmrtí občanem České republiky. Od roku 2013 trvale pracoval v Rakousku. V České republice měl ženu, dvě dospívající děti a přátele. S rodinou v České republice trávil každý druhý víkend, veškeré dovolené i svátky. Zůstavitel měl nemovité věci v České republice a v Rakousku.

Určení příslušného členského státu bude záviset na výkladu pojmu obvyklý pobyt zůstavitele. Při výkladu tohoto pojmu je možno si pomoci recitálem 23 a 24 preambule Nařízení. Pokud zůstavitel odešel z profesních nebo ekonomických důvodů za prací do jiného státu, a to někdy i na dlouhou dobu, avšak udržoval úzký a trvalý vztah ke státu svého původu, je možné považovat za místo obvyklého pobytu, samozřejmě v závislosti na všech dalších okolnostech případu, i nadále stát jeho původu, v němž se nacházelo středisko zájmů jeho rodiny a jeho společenského života. V daném případě je tedy možné za místo obvyklého pobytu zůstavitele považovat Českou republiku, a založit tak mezinárodní příslušnost českých soudů, které pak budou rozhodovat o celé pozůstalosti, tedy i o právech k nemovitým věcem  v Rakousku.

 

ZÁVĚR

 

Lze shrnout, že Nařízení zjednodušuje dědická řízení s mezinárodním prvkem, a to prostřednictvím jednotného dědického řízení (potažmo jednotného dědického statutu), kdy se na dědictví s mezinárodním prvkem nahlíží jako na jednotný a nedělitelný celek a stanoví se pro dědické právní poměry s přeshraničním prvkem jediný hraniční určovatel, a to bez ohledu na povahu majetku (věc movitá či nemovitá) či jeho polohu. Princip jednotného řízení je velmi praktický právě v oblasti dědického práva, pro které je charakteristická výrazná provázanost mezi hmotným a procesním právem. Na základě principu jednotného dědického řízení není nutné vést dědické řízení ve více státech, což na straně jedné snižuje zátěž dotčených osob při uplatňování jejich práv souvisejících s dědictvím v zahraničí, na straně druhé klade zvýšené nároky na erudici českých notářů v postavení soudních komisařů pověřených soudem k projednání pozůstalostního řízení.

 

Bližší informace o dědickém právu v jednotlivých členských zemích a o zajištění fungování přeshraniční spolupráce lze nalézt například na stránkách https://e-justice.europa.eu/ nebo http://www.successions-europe.eu/.

 

1   Ke dni sepisu tohoto příspěvku má Evropská unie 28 členských zemí, kterými jsou: Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Irsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Maďarsko, Nizozemsko, Německo, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie.

2   V návaznosti na Nařízení je v současné době v legislativním procesu novela zákona o mezinárodním právu soukromém, zákona o zvláštních řízeních soudních a zákona o soudních poplatcích, jejichž účinnost by mohla nastat v průběhu měsíce června roku 2016. Z praktického hlediska se očekává zejména novelizace zákona o zvláštních řízeních soudních, která by měla specifikovat postup při vydávání evropského dědického osvědčení. 

3   Např. věc 76/76 Di Paolo (1977) ESD 315, odst. 17–20, věc C-102-91 Knoch (1992) ESD I-4331, odst. 21 a 23.

4   Viz Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém.Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 391.

5   Preambule Nařízení je jeho jakýmsi „komentářem“ či „důvodovou zprávou“, která napomáhá ke správnému výkladu a aplikaci samotného normativního textu Nařízení.