Povaha, splatnost a promlčení práva na výplatu povinného dílu v penězích

JUDr. Ondřej Drachovský

Právo na výplatu peněžní částky ve výši povinného dílu je jediným právem, které může nepominutelný dědic s právem na povinný díl požadovat bez ohledu na vůli jakékoli další osoby (tj. bez ohledu na vůli zůstavitele a bez ohledu na vůli osob povinných uspokojit právo na povinný díl). Toto právo tedy má subsidiární povahu a existuje v zásadě vždy, a to vzhledem k možnosti nepominutelného dědice odmítnout dědictví či odkaz s výhradou povinného dílu. To platí pod podmínkou, že možnost uplatnit tuto výhradu nezúžíme pouze na případy, kdy zůstavitel povinný díl některého z nepominutelných dědiců zkrátil – což činí např. Holíková[1] či většina rakouských autorů.[2]

Právo na výplatu povinného dílu nevzniká opomenutému nepominutelnému dědici v těch případech, kdy se jej dopředu zřekl smlouvou se zůstavitelem, byl po právu vyděděn, je dědicky nezpůsobilý a de facto též tehdy, byl-li jeho povinný díl uspokojen skrze započitatelná plnění poskytnutá inter vivos. V ostatních případech získává opomenutý nepominutelný dědic možnost uplatnit právo na výplatu povinného dílu v penězích, který vzniká ke dni smrti zůstavitele, a to nezávisle na jeho uplatnění.[3]^{, [4]} Domnívám se totiž, že není důvod dovozovat osobní povahu práva na výplatu povinného dílu, přičemž ke vzniku tohoto práva dle mého dochází již smrtí zůstavitele, a to bez toho, aby pro to musel nepominutelný dědic cokoli činit.[5]

1. Důsledky plynoucí z povahy práva na povinný díl jako pohledávky

Právo na výplatu povinného dílu je postupitelné,[6] přičemž s postoupením zřejmě přecházejí i příslušná oprávnění uplatnitelná v pozůstalostním řízení, tj. např. právo být přítomen u soupisu pozůstalosti a uplatňovat k němu připomínky.[7] Právo na povinný díl je rovněž zastavitelné,[8] zděditelné[9] a od okamžiku splatnosti rovněž způsobilé k jednostrannému započtení[10] – to vše i před jeho uplatněním či přiznáním ze strany soudu.[11]

Právo na povinný díl lze postihnout výkonem rozhodnutí a tvoří součást majetkové podstaty v případě, nachází-li se nepominutelný dědic v insolvenci.[12] Neuplatnění práva na povinný díl může být rovněž napadeno odpůrčí žalobou, případně může být stiženo neúčinností dle InsZ[13] či relativní neúčinností dle OZ.

Nepominutelný dědic se může po smrti zůstavitele svého práva na povinný díl vzdát,[14] resp. může povinným osobám dluh spočívající v úhradě povinného dílu prominout. V souvislosti se vzdáním se pohledávky na zaplacení povinného dílu může vyvstat otázka, zda lze jako konkludentní vzdání se posoudit situaci, kdy nepominutelný dědic ukončí své účastenství v pozůstalostním řízení prohlášením, že uspokojení svého povinného dílu nežádá. Domnívám se, že by tomu tak být nemělo. Pokud tedy nepominutelný dědic zároveň neprohlásí, že jej ani uplatňovat nebude či že se jej vzdává, zůstává mu možnost domáhat se zaplacení povinného dílu ve sporném řízení.[15]

2. Splatnost

Okamžik vzniku práva na výplatu povinného dílu není shodný s okamžikem jeho splatnosti. Jak již bylo uvedeno shora, ke vzniku předmětného práva dochází již ke dni smrti zůstavitele, splatnost by však měla nastávat později. Správné stanovení okamžiku splatnosti je přitom klíčové, neboť se s ním pojí řada konsekvencí. V první řadě lze zmínit, že teprve ode dne splatnosti se nepominutelný dědic může s úspěchem domáhat uspokojení svého práva. Určení okamžiku splatnosti má dále vliv též na možnost započtení, počátek běhu promlčecí lhůty a vznik prodlení (zásadně včetně povinnosti platit úroky z prodlení). Zákon však otázku splatnosti práva na povinný díl výslovně neřeší. Dle mého mínění připouští platná právní úprava dva možné přístupy k otázce, kdy by tato splatnost mohla nastávat.

2.1. Splatnost na výzvu

Nejprve můžeme uvažovat o tom, že budeme na základě § 1723 odst. 2 OZ přiměřeně aplikovat obecné ustanovení o splatnosti dluhů,[16] konkrétně § 1958 odst. 2 OZ, podle něhož může věřitel požadovat splnění dluhu ihned, načež je dlužník povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu – není-li zde jiného ujednání, případně nestanoví-li zákon či soud jinak. Vzhledem k tomu, že zákon ohledně splatnosti práva na výplatu povinného dílu mlčí, mohli bychom usuzovat na to, že splatnost tohoto práva nastává bez zbytečného odkladu poté, kdy výzva k jeho splnění došla do dispoziční sféry osoby povinné k jeho uspokojení. Výzvu by mohlo představovat i prohlášení nepominutelného dědice o tom, že uplatňuje právo na povinný díl v pozůstalostním řízení,[17] případně doručení žaloby[18] na výplatu povinného dílu osobám povinným k jeho uspokojení. Toto řešení patrně nejlépe odpovídá dikci právní úpravy a některým nepříjemnostem spojeným s jeho aplikací lze čelit výkladem neurčitého právního pojmu „bez zbytečného odkladu“. V případech, kdy je s předmětným dluhem spjat vyšší požadavek ohledně likvidity, může totiž taková lhůta patrně představovat řádově i několik týdnů,[19] a podle některých názoru dokonce několik měsíců.[20]

Splnitelnost povinného dílu, tj. právo osob povinných osob zaplatit povinný díl, by dle mého měla být dána ještě před splatností.[21] Jinými slovy, domnívám se, že doba plnění je stanovena ve prospěch osob povinných k úhradě povinného dílu.

2.2. Splatnost rok po smrti zůstavitele

Druhou možností je vycházet z povahy práva na povinný díl v penězích jakožto zákonného odkazu,[22] případně – nedovodíme-li, že nepominutelný dědic je zákonným odkazovníkem – z analogické aplikace ustanovení o splatnosti odkazů. Na základě toho bychom mohli dospět k závěru, že splatnost tohoto práva nastává zásadně rok po smrti zůstavitele (§ 1624 odst. 1 OZ in fine).[23] Takové řešení považuji za vhodné z hlediska vyvážení zájmů nepominutelného dědice a osob povinných uspokojit jeho povinný díl, a navíc je vhodné též z hlediska právní jistoty, neboť stanovuje jednoznačný okamžik, na nějž by se zúčastněné osoby mohly spoléhat. Zároveň lze argumentovat tím, že postavení nepominutelného dědice by se nemělo zlepšit toliko v důsledku toho, že jej zůstavitel opominul (případně nedůvodně vydědil), namísto toho, aby v jeho prospěch zřídil odkaz (či jej povolal za dědice dědického podílu o velikosti odpovídající povinnému dílu).[24]

Z teleologického hlediska je nežádoucí, aby se splatnou stala pohledávka, o jejíž přesné výši povinná osoba zatím nemůže mít přehled. Navíc je vhodné, aby povinná osoba získala jistotu, že je skutečně povinnou osobou, a aby měla určitý čas na to, aby si opatřila potřebné peněžní prostředky.[25] Má-li k tomu dojít prodejem určité věci (ať již z pozůstalosti, či z majetku povinné osoby), je žádoucí, aby měla povinná osoba na tento prodej určitý časový prostor a aby nebyla nucena prodávat předmětnou věc výrazně pod cenou.

Pokud by splatnost povinného dílu nastávala krátce po zůstavitelově smrti, znamenalo by to zároveň, že se povinné osoby téměř ve všech případech budou dostávat do prodlení a bude jim hrozit vznik povinnosti platit úroky z prodlení.[26] Jsou v zásadě dvě možná řešení, jak se s tímto nežádoucím jevem vypořádat. První spočívá v tom, že dovodíme odklad vzniku úroků z prodlení až k pozdějšímu okamžiku, konkrétně k okamžiku „určení povinných dílů“. Tento závěr dle mého můžeme dovodit z právní úpravy obsažené ve druhé větě § 1656 OZ, podle níž se nepominutelný dědic až do určení povinného dílu poměrně účastní na zisku a ztrátě pozůstalosti – k tomu blíže srov. část 4. tohoto článku.

2.3. Splatnost ke dni právní moci usnesení o dědictví

Druhé řešení je dle mého spíše výsledkem úvahy de lege ferenda, neboť jej nelze opřít o žádné z ustanovení platné právní úpravy. Podle něj by splatnost práva na výplatu povinného dílu nastávala až ke dni právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví, neboť teprve v tomto okamžiku je zřejmé, kdo je povinen k úhradě povinného dílu, a většinou též to, jaká je výše pohledávky nepominutelného dědice. Avšak vzhledem k tomu, že zde existuje kategorie sporných aktiv a pasiv pozůstalosti, ke kterým se dle § 172, resp. § 173 ZŘS nepřihlíží, nemělo by být zjištění čisté hodnoty pozůstalosti závazné pro všechny případy uplatnění povinného dílu ve sporném řízení.[27] Z této skutečnosti, jakož i z možnosti uzavřít ohledně vypořádání povinného dílu rovněž mimoprocesní dohodu,[28] lze usuzovat na to, že současná úprava neváže možnost uplatnit právo na povinný díl na skončení pozůstalostního řízení.

Třebaže by se závěr o splatnosti práva na povinný díl ke dni právní moci dědického usnesení jevil jako spravedlivý, nenajdeme v OZ žádné ustanovení, o nějž bychom tento závěr mohli opřít, a to ani kdybychom k tomu měli využít analogie.

2.4. Návrh řešení a další možné přístupy

Otázku, které ze shora představených řešení je správné, ponechávám otevřenou. Osobně se přikláním spíše k řešení představenému na druhém místě, a to z teleologických důvodů představených v posledním odstavci kapitoly 2.2. Jsem si vědom toho, že ani toto řešení není bezvadné, nicméně pokládám jej za patrně nejlepší kompromis mezi tím, co připouští dikce zákona, a zájmem na spravedlivém vyvážení zájmů zúčastněných osob. V případech, kdy po uplynutí jednoho roku od zůstavitelovy smrti není jasné, kdo je zůstavitelovým dědicem, může nepominutelný dědic žalovat osoby spravující pozůstalost, kterým posléze – za předpokladu, že se nestanou dědici – vzniká právo regresu vůči dědicům (resp. obecně vůči osobám povinným uspokojit povinný díl).

Naopak za nesprávné považuji přebírat rakouské závěry a odvozovat splatnost od okamžiku, kdy se nepominutelný dědic seznámí se závětí, která jeho povinný díl zkracuje, případně od okamžiku, kdy soudní komisař vyhotoví protokol ohledně takové závěti.[29]^{, [30]} Pro takové závěry absentuje v našem právním řádu jakákoli zákonná opora. Lze však souhlasit s tím, že soupis pozůstalostního jmění ani jeho ocenění podmínkou splatnosti nejsou.[31]

Za správné nepovažuji ani vázat splatnost na pariční lhůtu,[32] neboť tato lhůta může ovlivnit splatnost toliko v případech pohledávek, jež se stávají splatnými až rozhodnutím soudu. To přitom dle mého o pohledávce na výplatu povinného dílu neplatí. Pariční lhůta je procesní kategorií, která zásadně neurčuje splatnost, nýbrž okamžik, od něhož je soudní rozhodnutí vykonatelné.[33]

3. Promlčení

3.1. Délka promlčecích lhůt

Pro promlčení práva na výplatu povinného dílu by měla platit obecná pravidla pro promlčení, tj. § 609 a násl. OZ. Délka subjektivní promlčecí lhůty proto činí tři roky, objektivní lhůta je desetiletá.

3.2. Počátek běhu promlčecí lhůty

Spornější než otázka jejich délky je otázka, odkdy promlčecí lhůty začínají běžet. Objektivní lhůta podle § 629 odst. 2 OZ by podle mého měla běžet ode dne splatnosti pohledávky na výplatu povinného dílu.[34] Pokud bychom jako správný přijali závěr, že se právo na povinný díl stává splatným bez zbytečného odkladu po výzvě nepominutelného dědice jakožto věřitele, byl by pro nás v tomto kontextu relevantní rovněž závěr, že i právo učinit výzvu k plnění podléhá promlčení – neboť je majetkovým právem. V případě práva učinit výzvu běží promlčecí lhůta ode dne vzniku předmětné pohledávky, tj. zde od okamžiku zůstavitelovy smrti.[35]

Co se týče subjektivní promlčecí lhůty, pro její běh je rozhodující vědomost nepominutelného dědice o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, případně skutečnost, že se o takových okolnostech dozvědět měl a mohl.[36] Rozhodnou by konkrétně měla být vědomost (či zaviněná nevědomost) opomenutého či zkráceného nepominutelného dědice o smrti zůstavitele a o pořízení závěti (či dědické smlouvy), která krátí jeho práva.[37] O takovém pořízení pro případ smrti se přitom může nepominutelný dědic dozvědět i jinak než z protokolu soudního komisaře.[38] Pokud tak bylo nepominutelnému dědici známo, že zůstavitel pořídil závěť s určitým obsahem (např. proto, že byl přítomen jejímu sepisování), může subjektivní promlčecí lhůta začít běžet již ode dne smrti zůstavitele.[39]

V této souvislosti se lze rovněž přiměřeně opřít o judikaturu ve vztahu k náhradě škody, podle níž není zapotřebí, aby věřitel znal přesnou výši svého nároku, leč stačí, pokud zjistí (nebo měl a mohl zjistit) okolnosti, ze kterých lze dovodit, že jeho nárok vznikl a jaká je jeho přibližná výše.[40] Podobné závěry platí též ohledně znalosti osoby dlužníka – zde postačuje, pokud věřitel získá informaci, na základě níž si může udělat úsudek o tom, kdo je konkrétní osobou povinnou splnit jeho nárok.[41]^{, [42]} Zároveň se domnívám, že nepominutelný dědic nemusí čekat na skončení pozůstalostního řízení, neboť již předtím může podat žalobu na plnění (a to proti osobě, jež spravuje pozůstalost).

Konečně je třeba dodat, že uvedené závěry se týkají pouze práva na výplatu povinného dílu počítaného ke dni smrti zůstavitele. Promlčecí lhůta ve vztahu k právům dle § 1656 OZ se dle mého řídí svým vlastním režimem a zásadně nemůže začít běžet před okamžikem „určení povinného dílu“. Okamžikem určení povinného dílu by se dle mého měl rozumět okamžik určení toho, na co má osoba s právem na povinný díl skutečně nárok, tj. okamžik, kdy je nárok nepominutelného dědice vyčíslen buďto soudním rozhodnutím, smírem, nebo dohodou zúčastněných osob o vypořádání povinného dílu. Konkrétně v případě stanovení povinného dílu rozhodnutím soudu ve sporném řízení bude rozhodným nejčastěji[43] okamžik vydání rozhodnutí soudem prvního stupně.[44] Bude-li povinný díl vypořádáván v řízení o pozůstalosti, je tímto okamžikem den vydání výroku o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě pozůstalosti – i zde mám na mysli výrok soudu prvního stupně, a to bez ohledu na to, zda tento výrok nabude právní moci.[45] Domnívám se totiž, že není správné vázat rozhodný okamžik na právní moc, a to zejména z toho důvodu, že by takové řešení mohlo ve svém důsledku vést k neúměrným průtahům. Nepominutelní dědicové by jím totiž mohli být motivováni ke spekulacím a k tomu, aby využívali všech prostředků k maximálnímu prodloužení předmětného řízení, a tedy též doby, po kterou se budou podílet na zvyšování hodnoty pozůstalosti.

3.3. Stavení promlčecí lhůty a další související otázky

I v kontextu práva na výplatu povinného dílu existuje eventuální možnost namítat rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Osoba povinná uspokojit povinný díl se tak nebude moci dovolávat uplynutí promlčecí lhůty, pakliže lstivě znemožnila nepominutelnému dědici, aby své právo uplatnil včas.[46]

Promlčecí lhůty se mohou též přerušit či stavit. K přerušení povede uznání dluhu či pravomocné soudní přiznání nároku. Stavení nastává typicky v důsledku podání žaloby na zaplacení či doplacení povinného dílu a patrně též v důsledku podání žaloby na vydání vyúčtování dle § 1656 OZ (za předpokladu řádného pokračování v takových řízeních).[47] Na rozdíl od rakouské literatury a rozhodovací praxe se domnívám, že stavení lhůt způsobí i uplatnění práva na výplatu povinného dílu v pozůstalostním řízení.[48] Podle § 648 OZ totiž ke stavení stačí, aby věřitel v promlčecí lhůtě uplatnil své právo u orgánu veřejné moci a pokračoval řádně v zahájeném řízení. Zákon tedy nehovoří o tom, že by k uplatnění práva muselo dojít žalobou, a stačit by tak mělo učinění jakéhokoli úkonu či právního jednání, které směřují k vydání autoritativního rozhodnutí o existenci předmětného práva.

Naopak v případě práva na výplatu povinného dílu patrně nemůžeme aplikovat § 643 odst. 1 OZ, podle něhož promlčecí lhůta v případě přechodu povinnosti na dědice skončí nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici potvrzeno nabytí dědictví. Dané ustanovení totiž na právo na výplatu povinného dílu nedopadá ani dikcí, ani smyslem. Toto právo totiž může být – na rozdíl od pohledávky vůči zůstaviteli, která přechází na dědice – uplatněno přímo v pozůstalostním řízení, a není zde proto žádné překážky, která by v průběhu pozůstalostního řízení bránila nepominutelnému dědici v jeho uplatnění.

Nespravedlivě mohou vyznívat situace, kdy pozůstalostní řízení trvá delší dobu, tj. 3 roky a více, neboť v těchto případech se může stát, že promlčecí lhůta uplyne ještě před právní mocí usnesení o potvrzení nabytí dědictví jednomu či více dědicům. Nepominutelnému dědici tak nezbude než uplatnit své právo na povinný díl ve sporném řízení proti osobám spravujícím pozůstalost, eventuálně v řízení o pozůstalosti, aby tím přivodil stavení promlčecí lhůty.

V této souvislosti vyvstává otázka, zda by měla (subjektivní) promlčecí lhůta běžet i po dobu, kdy trvá spor ohledně pravosti či platnosti závěti, který nakonec vyzní v neprospěch nepominutelného dědice. V těchto případech by šlo uvažovat o aplikaci zmíněného § 648 OZ, podle něhož promlčecí lhůta neběží, uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení. Řízení o určení pravosti a platnosti závěti však není řízením o uplatnění práva na povinný díl, a předmětné ustanovení bychom tak nemohli aplikovat ani při jeho extenzivním výkladu. Nezbývá proto než dospět k závěru, že promlčecí lhůta by i v těchto případech běžela nepřetržitě ode dne zjištění rozhodných skutečností, ledaže nepominutelný dědic uplatnil své právo na povinný díl (rovněž) v pozůstalostním řízení. V některých případech sporů ohledně pravosti či platnosti závěti s dopředu nejistým výsledkem bychom mohli dovodit, že subjektivní lhůta začala běžet až pravomocným skončením těchto sporů, neboť před tímto okamžikem nemohl po nepominutelném dědici nikdo spravedlivě požadovat vědomost o jeho právu na povinný díl ani o osobách povinných k jeho uspokojení. Podobné závěry bychom mohli dovodit rovněž v některých případech sporů o dědické právo.

4. Úroky z prodlení a možnost modifikovat splatnost povinného dílu

Zákon rovněž umožňuje soudu za určitých podmínek povolit splátky na povinný díl nebo odklad jeho splatnosti. Nicméně na první pohled se může zdát, že rozhodnutí o odkladu splatnosti či o rozložení do splátek bude začasté bez významnějších účinků, a to proto, že § 1654 odst. 1 OZ in fine hovoří o tom, že se pohledávka úročí ode dne své původní splatnosti. To by samo o sobě mohlo naznačovat závěr, že úroky z prodlení narůstají již ode dne splatnosti. Domnívám se ovšem, že by tomu tak být nemělo, neboť je zapotřebí vykládat naposledy zmíněné ustanovení v kombinaci s § 1656 OZ, z něhož plyne právo podílet se na změnách hodnoty pozůstalosti. Existence tohoto práva nepřímo vylučuje úročení povinného dílu do okamžiku určení povinného dílu – dle mého se vyloučení týká jak úroků jako ceny peněz, tak úroků z prodlení. Pohledávka na výplatu povinného dílu by tak měla „produkovat“ úroky z prodlení ode dne určení povinného dílu za předpokladu, že je zároveň splatná (pokud soud splatnost modifikoval, pak za předpokladu, že již nastala okolnost, s níž splatnost spojuje zákon).

Pokud by takový výklad nebyl přijat, bylo by možno se s § 1654 odst. 1 částí věty za středníkem OZ vypořádat pouze stěží. Patrně bychom museli dospět k závěru, že odklad splatnosti má pouze velmi omezené důsledky, a to např. takové, že není možné proti pohledávce na povinný díl provést jednostranné započtení – jeho předpokladem je totiž splatnost aktivní pohledávky (viz § 1982 odst. 1 druhá věta OZ). Alternativní možností je vykládat možnost modifikace splatnosti jako lex specialis k § 160 odst. 1 OSŘ, který v části věty za středníkem umožňuje prodloužení pariční lhůty.[49] To se však příčí jednak tomu, že OZ je hmotněprávním předpisem, jednak tomu, že splatnost a pariční lhůta jsou na sobě zásadně zcela nezávislé instituty.

5. Závěrečné poznámky

Není příliš šťastné, že právní úprava výslovně nestanoví okamžik splatnosti práva na výplatu povinného dílu v penězích. Se splatností se totiž pojí řada významných praktických konsekvencí, a nejistota panující na tomto poli je proto velmi nežádoucí. Tento příspěvek usiluje o to představit v úvahu přicházející výklady právní úpravy, které se v naší literatuře zatím neobjevily, a vypořádat se s dosud publikovanými názory, které vykazují nejednotnost (a to nejen u nás, ale i v Rakousku, kde s podobnou právní úpravou pracují ještě o poznání delší dobu).

Rovněž související otázka promlčení je nejasná, byť se domnívám, že zde lze ke správnému řešení dospět snáze. Zatímco tedy běh promlčecí lhůty řeší současná právní úprava relativně uspokojivě, právní úprava splatnosti povinného dílu a jeho úročení by zasloužila novelizaci, o čemž svědčí i vývoj v Rakousku, kde byla právní úprava, která se podobala naší současné právní úpravě, změněna s účinností od 1. 1. 2017. Shodou okolností tamní legislativní řešení spočívá v tom, že možnost uplatňovat právo na povinný díl nastává uplynutím jednoho roku od smrti zůstavitele (§ 765 odst. 2 ABGB) s tím, že zákon umožňuje modifikaci splatnosti povinného dílu (a to jednak na základě iniciativy zůstavitele, jednak rozhodnutím soudu – viz § 766 a 767 ABGB). I u nás by bylo vhodné tuto otázku řešit novelizací, neboť by si naše právní úprava zasloužila zjednodušení, a především odstranění mnohých vnitřních rozporů.

Některé ze shora představených myšlenek jsou zcela nové, domnívám se však, že bylo potřeba, aby se v naší literatuře objevily. Budu rád, pokud tento článek vyvolá diskusi a jakékoli reakce, neboť se zaměřuje na otázky, jejichž řešení je velmi nejednoznačné, a to zejména z důvodu celkově ne příliš vydařené právní úpravy ochrany nepominutelných dědiců v OZ.

• Štítky:
• 2021