Fejeton: Dědické konflikty aneb ukradený dědický spis

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

Konflikty mezi dědici navzájem nebo mezi dědici a samotným notářem jsou častá věc. Pokud vím, tak ve městě, či dokonce velkoměstě se tyto konflikty vyskytují častěji než v okresních městech či na vesnici. Jak mi vyprávěl Martin Šešina, v okrese Benešov má notář ještě takovou autoritu, že účastníci většinou jeho slova či doporučení respektují, prostě jeho názor považují za tzv. „směroplatný“. 

Když jsem se v první půli 90. let vrátil do notářského úřadu v Praze, pochopil jsem, co to znamená velkoměsto na jedné straně a možné získání majetku dědictvím na straně druhé.

Za konflikty v dědických věcech považuji především spory o platnost či výklad posledního pořízení či prostou neschopnost dědiců uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti. Historicky ještě pamatuji spory o rozsah majetku, které dnes notář již neřeší a ponechává záležitost k případné soudní žalobě.

Nástroje k řešení konfliktů v dědických věcech jsou různé. Jeden bych nazval „přísně soudcovský“ jako snahu postupovat bez odkladu a striktně podle zákona, a to zejména podle procesního předpisu. To znamená snahu notáře co nejrychleji vydat usnesení o tom, že některý z dědiců se odkazuje k podání žaloby o sporné skutečnosti. Nebo v případě neschopnosti dědiců rozdělit si pozůstalost dohodou dědiců bez dalšího vyjednávání potvrdit nabytí dědictví podle výše dědických podílů do jejich podílového spoluvlastnictví, což se považuje za tzv. bič na dědice. Na první pohled se zdá, že notář ve věci postupuje bez prodlení a vše spěje ke zdárnému konci.

Ze zkušenosti ovšem víme, že podání žaloby ve sporných věcech znamená, že ve věci bude rozhodovat příslušný sporný soud civilní, a řešení otázky platnosti pořízení pro případ smrti bývá pro soudce velmi složitou záležitostí. Tomu také odpovídá doba soudního vyřizování věci a spis se vrací notáři často až po několika letech. Notář ovšem bývá mezitím dohledovými orgány popotahován za dlouhodobě neskončenou dědickou věc.

Jsem přesvědčen, že v těchto záležitostech bývá namístě spíše postup, který nazývám psychologický, tedy něco jako mediátorský přístup notáře. Ten spočívá v důvodné domněnce, že příčina dědického konfliktu většinou tkví v konkrétních rodinných půtkách a obecně ve špatných vzájemných rodinných vztazích.

V tzv. beznadějných konfliktních případech, kdy každá strana tvrdě trvá na svém, považuji za správné dědicům vysvětlit, jak komplikovaný postup je zpravidla čeká v jiném sporném civilním soudním řízení, popř. upozornit dědice neschopné se dohodnout o rozdělení pozůstalosti, jaké potíže bývají spojeny s podílovým spoluvlastnictvím více dědiců ke každé věci náležející do pozůstalosti.

V takové situaci jsem považoval za správné jednání odročit na termín s minimálně měsíčním odstupem. Spoléhal jsem na to, že čas pracuje ve prospěch dohody mezi dědici. Bylo zjevné, že s odstupem času si dědicové při dalších jednáních již hlouběji uvědomují potřebu případ ukončit a vytváří se mezi nimi nálady přístupné ke vzájemné dohodě. Když se to nepovedlo ani při dalším jednání, tak v naprosté většině se dohoda podařila při odročeném jednání příštím. Jsem si vědom, že tyto mé rady ze znění zákona nevyplývají. Ovšem jsem přesvědčen, že notář má přispívat nejen k plynulému, ale také k lidsky přívětivému skončení věci.

V této souvislosti se mi vybavuje vzpomínka na dědické řízení, které v 90. letech pořádně zatočilo mým notářským sebevědomím. Jednalo se o klasický případ, kdy žena asi o třicet let mladší než devadesátiletý zůstavitel po krátké známosti uzavřela se zůstavitelem těsně před smrtí sňatek a současně měla na základě závěti pořízené rovněž těsně před smrtí získat velkou část rozsáhlého zůstavitelova majetku. To se ovšem dotýkalo dědických práv několika zůstavitelových dětí, které byly upřímně vyděšeny pozdní nerozvážností svého otce.

Brzy po sepsání protokolu o předběžném šetření, kdy jsem manželku jako vypravitelku pohřbu upozornil, že bude nutno jednat i s pozůstalými dětmi, podala na mě manželka, která údajně pracovala u Policie ČR, osmdesátistránkovou stížnost. Jejím jádrem bylo, že hodlám skončení věci oddalovat jednáním se zůstavitelovými dětmi. Stížnost byla zaslána na obvodní soud, na notářskou komoru, dokonce i na policii.

Vše se dělo v době, kdy jsem po nástupu do notářského úřadu převzal velké množství dědických nedodělků. Nebudu zastírat, že na mě padla skleslost. Bylo nutné reagovat na stížnost všem orgánům, kterým byla zaslána. Spis rychle nabýval na objemu.

To však zdaleka nebylo všechno. Svolal jsem společné jednání tří pozůstalých dětí a pozůstalé manželky. Ta se k jednání dostavila se dvěma naditými igelitovými taškami. Jednání bylo velmi bouřlivé. Pozůstalá manželka vystupovala ne­obyčejně suverénně a nepřipouštěla ani stín pochybností o své „životní“ lásce. Při svých projevech se nebezpečně přibližovala k mému psacímu stolu s tím, že ukáže, co ve své stížnosti napsala.

Když konečně téměř tříhodinové jednání bezvýsledně skončilo, pochopitelně se mi ulevilo. Ale jen nakrátko. Po chvíli jsem se letmo podíval na spis a zarazilo mě, jak je tenký. Nevěřil jsem vlastním očím a zoufale hledal zbytky spisu po celé kanceláři. Nikde nic a nezbylo mi než konstatovat, že půlka spisu zmizela.

Jak zmizela, mi bylo jasné okamžitě, své podezření jsem směroval na manželku, když děti zůstavitele celé jednání ukázněně seděly na svých židlích, vystupovaly kultivovaně a pouze tiše projevovaly své zoufalství z nastalé situace. Bylo více než pravděpodobné, že pozdní manželka zůstavitele prostě vytvořila chaos násobený neuvěřitelně objemnými taškami, které si přinesla, a v této situaci hbitě velkou část spisu z psacího stolu odcizila.

Zoufalé bylo ovšem to, že své podezření jsem nebyl schopen dokázat. Zdůrazňuji, že vše se odehrávalo v té části 90. let, kdy se protokol z jednání pořizoval ještě na psacím stroji.

Co teď? Představa rekonstrukce chybějících téměř sto listů mnou pořádně zamávala, ale nezbylo nic jiného než oznámit obvodnímu soudu ztrátu části dědického spisu a přistoupit k pracné rekonstrukci spisu, pokud to bylo vůbec možné.

Samotné řízení trvalo ještě několik let, proběhlo nemálo jednání, a to dokonce i po pravomocném skončení věci, pozůstalá manželka ještě sepsala několik dalších stížností. Neobyčejný příběh pozdní lásky, ve kterou nikdo kromě pozůstalé manželky nevěřil, jsem nakonec po řadě jednání pravomocně vyřešil tak, že se mi v dohodě dědiců podařilo alespoň částečně uspokojit nároky pozůstalých dětí, aniž by do věci musel vstupovat sporný soud. I zde se mi tzv. psychologický či mediátorský přístup k dědicům nakonec vyplatil.

Ovšem i v dalších letech se často otevíraly dveře a pozůstalá manželka vstupovala do naší kanceláře jako již stará známá, která se snad bez nás nemohla ani obejít, a stále vyprávěla o své životní lásce. Nabýval jsem dojmu, že si snad ani získaného majetku neuměla pořádně užít, a působila dojmem opuštěné dámy pokročilejšího věku. Evidentně jí chyběl boj se zůstavitelovými dětmi. Nakonec se asi 10 let po skončení věci přece jen přestala objevovat.

Co jsem vlastně chtěl svým vyprávěním říci? Byl jsem rád, když se i v tomto případě nabitém ostrými konflikty ukázala výhodnost tzv. psychologického přístupu k dědicům.

Pravomocně skončené řízení jsem považoval za velký zázrak.

Dnes ve svém již pokročilém věku se mi občas vybavují složité dědické případy, v nichž jsem byl nucen vstoupit do zapletených lidských osudů. Dodnes cítím uspokojení z těch neopakovatelných případů, které se mi k uspokojení všech aktérů podařilo dobrovolnou cestou vyřešit.

Zpět