Dědická smlouva a její praktické využití

JUDr. Ing. Martin Muzikář

 

Po téměř deseti letech účinnosti občanského zákoníku lze již poměrně kvalifikovaně hodnotit některé nové instituty dědického práva. Některé nejsou příliš praktické, a proto se téměř nevyužívají. Některé se naopak (zatím) příliš nevyužívají, přestože jsou velmi praktické. Mezi takové patří i dědická smlouva. Cílem tohoto článku je předestřít hlavní výhody tohoto pořízení pro případ smrti, které v praxi často pomůže vyřešit zdánlivě neřešitelné situace.

 

1. Úvod

Dědická smlouva (pactum successorium) patří vedle závěti a dovětku mezi trojici pořízení pro případ smrti (§ 1491 ObčZ). Jako taková je upravena především v § 1582−1593 ObčZ. Dědická smlouva je dvoustranné právní jednání, kterým zůstavitel povolává druhou smluvní stranu nebo třetí osobu za dědice (popř. odkazovníka) a druhá strana to přijímá (§ 1582 odst. 1 ObčZ). Podle § 1582 odst. 2 ObčZ lze toto právní jednání učinit jedině ve formě veřejné listiny (notářského zápisu). Pro úplnost dodejme, že naše právní úprava je plně v souladu s právní úpravou evropskou, když podle čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení o dědictví[1] je dědická smlouva definována jako smlouva, která s protiplněním nebo bez něj vytváří, mění nebo ruší práva k budoucí pozůstalosti nebo k budoucím pozůstalostem jedné či více osob, které jsou smluvními stranami.

Hlavním inspiračním zdrojem dědické smlouvy je švýcarský občanský zákoník (především čl. 494−497, 512−515 a 534−536 ZGB[2]), v našem právním prostředí byly dříve upraveny pouze dědické smlouvy mezi manželi, popř. snoubenci (§ 602 a § 1249−1254 OZO,[3] § 441−451 VlN 1937[4]).

 

 

2. Základní výhody dědické smlouvy

Dědická smlouva poskytuje oproti závěti smluvním stranám (ale i jiným dotčeným osobám) tyto základní výhody:

• dědická smlouva vždy „přebíjí“ závěť, a to i v případě, kdy je závěť pořízena později (§ 1588 odst. 2 ObčZ), je nejsilnějším dědickým titulem (srov. § 1476 a § 1673 odst. 1 ObčZ);

• dědická smlouva nemůže být bez souhlasu obou smluvních stran změněna či zrušena (§ 1584 odst. 2, § 1590 ObčZ);

• dědická smlouva v maximální možné míře zabraňuje tomu, aby zůstavitel neuváženě naložil se svým majetkem, např. jej daroval někomu jinému (§ 1588 odst. 2 ObčZ);

• dědická smlouva může být uzavřena jako úplatná.[5]

Pro úplnost dodejme, že stejně jako závěť je i dědická smlouva evidována v evidenci právních jednání pro případ smrti [§ 35b odst. 1 písm. a) NotŘ], a proto se nemůže nikdy ztratit ani zničit a vždy bude po smrti zůstavitele nalezena (srov. § 140 ZŘS).

3. „Nevýhody“ dědické smlouvy

Výše uvedené výhody činí z dědické smlouvy neobyčejně atraktivní nástroj, který umožňuje vnést pořádek do mezigeneračního plánování majetku. Bohužel, nesporná atraktivita a výhodnost dědické smlouvy bývá někdy relativizována dvěma argumenty:

• dědickou smlouvou nelze pořídit o veškerém majetku, lze pořídit jen o třech čtvrtinách čisté hodnoty pozůstalosti (§ 1585 odst. 1 ObčZ);

• existence dědické smlouvy nezabraňuje zůstaviteli v tom, aby svůj majetek převedl za života na někoho jiného (§ 1588 odst. 2 ObčZ).

Kritika dědické smlouvy z těchto dvou důvodů (významná především v prvních letech účinnosti občanského zákoníku) se však zakládá spíše na odporu k něčemu novému než na praktických zkušenostech. Navíc, jak v teorii, tak i v praxi, je patrný zvyšující se zájem o tento institut.

3.1 § 1585 odst. 1 ObčZ

Dědickou smlouvou nelze pořídit o veškerém majetku, neboť alespoň čtvrtina pozůstalosti musí zůstat volná, aby o ní zůstavitel mohl pořídit podle své zvlášť projevené vůle (§ 1585 odst. 1 ObčZ).[6] Tato skutečnost však rozhodně nemůže být překážkou pro využití dědické smlouvy. Pokud nám zákon neumožňuje pořídit o celku, pak pořídíme o tom, co nám zákon umožňuje (tedy o třech čtvrtinách), a zbylou čtvrtinu ošetříme závětí.

Tím se dostáváme k velmi diskutované otázce, a sice, jak postupovat v případě, kdy má být dědicem veškerého majetku jedna osoba. Otázka zní, zda má notář v takovém případě sepsat dědickou smlouvu ohledně celku, nebo zda má sepsat dědickou smlouvu jen ohledně třech čtvrtin a ohledně zbylé čtvrtiny sepsat závěť. Podle mého názoru postačuje sepsání pouze dědické smlouvy o celku, přičemž pořízení ohledně čtvrté čtvrtiny se posoudí jako závěť dle § 1591 ve spojení s § 1585 odst. 1 ObčZ; dochází ke konverzi právního jednání.[7] Určitě je však vhodné na to v textu dědické smlouvy výslovně upozornit, např. tímto ustanovením: „Pokud by k datu úmrtí zůstavitele přesahovala hodnota majetku, který je zůstaven touto dědickou smlouvou smluvnímu dědici, tři čtvrtiny pozůstalosti, nechť je tato dědická smlouva (též s ohledem na § 574 a 575 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) ve zbývající části posouzena podle § 1591 ve spojení s § 1585 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jako závěť, neboť má jinak všechny náležitosti závěti.“

Tento výklad, který je v souladu s obecnými ustanoveními § 574 a 575 ObčZ a se zásadou potius valeat actus quam pereat, je dnes v odborné veřejnosti nejen naprosto převažující, ale odpovídá i původní judikatuře, především rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 29. 4. 1932, sp. zn. R I 177/32 (Vážný 11615)[8] či rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 23. 5. 1923, sp. zn. R I 469/23 (Vážný 2647).[9] Ostatně i prvorepubliková komentářová literatura doporučovala, aby dědická smlouva obsahovala zvláštní jednostranné pořízení, kterým se smluvnímu dědici zůstavuje i čtvrtá čtvrtina, a to dokonce v situaci, kdy tehdejší právní úprava žádné liberační ustanovení (dnes obsažené v § 1591 ObčZ) neobsahovala.[10]

Pro absolutní vyloučení jakýchkoliv pochybností (s ohledem na to, že tato otázka dosud nebyla současnou judikaturou řešena) lze případně doporučit pořízení ohledně čtvrté čtvrtiny (nebo i ohledně veškerého majetku) samostatnou závětí.

V této souvislosti je velmi zajímavé, že již v roce 2020 se v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky řešilo, zda bude celý § 1585 ObčZ vypuštěn, čímž by byla limitace dědické smlouvy třemi čtvrtinami čisté hodnoty pozůstalosti odstraněna.[11] Pokud budeme pátrat po historických kořenech „volné“ čtvrtiny, musíme hledat v obecném zákoníku občanském, který však tehdy upravoval pouze dědickou smlouvu mezi manželi (snoubenci). „Volná“ čtvrtina pak byla zavedena především proto, že „zůstavitel se mnohdy s láskou ke svému manželu či jeho lichotkami nechává strhnout k neuvážené štědrosti, které později často lituje“.[12] Někteří významní civilisté však označovali smysl této limitace již tehdy za „pochybný a sporný“.[13]

Je tedy otázkou, zda je tato limitace skutečně potřebná. Argumenty pro zrušení § 1585 ObčZ jsou především následující:

• dědická smlouva musí být pořízena ve formě veřejné listiny (notářského zápisu), a nad vším tedy „dohlíží“ notář jako nezávislý a nestranný subjekt;

• dle § 1588 odst. 1 ObčZ může zůstavitel po podpisu dědické smlouvy se svým majetkem stále volně nakládat (s výjimkou právních jednání zkracujících smluvního dědice).

Je nelogické a nekonzistentní, když zákon v případě dědické smlouvy zůstavitele takto limituje, zatímco v případě mnohem závažnějších právních jednání (např. darování všech nemovitostí) takto chráněn není. Tato nekonzistentnost je ještě více zřetelná v momentě, kdy dědická smlouva může být pořízena jedině notářským zápisem (tedy pod dohledem nezávislé a nestranné osoby), zatímco u jiných právních jednání postačí jen ověřený podpis. Jinými slovy, když může zůstavitel vše darovat, proč by nemohl vše zůstavit dědickou smlouvou? Jsem proto přesvědčen, že tyto a související otázky budou dříve nebo později v rámci legislativního procesu znovu řešeny.

 

3.2 § 1588 odst. 2 ObčZ

Druhým argumentem, kterým je oslabován význam dědické smlouvy, je možnost zůstavitele i po uzavření dědické smlouvy se svým majetkem libovolně disponovat, z čehož je někdy mylně dovozováno, že dědická smlouva smluvnímu dědici stejně nic nezaručuje. Samozřejmě, že zůstavitel může po uzavření dědické smlouvy se svým majetkem (tedy i s majetkem, který je předmětem dědické smlouvy) libovolně disponovat; opačný výklad by potlačil jednu ze základních složek vlastnického práva, kterou je právo s věcí nakládat (ius disponendi).

Základní koncepce (a základní výhoda) dědické smlouvy však spočívá v tom, že přípustným zmenšením majetku zůstavitele v době od uzavření dědické smlouvy do smrti zůstavitele je pouze takové zmenšení, které slouží k zůstavitelově spotřebě. Zůstavitel tak může svou nemovitost např. „beztrestně“ prodat, neboť v takovém okamžiku se hodnota jeho majetku nezměnila (změnila se pouze jeho struktura). Pokud by však takovou nemovitost např. daroval někomu jinému, pak zde má smluvní dědic (oproti dědici závětnímu) zcela jedinečný nástroj, kterým je možnost dovolat se relativní neúčinnosti takového zkracujícího právního jednání dle § 589 a násl. ObčZ (§ 1588 odst. 2 ObčZ). Odporovat zkracujícímu právnímu jednání lze v zákonem stanovené hmotněprávní prekluzivní lhůtě dle § 590 a 591 ObčZ, jež se počítá od dokončení odporovatelného právního jednání.

V této souvislosti vyvstávají praktické otázky, jak lze ještě více zajistit právo smluvního dědice z dědické smlouvy. Nabízí se zde celá řada možností, avšak nejčastěji skloňovaným nástrojem je zákaz zcizení dle § 1761 ObčZ.[14] V takovém případě však musí být dle § 1761 ObčZ splněny dvě základní podmínky, a to: (i) trvání zákazu zcizení na dobu určitou a přiměřenou a (ii) zřízení zákazu zcizení v takovém zájmu strany, který je hodný právní ochrany. Problém spatřuji především ve splnění druhé části první podmínky. Je doba do smrti zůstavitele dobou přiměřenou? Domnívám se, že spíše nikoliv.[15] Praktická je v této souvislosti taktéž možnost zřízení služby sledování změn v katastru (nazývaná jako „hlídací pes“) dle § 55 odst. 5 KatZ, na základě které může smluvní dědic okamžitě získávat veškeré informace o případných změnách u sledované nemovitosti.

Námětem k zamyšlení de lege ferenda je i otázka, zda by nebylo vhodné údaj o existenci dědické smlouvy (na základě požadavku obou smluvních stran) zapisovat poznámkou do katastru nemovitostí, např. proto, aby byla vyloučena dobrá víra jiného obdarovaného.[16]

 

4. Praktické využití dědické smlouvy

S kritikou dědické smlouvy jsme se vypořádali a nyní se pojďme podívat na její praktické využití. Předně bych rád podotkl, že i já jsem po účinnosti občanského zákoníku pohlížel na tento institut zpočátku s nedůvěrou, nicméně praktické situace a požadavky klientů mne dovedly k přesvědčení, že tento nástroj je velmi užitečný a má své široké využití. V této souvislosti je nutné zmínit trend, kdy do rodinných vztahů stále intenzivněji zasahuje otázka majetku a peněz. Zatímco ještě před 10 lety se člověk ptal, zda je vůbec namístě vnášet i za života zůstavitele do rodinných vztahů otázku peněz (a pro koho je tedy dědická smlouva vůbec určena, když spolu přece rodinní příslušníci nebudou jednat jako obchodníci), dnes jsou tyto otázky stále více aktuální. Rodina a její členové chtějí mít jistotu, že k přechodu majetku dojde skutečně tak, jak je psáno. Přesvědčujeme se o tom každý den, a to nejen v dědických věcech.

Dalším zajímavým a praktickým poznatkem je, že o dědickou smlouvu mají ve většině případů zájem klienti velmi vzdělaní a velmi movití. Důvodem je skutečnost, že více myslí na to, jak se svým majetkem naložit, co bude s tímto majetkem po jejich smrti, a především, že po realizaci celé transakce chtějí mít jistotu, že tomu tak skutečně bude. Zde závěť velmi často nestačí.

Základní výhody dědické smlouvy se promítají v níže uvedených typových případech. Tento výčet si rozhodně neklade za cíl být úplný, jedná se o nejčastější praktické případy, se kterými jsem se skutečně setkal. Proto také bude struktura následujícího textu více ilustrativní, kdy si u každého motivu nejprve uvedeme typovou situaci, kterou si následně rozebereme. Nosnou myšlenkou všech těchto motivů je především požadavek klientů na maximální možnou míru právní jistoty, přičemž zdůrazňuji, že se zde nebavíme o teoretických případech, ale o reálných situacích, často řešených a konzultovaných po několik měsíců s advokáty účastníků, kdy jako nejvhodnější řešení dané situace vykrystalizovalo právě sepsání dědické smlouvy.

 

4.1 Maximální míra zajištění dědění

Paní Jiřina Novotná je vdova a má jedno dítě, syna Jiřího Novotného. Její syn pracuje jako doktor, má za sebou celoživotní praxi, a má bohužel i praktické zkušenosti s tím, jak zneužitelní mohou být staří a nemohoucí lidé. Závěť pro ně není tím nejvhodnějším řešením, když § 1493 ObčZ neposkytuje takovou ochranu, jakou by potřebovali. Oba chtějí, aby po smrti paní Novotné zdědil veškerý její majetek její syn. Paní Novotná si však chce veškerý svůj majetek uchovat a nechce jej svému synovi za života darovat. Oba chtějí v maximální možné míře zajistit, že veškerý majetek zdědí její syn Jiří Novotný.

Řešením je dědická smlouva, která oběma za života zůstavitelky v maximální možné míře zajistí, že syn bude dědicem své matky. Pokud by snad zůstavitelka na sklonku svého života „někomu něco podepsala“, pak má její syn v ruce dědickou smlouvu, která by takovou závěť „přebila“.[17]

Pokud chce mít zůstavitel jistotu, že smluvní dědic bude skutečně jeho dědicem, lze v dědické smlouvě sjednat, že smluvní dědic nemůže dědictví odmítnout (§ 1485 odst. 1 ObčZ). Pro úplnost však doplňme, že práva uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti se smluvní dědic nikdy vzdát nemůže (§ 1674 odst. 1 ObčZ).

 

4.2 Ochrana zůstavitele před sebou samým

Pan Jan Novák si bere ve svých 60 letech slečnu Karolínu, která je o 30 let mladší. Z prvního manželství má syna Luboše. Vlastní činžovní dům v centru Prahy, přičemž chce mít jistotu, že tento činžovní dům zdědí jeho syn. Jako bývalý advokát však má obavu, aby v dalších letech jeho žena nezneužila jeho stáří a nepřiměla ho k sepsání závěti, podle které by tento majetek zdědila. Oba snoubenci i syn zůstavitele v tomto mají jasno a všichni chtějí maximálně zajistit zůstavitelovo současné přání.

Řešením je opět dědická smlouva, která maximalizuje jistotu přechodu majetku ze zůstavitele na jeho syna jako smluvního dědice. Avšak právě v tomto typovém případě je patrné, jak je omezení dědické smlouvy pouze na tři čtvrtiny čisté hodnoty pozůstalosti limitující a že by bylo vhodné toto pravidlo opustit.[18] Tato limitace totiž vedla všechny zúčastněné k tomu, že nakonec dědickou smlouvu doplnili zřeknutím se dědického práva (manželka se zřekla dědického práva po zůstaviteli), darováním pro případ smrti ve prospěch syna[19] a zřízením služby sledování změn v katastru (kdy „sledujícím“ byl syn zůstavitele), aby byl jejich požadavek maximálně zajištěn. Přitom by stačilo, pokud by zákon umožňoval dědickou smlouvou pořídit ohledně celé pozůstalosti.

Pro úplnost dodejme, že věc nelze v žádném případě řešit prohlášením, že všechna budoucí pořízení pro případ smrti budou neplatná (clausula negatoria), neboť takový postup je podle § 1581 ObčZ zapovězen.

 

4.3 Dědická smlouva jako nástroj úplatné péče

Paní Jarmila Novotná, které je 75 let, je svobodná a bezdětná. Z jejích nejbližších příbuzných žije pouze její mladší sestřenice, které je 60 let. Bydlí spolu v rodinném domě (každá v jednom patře), který mají ve spoluvlastnictví. Paní Jarmila Novotná by byla ráda, aby jejím dědicem byla její sestřenice, ale na oplátku za to něco chce. Jako protihodnotu požaduje, aby její sestřenice hradila náklady na provoz celého domu, aby jí zbyl celý důchod na spotřebu. Také požaduje, aby ji sestřenice v létě vozila na chatu a jednou ročně na hřbitov, kde je hrob jejích rodičů. Sestřenice chce mít oproti tomu jistotu, že pokud bude toto vše plnit, tak druhou polovinu rodinného domu skutečně zdědí.

Řešením je sepsání dědické smlouvy, ve které paní Jarmila Novotná povolá svou sestřenici za dědice. Tentokrát však bude dědická smlouva uzavírána jako úplatná. Úplata může být obecně stanovena konkrétní částkou, a to buď jednorázovou, nebo vyplácenou v pravidelných lhůtách (např. měsíčně, pololetně či ročně). Může být také ohraničena maximální výší plnění.[20] Úplata může spočívat nejen v penězích, ale i v naturálním plnění (např. v zajišťování péče).[21]

 

4.4 Dědická smlouva jako nástroj daňové optimalizace

Pan Bedřich Kopecký vlastní družstevní byt. Žádné příbuzné nemá. Osobou, která je mu nejbližší, je jeho mladší kolega z práce Petr Novotný, kterého považuje jako za svého syna. Pan Petr Novotný již svému kolegovi značně pomohl s rekonstrukcí bytu a investoval do něj nemalé peníze. Nyní společně řeší, jak postupovat, aby pan Novotný družstevní byt získal, ať již za života, nebo pro případ smrti. Pan Bedřich Kopecký je však poměrně výbušný a často mění svá rozhodnutí, a proto chce mít jeho kolega jistotu, že když vloží další peníze do cizího bytu, bude jednou skutečně jeho.

Věc opět nejlépe řeší dědická smlouva, když právní jednání inter vivos je prakticky vyloučeno. V případě převodu inter vivos by totiž příjem (darovaný byt) podléhal 15% dani z příjmů, zatímco v případě přechodu mortis causa bude příjem od daně osvobozen [§ 4a písm. a) ZDP]. Závěť tuto situaci příliš neřeší, neboť smluvnímu dědici nezaručuje přechod majetku na jeho osobu v případě smrti zůstavitele.

 

4.5 Dědická smlouva jako nástroj zajištění přechodu majetku po skončení řízení o pozůstalosti

Notář řeší pozůstalost po Petru Novákovi, který nezanechal žádné právní jednání pro případ smrti, zemřel jako ženatý a měl dvě děti (syna a dceru). Při projednání pozůstalosti dědici předestřou takovou dohodu, podle které by měla veškerý majetek spadající do pozůstalosti nabýt pozůstalá manželka, s výjimkou chaty ve výlučném vlastnictví zůstavitele, kterou nabude syn. Dcera by pak měla po smrti své matky nabýt veškerý její majetek. Manželka a syn s tímto vypořádáním souhlasí. Dcera také, avšak chce mít jistotu, že v případě smrti její matky (pozůstalé manželky) bude dědit veškerý majetek, který její maminka zanechá (když teď nebude dědit nic), a dočetla se, že závěť jí toto neumožní, neboť takovou závěť může její maminka kdykoliv v budoucnu změnit nebo zrušit. Všichni chtějí mít v této otázce jasno již nyní a v pozůstalostním řízení po matce již nechtějí řešit žádné dohady.

Řešením je rozdělení pozůstalosti dle představ dědiců (chatu zdědí syn a vše ostatní manželka) a následné uzavření dědické smlouvy dle § 1586 ObčZ, kterou společně uzavřou manželka (jako zůstavitelka), dcera (jako smluvní dědic) a syn (jako osoba, která se zříká svého dědického práva).

Výše uvedený záměr se nemusí nutně vztahovat k celé pozůstalosti, může dopadat např. jen na její určitou část (nemovitost, podíl v obchodní korporaci apod.), u které je třeba postavit na jisto otázku jejího dalšího osudu. „Možnost uspořádat své majetkové poměry pro případ smrti již za života zůstavitele může být pro část veřejnosti velmi žádaná. Lze zabránit např. drobení rodinného majetku, přejde-li obchodní společnost do rukou jen jednoho dědice (např. prvorozeného syna), zatímco jeho sourozenci se dědictví zřeknou.“[22]

5. Závěr

Dědická smlouva je praktický a užitečný nástroj dědického práva, který není v současné době ani zdaleka využíván tak, jak by být měl a mohl. Závěť bude vždy využívána častěji, nicméně výše uvedené případy ukazují, že ne vždy musí být tím nejlepším řešením.

V dnešním tržně orientovaném světě lze už těžko vycházet z poměrů starého Říma, kdy se dědická smlouva odsuzovala jako smlouva krkavčí (pactum corvinium), když spekuluje se smrtí zůstavitele. Komparací evropských právních úprav docházíme k tomu, že dědická smlouva (v české podobě) je skutečně moderním institutem, který je velmi liberální a poskytuje smluvním stranám velkou volnost při uspořádání jejich majetkových poměrů. Mnoho států v Evropě tento nástroj vůbec nemá; o to více bychom si této možnosti měli vážit. Je především na nás, notářích, abychom tento nástroj uvedli v život a hledali cesty, jak jej využít ku prospěchu klientů a společnosti.

Požadavek na právní jistotu hraje v dnešním světě stále větší roli. Zajišťování (někdy až „přezajišťování“) je všudypřítomné v mnoha oblastech našeho života – v bankovnictví, pojišťovnictví, obchodních vztazích i při jednání s třetími osobami. Nejinak by tomu mělo být i tam, kde panují složité rodinné vztahy a je třeba mít se o co opřít. Například o dědickou smlouvu jako trumfové eso dědického práva.

• Štítky:
• 2023