Vietnamské právo v řízení o pozůstalosti

JUDr. Jiří Hambálek

 

Úvod

Otázku pozůstalostního řízení s výše uvedeným mezinárodním prvkem jsem se rozhodl popsat s ohledem na skutečnost, že v poslední době dochází k pozvolnému nárůstu případů, které nekončí zastavením řízení z důvodu nedostatku pravomoci, ale standardním projednáním a vypořádáním pozůstalosti. Tento trend ostatně alespoň dle mně dostupných informací pozorují i někteří kolegové zejména z pražských notářských kanceláří. S ohledem na početnost vietnamské komunity v České republice lze rovněž předpokládat, že by se v budoucnu mohlo jednat o zajímavou problematiku, přinejmenším z hlediska skloubení tuzemského procesního práva s hmotněprávními instituty práva vietnamského.

 

Použitelná právní úprava

Pokud je zůstavitel cizím státním příslušníkem, jedná se o dědickou věc s mezinárodním prvkem a je nutno postupovat podle nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012 (dále jen „Nařízení“). Podle čl. 75 Nařízení není nařízením dotčeno uplatňování mezinárodních úmluv, jejichž smluvními stranami je v okamžiku přijetí nařízení jeden nebo více členských států a které se týkají oblastí upravených nařízením. V našem případě se jedná o smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních vyhlášenou pod č. 98/1984 Sb. (dále jen „Smlouva“).

Na projednání dědictví se použijí čl. 34 a násl. Smlouvy. Příslušnost k řízení v dědických věcech je upravena v čl. 38 Smlouvy a odvíjí se od povahy zanechaného majetku. Zanechal-li zůstavitel nemovitý majetek, mají pravomoc k projednání dědictví ohledně tohoto majetku justiční orgány té smluvní strany, na jejímž území se nemovitost nachází. K řízení o movitém majetku je příslušný justiční orgán té smluvní strany, jejímž byl zůstavitel občanem v době smrti, s výjimkou případu, kdy se celé movité dědictví, které zanechal občan jedné smluvní strany, nachází na území druhé smluvní strany, pak je projedná na návrh dědice justiční orgán této smluvní strany, jestliže s tím souhlasí všichni známí dědicové. Rozhodné hmotné právo pro projednání dědictví se určí dle čl. 35 Smlouvy. Dědění nemovitého majetku se řídí právním řádem té smluvní strany, na jejímž území se nemovitý majetek nachází, tj. v našem případě občanským zákoníkem (zák. č. 89/2012 Sb., dále jen „o. z.“), a dědění movitého majetku se řídí právní řádem té smluvní strany, jejímž občanem byl zůstavitel v čase smrti.

Z výše uvedeného vyplývá, že soud ČR je bez dalšího příslušný k projednání nemovitých věcí nacházejících se na území ČR a k projednání movitých věci je příslušnost dána pouze v případě, že se všechny movité věci zůstavitele nacházejí na území ČR, dědic navrhne projednání soudem ČR a všichni známí dědicové s tím souhlasí. Procesními předpisy, je-li dána příslušnost soudu ČR, pak jsou zákon o zvláštních řízeních soudních (zák. č. 292/2013 Sb., v platném znění, dále jen „z. ř. s.“, a zák. č. 99/1963 Sb., dále jen „o. s. ř.“).

Problematiku použitelných vietnamských právních norem nastiňuje konzulární informace Velvyslanectví ČR ve Vietnamu čj. 1004/2011-HANOI ze dne 27. 1. 2011 o hlavních zásadách dědického a rodinného práva Vietnamu, podle níž se pro vypořádání pozůstalosti použijí Smlouva, občanský zákoník Vietnamské socialistické republiky č. 33/2005/QH11 ze dne 14. 6. 2005 v překladu do českého jazyka ze dne 25. 3. 2009 (dále jen „VOZ“) a dále nový zákon o manželství a rodině č. 52/2014/QH13, účinný od 1. 1. 2015, doplněný dekretem č. 126/2014/ND-CP ze dne 31. 12. 2014. K tomuto právnímu předpisu se mi nepodařilo dohledat žádný oficiální překlad z vietnamštiny, nicméně dle dostupných informací by měl upravovat vlastnictví a vypořádání společného jmění manželů a vdovství.

 

Otázka příslušnosti

Vzhledem k tomu, že dědění nemovitého majetku se řídí českým právem, zaměřím se na problematiku dědění movitého majetku dle vietnamského hmotného práva. Zde nutně narazíme na zásadní praktický problém, a sice určení, kdo je zůstavitelovým dědicem a kdo je tedy oprávněn o projednání požádat, resp. s projednáním vyslovit souhlas, a zároveň na způsob prokázání příbuzenského poměru. V praxi jsme téměř vždy odkázáni na prohlášení účastníků řízení – zpravidla potomků, kteří ovšem mohou mít z praktických důvodů, tj. urychlení pozůstalostního řízení, či nemožnosti opatřit příslušné podklady, zájem na zamlčení existence příbuzných, kteří žijí mimo ČR a kteří by jinak museli vyslovovat souhlas. Pro ilustraci – jen v první skupině dědiců přichází dle části čtvrté, kapitoly XXIV, odst. 676 VOZ v úvahu nejen manžel a biologičtí potomci zůstavitele, ale rovněž jeho biologičtí i adoptivní rodiče a adoptivní děti, přičemž pokud tyto osoby žijí mimo území ČR, může být opatření např. rodných listů či jen jejich osobních údajů neřešitelným problémem.

Velmi jednoduchým, a zároveň benevolentním řešením, by bylo spolehnout se pouze na prohlášení např. vypravitele pohřbu či žadatele o osobních a rodinných poměrech. Naproti tomu velmi formalistickým řešením, ovšem s krajně nejistým výsledkem, je vyžádání spolupráce vietnamských úřadů při zjišťování rodinných poměrů a osobních a kontaktních údajů rodinných příslušníků. Jako nejsnáze proveditelné minimum se jeví požadovat předložení rodných listů potomků (či listiny dokládající adopci) a zůstavitele, oddací list a event. úmrtní listy rodičů, s překladem do českého jazyka, případně postupovat dle čl. 56 Smlouvy a vyžádat si výpis z matrik prostřednictvím diplomatické mise nebo konzulárního úřadu. Tuto možnost mají rovněž přímo účastníci řízení.

Pokud soud ČR nikdo z dědiců či jiných osob, které mají práva anebo nároky na dědictví, nepožádá o projednání dědictví soudem ČR, a zůstavitel měl na území ČR pouze část movitého dědictví, není pravomoc soudu ČR k projednání pozůstalosti podle Smlouvy dána a tato pravomoc náleží justičním orgánům Vietnamské socialistické republiky. Protože jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud v souladu s § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení zastaví, a podle § 56 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 11. 6. 2010, č. j. 59/2010-MOC-J, informuje o úmrtí zůstavitele zastupitelský úřad Vietnamské socialistické republiky, kterému zašle dvojmo protokol o předběžném šetření opatřený podpisem soudce a kulatým úředním razítkem, jakož i podpisy vyslýchaných osob, a k protokolu připojí kopii úmrtního listu zemřelého.

Pokud dospějeme k závěru, že příslušnost soudu ČR k projednání pozůstalosti je dána, mohou nastat v zásadě dvě situace. Zůstavitel zanechá majetek nepatrné hodnoty či bez hodnoty. V tomto případě se aplikuje postup podle §154 z. ř. s., tj. řízení se zastaví a nepatrný majetek je vydán vypraviteli pohřbu, pokud s tím souhlasí. Druhou variantou je zanechání majetku nikoli nepatrné hodnoty, a tedy projednání dědictví. Zde je namístě uvést základní rozdíly oproti tuzemskému právu, kterých, poněkud překvapivě, není mnoho.

 

Dědická způsobilost a dědické tituly

Otázka dědické způsobilosti je upravena v odst. 643 VOZ a vyjma nepodstatných rozdílů odpovídá obsahu a smyslu § 1481 až 1483 o. z. Při poučení o dědickém právu se postupuje podle § 164 a 165 z. ř. s. a § 1485 až 1490 o. z., ovšem s tím rozdílem, že ohledně movitého majetku mají dle odst. 642 VOZ dědicové lhůtu pro zřeknutí se dědictví šest měsíců ode dne zpřístupnění pozůstalosti (tj. od smrti zůstavitele), přičemž nedojde-li ke zřeknutí se majetku do šesti měsíců ode dne zpřístupnění pozůstalosti, má se za to, že dědici dědictví přijali (srov. důsledky neodmítnutí dědictví).

Dědickými tituly jsou dle VOZ závěť (písemná i ústní) a zákon. Problematice závětí se věnuje kapitola XXIII VOZ a opět je v podstatě totožná s tuzemskou právní úpravou. Z mého pohledu základním rozdílem oproti úpravě v o. z. jsou výrazně přísnější formální náležitosti písemné závěti (odst. 653). Listina musí obsahovat i den, měsíc a rok pořízení, plná jména a místa pobytu dědiců, umístění majetku, o němž je pořizováno, vícestránková závěť musí mít očíslované jednotlivé stránky, kaž­dá stránka musí obsahovat podpis či otisk prstu zůstavitele a v textu nesmí být používány zkratky a symboly. Zajímavostí je rovněž možnost sepsání společné závěti manžely ohledně společného majetku (odst. 663). Způsobilost zřídit nebo zrušit závěť, jakož i řízení o námitkách proti závěti na základě vad vůle zůstavitele nebo jejího projevu nebo na základě jiných nedostatků závěti, se dle čl. 36 Smlouvy řídí právním řádem smluvní strany, jejímž je zůstavitel občanem v době zřízení nebo zrušení závěti. Forma zřízení nebo zrušení závěti se řídí právním řádem smluvní strany, jejímž je zůstavitel občanem v době zřízení nebo zrušení závěti. Závěť je platná, jestliže byla dodržena ustanovení právního řádu smluvní strany, na jejímž území k těmto úkonům došlo. K otevření a vyhlášení závěti a ke zjištění jejího stavu a obsahu, jakož i k řízení o její platnosti je dle čl. 40 Smlouvy příslušný justiční orgán smluvní strany, na jejímž území se závěť nachází. Jestliže zůstavitel byl v době své smrti občanem druhé smluvní strany, bude justičnímu orgánu této smluvní strany zaslán ověřený opis závěti a listina, v níž bude uveden stav a obsah této závěti. Na žádost se zašle originál závěti, neboť osoby, jimž byl předán opis listiny, mají dle odst. 672 VOZ právo porovnat opis s originálem.

VOZ dále v odst. 669 upravuje postavení nepominutelných dědiců, kterými jsou nezletilé děti, rodiče, manžel a práce neschopné dospělé děti. Tyto osoby mají nárok na dvě třetiny svého zákonného podílu, pokud se ho nezřeknou či nejsou dědicky nezpůsobilé.

Specifikem je tzv. darování ze závěti (odst. 671). Jedná se o vyhrazení části pozůstalosti jako dar jiné osobě. Tato osoba nemá postavení dědice, tj. nemusí naplňovat žádné majetkové závazky spojené s darem. Výjimkou je situace, kdy celý zanechaný majetek nepostačuje k vyrovnání závazků zůstavitele; v takovém případě je dar rovněž použit k naplnění těchto závazků. Pro úplnost je vhodné zmínit i skutečnost, že zůstavitel může část svého majetku určit k uctívání (odst. 670). Tento majetek není rozdělován jako součást dědictví, ovšem opět pouze pod podmínkou, že celý zanechaný majetek postačuje k vyrovnání závazků zůstavitele.

 

Dědění ze zákona

V tuzemsku se pravděpodobně nejčastěji setkáme s děděním ze zákona. VOZ upravuje dědění ve třech dědických skupinách, přičemž v první skupině dědí manžel a biologičtí potomci, ale rovněž biologičtí i adoptivní rodiče a adoptivní potomci, ve druhé skupině dědí prarodiče, sourozenci a vnoučata, ve třetí skupině pak praprarodiče, biologicky příbuzní strýcové, tety, synovci, neteře a pravnoučata. Dědicové ve stejné skupině dědí rovným dílem, přičemž dědicové v nižší skupině jsou k dědění oprávněni pouze v případě, že nezbývá nikdo z vyšší dědické skupiny. V této souvislosti je třeba obdobně jako v tuzemském právu věnovat pozornost rovněž počatým, ale dosud nenarozeným dědicům (v kterékoli skupině, tj. nikoli pouze potomků zůstavitele). Dle odst. 685 VOZ je část dědictví odpovídající dědickému nároku dosud nenarozeného dědice „uložena stranou“; pokud se narodí mrtvý, rozdělí si tuto část ostatní dědicové. Z hlediska četnosti případů se pravděpodobně zcela výjimečně setkáme s případem odúmrti. Podle čl. 37 Smlouvy platí, že pokud podle právního řádu smluvní strany, jímž se řídí dědické právní poměry, není dědiců, připadne movité dědictví té smluvní straně, jejímž byl zůstavitel občanem v době smrti, nemovité dědictví smluvní straně, na jejímž území nemovitost leží.

 

Rozdělení dědictví na základě dohody dědiců

Dědicové mohou o rozdělení dědictví uzavřít dohodu. Dle odst. 681 bod 2 VOZ musí být jakákoliv dohoda mezi dědici vyhotovena písemně (tj. ideálně při jednání do protokolu). Dědicové mohou dle odst. 685 bod 2 VOZ požadovat, aby byl majetek rozdělován v naturáliích. Nemůže-li být majetek rozdělen v naturáliích stejným dílem, mohou se dědicové dohodnout na ocenění statků v naturáliích a na osobě, které připadnou; pokud není dosaženo shody, jsou statky v naturáliích prodány, pro umožnění rozdělení.

 

Odpovědnost za dluhy

Problematiku odpovědnosti za dluhy řeší odst. 637 VOZ, dle něhož osoby, které přijaly dědictví, jsou zodpovědné za plnění majetkových závazků v rozmezí majetku zanechaného zůstavitelem, pokud není dohodnuto jinak, tj. jako by uplatnily výhradu soupisu dle § 1674 a násl. o. z. Dle mého názoru není v této souvislosti nezbytné dědice vyrozumívat o výhradě soupisu pozůstalosti dle § 175 a násl. z. ř. s., nicméně považuji za vhodné upozornit dědice na jejich omezenou odpovědnost za dluhy zůstavitele.

 

Vypořádání společného jmění manželů

Vietnamské právo podobně jako o. z. připouští možnost vypořádání společného jmění dohodou pozůstalého manžela s dědici. Dle kapitoly III, části 3, čl. 33. a 34. vietnamského zákona o rodině se za společné jmění manželů považuje majetek vytvořený některým z manželů, příjmy pocházející z pracovní činnosti, výroby či obchodní činnosti, zisky a výnosy z odděleného majetku a ostatní zákonné příjmy pocházející z doby trvání manželství s výjimkou případu, kdy došlo k rozdělení společného jmění. Za vlastníky majetku, který vyžaduje zápis vlastnických práv, jsou považováni oba manželé, nedohodnou-li se jinak. Dle čl. 66. odst. 2 a 3 vietnamského zákona o rodině, je-li požadováno rozdělení dědictví, a pokud se manželé ve smluvním majetkovém režimu nedohodli jiným způsobem, rozdělí se společné jmění na dva díly. Rozdělení části společného jmění zemřelého manžela musí být provedeno podle zákona o dědictví. Pokud by rozdělení pozůstalosti mělo vážným způsobem zasáhnout do životní úrovně pozůstalého manžela a rodiny, je pozůstalý manžel oprávněn požádat, aby ve shodě s ustanoveními občanského zákoníku takové dělení omezil.

 

Procesní úprava

Z procesního hlediska se dle mého názoru řízení o pozůstalosti a samotné rozhodnutí o dědictví, resp. způsoby vypořádání dědictví upravené VOZ, možná až překvapivě příliš neliší od úpravy § 185 a násl. z. ř. s. VOZ ostatně obdobně jako o. z. řeší postup v případě, že se po rozdělení pozůstalosti objeví nový dědic (odst. 687). V tomto případě již nedochází k rozdělování majetku v naturáliích, ale dědicové vyplatí novému dědici pouze peněžní částku odpovídající jeho podílu, pokud není dohodnuto jinak. Stejně tak, pokud se po rozdělení dědictví ukáže, že některý z dědiců byl vyděděn, musí tento vrátit svůj podíl ostatním dědicům. Obdobně jako v tuzemské právní úpravě tedy nedochází zpětně ke změně okruhu dědiců, ale pouze k majetkovému vypořádání. Vietnamské dědické právo (alespoň dle dostupného českého překladu) klade stejně jako tuzemská úprava důraz především na dohodu účastníků řízení a vypořádání společného jmění manželů či dědictví dle podílů stanovených zákonem ponechává jako možnost pro případ, že se dědicové na rozdělení nedohodnou.

 

Závěr

S ohledem na značnou podobnost českého a vietnamského občanského práva není dle mého názoru aplikace VOZ a dalších předpisů v řízení o pozůstalosti nepřekonatelným problémem. Naopak lze dospět k závěru, že minimálně v oblasti odpovědnosti za dluhy je vietnamská úprava jednodušší a srozumitelnější než výhrada soupisu pozůstalosti. Praktickým problémem je spíše nezanedbatelná jazyková bariéra v případě dříve narozených účastníků řízení a relativně malý počet tlumočníků z vietnamštiny. Vietnamská právní úprava je bezesporu obsahově velmi zajímavá a lze ji bez jakýchkoliv předsudků doporučit k prostudování. Dle mého názoru se jedná o moderní a z větší části ideologie prostou právní úpravu, která až na jisté kulturní odlišnosti (zejména v oblasti rodinných vztahů a role člověka a rodiny ve společnosti) snese srovnání s tuzemskou právní úpravou.

Za zdaleka nejproblematičtější ovšem považuji posouzení, zda je vůbec dána pravomoc soudu ČR k vedení řízení, a tedy zda by vůbec mělo být řízení zahájeno bez splnění podmínek, tj. žádosti a souhlasu všech v úvahu přicházejících dědiců. V této souvislosti rovněž vyvstává otázka, zda by toto měl posuzovat soud či až soudní komisař po svém pověření. Zde je nezbytné vycházet z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1746/2024. V tomto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že soudní komisariát je při projednávání pozůstalosti u soudu prvního stupně obligatorní. Rozhodnutí a jiné úkony v řízení o pozůstalosti u soudu prvního stupně tedy neprovádí, resp. nesmí provádět, s výjimkou případů uvedených v § 100 odst. 2 z. ř. s., soudce nebo jiná soudní osoba, ale vždy notář jako soudní komisař. Soud prvního stupně je vždy povinen usnesením pověřit notáře, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o pozůstalosti, a to ihned poté, co řízení o pozůstalosti bylo zahájeno, což platí ve všech případech. Soudní komisař je tedy v souladu v tímto usnesením povinen zkoumat, zda je pravomoc soudu dána, jakkoliv je ve většině případů odkázán na obvykle minimální obsah spisu, potažmo na prohlášení účastníků řízení, bez možnosti efektivně a v rozumném čase přezkoumat tvrzení (pravděpodobných) účastníků řízení, což může být v některých případech umocněno neochotou či neschopností poskytnout soudnímu komisaři požadované informace o majetku či příslušná prohlášení.

Zpět