Diskuse: Dědic povolaný k věci, jež není v pozůstalosti

JUDr. Kristián Fischer

Cas d’école:

„Svému synovi Matějovi zůstavuji svůj podíl v Bytovém družstvu ABC.

Svou dceru Miriam a svého syna Matěje povolávám rovným dílem za dědice peněžní částky ve výši 1 000 000 Kč.“

Co když ale zůstavitel nabude „družstevní byt“ do svého majetku a dcera Miriam ještě před smrtí obdrží od zůstavitele 250 000 Kč?

 

Úvod

Mezi dnem, kdy zůstavitel pořídí závěť, a dnem, kdy odejde na věčnost, častokrát uplyne značný čas a složení zůstavitelova majetku se v tomto období nezřídka značně promění. V příspěvku se zaměřuji právě na to, jaké při rozdělení pozůstalosti vyvolá důsledky, pokud věc, k jejímuž dědění byl dědic povolán závětí, z rozličných příčin není v pozůstalosti v takové podobě, v jaké ji zůstavitel vlastnil k datu pořízení závěti.[1] Stěžejní otázka tedy zní, zda má v takovém případě dědic právo na nějakou náhradní věc („substituční věc“).[2]

Intuitivně by se na tuto otázku dalo odpovědět, že vždy závisí na zůstavitelově vůli. Vzhledem k těžkostem, jež mnohdy provázejí zjišťování zůstavitelovy vůle, však není od věci analyzovat určitá interpretační vodítka. Úprava v OZ je ostatně „plná takových pravidel“[3] (např. v § 1502 a 1503) a německé zdroje[4] v souvislosti s řešeným tématem často zobecňují, k čemu obvykle směřuje zůstavitelova vůle. Dospívám proto k určitým zobecňujícím závěrům (pravidlům), avšak vždy je třeba přistupovat k nim s výhradou, že v konkrétním případě může vůle zůstavitele směřovat k jinému výsledku.[5] Závěry příspěvku jsou využitelné především v případě, nemohou-li se dědicové dohodnout o rozdělení pozůstalosti jinak, než jak plyne ze závěti, nebo nedohodnou-li se, ač mohou.[6] S ohledem na rozmanitost právního styku se zabývám jen nejčastěji se vyskytujícími typovými situacemi.

1. Obecné poznámky k dědění konkretizované věci

Současná doktrína[7] a judikatura[8] se v zásadě přiklánějí k tomu, že zůstavitel může povolat dědice i ke konkretizované věci, s čímž se zejména v holografních závětech právně nevzdělaných zůstavitelů lze setkat častěji.[9] Podle toho, v jaké míře zůstavitel v závěti individualizuje zůstavenou věc, lze diferencovat povolání k dědění individuálně určené věci (species, určité věci) a druhově určené věci (genus, věci určitého druhu), obdobně jako v právu závazkovém[10] a při povolání odkazovníka.[11]^{, [12]}Pokud závětní vymezení věci dopadá jak na věc v majetku zůstavitele k datu pořízení závěti, tak na jinou (odlišnou) věc vlastněnou zůstavitelem k datu smrti – tzn., že v závěti je ustanovení ve stylu „Svému synovi Milanovi Černému, nar. 1. 7. 1979, odkazuji své auto“[13] –, lze obecně předpokládat, že podle vůle zůstavitele má jít o genericky určenou věc,[14] a že dědici má tedy připadnout věc odpovídající danému popisu, kterou bude zůstavitel vlastnit k datu smrti, třebaže půjde o jinou věc, než kterou zůstavitel vlastnil k datu pořízení závěti. Takováto presumpce je dle mého soudu důvodná i proto, že v praxi se o změně složení zůstavitelova majetku soudní komisař logicky ani nemusí dozvědět (nezjistí třeba, že zůstavitel nabyl nový vůz místo starého, pokud to účastníci nezmíní, neboť to vyžádané údaje z registru silničních vozidel nezachycují).

V souladu se zůstavitelovou vůlí však může v konkrétním případě být, aby dědic zdědil pouze a jen auto vlastněné zůstavitelem k datu sepsání závěti (tj. individuálně určenou věc).

Pokud naopak zůstavitel věc konkretizuje natolik, že dopadá jen na určitou věc – např. slovy „Svému synovi Milanovi Černému, nar. 1. 7. 1979, odkazuji své auto Škodu Praktik, SPZ 2AS 1819“, bude naopak vůle zůstavitele povětšinou směřovat k tomu, aby šlo o věc individuálně určenou, a aby tedy dědici připadla pouze věc odpovídající danému popisu.

1.1. Kdy druhově určená věc není v pozůstalosti

Genericky určená věc se v pozůstalosti – s ohledem na zásadu genus perire non censetur[15] – nenachází, jestliže do majetku zůstavitele k datu smrti nenáležela žádná věc daného druhu.[16] Pokud by tedy zůstavitel, který ve výše uvedeném příkladu povolal syna za dědice svého auta, ke dni sepisu závěti vlastnil Škodu Felicii a k datu smrti Mercedes GLC, měl by synovi připadnout mercedes.

1.1.1. Problém zůstavení pohledávky z titulu smlouvy o účtu

A) Pokud zůstavitel uvede konkrétní účet a konkrétní částku z účtu

Specifickou situací je, obsahuje-li heredis institutio označení konkrétní částky zůstavené z individualizovaného bankovního účtu (ve stylu „Částka 300 000 Kč z mého spořicího účtu č. 223344567/0100, u Komerční banky, ať připadne mé milované vnučce Dominice“).[17] Mám za to, že mnohdy lze důvodně předpokládat, že vůle zůstavitele směřovala k tomu, aby se dědici dostala popsaná peněžní částka s tím, že uvedený bankovní účet měl být pouze nástrojem realizace této vůle (uvedením čísla účtu běžně zůstavitel sděluje, odkud se má dědic k penězům dostat, jde zkrátka o nápovědu pro dědice, „kam si má pro peníze dojít“). Dědic proto spíše není povolán k dědění individuálně určené věci (práv a povinností z konkrétní smlouvy o účtu a z žádné jiné),[18] ale ke genericky určené věci (peněžní částce). Při uvedení konkrétního účtu totiž zůstavitel zpravidla též primárně neusiloval o to, aby dědic mohl přímo z daného účtu převádět prostředky, vkládat je na něj atd.[19]

Vodítkem pro tento závěr je též fakt, že zůstavitel není vlastníkem peněžních prostředků uložených na bankovním účtu (jejich vlastníkem je banka) a má pouze pohledávku za bankou na výplatu peněz z účtu a případných úroků.[20] Protože tato pohledávka zní na peníze jako zákonné platidlo, jde obecně vzato o věc do značné míry zastupitelnou, třebaže zůstavitel zmíní číslo konkrétního účtu. Dědici by se tedy podle mého soudu měla dostat zůstavená peněžní částka, ať již v hotovosti, nebo z jiného účtu (leda by se v pozůstalosti částka v takové výši nenacházela nebo by se v ní vůbec nenacházela). Kdyby tedy ve výše uvedeném příkladu na daném účtu bylo k datu smrti jen 200 000 Kč, měl by dědic stále právo na dalších 100 000 Kč z pozůstalosti (pokud v ní ovšem jsou).

K účtům však nelze za všech okolností přistupovat striktně jako ke genericky určené věci. Jestliže zůstavitel vícero dědicům zůstavil konkrétní částky z konkrétních bankovních účtů (ve smyslu „Moje vnučka Daniela ať zdědí 200 000 Kč z účtu č. 5678901/5500 a můj bratranec Horymír ať zdědí 70 000 Kč z účtu č. 331251/3200“ a na některém z účtů není dostatek peněz (např. na účtu 331251/3200 je pouze 50 000 Kč), nelze patrně k věci přistoupit tak, jak popisuji v bodě 3. Přednostně by patrně měly připadnout vnučce Daniele práva a povinnosti z účtu č. 5678901/5500 oceněné 200 000 Kč, a pouze kdyby byl zůstatek na daném účtu vyšší, mohl by práva a povinnosti z tohoto účtu oceněné maximálně částkou, která na druhém účtu chybí do 70 000 Kč, zdědit bratranec Horymír.

B) Pokud zůstavitel uvede pouze konkrétní účet, nikoli i částku

Při takovéto formulaci (typicky ve stylu „Můj spořicí účet č. 1234567/0100, u Komerční banky, ať připadne mé vnučce Dominice“) bylo v souladu s německou doktrínou[21] obvykle zůstavitelovým úmyslem, aby dědici připadla částka, která se na účtu nachází ke dni smrti (resp. aby zdědil práva a povinnosti k danému účtu oceněné zůstatkem k datu smrti). Německá doktrína[22] však též upozorňuje, že pakliže např. zůstavitel po sepsání závěti prodal svou hodnotnou věc a kupující splatil kupní cenu na zůstavený účet a zůstavitel v době sepsání závěti o tomto prodeji ještě neuvažoval, a nechtěl tedy, aby se dědic povolaný k danému účtu na takovém výtěžku podílel, je třeba vycházet spíše z toho, že se povolání za dědice nevztahuje na částku vyplývající ze zmíněného prodeje.

2. Věc se v pozůstalosti vůbec nenachází

Následující řádky se věnují případům, kdy v pozůstalosti není ani podíl na individuálně určené věci, genus v menším množství ani změněná věc (jak ji chápu v bodě 4).

2.1. Zůstavitel věc zcizil

Obecné řešení situace, kdy zůstavená věc není v pozůstalosti, neboť ji zůstavitel před smrtí zcizil (potažmo ji před smrtí zničil nebo ji pozbyl jiným svým volním jednáním), nabídlo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,[23] jež řešilo případ zůstavitele, jenž závětí povolal dědice k individualizované nemovité věci, kterou však po čtyřech letech od sepsání závěti převedl na třetí osobu. Podle soudu za takových okolností „nelze při posuzování účinnosti závěti nebo její části již zpravidla mít za to, že by zůstavitel přesto chtěl, aby se ustanovený dědic nemovitosti stal dědicem určitého podílu majetku, který by bylo možno vyjádřit v penězích“,[24] a předmětná část závěti tudíž „pozbyla účinnosti“.[25] V dalším rozhodnutí[26] pak Nejvyšší soud stvrdil, že tyto závěry jsou použitelné i v podmínkách OZ.

Takovéto řešení lze dovodit i analogickým dotvářením práva. Výslovnou zákonnou oporu pro soudem poskytnuté řešení v OZ nenalezneme, poněvadž zákon výslovně řeší takovouto situaci jen pro odkazy v § 1610 odst. 1 a § 1605 odst. 1 OZ. Podle mého soudu lze tato ustanovení analogicky po­užít i na dědění.[27] Obdoba zmíněných ustanovení i pro případ dědění v OZ chybí patrně z historických příčin,[28] a nejedná se tedy o zákonodárcem anticipovanou mezeru v zákoně, která by vylučovala analogii.[29]

Přípustnost analogického užití ustanovení o odkazu podtrhuje i německá úprava: situaci, kdy předmět odkazu nenáleží do pozůstalosti, řeší § 2169 BGB a dle tamní judikatury[30] a doktríny[31] se toto ustanovení má obdobně použít i pro dědění. Jednoduše totiž v tomto ohledu „není prostor pro rozlišování mezi povoláním za dědice a za odkazovníka“.[32]^{, [33]}Podle § 2169 odst. 1 BGB je přitom odkaz určité věci neúčinný, pokud tato věc není součástí pozůstalosti, ledaže má být věc odkázána i v takovém případě. V pozadí tohoto pravidla stojí teze, „že zůstavitel může inter vivos volně nakládat s věcmi náležejícími do jeho majetku a obvykle chce pořídit pro případ smrti jen o takových věcech, které budou ke dni jeho smrti ještě součástí jeho majetku“.[34] Německá judikatura[35] a doktrína[36] též zdůrazňují, že na úplatné zcizení zůstavené věci nelze analogicky použít § 2169 odst. 3 BGB, dle něhož má dědic za určitých okolností právo na substituční věc, pozbyl-li zůstavitel vlastnické právo k zůstavené věci nezávisle na své vůli.

Obecně však zdůrazňuji, že k analogickému uplatnění ustanovení o odkazech na dědění je třeba přistupovat opatrně, nikoli tak, že veškerá ustanovení o odkazech lze automaticky použít i pro dědění. Podstatou analogie legis je použití ustanovení upravujícího institut, který se s neřešeným institutem shoduje v podstatných rysech, na neřešený institut, jak plyne z § 10 odst. 1 OZ. Ustanovení o odkazech lze tedy použít pouze potud, pokud tím nebude narušen princip, že dědic striktně vzato nemůže obdržet věc, jež není v pozůstalosti. Ustanovení postulující, že odkazovník má právo na věc, která není (vůbec) v pozůstalosti, tedy na dědění použít eo ipso nelze (ale nelze vyloučit, že i k jejich použití bude zůstavitelova vůle směřovat).

2.1.1. Kdy má dědic právo na substituční věc

Jak však nastínil i Krajský soud v Ústí nad Labem, pravidlo, že dědici při zcizení příslušné věci nenáleží žádná substituční věc, neplatí bezvýhradně.[37] Lze rozlišit tři hlavní alternativy zůstavitelovy vůle:

1. První možností je, že vůle zůstavitele směřuje k tomu, aby dědici náležela přímo daná věc, a v takovém případě dědic nemá právo na žádnou substituční věc. Závětní ustanovení obsahující povolání za dědice zcizené věci pak nevyvolá žádné účinky. Takovouto vůli lze v případě pochybností presumovat.[38]

2. Další možností je, že zůstavená druhově či genericky určená věc (či věci) má pouze vyjadřovat výši dědického podílu daného dědice, třebaže již v závěti uvedená věc nebude náležet do pozůstalosti.[39] Tuto vůli však musí závěť patrně alespoň naznačit.[40] Zůstavitel třeba vlastní pozemek zastavěný rodinným domem, sbírku veteránů a je majitelem několika účtů. Ví, že pozemek má přibližně stejnou hodnotu jako sbírka veteránů a zůstatky na účtech dohromady, a chce, aby jeho dvě děti nabyly pozůstalost rovným dílem. Dceru tedy povolá k dědění pozemku a syna ke zbylému majetku, aniž by bylo jeho vůlí, že jim musí připadnout právě tyto věci; důležitější pro něj bude, aby každý nabyl zhruba polovinu pozůstalostního majetku.

Pokud zůstavitel danou věc zcizil, uplatní se řešení uvedené v bodě 4.1.

3. V neposlední řadě může být zůstavitelovým primárním záměrem, aby dědici připadla „ekonomická hodnota věci“.[41] Zůstavitel tedy nechtěl skrze povolání k dědění konkretizovaných věcí vyjádřit výši dědického podílu, ale ani nechtěl, aby dědici připadla toliko konkretizovaná věc.[42]

Tehdy vůle zůstavitele jednoznačně směřuje k tomu, aby dědici připadla substituční věc (věci). Substituční věcí obvykle bude protiplnění získané za zcizení věci, neboť právě to hodnotou odpovídá zůstavené věci[43] (a zůstavitelův úmysl je saturován tím, že dědic zdědí právě obdržené protiplnění). Z německé judikatury[44] se tak třeba podává, že jestliže zůstavitel před smrtí zcizil odkázanou nemovitou věc a zároveň v řízení o pozůstalosti vyšlo najevo, že svým blízkým zmínil a ve vlastnoručně psaném dopise uvedl, že chce, aby odkazovníci obdrželi buď podíly na předmětné nemovité věci, nebo výtěžek z jejího prodeje, pak odkazovníkům náleží výtěžek z prodeje v poměru, v jakém byli povoláni k této nemovité věci.

Vodítko pro to, že vůle zůstavitele směřuje k tomu, aby dědici náleželo protiplnění obdržené za zcizení věci, by každopádně v souladu s doktrínou[45] měla poskytnout i samotná závěť, a to alespoň tak, že tuto vůli naznačí. K potřebě naznačení je však třeba přistupovat poměrně liberálně.[46] Jestliže tak kupř. zůstavitel v závěti uvedl, že povolává svého syna za dědice sbírky uměleckých děl proto, aby ji posléze prodal a mohl si za utržené prostředky pořídit vlastní bydlení, pak pokud zůstavitel před smrtí sbírku prodal, měly by utržené peníze (pokud jsou stále, byť alespoň v menším množství, součástí pozůstalosti) připadnout právě synovi. Tímto způsobem totiž bude v konečném důsledku naplněna zůstavitelova vůle. (V tomto případě se tedy dotýkáme i kategorií jako pohnutka či motiv.)

Může se však stát, že se v pozůstalosti nenachází ani protiplnění za zcizení předmětné věci, např. pokud zůstavitel věc daroval nebo pokud třeba prodal svou ornou půdu a za utržené prostředky ještě před smrtí pořídil osobní automobil, a pak dle mého soudu dědic nemá právo na substituční věc. S ohledem na to, že právo dědice na substituční věc při úplatném zcizení věci zůstavitelem je nesystémové, je třeba jej vykládat spíše restriktivně než extenzivně.[47] Vždy však bude hrát prim vůle zůstavitele, která může vést i k jinému závěru.

2.2. Zůstavitel věc pozbyl zničením, ztrátou, vyvlastněním či odcizením

Před dalším pojednáním je nejprve třeba odpovědět na otázku, zda věc odcizená či ztracená je či není součástí pozůstalosti.

2.2.1. Kdy odcizenou či ztracenou věc ne/zahrnovat do aktiv pozůstalosti

Pokud byla zůstavená věc před smrtí zůstaviteli odcizena nebo ji ztratil, stále může náležet do pozůstalosti, protože samotným odcizením či ztrátou zůstavitel nepozbyl vlastnické právo, leč držbu vlastnického práva k věci, a pozbytí držby samo o sobě neznamená, že by věc nebyla v pozů­stalosti. Zůstavitel mohl pozbýt vlastnické právo k odcizené věci typicky až tehdy, jakmile se vlastníkem stala třetí dobrověrná osoba podle pravidel o nabytí od neoprávněného, a ke ztracené věci zase tehdy, když se jejím vlastníkem stal nálezce dle § 1057 odst. 3 OZ. Jisté vodítko nabídl Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž konstatoval, že pokud je v registru silničních vozidel zůstavitel veden jako vlastník a provozovatel automobilu, ale „šetřením se osobní automobil nepodařilo dohledat, ani Policie ČR o něm neměla povědomost. V pozůstalosti nebyly nalezeny klíče od osobního automobilu“, pak toto „neumožňuje učinit závěr, že osobní automobil tvoří součást pozůstalosti“.[48] Tyto závěry však podle mého soudu nelze paušálně vztahovat na všechny odcizené či ztracené věci.

O ztrátě či odcizení věci se soudní komisař totiž obvykle dozví od účastníků, avšak nelze opomíjet otázku ne/věrohodnosti těchto prohlášení. Jak známo, dědicové jsou často vedeni snahou snížit odměnu notáře na minimum, a proto by někteří mohli za odcizené či ztracené nepravdivě označit skoro všechny věci, u nichž to jejich povaha nevylučuje.

Ztracenou či odcizenou věc podle mého soudu každopádně v duchu výše uvedeného usnesení není důvod zařadit do pozůstalosti, jestliže již od ztráty či odcizení uplynula delší doba a z žádných okolností (např. z výše zmíněného sdělení Policie ČR) neplyne, že by zůstavitel stále mohl být vlastníkem věci. Obecně vzato lze podle mého soudu důvodně předpokládat, že věc již zůstaviteli nenáleží, po uplynutí šestileté vydržecí doby pro mimořádné vydržení, během níž by i nepoctivý nálezce či zloděj teoreticky mohl vydržet vlastnické právo. Do aktiv pozůstalosti by podle mého soudu neměla též náležet odcizená či ztracená věc, jestliže již zůstaviteli (jak rozebírám v dalším textu) vzniklo právo na náhradu škody či na obdobné majetkové plnění nebo jestliže mu již náhrada či plnění byly poskytnuty.

Podívejme se však nyní na to, jak by se měly řešit situace, kdy věc v aktivech pozůstalosti není z důvodů (alespoň převážně) nezávislých na vůli zůstavitele, např. proto, že byla ztracena, mimovolně zničena, vyvlastněna, odcizena atd. Ustanovení § 2169 odst. 3 BGB zakotvuje, že měl-li zůstavitel pohledávku na náhradu škody související se zánikem nebo odebráním odkázané věci, pak se v pochybnostech má za to, že odkazovník, kterému byla věc odkázána, byl povolán rovněž k této pohledávce. Toto ustanovení je emanací obecného principu surogace (Surrogations­prinzip).[49] Ač OZ obdobné pravidlo (ani ve vztahu k odkazovníkům) neobsahuje, domnívám se, že by se vzhledem k povaze a funkcím náhrady škody mělo zásadně uplatnit i v našich končinách.

Dle § 2951 odst. 1 OZ se škoda primárně nahrazuje uvedením do předešlého stavu, a jen tehdy, není-li to možné nebo žádá-li to poškozený, tak v penězích. Jestliže by škůdce ještě před smrtí nahradil škodu na zůstavené věci naturální restitucí (tzn. že by do pozůstalosti náležela věc v takové podobě, v jaké byla před vznikem škody, nebo jen s určitou drobnou odchylkou,[50] tedy ta věc, kterou zůstavitel zmínil v závěti), nikoho by patrně nenapadlo, že by závětnímu dědici této věci neměla tato (restituovaná) věc připadnout (o naturální restituci se navíc soudní komisař nemusí vůbec dozvědět). Pokud by však škůdce nahradil škodu v penězích, již by mohly vyvstat pochyby, zda by dědici měla připadnout tato vyplacená peněžitá náhrada. Zdá se mi však nedůvodné, aby mu nepřipadla, poněvadž jde jen o jiný způsob náhrady škody, jenž však plní tytéž funkce (zejména reparační).[51] Proti tomu by se dalo argumentovat, že při relutární náhradě škody již daná věc fyzicky nenáleží do pozůstalosti, a proto nelze postupovat dle příslušného ustanovení závěti. Tento argument však dle mého soudu odhlíží od sepětí relutární a restituční náhrady.

Myslím si tedy, že právo na náhradu škody způsobené na zůstavené věci by mělo náležet dědici, jehož zůstavitel povolal k této věci, a pokud byla náhrada škody již vyplacena, měla by dědici připadnout vyplacená relutární reparace.[52] Tomuto dědici by dle mého soudu měla obdobně náležet i jiná majetková práva či plnění náležející zůstaviteli v souvislosti se zničením či odnětím věci, jako je právo na pojistné plnění (z titulu pojistné smlouvy vztahující se k předmětné věci),[53] již vyplacené pojistné plnění, jakož i právo na náhradu za vyvlastnění nebo již vyplacená náhrada ve smyslu zákona o vyvlastnění apod. Takováto práva a plnění totiž směřují k témuž výsledku jako náhrada škody, tzn. k obnovení majetkového stavu poškozeného před vznikem škody, a jejich primárním smyslem není obohacení poškozeného.[54] V souladu s § 13 OZ by se u nich tudíž nemělo postupovat odlišně než u náhrady škody. Připomínám však, že vzhledem k primátu vůle zůstavitele není ani toto řešení všeobecně po­užitelné.

Jako praktický příklad uvedu, že zůstavitelovo auto, které měla dle závěti zdědit družka, nedlouho před smrtí neznámý výtečník odcizil a pojišťovna pak zůstaviteli z titulu pojistné smlouvy o havarijním pojištění vyplatila pojistné plnění odpovídající ceně vozu v době odcizení. Tuto částku by patrně měla zdědit družka.

Konkluze tohoto bodu jsou obdobně použitelné i v případě, týká-li se náhrada škody nebo obdobné plnění (či právo na ně) jen (sou)části věci, např. kdyby zůstaviteli neznámý výtečník odcizil jen pneumatiky z vozu, nebo pokud věc nebyla zničena, ale jen poškozena.

Jiné možné řešení situací, kdy se věc nenachází v pozůstalosti z příčin nevycházejících ze zůstavitelovy vůle, nabízí ve svém příspěvku Horák,[55] dle nějž by se v takovém případě mohl dědic dané věci stát odkazovníkem a pak by se uplatnil § 1603, resp. § 1609 pro věc určitého druhu a § 1610 odst. 2 pro určitou věc, a odkazovníkovi (původně dědici) by tedy měla připadnout substituční věc. K takovémuto výsledku jistě může směřovat vůle zůstavitele, leč si myslím, že ji nejspíše nelze presumovat, a to kvůli výše probírané omezené možnosti analogického použití ustanovení o odkazech na dědění.

2.3. Dědic nabyl danou věc

Důvodem, proč se v pozůstalosti nadále nenachází zůstavená věc, může být, že ji již za života zůstavitele nabyl dědic, jemuž měla připadnout. Taková okolnost by neměla mít vliv na rozdělení ostatních věcí z pozůstalostního majetku; dědici se totiž dostalo to, čeho se mu mělo dostat dle závěti, již v předstihu, a tento dědic ani nikdo další nebyl jen v důsledku této skutečnosti ve výsledku nijak zvýhodněn ani znevýhodněn. Výsledek by však byl jiný, kdyby měl podle závěti danou věc zdědit nepominutelný dědic, ale před smrtí by ji od zůstavitele bezúplatně obdržel jiný dědic. Pak by se teoreticky dalo uvažovat o nepřikázaném započtení na dědický podíl ve smyslu § 1664 OZ, kterým se zabývám v bodě 3.1.

3. V pozůstalosti se nachází jen spoluvlastnický podíl na věci nebo nedostatečné množství druhově určených věcí

V praxi se dále nezřídka stává, že zůstaviteli ke dni smrti náleží pouze ideální spoluvlastnický podíl na individuálně určené věci, kterou ke dni sepsání závěti vlastnil celou,[56] nebo mu náleží zůstavené genericky určené věci v menším množství. Ad ilustrandum uvedu, že zůstavitel pořídil závětí o celém pozemku, nicméně ještě před smrtí převedl polovinu tohoto pozemku na třetí osobu (a proto do pozůstalosti náleží jen podíl o velikosti jedné poloviny na pozemku), nebo že zůstavitel pořídí závětí o částce 250 000 Kč, ale v pozůstalosti se celkem nachází jen 180 000 Kč.

Za takové situace zůstává předmětné heredis institutio účinné, jen dědic bude pochopitelně moci zdědit jen podíl, jenž je součástí pozůstalosti, resp. v případě druhově určených věcí se bude muset spokojit s takovým množstvím, v jakém se v pozůstalosti nacházejí.[57] Má-li předmětnou věc zdědit více dědiců, měl by dědicům náležet předmětný spoluvlastnický podíl na věci, resp. druhově určené věci v menším množství, v takovém poměru, v jakém je zůstavitel povolal k celé věci, resp. k většímu počtu generálií. Pakliže výklad závěti nepovede k opačnému závěru, lze podle mě vycházet z obecné zkušenosti, že vůli zůstavitele nejvíce vyhovuje, aby všichni dědicové zdědili méně, než kdyby závěť vyvolala přesně zamýšlené účinky, ale aby dědili ve stejném poměru.

Pokud tedy např. zůstavitel povolá dědice A k částce 100 000 Kč a dědice B k částce 200 000 Kč (tedy je povolá v poměru 1 : 2) a v pozůstalosti se nachází jen 200 100 Kč, měl by patrně dědic A zdědit 66 700 Kč a dědic B 133 400 Kč (aby byl zachován poměr 1 : 2).

3.1. Dědic zčásti nabyl danou věc nebo nabyl určité množství genericky určených věcí

Složitější situace nastává, zůstavil-li zůstavitel vícero dědicům tutéž věc či určité množství druhově určených věcí a některý z těchto dědiců ještě před zůstavitelovou smrtí nabyl spoluvlastnický podíl na této věci či určitý počet těchto genericky určených věcí, v důsledku čehož již vlastně mohl (v předstihu) obdržet to, co měl zdědit, nebo dokonce ještě více. Jako příklad zmíním závěť, kterou zůstavitel povolal syna a dceru rovným dílem za dědice pozemku zastavěného činžovním domem. Započtení na dědický podíl přitom zůstavitel v závěti nepřikáže (jak bývá zvykem) ani v závěti není naznačena hypotetická vůle zůstavitele pro takovýto případ. Kdyby závěť vyvolala přesně zamýšlené účinky, zdědilo by každé dítě jednu polovinu pozemku. Uvažme však, že zůstavitel ještě za života dceři daroval třetinu pozemku.[58] Jak by měly být mezi pozůstalé děti rozděleny zbývající dvě třetiny pozemku, jež připadnou do pozůstalosti? Mělo by se postupovat dle pravidla zmíněného v úvodu bodu 3, tzn., že dědicům připadne podíl na pozemku v takovém poměru, v jakém je otec povolal k celému pozemku, nebo by se mělo důsledně zohlednit, že dcera již zčásti to, co měla zdědit, obdržela? Analogické otázky by vyvolalo, kdyby zůstavitel povolal syna a dceru rovným dílem k částce 500 000 Kč (a každý by tedy dle závěti měl zdědit 250 000 Kč), ale před smrtí by dceři daroval 260 000 Kč.

Dle mého soudu nelze paušalizovat, že jestliže zůstavitel zůstavil dědici určitý podíl na věci či určité množství druhově určených věcí, tak potom automaticky chtěl, aby obdržel právě a pouze takovýto podíl nebo takovéto množství, a pokud jej obdržel již za života zůstavitele, tak vůli zůstavitele odpovídá, aby po jeho smrti (další) podíl na dané věci či další množství genericky určených věcí již nezdědil. Nelze pochopitelně vyloučit, že v konkrétním případě interpretace závěti odhalí takovou zůstavitelovu vůli, ale dle mého soudu ji nelze (ani pro případ pochybností) presumovat. Naopak je primárně třeba vycházet z presumpce, že zůstavitel mohl změnit svou závěť (nota bene za situace, kdy změna složení jeho majetku je výsledkem jeho právního jednání, a tedy čistě výsledkem jeho vůle), a pokud tak neučinil, chtěl, aby se postupovalo dle ní.[59] Tím, že zůstavitel dobrovolně pozbyl věc, o níž pořídil v závěti, rovněž danou závěť, respektive její předmětné závětní ustanovení fakticky zrušil (revokoval).[60]

Nejednoho čtenáře nicméně jistě napadne, zda by se v této chvíli neměl uplatnit institut nepřikázaného započtení na dědický podíl upravený v § 1664 OZ, což však již naráží na několik limitů. Předně by soudní komisař mohl provést započtení jen ve prospěch zůstavitelova potomka,[61] a ne „např. ve prospěch zůstavitelovy manželky“.[62] Započtení by dále bylo možné, jen kdyby zvýhodněný dědic nabyl podíl bezúplatně a jinak než obvyklým darováním.

Při testamentární dědické posloupnosti se navíc má nepřikázané započtení s ohledem na respekt k testovací autonomii zůstavitele provádět zcela výjimečně a zdrženlivě.[63] Mám za to, že takovou výjimečnou okolností může ve výše zmíněném případě např. být to, že zůstavitel prokazatelně hodlal darovat třetinu pozemku i svému synovi, ale neboť syn pobývá v zahraničí, ještě neuzavřeli darovací smlouvu (maximálně zůstavitel synovi nezávazně slíbil dar ve smyslu § 2056 OZ). Nepřikázanou kolaci by obdobně dle mého soudu odůvodňovalo, jestliže by zůstavitel prokazatelně měl v úmyslu po převodu podílu na dceru změnit svou závěť tak, aby dceři děděním připadl již jen podíl o velikosti 1/6 pozemku (a aby tedy syn i dcera ve výsledku získali pozemek s činžovním domem rovným dílem). Zůstavitel již měl u notáře objednaný termín sepsání nové závěti revokující závěť původní, avšak nakonec mu v tom zabránila smrt.

Takovéto specifické okolnosti dle mého soudu odůvodňují postup dle § 1664 OZ. Protože § 1664 OZ poskytuje soudnímu komisaři široký prostor pro diskreci, bude vždy záhodno posoudit individuální okolnosti případu, zvláště pak pohnutky zůstavitele spojené s bezúplatným plněním, míru znevýhodnění potomka a chování daného potomka vůči zůstaviteli.[64] Nakonec nemohu opomenout to, že podle některých zdrojů[65] je toto započtení možné jen na návrh, zatímco podle jiných[66] může být provedeno i ex officio. Nepřikázané započtení s sebou navíc nese další úskalí, na nějž poukazuje Jindřich, totiž že soud je „vázán nařízením zůstavitele ohledně rozdělení pozůstalosti, a tak by nemohl v rámci započtení některou věc z pozůstalosti potvrdit jinému dědici nebo poměrně více dědicům na úkor dědice, na jehož podíl má být započteno. Zřejmě by soud musel započtením stanovit podíly ostatních dědiců na věcech děděných tím dědicem, jemuž má být započteno.“[67]

4. V pozůstalosti se nachází změněná věc, aneb jaké změny se zohledňují a jaké nikoli

Následující řádky jsem zasvětil případům, kdy se v pozůstalosti nachází zůstavená věc v určité proměněné podobě, ale je stále zachováno její účelové určení a stále může přinášet týž hospodářský užitek.[68]

Vzhledem k přirozenému běhu věcí je obvyklé, že se zůstavená věc různým způsobem změní: pozemek se třeba zmenší kvůli naplavenině atd. Mohou také nastat okolnosti, v jejichž důsledku původní věc v právním smyslu zanikne a v pozůstalosti se poté (stricto sensu) nachází jiná věc, jež však navazuje na původní věc: např. když kvůli likvidaci bytového družstva zůstavitel pozbude družstevní podíl a stane se vlastníkem jednotky nebo když kvůli přeměně obchodní společnosti zůstavitel pozbude podíl v zanikající a nabude podíl v nástupnické společnosti. Zatímco v případě zmíněné naplaveniny patrně nevyvstanou pochybnosti, že dědici má náležet zůstavená věc (o které se pochopitelně soudní komisař mnohdy ani nemá šanci dozvědět), třeba u zmíněného družstevního podílu již prima vista nemusí být zřejmé, zda má tato proměna vliv na rozdělení pozůstalosti či nikoli.

Přesvědčivé vodítko k tomu, jaké změny věcí se mají při rozdělení pozůstalosti zohledňovat a jaké nikoli, poskytl Nejvyšší soud,[69] když se zabýval holografní závětí, kterou zůstavitelka dědičce AS zůstavila podíl v bytovém družstvu a dědičce AJ veškerý další majetek. Po pořízení závěti se zůstavitelka stala vlastnicí „družstevního bytu“ a AJ posléze argumentovala, že „nejde o pouhou změnu v právním vztahu zůstavitelky k předmětnému bytu, nýbrž o další zůstavitelčin majetek, který ona nabyla po pořízení závěti“[70] a který by proto měla nabýt ona. Nejvyšší soud jí nepřisvědčil, uváděje, že změna právního vztahu zůstavitelky k bytu nic nemění na tom, že „reálným předmětem dědění ze závěti je byt“.[71]

Relevantní tedy bude, co má být podle zůstavitelovy vůle reálným předmětem dědění. V mnoha případech přitom dle mého soudu nelze (z obecné zkušenosti) anticipovat, že vůle zůstavitele směřovala k tomu, aby dědici náležela právě a pouze věc přesně v té podobě, v jaké ji konkretizoval v závěti; takto konkretizovaná věc bývá naopak mnohdy spíše jen jakýmsi nástrojem k dosažení zůstavitelem chtěného výsledku.[72] Při povolání za dědice družstevního podílu tak lze (obecně) legitimně předpokládat, že zůstavitelem zamýšlený výsledek je, aby měl dědic k dispozici bydlení, přičemž družstevní podíl slouží především jako nástroj pro dosažení tohoto výsledku. Naopak nelze předpokládat, že by zůstavitelova vůle směřovala primárně k tomu, aby se dědic mohl účastnit členských schůzí a hlasovat na nich, být volen do orgánů bytového družstva atd.

Obecně vzato si myslím, že by se zásadně neměly zohledňovat změny spíše formálního rázu, jako např. změna obchodní firmy společnosti, v níž zůstavitel vlastnil podíl, protože zůstavitelem zamýšlený výsledek tím povětšinou nebude nijak dotčen.[73] Stejně tak by patrně neměla hrát roli změna zůstavitelova práva k věci, které se má dědici v konečném důsledku dostat: jde nejen o případ družstevního podílu a následně nabyté jednotky, ale třeba i o situaci, kdy zůstavitel převede zůstavenou věc věřiteli fiduciární smlouvou o zajišťovacím převodu práva.[74] Tehdy by dědic povolaný k převedené věci měl zdědit právo na zpětný převod věci a stejně by se měla řešit opačná situace, když zůstavitel povolal dědice k právu na zpětný převod věci a věřitel mu ji již nazpět převedl. V neposlední řadě mám za to, že pokud zůstavitel reinvestuje výnosy z cenných papírů do navazující emise nebo se kvůli fúzi stane společníkem v nástupnické společnosti, měl by dědic povolaný k původním cenným papírům či k podílu v zanikající společnosti zdědit tyto nové cenné papíry (obzvláště pokud je výše prostředků investovaných do původní a do nové emise stejná)[75] a podíl v nástupnické společnosti. Totéž řešení podle mého soudu vyžadují i další případy obdobných majetkových změn souvisejících s právním nástupnictvím či reinvestiční kontinuitou.

Pakliže se v období mezi pořízením závěti a smrtí zůstavitele výrazně zúží okruh dílčích oprávnění vlastníka zůstavené věci (např. proto, že věc bude nově a podle všeho na dlouhou dobu zatížena limitovaným věcným právem v takové míře, že vlastníkovi zbude jen nuda proprietas), je otázkou, zda má věc stále připadnout dědici. V některých případech k tomu vůle zůstavitele směřovat nemusí.

4.1. Změny hodnoty věcí

V době od povolání za dědice do smrti se častokráte též sníží či zvýší obvyklá cena zůstavené věci, ať již s přičiněním zůstavitele (díky zateplení fasády vzroste hodnota nemovité věci), nebo bez ní (třeba sníží-li tržní výkyvy hodnoty akcií). Taková změna se nezohledňuje, ledaže výklad závěti odhalí, že zůstavitel chtěl zmíněním individualizovaných věcí vyjádřit výši dědického podílu daného dědice (což je alternativa 2 popsaná v bodě 2.1.1).[76]

Tehdy by se změny hodnoty měly zohlednit, aby byla naplněna zůstavitelova vůle. Konkrétní způsob realizace pak nastiňuje Salák:[77] kdyby byl kvůli snížení hodnoty věci poměr hodnoty dědictví dědice této věci k hodnotě celé pozůstalosti menší, než jaký měl být dle závěti, mělo by tomuto dědici vzniknout právo na dorovnání v penězích od dědiců, jejichž podíly jsou naopak větší, než měly být dle závěti. Toto řešení vychází z toho, jak § 1144 odst. 2 OZ řeší obdobnou situaci, kdy nelze věc reálně rozdělit mezi spoluvlastníky podle jejích podílů.

5. Procesní aspekty

V některých případech bude důvod, proč se zůstavená věc nachází v pozůstalosti v jiné podobě, než jakou měla v době pořízení závěti, zřejmý (např. z výpisu z katastru nemovitostí ohledně zůstavené nemovité věci). Mám nicméně za to, že obecně soudní komisař nemusí po zjištění, že se zůstavená věc nenachází v pozůstalosti, vždy a bez dalšího zjišťovat její osud a důsledky změn majetku zůstavitele.

Pokud tedy třeba soudní komisař zjistí, že zůstavitel již není evidován jako vlastník zůstaveného automobilu, není patrně nutné, aby bez dalšího zjišťoval, zda např. pojišťovna nevyplatila pojistné plnění za daný vůz nebo zda jej zůstavitel neprodal atd. Primární vodítko by měl poskytnout výklad závěti (příp. založený na objektivizujících interpretačních presumpcích), protože právě ten ukáže, zda je vůbec změna majetku relevantní, nebo zda se k ní nemá přihlížet. Pokud ze závěti např. vyplyne úmysl zůstavitele, aby dědici připadlo protiplnění za zcizení předmětné věci, měl by soudní komisař zjistit, byl-li automobil prodán.

Jinými slovy, ke zjišťování příčin a důsledků změn majetku zůstavitele v období mezi pořízením závěti a smrtí by měl dle mého mínění soudní komisař přistupovat obdobně jako ke zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti, jež i podle zahraničních zdrojů[78] není založeno na bezbřehé investigativní aktivitě soudního komisaře, ale vychází z aktivity založené na důvodných indiciích.

Závěr

Zůstavitelé v závěti spíše zůstavují dědicům konkretizované věci ze svého majetku (ve stylu „Mé dceři ať připadne můj byt, mému bratrovi mé účty“). Není-li posléze zůstavená věc vůbec v pozůstalosti (nejčastěji proto, že ji zůstavitel za života zcizil) nebo není-li v ní zkrátka v takové podobě, v jaké s ní počítal zůstavitel v závěti, a dědicové se o rozdělení pozů­stalosti nemohou dohodnout v rozporu se závětí (či se nedohodnou, ač mohou), vyvstává otázka, zda by měla dědici připadnout nějaká substituční věc.

Dovodil jsem určitá interpretační vodítka, k nimž je však vždy třeba přistupovat s výhradou, že zůstavitelova vůle může být opačná:

1. Jestliže zůstavená věc nenáleží do pozůstalosti, protože ji zůstavitel zcizil, nemá dědic této věci zpravidla právo na substituční věc.

2. Pokud však bylo zůstavitelovým úmyslem, aby dědici připadla ekonomická hodnota zůstavené věci, má právo na substituční věc, kterou je typicky úplata získaná za zcizení věci.

3. Pozbyl-li zůstavitel věc z příčin (alespoň převážně) nezávislých na jeho vůli, např. zničením či odcizením, měl by dědic povolaný k takovéto věci zdědit právo na náhradu škody či již poskytnutou náhradu, jakož i obdobná majetková práva a plnění (jako je pojistné plnění, náhrada za nucené omezení vlastnického práva atd.). U odcizených a ztracených věcí je však nutné ponejprv řešit, zda je ne/zařadit do aktiv pozůstalosti, což závisí mimo jiné na době, jež proběhla od ztráty či odcizení.

4. Vlastní-li zůstavitel k datu smrti jen ideální spoluvlastnický podíl na věci místo věci celé (příp. menší podíl na věci místo v závěti uvedeného a původně vlastněného většího), připadne:

• jedinému dědici tento podíl,

• vícero dědicům povolaným k dané věci tento podíl v poměru, v jakém byli povoláni k celé věci.

5. Pokud bude v pozůstalosti menší množství genericky určených věcí, než zůstavitel zmínil v závěti:

• spokojí se jediný dědici s tímto menším množstvím,

• vícero dědicům povolaným k daným věcem připadnou věci, jež jsou v pozůstalosti, v poměru, v jakém byli povolání k většímu množství genericky určených věcí.

Řešení případu 4 a 5 zpravidla nebude odlišné, ani pokud

• bude do pozůstalosti náležet jen podíl na určité věci či méně věcí určitého druhu, poněvadž zůstavitel za života bezúplatně zcizí podíl na zůstavené věci či některé z genericky určených věcí některému z dědiců této věci, resp. věcí, a zároveň

• další dědic této věci, resp. věcí, jímž je potomek zůstavitele, kvůli tomu zdědí menší podíl na zůstavené věci či méně věcí určitého druhu, než měl zdědit dle závěti.

Nepřikázané započtení na dědický podíl přichází totiž při dědění ze závěti v úvahu jen zcela výjimečně. Odůvodnily by jej toliko mimořádné okolnosti dokládající, že větší újmu by vyvolalo důsledné ctění závěti než postup proti závěti.

Jestliže se zůstavená věc v období od pořízení závěti do smrti zůstavitele určitým způsobem změní, je třeba zkoumat, co má být dle zůstavitele reálným předmětem děděním a čeho se má dědici v konečném výsledku dostat. Pokud je zůstavitelem zamýšlený výsledek dosažen, i když dědici připadne změněná věc, neměly by se změny věci nijak zohlednit.

Zásadně by se přitom neměly zohledňovat zejména formální změny (změna obchodní firmy společnosti, v níž měl zůstavitel podíl, atd.) nebo změna práva zůstavitele k zůstavené věci (kvůli fiduciárnímu zajišťovacímu převodu práva atd.) nebo změny související s určitou investiční kontinuitou (investice do nové emise cenných papírů atd.).

Změna hodnoty zůstavené věci v době od pořízení závěti do smrti zůstavitele hraje roli, pokud zůstavitel skrze povolání k dědění konkretizovaných věcí chtěl vyjádřit výši dědických podílů. Dědici, jehož podíl bude menší než dle závěti, by ostatní dědicové měli pro rata poskytnout peněžité dorovnání.

 

* Vítězná práce doktorandské sekce soutěže SVOČ 2025 na PF UK.

 

 

• Štítky:
• 2025