Fejeton: Seš mrtvej, i kdybys byl živej

JUDr. Kateřina Brejlová, zástupkyně vedoucího redaktora Ad Notam, notářka v Rožnově pod Radhoštěm

 

Prolog

Život tropí hlouposti, na které paragrafy občas nestačí. Příběh, který vám budu vyprávět, se před pár lety opravdu stal.

Byl jednou jeden člověk, říkejme mu třeba Karel K. Našli jeho mrtvolu v Kladně, a až na to, že je to od nás z Valašska celkem daleko, nebylo by na tom případu nic zvláštního. Ovšem jen do chvíle, než Karla K., dva měsíce po jeho smrti, srazilo u nás na Dolní Bečvě auto, zrovna když si vyjel na kole do své oblíbené hospůdky.

Dějství první

Přišla mi zpráva z Policie České republiky ze Vsetína, že během vyšetřování zjistili, že ten notně zhmožděný, polomrtvý občan už má být nějakou dobu po smrti. Protože řízení o pozůstalosti po panu Karlovi K. již bylo zahájeno, tak ať o tom, jako pověřená soudní komisařka, vím. Současně mě požádali, abych uvedla pana Karla do stavu živých.

Chtěla jsem se spojit přes nemocnici přímo s panem Karlem, ale tam mi řekli, že pan Karel z nemocnice utekl, hned jak to šlo. Důvodem nejspíš bylo, že za něj nikdo léta neplatí zdravotní pojištění, i když by měl být v důchodu. Kde je, nikdo neví. Tím začalo mé pátrání po živém panu Karlovi.

Napsala jsem na matriku, která vydala úmrtí list pana Karla K., připojila jsem zprávu z Policie ČR a předpokládala jsem, že matrika dá během pár dní vše do pořádku. Více jsem se mýlit nemohla. Matrika mi promptně sdělila, že postupovala řádně, když na základě zprávy koronera vydala úmrtní list, a že neexistuje zákonný způsob, jak by to mohla změnit. Změnu musí provést Ministerstvo vnitra ČR.

Bylo mi sděleno, že nejsem oprávněna dát Ministerstvu vnitra podnět k napravení celé situace, protože jsem sama pana Karla neztotožnila. To může učinit jen Policie ČR, a tak jsem jim alespoň přeposlala vyjádření Policie ČR ze Vsetína, která zjistila, že za pana Karla se nejméně poslední tři roky vydával pan Josef K., Karlův bratr, který si na jeho jméno dokonce nechal vystavit občanský průkaz.

Tenhle bratr Josef byl pěkně vykutálený panáček. Několik let totiž páchal v Kladně rozsáhlou trestnou činnost pod jménem pana Karla (pod tímto jménem jej znali i všichni jeho přátelé z ulice) a též si na jeho jméno vzal celou řadu úvěrů, na které nikdy nesplatil ani korunu. Tenhle zlodějský chytrolín Josef K., který se svému bratrovi Karlovi vzhledem velmi podobal, zemřel s jeho občanským průkazem v kapse, načež byl takto zpopelněn a pohřben na obecní útraty.

Možná vás zajímá, jak je možné, že panu Josefovi vydali občanský průkaz na jméno jiného člověka? Asi k tomu přispělo, že Josef K. byl už o pár let dříve prohlášen v Jeseníku za mrtvého. Kromě toho Josef ukradl Karlovi jeho rodný list. A jak už jsem říkala, bratři si byli vzhledově velmi podobní. Nechat si vystavit „ztracený“ občanský průkaz už byla hračka.

Zprávu policie jsem postoupila Ministerstvu vnitra. Sdělili mi, že teď už jen postačí, když se pan Karel se svým občanským průkazem dostaví na evidenci obyvatel v Rožnově pod Radhoštěm. V tomto okamžiku začalo druhé dějství celého příběhu na téma: „Nemáme na to formulář“.

Dějství druhé

Díky místní policii se mi podařilo kontaktovat dvě sestry pana Karla a ty mi na něj daly telefonní číslo. Byl to velmi zvláštní pocit, když mě – po dlouhých měsících pátrání – zvesela pozdravil velice milý a laskavý pán, který byl zjevně rád, že je na světě, a barvitě mi líčil, jak musel ty pány policajty po nehodě přesvědčovat, že opravdu žije.

Pak mi vyprávěl o sobě. Dělal celý život v uhelných dolech na Ostravsku, a když se doly po roce 1989 postupně zavřely, vrátil se domů na Bečvy. Žil ve staré chalupě po rodičích, kam za ním občas docházely jeho dvě sestry a pomáhaly mu, protože, jak obě později potvrdily, pan Karel byl od narození hodný a bezelstný, na rozdíl od jeho bratra Josefa. Pan Karel nikdy nepobíral žádné dávky ani důchod, několik let nebyl u doktora, žil bez elektřiny, a tudíž i bez televize, topil si klestím z lesa, vodu bral ze studny. Často někomu něco opravil nebo s něčím pomohl, pálil slivovici ze švestek ze starého sadu a tak nějak si šťastně žil až do dne, kdy ho srazilo auto cestou do hospody. Moc hezky jsme si popovídali.

Během toho rozhovoru jsem ale zjistila další věc – pan Karel svůj občanský průkaz už léta nemá (a vůbec mu nechybí a nechyběl) a představa, že by měl jít na úřad, ho rozrušila. Neviděl důvod, proč by měl na svém prostém životě cokoliv měnit.

Už dávno jsem měla ve spise rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínek – můj zůstavitel je přece naživu! Prokazovala to zpráva z policie, včetně informace, že skutečná totožnost zemřelého v Kladně byla později potvrzena jednoznačným genetickým vyšetřením. Ukázalo se však, že to nic neznamená a že občanský průkaz pana Karla bude alfou a omegou celého případu, protože úřední mrtvole, s adresou na obecním úřadu a bez občanského průkazu, doručovat prostě nelze.

Celý spis se začal nadívat jako americký vánoční krocan korespondencí, jejímž cílem bylo i po právní stránce dostat pana Karla K. mezi živé. K úřednímu oživení pana Karla ale nedošlo. Tou dobou se už tímhle případem u nás na soudu myslím velmi dobře bavili…

Abych mohla skončit svůj spis, musela jsem najít cestu, jak přimět pana Karla K. vyřídit si občanský průkaz. Došlo mi, že by pan Karel K. měl už nejspíš několik let pobírat poctivý, hornický důchod. Požádala jsem proto sociální odbor o pomoc, a ti předběžně zjistili, že to tak skutečně je. K podání žádosti však bylo třeba dostat pana Karla K. do stavu živých. A to bylo možné jen na základě předložení občanského průkazu. A tak se pan Karel po mém nemalém přesvědčování vydal s určitými pochybnostmi na městský úřad pro nový občanský průkaz.

Panu Karlovi jsem volala o pár dní později. Protože žádný občanský průkaz nemá, nemůžou ho prý ztotožnit a nový mu nevydají. Navíc nemá rodný list (který mu již dříve ukradl bratr Josef) a i kdyby, tak protože je v evidenci obyvatel veden jako mrtvý, nedostanou se do systému, který by vygeneroval potřebnou žádost. A jinak tu žádost podat nelze.

Zkusila jsem proto oddělení správních činností kontaktovat sama. Tam mi potvrdili, co už mi říkal pan Karel. Ptala jsem se dál a hledala řešení. Za účasti dvou sester pana Karla jej na úřadu ztotožnit také nemohou. Není na to paragraf. Pros­tě pan Karel bude ve stavu mrtvých, dokud nepředloží občanský průkaz. Notářský zápis podle § 78 notářského řádu o potvrzení o žití je k ničemu, protože – hádejte proč? Není na to paragraf, a co hůř – ani formulář.

Ověřeno Ministerstvem vnitra ČR. Vznikl začarovaný kruh, ze kterého nebyla pro pana Karla cesta ven.

Dějství třetí

Začala jsem zjišťovat, kdo tedy může ztotožnit pana Karla alespoň pro účely doručení podle občanského soudního řádu, a to bez občanského průkazu, abych mu mohla doručit své rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínek. Soudní komisař ztotožnit a doručit nemůže, justiční stráž také ne, pravděpodobně ani soudní vykonavatel, městská policie to také není. Došla jsem k tomu, že jediný, kdo může doručit úřední mrtvole, je Policie České republiky (s otazníkem, zda je tak oprávněna činit jen v trestních věcech).

Musím říct, že mi borci od Policie ČR velmi rychle a ochotně vyšli vstříc, a „tomu pánovi, kterého srazilo to auto, když už měl být mrtvý“, moje usnesení skutečně doručili. Byla jsem šťastná.

Epilog

Za pár dní přišli policisté k nám do kanceláře, přinesli doručenku a uculovali se od ucha k uchu. Rozhodnutí řádně předali, ale, jen ať vím, pan Karel o pár dní později skutečně, přirozenou smrtí, zemřel. Třesoucí se rukou jsem vzala do ruky tu doručenku, abych zjistila, že pan Karel zemřel ... tři dny po právní moci mého rozhodnutí podle § 104 o. s. ř. o zastavení řízení pro nedostatek podmínek...

Umřít mimo paragrafy bez platného občanského průkazu je zjevně docela riziková záležitost. Tímto pana Karla nahoru srdečně zdravím a doufám, že ho do nebe nakonec pustili i bez občanského průkazu.

Zpět