Spolužijící osoba – od výdobytku socialismu k realitě dneška?

JUDr. Adam Talanda, Ph.D., doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

Ke dvěma výročím eugena ehrlicha
Úprava dědění spolužijící osoby jako dědice podle zákonné dědické posloupnosti byla v českém právu zakotvena v 50. Letech 20. Století a přetrvala do dneška. Spolužijící osoba je od té doby k dědění povolána společně s nejbližšími příbuznými zůstavitele, podle současné úpravy ve druhé a třetí zákonné dědické třídě. Je dědění spolužijící osoby přežitkem myšlení právnické dvouletky z éry budování socialismu, nebo jde o adekvátní řešení sociální reality dneška, které odpovídá dlouhodobým tendencím právní vědy I praxe? 

Východiska dědického práva spolužijící osoby

Dědění spolužijící osoby lze řadit k jednomu z trendů současného dědického práva.[1] Mohlo by se proto zdát, že osobám žijícím ve společné domácnosti více přeje až moderní (vztahově méně formalizovaná) doba, přitom však má jejich dědění dlouhou historii. Římské dědické právo nebylo původně postavené na pokrevním (kognátském), ale na právním (agnátském) příbuzenství, de facto na sdílení společné domácnosti. A vůbec počátky dědického práva, jak trefně poznamenává Eugen Ehrlich (1862–1922) ve své stěžejní práci Základy sociologie práva, vycházejí z rodinného společenství.[2]

S děděním spolužijící osoby úzce souvisí (a v česko-rakouském prostředí i evropském kontextu mu vývojově předchází) postupné posilování postavení manželů v dědickém právu.[3] Franz von Zeiller u výkladu k dědickému právu příbuzných a manžela zůstavitele v obecném zákoníku občanském z roku 1811 poznamenává myšlenku, že na získání jmění zůstavitele se společně s ním zasloužily také tyto osoby.[4] Právě za účinnosti našeho nejslavnějšího zákoníku se objevovaly návrhy na přiznání zákonného dědického práva osobám, které, ač nebyly se zůstavitelem příbuzné, měly k němu blízký vztah. Jako možné hledisko pro určení zákonných dědiců navrhoval sdílení společné domácnosti nebo účast na získání zůstavitelova jmění Emanuel Tilsch, avšak současně upozorňoval na nejasnost určení takových osob v porovnání s příbuzenskými vztahy.[5] Také Tilschův nástupce Emil Svoboda zdůrazňoval, že na nabytí jmění zemřelého se nepodílel jen sám zemřelý, ale také další osoby.[6]

Myšlenka bližšího vztahu mezi osobami sdílejícími společnou domácnost oproti příbuzným, kteří spolu nežijí, i hledisko spoluúčasti na získání zůstavitelova jmění, byly důvodem pro přijetí úpravy dědění spolužijící osoby v občanském zákoníku z roku 1950.[7] Tehdejší úprava vznikla během právnické dvouletky a čerpala ze sovětského občanského práva.[8] Svým způsobem však bylo zakotvení dědického práva spolužijící osoby završením déle trvající diskuse[9] a odrazem každodenní reality, zvláště za současného upozadění možností pořízení závěti.[10] Při přípravě občanského zákoníku z roku 1964 pak bylo uvažováno ještě o rozšíření dědického práva spolužijících osob o právo na veškeré domácí zařízení a jednoměsíční nedoplatky mzdy, pokud by žily se zůstavitelem po dobu pěti let, avšak k přijetí tohoto návrhu nedošlo.[11]

Spolužijící osoba byla v občanském zákoníku z roku 1950 definována jako osoba, která žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti jako člen rodiny a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele. Podobná definice přetrvala až do dnešního práva, ve kterém je pouze vypuštěna zmínka o spolužijící osobě jako členu rodiny.[12]

Do současné úpravy dědického práva bylo dědění spolužijící osoby převzato i přes proklamovaný návrat k úpravě před rokem 1950 právě s argumentem, že společné žití bez institucionálního zakotvení je častým faktickým stavem a nelze ho znevýhodňovat, a dále, že jsou to spolužijící osoby, které se zasloužily o získání jmění zůstavitele.[13] Spolužijící osoba tak nyní dědí společně s ostatními zákonnými dědici z řad příbuzných ve druhé (§ 1636 OZ) a třetí (§ 1637 OZ) zákonné dědické třídě. V této souvislosti nutno připomenout, že povolání osob jako zákonných dědiců vyjadřuje představy společnosti (reprezentované zákonodárcem) o spravedlivém rozdělení pozůstalosti mezi zůstavitelovy blízké, a mělo by proto vycházet z reálné společenské situace, přičemž (nesezdané) soužití spolužijících osob je skutečně současným celospolečenským trendem.[14] Zároveň nelze pominout fakt, že zákonná dědická posloupnost je v praxi nejčastějším dědickým titulem a lze ji považovat také za předpokládanou vůli zůstavitele – pokud zůstavitel sám nepořídí pro případ smrti, lze to považovat za mlčky učiněné povolání zákonných dědiců.[15] Dědění ze závěti je navíc dnes i přes formální posílení autonomie vůle stále provázeno nebezpečím, že vůle zůstavitele nebude respektována, a to nejen nespokojenými dědici, ale v důsledku různého výkladu právní úpravy dokonce ani soudem v řízení o pozůstalosti.[16]

Z pohledu systematiky zákonné dědické posloupnosti zavedení dědění spolužijící osoby do zákonné dědické posloupnosti znamenalo (a stále znamená) zásadní narušení systému dědických tříd (skupin) postavených na dědění osob příbuzných a manžela.[17] Spolužijící osoba se vymyká pravidlům, která se jinak dají na zákonnou dědickou posloupnost aplikovat. Odlišně od ostatních zákonných dědiců může být spolužijící osobou kdokoli, příbuzný i osoba mimo rodinu, třebaže nejčastějšími spolužijícími osobami bezpochyby jsou právě nejbližší rodinní příslušníci zůstavitele jako manžel, děti či rodiče; zároveň je spolužijící osoba jako dědic povolána hned ve dvou dědických třídách a vyřešení otázky, zda někdo je spolužijící osobou s dědickým právem po zůstaviteli, často vyžaduje prokazování sporných skutečností.

Pro srovnání se lze podívat na rakouský obecný zákoník občanský, ve kterém nebylo dědění spolužijící osoby až do nedávna vůbec zakotveno. Nebylo to jistě z důvodu naprosto odlišné společenské reality, neboť i v Rakousku nepochybně nezanedbatelná část populace žije v druhovském poměru místo v manželství. Kromě jistého tradicionalismu to však lze vysvětlit zvýšeným významem posledního pořízení, neboť je preferováno výslovné projevení vůle samotným zůstavitelem, i nesystémovostí řešení, protože dědění spolužijící osoby by mohlo narušit jinak jasný systém dědických tříd založený na dědění příbuzných v parentelním systému s reprezentací. Rakouská úprava proto zakotvuje zákonné dědické právo spolužijící osoby, až pokud nedědí žádný jiný zákonný dědic, a pozůstalost by měli nabýt odkazovníci, resp. stát.[18] 

Dále je nutné předeslat, že institut spolužijící osoby se neomezuje na občanský zákoník, ale prostupuje celým právním řádem – spolužití v domácnosti jako podmínku nabývání práv a povinností obsahují desítky platných zákonů, ať již v podobě „domácnosti“ (zvláště v předpisech sociálního zabezpečení), společné domácnosti a rodinné domácnosti (zejména v předpisech obsahujících nabývání práv mortis causa), či společně hospodařící domácnosti (především v daňových předpisech). Ve většině z nich se odráží princip rodinné solidarity.

Obecně k dědění spolužijící osoby

Spolužijící osobou může být jakákoli osoba, která splňuje zákonné podmínky, tedy i osoba, které svědčí dědické právo jako dědici z jiné dědické třídy. Taková osoba vždy může dědit jen v té dědické třídě, ve které je povolána nejdříve. Nemůže z nějakého důvodu pozbýt své dědické právo z jedné dědické třídy a dědit v následující dědické třídě, ovšem s výjimkou toho, že spolužijící osoba nemůže nikdy samostatně dědit ve druhé dědické třídě, a pokud by byla jediným dědicem ve druhé dědické třídě, nastává dědění ze třetí dědické třídy, kde už spolužijící osoba může dědit samostatně (obdobně jako v případě manžela zůstavitele a dědění z první a druhé dědické třídy). Je vyloučeno odmítnout dědictví jako spolužijící osoba a zároveň přijmout dědictví jako příbuzný zůstavitele, neboť odmítnutím dědictví je osoba vyloučena z dědění ze všech dědických titulů. Pokud je spolužijící osoba zároveň v postavení osoby, které svědčí dědické právo ve druhé dědické třídě z důvodu příbuzenství nebo manželství se zůstavitelem, nedědí z obou důvodů současně.[19] Případy, ve kterých spolužijící osobě svědčí dědické právo i jako osobě příbuzné se zůstavitelem, jsou velmi časté. Typicky jsou spolužijící osobou děti, manžel, rodiče či sourozenci zůstavitele. Pokud jsou spolužijící osobou děti a manžel, dědí jen v první dědické třídě právě z důvodu příbuzenství a manželství, nemohou dědit v následující dědické třídě jako spolužijící osoba. Pokud jsou spolužijící osobou manžel a rodiče, dědí ve druhé dědické třídě právě proto, že jsou manžel a rodiče, nemají dědický podíl i jako spolužijící osoba. Pokud jsou spolužijící osobou sourozenci nebo vzdálenější příbuzní zůstavitele, dědí proto už ve druhé dědické třídě společně s rodiči a manželem zůstavitele. Z důvodu společného žití se zůstavitelem a současně z důvodu příbuzenského vztahu se zůstavitelem může dojít k dědění jen za určitých okolností při dědění spolužijící osoby ve třetí dědické třídě.[20] Ve druhé dědické třídě dědí současně spolužijící osoba s manželem zůstavitele a může nastat poněkud zvláštní situace, ve které bude dědit manžel zůstavitele, který se zůstavitelem nesdílel společnou domácnost, ale nedošlo k rozvodu, a současně bude dědit druh či družka zůstavitele, který se zůstavitelem sdílel společnou domácnost.

Kdo je spolužijící osobou

Právní úprava v § 1636 a 1637 OZ spolužijící osobu definuje jako osobu, která žila se zůstavitelem po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a která z tohoto důvodu pečovala o společnou domácnost nebo byla odkázána výživou na zůstavitele.

Spolužijící osobou může být jen fyzická osoba. Právnická osoba, i když by měla sídlo v bytě zůstavitele, nemůže z povahy věci nikdy se zůstavitelem žít a být členem jeho domácnosti.

Základní podmínkou dědického práva spolužijící osoby je, že žila se zůstavitelem ve společné domácnosti. Občanský zákoník užívá na různých místech pojmy domácnost (např. v úpravě ochrany spotřebitele, nájmu nebo závazků z deliktů), společná domácnost (např. v úpravě promlčení, vydržení a dědického práva) a rodinná domácnost (především v úpravě rodinného práva), tyto pojmy však nedefinuje. Důvodová zpráva k tomu (u § 80 OZ o bydlišti) uvádí, že se domácnost „i za nynějšího stavu chápe ve dvou významech (jako pospolitost spolužijících osob i jako zařízené obydlí)“, a v jakém významu je v ustanoveních zákona použita „vyplývá z jejich formulace nebo z kontextu“.[21] Při určení obsahu pojmu domácnost lze vycházet z § 115 OZ 1964, podle kterého „domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby“, přičemž obdobná definice je obsažena minimálně v devíti dalších platných zákonech.[22]

Pojem společná domácnost užívaný v souvislosti s dědickým právem spolužijící osoby upřesnila judikatura tak, že společnou domácností se rozumí „soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.“[23]

Judikatura ve své definici stále uvádí v zákonném znění již dlouho vypuštěnou zmínku o tom, že postavení spolužijící osoby v domácnosti zůstavitele mělo být takové povahy, jako by spolužijící osoba byla členem rodiny.

Společné žití nemusí nezbytně probíhat v bytě, neboť k bydlení mohou sloužit i jiné prostory, které nejsou primárně určeny ke společnému bydlení (maringotka, obytný automobil, přístřešek, či dokonce stan), a spolužijící osoby nemusí mít k obývanému prostoru platný právní titul, nebo v něm dokonce mohou být protiprávně (stále častější případy squatů). Rozhodujícím faktorem je faktické společné žití spolužijících osob, které tak činí v trvalém úmyslu. Trvalost úmyslu u společného žití není sice v úpravě dědického práva uvedena, smyslem a účelem zakotvení dědění spolužijící osoby však je, aby se dědické právo dostalo osobě zůstaviteli blízké, dokonce bližší než jeho pokrevní příbuzní, což i podle judikatury předpokládá dlouhodobější trvání, a to alespoň zamýšlené. Proto zpravidla nebude spolužijící osobou z hlediska dědického práva ten, kdo se zůstavitelem sice sdílí společný prostor, ale jen dočasně (studenti na koleji, nájemce s podnájemcem v jednom bytě), což však nevylučuje ani výjimky (nově nalezený životní partner zůstavitele na stejném pokoji v domově pro seniory). V souvislosti s požadavkem trvalosti může vyvolávat potíže také nijak výjimečná situa­ce, ve které se o osobu omezeně svéprávnou stará jiná osoba a obě žijí ve stejné domácnosti. Vyžaduje-li se totiž existence vůle k trvalému žití, či dokonce existence vůle u obou osob, aby vůbec došlo k založení společné domácnosti, nebude moci společná domácnost v některých případech vůbec vzniknout, a to nejen u osob omezeně svéprávných, ale i u malých dětí.[24] Smyslu a účelu zákona však spíše odpovídá extenzivnější výklad, tedy že i u osob, které nemohou projevit vůli ke vzniku společné domácnosti, může taková společná domácnost vzniknout a trvat.

Není vyloučena existence více domácností v jednom bytě (nájemníci a podnájemníci, partner zůstavitele v domě s rodiči). Dřívější judikaturou bylo vyloučeno, aby byla určitá osoba členem více domácností.[25] Takový přístup však lze s ohledem na společenskou realitu považovat za překonaný; k tomu viz dále v samostatné podkapitole. Stejné osoby pak také mohou mít společnou domácnost i ve více obydlích, pokud jsou splněny i další podmínky společného žití a společné úhrady nákladů.[26]

Další podmínkou dědění spolužijící osoby je péče o společnou domácnost. Péčí o společnou domácnost je zejména společná úhrada nákladů, při které spolužijící osoby společně hospodaří se svými příjmy a užívají je k hrazení společných nákladů na bydlení. Spolužijící osoba nemusí nutně na chod domácnosti přispívat finančně, pokud své příjmy nemá, ale může o domácnost pečovat také osobně. Pokud by ale spolužijící osoba své příjmy měla a na úhradě nákladů domácnosti se nepodílela, nemusely by proto být naplněny znaky společné domácnosti. To by záleželo na posouzení konkrétních okolností, avšak zcela oddělené finance spíše nesvědčí o úmyslu vést společnou domácnost.[27] Podmínkou je opravdové společné soužití osob, nikoli pouze skutečnost, že určitá osoba žije u zůstavitele. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem může být spolužijící osobou s dědickým právem i taková osoba, která za péči o zůstavitele dostává odměnu, pokud budou splněny všechny podmínky společné domácnosti.[28]

Alternativní podmínkou k péči o společnou domácnost spolužijící osoby je odkázanost na výživu zůstavitele. Odkázanost na výživu nemusí nutně znamenat existenci vyživovací povinnosti (§ 910 a násl. OZ) mezi zůstavitelem a spolužijící osobou. Typickými spolužijícími osobami jsou sice právě osoby, ke kterým má zůstavitel vyživovací povinnost (děti a manžel), ale tyto zpravidla dědí z důvodu příbuzenství nebo manželství. Odkázaností na výživu se tak rozumí situace, ve které zůstavitel, aniž k tomu má zákonnou povinnost, zaopatřuje výživu spolužijící osoby zcela nebo alespoň ve významné míře.[29]

Poslední podmínkou dědění spolužijící osoby je, že společné žití se zůstavitelem trvalo nejméně po dobu jednoho roku před zůstavitelovou smrtí. Společné soužití musí trvat ke dni úmrtí zůstavitele a rok se počítá přiměřeně podle pravidel počítání času (§ 605 OZ), jen naopak. Počátek společného žití zůstavitele a spolužijící osoby tedy musí připadnout nejpozději na den, který se svým pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem úmrtí zůstavitele. Na trvání soužití nemá vliv, jestliže bylo ke dni úmrtí dočasně přerušeno (např. z důvodu návštěvy, hospitalizace atd.). Lze si představit situace, kdy by trvání na společném žití zůstavitele a spolužijící osoby přesně v délce jednoho roku mohlo být nepřiměřené a mohlo se příčit obyčejnému lidskému cítění i smyslu a účelu normy (§ 2 OZ). Účelem normy je stanovení objektivně zjistitelných podmínek, které svědčí o vzniku určitého blízkého vztahu mezi zůstavitelem a spolužijící osobou. Mezi těmito podmínkami je také určení časového intervalu, po který musí soužití nejméně trvat a který objektivně ospravedlňuje dědické právo osoby, která by takové právo jinak neměla. Je-li však patrný vznik požadovaného vztahu i bez splnění potřebné doby soužití, není namístě nepřiznat spolužijící osobě její dědické právo při splnění ostatních podmínek. Příkladem může být dlouhodobý trvající vztah zůstavitele a spolužijící osoby na úrovni rovnající se společnému životu, přičemž ale skutečný společný život v témže bytě nastal až 10 měsíců před smrtí zůstavitele.

Procesní důsledky

Dědění spolužijící osoby se často neobejde bez nesouhlasu ostatních zákonných dědiců z řad příbuzných zůstavitele. S ohledem na to, že dědické právo příbuzných závisí na skutečnosti, že jsou se zůstavitelem příbuzní v určitém stupni příbuzenství, je určení dědice vcelku jednoznačné (až na výjimky závisející na určování či popírání rodičovství). Jiná je situace u spolužijící osoby, jejíž dědické právo závisí na faktickém vztahu k zůstaviteli a na prokazování sporných skutečností. Z toho důvodu je postavení spolužijící osoby slabší oproti příbuzným zůstavitele a bude na spolužijící osobě, aby se svého práva domáhala žalobou proti ostatním dědicům postupem podle § 170 ZŘS. Zároveň bude spolužijící osoba ve sporném řízení zatížena břemenem důkazním, neboť prokázání existence společné domácnosti bude právě jí ku prospěchu.

Problematika více společných domácností a úvaha de lege ferenda

Dosavadní judikatura se zpravidla drží jednou učiněného výkladu pojmu spolužijící osoba (viz citaci výše), aniž by se od něj s ohledem na měnící se společenskou realitu hodlala odchýlit. Příkladem je kategorický závěr, že nikdo nemůže být členem více společných domácností.[30] V době stále častější rozvodovosti není výjimečné, aby např. dítě při střídavé péči žilo střídavě u obou rodičů a při dědění po nových partnerech rodičů, kteří své vlastní potomky nemají, by mohlo být dědicem jako spolužijící osoba.[31] Navíc existují i netradiční formy soužití, které by už dnes neměly být přehlíženy. Může jít nejen o společné soužití více partnerů, ale také o situaci, ve které jeden z partnerů sdílí dvě „spotřební společenství trvalé povahy“, resp. žije střídavě s různými partnery na odlišných místech. Nemusí však jít jen o partnery, ale také sešvagřené osoby nebo o synovce, který celý život pečoval o tetu a rodinný dům (supluje děti i hospodáře), ale dojíždí za ní jen na víkendy, s manželkou a dětmi bydlí jinde. Tím spíše by tomu mělo být v situaci hrozící odúmrti, jako tomu bylo v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2021, sp. zn. 21 Cdo 678/2011, neboť v aktuální úpravě dědického práva došlo ke zdůraznění principu přechodu na jednotlivce (oproti přechodu na stát).[32] Inspirativnější pro současnost byly v uvedené věci řešené Nejvyšším soudem úvahy Krajského soudu v Brně, který akceptoval možnost dvou společných domácností a při přechodu dědictví upřednostnil synovce starajícího se o svou tetu před státem.

Specifickým případem vyplývajícím ze současné úpravy může být již zmiňovaná možnost, aby současně dědila manželka zůstavitele a jeho nová přítelkyně podle druhé zákonné dědické třídy. Nastane-li situace, že manžel ještě formálně neukončil společnou domácnost s manželkou, ale již sdílí společnou domácnost s přítelkyní (případně situace, že někdo vede dvojí život se dvěma rodinami), lze takovou situaci řešit spíše odepřením dědického práva s odkazem na princip poctivosti, přičemž by bylo možné vzít v úvahu i to, zda o sobě dvě paralelní domácnosti věděly či nevěděly.

Lze se také zamyslet nad tím, zda je aktuální úprava dědění spolužijící osoby dostatečně široká s ohledem na to, že společné žití v současné době často spočívá v nesezdaném soužití osob, které spolu dlouhodobě žijí, mají děti, ale své soužití nestvrdily formálně. Manžel je v případě úmrtí druhého manžela chráněn mimo majetkových práv vyplývajících ze společného jmění manželů a dědění také právem na zaopatření podle § 1666 OZ a tzv. přednostním odkazem (praecipuum) základního vybavení domácnosti podle § 1667 OZ. Spolužijící osobě se oproti tomu, ovšem bez ohledu na to, zda dědí či nedědí, může dostat toliko zaopatření po dobu tří týdnů ve smyslu § 1669 OZ.[33] V případě novelizace úpravy by stálo za zvážení, zda neposílit postavení spolužijící osoby, konkrétně přiznáním vlastnického práva k základnímu vybavení společné domácnosti, pokud by ho nenabýval pozůstalý manžel, a to za podmínek dědění podle § 1636 OZ.[34]

Závěr

Zachování dědického práva spolužijící osoby v úpravě zákonné dědické posloupnosti lze považovat za odpovídající současné společenské realitě. Množství lidí sdílí společnou domácnost jako životní partneři bez institucionálního zakotvení a jejich vzájemné dědické právo odpovídá pojetí zákonné dědické posloupnosti jako mlčky učiněné vůle zůstavitele. Tím spíše, že v našem právním prostředí byl ve druhé polovině 20. století upozaďován význam a vymahatelnost závěti, proto ani dnes není ještě pořízení závěti samozřejmostí.

Samotný výklad pojmu spolužijící osoba a splnění podmínek stanovených pro dědění spolužijící osoby se v judikatuře po dlouhá desetiletí nemění a některé judikatorní závěry se zdají být překonané. To lze uvést především o přetrvávajícím výkladu, že nikdo nemůže být členem více společných domácností, přestože příklady každodenního života ukazují, že to není výjimkou. I přes konstantní judikaturu lze proto i s ohledem na vypuštění definice domácnosti v občanském zákoníku uvažovat o nových významech společné domácnosti a přizpůsobení podmínek dědění spolužijící osoby realitě současného života.

• Štítky:
• 2023