Diskuse: Nabývání dědictví – principy, ležící pozůstalost a právní úprava v České republice

JUDr. Michal Kacer

 

Úvod

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102, v souvislosti s řešenou problematikou darování pro případ smrti opětovně rozpoutalo debatu o nabývání dědictví. O nabývání dědictví a okamžiku jeho nabytí se v souvislosti s průběžnými změnami pravidel pro rozdělování dědictví soudem či samotnými dědici diskutovalo již za účinnosti předchozí právní úpravy v ObčZ 1964,[1] kde bylo pravidlo o nabývání dědictví okamžikem smrti zůstavitele výslovně upraveno v § 460 ObčZ 1964. Četně se o okamžiku nabytí dědictví rozmlouvalo rovněž před účinností ObčZ. Pojednávalo se zejména o tom, zda se ObčZ koncep­čně nevrací k tzv. ležící pozůstalosti a neodklání se od principu nabývání dědictví k okamžiku smrti zůstavitele, když toto pravidlo nebylo do textu ObčZ převzato.[2] S ohledem na skutečnost, že hlava III části třetí ObčZ zabývající se dědickým právem nedostála po více než 10 letech žádných změn, o nabytí dědictví uslyšíme zřejmě ještě mnohé.

Odůvodnění usnesení KS v Praze č. j. 102 Co 9/2023-102 uvádí: „(…) 10. Podle platné právní úpravy se dědictví – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – nenabývá smrtí zůstavitele, ale na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví s účinností ode dne vzniku dědického práva (…).“[3]Citované usnesení KS v Praze velmi odvážně vyložilo současnou právní úpravu dědického práva, když explicitně popřelo existenci principu nabývání dědictví ke dni smrti zůstavitele v ObčZ. Nejedná se o první rozhodnutí, jež se obdobně odklání od nabývání dědictví k okamžiku smrti zůstavitele. Insolvenční senát Nejvyššího soudu např. nepřiznal dlužníkovi účinky osvobození od placení pohledávky po zůstaviteli zemřelém za trvání insolvenčního řízení dlužníka, kterou dle názoru NS dlužník nabyl nikoli okamžikem smrti zůstavitele, ale až právní mocí rozhodnutí o dědictví, která nastala až po právní moci usnesení, jímž vzal soud v rámci insolvenčního řízení na vědomí splnění oddlužení dlužníka.[4]

Vzhledem k neustávající aktuálnosti tématu nabývání dědictví bych rád v tomto textu představil základní principy nabývání dědictví, ležící pozůstalost a aktuální právní úpravu nabývání dědictví v České republice. S ohledem na nesmírný rozsah tematiky nabývání dědictví je nutné předeslat, že text je pouze stručným připomenutím základních poznatků o nabývání dědictví.

 

I. Princip nabývání dědictví ipso iure[5]

První princip je založen na automatickém přechodu dědictví na dědice a vychází z tradice přechodu majetku zemřelé osoby na členy rodiny. Jedná se o projev tzv. zásady familiarizace, která v dědickém právu zaručuje uchování majetku pouze příslušníkům rodiny zemřelého. Zůstavitel byl touto zásadou ovlivněn v takové míře, že neměl možnost svou vůlí určit, že má dědit osoba mimo okruh rodiny. Přechod majetku jím nemohl být žádným způsobem modifikován. Nebylo mu umožněno pořídit pro případ své smrti a vyjádřit svou vůli, kdo se stane jeho dědicem. Majetek zemřelé osoby mohl automaticky přecházet na dědice bez nutnosti jeho projevu vůle taktéž z důvodu neexistence vespolného přechodu dluhů spolu s majetkem zůstavitele. Dědictví proto mohlo samovolně a bez rizika přejít na dědice k okamžiku smrti zůstavitele bez nutnosti jeho úvahy nad výhodností napadlého dědictví. Z těchto důvodů nebylo žádného právního jednání dědice třeba a dědictví nabyl přímo okamžikem smrti zůstavitele.[6]

I.1
Vznik dědického práva – princip nabývání dědictví ipso iure

Subjektivní dědické právo vzniká bez působení dědice.[7] Dědické právo mu vzniká automaticky okamžikem smrti zůstavitele. O této skutečnosti mluvíme jako o tzv. delaci. První podmínkou delace je úmrtí fyzické osoby. Zůstavitel musí taktéž zanechat pozůstalostní majetek. Delace také předpokládá existenci důvodu k dědění, např. zákonnou dědickou posloupnost či povolání za dědice v pořízení pro případ smrti. Dědic, kterému svědčí dědický důvod, se musí smrti zůstavitele dožít. Zároveň na něj nesmí působit žádná překážka, která by jeho dědické právo vylučovala.[8] Dědické právo konkrétního dědice vzniká samovolně na základě právní skutečnosti, kterou je smrt fyzické osoby. Dědic jej zároveň k okamžiku této právní skutečnosti nabývá. Dědické právo tedy vzniká smrtí zůstavitele k okamžiku jeho smrti.[9] Takto vznikalo subjektivní dědické právo i v Československu a následně v České republice za účinnosti ObčZ 1950[10] a ObčZ 1964.[11] V aktuální české právní úpravě dědického práva je pravidlo o vzniku dědického práva smrtí zůstavitele (§ 1479 ObčZ) obsaženo i v textu ObčZ.

I.2
Nabytí dědictví – princip nabývání dědictví ipso iure

Princip nabývání dědictví ipso iure předpokládá, že ani pro realizaci nabytí dědictví není nutná žádná navazující právní skutečnost ze strany dědice.[12] Normovaný příklad dědiců, kteří nemohli nabytí dědictví zamezit, můžeme najít v římském právu. Přezdívalo se jim heredes domestici. Tradičně se jednalo o dědice v otcovském či manželském vztahu k zůstaviteli, kteří požívali ochrany pod zůstavitelovou mocí.[13] Dovozovala se vzájemnost majetku zůstavitele a členů jeho rodiny, kdy za života zůstavitele byl jeho majetek v určité míře společný všem členům nejbližšího příbuzenstva. Proto ze strany těchto dědiců nebylo k nabytí dědictví třeba žádného právního jednání.[14] Dědictví nabývali „bez vůle a vědomosti“,[15] protože přechod majetku nemohli nijak zvrátit. V tomto smyslu se o nich hovořilo také jako o heredes neces­sari, jelikož dědictví nabývali bez možnosti volby smrtí zůstavitele a k okamžiku vzniku jejich dědického práva.[16] Dle tohoto principu dědic nabývá dědictví bez vyjádření projevu vůle ipso iure na základě právní skutečnosti, kterou je opět úmrtí zůstavitele. Dědictví zároveň nabývá k okamžiku této právní skutečnosti, tedy k okamžiku smrti zůstavitele. Dědictví se v rámci tohoto principu nabývá smrtí zůstavitele k okamžiku smrti zůstavitele.[17] Takto se dědictví nabývalo i v Československu a následně v České republice za účinnosti ObčZ 1950 a ObčZ 1964, kdy oba kodexy shodně normovaly, že dědictví dědic nabývá smrtí zůstavitele (§ 509 ObčZ 1950 a § 460 ObčZ 1964). Aktuální právní úprava dědického práva Slovenské republiky obsahuje pravidlo o nabývání dědictví smrtí zůstavitele až do současnosti.[18] Dále se dědictví tímto způsobem nabývá také např. ve Spolkové republice Německo (§ 1922 BGB), v Polské republice (§ 922 KC) a ve Švýcarské konfederaci (§ 560 ZGB).[19] V těchto aktuálních právních úpravách dědického práva však již není princip zachován ve zcela původní podobě, protože dědic má vždy v určité formě možnost nabytí dědictví ipso iure zmařit. To je projev adiční zásady nabývání dědictví, o které se dozvíme dále v textu.

 

II. Adiční princip nabývání dědictví[20]

Adiční princip je založen na projevu vůle dědice. Rozvinul se v římském právu s postupným rozšiřováním volnosti vůle zůstavitele, koho určí svým dědicem.[21] Římské dědické právo totiž začalo rozlišovat vedle zmíněných heredes domestici také tzv. heredes extranei. Tuto kategorii dědiců vytvářely osoby bez otcovského či manželského vztahu k zůstaviteli. Tito dědicové měli možnost svým projevem vůle zmařit vstup do všech práv a povinností zůstavitele, proto byli označováni za heredes voluntarii.[22] Mohli jednak pozitivně projevit svou vůli k napadlému dědickému právu a k dědictví se přihlásit, či přímo uvázat tzv. „hereditatis aditio“ a nabytí dědictví tímto aktem stvrdit. Dědictví mohli také odmítnout svým právním jednáním, tzv. „hereditatem repudiare“.[23] Zřejmě nejvýstižnější projev této zásady jsme mohli najít v dřívějším znění nizozemského občanského zákoníku, který stanovil: „Nikdo není povinen přijmout pozůstalost, která mu napadla.“[24]

II.1
Vznik dědického práva – adiční princip nabývání dědictví

Subjektivní dědické právo vzniká i v adičním systému práva smrtí zůstavitele k okamžiku jeho smrti. Stejně jako u principu nabývání dědictví ipso iure je nutné k nabytí dědického práva splnit další předpoklady. V jednotlivých právních řádech se mohou tyto podmínky pro vznik dědického práva lišit nebo mohou být různými autory vykládány odlišně i v rámci jedné právní úpravy. Např. rakouské dědické právo, pro které je adiční způsob nabytí dědictví příznačný, tradičně vyžaduje vedle úmrtí zůstavitele také existenci pozůstalostního jmění a vhodného dědice. Dědic se musí smrti zůstavitele sám dožít, je povinen osvědčit svůj dědický důvod a nesmí být z dědického práva diskvalifikován.[25] Navíc nemůže existovat právní jednání dědice, které by vznik jeho dědického práva znemožňovalo, např. smlouva o zřeknutí se dědického práva uzavřená se zůstavitelem před jeho smrtí (§ 551 ABGB). Tuto podmínku vzniku dědického práva lze též považovat za projev adičního principu.[26] Dědické právo splněním těchto předpokladů vzniká k okamžiku smrti zůstavitele a od tohoto momentu se v úvahu přicházejícímu dědici tzv. nabízí nebo také „deferuje“.[27] Takto vzniká subjektivní dědické právo ve zmíněné Rakouské republice (§ 536 ABGB).

II.2
Nabytí dědictví – adiční princip nabývání dědictví

V adičním systému práva, oproti principu nabývání dědictví ipso iure smrtí zůstavitele, je nutné k dokončení přechodu dědictví učinit projev vůle ze strany dědice a nabytí dědictví jeho vůlí stvrdit.[28] Potenciální dědic může projevit vůli explicitně, když se k dědictví přímo určitým aktem hlásí. V římském právu se tak činilo před svědky, kdy dědic výslovně vyjádřil vůli dědictví nabýt, tzv. cretio.[29] Podobnost s tímto úkonem lze najít v rakouském dědickému právu, kde se dědic musí k dědictví hlásit tzv. dědickou přihláškou se stanovenými náležitostmi (§ 799 ABGB).[30] Dědic mohl také po smrti zůstavitele svým faktickým jednáním k pozůstalosti i bez výslovného prohlášení dát nepřímo najevo, že má o nabytí dědictví zájem. Toto jednání římské právo nazývalo příznačně „pro herede gestio“.[31] Dědic mohl projevit svou vůli i negativním způsobem, když nabytí dědictví odmítl svým právním jednáním, tzv. „repudiatio“. Učinit tak mohl výslovně. Možnost dědictví výslovně odmítnout předpokládal a dosud umožňuje § 805 ABGB. Odmítnutí v římském právu mohlo nastat i v důsledku faktického jednání, z něhož zřetelně plynula vůle dědictví nenabýt. K odmítnutí mohlo dojít též konkludentně, když svou nečinností a neprojevením žádné vůle v určené lhůtě ztratil dědic možnost dědictví nabýt.[32] Dědictví se tedy v římském právu nabývalo až okamžikem jeho přijetí ze strany dědice. V období mezi smrtí zůstavitele a přijetím dědictví je pozůstalost bez subjektu, proto byla jako jednotný celek vyhrazený dědici chráněna před okupací konstrukcí hereditas iacens.[33]

 

III. Ingerence veřejné moci při nabývání dědictví[34]

Základním úkolem dědického práva je zabezpečit přechod jmění zůstavitele na jeho dědice. Pozůstalostní jmění zůstavitel vytvářel v průběhu celého života a často se jedná o velké majetkové hodnoty.[35] Přechod veškerých práv a povinností zemřelé osoby proto musí vždy proběhnout korektním způsobem a dle nastavených pravidel právní úpravy. Veřejná moc proto v různé míře vstupuje do procesu dědění. Stát jej tradičně zabezpečuje institucionálně a též průběh a výsledky dědění určitým způsobem kontroluje. Veřejná moc vždy osvědčuje, kdo se stal dědicem zůstavitele. Zpravidla také potvrzuje, do jakých práv a povinností tento dědic vstoupil, a určuje, jakým podílem dědictví nabyl.[36] Stát obvykle tyto úlohy svěřuje justičním orgánům. Pravomoc k projednání dědických či pozůstalostních řízení mají tradičně soudy či notáři vykonávající funkci soudních komisařů.[37]

III.1 Princip nezávislého nabytí dědictví[38]

Nezávislé nabytí dědictví spočívá v úplné absenci ingerence veřejné moci do procesu přechodu jmění zůstavitele na jeho dědice. Univerzální sukcese může mít podobu automatického nabytí dědictví ipso iure smrtí zůstavitele. Dědic může dědictví nabývat také na základě svého právního či faktického jednání, kterým vyjádří pozitivní či negativní stanovisko k napadlému dědickému právu. Stát si v tomto systému dědického práva nevyhrazuje pravomoc věcnou správnost nabytí dědictví svým rozhodnutím jakkoli potvrzovat a taktéž nezřizuje další hmotněprávní požadavky veřejnoprávního charakteru pro nabytí dědictví.[39] Dnes již v podstatě nenalezneme právní řád, který by nijak nezasahoval do přechodu majetku na dědice. Příkladem státu, který do procesu dědění téměř nezasahuje, je Francie. Dědické řízení ve Francii po zůstaviteli, který nevlastnil nemovitý majetek, může v určitých případech proběhnout i bez notáře a soud do řízení vstupuje až na žádost dědiců ve sporu.[40]

III.2 Princip formální ingerence veřejné moci při nabývání dědictví[41]

Tento princip nabývání dědictví se již vyznačuje jistou mírou zásahů státu do procesu dědění. Veřejná moc si v právní úpravě dědického práva z mnoha důvodů stanovuje pravomoc autorizovat skutečnosti, jež jsou předpokladem pro nabytí dědictví. Zákon zpravidla svěří pravomoc veřejnoprávnímu orgánu svým rozhodnutím osvědčit zákonnost celého procesu přechodu jmění zůstavitele na dědice. Orgán veřejné moci pak typicky soudním rozhodnutím deklaruje nastalou skutečnost nabytí dědictví.[42] Právní řády jednotlivých státních zřízení pak mohou nastavovat kombinace výše uvedených principů, kdy příslušný orgán deklaruje, že dědic nabyl dědictví ipso iure okamžikem smrti zůstavitele, nebo že jej nabyl na základě své vůle, kterou vyjádřil faktickým či právním jednáním.[43] Orgán veřejné moci tedy přezkoumává a potvrzuje správnost skutečností již nastalých. Z povahy této kontroly veřejné moci pak plynou deklaratorní účinky rozhodnutí příslušného orgánu.[44] Rozhodnutí tak nezakládá nová práva a povinnosti konkrétnímu subjektu. Práva a povinnosti, které subjekt již nabyl na základě určité právní skutečnosti, pouze deklaruje, a tím autoritativně potvrzuje, že mu opravdu svědčí. V rámci dědického práva pak rozhodnutí deklaruje nastalou skutečnost nabytí dědictví ipso iure okamžikem smrti zůstavitele nebo nabytí dědictví na základě právního či faktického jednání dědice, a to vždy s účinky ex tunc.[45] Takto bylo dědictví potvrzováno i v Československu a následně v České republice za účinnosti ObčZ 1950 a ObčZ 1964, kdy ObčZ 1950 vymezil, že nabytí dědictví potvrzuje dědicům soud (§ 559 až 561 ObčZ 1950), a ObčZ 1964 stanovil, že státní notářství či soud potvrdí dědici, že dědictví nabyl (§ 481 až 484 ObčZ 1964). S hmotným právem korespondovala procesní úprava dědického řízení v zákoně č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních,[46] kdy tento předpis vymezil, že soud dědici potvrdí nabytí dědictví, jakmile jsou splněny zákonné podmínky (§ 333 OSŘ 1950). Na tuto úpravu navázal zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím.[47] Tento předpis určil, že státní notářství potvrdí dědici, že dědictví nabyl (§ 39 NotŘ), a též normoval další možnosti vypořádání dědictví a následné potvrzení nabytí dědictví (§ 40 NotŘ). Tuto úpravu možných variant vypořádání dědictví a usnesení o dědictví převzal zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,[48] který též předpokládal, že soud dědici potvrzuje skutečnost nabytí dědictví (§ 175q OSŘ). Aktuální právní úprava nabytí dědictví a potvrzení dědictví v ObčZ normuje obdobně, že soud potvrzuje dědicům, že dědictví nabyli (§ 1670 a § 1690 odst. 1 ObčZ) dle zvolené varianty rozdělení pozůstalosti (§ 1692 a § 1694 a násl. ObčZ). I současná procesní úprava rozhodnutí o dědictví počítá vždy s potvrzením nabytí dědictví dle určitého způsobu rozdělení pozůstalosti (§ 185 odst. 1 a odst. 2 ZŘS), a to vždy s účinky ke dni vzniku dědického práva (§ 185 odst. 1 ZŘS).[49]

III.3 Princip materiální ingerence veřejné moci při nabývání dědictví[50]

Princip materiální ingerence státu při nabývání dědictví silně zasahuje do procesu přechodu majetku zemřelé osoby na její dědice. Veřejná moc skrze rozhodnutí příslušného orgánu taktéž kontroluje splnění předpokladů pro nabytí dědictví. Stát navíc normuje pro uskutečnění nabytí dědictví další podmínky. Typicky je dalším hmotněprávním předpokladem pro nabytí dědictví samotné veřejnoprávní rozhodnutí.[51] Tradičně je pravomoc svěřena soudům či soudem pověřeným osobám. Oproti pouhé formální ingerenci, kde rozhodnutí orgánu veřejné moci pouze osvědčuje, že předpoklady pro nabytí dědictví samovolně nastaly, v tomto systému práva rozhodnutí soudu vytváří právo samotné. Je třeba také rozlišovat, zda toto rozhodnutí vytváří právo na přechod majetku na dědice bez dalšího (princip abstrakce), nebo je pouze tzv. modem požadovaným pro nabytí dědictví na základě právního důvodu, kterým je samotné dědické právo (princip kauzální).[52] Účelem rozhodnutí je vytvářet práva a povinnosti od okamžiku jeho vzniku s účinky ex nunc do budoucna.[53]

Tradičním příkladem je tzv. odevzdací listina známá z rakouského dědického práva. Dle ABGB dědic nabývá dědictví až soudním projednáním.[54] Okamžikem smrti zůstavitele vzniká dědici právo pozůstalost přijmout. Dědic však dědictví nenabývá k okamžiku přijetí.[55] Subjektivní dědické právo musí být nejprve před soudem zjištěno, projednáno a následně odevzdáno konkrétnímu dědici, kterému svědčí určitý dědický titul (§ 797 ABGB). Dědictví se pak nabývá odevzdáním pozůstalosti a vlastnické právo k němu se nabývá okamžikem právní moci tohoto rozhodnutí.[56] Odevzdací listina je tedy sama předpokladem nabytí dědictví a spolu s dědickým titulem zakládá nová práva a povinnosti dědicům, kteří důvod svého dědického práva prokázali a řádně se o něj hlásili. Vedle těchto konstitutivních účinků lze odevzdací listině přiznat také účinky deklaratorní, když potvrzuje prokázání dědického titulu.[57] Dobu mezi smrtí zůstavitele, kdy pozůstalost ztrácí původní subjekt práv a povinností, a konstitutivním odevzdáním pozůstalosti dědicům s účinky ex nunc rakouská právní úprava dědického práva překlenuje existencí tzv. hereditas iacens. Práva a povinnosti vztahující se k pozůstalosti patří v tomto období právní konstrukci nazývané též ležící pozůstalost. Ležící pozůstalost vzniká okamžikem smrti zůstavitele a je založena na právní fikci prodloužení života zůstavitele,[58] kdy se do okamžiku přijetí dědicem předpokládá, že je pozůstalost nadále v držení zůstavitele, a jakmile dědic dědictví přijal, hledí se na něj jako na zůstavitele.[59]

 

IV. Ležící pozůstalost

Odpovědět, čím je hereditas iacens, nebylo nikdy snadné. Ležící pozůstalost vznikla v římském právu jako reakce na vývoj adičního systému nabývání dědictví. Dědictví se již nenabývalo výhradně smrtí zůstavitele, proto jej bylo nutné zachovat do okamžiku přijetí ze strany dědice. Hereditas iacens tak vznikla jako nástroj na ochranu pozůstalosti před okupací a následně i vydržením.[60] V římském právu byla nejprve považována za zvláštní subjekt, který představoval zůstavitele i dědice zároveň.[61] Nejdříve byla vykládána z pozice dědice, kdy se předpokládalo, že presumptivní dědic, který dědictví dosud nepřijal, je dědicem plnohodnotným již od okamžiku smrti zůstavitele. Následně se výklad obrátil. O ležící pozůstalosti se začalo uvažovat jako o zůstaviteli. Její konstrukce prodlužovala život zůstavitele do okamžiku přijetí dědictví.[62] Právo justiniánské následně přiznalo ležící pozůstalosti postavení standardního právního subjektu a považovalo ji za právnickou osobu.[63] „Hereditas personae vice fungitur sicuti municipium et decuria et societas.“[64] Ležící pozůstalost se vytvářela pomocí právní fikce a tato konstrukce fingovala subjekt, který tu byl namísto zemřelého člověka.[65] Hereditas iacens byla též připodobňována k tzv. societas, protože vytvářela účelové společenství osob k pozůstalostnímu majetku.[66] Na ležící pozůstalost jako na plnohodnotný subjekt práva se nahlíželo i nadále v rámci obyčejového práva, když se za nositele práv a povinností považovala sama ležící pozůstalost. Následně se o ležící pozůstalosti na dlouhou dobu přestalo téměř mluvit.[67]

Až v polovině 19. století spustil debatu o ležící pozůstalosti Savigny, když v nauce o římském právu analyzoval historickou schopnost tehdejší ležící pozůstalosti jako subjektu zprostředkovaně nabýt majetek skrze otroka zemřelého pána, tak jak to bylo možné za jeho života. Argumentoval, že soudobé právo není založeno na systému otroctví, proto není nutné ani ležící pozůstalosti ponechat subjektivitu, jak tomu bylo v římském právu, a zvolil řešení zpětné fikce, která přiznala dědici vlastnické právo k pozůstalosti dříve, než dědictví přijal. Savignymu oponoval Puchta a tvrdil, že stěžejní osobou v dědickém právu a základem ležící pozůstalosti je vždy osoba zůstavitele. Dle Puchty pozůstalost nemůže existovat bez subjektu a ten se smrtí zůstavitele nezměnil, proto se na dědice skrze ležící pozůstalost přenáší osoba zůstavitele, která v něm dále existuje. Na Puchtu navázal též Jhering s tvrzením o ležící pozůstalosti jako o odůvodnitelném subjektu, nikoli však subjektu skutečném. Následně Jhering popřel Puchtovu teorii další existence osoby zůstavitele v jeho právních nástupcích. Jhering též tvrdil, že práva a povinnosti nemohou existovat bez subjektu, ale i přesto mohou vyvolat účinky, které vylučují možnost jejich přivlastnění ze strany třetí osoby. O tomto názoru mluvil jako o pasivních účincích práva.[68] Pfaff a Hofmann též tvrdí, že je nezbytné pozůstalost do okamžiku nabytí dědictví chránit, proto ležící pozůstalost považují za účelovou fiktivní konstrukci, která dědicům umožňuje petitorní i posesorní ochranu pozůstalosti.[69]

Důležitou teorii o účelovém jmění přinesl ve druhé polovině 19. století Brinz. Připustil, že vlastnické právo k pozůstalosti nemusí být přidruženo osobě a jmění může být definováno pouze svým účelem.[70] Další významný názor poskytla též Windscheidova teorie o bezsubjektovém majetku. Práva a povinnosti dle jeho názoru mohou existovat bez nositele, existuje-li pro tuto situaci legitimní důvod. Ležící pozůstalost přirovnal k majetku bez subjektu, kdy účelem této konstrukce je ochrana pozůstalosti. Jeho učení však bylo relativizováno, protože sice pojednával o majetku bez subjektu, ale o ležící pozůstalosti mluvil jako o právnické osobě.[71]

Teoretický přístup, který považoval ležící pozůstalost za právnickou osobu, byl přijímán i v rakouské nauce dědického práva. Hereditas iacens jako právnickou osobu vnímali např. Pfaff, Hofmann, Stubenrauch či Unger. Ve 20. století začala toto pojetí popírat též řada autorů rakouské právní vědy.[72] Např. Rouček neuznává, že ležící pozůstalost je právnickou osobou, když nemá společenskou smlouvu, stanovy či jiný statut a nezřizuje tradiční systém orgánů. Dle Roučka nelze totiž opatrovníka pozůstalosti (§ 811 ABGB) ani dědice spravujícího pozůstalost (§ 810 ABGB) považovat za tradiční orgány právnické osoby, které by ji mohly plnohodnotně zastupovat, protože za ležící pozůstalost mohou jednat jen v omezeném rozsahu a pouze s předem určeným okruhem osob. Rouček zároveň tvrdí, že ležící pozůstalost nemůže být právnickou osobou, protože její nastavení nekonstruuje pro pozůstalost (objekt právního vztahu) nositele práv a povinností (subjekt právního vztahu), když do odevzdání pozůstalosti není možné provést její změnu, která by vyžadovala působení subjektu.[73] Nejvíce přesvědčivá teorie popírající existenci ležící pozůstalosti jako právnické osoby pojednává o narušení právního nástupnictví. Tvrdí, že ležící pozůstalost nemůže být právnickou osobou, protože by mezi zůstavitelem a dědicem působila jako mezitímní subjekt, který přeruší jejich přímé právní nástupnictví. Právním nástupcem zůstavitele by pak nebyl dědic, nýbrž by jím musela být ležící pozůstalost a dědic by pak musel být právním nástupcem až této právnické osoby.[74] Na ležící pozůstalost se tedy pohlíželo spíše jako na soubor práv a povinností sui generis, který je definován svým účelem.[75] Výklad k ležící pozůstalosti v Rakousku se následně začal obracet zpět k teoriím o její existenci jako samostatného subjektu odlišného od zůstavitele. Názory, že je ležící pozůstalost právnickou osobou, začaly převládat v právní nauce. Též judikaturou byla ležící pozůstalosti přiznána dílčí právní subjektivita v poplatkových a daňových záležitostech. Rakouské dědické právo na tento dlouhodobý stav nejistoty zareagovalo v roce 2015 novelou, která výslovně v textu zákona přiznala ležící pozůstalosti status právnické osoby.[76]

 

V. Nabývání dědictví v aktuální právní úpravě dědického práva v ObčZ

Dědické právo se neustále adaptuje aktuálním potřebám společnosti. V průběhu vývoje dědického práva v jednotlivých státech evropské právní kultury se výše popsané principy modifikovaly a různými variantami kombinovaly. Proto dnes již nenalezneme systém dědického práva, kde by byl některý z principů nabývání dědictví uzákoněn v původní podobě. Z tohoto důvodu není často jednoduché určit, jakým principem se má konkrétní právní úprava dědického práva řídit. Tento úkol je zvláště obtížný za situace, kdy zvolený princip nabývání dědictví není v textu ObčZ výslovně definován, a orgánům aplikujícím normy dědického práva je tak spíše v náznacích skryt v ostatních ustanoveních právní úpravy. Zároveň norem dědického práva v ObčZ, ve kterých lze najít charakteristické znaky principu nabývání dědictví k okamžiku smrti zůstavitele, není mnoho. Příkladem ustanovení, z nějž lze vyvodit, že se dědictví nabývá okamžikem smrti zůstavitele, je § 1486 ObčZ, podle kterého se na odmítnuvšího dědice hledí, jako by dědictví nikdy nenabyl (§ 1486 ObčZ). Již na první pohled lze z právní úpravy dědického práva v ObčZ odhalit, že v textu ObčZ převládají ustanovení inspirovaná rakouskou koncepcí dědického práva v ABGB, kterou jsme opustili v roce 1951. Klíčovou inspirací dědického práva v ObčZ je totiž vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937, jenž myšlenkově navazuje na ABGB. Dle srovnání Martiny Daduové a Ondřeje Horáka je ObčZ s tímto vládním návrhem shodný až ze 78 %, kdy z celkového počtu 246 norem dědického práva v ObčZ se 134 z nich zcela shoduje s tímto návrhem a dalších 57 ustanovení ObčZ se s ním shoduje částečně. Některé další instituty, např. dědickou smlouvu, privilegované závěti a další nástroje, navíc rakouská právní úprava nezná, a proto je ObčZ čerpá z jiných právních úprav. S ohledem na výše uvedené porovnání lze dovodit většinovou recepci koncepce dědického práva vycházejícího z vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937, a tedy i ABGB.[77] Je však nutné poznamenat, že ObčZ nepřevzal institut hereditas iacens ani princip odevzdání pozůstalosti. Naopak se od těchto právních konstrukcí v důvodové zprávě k ObčZ distancoval.[78] ObčZ však přijal značnou část historické koncepce dědického práva z ABGB, která je na použití ležící pozůstalosti a odevzdání pozůstalosti s účinky ex nunc založena. ObčZ takto normuje např. nastavení správy pozůstalosti a povinnosti osoby spravující pozůstalost ve vztahu k věřitelům (§ 1703 ObčZ), které v jisté míře umožňuje proměnlivost pozůstalosti.[79]

V.1 Aktiva a pasiva pozůstalosti

KS v Praze se v rozhodnutí č. j. 102 Co 9/2023-102 vydal cestou výkladu současné právní úpravy, která favorizuje koncepci dědického práva vycházejícího z ABGB, když předpokládá, že okamžik nabytí dědictví splývá s nabytím právní moci rozhodnutí o dědictví. Dovozuje proměnlivost pozů­stalosti v čase a v rozhodnutí o dědictví reflektuje změny aktiv a pasiv i při určení obvyklé ceny pozůstalosti. Argumenty pro navrhované řešení hledá KS tradičně v ustanovení o vzniku dědického práva okamžikem smrti zůstavitele (§ 1479 ObčZ) a též v procesní úpravě rozhodnutí o dědictví (§ 185 ZŘS). Nevhodnost fixace konkrétních aktiv a pasiv výhradně k okamžiku smrti zůstavitele odůvodňuje taktéž v souvislostech právní úpravy správy pozůstalosti.[80]

Ustanovení § 171 ZŘS vymezuje, z čeho se skládá pozůstalost. Pozůstalost je v první řadě definována majetkem zůstavitele a ZŘS jej nazývá aktiva pozůstalosti. Ta jsou sestavena převážně z majetku zůstavitele, který vlastnil ke dni smrti (§ 171 odst. 1 ZŘS). Vedle práva na vypořádání společného jmění manželů, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno (§ 171 odst. 1 ZŘS), tvoří aktiva pozůstalosti taktéž „(…) pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel (…)“ (§ 171 odst. 1 ZŘS). Text ustanovení za čárkou je rozšířením základních aktiv pozůstalosti, která zůstavitel vlastnil ke dni své smrti (§ 171 odst. 1 ZŘS), o další majetek v pozůstalosti, který vznikl bezprostředně po smrti zůstavitele a je s ním výlučně spjat. Zůstavitel právní skutečnost, v níž má tento majetek základ, za svého života buď utvářel, modifikoval, nebo na ni jinak působil. Zjednodušeně řečeno, tyto pohledávky a majetková práva určitým způsobem pocházejí od osoby zůstavitele, když byl ještě naživu (§ 171 odst. 1 ZŘS). Může se také jednat o majetek, u nějž je zcela nepochybné, že by vlastnické právo svědčilo právě zůstaviteli, kdyby nezemřel (§ 171 odst. 1 ZŘS). Příkladem tohoto aktiva pozůstalosti může být přeplatek za odběr elektrické energie vypočítaný na základě vyúčtování provedeného po smrti zůstavitele či výhra v loterii vsazené za života zůstavitele, nicméně slosované po jeho smrti.[81]

Pasiva pozůstalosti jsou konstruována obdobně. Jsou jimi jednak zůstavitelovy dluhy, které měl v okamžiku smrti [§ 171 odst. 2 písm. a) ZŘS]. Obdobně jako u aktiv pozůstalosti postupuje ZŘS u pasiv, když vedle dluhů vzniklých v okamžiku smrti zůstavitele [§ 171 odst. 2 písm. a) ZŘS] rozšiřuje pasiva o dluhy pocházející z právních skutečností vzniklých za života zůstavitele, které by musel plnit, kdyby nezemřel [§ 171 odst. 2 písm. a) ZŘS]. Jako příklad tohoto pasiva můžeme uvést daňový nedoplatek z podnikání zůstavitele za období před smrtí, který byl vyčíslen až po jeho smrti, nebo zůstavitelem způsobená škoda v okamžiku jeho smrti, která byla vyčíslena po jeho úmrtí.[82] Pasivem pozůstalosti jsou také pohřební výlohy, splátky nutné výživy nepominutelného dědice (§ 1665 ObčZ), slušné výživy a nutného zaopatření pozůstalého manžela (§ 1666 ObčZ), nutného zaopatření pozůstalého rodiče (§ 1668 ObčZ), zaopatření pro osobu požívající do smrti zůstavitele jeho bezplatné zaopatření (§ 1669 ObčZ) a „(…) další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti“ [§ 171 odst. 2 písm. b) ZŘS]. Tato pasiva jsou příkladem právních skutečností vzniklých v období od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí o dědictví zmíněných usnesením KS v Praze.[83]

V.2 Správa pozůstalosti

Odůvodnění usnesení KS v Praze č. j. 102 Co 9/2023-102 dále uvádí: „(…) Majetek patřící do pozůstalosti je samozřejmě způsobilým předmětem právního jednání, a to také v době před skončením pozůstalostního řízení. Ten, kdo v této době spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (srov. § 1678 odst. 1 NOZ), a na základě jím učiněných právních jednání se může změnit (a také se mění) rozsah a povaha majetku patřícího do pozůstalosti. Na rozsah a složení pozůstalosti mají nepochybně vliv také objektivní právní skutečnosti, které nastaly v době od smrti zůstavitele do skončení pozůstalostního řízení.“[84]

Vedle argumentace KS opravným usnesením o obvyklé ceně dle § 180 odst. 2 ZŘS hledá rozhodnutí argumenty též v právní úpravě správy pozůstalosti.[85] Koncepce práva vycházející z myšlenky ABGB je zřetelná v ustanovení o právech věřitelů před rozhodnutím o dědictví: „Dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost, a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti“ (§ 1703 ObčZ).[86] Oproti ObčZ 1964, kde měli věřitelé po dobu trvání dědického řízení možnost svůj dluh vůči zůstaviteli uplatnit proti dědicům, je právní úprava ObčZ nastavena tak, že v průběhu řízení o pozůstalosti je povinna hradit dluhy zůstavitele výlučně osoba spravující pozůstalost (§ 1703 ObčZ).[87] Správu pozůstalosti vykonává zůstavitelem povolaný správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti (§ 1677 ObčZ). Není-li žádný z nich povolán, pak nastupuje subsidiárně dědic, či všichni dědicové (§ 1677 odst. 1 ObčZ). Ze zákonných důvodů může soud jmenovat správce pozůstalosti usnesením (§ 1677 odst. 2 ObčZ a § 157 ZŘS). Osoba spravující pozůstalost zároveň v průběhu řízení o pozůstalosti hradí věřitelům dluhy zůstavitele výhradně z majetku v pozůstalosti (§ 1703 ObčZ). Do jisté míry tak může § 1703 ObčZ popřít představu o absolutní fixaci aktiv a pasiv pozůstalosti pouze ke dni smrti zůstavitele, když umožňuje odstranit dluh zůstavitele, který tu byl ke dni jeho úmrtí a jehož splatnost nastala v průběhu řízení o pozůstalosti, nebo dluh vzniklý v období od smrti zůstavitele do právní moci usnesení o dědictví, a zároveň je osoba spravující pozůstalost výslovně ze zákona oprávněna a současně povinna pro uspokojení těchto dluhů použít výhradně majetek patřící do pozůstalosti (§ 1703 ObčZ).[88] Příkladem dluhu vzniklého po smrti zůstavitele bez původu za života zůstavitele v režimu správy pozůstalosti může být úhrada nákladů za služby malíře, které majiteli sousední bytové jednotky způsobila havárie vody v bytě zůstavitele, který vlastnil ke dni úmrtí.[89]

Osoba spravující pozůstalost má i jiné povinnosti a další oprávnění ve vztahu ke spravovanému majetku než hradit dluhy zůstavitele v průběhu pozůstalostního řízení. Osoba spravující pozůstalost vykonává tzv. prostou správu pozů­stalosti (§ 1678 odst. 1 ObčZ) a může činit cokoli, aby zachovala spravovaný majetek (§ 1405 ObčZ). Je-li třeba zachovat hodnotu či podstatu pozůstalosti, lze určitou položku pozůstalosti zcizit (§ 1679 ObčZ). Jako příklad můžeme uvést situaci, kdy osoba spravující pozůstalost v průběhu řízení o pozůstalosti včas zareaguje na podmínky trhu a prodá aktuálně klesající část akciového portfolia zůstavitele a získané peníze vloží do stabilnější investice, např. do koupě a následného pronájmu bytové jednotky. Tuto změnu v rozsahu pozůstalosti bude nutné reflektovat v rozhodnutí o dědictví, aby mohl katastrální úřad po skončení pozůstalostního řízení provést vklad vlastnického práva na jméno dědice.[90] Dále majetek v pozůstalosti, který nelze spravovat bez nepoměrných nákladů či bez rizika vzniku škody, může osoba spravující pozůstalost se souhlasem soudu prodat [§ 160 písm. a) ZŘS]. Zde jako příklad může sloužit prodej soukromé jachty zůstavitele osobou spravující pozůstalost se souhlasem soudu, aby tak pozůstalost dále netížily vysoké náklady na servis, pomocný personál a drahé poplatky za využití kotviště či se předešlo vzniku škody, kterou může nevyužívaná loď způsobit, a následné uložení peněžních prostředků na spořicí účet se stabilním výnosem.[91] Je-li majetek ohrožen rychlou zkázou či rychle ztrácí na hodnotě, může tak osoba spravující pozůstalost učinit i bez souhlasu soudu [§ 160 písm. a) ZŘS]. Názorná by mohla být situa­ce, kdy osoba spravující pozůstalost zůstavitele, který byl drobným vinařem, prodá i s určitou ztrátou dozrálé hrozny sousednímu vinařství, aby se předešlo zkáze úrody, kterou sama není schopna zpracovat.[92] Se souhlasem dědiců a pozůstalostního soudu může osoba spravující pozůstalost učinit úkon přesahující rozsah prosté správy i bez splnění výše uvedených privilegujících podmínek (§ 1679 odst. 2 ObčZ a § 161 ZŘS). Obdobně bylo nastaveno oprávnění správce dědictví provést úkon přesahující rámec obvyklého hospodaření (§ 480a odst. 2 a § 175r odst. 2 OSŘ 1964) již v ObčZ 1964, a to od 1. 1. 2005.

Vedle uvedených práv a povinností osoby spravující pozůstalost nalezneme v ObčZ, zejména v hlavě III části třetí ObčZ, i další normy předpokládající proměnlivost pozůstalosti v průběhu pozůstalostního řízení. V obecné části ObčZ nalezneme např. pravidlo, že pohřební výlohy a náklady na opatření pohřebiště jdou k tíži pozůstalosti (§ 114 odst. 2 ObčZ). Osoba spravující pozůstalost dále musí v průběhu řízení o pozůstalosti vyrovnat dospělý odkaz (§ 1678 odst. 2 ObčZ) pro odkazovníka, který není plně svéprávný, odkaz za dobročinným či veřejně prospěšným účelem a odkaz veřejně prospěšné nebo ve veřejném zájmu zřízené právnické osobě [§ 1691 odst. 1 písm. b) ObčZ]. Též splátky nutné výživy nepominutelného dědice (§ 1665 ObčZ), slušné výživy a nutného zaopatření pozůstalého manžela (§ 1666 ObčZ), nutného zaopatření pozůstalého rodiče (§ 1668 ObčZ) a zaopatření pro osobu požívající do smrti zůstavitele jeho bezplatné zaopatření (§ 1669 ObčZ) hradí z pozůstalostního majetku osoba spravující pozůstalost (§ 1678 odst. 2 ObčZ). Vzniknou-li při soupisu pozůstalosti náklady na jeho pořízení, pak mají být taktéž uhrazeny z majetku v pozůstalosti (§ 1686 odst. 1 a 2 ObčZ).

Z výše uvedeného lze dovodit, že se pozůstalost v období od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí o dědictví proměňuje a v určitých situacích je potřeba tyto změny reflektovat i v rozhodnutí o dědictví, kterému je tak zřejmě třeba přiznat částečně i konstitutivní účinky. ObčZ tyto konstrukce sice převzal, ale neupravil základní pilíře této právní úpravy, a to ležící pozůstalost, odevzdací listinu s účinky ex nunc a též dědické přihlášky,[93] o jejichž přijetí do ObčZ zákonodárce však uvažoval.[94] Pozůstalost v ObčZ tak zcela jistě není plně ležící, ale určitě není ani kompletně spící.[95]

V.3 Ocenění pozůstalostního majetku a určení obvyklé ceny pozůstalosti

Nelze však tvrdit, že aktiva či pasiva, modifikovaná právní skutečností nastalou v průběhu pozůstalostního řízení dle pravidel správy pozůstalosti, nemají být oceněna a zohledněna při určení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozů­stalosti, výše dluhů a dalších pasiv pozůstalosti a čisté hodnoty pozůstalosti ke dni smrti zůstavitele (§ 180 odst. 1 ZŘS) a příp. při stanovení obvyklé ceny majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele (§ 162 odst. 1 ZŘS). Soud potvrzuje dědici nabytí dědictví s účinky ke dni vzniku dědického práva (§ 185 odst. 1 ZŘS). Dědické právo vzniká dědicům okamžikem smrti zůstavitele (§ 1479 ObčZ). Proto i určení obvyklé ceny pozůstalosti musí být provedeno primárně ke stavu pozůstalosti ke dni úmrtí zůstavitele, tedy k majetku a dluhům zůstavitele, které vlastnil k okamžiku smrti, jiným aktivům pozůstalosti a dalším pasivům pozůstalosti, tedy k pozůstalosti jako celku, která ve vztahu k dědici vytváří dědictví, které nabyl ipso iure k okamžiku smrti zůstavitele (§ 180 ZŘS, § 1475 odst. 2 a 3 ObčZ, § 185 odst. 1 ZŘS a § 1479 ObčZ). Určení obvyklé ceny pozůstalosti ke dni úmrtí zůstavitele má pak klíčový význam pro další účastníky pozůstalostního řízení a ostatní procesní subjekty. Důležité je i po skončení řízení o pozůstalosti pro další osoby, které se jej neúčastnily. Stejný účel jako § 180 odst. 1 ZŘS má též ObčZ předvídaný nástroj pro zjištění majetku zůstavitele, kterým je soupis pozůstalosti (§ 1684 odst. 1 ObčZ). Jeho smyslem je též určit čistou hodnotu pozůstalostního majetku v okamžiku smrti zůstavitele (§ 1684 odst. 1 ObčZ) v zájmu ochrany práv osob pod zvláštní ochranou, nepominutelných dědiců a též věřitelů (§ 1685 ObčZ).[96] Zároveň i pro ocenění pozůstalostního majetku a zůstavitelových dluhů je rozhodné, v jaké podobě tu aktiva a pasiva byla v době smrti zůstavitele (§ 181 odst. 2 ZŘS).[97] Pouze vzniklo-li aktivum či pasivum v průběhu řízení o pozůstalosti, pak se oceňuje obvyklou cenou, kterou mělo v době jeho vzniku (§ 181 odst. 2 ZŘS). Zde jako příklad můžeme uvést situaci, kdy se zůstavitelově chovné klisně, která byla březí již ke dni smrti zůstavitele, v průběhu řízení o pozůstalosti narodí další mnohonásobný vítěz Velké pardubické steeplechase, kterého je nutné v rozhodnutí o dědictví též zohlednit, aby mohl být zapsán do příslušné plemenné knihy. Všechna ostatní aktiva a pasiva se vždy oceňují ke dni smrti zůstavitele (§ 181 odst. 2 ZŘS). Nastane-li právní skutečnost, která by rozsah pozůstalosti modifikovala způsobem, že by se určitá položka pozůstalosti a též její hodnota v součtu určené obvyklé ceny pozůstalosti měla např. duplikovat, pak je možné tuto situaci zhojit tak, že jedna z položek bude oceněna nulovou hodnotou. Příkladem by mohla být situace, kdy osoba spravující pozůstalost v průběhu řízení o pozůstalosti převede část peněžních prostředků z běžného účtu zůstavitele na nově zřízený spořicí účet s vyšším úrokem. Aby mohl dědic po skončení pozů­stalostního řízení běžný i spořicí účet převést na své jméno, je nutné do rozhodnutí o dědictví zařadit oba účty a upravit jejich ocenění takovým způsobem, aby byla v součtu obvyklé ceny aktiv pozůstalosti zahrnuta pouze původní hodnota zůstatku běžného účtu ke dni úmrtí zůstavitele, a nikoli i hodnota převedené části peněz na účet spořicí.

V.4 Potvrzení dědictví a rozhodnutí o dědictví

Vedle fikce nenabytí dědictví odmítnuvším dědicem (§ 1486 ObčZ) lze hlavní argument ve prospěch nabývání dědictví k okamžiku smrti zůstavitele najít v aktuální právní úpravě potvrzení dědictví v ObčZ a rozhodnutí o dědictví v ZŘS. ObčZ totiž předpokládá, že soud potvrzuje nabytí dědictví dědicům (§ 1670 a § 1690 odst. 1 ObčZ) dle zákonem předpokládané varianty rozdělení pozůstalosti (§ 1692 a § 1694 a násl. ObčZ), přičemž z procesní úpravy v ZŘS je zřejmé, že rozhodnutí o dědictví potvrzuje nabytí dědictví dědicům dle způsobu rozdělení pozůstalosti vždy s účinky ke dni vzniku dědického práva (§ 185 odst. 1 ZŘS), které vzniká okamžikem smrti zůstavitele (§ 1479 ObčZ). ObčZ totiž nepracuje s hereditas iacens a nenormuje jinou konstrukci existence plnohodnotného právního subjektu, kterému by pozůstalost náležela v období od smrti zůstavitele do právní moci rozhodnutí, kterým se pozůstalost dědicům odevzdává s účinky ex nunc. Osoba spravující pozůstalost má sice určitá oprávnění a povinnosti ke spravovanému majetku, nicméně není subjektem s vlastnickým právem k pozůstalosti a jedná pouze jako zástupce vlastníka (§ 1400 odst. 1 a 2 ObčZ) v režimu prosté správy pozůstalosti (§ 1678 odst. 1 ObčZ). Současná právní úprava pro překlenutí období mezi smrtí zůstavitele do právní moci rozhodnutí o dědictví vytváří k okamžiku smrti zůstavitele pouze tzv. společenství jmění dědiců (§ 1236 ObčZ) a užívá metodu zpětné deklarace skutečnosti nabytí dědictví již okamžikem smrti zůstavitele s účinky ex tunc, kdy k okamžiku ztráty původního subjektu nastupuje zpětná fikce existence subjektu nového.[98]

 

Závěr

V české právní úpravě dědického práva v ObčZ zcela jistě nalezneme normy, ze kterých lze zřetelně dovodit princip nabývání dědictví ipso iure k okamžiku smrti zůstavitele. Současné dědické právo v ObčZ je tak zřejmě kombinací výše uvedených principů nabývání dědictví, kdy se dědictví nabývá ipso iure okamžikem smrti zůstavitele. Pakliže zůstavitel nevyužil některou vedlejší doložku v závěti, pak okamžik nabytí dědictví splývá s okamžikem vzniku dědického práva. Dědic má možnost nabytí dědictví odmítnout, což má pro jeho dědictví nabyté okamžikem smrti zůstavitele účinek, že se na něj hledí, jako by jej nikdy nenabyl (§ 1486 ObčZ). V případě, že dědické právo dědice bylo prokázáno, pak mu soud v souladu se zásadou formální ingerence veřejné moci při nabývání dědictví potvrdí nabytí dědictví s účinky ex tunc (§ 1670 ObčZ). V ObčZ zároveň nalezneme pravidla, zejména v právní úpravě správy pozůstalosti, která v jisté míře připouští proměnlivost pozůstalosti v průběhu pozůstalostního řízení, a z tohoto důvodu je zřejmě nutné rozhodnutí o dědictví vedle deklaratorních účinků přiznat částečně i účinky právotvorné, kdy toto rozhodnutí může dědici založit práva a povinnosti s účinky ex nunc dle principu materiální ingerence veřejné moci do procesu nabývání dědictví.[99] I přes skutečnost, že vedle potřeby vymezit jasné pravidlo nabývání dědictví by si dílčí změnu zasloužila taktéž např. i úprava postavení nepominutelného dědice, se zdá, že novelizace části ObčZ o dědickém právu není aktuální záležitostí. Řešení právního problému však nelze odmítnout s odůvodněním, že právní předpis není jednoznačný. Orgán aplikující právo musí proto právní úpravu náležitě vyložit. Někdy však ani tradiční metody výkladu práva nemusí stačit. Poté nezbývá nic jiného než použít metodu rozumného výkladu práva a právní věc posoudit tak, aby rozhodnutí bylo v souladu se smyslem a účelem právní normy, nepůsobilo contra legem, nepopíralo jasný úmysl zákonodárce a zároveň největší možnou měrou spravedlivě rozložilo práva a povinnosti, a uspokojilo tak požadavky všech základních subjektů dědického řízení, soudu nevyjímaje, a dalších osob, které mohou být rozhodnutím dotčeny.[100]

 

 

• Štítky:
• 2025