Sporné otázky formy právních jednání pro případ smrti

In memoriam Moritze Stubenraucha (1811–1865)

doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D., Mgr. Lucie Raifová

V článku budeme řešit případy, ve kterých není forma dědickoprávních jednání v občanském zákoníku uvedena, nebo není možnost modifikujícího projevu vůle vůbec upravena.  

 

Nejprve představíme systematizaci právních jednání pro případ smrti a dále se zaměříme na řešení jejich formy v sedmi sporných situacích: 1) u prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost (§ 1481 OZ), 2) u vyloučení nedědění potomků vyděděného (§ 1646 odst. 3 OZ), 3) u příkazu k započtení na povinný díl za delší dobu (§ 1660 odst. 2 OZ), 4) u zákazu započtení na povinný díl za delší dobu (§ 1661 odst. 1 OZ), 5) u zkrácení či zákazu započtení na povinný díl (§ 1660 a 1661 OZ), 6) u zákazu započtení na dědický podíl (§ 1664 OZ) a 7) u příkazu či zákazu vypořádání nadstandardních aktivit (§ 1693 odst. 3 OZ).

Při rozboru zohledňujeme literaturu k obecnému zákoníku občanskému (OZO/ABGB)[1] a dále meziválečnou rekodifikaci občanského práva, která se stala hlavním inspiračním zdrojem při přípravě současného občanského zákoníku, resp. superrevizní návrh (SN 1931) a vládní návrh (VN 1937).[2]

Je však vhodné předeslat, že v současném dědickém právu se ve srovnání se staršími úpravami posílily neformální prvky – 1) v rámci testamentární posloupnosti lze u soukromé listiny docílit odvolání závěti či dovětku nejen tradičním zničením listiny, na níž byly sepsány, ale dokonce i její nahodilou zkázou v souladu s úmyslem zůstavitele (§ 1578 odst. 2 OZ), u veřejné listiny jejím vydáním zůstaviteli (§ 1579 odst. 1 OZ), 2) v rámci zákonné posloupnosti (ve srovnání s OZO) bylo zakotveno dědění tzv. spolužijících osob (§ 1636 a 1637 OZ) a 3) došlo (ve srovnání s OZO) také ke změnám u (ne)odmítnutí dědictví (§ 1489 odst. 2 OZ).

I. Právní jednání pro případ smrti

Pořízeními pro případ smrti jsou podle § 1491 OZ pouze závěť, dědická smlouva a dovětek. Jejich seřazení navazuje na § 533 OZO, kde je uvedena nejprve závěť a až následně dědická smlouva, čímž se § 1491 OZ liší od § 1476 OZ, kde je seřazení podle jejich právní síly (v důvodové zprávě k OZ se uvádí, že závěť je sice slabší, ale obvyklejší, četnější a původnější dědický titul).[3]

Okruh právních jednání mortis causa je však širší. Autoři tuto situaci řeší různě: podle Muzikáře je výčet v § 1491 OZ dán taxativně,[4] naopak Šešina, Fiala či Wawerka jej za úplný nepovažují a jako pořízení pro případ smrti v širším smyslu chápou také další právní jednání.[5] Z tohoto rozdílného přístupu však již autoři nevyvozují důsledky.

Zastáváme názor, že nejen z důvodů propedeutických, ale také interpretačních (řešení právní povahy jednání pro případ smrti, zejména otázky formy, na kterou zaměříme v tomto textu pozornost) je vhodné vedle pojmu „pořízení pro případ smrti“ pracovat také s nějakým obecnějším termínem či termíny (pokud bude prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost podle § 1481 OZ považováno za dědickoprávní projev vůle, měl by postačovat pouze jeden širší výraz).

V OZ se zmiňují pojmy „projev poslední vůle“ (§ 1481 OZ), „zůstavitelovy pokyny“ (§ 1554 odst. 1 OZ) nebo „zůstavitelovo opatření“ (§ 1660 odst. 1 OZ), notářský řád pracuje s pojmem „jednání pro případ smrti“,[6] přičemž v souvislosti s evidencí těchto jednání je v § 35b odst. 1 not. řádu uveden jejich demonstrativní výčet:

a) závěť, dovětek, dědická smlouva,

b) prohlášení o vydědění a prohlášení o tom, že dědic, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, pozůstalost nenabude (viz § 1646 a násl. OZ),

c) přikázání započtení na dědický podíl, není-li takové přikázání obsaženo v závěti (viz § 1663 OZ),

d) povolání správce pozůstalosti, není-li povolán v závěti (viz § 1556 OZ),

e) smlouva o zřeknutí se dědického práva (viz § 1484 OZ),

f) zrušení právních jednání podle písm. a) až e) (viz § 1575 a násl. OZ pro závěť a dovětek).

Z právních jednání pro případ smrti můžeme doplnit ještě manželské smlouvy (srov. zvl. § 718 odst. 2 OZ), prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost (§ 1481 OZ), vyloučení nedědění potomků vyděděného (§ 1646 odst. 3 OZ), příkaz a zákaz započtení na povinný díl za delší dobu (§ 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 1 OZ) a v neposlední řadě také darování pro případ smrti (§ 1594 odst. 2 a § 2063 OZ). Šešina upozorňuje ještě na opomíjený § 764 odst. 1 OZ, kde se uvádí, že po smrti jednoho z manželů se posuzují práva a povinnosti bývalých manželů „popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil“.[7]

Při výkladu dalších jednání pro případ smrti půjde o to, zda na ně budeme vztahovat úpravu o pořízeních pro případ smrti obdobně nebo přiměřeně, což se týká nejen formy, ale také obsahu. V rámci dědického práva v širším smyslu jsou v zásadě možné dva přístupy:

1) pořízení pro případ smrti jsou uvedena taxativně a jednání pro případ smrti mají pouze charakter speciálních případů dědické smlouvy (jako zřeknutí se dědického práva, které podle § 1484 odst. 3 OZ vyžaduje formu veřejné listiny) nebo závěti (prohlášení o vydědění a prohlášení o tom, že dědic, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, pozůstalost nenabude, které se podle § 1649 OZ má posuzovat jako závěť) a dovětku (přikázání započtení na dědický podíl, které podle § 1663 OZ vyžaduje formu předepsanou pro pořízení pro případ smrti).[8] Pokud mají být formální náležitosti odlišné, ať již zvýšené (např. forma veřejné listiny pro povolání správce pozůstalosti podle § 1556 odst. 1 OZ), nebo snížené (prominutí dědické nezpůsobilosti podle § 1481 OZ), musí to být výslovně uvedeno;

2) ustanovení o pořízení pro případ smrti se mají na další jednání pro případ smrti použít přiměřeně, jak odpovídá jejich smyslu a účelu, což se snažíme dále vysvětlit.

II. Forma právních jednání pro případ smrti[9]

U problematiky formy právních jednání je sporné zejména řešení případů, ve kterých není forma v občanském zákoníku výslovně uvedena (zvl. u prominutí u dědické nezpůsobilosti v § 1481 OZ, u vyloučení nedědění potomků vyděděného podle § 1646 odst. 3 OZ či u příkazu či zákazu započtení na povinný díl za delší dobu podle § 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 1 OZ), nebo není možnost modifikujícího projevu vůle vůbec upravena (zvl. u prominutí důvodu vydědění podle § 1646 OZ, u zkrácení či zákazu započtení na povinný díl podle § 1660 a 1661 OZ, u zákazu započtení na dědický podíl podle § 1664 OZ, u příkazu či zákazu u vypořádání podle § 1693 odst. 3 OZ).[10]

Do úvahy přicházejí v zásadě tři řešení: 1) formální, 2) bezformální a 3) zohledňující účel úpravy. Názory se přitom různí jak v české, tak i v rakouské literatuře.

Pro formu pořízení pro případ smrti mluví zvýšené formální požadavky na dědickoprávní jednání a blízkost charakteru vedlejších doložek, pro libovolnou formu pak princip autonomie vůle a zásada bezformálnosti právních jednání. Můžeme také zvážit, zda budeme některá právní jednání chápat jako pořízení pro případ smrti, jako jiný dědickoprávní projev vůle či jen jako dovysvětlení zůstavitelovy vůle (§ 1495 OZ).

V návaznosti na výslovně řešené situace v občanském zákoníku navrhujeme přístup, že to, co mění zákonnou dědickou posloupnost (jako obecnou, původní a stále fakticky převažující), vyžaduje zvýšené formální náležitosti (výslovně to je uvedeno u pořízení pro případ smrti a u příkazu k započtení na dědický podíl podle § 1663 OZ), to, co ji obnovuje, naopak postačuje i bezformálně (např. prominutí dědické nezpůsobilosti nebo odvolání závěti mlčky), pokud není forma předepsána.

Tento přístup odpovídá také sníženým formálním požadavkům na zrušení zřeknutí se dědického práva (§ 1484 odst. 3 OZ) a zrušení povolání správce pozůstalosti (§ 1556 odst. 2 OZ), specifický případ představuje zrušení povinnosti z dědické smlouvy (§ 1590 OZ).[11] Zastávaný model či zásada zohledňuje jak princip rodinné solidarity (ochrany rodiny), tak pořizovací svobody zůstavitele.[12]

III. Řešení sporných případů

Ze systematických důvodů dělíme sporné případy do tří kategorií, resp. vyčleňujeme pro případy započtení na povinný díl jednu společnou (z hlediska řešení formy „smíšenou“) kategorii.

A) Forma právních jednání není uvedena

V této části přiblížíme dva instituty, které sice jsou v občanském zákoníku upraveny, ale jejich forma není výslovně uvedena.

1) Prominutí u dědické nezpůsobilosti (§ 1481 OZ)[13]

Prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost je nejen prvním institutem, u něhož není forma upravena, ale je také institutem, který má pro řešení sledované problematiky klíčový význam. Ve srovnání s jinými případy, kterým se budeme věnovat, bylo prominutí obsaženo ve všech občanských zákonících platných na našem území (čemuž odpovídá četnost literatury a judikatury), má nejzávažnější pozadí (spáchání činu povahy trestného činu proti zůstaviteli a jeho nejbližším) i dědickoprávní dopady (ruší vyloučení z dědického práva). Ostatní případy proto mají (resp. by měly mít) od prominutí „odvozený“ charakter (jak geneticky, tak výkladově).

Současná úprava přinesla ve srovnání se staršími úpravami také jednu významnou změnu, kterou je požadavek na výslovné prominutí, již tedy není možné projevit vůli konkludentně.[14]

V novější i tradiční literatuře panuje shoda na tom, že prominutí u dědické nezpůsobilosti je možné bezformálně. Názory se však liší na charakter prominutí a z toho plynoucí důsledky (resp. na odvolatelnost a podmínitelnost prominutí a na míru způsobilosti promíjejícího).

V zásadě existují tři možnosti, jak chápat právní povahu prominutí.[15] Může se jednat o: 1) dědickoprávní projev vůle (erbrechtliche Willenserklärung), což zastávají Kralik, Eccher a Likar-Peer (u nás Mikeš-Záturecký-Bébr, nověji Kittel); 2) sdělení vůle (Willensmitteilung) – Welser a Koziol/Welser/Zöchling-Jud (u nás Šešina); 3) výraz vnitřního stavu (innere Tatsache des Seelenlebens) – Handl a Weiss (u nás Rouček). Rakouská literatura se většinově kloní ke kvalifikaci prominutí jako dědickoprávního projevu vůle. V českých podmínkách by toto řešení ještě mělo být posíleno tím, že zůstavitel musí čin prominout výslovně, a dále tím, že v praxi bude prominutí nejčastěji uskutečňováno pravděpodobně v rámci pořízení pro případ smrti.

2) Vyloučení nedědění potomků vyděděného (§ 1646 odst. 3 OZ)[16]

K nedědění potomků vyděděného potomka, což dřívější úprava podmiňovala výslovným prohlášením zůstavitele v listině o vydědění (§ 469a odst. 2 OZ 1964), dochází nově přímo ex lege; zůstavitel však může projevit jinou vůli, resp. toto „vícegenerační“ či „zprostředkované“ vydědění vyloučit.

Předně je důležité zopakovat, že uplatnění tzv. materiální reprezentace u vydědění (resp. vztažení účinků vydědění na potomky vyděděného potomka) je v rozporu se středoevropskou právní a kulturní konvencí.[17]

Pokud jde o formu tohoto vyloučení, najdeme v současné komentářové literatuře sice různé náznaky, nikdo však tuto otázku neřeší explicitně. Podle Šešiny musí zůstavitel „v tomto směru projevit svoji vůli, buď výslovným uvedením, že jim jejich dědické právo ponechává, nebo tím, že je ustanoví svými dědici“;[18] podle Svobody „zůstavitel může projevit tuto jinou vůli například tím, že stanoví, že bude dědit jen jeden z několika potomků vyděděného s tím, že ti ostatní nedědí“;[19] podle Kittela „přežije-li (§ 27) vyděděný nepominutelný dědic zůstavitele, nebudou zákonnými dědici ani jeho potomci, ledaže zůstavitel projevil v prohlášení o vydědění jinou vůli“,[20] což ve 2. vydání změnil na „ledaže zůstavitel projevil jinou vůli“.[21] Ani Vankátová se v nejnovějším komentáři problematice blíže nevěnuje.[22]

Podle našeho názoru může být vyloučení „vícegeneračního“ vydědění projeveno nejen výslovně, ale i konkludentně, nejen v prohlášení o vydědění, což bude asi nejčastější, ale libovolnou formou. Vyplývá to nejen z textu zákona, ale také ze srovnání s předchozí úpravou v § 469a odst. 2 OZ 1964 („pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění…“) a se současnou úpravou formy prominutí u dědické nezpůsobilosti – pokud je možné bezformálně prominout čin zakládající dědickou nezpůsobilost potomka, tím spíše by mělo být možné vyloučit nedědění potomků, kteří se ničím neprovinili a pouze na ně jsou ex lege vztaženy důsledky závadného chování jejich předka (argumentum a fortiori).

Uvedenou argumentaci můžeme přiblížit na následujícím příkladu: pokud zůstavitel napíše dopis nebo nahraje video, v němž prohlásí, že synu Petrovi promíjí krádež rodinných úspor, protože má zdravotní problémy, a že místo dříve vyděděného syna Pavla bude dědit vnuk Adam a vnučka Eliška, pak nevidíme právní ani jiný důvod, proč respektovat vůli zůstavitele pouze ve vztahu k dědicky nezpůsobilému synovi a pominout ji ve vztahu k potomkům vyděděného syna.

Případy konkludentního právního jednání mohou být (stejně jako za předchozí úpravy u prominutí činu zákládajícího dědickou nezpůsobilost) sporné. Přístup zákonodárce, který vyloučení nedědění potomků nepodmínil výslovně projevenou vůlí, však má své ratio, protože došlo k zásadní změně jak ve vztahu k zůstaviteli, tak k jeho blízkým – zatímco dříve se vyžadovala výslovně projevená vůle zůstavitele v odpovídající formě, dnes je jako jeho hypotetická vůle normováno šablonovité řešení, které může být v rozporu s principem ochrany rodiny a rodinné solidarity. Účel úpravy také (pravděpodobně) není „sankční“, ale „zajišťovací“ – tedy nejde o potrestání vnuků, ale o vyloučení vlivu problematického dítěte, což je patrné z toho, že v případě předemření dítěte jeho potomci standardně dědí (některé právní úpravy, např. německá nebo maďarská, však jsou v ochraně rodiny důslednější a pouze neumožňují vyděděnému dítěti jako zákonnému zástupci spravovat majetek, který místo něho nabyli jeho potomci). Zdá se být tedy pochopitelné, že zákonodárce zůstavitele co nejméně limituje v možnosti projevit jinou vůli a obnovit standardní zákonnou dědickou posloupnost.

Význam „neformálního“ přístupu můžeme demonstrovat mj. na následujícím příkladu: zůstavitel vydědil syna, který byl odsouzen pro trestný čin spáchaný za okolností svědčících o jeho zvrhlé povaze, přičemž vnuka převzal do své péče (oznámil to obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, příp. podal také návrh na svěření vnuka do péče). Domníváme se, že v tomto případě by měl vnuk dědit v první třídě dědiců, protože zůstavitel chtěl vnuka zabezpečit.

Pokud bychom naopak vyžadovali přísnější formu, mohli bychom argumentovat „akcesorickým“ charakterem vyloučení nedědění k prohlášení o vydědění (pak by šlo o formu pořízení pro případ smrti) či analogií k tzv. mystickému testamentu podle § 1495 OZ (pak by mělo jít o prostou písemnou formu). Zůstavitelům lze samozřejmě jen doporučit, aby pořídili (také) závěť nebo aby se v prohlášení o vydědění ke vztažení zákonných důsledků na potomky vyděděného potomka explicitně vyjádřili.

B) Forma právních jednání není uvedena nebo právní jednání nejsou upravena

V této části se budeme věnovat třem případům modifikace započtení (tzv. kolace). Předně je důležité zdůraznit, že úprava povinného dílu má kogentní charakter a její modifikace je možná pouze zákonem stanoveným postupem (§ 978 OZ), resp. povinný díl nemůže zůstavitel v zásadě omezit nebo zkrátit (§ 1642 a násl. OZ) – např. zásadně není možné měnit úpravu výpočtu povinného dílu (§ 1655–1656 OZ), stanovit hodnotu předmětu započtení vyšší, než by odpovídala době odevzdání (viz § 1659 OZ), nebo započítat také obvyklá darování (viz § 1660 odst. 2 OZ).

V rámci úpravy započtení na povinný díl a na dědický podíl jsou zmíněny tři možnosti jejich modifikace – zatímco pro příkaz k započtení na dědický podíl je předepsaná forma pro pořízení závěti (§ 1663 OZ),[23] pro příkaz a zákaz započtení na povinný díl (§ 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 1 OZ) není forma uvedena. Možnost zkrácení či zákazu započtení na povinný díl (§ 1660–1661 OZ) není vůbec upravena.

3) Příkaz k započtení na povinný díl za delší dobu (§ 1660 odst. 2 OZ)[24] a 4) zákaz započtení na povinný díl za delší dobu (§ 1661 odst. 1 OZ)[25]

V otázce formy najdeme v současné komentářové literatuře různé názory: Šešina formu příkazu k započtení výslovně neřeší,[26] u zákazu započtení (bez bližší argumentace) uvádí, že „započtení se provede za celý život zůstavitele, který však může svým pořízením pro případ smrti stanovit lhůtu jinou“,[27] nověji pak, že zůstavitel „může svým pořízením nařídit, že se takové započtení učiněné dříve než v posledních třech letech před smrtí nemá provést“;[28] naopak Svoboda neřeší formu zákazu započtení, ale u příkazu zmiňuje, že za situace, kdy „zůstavitel zpravidla projeví tuto vůli v pořízení pro případ smrti … se jeví poněkud nepraktické, aby zůstavitel přikazoval ohledně započtení v nějaké jiné podobě“, a navrhuje analogicky k § 1663 OZ formu předepsanou pro pořízení závěti.[29] Kittel (obdobně jako Šešina) sice neřeší formu příkazu k započtení,[30] zákaz započtení by podle něj měl mít (analogicky k § 1663 OZ) formu předepsanou pro pořízení závěti.[31] Nejpodrobněji se problematice započtení věnuje Drachovský, formu příkazu ani zákazu však výslovně neřeší.[32]

Předně je důležité upozornit, ať už půjde o příkaz (Svoboda), nebo zákaz (Kittel) započtení na povinný díl za delší dobu, nemělo by být možné analogické užití § 1663 OZ, ale naopak by se měl uplatnit výklad a contrario, protože se zásadně liší účely započtení na povinný díl a na dědický podíl, na což bylo již tradičně upozorňováno (včetně důvodových zpráv k meziválečným osnovám[33]), přičemž např. při velké novele dědického práva v Rakousku z roku 2015 bylo započtení na dědický podíl přesunuto k zákonné dědické posloupnosti (§ 752–755 ABGB/ErbRÄG).[34]

Domníváme se, že příkaz k započtení na povinný díl za dobu delší než tři roky před smrtí zůstavitele (§ 1660 odst. 2 OZ) musí mít formu pořízení pro případ smrti, naopak zákaz započtení za dobu delší než tři roky před smrtí zůstavitele (§ 1661 odst. 1 OZ) se může uskutečnit v libovolné formě. Vyplývá to nejen z odlišného jazykového vyjádření („ledaže zůstavitel přikáže“ x „pokud zůstavitel neprojeví opačnou vůli“), ale také z účelu a účinků obou právních jednání – zatímco příkaz k započtení („bezúčelového obdaření“) představuje omezení povinného dílu, zákaz započtení („účelového obdaření“) naopak povinný díl zachovává, přičemž u účelového obdaření jde o majetek, který je „tzv. do života“, ukončuje či navazuje na vyživovací povinnost rodičů, příp. odpovídá společenským zvyklostem (věno); v zásadě neomezená doba zápočtu u účelových obdaření souvisí primárně s tím, že k nim většinou došlo před delší dobou před smrtí zůstavitele. Do úvahy přichází také konkludentní příkaz k započtení na povinný díl za delší dobu, což by mohla splňovat např. negativní závěť či vydědění bez zákonného důvodu.

5) Zkrácení či zákaz započtení na povinný díl (§ 1660–1661 OZ)

U modifikací započtení na povinný díl, které nejsou vůbec upraveny (tedy jiných, než jsou přiblíženy v bodech 3 a 4), by mělo platit, že zůstavitel není omezen zákonnou hranicí tří let – může nařídit započtení za kratší dobu nebo ho zakázat (úplně vyloučit).

Toto řešení podle našeho názoru vyplývá nejen z důvodové zprávy, ale zejména z principu pořizovací volnosti zůstavitele a účelu započtení na povinný díl, které chrání zájmy zůstavitele.[35] Na tom u bezúčelového obdaření panuje v současné literatuře v zásadě shoda,[36] u účelového obdaření se k tomu autoři výslovně nevyjadřují. Otázce se nejpodrobněji věnuje Drachovský: zatímco u bezúčelového obdaření (§ 1660 OZ) zdůrazňuje, že „zákaz provést započtení nesmí vést ke zhoršení postavení nepominutelných dědiců“, čímž upozorňuje na nemožnost modifikace úpravy výpočtu povinného dílu zůstavitelem (§ 1655–1556 OZ),[37] u účelového obdaření (§ 1661 OZ) dovozuje s odkazem na důvodovou zprávu, že komentované ustanovení „neumožňuje stanovit lhůtu, která by byla kratší než tři roky“, současně však dodává, že „taková právní úprava není příliš smysluplná“ a že by se zůstavitelovo zkrácení či zákaz mohly posoudit jako odkaz povinného dílu.[38]

Otázku formy však většina autorů komentářové literatury výslovně neřeší, podle Kittela by zkrácení či zákaz započtení nařízené zůstavitelem měly mít formu předepsanou pro pořízení závěti (analogicky k § 1663 OZ).[39]

Tradiční česko-rakouská literatura se problematikou většinou také nezabývala, např. Weiss[40] a Rouček[41] uvádějí, že zůstavitel může vpočtení vyloučit, ale formu nezmiňují. V novější rakouské literatuře je většinou dovozována nutnost formy (mj. Welser[42]), podle některých autorů ovšem pouze v případě jednostranného prominutí, dohodnuté prominutí (současně při obdaření) dostačovalo neformálně (Bolla,[43] Eccher[44] a Umlauft[45]).

Velká novela rakouského dědického práva z roku 2015 problematiku započtení upravila nově a sledované otázky vyjasnila.[46]^{, [47]}

Podle našeho názoru možnost modifikace účelových obdaření podle § 1661 OZ vyplývá jak ze znění posledního odstavce důvodové zprávy k § 1660 a 1661 OZ („Rovněž se navrhuje, aby se na povinný díl započetlo i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel tzv. do života…“) a z její systematiky (je společná pro celé započtení na povinný díl), tak především z účelu obou započtení, které slouží ochraně zájmů zůstavitele a omezují nepominutelného dědice, resp. pokud zůstavitel může přikázat či zakázat „bezúčelová obdaření“, tím spíše by měl mít možnost modifikovat „účelová obdaření“, přičemž důraz na účelová obdaření má dlouhou tradici (argument a fortiori v kombinaci se zohledněním vývoje práva).

Pokud jde o formu modifikace, myslíme si, že zkrácení či zákaz započtení na povinný díl, které nejsou upraveny, by měly mít obdobně jako zákaz započtení účelového obdaření za delší dobu (§ 1661 odst. 1 OZ) libovolnou formu, neboť se jimi povinný díl zachovává. Mělo by být tedy možné, že zůstavitel např. v darovací smlouvě prohlásí, že se předmět daru nemá započítat obdarovanému potomkovi na povinný díl, nebo třeba jen obecně zmíní, že se nemá zohlednit při dědění.

C) Právní jednání nejsou upravena

V této části budeme nejprve zvažovat, zda zákaz započtení na dědický podíl a modifikace u vypořádání nadstandardních aktivit vyvolávají nějaké účinky, a až následně, jakou mají mít formu.

6) Zákaz započtení na dědický podíl (§ 1664 OZ)

Zákaz (prominutí) započtení na dědický podíl (§ 1664 OZ) není vůbec upraven. Podle Šešiny „je otázkou, zda se má toto započtení provést, když dědí děti, případně další potomci zůstavitele jako dědici z pořízení pro případ smrti. V tomto případě lze říci, že kromě podmínky, že by byl jinak spoludědic ne­odůvodněně znevýhodněn, kdyby započtení nebylo provedeno, musí být splněno i to, že započtení není v rozporu s vůlí zůstavitele, který může započtení zakázat“;[48] podle Svobody „platí, že zákon favorizuje vůli zůstavitele, to znamená, že zůstavitel může přikázat i to, že se k započtení přistoupit vůbec nemá, nebo že se má provést započtení jen za určitou dobu“, není však jasné, zda se uvedené tvrzení vztahuje jen k § 1663 OZ, neboť je uvedeno v části „Příkaz k započtení (§ 1663)“, nebo i k § 1664 OZ, kde by mělo reálný dopad (např. tvrzení, že „zůstavitel může přikázat i to, že se k započtení přistoupit vůbec nemá“ by nedávalo u § 1663 OZ smysl);[49] obdobný výklad mají Svoboda a Klička;[50] Kittel se otázce nevěnuje.[51] Řešení (včetně argumentace) přináší Drachovský, podle kterého sice „prominutí započtení na dědický podíl zásadně možné je“, současně však doporučuje zohlednit i mimořádné případy, kdy by se k započtení mělo přistoupit i proti vůli zůstavitele (po vzoru původního § 792 OZO uvádí slušné zaopatření a výchovu ostatních dětí); jako jediný řeší také formu prominutí započtení, kdy „vzhledem k tomu, že takové právní jednání vede k modifikaci poměrů mezi dědici, přikláníme se k tomu, že by pro něj měly platit zpřísněné formální požadavky (tj. formální požadavky pro pořízení pro případ smrti)“.[52]

Inspirativní pro nás může být také česko-rakouská tradice. V § 792 OZO se sice výslovně uvádělo, že „rodiče mohou dítěti také při dědické posloupnosti zákonné započtení výslovně prominouti“, řešení formy prominutí se však v literatuře různilo, resp. se proměňovala panující nauka: nejprve se (pouze stručně) zmiňovalo prominutí kodicilem (Zeiller, Stubenrauch),[53] později mělo dostačovat neformální prominutí (Unger, Anders, Schuster von Bonnott/Schreiber, Ehrenzweig, Mayr-Harting, Krčmář, Weiss či Rouček),[54] nověji je většinou už opět dovozována nutnost formy (Kralik, Welser, Aichberger-Beig),[55] podle některých autorů ovšem pouze v případě jednostranného prominutí, dohodnuté prominutí (současně při obdaření) dostačovalo neformálně (Bolla, Eccher, Umlauft).[56]

V meziválečných osnovách (§ 701 SN 1931 i § 604 VN 1937) proto byla sporná otázka rozhodnuta výslovně a k původní úpravě v OZO bylo doplněno, že „k platnosti prominutí je třeba prohlášení zůstavitelova učiněného ve způsobě posledního pořízení“.[57] Také novela rakouského dědického práva z roku 2015 sledované otázky vyjasnila.[58]^{, [59]}

(Ne)aplikace započtení na dědický podíl je ponechána především na vůli zůstavitele, což je zásadní rozdíl ve srovnání s předchozí úpravou (§ 484 OZ 1964). Pokud zůstavitel nařídil zákaz započtení na dědický podíl, můžeme to chápat jako povolání dědiců k dědickým podílům podle dědických tříd. Je vhodné zdůraznit, že zůstavitel nemusí vůbec nepominutelné dědice povolat nebo jen některého z nich, přičemž opomenutí nepominutelní dědicové nemají (ve srovnání s minulou úpravou) postavení dědiců, ale obligačně oprávněných věřitelů (resp. mají pouze právo na peněžní vypořádání).

Z hlediska námi zvoleného přístupu může být sporné, zda započtení na dědický podíl patří do intestátního dědění, příp. v jaké míře. Zastáváme názor, že do zákonné dědické posloupnosti v širším smyslu můžeme řadit započtení provedené soudem podle § 1664 OZ (jde o modifikaci dědických podílů) a že zákaz (prominutí) započtení vyžaduje (stejně jako příkaz či zákaz u vypořádání nadstandardních aktivit podle § 1693 odst. 3 OZ, blíže viz bod 7) formu pořízení pro případ smrti.

7) Příkaz či zákaz u vypořádání nad­standardních aktivit (§ 1693 odst. 3 OZ)[60]

Problematikou „práva na vypořádání“ (Drápal, Kittel), resp. „mimořádného zvýšení dědického podílu“ (Šešina), se zevrubně časopisecky zabývali Drachovský s Horákem[61] a Jindřich.[62] Sporná se stala mj. otázka, zda je vůbec možné přikázat či zakázat vypořádání, což (komentářová) literatura většinou (Šešina,[63] Drápal,[64] Svoboda a Klička,[65] Kittel[66]) neřeší. Zatímco podle Drachovského a Horáka má zůstavitel „bezesporu možnost povolit či přímo přikázat vypořádání“ a „také možnost zakázat aplikaci § 1693 odst. 3 OZ“,[67] podle Jindřicha zůstavitel „oprávněnému dědici jen svým právním jednáním pouze právo na vypořádání odejmout nemůže“. Zdůvodňuje to tím, že zůstavitel sice „může zasahovat i do intestátního dědění, avšak je třeba mít za to, že jen v zákonem vymezených případech a vymezenými právními jednáními, pro která je stanovena i jejich forma“. Domnívá se, že k tomu bylo nutné, „aby v zákoně bylo umožněno zůstaviteli tento zákaz učinit výslovnou normou a byla stanovena forma takového právního jednání, obdobně jako je tomu v § 1663, umožňujícím zůstaviteli naopak přikázat započtení na dědický podíl“. Uvádí, že se sice nabízí „možnost intestátním dovětkem přikázat oprávněnému dědici, aby nepožadoval na ostatních dědicích vypořádání“, a pokud by dědic tento příkaz porušil, „pak by měl ve smyslu § 1569 odst. 1 již samotným návrhem pozbýt i dědické právo“, ale tuto možnost po bližší argumentaci vylučuje.[68] Jindřichův text přináší řadu podnětů, na které se pokusíme kriticky reagovat.

Domníváme se, že z textu zákona i důvodové zprávy vyplývá, že vypořádání nadstandardních aktivit nemá kogentní charakter a jeho (ne)aplikace je ponechána především na vůli zůstavitele.[69] Pokud zůstavitel může dědice, kterému svědčí zákonná posloupnost, zcela zbavit dědického práva, tím spíše má možnost modifikovat výši dědických podílů. Zda tak učiní dědickou smlouvou či závětí nebo naopak dovětkem, by mělo být v zásadě nerozhodné. To vyplývá z pořizovací volnosti zůstavitele a z výkladového pravidla, že se právní jednání posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 OZ). To ostatně dokázala praxe již za předchozí úpravy, která nepřála odpovídajícímu uplatnění pořizovací volnosti zůstavitele a ve zvýšené míře chránila zákonné dědice, kdy příkaz dědici k zaplacení částky třetí osobě byl vykládán jako povolání třetí osoby za dědice. Jen na okraj doplňme, že inspiračním vzorem české úpravy se stal § 2057a BGB a že německá literatura také připouští modifikaci či zákaz vypořádání zůstavitelem.[70]

Inspirativní myšlenkou Jindřicha je srovnání práva na vypořádání se započtením na dědický podíl podle § 1664 OZ, které podle něj také není možné modifikovat (zakázat), resp. to používá jako argument pro nemožnost příkazu či zákazu u vypořádání.[71] V rámci části „B“ bodu 6 jsme se snažili naopak ukázat, že také modifikace (včetně zákazu) započtení na dědický podíl je ponechána především na vůli zůstavitele, přičemž jsme navazovali mj. na rakouskou literaturu.

Jako sporná se však jeví otázka, v jaké formě musí zůstavitel svoji vůli projevit. Pro formu pořízení pro případ smrti by podle Drachovského a Horáka mohla mluvit analogie se započtením na dědický podíl (§ 1663 OZ) a blízkost charakteru vedlejších doložek, pro libovolnou formu pak analogie s prominutím u dědické nezpůsobilosti (§ 1481 OZ). Po zvážení různých aspektů se uvedení autoři shodli na tom, že nejen zákaz vypořádání, ale i příkaz k vypořádání by měl splňovat formální náležitosti pořízení pro případ smrti.[72]

Při řešení formy příkazu a zákazu u vypořádání může být také sporné, zda právo na vypořádání patří do intestátního dědění. Zastáváme názor, že tento institut můžeme řadit do zákonné dědické posloupnosti v širším smyslu (jde o modifikaci dědických podílů) a že zákaz i příkaz vyžadují (stejně jako zákaz započtení na dědický podíl podle § 1664 OZ, blíže viz bod 6) formu pořízení pro případ smrti. Argumentovat můžeme také analogií k příkazu k započtení podle § 1663 OZ, který vyžaduje formu předepsanou pro pořízení závěti, protože účel obou institutů je obdobný (tj. vyrovnání pozice dědiců), i když se jejich úprava v dílčích aspektech liší.

IV. Úvaha de lege ferenda

Domníváme se, že na legislativní zpřesnění v námi řešených případech, jako k tomu došlo u započtení v roce 2015 v Rakousku, ať už by se zvolila jakákoli cesta, je brzy. Nejprve by se měl dát prostor praxi, aby na základě konkrétních případů zvážila řešení zastávaná v současné literatuře. Soudy by však měly zohlednit nejen okolnosti daných případů, ale svá řešení také vhodně zakomponovat do systému současného dědického práva (jeho východisek a principů).

Důležité bude zejména (vy)řešení formy darování pro případ smrti (§ 2063 OZ), které může mít vliv např. také na výklad § 1663 OZ – pokud by se nevyžadovala forma pořízení pro případ smrti, mělo by se stejné řešení zvážit také pro dohodu o započtení na dědický podíl (§ 1663 OZ řeší pouze zůstavitelův příkaz, přičemž slovo „jen“ chápeme jako vymezení se k předchozí úpravě, resp. k započtení provedenému soudem podle § 1664 OZ, nikoli k dohodnutému řešení, např. v rámci vlastní darovací smlouvy).[73]

V. Shrnutí

I. V návaznosti na výslovně řešené situace v občanském zákoníku navrhujeme přístup, že to, co mění zákonnou dědickou posloupnost, vyžaduje zvýšené formální náležitosti, to, co ji obnovuje, naopak postačuje i bezformálně, pokud není forma předepsána.

Při rozboru sedmi sporných případů, kde není forma jednání uvedena, nebo jednání nejsou upravena, jsme dospěli k tomuto řešení:

a) libovolnou formu může mít 1) prominutí činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost (§ 1481 OZ), 2) vyloučení nedědění potomků vyděděného (§ 1646 odst. 3 OZ), 4) zákaz započtení na povinný díl za delší dobu (§ 1661 odst. 1 OZ) a 5) zkrácení či zákaz započtení na povinný díl (§ 1660 a 1661 OZ);

b) formu pořízení pro případ smrti musí mít 3) příkaz k započtení na povinný díl za delší dobu (§ 1660 odst. 2 OZ), 6) zákaz započtení na dědický podíl (§ 1664 OZ) a 7) příkaz či zákaz vypořádání nadstandardních aktivit (§ 1693 odst. 3 OZ).

II. Z konkrétních dopadů můžeme zmínit: a) pokud zůstavitel povolal jednoho syna za dědice celého majetku a s druhým synem uzavřel darovací smlouvu, ve které prohlásil, že se hodnota darované nemovitosti nemá započítat na jeho povinný díl, měl by být takový zákaz platný; b) pokud zůstavitel dal dceři při příležitosti jejího sňatku větší finanční částku, přičemž prohlásil, že tento dar nijak nesouvisí s případným děděním, neměla by se tato částka dceři na povinný díl započítat.