Rozdělení rolí soudu a notáře v řízení o pozůstalosti – díl I.

JUDr. Adam Talanda, Ph.D.

V řízení o pozůstalosti vykonává úkony soudu prvního stupně především notář, ale zahájení řízení, pověření notáře a některé konkrétní úkony vykonává pozůstalostní soud. Nejvyšší soud v nedávné době připomněl, že pozůstalostnímu soudu jsou vyhrazeny jen určité úkony v řízení o pozůstalosti a jiné si nemůže pro sebe atrahovat, ale musí k jejich provedení pověřit notáře, kterému je svěřeno provedení řízení jako celku.

Pozůstalostní soud nebo notář

Úprava řízení o pozůstalosti svěřuje provádění úkonů v řízení o pozůstalosti pozůstalostnímu soudu a notáři jako soudnímu komisaři, případně ještě likvidačnímu správci při likvidaci pozůstalosti. Zákon vymezuje, které úkony činí pozůstalostní soud a které notář jako soudní komisař, nedrží se však důsledně toho, že by pozůstalostní soud vždy označoval jako „soud“ a notáře v postavení soudního komisaře vždy jako „notáře“ nebo „soudního komisaře“. Notář totiž v řízení o pozůstalosti vystupuje jako soudní komisař, který činí úkony soudu prvního stupně, proto je v části právní úpravy pod označením „soud“ míněn právě notář jako soudní komisař. V některých částech úpravy je však pod označením „soud“ míněn pozůstalostní soud, či dokonce jiný soud. Stejně tak pod označením „notář“ je v některých případech míněn nejen notář jako soudní komisař, ale také jiný notář. Pokud se k tomu přidá ještě likvidační správce, může někdy činit potíže, který subjekt by měl učinit jaký procesní úkon.

Aktuální judikatura

Rozdělení rolí pozůstalostního soudu a notáře jako soudního komisaře se týkala dvě nedávná rozhodnutí Nejvyššího soudu. Prvním z nich je usnesení NS ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1746/2024. V tomto usnesení Nejvyšší soud vyjádřil názor, že „soudní komisariát je při projednávání pozůstalosti u soudu prvního stupně obligatorní; rozhodnutí a jiné úkony v řízení o pozůstalosti u soudu prvního stupně tedy neprovádí (nesmí provádět) – s výjimkou případů uvedených v § 100 odst. 2 ZŘS – soudce nebo jiná soudní osoba, ale vždy notář jako soudní komisař. Soud prvního stupně je vždy povinen usnesením pověřit notáře, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o pozůstalosti, a to ihned poté, co řízení o pozůstalosti bylo zahájeno; to platí ve všech případech (…)“

Pozůstalostní soud v dané věci vyvíjel snahu ke zjištění, zda jsou české soudy pro projednání řízení vůbec mezinárodně příslušné, neboť obdržel od českého matričního úřadu oznámení o úmrtí německého občana v českém domově pro senio­ry. Ze zjištěných okolností se podávalo, že zůstavitel přerušil veškeré vazby v Německu, kde se ale nachází všechen jeho majetek a kde žije pozůstalá dcera jako jediná dědička. Už při příjezdu do domova pro seniory trpěl zůstavitel demencí, a český domov pro seniory mu právě proto zvolila jeho dcera. Pozůstalostní soud měl za to, že mezinárodně příslušný k projednání pozůstalosti není, a řízení proto nezahájil. Pozůstalá dcera však na projednání pozůstalosti v České republice trvala, a proto podala návrh na zahájení řízení s tím, že přestože byl zůstavitel německým občanem, jeho obvyklý pobyt podle čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012 (dále jen „nařízení“) byl právě v českém domově pro seniory, a je proto k projednání pozůstalosti příslušný český soud. Pozůstalostní soud však takto zahájené řízení usnesením zastavil z důvodu mezinárodní nepříslušnosti českého soudu. Dovodil, že pobyt zůstavitele v českém domově pro seniory není obvyklým pobytem ve smyslu nařízení, neboť otázka obvyklého pobytu není pouze otázkou faktickou, bez ohledu na vůli zůstavitele. Soud neuvěřil tvrzení pozůstalé dcery, že zůstavitel měl k ČR blízký vztah a že zde plnohodnotně žil až do své smrti, právě s ohledem na jeho stav při přijetí do domova pro seniory. Pokud pozůstalá dcera tvrdila, že zůstavitel neplánoval vrátit se do Německa, tak pozůstalostní soud dodal, že zůstavitel si zjevně nevybral ani z Německa odjet. Proto pozůstalostní soud uzavřel, že řízení má být zastaveno, neboť není dána mezinárodní příslušnost českých soudů, což je také důvod, proč pozůstalostní soud ani nepověřil soudního komisaře. Proti rozhodnutí pozůstalostního soudu se pozůstalá dcera odvolala a odvolací soud usnesení pozůstalostního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s názorem, že zůstavitel neměl k ČR žádné vazby. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala pozůstalá dcera dovolání, ve kterém argumentovala ve prospěch toho, že zůstavitel měl v ČR obvyklý pobyt a řízení o pozůstalosti by mělo být provedeno českými soudy. Nejvyšší soud dovolání projednal, nezabýval se však vůbec tím, zda zůstavitel měl v ČR obvyklý pobyt a zda byla založena mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání pozů­stalosti. Zabýval se výlučně tím, že v řízení rozhodoval pozů­stalostní soud, ač se měl podle § 100 ZŘS omezit na pověření notáře, který sám měl teprve řešit otázku příslušnosti.

S tímto názorem Nejvyššího soudu lze zcela souhlasit, neboť jednoznačně odpovídá zákonné úpravě i rozdělení rolí pozůstalostního soudu a notáře jako soudního komisaře při projednání pozůstalosti. Je to totiž notář jako soudní komisař, kdo má samostatně provádět úkony soudu prvního stupně, jakmile bylo řízení o pozůstalosti zahájeno. Nejvyšší soud přitom svůj závěr formuloval široce a zdůraznil, že povinnost pozůstalostního soudu k pověření notáře, který sám teprve posoudí podmínky řízení, platí obecně.

Druhým rozhodnutím je usnesení NS ze dne 28. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 67/2025. Zde Nejvyšší soud uvedl, že „navrhovatelka podala u soudu prvního stupně (…) návrh, z jehož obsahu je nepochybné, že požaduje projednání pozůstalosti – mj. – i po [jméno a příjmení] a že si činí – jako její příbuzná – právo na pozůstalost coby v úvahu přicházející dědic. Tímto návrhem bylo zahájeno řízení o pozůstalosti (popř. o dodatečném projednání pozůstalosti), a to dnem, kdy návrh došel soudu. Soud prvního stupně správně měl – jak uvedeno výše – ihned po zahájení řízení a bez dalšího pověřit notáře, příslušného podle rozvrhu vydaného na návrh příslušné notářské komory předsedou krajského soudu na období kalendářního roku, aby v řízení o této věci sám provedl úkony jménem soudu prvního stupně; uvedené samozřejmě platí i tehdy, měl-li soud prvního stupně (jeho soudce) za to, že návrh je neúplný a je třeba odstranit jeho vady formou plnění tzv. manudukční povinnosti podle § 5 a § 43 odst. 1 OSŘ aplikovaného ve spojení s § 1 odst. 2 ZŘS. Řečeno jinak: tam, kde zákonodárce svěřuje soudnímu komisaři, aby z pověření soudu a za úplatu prováděl úkony soudu, není možné (a to ani s odvoláním na zásadu hospodárnosti řízení), aby totožné úkony činil též soud samotný (prostřednictvím soudce či jiného pracovníka soudu). Uvedené samozřejmě nebrání tomu, aby soud, bez ohledu na to, zda již byl či nebyl soudní komisař pověřen, prováděl jednoduché administrativní úkony, jež bezprostředně nesměřují k projednání pozůstalosti (např. odpovídal na dotazy třetích osob apod.).“

Pozůstalostní soud v této věci usnesením odmítl návrh na zahájení pozůstalostního řízení, neboť navrhovatelka návrh ani přes výzvy soudu dostatečně nedoplnila. Navrhovatelka se domáhala projednání pozůstalosti po muži a ženě, kteří jsou jako nedostatečně identifikovaní vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Tyto osoby označila pouze jménem a příjmením, zatímco jejich data narození, data úmrtí a poslední bydliště zůstala neznámá. Navrhovatelka však uvedla, že si jako dědička činí právo na pozůstalost po obou údajně zemřelých. Odvolací soud k odvolání navrhovatelky odmítavý výrok pozůstalostního soudu částečně změnil ve vztahu k muži, u něhož se mezitím podařilo jeho identifikační údaje nalézt, proto bylo o něm řízení zahájeno. Ve vztahu k ženě, jejíž identifikační údaje zůstaly neznámé, však odvolací soud odmítavý výrok pozůstalostního soudu potvrdil. Odvolací soud uvedl, že navrhovatel musí uvést konkrétní skutečnosti o úmrtí tvrzeného zůstavitele, jinak nelze řízení zahájit. Připomněl také, že soudní komisariát je v řízení o pozůstalosti obligatorní, avšak k otázce posuzování náležitostí návrhu není pověření notáře nezbytné. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání s vymezením právní otázky, do jaké míry je potřebná identifikace neznámých vlastníků k projednání pozůstalosti. Nejvyšší soud se nezabýval dovolatelkou vymezenou právní otázkou, ale s poukazem na své dřívější závěry z usnesení sp. zn. 24 Cdo 1746/2024 dovodil, že i v této věci měl rozhodovat notář, a nikoli pozůstalostní soud. Dospěl tedy k závěru, že i v případě neúplného návrhu na zahájení řízení je nutno pověřit notáře jako soudního komisaře, který pak sám provede potřebná šetření a poučení. Připomněl pak, že statusové otázky člověka (tj. také otázku úmrtí člověka) si soud nemůže posuzovat jako předběžnou otázku, ale musí vycházet z matričních dokladů nebo rozsudků soudu o prohlášení za mrtvého; podobně je nutno posuzovat také otázky příbuzenství.

Také s tímto názorem Nejvyššího soudu lze zcela souhlasit, neboť odpovídá rozdělení rolí pozůstalostního soudu a notáře jako soudního komisaře při projednání pozůstalosti. Pravda ovšem je, že dosavadní praxe pozůstalostních soudů v ne příliš častých případech zahájení pozůstalostního řízení na návrh byla právě taková, že o vyjasnění návrhu se snažil pozůstalostní soud. Nelze také pominout, že postup, podle kterého bude notář pověřen i v případě dosud neurčitého návrhu na zahájení řízení, může vyvolávat praktické problémy (viz dále). Nejvyšší soud tímto druhým rozhodnutím potvrdil své dřívější rozhodnutí a dal najevo, že je třeba v řízení o pozůstalosti dbát na správné obsazení soudu v souladu se zásadou zákonného soudce.

Od zahájení řízení po projednání věci

Notáři, který byl pozůstalostním soudem pověřen, aby v řízení jako soudní komisař prováděl úkony soudu prvního stupně, je podle § 100 ZŘS svěřeno provádění všech úkonů v řízení o pozůstalosti, vyjma úkonů zvláště svěřených pozůstalostnímu soudu. Notáře k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti pověří pozůstalostní soud podle rozvrhu práce,[1] jakmile je řízení zahájeno; k zahájení řízení přitom může dojít na návrh nebo i bez návrhu.

Zahájení řízení na návrh není příliš časté a týká se spíše řízení o dodatečném projednání pozůstalosti nebo řízení týkajících se následného dědice. Návrh na zahájení řízení musí splňovat obecné náležitosti podání podle § 42 OSŘ a dále z něj podle § 138 odst. 1 ZŘS musí být patrné, že si navrhovatel činí právo na pozůstalost jako dědic. K zahájení řízení již okamžikem podání návrhu dojde, pokud je z návrhu alespoň patrné, že směřuje k zahájení řízení o pozůstalosti a že si navrhovatel činí právo na pozůstalost jako dědic. V takovém případě je řízení zahájeno již podáním návrhu, i když by ve vztahu k ostatním náležitostem zůstal návrh neurčitý a neúplný. Pozůstalostní soud po obdržení návrhu nevydává usnesení o zahájení řízení, ale v souladu se shora uvedenou judikaturou pověří notáře k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti. Pověření notáře při podání neurčitého a neúplného návrhu může vyvolávat praktické problémy. Je-li v návrhu zůstavitel označen např. pouze jménem a příjmením, nemusí být podle rozvrhu práce jednoznačně určitelné, který notář má být k projednání pozůstalosti pověřen. Závisí-li totiž výběr notáře např. na časovém systému podle data úmrtí zůstavitele, a datum úmrtí není známo, tak nelze notáře určit. Tento problém je však spíše technického rázu, neboť s ohledem na výše uvedenou judikaturu, která nepochybně znamená změnu dosavadní (nesprávné) praxe, lze napříště při vytváření rozvrhů práce počítat s tím, že je nutno stanovit také pravidla pro výběr notáře při zahájení řízení neurčitým nebo neúplným návrhem.

Pověří-li pozůstalostní soud notáře po zahájení řízení neurčitým nebo neúplným návrhem, vyzve pověřený notář navrhovatele k doplnění návrhu podle § 43 OSŘ. V usnesení notář navrhovatele poučí, jaké vady návrh má, jak lze vady opravit a doplnit a jaké jsou následky nedoplnění návrhu ve stanovené lhůtě. Následkem nedoplnění návrhu pak je jeho odmítnutí,[2] což nebrání případnému novému podání návrhu. Návrh může být podle § 14 ZŘS podán i ústně do protokolu.

Tvrzení, že si navrhovatel činí právo na pozůstalost jako dědic, může v návrhu být uvedeno jakýmkoli způsobem, ze kterého tato skutečnost bude vyplývat. Pokud v návrhu vůbec není uvedeno, že si navrhovatel činí právo na pozů­stalost jako dědic, půjde o pouhý podnět, u kterého je na pozůstalostním soudu, zda řízení zahájí.[3] Otázkou je, zda jde o návrh také tehdy, pokud své dědické právo tvrdí někdo, kdo pravděpodobně dědicem není. Takovým případem může být vzdálený příbuzný nebo i osoba nikoli příbuzná, pokud zůstavitel zanechal děti. Někteří autoři uvádějí, že je-li od počátku zřejmé, že navrhovatel nemůže být dědicem, má se podání posoudit jako podnět.[4] Spíše však lze mít za to, že není podstatné, zda navrhovatel dědicem podle uvedených tvrzení nebo podle hmotného práva být může nebo ne. Postačí, když si právo na pozůstalost jako dědic činí.[5] Posouzení okruhu dědiců a potvrzení nabytí dědického práva je totiž samotným předmětem řízení o pozůstalosti a okruh dědiců nelze posuzovat jako otázku předběžnou,[6] na kterou by se teprve vázalo zahájení řízení. Navrhovatel však musí alespoň obecně uvést, z jakých skutečností své dědické právo dovozuje, jinak by nebyl návrh dostatečně určitý. Nemusí však už v návrhu svá tvrzení o dědickém titulu prokázat, neboť k prokázání dědického práva slouží až řízení o pozůstalosti.[7] Případné neodůvodněné zahájení řízení návrhem podaným někým, kdo dědicem nebyl, může vést k sankčnímu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení takovému navrhovateli podle § 24 ZŘS.

Tvrzení, že údajný zůstavitel skutečně zemřel, není zákonem pro podání návrhu výslovně vyžadováno, z povahy řízení o pozůstalosti však vyplývá, že řízení lze vést jen ohledně osoby zemřelé.[8] Proto je třeba i toto tvrzení považovat za nutnou náležitost návrhu.[9] Nebude-li skutečnost, že tvrzený zůstavitel zemřel, patrná ze základních registrů veřejné správy, je možno ji prokázat pouze důkazem smrti člověka podle § 26 ObčZ, kterým je úmrtní list nebo rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého. Nepostačuje pouhá domněnka, že se tvrzený zůstavitel nemohl dožít dne podání návrhu.[10]

Náležitostí návrhu pak obecně není uvedení majetku, který by měl být projednán, neboť zjišťování majetku je také samotným předmětem řízení (viz však příští díl tohoto článku o dodatečném projednání pozůstalosti). Stejně tak není navrhovatel povinen uvádět osoby, které by měly být účastníky řízení o pozůstalosti, neboť již bylo uvedeno, že zjištění okruhu dědiců (a dalších účastníků řízení) je samotnou podstatou řízení o pozůstalosti.

Lze mít za to, že i v případě, že navrhovatel neurčitý a neúplný návrh k výzvě notáře nedoplní, nebude namístě návrh odmítnout, jestliže je návrh možno posoudit jako podnět, který by odůvodňoval zahájení řízení i bez návrhu. Nedávalo by totiž smysl, aby notář návrh odmítl a řízení tím bylo skončeno, jen aby pozůstalostní soud obratem řízení zahájil z úřední povinnosti, protože by i doposud neurčitý a neúplný návrh odůvodňoval jeho zahájení. Pokud by byl návrh, ať už úplný či neúplný, podán v době, kdy již bylo řízení o pozůstalosti po daném zůstaviteli zahájeno, není ho zřejmě nutno odmítat nebo řízení o něm zastavovat. Takový duplicitní návrh lze spíše posoudit jako uplatnění dědického práva,[11] neboť účel návrhu již byl naplněn tím, že řízení bylo zahájeno. Formální rozhodování by na účastníky působilo jen zmatečně.[12]

Zahájení řízení bez návrhu je nejčastějším způsobem a děje se typicky po oznámení úmrtí matričním úřadem podle § 137 ZŘS[13] nebo i na podnět. Obdrží-li pozůstalostní soud oznámení o úmrtí, zahájí vždy řízení o pozůstalosti usnesením a pověří notáře k provedení úkonů v řízení. V případě podnětu k zahájení řízení o pozůstalosti od jiné osoby (např. domova pro seniory nebo léčebny dlouhodobě nemocných) nebo orgánu (např. soudu nebo úřadu, který se o úmrtí dozví v rámci jiného řízení) je na pozůstalostním soudu, zda shledá, že jsou splněny podmínky pro zahájení řízení. Lze však mít za to, že pravidlem by mělo být zahájení řízení.

Usnesení o zahájení řízení podle § 138 odst. 2 ZŘS a usnesení o pověření notáře podle § 101 odst. 2 ZŘS[14] není třeba doručovat ani proti nim není přípustné odvolání podle § 13 odst. 3 ZŘS a podle § 129 písm. a) ZŘS.

S ohledem na shora uvedenou judikaturu lze mít za to, že otázku místní příslušnosti podle § 98 odst. 1 ZŘS přísluší hodnotit výlučně notáři, který byl pověřen k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti. Není tedy zásadně úlohou pozů­stalostního soudu, aby sám hodnotil svou místní příslušnost.[15] Problémem však je, pokud je podnět nebo návrh na zahájení řízení podán u místně nepříslušného pozůstalostního soudu a nepříslušnost je natolik zjevná, že pozůstalostní soud ani není schopen pro projednání pozůstalosti pověřit notáře podle rozvrhu práce (např. pokud je rozvrh postaven na obvodovém systému a zůstavitel neměl žádný vztah k obvodu soudu, u něhož byl podnět nebo návrh podán). Někteří autoři proto navrhují, aby v takovém případě místně nepříslušný pozůstalostní soud podnět neformálně postoupil místně příslušnému pozůstalostnímu soudu k dalšímu řízení.[16] Takový postup je nepochybně nejjednodušší a nejrychlejší, ale je otázkou, zda vyhovuje požadavkům zákona. Na druhou stranu v případě, že nelze podle rozvrhu práce určit notáře, který by měl v řízení činit úkony, musel by o místní nepříslušnosti rozhodovat přímo pozůstalostní soud, což také zcela neodpovídá zákonu a judikatuře. Opatřením, které by mohlo vyhovět požadavkům zákona, by bylo, pokud by soudy do rozvrhů práce notářů uváděly také pravidlo pro určení notáře v těchto případech.

Pokud jde o nařízení závěry pozůstalosti a jmenování správce pozůstalosti jako neodkladných úkonů podle § 98 odst. 2 ZŘS, tak zákon výslovně zmiňuje oprávnění kteréhokoli věcně příslušného soudu. Věcně příslušnými soudy pro řízení o pozů­stalosti pak jsou podle § 9 OSŘ okresní soudy, nikoli notáři, kteří působí až jako pověření soudní komisaři. Lze tedy mít za to, že pokud by měl neodkladné úkony činit jiný soud než soud místně příslušný, činil by je sám okresní soud bez pověření notáře. Je totiž třeba mít za to, že notáře jako soudního komisaře nelze pověřit k provedení některých úkonů v řízení o pozůstalosti, ale jen k provedení řízení jako celku. Pokud by tedy nastala situace, že by neodkladné úkony činil jiný než místně příslušný soud, nemohl by pověřit jen k provedení těchto jednotlivých úkonů notáře ve svém obvodu, ale úkony by učinil sám.[17] To je však spíše situace teoretická, neboť pravidlem bude, že úkony provede notář pověřený místně příslušným soudem.

V § 101 až 109 ZŘS týkajících se pověření notáře, výkonu soudního komisariátu, zrušení pověření, vyloučení notáře a jeho zaměstnanců, mlčenlivosti a odměny notáře zákon téměř důsledně používá označení „soud“ pro pozůstalostní soud a označení „notář“ pro notáře jako soudního komisaře. To ovšem s výjimkou § 108 odst. 2 ZŘS, ve kterém je uvedeno, že soud rozhodne o odměně notáře, přičemž soudem je míněn notář jako soudní komisař, který sám rozhoduje o své odměně. Dále je pak v § 109 odst. 2 ZŘS řešena odměna za vydání evropského dědického osvědčení, které „soud vydává notářem“, tedy které vydává notář.

Je-li řízení zahájeno a pověřen notář, vykonává notář samostatně všechny úkony v řízení o pozůstalosti, vyjma úkonů vyjmenovaných v § 100 odst. 2 ZŘS (u kterých však notář připraví soudu podklady podle § 100 odst. 3 ZŘS). Výčet úkonů vyňatých z pravomoci notáře a vyhrazených pozůstalostnímu soudu podle § 100 odst. 2 ZŘS není výčtem taxativním, neboť celou řadu dalších úkonů svěřují pozůstalostnímu soudu jednotlivá další ustanovení úpravy řízení o pozůstalosti, zvláště v části týkající se likvidace pozůstalosti.

Prvním druhem úkonů vyhrazených pro pozůstalostní soud jsou žádosti o poskytnutí právní pomoci v cizině. Žádosti v rámci zemí Evropské unie se podávají na formulářích dostupných na internetovém portálu e-justice.europa.eu, a to buď žádosti o doručení písemnosti, nebo vyhledání adresy podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) (přepracované znění), nebo žádosti o provedení důkazu podle nařízení Rady (EU) 2020/1783 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech (dokazování) (přepracované znění). Notář v listinné podobě připraví formuláře, které pak pozůstalostní soud opatří razítkem či podpisem soudce a poštou odešle dožádanému soudu. Od 1. 5. 2025 by však žádosti měly putovat přes elektronickou podatelnu e-CODEX. Žádosti mimo země EU se řídí některou z Haagských úmluv[18] či jinou dvoustrannou nebo vícestrannou mezinárodní smlouvou a notář připravuje formuláře či jiné žádosti v požadovaném jazyce a dožádanému soudu či jinému orgánu je předepsaným způsobem zasílá pozůstalostní soud, typicky přes Ministerstvo spravedlnosti. Je-li nutno k dožádání přiložit překlad do cizího jazyka, ustanoví tlumočníka notář a odměna se platí z rozpočtu pozůstalostního soudu. Pomoc s dožádáním do ciziny[19] poskytuje mezinárodní odbor civilní Ministerstva spravedlnosti.

V kontextu dožádání do ciziny lze zmínit ještě dožádání v rámci ČR. Dožádání je obecně upraveno v § 39 OSŘ tak, že úkony, které by příslušný soud mohl provést jen s obtížemi nebo se zvýšenými, neúčelnými náklady anebo které v jeho obvodu provést nelze, provede na dožádání jiný soud nebo je soud provede s využitím videokonferenčního zařízení. O provedení úkonu jiným soudem může ve smyslu § 261 VKŘ[20] požádat také notář jako soudní komisař v řízení o pozůstalosti. S ohledem na zásadu zákonného soudce je dožádání vyhrazeno jen pro jednotlivé úkony, nemělo by tedy docházet k dožádání, kterým by notář požadoval po dožádaném soudu provedení souboru úkonů jako předvolání dědiců, zjištění majetku, poučení o dědickém právu, poučení o výhradě soupisu a případně ještě i nahrazení soupisu. Tyto úkony jsou náplní řízení o pozůstalosti a má je činit sám pověřený notář. Může však využít dožádání formou videokonferenčního zařízení, při kterém dožádaný soud zajistí přenos ze své jednací místnosti, ale úkony vůči účastníkům přes videokonferenční zařízení činí sám notář, který také zajistí předvolání všech osob k dožádanému soudu.[21] V případě, že by se dědicové zdržovali mimo obvod pozůstalostního soudu, je možné využít také přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle § 99 ZŘS. Dožádaným soudem je vždy okresní soud a vyvstává otázka, zda úkony činí skutečně okresní soud, nebo zda k jejich provedení pověří notáře ze svého obvodu. Lze mít za to, že dožádání provádí vždy sám okresní soud, neboť notáře lze pověřit k provedení řízení o pozůstalosti jako k celku, nikoli k provedení jednotlivých úkonů.[22] O úkonu notáře provedenému na dožádání se sice zmiňuje § 107 odst. 1 ZŘS, avšak lze mít za to, že je tím míněno toliko zjištění stavu a obsahu listin, které má v úschově notář, který nebyl pověřen jako soudní komisař. Zjištění stavu a obsahu listin podle § 142 nebo 143 ZŘS lze označit za zvláštní typ dožádání[23] a notáři, který zjištění činí, za tento úkon náleží odměna, o které se zmiňuje § 107 odst. 1 ZŘS.

Dalším druhem úkonů vyhrazených pro pozůstalostní soud je zcela pochopitelně rozhodování o vyloučení notáře, notářských kandidátů, notářských koncipientů a jiných zaměstnanců notáře z provedení úkonů soudního komisaře. O vyloučení notáře a jeho zaměstnanců, jakož i o vyloučení znalce rozhoduje pozůstalostní soud podle § 14 a násl. OSŘ a proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné podle § 129 písm. c) ZŘS. Je-li vznesená námitka podjatosti notáře neúplná či neurčitá, je povinností notáře vyzvat stěžovatele k doplnění tvrzení. Je nutno, aby se notář pokusil zejména vyjasnit, v čem spočívá důvod pro vyloučení a kdy se stěžovatel o důvodu vyloučení dozvěděl. Důvodem pro vyloučení není procesní postup a námitka musí být vznesena do 15 dní od doby, kdy se stěžovatel o důvodu dozvěděl. Pozůstalostnímu soudu notář námitku nepředloží v případech uvedených v § 15b odst. 1 a 2 OSŘ. Jinak po vyjasnění námitky opatří vyjádření ostatních účastníků a předloží spis s námitkou pozůstalostnímu soudu.

Třetím druhem úkonu vyhrazeného pro pozůstalostní soud je spíše výjimečné zrušení rozhodnutí o pozůstalosti. V případě, že se po projednání pozůstalosti ukáže, že zůstavitel žije, pozůstalostní soud podle § 191 ZŘS zruší rozhodnutí o pozůstalosti a řízení zastaví. Z povahy věci jde o úkon činěný až po skončení řízení o pozůstalosti a předání spisu pozůstalostnímu soudu, proto lze mít za to, že soudní komisař se na tomto rozhodnutí nikterak nepodílí.

Dalšími druhy úkonů vyhrazených pro pozůstalostní soud jsou udělení předchozího souhlasu ke zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty, které uskutečňuje notář, rozhodnutí o připadnutí majetku patřícího do likvidační podstaty státu a zastavení likvidace pozůstalosti. K těmto úkonům viz příští díl tohoto článku.

V § 110 až 194 ZŘS týkajících se účastníků řízení, vydávání rozhodnutí, nákladů řízení, opravných prostředků, projednání dědictví a nabytí následným dědicem je označením „soud“ míněn především notář jako soudní komisař, neboť ten po pověření samostatně vykonává úkony soudu prvního stupně. Pokud je označením „soud“ míněn také pozůstalostní soud nebo i jiný soud, vyplývá to zpravidla z kontextu ustanovení. Takto např. v § 131 ZŘS je slovní spojení obsahující slovo „soud“ užíváno pro tři různé subjekty; označení „soud prvního stupně“ je užito pro notáře v odst. 1 a 2 a pro pozůstalostní soud v odst. 3, označení „odvolací soud“ pak není třeba vysvětlovat. V úpravě zahájení řízení v § 137 a 138 ZŘS je označením „soud“ míněn pozůstalostní soud. V § 142 ZŘS je upraveno zjištění stavu a obsahu listin, které provádí „notář, který je má v úschově“. Tím je míněn kterýkoli notář, který má v úschově listiny, a to včetně notáře pověřeného v daném řízení o pozů­stalosti. Označením „soud“ v § 142 odst. 1 a 3 ZŘS je míněn notář jako soudní komisař, avšak stejným označením v odst. 4 je míněn pozůstalostní soud.[24] Označením „notář“ v § 143 odst. 1, 2 a 3 a § 144 ZŘS je míněn kterýkoli notář, který má listinu ve své úschově, a to včetně notáře pověřeného v daném řízení o pozůstalosti. Označením „soud“ v § 143 odst. 2 a 3 je míněn notář jako soudní komisař, avšak pokud je zmíněna „úřední deska soudu“, tak je soudem míněn pozůstalostní soud (úřední deskou soudu je míněna úřední deska pozůstalostního soudu také v dalších případech uvedených v § 166 a 174 ZŘS). V úpravě závěry pozůstalosti podle § 149 až 152 ZŘS je „úschovou soudu“ míněna jak úschova na účtu pozůstalostního soudu, tak úschova v trezoru notáře jako soudního komisaře, to podle podmínek úpravy úschov v řízení o pozůstalosti. V úpravě skutkového sporu podle § 170 ZŘS je v odst. 3 spojením „z rozhodnutí soudu o žalobě“ míněn soud ve sporném řízení, zatímco následujícím označením „soud“ už je opět míněn notář jako soudní komisař. V § 191 ZŘS upravujícím zrušení rozhodnutí o dědictví je označením „soud“ míněn pozůstalostní soud, neboť tento úkon je vyhrazen pozůstalostnímu soudu (viz výše).

K rozdělení rolí soudu a notáře při dodatečném projednání pozůstalosti, při likvidaci pozůstalosti a při projednání řádných a mimořádných opravných prostředků viz příští díl tohoto článku.

Dílčí závěr

Rozdělení rolí pozůstalostního soudu a notáře v řízení o pozůstalosti je zdánlivě jasné, přesto aktuální judikatura ukázala, že pozůstalostní soudy v některých případech nesprávně provádějí úkony vyhrazené notáři jako soudnímu komisaři. Z právní úpravy obecně vyplývá, že až na vyjmenované úkony provádí všechny úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti notář jako soudní komisař. Pokud však jde o zákonnou terminologii v úpravě řízení o pozůstalosti, tak je zřejmé, že zejména pojem „soud“ je používán pro pozů­stalostní soud, notáře jako soudního komisaře a v některých případech také pro jiný soud (např. soud ve sporném řízení). To může být v některých případech matoucí, proto se tento článek pokusil vyjasnit, jaký subjekt je podle kontextu úpravy označením míněn, v tomto I. dílu, pokud jde o zahájení řízení a projednání pozůstalosti v prvním stupni.

• Štítky:
• 2025