Může se kapitálová společnost vzdávat nároků či je jinak promíjet vůči členu jejího statutárního orgánu jako povinné osobě?

JUDr. Lukáš Sadecký

Někteří převodci podílu jakožto společníci kapitálové společnosti, kteří zároveň jsou/byli členy statutárního orgánu, mohou „přirozeně“ více inklinovat k tomu, aby jimi dříve ovládaná či jinak kontrolovaná kapitálová společnost nemohla vůči nim vyvozovat, pokud možno, jakoukoli odpovědnost za výkon jejich funkce člena statutárního orgánu. 

I. Obecně aplikovatelná východiska

Zákon o obchodních korporacích jako takový vykazuje zvýšenou, převážně kogentní charakteristiku. Přitom se zpravidla upřednostňuje zájem korporace (potažmo jejích společníků) a zájem věřitelů korporace, a to vše oproti zájmům členů volených orgánů korporace, obzvláště členů statutárního orgánu. Takováto ochranářská tendence je imanentním znakem korporátního práva a jakákoli její případná eliminace by měla být, až na ojedinělé výjimky, zásadně zapovězena.

Na členy statutárního orgánu kapitálové společnosti působí především povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře včetně povinnosti (nezbytné) loajality. Takovéto právně kvalifikované požadavky dopadající na každého člena statutárního orgánu nenabízí příliš otevřený prostor pro jejich případné „relativizování“ či obcházení.

Měla by být důsledně respektována specialita a případné odlišnosti zákona o obchodních korporacích včetně navazujících specifických aspektů, jako je především preferování právě zájmu korporace a zcela minimální možnost „ohýbání“ takovéhoto zájmu k tíži korporace.

II. Stručně k § 53 odst. 2 z. o. k.

Je to § 53 odst. 2 z. o. k., který normuje, že se nepřihlíží (dochází tudíž k posuzování ex officio, aniž by se toho dotčená strana – obchodní korporace – musela jednoznačně a nepochybně dovolávat) k právním jednáním obchodní korporace omezujícím odpovědnost člena jejího voleného orgánu. Obrat „nepřihlíží se“ by tak měl odpovídat zdánlivému právnímu jednání, popř. absolutně neplatnému právnímu jednání, přičemž podstatné je stále to, že není zapotřebí takovéto možné dopady, obecnému soudu nebo rozhodci, výslovně namítat, jelikož k jejich posuzování dochází automaticky a bez dalšího, tedy bez předchozího kvalifikovaného návrhu.

Výraz „odpovědnost“ člena voleného orgánu obchodní korporace bude zcela nepochybně obnášet poměrně širší kategorii, a nelze ji tak zužovat toliko pod pojem újma.

Třebaže je v zákonné dikci zmiňováno pouze „omezení“ odpovědnosti člena voleného orgánu, ke kterému se nepřihlíží, tak se o to více musí vztahovat i na případy „vyloučení“ (absolutní eliminace) odpovědnosti jako kvalitativně silnější kategorie. Argumentace a minori ad maius.

Za právní jednání obchodní korporace bude možno považovat nejen dvoustranné právní jednání (zpravidla smlouva o výkonu funkce uzavíraná obchodní korporací s dotčeným členem voleného orgánu), ale i jednostranné právní jednání obchodní korporace adresované vůči odpovědnému členu jejího voleného orgánu, jako je vzdání se práva, prominutí dluhu atd. Do skupiny právního jednání obchodní korporace by v konečném důsledku mělo spadat i zakladatelské právní jednání kapitálové společnosti, jelikož pokud by tomu tak nebylo, šlo by velmi jednoduše prostřednictvím právě tohoto dokumentu dosáhnout nejenom omezení, ale i vyloučení odpovědnosti člena voleného orgánu, což nepochybně nebylo úmyslem ani cílem zákonodárce.

Důsledně vzato, a to čistě izolovaným pohledem, samotný § 53 odst. 2 z. o. k. nijak blíže „časově“ nerozlišuje případy a situace týkající se omezení (včetně vyloučení; viz výše) odpovědnosti člena voleného orgánu obchodní korporace. Konkrétně tedy zákonodárcem nedochází k jednoznačnému rozlišování toho, zda se jedná o odpovědnost, která se v rámci kapitálové společnosti již nějak negativně projevila (vznikla), nebo může teprve příp. vzniknout až někdy v budoucnu. Může se tudíž jevit, že se jedná o zcela nepřekročitelný zákaz a případné rozlišování odpovědnosti v podobě „existující a již vzniklé újmy“ nebo „budoucí a teprve možné újmy“ je naprosto irelevantní, neboť odpovědnost v sobě zahrnuje obě tyto možné negativní situace.

Do popředí by tak kategoricky vystupovala naprostá specialita § 53 odst. 2 z. o. k., kterou nelze nijak a ničím překlenout, čímž by zákaz omezování či vylučování odpovědnosti mohl působit skutečně absolutně, což ovšem může určitým způsobem nakonec stejně překlenout toliko situa­ce vypořádání již vzniklé újmy, jak je o tom dále pojednáváno bezprostředně níže.

III. Stručně k § 53 odst. 3 a odst. 4 z. o. k.

V navazující systematice právního předpisu nabízí zákonodárce, a to prostřednictvím § 53 odst. 3 a odst. 4 z. o. k., možnost vzniklou újmu obchodní korporaci, vznikla-li jí porušením péče řádného hospodáře členem voleného orgánu, vypořádat podle smlouvy uzavřené s povinnou osobou; pro účinnost smlouvy se ovšem vyžaduje souhlas nejvyššího orgánu obchodní korporace přijatý alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů všech společníků, tudíž kvalifikovanou většinou. Prohlásí-li soud za neplatné usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace schvalující smlouvu o vypořádání újmy, hledí se na ni jako na neplatnou.

Nemělo by být příliš velkých výkladových pochybností o tom, že se jedná výlučně o vypořádání již „vzniklé“ újmy, a nikoli újmy v budoucnu možné a nejisté, tudíž ještě nevzniklé. Argumentace a contrario. Pohybujeme se tak v intencích jednoznačně izolované (skutkově zúžené s vazbou jen na vzniklou újmu) dispozice mezi obchodní korporací a členem jejího voleného orgánu, a to za asistence nejvyššího orgánu obchodní korporace, kdy jeho souhlas navíc podmiňuje účinnost vypořádacího právního jednání na bázi smlouvy.

Kdyby zákonodárce hodlal připustit vypořádání i újmy ještě nevzniklé, a to vše se souhlasem nejvyššího orgánu obchodní korporace, mohl a měl tak učinit buď výslovně (nebo toliko obecnou zmínkou o „újmě“, bez jejího bližšího rozlišování), a nikoli jen zužujícím okruhem na újmu již vzniklou. Argumentace analogia legis by neměla připadat do úvahy z toho důvodu, že je patrný velmi podstatný rozdíl mezi újmou vzniklou (jednoduše existuje) a nevzniklou (jednoduše neexistuje), a těžko tak mezi nimi lze najít skutečnou a nutně vyžadovanou „obdobu“.

Ostatně v zájmu obchodní korporace zajisté není předem vypořádávat se členem voleného orgánu újmu korporaci ještě nevzniklou (navíc o takovéto újmě přirozeně nemá dotčená obchodní korporace zásadně ani povědomí, co se minimálně spolehlivé výše potenciální újmy týče atd.), jelikož tím by obchodní korporace v konečném důsledku vystavovala bianco šek.

Jako velmi zajímavé se dále jeví to, v jakém směru může být vůbec učiněno vlastní „vypořádání“ vzniklé újmy; tedy zda vždy musí dojít toliko k úplnému (naprosto nesníženému) vypořádání újmy, nebo zda lze vzniklou újmu nějak snížit (eliminovat), či dokonce zcela vyloučit, resp. prominout.

Zákonodárce v tomto směru, stále se bavíme jen o vypořádání vzniklé újmy a žádné jiné, učiněném s kvalifikovaným souhlasem nejvyššího orgánu obchodní korporace, neklade žádný výslovný limit (omezení), čímž se může zdát, že se ono „vypořádání“ může odvíjet cestou nejen určité eliminace, ale dokonce až vyloučením toho, aby člen voleného orgánu jako povinná osoba cokoli hradil obchodní korporaci na jí vzniklou újmu. Důsledně vzato tak nemusí dojít k nutně ekvivalentnímu či jinak zcela rovnocennému vypořádání.

Ustanovení § 53 odst. 3 a 4 z. o. k. je tak jedinou, navíc dopadající jen na již vzniklou újmu, ex lege aprobovanou výjimkou vůči jinak obecnému, a navíc systematicky o něco výše zařazenému, § 53 odst. 2 z. o. k.

Lze mít důvodně za to, že doslovným výkladem je jediným explicitně přípustným (vypořádacím) právním jednáním toliko „smlouva“ jako dvoustranné právní jednání uzavírané mezi obchodní korporací a členem voleného orgánu. Tím, že se z důvodu dosažení účinnosti takovéto smlouvy vyžaduje její schválení nejvyšším orgánem obchodní korporace, musí se nutně jednat o smlouvu v písemné formě.

Je dále normováno, že prohlásí-li soud za neplatné usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace schvalující smlouvu o vypořádání újmy, hledí se na ni jako na neplatnou. Sankce neplatnosti vypořádacího právního jednání je tak vázána či jinak spojována, resp. podmiňována, výslovně s neplatností schvalujícího usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace.

Vzhledem k tomu, že se neplatnosti usnesení valné hromady kapitálové společnosti může dovolávat nejen omezený okruh aktivně legitimovaných osob včetně případné nutnosti podání odůvodněného protestu, ale lze tak učinit jen v rámci časově omezených prekluzivních lhůt, je otázkou, zda je možné řešit jakoukoli neplatnost (zejména příčení se dobrým mravům) či zdánlivost (zejména neurčitost nebo nesrozumitelnost) vypořádacího právního jednání zcela mimo řízení o vyslovení neplatnosti schvalujícího usnesení valné hromady.

Tím, že se lze dovolávat neplatnosti usnesení valné hromady obecně pro rozpor s právními předpisy nebo společenskou smlouvou/stanovami, přičemž důvodem neplatnosti usnesení valné hromady je i rozpor tohoto usnesení s dobrými mravy, lze mít důvodně za to, že vše zásadní proti obsahu vypořádacího právního jednání (tedy i to, že jeho prostřednictvím má případně dojít k určité eliminaci, nebo dokonce k vyloučení povinnosti člena voleného orgánu jako povinné osoby nahradit kapitálové společnosti vzniklou újmu) by mělo zaznít zásadně jen v rámci řízení o vyslovení neplatnosti schvalujícího usnesení valné hromady, čímž není nijak dotčena ani omezena případná předcházející povinnost uvést alespoň dostatečný základ právní argumentace již v rámci odůvodněného protestu.

Kdyby tomu tak nebylo, tak veškerá případná, navíc dost zásadní, negativa zdánlivého právního jednání a absolutně neplatného právního jednání, vše poměřováno vůči jinak valnou hromadou schválenému vypořádacímu právnímu jednání, působí stále, a tudíž časově neomezeně, což se vztahuje i na veškerou dobu po uplynutí prekluzivních lhůt pro možné vyslovení neplatnosti schvalujícího usnesení valné hromady. Takováto právní, časově nijak neohraničená, nejistota zajisté značně podlamuje spoléhání se na učiněnou předpokládanou „bezvadnost“ interního rozhodnutí kapitálové společnosti dohodnout se nějak na vypořádání vzniklé újmy se členem voleného orgánu jako povinnou osobou, a to prostřednictvím právě vypořádacího právního jednání uskutečněného na smluvní bázi.

IV. Stručně k § 2898 o. z.

Platí, že se nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát.

Čistě izolovaným argumentem a contrario lze dospět k následujícím závěrům, dle nichž lze předem vyloučit nebo omezit povinnost člena voleného orgánu obchodní korporace k náhradě újmy, pokud tato újma byla členem způsobena pouze z běžné nedbalosti; rovněž lze následně (tedy v momentě, když již újma vznikla) vyloučit nebo omezit povinnost člena voleného orgánu obchodní korporace k náhradě újmy, pokud jím tato byla způsobena úmyslně, z hrubé nedbalosti nebo klidně i z běžné nedbalosti.

Ustanovení § 2898 o. z. je ovšem vždy nutné poměřovat se speciálním § 53 odst. 2 z. o. k., dle něhož se nepřihlíží k právnímu jednání obchodní korporace, kterým došlo k omezení (nebo vyloučení) odpovědnosti člena voleného orgánu, přičemž posledně uváděné ustanovení představuje zvýšenou ochranu zájmu obchodní korporace oproti zájmu člena voleného orgánu. Ochranářské dopady § 53 odst. 2 z. o. k. se prosadí zásadně vždy, když neexistuje, resp. nebylo učiněno, žádné schvalovací usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace, nebo pokud by snad mělo dojít k jakémukoli vypořádání újmy, která obchodní korporaci ještě ani nevznikla.

Avšak aprobovanou výjimku, a to pouze ohledně již vzniklé újmy, představuje kvalifikované schválení vypořádacího právního jednání nejvyšším orgánem obchodní korporace dle § 53 odst. 3 z. o. k. Dostatečné a správné zakomponování valné hromady kapitálové společnosti pro vypořádání vzniklé újmy je naopak v souladu s a contrario přípustnými možnostmi jinak dovozovanými z § 2898 o. z.

V. Stručně k § 159 odst. 3 o. z.

Zájem věřitelů kapitálové společnosti je oproti zájmům členů volených orgánů vždy chráněn v intencích § 159 odst. 3 o. z., dle něhož, nenahradil-li člen voleného orgánu právnické osobě škodu, kterou jí způsobil porušením povinnosti při výkonu funkce, ačkoli byl povinen škodu nahradit, ručí věřiteli právnické osoby za její dluh v rozsahu, v jakém škodu nenahradil, pokud se věřitel plnění na právnické osobě nemůže domoci.

Jinak řečeno, věřitelé kapitálové společnosti by neměli být negativně dotčeni ve svých nárocích (případné ex lege ručení člena voleného orgánu), pokud by kapitálová společnost dle § 53 odst. 3 z. o. k., tedy jenom ohledně vypořádání vzniklé újmy společnosti, dosáhla se členem voleného orgánu jako povinné osoby takového právního stavu, že tento nebude muset v rámci dohodnutého a schváleného vypořádání uhradit společnosti jakoukoli vzniklou újmu.

Věřitelé kapitálové společnosti totiž nemohou za to, že došlo k případnému „odklizení“ povinnosti nahradit škodu, kterou by jinak člen voleného orgánu musel společnosti nahradit. Navíc tito věřitelé ani nespadají do okruhu aktivně legitimovaných osob oprávněných dovolávat se neplatnosti schvalujícího usnesení valné hromady.

VI. Vzdávání se nebo promíjení nároků

Případné vzdávání se nebo promíjení nároků kapitálovou společností vůči členu jejího statutárního orgánu jako povinné osobě se v praxi může odehrávat výlučně prostřednictvím kvalifikovaně schválené smlouvy (viz § 53 odst. 3 a 4 z. o. k.) jako dvoustranného právního jednání, jejímž nutným účastníkem je dotčená kapitálová společnost.

Čistě jednostranné právní jednání, učiněné zcela mimo smlouvu, odpovídající vzdání se nebo prominutí nároků učiněné jen kapitálovou společností a následně toliko adresované členu statutárního orgánu, tak nemůže z povahy věci obstát.

Dále platí, že při tom všem je zapotřebí dodržovat striktně kogentní aspekty ochraňující zájmy kapitálové společnosti oproti zájmům členů jejího statutárního orgánu.

V první řadě je tak možné vypořádat jen vzniklou újmu (zákonodárcem je předpokládaná jen takto zúžená kategorie), nikoli tedy újmu doposud ještě nevzniklou.

Případná snaha o vypořádání budoucí možné, zatím neexistující, újmy narazí na to, že se bude jednat o omezení, popř. vyloučení, odpovědnosti člena voleného orgánu dle § 53 odst. 2 z. o. k., ke kterému se nepřihlíží. Nemělo by na tom nic změnit ani případné „aktivně“ zrealizované kvalifikované schválení smlouvy – snažící se vypořádat újmu, která ještě nevznikla – valnou hromadou kapitálové společnosti, jelikož ke kvalifikovanému schválení smlouvy může dojít jen u skutečně vzniklé újmy dle § 53 odst. 3 a 4 z. o. k.

Vypořádací a možná „úniková“ cesta pro člena voleného orgánu jako povinnou osobu je tak pouze jedna, a to v několikrát zmiňovaných intencích právě § 53 odst. 3 a 4 z. o. k., dokud nebude předloženo rozhodnutí o neplatnosti schvalujícího usnesení nejvyššího orgánu obchodní korporace.

V praxi se lze občas setkat s tím, že zpravidla v transakčních dokumentech nebo v jiných právně relevantních dokumentech odpovídajících nutně smlouvě (viz výše), jejichž smluvní stranou je i samotná dotčená kapitálová společnost, ze strany této společnosti dojde buď k učinění prohlášení či jiného potvrzení, že kapitálová společnost nemá žádné nároky nebo pohledávky vůči zcela konkrétním osobám, a to z titulu výkonu jejich funkce člena statutárního orgánu takovéto kapitálové společnosti; nebo dojde k výslovnému vzdání se budoucích nároků či pohledávek kapitálovou společností vůči zcela konkrétním osobám, a to z titulu výkonu jejich funkce člena statutárního orgánu takovéto kapitálové společnosti.

Předně by mělo platit, že tímto vším je v konečném důsledku upřednostňován zájem členů volených orgánů obchodní korporace, a to oproti zájmu dotčené obchodní korporace, což by nemělo jakkoli relativizovat imanentní a kogentní ochranářské tendence korporátního práva vůči každé kapitálové společnosti.

Výslovné vzdání se budoucích nároků nebo pohledávek kapitálovou společností směrem k členu statutárního orgánu z titulu výkonu jeho funkce nemůže obstát z toho důvodu, že se tím v konečném důsledku „vypořádává“ újma, která společnosti ještě nevznikla, když samotná společnost o žádné takovéto vzniklé újmě zatím ani nemá žádné poznatky. Zcela jinak by tomu ovšem bylo v případě, kdy by došlo k dostatečně určitému (skutkovému) popisu vzniku újmy ideálně s uvedením její přesné výše; takto kapitálové společnosti již vzniklá újma by následně prošla kvalifikovaným vypořádáním v intencích § 53 odst. 3 z. o. k.

Pokud snad dochází k učinění prohlášení či jiného potvrzení, že kapitálová společnost nemá žádné nároky nebo pohledávky vůči zcela konkrétním osobám, a to z titulu výkonu jejich funkce člena statutárního orgánu takovéto kapitálové společnosti, tak tímto se rozhodně nijak kvalifikovaně nevypořádává žádná újma (opakovaně připomínám, že případně vypořádávaná újma by musela již existovat), neboť se v konečném důsledku toliko konstatuje, že žádná újma není. To ovšem nebrání tomu, aby kapitálová společnost teprve v budoucnu odhalila či jinak zjistila nějakou členem statutárního orgánu způsobenou újmu a tuto proti němu uplatnila.

VII. Závěry

V tomto příspěvku popisovaná právní problematika by měla ideálně projít relevantní ustálenou rozhodovací činností Nejvyššího soudu ČR, včetně Ústavního soudu ČR, k čemuž zatím nedošlo.

Takové jednání, které v podstatě upřednostňuje zájmy členů statutárního orgánu nad zájmy kapitálové společnosti, je neudržitelné a v rozporu s kogentními principy korporátního práva. Kvalifikované, a tudíž více „průchozí“ vypořádání újmy musí být vždy založeno na reálných a doložených skutečnostech, které jasně definují povahu a rozsah vzniklé újmy, aby především nedošlo k její zaměnitelnosti s jinou příp. vzniklou újmou. Vypořádávat újmy, které nevznikly a představují teprve možné budoucí nároky, rozhodně není v zájmu kapitálové společnosti, neboť by to odpovídalo vystavování bianco šeků kapitálovou společností. Zákonodárce mohl a měl příp. upravit podmínky pro vypořádání i nevzniklé újmy, což ovšem neučinil, a nelze si přitom vypomáhat použitím argumentu analogia legis (v podrobnostech viz bod III tohoto příspěvku).

Výše avizovaná rozhodovací činnost soudů by měla poskytovat především jasné instrukce pro aktuální právní úpravu a zachování (až na výjimky související s vypořádáváním vzniklé újmy) odpovědnosti členů volených orgánů, což je klíčové pro udržení spravedlivého a efektivního korporátního prostředí. Důležité je, aby rozhodovací činnost jednoznačně stanovila i limity a podmínky pro vypořádání vzniklé újmy, aniž by docházelo k upřednostňování zájmů členů statutárních orgánů nad zájmy obchodní korporace. Pouze tak bude zajištěno, že kapitálové společnosti budou schopny efektivně fungovat a že členové jejich statutárních orgánů budou odpovědní za svoji činnost. n

Zpět