Odvrácená strana dědění aneb povinnost dědice hradit dluhy zůstavitele

JUDr. Adam Talanda, Ph.D., JUDr. Filip Plašil

Součástí dědění je vedle nabytí majetku také přechod dluhů zůstavitele na dědice. Povinnost dědice hradit dluhy zůstavitele je zásadně neomezená, ale lze ji omezit do výše ceny nabytého dědictví uplatněním výhrady soupisu pozůstalosti. Zvláště v případě omezení povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele mohou vznikat nejasnosti při určení konkrétní výše dluhů, které na dědice přecházejí.

1. Historické ohlédnutí k přechodu dluhů zůstavitele

Současná úprava zásadně neomezeného přechodu dluhů zůstavitele na dědice má svůj původ v římskoprávním principu univerzální sukcese,[1] tedy že dědění znamená nastoupení do veškerých práv a povinností zůstavitele, tedy do postavení zůstavitele. Římané nechápali dědění jako pouhý přechod majetku, ale jako pokračování osoby zůstavitele skrze osobu dědice. Až v důsledku tohoto nastoupení dědice do postavení zůstavitele mohlo dojít k přechodu majetku, což však nebylo nezbytně nutné, neboť dědicem byl i ten, kdo žádný majetek nenabyl. Protože majetek nebyl při dědění tím hlavním, bylo v římském právu samozřejmé, že děděním přecházely na dědice také všechny dluhy zemřelého. Od tohoto pojetí se dědické právo postupem času a změnami ve společnosti vyvíjelo a majetková složka začínala při dědění převažovat, až konečně v době vydání justiniánských Digest (6. století) mělo dědění už téměř výlučně majetkový charakter. Proto došlo k zavedení možnosti omezení povinnosti hradit dluhy zůstavitele tzv. dobrodiním inventáře, tedy soupisem pozůstalosti.[2]

Dědění je označováno za univerzální sukcesi i v dnešním právu, třebaže toto označení není zcela přesné, neboť děděním sice dochází k přechodu všech způsobilých práv a povinností ze zůstavitele na dědice najednou, ale oproti římskoprávnímu pojetí se jedná jen o zlomek práv a povinností, které děděním přecházejí. Současné dědické právo je výlučně majetkovou záležitostí, neboť pokud zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, k dědění vůbec nedojde. Mnohá majetková práva pak přecházejí mimo dědění. Po vzoru římského práva však zůstala zachována zásadně neomezená povinnost hradit dluhy zůstavitele, kterou je možné limitovat uplatněním výhrady soupisu pozů­stalosti, tedy odrazem římskoprávního dobrodiní inventáře. Podobná úprava byla obsažena také v obecném zákoníku občanském, kde byla kritizována romanistou Janem Vážným, který upozorňoval právě na charakter římského dědického práva a uváděl, že neomezená povinnost hradit dluhy zůstavitele v Římě existovala proto, že původně byl majetek jen vedlejší, a že pokud by byl v římském dědickém právu majetek tím hlavním, byla by povinnost hradit dluhy po vzoru jiných římskoprávních principů omezena.[3] Právě úprava omezující přechod dluhů zůstavitele na dědice jen do výše dědictví byla obsažena v OZ 1950 a OZ 1964 s odůvodněním, že dědictví má utvrzovat rodinné svazky, a nemůže proto být pro dědice majetkovým rizikem.[4] Současný občanský zákoník se znovu vrátil k zásadně neomezené povinnosti dědiců hradit dluhy s odkazem na evropskou tradici a v souladu s myšlenkou, že smrt dlužníka nemůže představovat neodůvodněné riziko ani pro věřitele.[5] Ozývají se však hlasy, podle kterých je vhodný návrat k omezení povinnosti dědiců hradit dluhy zůstavitele.[6]

 

2. Obecná východiska

V době smrti zůstavitele existují dvě oddělená jmění, a to jmění zůstavitele, které od okamžiku smrti tvoří pozů­stalost, a jmění dědice. Okamžikem smrti zůstavitele pak vzniká dědici dědické právo k pozůstalosti podle § 1479 OZ, avšak do doby potvrzení nabytí dědictví zásadně zůstává pozůstalostní jmění odděleno od jmění dědice, o čemž i přes absenci institutu ležící pozůstalosti (srov. však § 1236 OZ o společenství jmění a § 1677 a násl. OZ o správě pozůstalosti) svědčí omezení možnosti věřitelů uspokojovat své pohledávky pouze z pozůstalostního majetku ve smyslu § 1703 OZ. Do doby potvrzení nabytí dědictví tedy věřitelé mají právo na uspokojení jen z pozůstalostního majetku (cum viribus hereditatis) a od doby potvrzení nabytí dědictví pak i z majetku dědice (pro viribus hereditatis), který splývá s majetkem nabytým děděním. Rozsah povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele po potvrzení nabytí dědictví pak závisí na tom, zda je povinnost dědice k úhradě dluhů omezená výhradou soupisu či neomezená.

 

a) Neuplatnění výhrady soupisu

Neuplatní-li dědic výhradu soupisu pozůstalosti, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu podle § 1704 OZ, a je-li dědiců více, jsou zavázáni společně a nerozdílně. Na solidární závazek více dědiců k úhradě dluhů nemá vliv jejich případná dohoda o rozdělení pozůstalosti, která by obsahovala také rozdělení dluhů podle § 1699 odst. 1 OZ. Věřitel může po kterémkoli z dědiců, který neuplatnil výhradu soupisu pozůstalosti, požadovat celé plnění. Případná dohoda o rozdělení dluhů může mít vliv jen na vnitřní spoludlužnický postih (regres) podle § 1708 a 1876 OZ.

 

b) Uplatnění výhrady soupisu

Uplatní-li dědic výhradu soupisu pozůstalosti, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví ve smyslu § 1706 OZ, tedy podle ceny zjištěné při soupisu pozůstalosti. Věřitel však zjištěnou cenou vázán není a nic mu nebrání domáhat se uspokojení i ve vyšší míře, pokud prokáže větší hodnotu pozůstalosti. Nabízí se otázka, zda by uvedení výrazně (nereálně) nižší obvyklé ceny pozů­stalostních aktiv ve společném prohlášení dědiců o pozů­stalostním majetku případně mohlo mít podle § 1688 OZ za následek také zánik účinků výhrady soupisu nahrazeného seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Lze mít za to, že tak daleko § 1688 OZ patrně nedosahuje, neboť stanovení obvyklé ceny pozůstalostních aktiv je otázkou odbornou a dědicové mohou mít v tomto ohledu velmi zkreslené představy. Jejich mylné závěry by měl korigovat soudní komisař, který svým usnesením o obvyklé ceně pozůstalosti rozhoduje. Korigovat dědici uváděnou hodnotu může notář zejména tím, že při vážných pochybnostech o správnosti obvyklé ceny tvrzené dědici ustanoví ke zjištění ceny soudního znalce (§ 180 a 181 ZŘS). Nepříznivý následek ztráty výhrady soupisu by neměl být spojen s pouhou neznalostí dědiců, ale spíše pouze s úmyslným zatajením částí zůstavitelova majetku. Právě zatajení majetku může poškodit zájem zůstavitelových věřitelů, kteří často nemají reálnou možnost se celého rozsahu aktiv pozůstalosti dopátrat; uvedení příliš nízké obvyklé ceny aktiv však věřitelům nebrání právě v prokázání ceny vyšší, k čemuž obvykle součinnost a informace od dědiců nepotřebují. I dostupná česká literatura zmiňuje v souvislosti se ztrátou výhrady soupisu jenom zatajení části majetku a napovídá tomu i znění § 1681 odst. 1 OZ.[7]

 

c) Poměrné uspokojení dluhů při uplatnění výhrady soupisu

Dědic, který uplatnil výhradu soupisu pozůstalosti, má podle § 1713 OZ povinnost uspokojit všechny věřitele poměrně v takovém rozsahu, v jakém by věřitelé dosáhli uspokojení při likvidaci pozůstalosti, tedy podle jednotlivých skupin obsažených v § 273 ZŘS. Dědic tedy nemůže např. uspokojit pohledávku jen některého z věřitelů v plné výši odpovídající hodnotě pozůstalosti a vůči ostatním věřitelům se bránit tím, že pozůstalost je již vyčerpána. S ohledem na to, že při projednání pozůstalosti nemusí být známy všechny dluhy zůstavitele, může se dědic snadno dostat do situace, že bude muset hradit dluhy nově se přihlásivším věřitelům i nad rámec ceny nabytého dědictví.[8] Lze přitom mít za to, že úhrada provedená věřiteli na existující dluh nad rámec uspokojení, kterého by věřitel dosáhl při likvidaci pozůstalosti, není bezdůvodným obohacením. Jde totiž o plnění existujícího dluhu zůstavitele alespoň v podobě naturální obligace, ke kterému sice dědic nebyl povinen, avšak nelze dluh považovat za zaniklý, tedy nejde o plnění bez právního důvodu. O tom, že dluhy přesahující výši, kterou je dědic povinen uhradit, nezanikají, svědčí také to, že v případě nově najevo vyšlého majetku se nepochybně rozšiřuje povinnost dědice hradit dluhy o hodnotu nového majetku.

 

d) Vyhledání dluhů při uplatnění výhrady soupisu

Nebezpečí povinnosti hradit dluhy později se přihlásivších věřitelů i nad rámec ceny nabytého dědictví se dědic může účinně vyhnout vyhledáním dluhů zůstavitele podle § 1711 až 1713 OZ (svolání věřitelů podle § 174 ZŘS). V takovém případě soud uveřejní vyhlášku po dobu nejméně tří měsíců, kterou vyzve věřitele, aby ohlásili a doložili své pohledávky. Pokud se věřitel v uvedené lhůtě nepřihlásí, a zároveň o pohledávce dědic ani jinak nevěděl nebo pohledávka nebyla zajištěna, nemá právo na uhrazení pohledávky, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek. Pohledávkami, které lze považovat za dědicům známé, třebaže nebyly na výzvu přihlášeny, jsou mimo pohledávek patrných z pozůstalostního spisu např. pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení vedeného proti zůstaviteli. Zjevnou nevýhodou vyhledání dluhů zůstavitele je zdržení řízení o pozůstalosti nejméně o tři měsíce, avšak v případě nejistoty o dluzích zůstavitele je samotné uplatnění výhrady soupisu bez vyhledání dluhů dosti nejisté.

 

e) Omezení rozsahu povinnosti hradit dluhy při uplatnění výhrady soupisu

Uplatnilo-li výhradu soupisu pozůstalosti více dědiců, jsou za dluhy zavázáni společně a nerozdílně, avšak věřitel může po každém z nich požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu podle § 1707 OZ. Věřitel je tedy omezen v tom, jakou částku může po každém z dědiců požadovat. Není však vyloučeno, aby všichni věřitelé požadovali plnění po tom stejném dědici, pokud to bude v rámci hodnoty jeho dědického podílu. Vypořádání je pak otázkou vnitřního regresu mezi dědici.

Příklad: Pokud jsou tři dědicové, každý s podílem 50 000 Kč (dohromady 150 000 Kč), a šest věřitelů, každý s pohledávkou 20 000 Kč (dohromady 120 000 Kč), může každý z věřitelů požadovat celé plnění po dědici A, neboť dědicové jsou zavázáni společně a nerozdílně, tedy lze plnění požadovat po kterémkoli z nich, a zároveň jsou pohledávky každého jednotlivého věřitele vždy v rámci hodnoty dědického podílu nabytého dědicem A.

Příklad: Pokud jsou tři dědicové, každý s podílem 50 000 Kč (dohromady 150 000 Kč), a dva věřitelé, každý s pohledávkou 70 000 Kč (dohromady 140 000 Kč), může každý z věřitelů po dědici A požadovat plnění jen do výše 50 000 Kč, neboť dědicové jsou zavázáni společně a nerozdílně, tedy lze plnění požadovat po kterémkoli z nich, a zároveň je každý věřitel se svou pohledávkou omezen výší dědického podílu každého dědice, tedy zbývající část musí požadovat po jiném dědici.

Nejasná je formulace § 1707 OZ ohledně možnosti věřitele požadovat po dědici „plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu“. Část autorů zastává názor, že dědickým podílem je nutné rozumět hodnotu dědictví, kterou dědic skutečně z pozůstalosti nabyl.[9]

Příklad podle tohoto názoru: Pokud je hodnota dědictví 100 000 Kč a podle dohody o rozdělení pozůstalosti nabude dědic A dědictví v hodnotě 10 000 Kč a dědic B dědictví v hodnotě 90 000 Kč, může věřitel po dědici A požadovat plnění nejvýše v hodnotě 10 000 Kč a po dědici B až do výše 90 000 Kč.

Jiná část autorů má za to, že dědickým podílem je nutno rozumět hodnotu podílů, která na jednotlivé dědice připadá podle dědického titulu (zákonné podíly, rozdělení v závěti) bez ohledu na to, jak velké dědictví skutečně nabudou.[10]

Příklad podle tohoto názoru: Pokud je hodnota dědictví 100 000 Kč, dědí se podle stejně velkých zákonných podílů a podle dohody o rozdělení pozůstalosti nabude dědic A dědictví v hodnotě 10 000 Kč a dědic B dědictví v hodnotě 90 000 Kč, může věřitel po každém z dědiců požadovat plnění až do výše 50 000 Kč.

Lze najít argumenty pro i proti oběma názorům, ale spíše se lze přiklonit k názoru druhému, že rozhodující pro limitaci věřitele jsou dědické podíly dědiců vyplývající z dědického titulu, na základě kterého dochází k dědění. Je častou praxí, že při dědění podle zákona je k dědění povoláno několik dědiců, kteří všichni dědictví neodmítnou, ale dohodnou se o rozdělení dědictví tak, že vše nabývá jeden z nich a ostatní z dědictví nic nežádají. V takovém případě by se věřitel mohl uspokojit pouze na jednom z dědiců, namísto na několika dědicích, a tím by mohlo být postavení věřitele zhoršeno. Pro věřitele však nemůže být dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti závazná, stejně jako pro něj podle výslovného znění § 1699 odst. 1 OZ není závazná dohoda o tom, který z dědiců převezme jaký dluh, neboť věřitel není účastníkem řízení o pozůstalosti (vyjma likvidace nebo odloučení pozůstalosti), a není tedy ani stranou takových dohod, a konečně se mu ani nedoručuje usnesení o dědictví. Pokud přitom dědic neodmítne dědictví, tak třebaže z pozůstalosti nic nežádá, stává se neodmítnutím dědictví právním nástupcem zůstavitele, a s tím je spojena povinnost hradit dluhy zůstavitele. Tímto přístupem ovšem může být znevýhodněn i věřitel, neboť přestože dědic v důsledku dohody o rozdělení dědictví ve skutečnosti nabyl více, než činí jeho dědický podíl, je věřitel omezen právě jen do výše dědického podílu a po ostatních dědicích nemusí reálně nic vymoci, zejména pokud na základě dohody o rozdělení pozůstalosti nenabyli žádný nebo mizivý majetek. V takových případech ovšem lze mít za to, že se věřitel může domoci relativní neúčinnosti dohody o rozdělení pozůstalosti podle § 589 a násl. OZ, neboť dohoda o rozdělení pozůstalosti může zkracovat možnost věřitele (a to věřitele zůstavitele i věřitele dědice) uspokojit vykonatelnou pohledávku, ať už bude přijat první, nebo druhý názor na dělení povinnosti hradit dluhy mezi dědice. Odpovídal by tomu patrně i smysl a účel zákona, neboť zákonodárce oproti úpravě v OZ 1964 významně posílil postavení věřitelů ve vztahu k dědicům zakotvením solidární povinnosti dědiců za úhradu zůstavitelových dluhů.

Obdobný závěr by měl být učiněn také u dohody dědiců o výši dědických podílů nebo u vzdání se dědictví některým z dědiců ve prospěch jiného dědice (§ 1490 OZ).[11]

Značně problematické je v této souvislosti započtení na dědický podíl podle § 1662 a násl. OZ. Soud při potvrzení nabytí dědictví podle § 1692 odst. 2 OZ několika dědicům potvrdí i dědické podíly ve výši po případném započtení na dědický podíl a po započtení případných odkazů. Nutně nastává otázka, jak ustanovení interpretovat a zda započtení na dědický podíl má vliv na dělení povinnosti dědiců hradit dluhy. Lze mít za to, že při započtení se nemění dědické podíly jako takové, započtením se spíše pouze mění způsob rozdělení pozůstalosti mezi dědice, který by neměl mít vliv na třetí osoby,[12] podobně jako při dohodě o rozdělení pozůstalosti, a to zejména za situace, kdy i započtení je možné ovlivnit dohodou dědiců.[13] Pokud by např. dědili tři dědicové ze zákona rovným dílem a započtením na dědický podíl jednoho z nich by došlo k tomu, že by v důsledku toho z pozůstalosti reálně obdržel jenom dvacetinu její obvyklé ceny a tak by mu byl jeho dědický podíl podle § 1692 odst. 2 OZ potvrzen usnesením o dědictví, neznamená to přece, že by v případě dodatečného projednání nově objeveného dědictví měl na tomto nově objeveném majetku participovat opět pouze dvacetinou, ale uplatní se zde stále jeho původní třetinový dědický podíl ze zákona. Lze proto mít za to, že započtení pouze fakticky vyrovnává nepoměr mezi dědici vzniklý tím, že majetek některého z dědiců již byl ze strany zůstavitele zvětšen před smrtí, což ale není důvod pro snížení rozsahu povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele. Z povahy věci by se podobný závěr dal učinit i u tzv. vypořádání nadstandardních aktivit dědice podle § 1693 odst. 3 OZ, byť zde zákon také výslovně uvádí, že o výši vypořádání se zvýší dědický podíl. Je patrné, že vztah zápočtů, vypořádání nadstandardních aktivit dědiců a výše dědických podílů ke třetím osobám by měl být v budoucnu podroben větší pozornosti literatury.

Zajímavé srovnání nabízí rakouská právní úprava a tamější doktrína. Povinnost dědiců, kteří podali dědickou přihlášku s dobrodiním inventáře (obdoba výhrady soupisu pozůstalosti), hradit dluhy zůstavitele, reguluje § 821 ABGB. Původní znění tohoto ustanovení v českém překladu znělo: „Jestli spoludědicové užili právního dobrodiní soupisu, jsou před odevzdáním zavázáni podle § 550 věřitelům dědictví a odkazovníkům. Po odevzdání odpovídá každý jednotlivý i za břemena nepřevyšující podstatu dědictví jen podle poměru svého dědického podílu.“ Mezi rakouskými autory, podobně jako nyní v České republice, taktéž nebyla jasná otázka, zda pro povinnost dědiců hradit dluhy jsou rozhodující jejich dědické podíly vyplývající jim z dědické smlouvy, závěti nebo zákona, nebo podíl na dědictví, který dědic skutečně obdrží na základě rozdělení pozůstalosti. Názor, že rozhodující je výše, kterou dědicové skutečně z dědictví nabudou, zastával dlouhodobě zejména Rudolf Welser.[14] Opačný názor, že pro povinnost dědiců hradit dluhy je podstatná výše jejich dědických podílů, jaká pro ně vyplývá z dědického titulu, a ne podíl na dědictví, který jim skutečně připadne na základě rozdělení pozůstalosti, zastávali už ve 30. letech Josef Schell a z něho zjevně vycházející František Rouček.[15] V moderní době pak se k tomuto závěru přiklonili Bernhard Eccher a zejména Hansjörg Sailer a další autoři, a to právě s odůvodněním, že dohodou dědiců nelze měnit rozsah povinnosti hradit dluhy u jednotlivých dědiců a procesní riziko v neprospěch věřitelů.[16] Vzhledem k naprosté převaze právní teorie převzal tento názor i rakouský zákonodárce při dědickoprávní novelizaci rakouského občanského zákoníku ErbRÄG 2015 účinné od 1. 1. 2017, což jasně plyne z důvodové zprávy.[17] Názor je v současné době v literatuře již bezvýhradně přijímán. Vývoj v Rakousku je pro české poměry zajímavý především z důvodu, že i tamější zákonodárce při novelizaci právního předpisu vycházel z argumentace chránící zájem věřitelů před účinky dohody o rozdělení pozůstalosti.

V souvislosti s porovnáním českého a rakouského právního prostředí stojí za zmínku, že podle § 178 rakouského AußStrG[18] odevzdací listina vždy povinně obsahuje výrok o dědických podílech a jejich výši, zatímco české dědické usnesení takový výrok neobsahuje (srov. § 185 ZŘS). To by však nemělo věřiteli českého zůstavitele znemožňovat zjištění dědických podílů jednotlivých dědiců, a to i ve složitějších případech, kdy např. zůstavitel rozdělil v pořízení pro případ smrti pozůstalost po jednotlivých věcech, aniž uvedl dědické podíly. Z odůvodnění usnesení o dědictví by výše dědických podílů měla být patrná, má-li usnesení dostát požadavku přezkoumatelnosti (§ 157 odst. 2 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS), případně s pomocí protokolu o jednání a v něm uvedených obvyklých cen jednotlivých součástí pozůstalosti by i ve složitějších případech mělo být možné dědické podíly dopočítat.

 

f) Uplatnění výhrady soupisu jen některým z dědiců

Uplatnil-li výhradu soupisu jen některý z více dědiců, vztahuje se podle § 1705 OZ dobrodiní výhrady soupisu jen na něj, a nikoli též na dědice, kteří výhradu soupisu neuplatnili (ledaže jim výhrada soupisu svědčí ze zákona jako osobám pod zvláštní ochranou podle § 1685 odst. 2 OZ). V takovém případě všichni dědicové hradí dluhy společně a nerozdílně, ale jen povinnost dědice s výhradou soupisu je omezena výší jeho dědického podílu, a to nejen vůči věřiteli, ale i ve vnitřním spoludlužnickém vztahu zakládajícím vzájemný regres, ledaže bylo ujednáno něco jiného.

 

3. Konkrétní projevy povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele

Shora naznačená obecná východiska povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele se projeví v konkrétních situacích týkajících se vymáhání dluhu zůstavitele ze strany věřitele.

 

a) Ohledně dluhu zůstavitele probíhá řízení v době úmrtí zůstavitele

Zemřel-li zůstavitel jako dlužník, proti kterému bylo ještě za jeho života právo uplatněno žalobou ve sporném řízení (typicky žaloba o zaplacení peněžité částky), musí soud ve sporném řízení rozhodnout o právním nástupnictví podle § 107 OSŘ. Soud ve sporném řízení zpravidla řízení přeruší a vyčká skončení řízení o pozůstalosti, ve kterém dojde k potvrzení nabytí dědictví právním nástupcům zůstavitele. Poté soud rozhodne, s kým bude v řízení pokračovat. V rozhodnutí o procesním nástupnictví musí soud rovnou vymezit rozsah, ve kterém lze vůči právním nástupcům zůstavitele pokračovat, a ve zbytku řízení zastaví. Rozhodnutí o rozsahu, ve kterém lze povinnost vymáhat po dědici, musí být učiněno již při rozhodnutí o procesním nástupnictví a nelze ho nechat až na meritorní rozhodnutí ve věci.[19] Při rozhodování o procesním nástupnictví soud musí zohlednit všechny okolnosti, které mají vliv na limitaci povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele, tedy zda došlo k uplatnění výhrady soupisu a vyhledání dluhů, jaká byla výše aktiv a pasiv pozůstalosti, jaké jsou dědické podíly dědiců nebo v jakém rozsahu by byl věřitel uspokojen při likvidaci pozů­stalosti. Věřitel, který není vázán rozhodnutím o výši aktiv a pasiv pozůstalosti, může přitom prokázat, že hodnota aktiv pozůstalosti byla větší, než jaká byla zjištěna v řízení o pozůstalosti, což má vliv na rozsah povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele.

Soud při rozhodování o procesním nástupnictví vychází z okruhu dědiců zjištěného v řízení o pozůstalosti, neboť určení okruhu dědiců v usnesení o dědictví je závazné pro každého.[20] Je-li dědiců více, rozhodne soud o procesním nástupnictví ve vztahu ke každému z nich s vymezením, který z dědiců vstupuje do povinnosti zůstavitele v jaké části. Je-li dědic jen jeden, rozhodne soud o procesním nástupnictví v té části, ve které dědic má povinnost hradit dluh. Zhodnocení míry povinnosti dědice hradit dluh zůstavitele závisí především na tom, zda dědic uplatnil výhradu soupisu. Neuplatnil-li dědic výhradu soupisu pozůstalosti, vstupuje do povinnosti zůstavitele v celém rozsahu, více dědiců pak společně a nerozdílně. Uplatnil-li dědic výhradu soupisu pozůstalosti, vstupuje do povinnosti zůstavitele v té míře, v jaké by věřitel dosáhl uspokojení v rámci likvidace pozůstalosti, více dědiců pak společně a nerozdílně, každý však jen do výše ceny dědického podílu, který na něj připadá. Za účelem stanovení míry, ve které dědic do povinnosti zůstavitele vůči konkrétnímu věřiteli vstupuje, provede soud hypotetické rozvrhové usnesení podle § 273 ZŘS.

Příklad: Jediný dědic uplatnil výhradu soupisu a nabyl dědictví v ceně 100 000 Kč a v průběhu řízení o pozůstalosti byly zjištěny dluhy vůči věřiteli A ve výši 50 000 Kč, vůči věřiteli B ve výši 40 000 Kč a vůči věřiteli C ve výši 30 000 Kč, přičemž všechny tyto dluhy měly základ ve smlouvách o úvěru, a dále v řízení vypravitelka pohřbu uplatnila náklady pohřbu ve výši 20 000 Kč. Soud ve sporném řízení o zaplacení 50 000 Kč zahájeném žalobou podanou věřitelem A proti zůstaviteli nejprve zjistí, kdo je dědicem po zůstaviteli. Dále zjistí, že povinnost dědice hradit dluhy zůstavitele je limitována výhradou soupisu pozůstalosti, a provede hypotetické rozvrhové usnesení, na základě kterého dojde k závěru, že v pořadí první uspokojovanou pohledávkou podle § 273 odst. 1 písm. e) ZŘS jsou náklady pohřbu zůstavitele 20 000 Kč. Zbývající částka ceny dědictví 80 000 Kč tak připadá k úhradě ostatním věřitelům poměrně podle hodnoty jejich pohledávek, neboť se jedná o pohledávky ve stejné skupině podle § 273 odst. 1 písm. i) ZŘS. Takto na věřitele A připadá 41,667 %, na věřitele B připadá 33,333 % a na věřitele C připadá 25 % zbývající částky.[21] Dědic tedy vstupuje do řízení o zaplacení částky 50 000 Kč vůči věřiteli A v rozsahu 33 334 Kč a ve zbývajícím rozsahu 16 666 Kč soud sporné řízení zastaví, neboť v tomto rozsahu není dědic povinen hradit dluhy zůstavitele, a nelze s ním tedy v tomto rozsahu v řízení pokračovat.

Uvedený postup může být dále modifikován, pokud dědic navrhl vyhledání dluhů a věřitel, který podal žalobu proti zůstaviteli, se se svou pohledávkou na výzvu nepřihlásil a dědic o ní ani jinak nevěděl. Pokud by byla pozůstalost vyčerpána přihlášenými pohledávkami, neměl by věřitel právo na uspokojení a soud by sporné řízení v celém rozsahu zastavil.

Dále může dojít k tomu, že věřitel prokáže, že cena pozůstalosti je vyšší, než jak byla zjištěna v řízení o pozůstalosti. V takovém případě se provede hypotetické rozvrhové usnesení při zohlednění skutečně prokázané ceny pozů­stalosti.

Bude-li však v průběhu řízení o pozůstalosti nařízena likvidace pozůstalosti, uplatní se zvláštní postup podle § 229 ZŘS a na místě zůstavitele (případně na místě toho, kdo spravoval pozůstalost) se dnem vyvěšení usnesení o nařízení likvidace na úřední desce soudu stává účastníkem řízení likvidační správce. Notář jako soudní komisař podle § 100 odst. 4 ZŘS nemůže vystupovat na místě zůstavitele nebo osob, které dosud spravovaly pozůstalost, jako účastník občanského soudního řízení nebo jiného řízení, jehož předmětem jsou majetek nebo pasiva likvidační podstaty, takové oprávnění je svěřeno jen likvidačnímu správci. Pokud tedy likvidační správce nebyl jmenován, musí soud ve sporném řízení přerušit řízení a vyčkat jmenování likvidačního správce podle § 197 ZŘS. Likvidační správce se pak stane účastníkem řízení dnem, kterým byl jmenován. Z podstaty věci není možné, aby v těchto případech soud ve sporném řízení o dluhu zůstavitele uložil likvidačnímu správci povinnost k plnění. O pasivech likvidační podstaty smí být rozhodnuto pouze určením základu nebo výše práva, které bylo předmětem řízení, tedy výrok rozsudku sporného soudu bude znít na určení, že žalobce měl k datu zůstavitelovy smrti vůči zůstaviteli pohledávku v určité výši.[22]

 

b) Ohledně dluhu zůstavitele je řízení zahájeno po smrti zůstavitele před skončením řízení o pozůstalosti

Řízení týkající se dluhu zůstavitele zahájené žalobou podanou věřitelem může být zahájeno také v průběhu řízení o pozůstalosti. Přestože se promlčecí doba u dluhů zůstavitele podle § 643 odst. 1 OZ prodlužuje tak, že neskončí dříve než uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici potvrzeno nabytí dědictví,[23] může se věřitel svého práva domáhat i před potvrzením nabytí dědictví. V průběhu řízení o pozůstalosti se však lze podle § 1703 OZ domáhat úhrady dluhu zůstavitele jen vůči správci pozůstalosti a jen z majetku pozůstalosti. Jako žalovaná tak bude v žalobě označena osoba spravující pozůstalost, obdobně jako může být žalovaným insolvenční správce.[24] Není-li známo, kdo spravuje pozůstalost, nemůže to být překážkou pro podání žaloby k vymožení dluhu zůstavitele, ale je možné za žalované označit buď neznámé dědice zůstavitele, nebo neznámé osoby spravující pozůstalost zůstavitele.[25]

Osobou spravující pozůstalost podle § 1677 OZ je především správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti jmenovaný zůstavitelem v pořízení pro případ smrti. Není-li taková osoba zůstavitelem povolána, spravuje pozůstalost dědic nebo všichni dědicové. Pokud je to potřebné, jmenuje soud správce pozůstalosti podle § 157 ZŘS. Jedním z případů, kdy bude jmenování správce pozůstalosti potřebné, bude právě případ žaloby podané k vymožení dluhu zůstavitele, pokud ještě není najisto postaven okruh dědiců, případně dědicové nejsou schopni pozůstalost spravovat. Není vyloučeno ani jmenování správce pozů­stalosti i v případě, že okruh dědiců je znám, to zpravidla na návrh dědiců.

Správce pozůstalosti vykonává prostou správu pozůstalosti podle § 1678 odst. 1 OZ, tedy má zejména pečovat o udržení majetku. Nakládání s majetkem nad rámec pros­té správy zásadně podléhá souhlasu všech dědiců nebo soudu (notáře). Případné uspokojení pohledávek věřitelů vůči zůstaviteli v průběhu řízení o pozůstalosti tak bude podléhat schválení dědiců či soudu podle § 1679 OZ a § 161 ZŘS.

Pokud je v řízení o pozůstalosti potvrzeno nabytí dědictví dědicům dříve, než je skončeno sporné řízení zahájené proti správci pozůstalosti k vymožení dluhu zůstavitele, musí soud ve sporném řízení rozhodnout o procesním nástupnictví dědiců místo původně žalované osoby spravující pozůstalost. Podle § 188 písm. b) ZŘS právní mocí rozhodnutí o dědictví zaniká správa pozůstalosti, proto by ve sporném řízení měli vystupovat dědicové zůstavitele. Při rozhodování o tom, v jakém rozsahu který z dědiců vstupuje do povinnosti zůstavitele k úhradě dluhu, soud zohlední, zda došlo k uplatnění výhrady soupisu a vyhledání dluhů, jaká byla výše aktiv a pasiv pozůstalosti, jaké jsou dědické podíly dědiců nebo v jakém rozsahu by byl věřitel uspokojen při likvidaci pozůstalosti (viz výše).

 

c) Ohledně dluhu zůstavitele je řízení zahájeno po smrti zůstavitele po skončení řízení o pozůstalosti

Po skončení řízení o pozůstalosti, ve kterém bylo potvrzeno nabytí dědictví dědicům, je povinností dědiců hradit dluhy zůstavitele a věřitel může plnění vymáhat přímo po dědicích. Vyzve-li věřitel dědice k plnění, je na dědici, aby vůči věřiteli namítl omezení vyplývající z uplatnění výhrady soupisu a případně vyhledání dluhů, byly-li tyto instituty dědicem využity.

Příklad: Dědictví v hodnotě 100 000 Kč nabyli dědicové 1 a 2 se stejnými dědickými podíly podle zákonné dědické posloupnosti, kteří oba uplatnili výhradu soupisu pozů­stalosti a požádali o vyhledání dluhů. V době řízení o pozůstalosti byli známi věřitel A s pohledávkou 40 000 Kč, věřitel B s pohledávkou 20 000 Kč a dědic 1 hradil náklady pohřbu zůstavitele 20 000 Kč. Na výzvu věřitelům se přihlásil věřitel C s pohledávkou 10 000 Kč. Dědicové se na rozdělení dědictví dohodli tak, že dědic 1 nabyl částku 70 000 Kč a dědic 2 nabyl částku 30 000 Kč. Po skončení řízení věřitel A uplatnil svou pohledávku 40 000 Kč vůči dědici 2 a věřitelé B a C uplatnili své pohledávky 20 000 Kč a 10 000 Kč vůči dědici 1. Dědicové si spočítali, že celkové dluhy činí 90 000 Kč (tj. dluhy vůči věřitelům A, B, a C a náklady pohřbu) a při hodnotě majetku 100 000 Kč jsou povinni tyto dluhy uhradit v plné výši. Zároveň si dědicové jsou vědomi toho, že hradí dluhy společně a nerozdílně, tedy věřitel může po kterémkoli z nich požadovat úhradu svého dluhu, a to do výše dědického podílu toho kterého dědice. Dědické podíly dědiců podle zákonné dědické posloupnosti jsou přitom stejné, tedy bez ohledu na dohodu o rozdělení dědictví je každý z dědiců povinen hradit dluh každého z věřitelů až do výše 50 000 Kč. Dědic 1 i dědic 2 tedy uhradili v plné výši dluhy, které po každém z nich věřitelé požadovali, přičemž s ohledem na vnitřní dohodu o rozdělení dědictví pak dědic 1 dědicovi 2 uhradil 10 000 Kč (tj. částku, kterou dědic 2 uhradil věřiteli A nad rámec toho, co z dědictví podle dohody dědiců obdržel). Následně se přihlásil věřitel D, který po dědici 2 požadoval úhradu dluhu 20 000 Kč. Dědic 2 pak provedl výpočet, kolik by věřitel D obdržel při likvidaci pozůstalosti, a dospěl k závěru, že podíl věřitele D by činil 14 224 Kč (přednostní pohledávka nákladů pohřbu 20 000 Kč, tedy k rozdělení mezi věřitele zbývá 80 000 Kč a takto na věřitele A s pohledávkou 40 000 Kč vychází 44,444 % s částkou 35 555 Kč, na věřitele B s pohledávkou 20 000 Kč vychází 22,222 % s částkou 17 778 Kč, na věřitele C s pohledávkou 10 000 Kč vychází 11,111 % s částkou 8 889 Kč a na věřitele D s pohledávkou 20 000 Kč vychází 22,222 % s částkou 17 778 Kč), avšak s ohledem na to, že pozůstalost již byla částečně vyčerpána věřiteli, kteří se přihlásili na výzvu soudu, a v pozůstalosti tak zbývá pouze 10 000 Kč, vyplatil dědic 2 věřiteli D právě částku 10 000 Kč (a s ohledem na vnitřní dohodu dědiců tuto částku dědic 2 následně obdržel od dědice 1). Ve zbylém rozsahu nejsou dědicové povinni pohledávku věřitele D hradit. Stejně tak dědicové již nejsou povinni hradit pohledávku 10 000 Kč věřitele E, pokud by se přihlásil až po věřiteli D. I nad rámec omezení daného výhradou soupisu by však byli dědicové povinni hradit případnou pohledávku, která jim byla známa již v průběhu řízení o pozůstalosti, a to v rozsahu, v jaké by byla uspokojena v likvidaci pozůstalosti.

Pokud by věřitel po skončení řízení o pozůstalosti chtěl svou pohledávku vymáhat ve sporném řízení, jsou pasivně legitimováni všichni dědicové, resp. kterýkoli z nich, neboť jsou zavázáni společně a nerozdílně. V případě, že některý z dědiců uplatnil výhradu soupisu pozůstalosti, nemůže být věřitel v řízení úspěšný v částce, která přesahuje dědický podíl žalovaného dědice. Oproti případu řízení zahájeného před smrtí zůstavitele, ve kterém se rozhoduje o procesním nástupnictví, je však v případě zahájení řízení k vymožení dluhu až po skončení řízení o pozůstalosti otázka rozsahu povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele řešena jako meritorní.

 

d) Dluh zůstavitele je vymáhán v exekučním řízení

Bylo-li k vymožení dluhu zůstavitele ještě před jeho smrtí zahájeno exekuční řízení nebo řízení o soudním výkonu rozhodnutí, nepřerušují se tato řízení smrtí zůstavitele podle § 35 odst. 5 EŘ a § 254 odst. 2 OSŘ. Soudní exekutor či soud podle § 1703 OZ může pokračovat ve vymáhání povinnosti zůstavitele vůči správci pozůstalosti, a to jen z majetku pozůstalosti.[26] V případě provádění exekuce z majetku pozůstalosti však je nebezpečí, že jeden z věřitelů vyčerpá pozůstalost na úhradu své pohledávky, a nedostane se proto na ostatní věřitele. Takovému následku lze zabránit především vyhledáním dluhů zůstavitele podle § 1711 a násl. OZ a § 174 ZŘS, neboť do skončení lhůty k přihlášení pohledávek nemá osoba spravující pozůstalost nebo dědic povinnost uspokojovat věřitele. Proti případnému provádění exekuce nebo výkonu rozhodnutí před skončením lhůty k vyhledání dluhů by tak bylo možné namítat probíhající zjišťování dluhů a navazující omezení povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele podle § 1706 a 1707 OZ.[27] Exekuci nebo výkon rozhodnutí postihující majetek likvidační podstaty nelze podle § 198 odst. 1 ZŘS provádět také od okamžiku vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti se taková exekuční řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí zastavují.

Má-li být v exekučním řízení nebo v řízení o výkon rozhodnutí pokračováno s dědici, neboť po potvrzení nabytí dědictví splývá pozůstalostní majetek s majetkem dědice, vyčká soudní exekutor nebo soud skončení řízení o pozůstalosti a podle usnesení o dědictví určí okruh právních nástupců zůstavitele jako povinného, se kterými bude v řízení pokračovat. Při rozhodování o procesním nástupnictví soudní exekutor nebo soud zohlední, zda došlo k uplatnění výhrady soupisu a vyhledání dluhů, jaká byla výše aktiv a pasiv pozůstalosti, jaké jsou dědické podíly dědiců nebo v jakém rozsahu by byl věřitel uspokojen při likvidaci pozůstalosti. Postupuje jako soud ve sporném řízení (viz výše).

 

Závěr

Povinnost dědiců hradit dluhy zůstavitele je podle současné úpravy zásadně neomezená a lze ji limitovat uplatněním výhrady soupisu pozůstalosti. Uplatní-li více dědiců výhradu soupisu, je jejich povinnost hradit dluhy omezena do výše nabytého dědictví, přičemž se z nich stávají solidární dlužníci. Po každém z dědiců ale může věřitel požadovat plnění jen do výše jeho dědického podílu. Podle názoru autorů se jedná o dědický podíl, který dědici náleží podle dědického titulu, bez ohledu na vnitřní dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti nebo o rozdělení konkrétních dluhů, dohody o výši dědických podílů či vzdání se dědictví. Podobně by se nejspíše mělo posuzovat i započtení na dědický podíl a vypořádání nadstandardních aktivit dědice podle § 1693 odst. 3 OZ, i když ze zákonných ustanovení by na první pohled mohl plynout jiný závěr. V tomto ohledu se autoři rozcházejí s dosud publikovanými závěry české literatury, avšak takové závěry se nabízejí, mají-li být chráněny zájmy věřitelů v souladu s celkovým posílením jejich práv ve vztahu k dědicům proti minulé právní úpravě. Svědčí jim i vývoj obdobné právní úpravy a závěry většinové literatury v Rakousku. Vhodné pro stanovení rozsahu povinnosti každého dědice k úhradě dluhů je uvedení výše dědického podílu, která na každého dědice připadá podle dědického titulu, v odůvodnění usnesení o dědictví, což je však také předpokladem přezkoumatelnosti takového usnesení.

Ani uplatnění výhrady soupisu však samo o sobě nemusí být dostatečnou obranou před předluženým dědictvím, neboť věřitelé musejí být uspokojeni v takovém poměru, v jakém by dosáhli uspokojení při likvidaci pozůstalosti. To pro dědice, kteří nemusí mít přehled o počtu a rozsahu zůstavitelových dluhů, může být nesnadným úkolem a mohou se lehce dopustit zkrácení některého věřitele proti ostatním. Zkrácený věřitel by se pak mohl domáhat poměrného uspokojení své pohledávky i nad rámec obvyklé ceny dědictví. Je proto vhodné navrhnout svolání věřitelů, aby dědicové eliminovali nároky věřitelů přihlásivších se po lhůtě, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením pohledávek ohlášených včas.

Mají-li se dědicové stát procesními nástupci zůstavitele v řízení o dluhu zůstavitele, musí soud už v rozhodnutí o procesním nástupnictví vymezit, v jakém rozsahu je dědic povinen hradit dluhy zůstavitele. Zohlední přitom všechny okolnosti, které mají vliv na limitaci povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele, tedy zda došlo k uplatnění výhrady soupisu a vyhledání dluhů, jaká byla výše aktiv a pasiv pozůstalosti, jaké jsou dědické podíly dědiců a v jakém rozsahu by byl věřitel uspokojen při likvidaci pozůstalosti. Je nasnadě, že takový požadavek není pro soud jednoduchým úkolem. Byla-li pak nařízena likvidace pozůstalosti, vystupuje v řízení na místě zůstavitele likvidační správce, kterému však nelze uložit povinnost k plnění a soud smí rozhodnout pouze určovacím výrokem o základu nebo výši žalobcova práva.

Pokud věřitel podá žalobu o plnění zůstavitelova dluhu v průběhu řízení o pozůstalosti, pak do skončení pozů­stalostního řízení vystupuje v procesní roli žalovaného osoba spravující pozůstalost a věřitel se může domáhat uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Po skončení řízení o pozůstalosti jsou pasivně legitimováni všichni dědicové či kterýkoliv z nich. Exekuční řízení nebo výkon rozhodnutí se smrtí povinného nepřerušují, ale jsou prováděny nadále vůči správci pozůstalosti, přičemž postihován může být pouze majetek tvořící pozůstalost. Po skončení pozůstalostního řízení bude exekutor nucen rozhodnout o procesním nástupnictví v souladu s určením okruhu dědiců povinného v rozhodnutí o dědictví. Stejně jako soud v nalézacím řízení sporném však bude muset ve svém rozhodnutí zohlednit všechny okolnosti, které mají vliv na limitaci povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele.