Rozhovor: JUDr. Josef Baxa

JUDr. Josef Baxa: „Notáři jsou velmi stabilní a spolehlivou součástí našeho justičního systému.“

 

Rozhovor časopisu Ad Notam poskytl předseda ústavního soudu ČR, JUDr. Josef Baxa. Otázky kladl čestný prezident NK ČR, JUDr. Martin Foukal.

Vážený pane předsedo,

děkuji, že jste si i při svém značném pracovním vytížení našel čas a jste ochoten poskytnout rozhovor čtenářům notářského časopisu Ad Notam. Během jednoho a půl roku od Vašeho nástupu do funkce předsedy ÚS došlo k podstatné obměně v obsazení této významné instituce. Můžete nám prozradit, v jaké atmosféře nový kolektiv ústavních soudců pracuje, jak se vyvíjí?

Je skutečností, že během této doby došlo k zásadní personální obměně sestavy ústavních soudců, nyní je zde již 11 „nových“ kolegyň a kolegů a během letošního roku dojde ještě k obměně na dalších dvou soudcovských postech. Takové změny by v jakékoliv organizaci, instituci či třeba i sportovním týmu mohly přinést řadu problémů. Mohu však s potěšením i hrdostí konstatovat, že Ústavní soud ve čtvrté dekádě své činnosti tyto problémy nezaznamenal. Přičítám to několika faktorům. Jednak jsme všichni příchozí byli velmi kolegiálně přijati služebně staršími soudci, jednak prezident republiky se v kooperaci se Senátem projevil jako opravdový „architekt“ soudu a jmenoval v souladu se svým veřejně deklarovaným předsevzetím soudci osoby, jejichž profesní i osobní charakteristiky jsou předpokladem, že se svých rolí odpovědně ujmou. A to se děje. Mám kolem sebe kolegyně a kolegy pracovité, moudré, s přesahem a motivací vykonávat své funkce velmi odpovědně.

Předchozí otázku jsem Vám položil proto, že je známo, že s funkcí předsedy Nejvyššího správního soudu jste se loučil jako velice oblíbený lídr, který dokázal vytvořit dělný pracovní kolektiv s velmi dobrými vzájemnými vztahy, což napomáhalo i ke konzistentnímu rozhodování na vysoké odborné úrovni. Je něco podobného možné v takové míře i u ÚS, kde je přeci jen postavení ústavních soudců poněkud jiné a kde lze předpokládat mezi soudci silné individuality, což samo o sobě vytváří specifické prostředí?

Role předsedy Ústavního soudu je jistě specifická. Jsem jedním z 15 soudců, podílím se na plenárním rozhodování v plném rozsahu, v senátní agendě s polovičním zatížením. Musím především obstát jako soudce, abych mohl přirozeně soud řídit, organizovat jeho činnost, reprezentovat jej i navenek. Získat respekt od respektovaných kolegyň a kolegů není automatické. Mou druhou rolí je tedy vytvořit a zlepšovat pracovní prostředí, vzájemné vztahy soudců i všech dalších zaměstnanců soudu, posilovat motivaci v jejich práci, zlepšovat odborné a informační zázemí, sestavit jednotlivé senáty tak, aby byly v rovnováze a soud navenek působil konzistentně. Jestli to lze k něčemu přirovnat, tak k roli dirigenta velmi obměněného orchestru, od něhož všichni stále očekávají, že nepřestane hrát ani na okamžik, bude sladěn tak jako dříve, a připraven nastudovat a zahrát i kusy nové. Jinak řečeno, v úctě k práci našich předchůdců udržet kontinuitu a ještě prohloubit dlouhodobě projevovanou důvěru společnosti, a to i při řešení případů nových, které doba přináší a na něž nebyly dosud nalezeny odpovědi. Myslím, že to není jen moje vize, ale že si to plně uvědomují i ony silné individuality v našich řadách. A rád dodávám, že na vytčené úkoly nejsem sám a mohu se opřít o obě své místopředsedkyně Veroniku Křesťanovou a Kateřinu Ronovskou.

Jakou odbornost byste uvítal u dalšího soudce, který by měl v průběhu tohoto roku nastoupit, aby vhodně doplnil mozaiku dovedností potřebných k rozhodování v celé škále agend, které musí ÚS řešit?

Odbornost každého soudce je důležitá, ale nikoliv klíčová. Samozřejmě, že „na vstupu“ každý z nás přináší nějakou svou kompetenci, expertizu, zkušenosti a dovednosti. Nikdo ovšem nepřichází jako předem připravený ústavní soudce, tím se teprve postupem doby stává. Agenda Ústavního soudu je ta nejširší a nikdo z nás nemůže říci, že rozumí všemu. Něčemu více, něčemu méně. Proto je důležitý „vnitřní život“ soudu, neformální debaty všemi směry, kritické uvažování a oponování. To přináší vzájemné obohacování a ono žádoucí slaďování na úrovni ústavního pořádku, který je referen­čním rámcem našeho uvažování při řešení projednávaných případů. Věřím, že pan prezident dobře ví, kdo jsme my a kdo by nás mohl po odchodu dvou dalších kolegů na sklonku tohoto roku doplnit.

Můžete se vyjádřit, jakým směrem se za dobu Vašeho působení v čele ÚS ústavní stížnosti tematicky vyvíjejí a zda to odráží celospolečenský vývoj, zejména z hlediska vztahů mezi lidmi?

Je to příliš krátká doba pro hodnocení čtvrté dekády z hlediska struktury i objemu agendy, nicméně ústavní stížnosti, které dostáváme a které nominálně tvoří drtivou většinu naší agendy, se příliš neliší od těch v minulosti. Máme tak občas pocit, že jsme spíše „nejvyšší rodinný soud“ nebo „nejvyšší nákladový soud“ než Ústavní soud, neboť jak rozhodování v rodinných záležitostech, tak o nákladech řízení míjí Nejvyšší soud, neboť dovolání není proti těmto rozhodnutím přípustné. Určitě je to na vážné legislativní zamyšlení, zda nikoliv neomezenou kapacitu Ústavního soudu přetěžovat těmito věcmi, aniž by tak, jak je to obvyklé v ostatních věcech, se nejprve svým rozhodnutím vyjádřil Nejvyšší soud.

Jinak je to s tzv. plenárními věcmi, tedy typicky a nejčastěji s návrhy na zrušení právních předpisů či jejich částí pro tvrzený rozpor s ústavním pořádkem. Těch přibývá a často jsou odrazem ostrých politických střetů na půdě Parlamentu, zatížených nejen polemikou o vhodnosti, nezbytnosti či správnosti projednávaných a schvalovaných zákonů, ale doprovázených i vzájemnými procedurálními ataky. Vládnoucí většina si stěžuje na destruktivní jednání opozice, ta většině vyčítá porušování jednacího řádu a spory nekončí přijetím zákona a přenášejí se na půdu Ústavního soudu. Ústavní soud ve svých nálezech opakovaně apeluje na zákonodárce, aby upravil údajně nefunkční jednací řád do podoby, která by odstranila tento neutěšený a léta trvající stav, ale nezaznamenali jsme, že by naše apely byly vyslyšeny.

Je známo, že předkládané návrhy zákonů často trpí nedostatky, které se ještě v průběhu legislativního procesu, ve snaze je narychlo opravit, prohlubují. Ve svém důsledku to zatěžuje celou justici včetně ÚS. Působil jste také jako náměstek několika ministrů spravedlnosti, a tak z vlastní zkušenosti víte, jak je důležité, aby na ministerstvech působili kvalitní legislativci. V čem spatřujete příčinu, že chybí? Je to jen nedostatkem peněz?

Neznám s odstupem času aktuální situaci v legislativě na jednotlivých ministerstvech, ale obávám se, že situace se od dob mého působení v exekutivě příliš nezměnila. Legislativec je vzácný druh, nikdo se jím nestává záhy po absolvování právnického studia. Myslím, že výchova těchto odborníků by měla patřit mezi důležité vládní zájmy bez ohledu na pohledy jednotlivých resortů. I v časech digitalizace, e-legislativy a umělé inteligence zůstává klíčovou osobou zkušený odborník s institucionální pamětí, komplexním systémovým pohledem na (nejen domácí) právní řád, představivostí o fungování právní praxe, zejména aplikace a interpretace práva, soudní judikatury, ale také se schopností orientace v prostředí, do něhož putují hotové právní normy, které stvořil. Aby vytvářené právo bylo rozumné, srozumitelné, bez rozporů, a pokud možno trvanlivé. Jen tak mu mohou lidé porozumět, osvojit si je a řídit se jím.

V době, kdy byl ministrem spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl, jste zastával funkci jeho náměstka. Připravovala se reforma soudnictví a její odmítnutí vedlo k jeho rozhodnutí na funkci ministra spravedlnosti rezignovat. Připomenete nám, čeho se měla týkat?

Reforma měla tehdy více částí, některé se podařilo prosadit (odblokování zahlcených obchodních soudů, zejména v Praze, Brně a Ostravě, efektivnější rozložení obchodní agendy mezi okresní a krajské soudy, vytvoření Probační a mediační služby), jiné byly rozpracovány a dokončeny později (nové kodexy občanského a trestního práva, velké změny v trestním právu procesním, správní soudnictví a vytvoření Nejvyššího správního soudu). Definitivně bylo tehdy odmítnuto zjednodušení soudní soustavy do tří článků (spojené se zrušením vrchních soudů) a nahrazení dosavadního tzv. ministerského modelu správy soudnictví nově vytvářeným ústavním orgánem pracovně nazývaným Nejvyšší rada soudnictví. Vznikly později pouze soudcovské rady na všech soudech a ty působí dodnes.

Není vhodný čas se k myšlenkám reformy vrátit?

Některé myšlenky na systémové změny by bylo dobré oživit, jejich neřešení přešlo v justici do stadia chronicity, mám tím na mysli např. rekodifikace obou klíčových soudních procesních řádů, které jsou sice neustále novelizovány, ale obávám se, aby se časem nezřítily vlastní vahou. Dávno ztratily jednotnou koncepci a jsou překážkou pro skutečně efektivní výkon soudnictví. Jistě od té doby došlo i k důležitým změnám soudcovské legislativy, především výběru budoucích soudců. Ale také jsme svědky podle mého názoru zcela zbytečného rozbití nově vytvořeného a praxí více než 15 let prověřeného dobře fungujícího systému kárného soudnictví ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů a jeho nahrazení jiným…

U soudů se často setkáváme s tím, že se soudci soustřeďují cíleně na procesní stránku věci, že hledají především procesní chyby, aby bylo možno z tohoto důvodu žalobu odmítnout nebo zamítnout, což budí oprávněně dojem, že se tak vyhýbají náročnějšímu rozhodování ve věci samé. Jak je tomu u ÚS?

Soudci Ústavního soudu pracují s vědomím, že jsou v naprosté většině těmi „posledními v řadě“. To je vede k přístupu dát jasnou odpověď na argumenty ústavní stížnosti a neschovávat se do „procesního houští“. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že cca 95 % ústavních stížností je odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost. Je tomu tak proto, že nebyly v rozhodování jiných orgánů veřejné moci shledány ústavní deficity. Důležité je rozpoznat v tisících případů, které soud ročně obdrží, ty skutečně důležité, které mají smysl nejen pro účastníky daného řízení, ale mohou působit i precedenčně.

V posledních letech se z iniciativy Jednoty českých právníků zintenzivňuje spolupráce mezi všemi právnickými profesemi. Jako člen jejího grémia se účastníte zajímavých diskusí k otázkám týkajícím se nejen justice, ale celé společnosti. Závěry bývají často zásadního významu. Domníváte se, že by bylo vhodné, aby se dostaly do širšího povědomí, třeba alespoň jako náměty pro širší, veřejnou diskusi, a mohly tak mít příp. dopad i mimo zúčastněné? A jak toho dosáhnout?

Ano, diskuse jsou zajímavé a mohly by oslovit i širší, nejen odbornou veřejnost. Ale o to se musí zasazovat Jednota a její grémium. Forem, které se nabízejí, je jistě celá řada. Publikace, publicistika, účast v široce sledovaných debatách, mezioborové setkávání s jinými profesemi. Je třeba mít na paměti, že právníci nejsou „oblíbený druh“, že jsou spíše vnímáni jako zdroj potíží a komplikací, právníky se často vyhrožuje. Musíme překonat jistou uzavřenost do sebe spojenou s pocitem, že naší složité práci nikdo nemůže rozumět, a nemá tedy ani smysl pokoušet se ji vysvětlovat. Je to umění, složité věci vysvětlovat, ale vidíme, že popularizovat se dá i mnohem složitější věda, než je právo. A také bychom si měli uvědomovat, že popsaný obraz právníků můžeme měnit každý z nás vlastním nevynuceným, ale vědomě uplatňovaným etickým chováním, vystupováním, přístupem k pravidlům a jejich dodržování, respektem k ostatním. Prostě aby právník byl vnímán spíše jako tvůrce a strážce řádu než ten, který v něm hledá díry, kterými by prolezl či prokličkoval.

Za dobu své právnické praxe ve všech svých pozicích jste se setkával s notářstvím a notářskou agendou. Jak vnímáte působení notářů v rámci celého justičního systému?

Jsem přesvědčen, že notáři jsou velmi stabilní a spolehlivou součástí našeho justičního systému. Jsem pamětníkem bývalých státních notářství, byly to tak trochu odstrčené a zaprášené kouty soudních budov. To už je ovšem z dnešní perspektivy dávná minulost. Notáři velmi dobře zvládli transformaci, osvojili si postupně všechny nově přicházející agendy spojené se zásadními společenskými změnami, byli vždy „nablízku“, a tak mohli pomáhat v jejich uskutečňování. Jistě i díky tomu, že nejsou příliš početnou skupinou mezi právními profesemi, ale zejména díky osvícenému a vizionářskému vedení Notářské komory v uplynulých desetiletích dbají na svůj odborný a osobní rozvoj, etický výkon povolání a udržování společenské důvěry.

Myslíte si, že je prostor pro širší využití potenciálu notářství, jehož hlavním úkolem je předcházení sporům?

Domnívám se, že pokud už nejsme schopni dosáhnout stavu společnosti bez konfliktů, všechny cesty k jejich předcházení, příp. kultivovanému vyřešení jsou lepší než vedení složitých soudních řízení s nejistým průběhem, výsledkem, utraceným časem i penězi a pocuchanými nervy. Zapojení notářství jako profesionálního prvku vybaveného méně formálními postupy a disponujícího společenskou důvěrou si umím představit.

Vážený pane předsedo, děkuji za zajímavý rozhovor a dovolte, abych Vám jménem svým, ale i jménem celého notářského stavu popřál především pevné zdraví a mnoho úspěchů ve Vaší náročné práci.

JUDr. Martin Foukal, čestný prezident NK ČR, emeritní notář, člen redakční rady Ad Notam

 

JUDr. Josef Baxa (*1959)

  • Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze.

  • V roce 1990 se stal místopředsedou Krajského soudu v Plzni.

  • V 90. letech se podílel na založení Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni.

  • V letech 1998 až 2002 první náměstek ministra spravedlnosti.

  • V letech 2003 až 2018 předseda Nejvyššího správního soudu.

  • Od srpna 2023 předseda Ústavního soudu ČR.

 

Zpět