K právu na vypořádání dědice podle § 1693 odst. 3 ObčZ ještě jednou, aneb co s ním?

JUDr. Miloslav Jindřich

V § 1693 odst. 3 ObčZ je zaveden zvláštní institut, který ve smyslu zákonného textu spočívá v právu dědice požadovat na ostatních dědicích vyrovnání jeho zásluh z důvodu jeho starání se o zůstavitele, anebo jeho přispění k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku. V důsledku toho, jak se toto právo realizuje, jde ve své podstatě o právo na zvýšení dědického podílu takového dědice na úkor dědiců ostatních.

V časopisu Ad Notam 2021, č. 3, byl publikován článek „Vypořádání nadstandardních aktivit (zákonných) dědiců (ke smyslu výkladu § 1693 odst. 3 OZ)“. Jeho autoři[1] konstatují, že tento „nový institut vyvolává řadu otázek – jak teoretických (koncepčních), tak praktických (výkladových)“, a některé z těchto otázek vybírají a nabízejí výklad problémů, které z právní úpravy plynou. Sice nabádají ke zdrženlivosti v přístupu k tomuto institutu a k výjimečnosti jeho uplatnění v řízení o pozůstalosti „s ohledem na autonomii vůle zůstavitele“ a s důrazem na „nespornost notářské agendy“ při konstatování, že „je do ní vnášen sporný prvek“, avšak k jeho aplikaci nabízejí výklad značně extenzivní, který s takovým apelem nekoresponduje.

Nutno konstatovat, že jde o institut netradiční, zcela nový, historicky neprověřený, i z pohledu jiných právních řádů zcela výjimečný, importovaný z německého práva,[2] do něhož byl vložen v roce 1969, což je relativně nedávno, navíc jako právo jen potomků zůstavitele, nikoli ostatních zákonných dědiců, jako je tomu u nás. Jeho kusá právní úprava přináší mnohé otázky nejen vnímané ve zmíněném článku v Ad Notam 2021, č. 3, přirozeně dosud nevyjasněné odbornou diskusí a výkladově neřešené judikaturou, když navíc sám o sobě má tento institut značný potenciál vyvolávat spory mezi dědici. Již z těchto důvodů lze mít za to, že je třeba ho vykládat naopak restriktivně, a působit tím k tomu, aby jeho uplatnění přicházelo v úvahu skutečně jen zcela výjimečně. Např. je třeba považovat za relevantní aktivity dědice opravňující ho k uplatnění práva na vypořádání skutečně jen takové, které odpovídají svou povahou zúženě pojímanému rozsahu obecně vymezenému v zákonném textu s tím, že se mají vztahovat jen k zůstaviteli a jeho majetku a že musí pocházet jen od dědice, který je koná na svůj účet. Zde nabízenému zužujícímu výkladu institutu odporují mnohé závěry ve zmíněném článku, např. právě výklad opírající se v zájmu rodinné solidarity o široké pojetí principu reprezentace v tom smyslu, že by se měly započítat oprávněnému dědici do výše vypořádání i jeho starání se o osoby blízké zůstaviteli a o jejich majetek, jakož i starost a péče osob blízkých dědici o zůstavitele a jeho majetek.[3] Je třeba též uvést, že komplikovanou problematiku institutu práva na vypořádání umocňuje aktivistická úprava v procesním předpisu, která zbytečně v § 185 odst. 3 písm. a) ZŘS zavádí rozhodování „o návrhu dědice ze zákonné dědické posloupnosti na vypořádání podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku“, až je zjevné, že právo na vypořádání by se mělo řešit, obdobně jako právo na započtení na dědický podíl podle § 1662 a násl. ObčZ, jen jako předběžná otázka při stanovení dědických podílů, čemuž odpovídá i právní úprava v § 1693 odst. 3 větě druhé text za středníkem ObčZ.

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, jeví se vhodné tímto článkem se k problematice institutu práva na vypořádání dědice podle § 1693 odst. 3 ObčZ znovu vrátit, a to nejen z důvodu reakce na článek v Ad Notam, 2021, č. 3.

1. Institut jen pro dědění podle zákonné dědické posloupnosti

1.1.
Právo na vypořádání jako právo jen dědice zákonného

Právo na vypořádání zásluh dědice lze uplatnit jen v případě „dědí-li se podle zákonné dědické posloupnosti“. Z toho plyne, že jen dědic zákonný má právo požadovat vypořádání a jen na ostatních dědicích zákonných.[4], [5]

Omezení použití tohoto institutu jen na dědění podle zákonné dědické posloupnosti je zcela zřejmé a je zdůrazněno v důvodové zprávě.[6] Nelze se proto ztotožnit s názorem, že právo na vypořádání má i dědic povolaný k dědění zůstavitelem závětí nebo dědickou smlouvou, neboť takovým výkladem je nalézáno právo způsobem contra legem.[7] Není tedy možný ani zúžený výklad, podle kterého by dědic k dědění povolaný zůstavitelem mohl požadovat vypořádání jen na dědicích zákonných,[8] bude-li se dědit jak podle testamentární, příp. smluvené dědické posloupnosti, tak podle posloupnosti intestátní. Z logického výkladu zákonného textu, je zřejmé, že „dědicem“ a „ostatními dědici“ se rozumí dědici zákonní, z čehož plyne, že dědici opírající své dědické právo jen o závěť nebo dědickou smlouvu nemohou být oprávněnými dědici a také ani dědici, na nichž lze vypořádání požadovat.

1.2.

Právo na vypořádání při dědění nejen podle zákonné dědické posloupnosti

Dědí-li se v kombinaci intestátní posloupnosti s posloupností testamentární nebo smluvenou, nepochybně nelze ani v takovém případě požadovat vypořádání na dědicích, jejichž dědickým titulem je jen závěť nebo dědická smlouva. Není však zřejmé, zda je právo omezeno jen na případ, dědí-li se podle intestátní posloupnosti celá pozůstalost, tedy dědí-li podle této posloupnosti všichni dědici,[9] nebo zda při kombinaci posloupností dědic zákonný, tedy dědic té části pozůstalosti, o které zůstavitel nepořídil, má právo požadovat vypořádání na případných ostatních dědicích zákonných.

Podle důvodové zprávy „pořídí-li zůstavitel pro případ své smrti, vychází se z toho, že při povolání dědiců vzal i tyto skutečnosti v úvahu“. Je-li zdůvodněno zavedení práva na vypořádání pouze pro zákonnou posloupnost jen takto, nabízí se, že se zavádí skutečně jen pro ten případ, že se podle této posloupnosti dědí pozůstalost celá. Pořídil-li totiž zůstavitel pro případ smrti, lhostejno, že třeba jen tak, že povolal dědice k dědění jen části pozůstalosti a jen některé ze zákonných dědiců nebo žádné, měl možnost vzít v úvahu případné skutečnosti, umožňující uplatnit dědici právo na vypořádání a buď zvýhodnil oprávněného dědice v tomto smyslu, nebo nikoli. Má-li však zákonná dědická posloupnost vyjadřovat představu společnosti o dědění vtělenou do zákona pro případ, že zůstavitel aktivně sám jinou vůli o dědění neprojeví, k čemuž se lze přiklonit, měl by být její režim uplatněn v plné šíři, byť se podle ní bude dědit jen část pozůstalosti. Z tohoto důvodu by měl mít zákonný dědic, který tuto část pozůstalosti má dědit vedle ostatních zákonných dědiců, i v tomto případě právo na vypořádání jeho zásluh o zůstavitele a jeho majetek, neboť tato část pozůstalosti „se dědí podle zákonné dědické posloupnosti“. V takovém případě však lze požadovat vypořádání jen na ostatních zákonných dědicích, kteří dědí podle zákonné posloupnosti vedle něho tu část pozůstalosti, o které zůstavitel nepořídil, a ve smyslu zákonného textu ve výši přiměřené hodnotě jen této části pozůstalosti.

Jestliže bude konkrétní majetek, k jehož udržení nebo zvětšení relevantními aktivitami zákonný dědic přispěl, nebo majetek z tohoto majetku transformovaný náležet do pozůstalosti, měly by se při určení výše vypořádání vzít v úvahu zřejmě jen aktivity ohledně majetku náležejícího do té části pozůstalosti, která se bude dědit podle zákonné dědické posloupnosti. Opírá-li se právo na vypořádání o aktivity týkající se udržení a zvětšení majetku zůstavitele, nestanoví se, že by se měl takový konkrétní majetek dochovat do smrti zůstavitele, že by měl náležet do pozů­stalosti, i když z použitého slova „udržení“ místo „udržování“ lze snad dovodit, že se to zřejmě předpokládá. Nicméně lze mít za to, že dochování se takového majetku do smrti zůstavitele pro právo požadovat vypořádání z důvodu zásluh o jeho zvětšení nebo udržení není podmínkou. Nedochoval-li se, tak o něm nebylo pořízeno, a proto, bude-li se dědit alespoň část pozůstalosti podle zákonné posloupnosti, bude třeba přihlédnout i k aktivitám dědice uplatňujícího právo na vypořádání týkající se udržení a zvětšení i majetku do smrti zůstavitele nedochovaného.

1.3. Může zůstavitel právo na vypořádání podmínit nebo i zakázat?

I když zůstavitel nenastolí testamentární nebo smluvenou dědickou posloupnost, může zasahovat i do intestátního dědění, avšak je třeba mít za to, že jen v zákonem vymezených případech a vymezenými právními jednáními, pro která je stanovena i jejich forma.

Právo požadovat vypořádání je spojené se zákonným dědickým právem, a tak při intestátním dědění zůstavitel právním jednáním, kterým vyloučí zákonného dědice z dědění (prohlášení o vydědění, negativní závěť), zbaví ho i práva požadovat vypořádání, neboť pak taková osoba není dědicem. Tento důsledek je zřejmý. Vzniká však otázka, zda při ponechání zákonného dědického práva může být opatřením zůstavitele dědici odejmuto, příp. podmíněno, jen právo požadovat vypořádání. Může-li zůstavitel, který nepořídil závěť nebo neuzavřel dědickou smlouvu, a tedy nenastolil jinou dědickou posloupnost, zasahovat do intestátního dědění jen v zákoně výslovně vyjmenovanými opatřeními, je zřejmé, že oprávněnému dědici jen svým právním jednáním pouze právo na vypořádání odejmout nemůže. Nemůže „zakázat aplikaci § 1693 odst. 3“.[10] Lze se důvodně domnívat, že k tomu, aby to bylo možné, bylo by třeba, aby v zákoně bylo umožněno zůstaviteli tento zákaz učinit výslovnou normou a byla stanovena forma takového právního jednání, obdobně jako je tomu v § 1663, umožňujícím zůstaviteli naopak přikázat započtení na dědický podíl. Je třeba ale zdůraznit, že také při započtení na dědický podíl se ne­umožňuje zůstaviteli, aby zakázal provést započtení podle § 1664 ObčZ, tedy aby zakázal aplikaci § 1664 ObčZ, resp. také zde není tato možnost normována.

Zůstavitel však může dědici přikázat, aby něco konal nebo aby se konání zdržel. I když právní úprava o příkazu předpokládá jeho uplatnění při testamentární dědické posloupnosti, neboť je považován za vedlejší doložku závěti a tomu odpovídá i jeho systematické zařazení, je nepochybně možné, aby zůstavitel příkaz učinil ve formě dovětku o příkazu podle § 1498 ObčZ i zákonnému dědici, dědí-li se podle zákonné posloupnosti, neboť mu ve smyslu § 1569 ObčZ „něco zůstavil“.[11] Nabízí se tedy možnost intestátním dovětkem přikázat oprávněnému dědici, aby nepožadoval na ostatních dědicích vypořádání. Přikazuje se však vždy dědici, aby něco konal nebo nekonal, a proto nelze příkazem zakázat aplikování určité právní úpravy. Z toho plyne, že oprávněný dědic smrtí zůstavitele s dědickým právem právo požadovat na ostatních dědicích vypořádání jeho zásluh nabude i přes příkaz zůstavitele, aby ho nepožadoval. Bude na něm, zda příkaz splní nebo zda o vypořádání požádá. Do důsledku vzato, požádá-li o vypořádání, resp. podle § 185 odst. 3 písm. a) ZŘS navrhne vypořádání, ač zůstavitel přikázal, aby tak nečinil, pak by měl ve smyslu § 1569 odst. 1 již samotným návrhem pozbýt i dědické právo („zůstavení práva se zmaří“) a s ním i právo na vypořádání, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli ohledně důsledku takového jednání dědice.

Intestátním dovětkem může zůstavitel přikazovat nebo zakazovat zákonnému dědici v podstatě cokoli. Je však možné zákaz požadovat vypořádání chápat jako jakýkoli jiný příkaz, když tímto příkazem zůstavitel ve svém důsledku zbavuje dědice jeho práva určeného zákonem, a ovlivňuje tak výslednou výši dědických podílů jinak než závětí nebo dědickou smlouvou, anebo výslovně v § 1663 ObčZ umožněným příkazem k započtení na dědický podíl? Lze mít za to, že nikoli. Bylo-li by tomu tak, tak i v případě započtení na dědický podíl by bylo možno intestátním dovětkem zakázat zákonnému dědici požadovat započtení na dědický podíl jiného dědice podle § 1664 ObčZ nebo naopak přikázat, aby takové započtení požadoval. Lze mít také za to, že pro výklad, že je možné zakázat právo na vypořádání intestátním dovětkem o příkazu, natož jiným právním jednáním zůstavitele, nemůže být použita analogie v souvislosti se zásahem do intestátního dědění právním jednáním zůstavitele podle § 1663 ObčZ. V tomto případě nejde o běžný příkaz dědici, aby něco konal nebo nekonal. Jedná se o zvláštní institut s výslovně stanovenou formou, jehož smyslem je stanovit, že započtení na dědický podíl není, až na výjimku podle § 1664 ObčZ, v zásadě možné a naopak přikáže-li tak zůstavitel, započtení se provést musí („započtení se provede“), i když ho žádný dědic nepožaduje. Musí ho provést soudní komisař. Musí-li být v tomto případě pro prosazení vůle zůstavitele takový zvláštní příkaz výslovně upraven, musela by být i výslovná zvláštní úprava pro zákaz použití § 1664 ObčZ, resp. pro zákaz požadovat započtení na dědický podíl jiného dědice, měl-li by takové právo zůstavitel mít. Jelikož tomu tak není, tak takové právo nemá. Z tohoto důvodu nelze dovozovat ani jeho právo zakázat použití právní úpravy o právu na vypořádání, resp. zakázat požadování vypořádání, jestliže také v tomto případě zvláštní úprava takového zákazu chybí. Je také zřejmé, že zůstavitel nemůže podmiňovat možnost požadovat právo na vypořádání jím určenými podmínkami, neboť i tento zásah zůstavitele do intestátního dědění není normován.

2. Povaha práva na vypořádání

2.1. Spojení práva na vypořádání s dědickým právem

Právo na vypořádání zásluh dědice je právem spojeným s dědickým právem, kterým je podmíněno. V důsledku toho právo nemá ten, kdo jako presumptivní dědic předepsané aktivity činil, avšak dědické právo nenabyl z důvodu, že dědictví odmítl, byl vyděděn nebo byl vyloučen z dědického práva pro dědickou nezpůsobilost. Odmítl-li dědictví s výhradou povinného dílu, nelze jeho aktivity zohlednit ani při výpočtu jeho povinného dílu,[12] neboť právo na vypořádání je vázáno na dědické právo zákonného dědice, které v tomto případě nemá. Z tohoto důvodu nelze zohlednit aktivity ani opominutého nepominutelného dědice při výpočtu jeho povinného dílu, neboť není dědicem, a tudíž mu právo na vypořádání nevzniklo. Zcizí-li dědictví nebo se ho vzdá (zcizením dědictví a vzdáním se dědictví je třeba rozumět zcizení dědického práva[13] a vzdání se dědického práva) dědic mající právo na vypořádání, tedy právo na navýšení dědického podílu o výši vypořádání, toto právo nezanikne. Přejde na nabyvatele, neboť nabyvatel vstupuje do všech práv zcizitele spojených s dědickým právem, a tedy je namísto zcizitele oprávněn požadovat vypořádání zásluh zcizitele jako původního oprávněného dědice. To platí i pro jiného dědice, v jehož prospěch se oprávněný dědic vzdal dědictví, resp. dědického práva. V případě zcizení a vzdání se dědického práva tímto dědicem byly totiž u tohoto dědice splněny oba předpoklady pro právo na vypořádání, kterými je předepsaná aktivita vůči zůstaviteli nebo jeho majetku a nabytí dědického práva. Právo na vypořádání je sice spojené s dědickým právem, ale není jeho částí. Zcizující dědic si proto nemůže oddělit právo na vypořádání od dědického práva, ponechat si ho a zcizit jen dědické právo. Taktéž nemůže zcizit právo na vypořádání samotné a ani se ho takto vzdát, byť není právem osobní povahy. Ostatně brání tomu i způsob jeho realizace jeho promítnutím do dědických podílů.

2.2. Právo na vypořádání a dědění právem reprezentace

V případě zákonné dědické posloupnosti se uplatňuje princip formální reprezentace. Především jde-li o dědění, a to tak, že do dědického podílu, uvolněného tím, že nedědí v první třídě dědiců dítě zůstavitele, ve třetí třídě dědiců sourozenec zůstavitele a v šesté třídě dědiců prarodiče zůstavitele, nastupují právem reprezentace jejich děti, přičemž v první třídě, nedědí-li dítě, tak postupně i jeho další potomci. Dědický podíl tak nepřirůstá ostatním dědicům určeným k dědění v těchto třídách dědiců, příp. dědicům v následných třídách, není-li v příslušné třídě dědiců jiný dědic.

Princip reprezentace je výslovně promítnut mj. také do právní úpravy započtení na dědický podíl podle § 1662 až 1664 vzhledem k odkazu na § 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 2 ObčZ. Jde-li však o právo dědice na vypořádání, obdobná úprava chybí a ani se o právu reprezentace v této souvislosti nezmiňuje důvodová zpráva. Vzniká proto otázka, zda jeho případné uplatnění lze dovodit alespoň výkladem. Přitom je třeba vzít především v úvahu, že v těch případech, kde se právo reprezentace při intestátní dědické posloupnosti uplatňuje, je tomu tak proto, že to plyne z výslovné právní úpravy. V tomto případě sama o sobě nedostatečná právní úprava práva na vypořádání modifikací dědických podílů soustřeďující se jen do jednoho odstavce ani jeho uplatnění nenaznačuje. Nalézt působení principu reprezentace v případě práva oprávněného dědice na vypořádání jen výkladem se proto se jeví velmi obtížné, spíše nemožné. Právo požadovat vypořádání zásluh je podmíněno dědickým právem z titulu zákonné posloupnosti. Právo má tedy ten, kdo příslušné aktivity učinil nebo je alespoň obstaral, a je dědicem, nikoli tedy ten, kdo jako původně presumptivní dědic příslušné aktivity učinil a dědicem se stát mohl. Musí být tedy splněny oba tyto předpoklady. Jak již bylo uvedeno shora, příp. má toto právo ten, na něhož přešlo dědické právo již nabyté dědicem, který příslušné aktivity učinil, tedy dědické právo s již s ním spojeným právem na vypořádání, což je případ zcizení nebo vzdání se dědictví, resp. dědického práva, takovým oprávněným dědicem nebo přechod dědického práva dědice, který ho nabyl a zemřel před skončením řízení o pozůstalosti, na jeho dědice, předka, v tomto případě předka, který učinil příslušné aktivity, které vyžaduje právo na vypořádání. Nastupuje-li při intestátní dědické posloupnosti jako dědic potomek toho, kdo byl presumptivním zákonným dědicem, ale dědicem se nestal, nastupuje na místo takového jeho vypořádání. Potomek ale tím nevstupuje do dědického práva, které včetně práva na vypořádání mohl nabýt jeho předek a které nenabyl, buď proto, že se nedožil smrti zůstavitele, dědického práva se zřekl, nikoli s účinky pro potomky, byl z dědického práva vyloučen z důvodu jeho dědické nezpůsobilosti, nebo dědictví odmítl. Odmítl-li oprávněný dědic dědictví, tak se na něho hledí, jako kdyby dědictví nikdy nenabyl, přičemž toto ustanovení je třeba vyložit v tom smyslu, že se na něho hledí, jako by nikdy nenabyl dědické právo. Nastupující potomek nastupuje na místo předka právem formální reprezentace. Má originální právo na pozůstalost, na podíl na ní, uvolněné jeho předkem, nikterak od předka odvozené. Nastupující dědic je sice dědicem, avšak dědicem, který žádné příslušné aktivity vůči zůstaviteli nebo jeho majetku neučinil. Jestliže nevstoupil do práv jeho původně k dědění zákonem povolaného předka, resp. není-li jeho dědické právo od předka odvozené, a tak nejde o materiální reprezentaci, tak mu právo na vypořádání nemůže vzniknout.

Při konstatování, že právo reprezentace v případě práva na vypořádání není výslovně normováno a vzhledem ke shora uvedeným argumentům, lze uzavřít, že ho nelze dovodit ani výkladem.[14]

3. Způsob realizace práva na vypořádání

I když z úvodu § 1693 odst. 3 ObčZ jakoby plyne, že jde o přímý nárok oprávněného dědice vůči dědicům ostatním, a dokonce se uvádí ve druhé větě při stanovení přiměřenosti nároku, že se vypořádání poskytne, v následné větě za středníkem se dozvídáme, že ostatní dědicové vypořádání dědici přímo neposkytují, že se totiž vyrovnání za jeho zásluhy o péči o zůstavitele a jeho majetek projeví ve výši dědických podílů. To také potvrzuje důvodová zpráva a dodejme, že jiné řešení než v rámci vztahu dědiců k pozůstalosti, tedy než v určení jiného poměru jejich dědických podílů, než stanoví zákon, by nebylo ani možné, má-li být tento institut jedinečný. Ostatní dědici tak nejsou povinni oprávněnému dědici sami ze svého jeho nárok zaplatit nebo jinak uhradit.

K realizaci práva tak dochází modifikací zákonem stanovené výše dědických podílů dědiců, a to na rozdíl od modifikace dědických podílů dohodou dědiců, i proti vůli ostatních dědiců, a to především. Změna dědických podílů spočívá ve zvýšení dědického podílu dědice, který požaduje vypořádání zásluh, na úkor dědiců ostatních, jejichž dědické podíly se sníží.[15] Podkladem pro takové stanovení dědických podílů rozhodnutím o dědictví bude rozhodnutí podle § 185 odst. 3 písm. a) ZŘS, které potvrdí, že dědic má právo na vypořádání a v jaké výši.[16] Výrok v rozhodnutí o dědictví, kterým soud potvrdí nabytí dědictví podle modifikovaných zákonných podílů, není v demonstrativním výčtu v § 185 odst. 1 ZŘS uveden, ledaže by za takový byl považován výrok podle § 185 odst. 1 písm. g) ZŘS, když za dědický podíl ze zákona by byl považován i takový podíl, který byl v důsledku realizace práva na vypořádání podle zákona změněn.

4. Porovnání změny zákonných dědických podílů realizací práva na vypořádání s jejich změnou započtením na dědický podíl

Právo požadovat vypořádání zásluh o péči o zůstavitele a jeho majetek se jeví jako zrcadlové k právu požadovat započtení bezplatného plnění na dědický podíl, a tak se zdá přirozené. Právní úprava těchto institutů, byť mají obdobný účel, je však značně rozdílná, vzájemně nevyvážená. Přitom v obou případech jde ve své podstatě o právo na zvýšení zákonného podílu dědice. V případě práva na vypořádání jde o právo oprávněného dědice na zvýšení jeho podílu na úkor dalšího dědice, příp. dědiců, připočtením výše vypořádání k jeho zákonnému dědickému podílu, a tím k poměrnému snížení zákonných dědických podílů ostatních dědiců. V případě započtení bezplatného plnění zůstavitele dědici na dědický podíl tohoto dědice jde o právo dalšího dědice, příp. dědiců, na zvýšení jejich dědických podílů na úkor dědice, na jehož podíl se bezplatné plnění započítává, realizované odečtením takového plnění od dědického podílu tohoto dědice, a tím k poměrnému zvýšení dědických podílů ostatních dědiců. V tomto případě ovšem se zohledněním toho, že započítávaný majetek by jinak dědil i dědic, jemuž se započítává na dědický podíl, což se projevuje tím, že výpočet podílů se děje podle § 1662 ve spojení s § 1655 odst. 1 větou druhou ObčZ z kolační podstaty.

K započtení na dědický podíl je třeba, aby ho podle § 1663 svým právním jednáním výslovně přikázal zůstavitel, a to právě i v případě dědění podle zákonné dědické posloupnosti, nejde-li však o případ podle § 1664 ObčZ, kdy lze započtení provést i bez příkazu zůstavitele. V takovém případě však, jen při neodůvodněném znevýhodnění dědice, a to jen dědice nepominutelného, tedy dítěte, příp. jeho potomků. Naproti tomu právo dědice požadovat vypořádání zásluh, což ve svém důsledku je právo na zvýšení jeho dědického podílu, není podmíněné právním jednáním zůstavitele nebo jinými dalšími podmínkami.

Právo požadovat vypořádání zásluh, a v důsledku toho i modifikaci zákonných dědických podílů má každý dědic, avšak jen je-li dědicem zákonným. Naproti tomu započtení na dědický podíl jiného dědice se provede i ve prospěch závětního nebo smluveného dědice, přikázal-li to zůstavitel nebo podle § 1664 ObčZ se zde uvedeným omezením bez jeho přikázání. Má-li se ve smyslu jeho zařazení § 1664 ObčZ týkat dědických podílů, lze mít za to, že v tomto případě pojem „nepominutelný dědic“ má význam jen legislativní zkratky pro dítě zůstavitele, příp. jeho potomka, jako dědice v první třídě dědiců vedle manželky zůstavitele, nikoli jako toho, kdo dědicem není, ale má právo na povinný díl, např. v důsledku toho, že odmítl dědictví s výhradou povinného dílu. Z toho plyne, že na rozdíl od práva na vypořádání v případě intestátního dědění právo požadovat, aby došlo k započtení na dědický podíl jiného dědice, a tím k modifikaci dědických podílů, nepřikázal-li započtení zůstavitel, má v zásadě jen dědic v první třídě dědiců, navíc není-li manželem zůstavitele, avšak jen byl-li by jinak neodůvodněně znevýhodněn. Vzhledem k tomu, že započtení na dědický podíl ze své podstaty lze uplatnit jen mezi dědici, právo požadovat započtení na dědický podíl jiného dědice nemá ten, kdo dědictví odmítl s výhradou povinného dílu. Jeho povinný podíl se nepočítá z hodnoty pozůstalosti zvýšené o hodnotu toho, co by se mohlo započítat na podíl některého z ostatních dědiců první třídy dědiců, ale nezapočetlo, neboť o to žádný z dědiců nepožádal. Nelze mít za to, že soud nepřikázané započtení provede i bez takové žádosti, tedy proti vůli všech dědiců, a tak změní výši dědických podílů stanovenou zákonem, jen z toho důvodu, aby mohl být proveden výpočet povinného dílu dítěte, příp. jeho potomka, odmítnuvšího dědictví s výhradou povinného dílu. Nelze mít za to, že ten, kdo takto dědictví odmítne, může tímto právním jednáním změnit dědické podíly dědiců. Navíc se nejeví, že ten, kdo se sám zbavil dědického podílu svým právním jednáním, a tím i práva požadovat započtení na dědický podíl dědice, by byl v důsledku takového nezapočtení neodůvodněně znevýhodněn.

V případě práva požadovat započtení na dědický podíl je výslovně stanoven princip reprezentace odkazem v § 1662 ObčZ mj. na úpravu v § 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 2 ObčZ, zatímco v případě práva požadovat vypořádání zásluh obdobná úprava absentuje.

Je také třeba zmínit, že z úpravy práva požadovat vypořádání zásluh plyne podmínka spočívající v tom, že musí jít o nadstandardní konání dědice („starání se delší dobu, přispění značnou měrou“). Zatímco v případě práva požadovat započtení na dědický podíl jiného dědice při darování dědici, anebo odkazech nebo jiných opatřeních pro dědice zůstavitelem taková výslovná úprava chybí, byť v případě darování se stanoví, že nemá jít o darování obvyklé, tedy o běžné poskytovaní darů např. při význačných příležitostech, jako např. svateb nebo narozenin.

Rozdíl lze spatřovat také v tom, jakým způsobem se stanoví výše modifikovaných dědických podílů, resp. jak se taková výše určí a jak se vypočte. Jde-li o způsob určení dědických podílů, v případě práva na vypořádání má být výše vypořádání, od které se odvíjí zvýšení dědického podílu oprávněného dědice, přiměřená, a to nejen k délce trvání a rozsahu aktivit, ale také k hodnotě pozůstalosti, z čehož plyne, že se nepřipočítává ve prospěch oprávněného dědice skutečná výše hodnoty jeho aktivit. Při započtení na dědický podíl dědice podle § 1662 až 1664 se naopak započítává to, co dědic obdržel od zůstavitele v jeho skutečné hodnotě v době jeho poskytnutí, z čehož plyne, že zápočet může zkonzumovat i celý dědický podíl dědice, na jehož dědický podíl se započtení provede, a tak z pozůstalosti nenabude ničeho. Naproti tomu podmínka přiměřenosti výše vypořádání k hodnotě pozůstalosti neumožňuje, aby v důsledku připočtení výše vypořádání k podílu oprávněného dědice jiný dědic nebo více dědiců z pozůstalosti nenabyli žádný podíl. V případě dědiců, kteří jsou děti zůstavitele, příp. jejich potomci, je otázkou, zda může výše jejich dědického podílu být snížena pod hodnotu jejich povinného dílu. Lze se domnívat, že výše vypořádání by byla nepřiměřená, jestliže by se jejím přičtením k dědickému podílu oprávněného dědice až takto snížil dědický podíl těchto dědiců. Postavení takových dědiců je odlišné od postavení dítěte, příp. jeho potomka, jemuž se započítává na dědický podíl bezplatné plnění od zůstavitele, neboť ten tak získal majetek, který by byl jinak předmětem dědění.

Příklad výpočtu podílů při jejich modifikaci v důsledku započtení na dědický podíl dědice: Dědici A, B, C a D by měli dědit rovným dílem pozůstalost v obvyklé ceně 100 000 Kč, tedy každý podílem ve výši 25/100. Na podíl dědice A se započte to, co bezplatně obdržel od zůstavitele, ve výši 12 000 Kč a dědický podíl každého z ostatních dědiců bude ve výši 21/100. Výpočet: (100 000 + 12 000 = 112 000, tj. kolační podstata) : 4 = 28 000. Dědický podíl dědice A bude ve výši 16/100 = 4/25, výpočet: 28 000 – 12 000 = 16 000. Dědický podíl každého z ostatních dědiců bude ve výši 28/100 = 7/25. Při výpočtu podílů se zohledňuje, že dědic, jemuž se započítává na dědický podíl to, co od zůstavitele bezplatně obdržel, by též dědil svým podílem tento majetek, kdyby k bezplatnému plnění nedošlo a majetek by náležel do pozůstalosti.

Příklad výpočtu podílů při jejich modifikaci v důsledku práva na vypořádání: Dědici A, B, C a D by měli dědit rovným dílem pozůstalost v obvyklé ceně 100 000 Kč, tedy každý podílem ve výši 25/100. Dědic A má právo na vypořádání v přiměřené výši 12 000 Kč. Dědický podíl dědice A bude ve výši 37/100 a dědický podíl každého z ostatních dědiců bude ve výši 21/100. Podíl dědice A je 37/100. Výpočet: 100 000 : 4 = 25 000; 25 000 + 12 000 = 37 000. Podíly každého z ostatních dědiců: 21/100. Výpočet: (100 000 – 37 000) : 3 = 21 000. Při výpočtu dědických podílů se nezohledňuje, že oprávněný dědic příp. dědí i konkrétní majetek, jeho aktivitou udržovaný nebo zvětšený, který náleží do pozůstalosti nebo majetek náležející do pozůstalosti, který vznikl transformací takového původního majetku. Je tomu tak proto, že je výslovně stanoveno, že o výši, v níž se poskytne vypořádání, se zvětší jeho dědický podíl. Nelze to zohlednit ani v rámci přiměřenosti výše vypořádání, neboť přiměřenost se má zvážit jen ve vztahu k zákonem stanoveným kritériím (délka trvání, rozsah aktivit, hodnota pozůstalosti).

Lze předpokládat, že jakmile právo na vypořádání, jako nový institut, vejde v širší známost, bude uplatňováno ve větší míře než právo na započtení na dědický podíl podle § 1662 až 1664 ObčZ, neboť to je v případě bezplatných plnění před smrtí zůstavitele omezeno na plnění poskytnutá dědici jen v posledních třech letech před smrtí zůstavitele, nestanoví-li zůstavitel delší dobu, a nepřikázané započtení podle § 1664 ObčZ je navíc omezeno podmínkou neodůvodněného znevýhodnění nepominutelného dědice. Při dědění podle zákonné dědické posloupnosti je tak možné při splnění této podmínky, jen dědí-li se v první třídě dědiců.

5. Jaké aktivity opravňují požadovat vypořádání

Zohledňují se nadstandardní vztahy vědomého dědice, tedy dědice presumptivního, k zůstaviteli za jeho života, a to z hlediska chování dědice k zůstaviteli projevující se jeho péčí a starání se o zůstavitele vůbec, zejména jde-li o uspokojování jeho potřeb, včetně zohlednění plnění vyživovací nebo obdobné povinnosti vůči zůstaviteli, v tomto případě však jen, není-li dědic jeho manželem, a také z hlediska přispění dědice na majetek zůstavitele v zájmu jeho udržení nebo jeho zvětšení. Není rozhodné, zda takový majetek zůstavitel vlastnil v době jeho smrti, zda se dědí. Nutně však musí jít o aktivity jdoucí podstatně nad rámec očekávaného, běžného konání v rámci rodinných vztahů a příbuzenských vztahů vůbec,[17] neboť v takových vztazích se zvláště mezigenerační solidarita předpokládá. Vzhledem k tomu, že právo není omezeno jen na dědice, kteří jsou potomky zůstavitele, je třeba při konkrétním dědění i při dědění v nižších třídách v rámci jednotlivých dědických tříd porovnat to, co je považováno v takovém širším příbuzenství za běžné, s konkrétními poměry v takovém příbuzenství.

Podle zákonného textu se dědic musí „starat o zůstavitele delší dobu nebo přispět značnou měrou k udržení nebo zvětšení jeho majetku…“ a příkladmo se uvádí, jakým způsobem. Jednání dědice vůči zůstaviteli a jeho majetku je třeba z tohoto hlediska posuzovat zejména v závislosti na jeho schopnostech, zdravotním stavu zůstavitele a na konkrétních příbuzenských poměrech.

Lze souhlasit s tím, že předpokladem možnosti požadovat vypořádání je také to, aby zůstavitel nebyl schopen sám se starat o sebe a o svůj majetek;[18] dodejme v potřebné míře v rámci konkrétních poměrů. Předpokladem by také mělo být, aby s takovými aktivitami budoucího dědice zůstavitel souhlasil, a také to, aby jimi nebyla jen nahrazena péče někoho jiného, např. státu ve formě dávek sociální péče nebo ostatních dědiců, kterou dědic požadující vypořádání svým jednáním znemožnil,[19] nikoli na pokyn zůstavitele.

Právo na vypořádání takových zásluh dědice je také podmíněno tím, aby dědic za to nebyl odměňován, což nepochybně je nutno vyložit extenzivně v tom smyslu, že nejen aby nepobíral žádnou odměnu, ale také že se mu nedostávalo jiných protiplnění, a ani jinak ze zůstavitelova majetku nebo i od třetích osob neměl žádný jiný prospěch. Právo na vypořádání proto nebude mít např. dědic, který sice udržoval a zhodnocoval dům s pozemky zůstavitele, avšak se svou rodinou je bezplatně užíval k bydlení,[20] příp. pozemky bezplatně požíval.

Lze mít za to, že aktivitou dědice opravňující k požadování vypořádání bude jeho přispění na udržování nebo zvětšení majetku zůstavitele, i když v době smrti takový majetek zůstavitel už nevlastnil a ani ho nevlastnil v transformované podobě.

Nicméně zvláště v případě aktivit dědice lze očekávat, že k závěrům, jaká konkrétní konání budou naplňovat rámec obecně vymezený v zákonném textu s příkladmým výpočtem způsobů starání se a přispívání, se dospěje až na základě budoucí judikatury, což platí i o míře a délce doby poskytování takových aktivit.

 

6. Výše vypořádání

V případě započtení na dědický podíl podle § 1662 až 1664 ObčZ je výše započtení zřejmá, neboť odpovídá hodnotě toho, co dědic nabyl z pozůstalosti odkazem nebo jiným opatřením zůstavitele, anebo toho, co od zůstavitele bezplatně obdržel za života zůstavitele. Započítává se skutečná hodnota v době poskytnutí plnění a je přitom nerozhodné, zda hodnota plnění, které se započítává, je třeba i vyšší než celý zákonný dědický podíl před započtením. Při výpočtu dědických podílů se však tímto započtením zohledňuje to, že i takový majetek by jinak takový dědic jeho dědickým podílem dědil, a to tak, že se hodnota takového majetku připočte k hodnotě pozůstalosti a teprve z toho základu se dědické podíly dědiců vypočtou. Naproti tomu výši vypořádání zásluh dědice spočívající v jeho starání se o zůstavitele a o udržení nebo zvýšení majetku obdobně jednoznačně určit nelze. Nutno předeslat, že otázka výše vypořádání bude relevantní jen v případě, že mezi všemi zákonnými dědici nebude shoda o tom, že dědic má právo na vypořádání a v jaké výši, neboť v případě, že ostatní dědici budou požadavek dědice na vypořádání jeho zásluh v jím požadované výši akceptovat, budou tento požadavek řešit v rámci dohody o výši dědických podílů, příp. dohody o rozdělení pozůstalosti. Teprve nebude-li mezi dědici uzavřena některá z těchto dohod, bude o právu na vypořádání, a v jeho důsledku o modifikaci dědických podílů rozhodovat pozůstalostní soud, resp. jeho jménem soudní komisař (dále jen „soudní komisař“), a to i v případě sporu dědice požadujícího vypořádání a ostatních dědiců o tom, zda dědici náleží vypořádání nebo jen v jaké výši mu náleží, tedy ve svém důsledku o spor o výši dědických podílů, obdobně jako v případě sporu ohledně započtení bezplatného plnění na dědický podíl, byť řízení o pozůstalosti je řízení nesporné.

Podle zákonného textu výše vypořádání má být přiměřená jednak trvání a rozsahu konání a plnění dědice a jednak i hodnotě pozůstalosti. Již z toho je zřejmé, že výše vypořádání z důvodu předepsané přiměřenosti nebude odpovídat skutečné hodnotě plnění. Nicméně, aby mohla být vzata v úvahu přiměřenost vypořádání, musí být jeho výše od něčeho odvozená. Z tohoto důvodu je třeba považovat za výchozí hodnotu pro určení výše vypořádání hodnotu příslušných aktivit oprávněného dědice. Vzhledem k tomu, že tato hodnota se jeví jako výchozí pro stanovení přiměřené výše vypořádání v rozhodnutí o dědictví výrokem podle § 185 odst. 3 písm. a) ZŘS, a tím pro vyřešení předběžné otázky, jejíž vyřešení je nutné pro rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, příp. pro rozhodnutí o rozdělení pozůstalosti na žádost dědiců, bude třeba hodnotu aktivit alespoň přibližně nějakým způsobem zjistit, aby soud mohl o návrhu dědice věrohodně rozhodnout. To bude jistě obtížné, zvláště v případě ocenění aktivit ohledně starání se o zůstavitele. Je sice možno vycházet z prohlášení oprávněného dědice, avšak vzhledem k tomu, že dědici většinou nebudou ve shodě, neboť neuzavřeli dohodu o výši dědických podílů nebo o rozdělení pozůstalosti, nelze předpokládat, že takové prohlášení bude pro určení přiměřené výše vypořádání plnohodnotným důkazním podkladem, ledaže by šlo o shodné prohlášení všech zákonných dědiců. Proto bude třeba vycházet v případě podkladové hodnoty aktivit ohledně zůstavitele z jejich obvyklých hodnot v jiných podobných obecně známých případech starosti a péče o člověka.

Je zřejmé, že určení výše vypořádání, a tím i podle ní modifikace dědických podílů bude náročné a že až judikatura nastaví určitá pravidla a mantinely. Nicméně aktivity dědice vzhledem k předepsané přiměřenosti výše vypořádání bude třeba posuzovat nejen z hlediska „trvání a rozsahu toho, co plnil“ oprávněný dědic, ale také jak byly účelné, byť cílem má být kompenzace oprávněnému dědici. Tedy, jak byly skutečně prospěšné pro zůstavitele nebo pro udržení jeho majetku a jaký byl v důsledku takového plnění skutečný rozsah zvýšení majetku zůstavitele. V neposlední řadě by výše vypořádání měla být stanovena na základě posouzení okolností jednotlivého případu s přihlédnutím k zásadám spravedlnosti.[21] Bude-li další dědic nebo dědici dětmi nebo dalšími potomky, lze se snad domnívat, že i na tento případ lze vztáhnout pravidlo v § 1643 odst. 2 ObčZ, a to tak, že výše vypořádání by byla považována za nepřiměřenou, měl-li by se zvýšit o ní dědický podíl oprávněného dědice tak, že těmto dědicům by se snížil jejich dědický podíl pod hodnotu jejich povinného dílu.

Je zřejmé, že všechna uvedená hlediska by měl vzít v úvahu především oprávněný dědic ve svém návrhu, na základě něhož bude o vypořádání rozhodováno. V tomto případě totiž soudní komisař „rozhodne o návrhu dědice ze zákonné dědické posloupnosti na vypořádání podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku“. Nejde sice o návrh na zahájení řízení podle § 79 OSŘ, avšak i tak by v návrhu dědice požadujícího vypořádání měly být vylíčeny rozhodující skutečnosti, označeny důkazy a především musí být z něho patrné, čeho se dědic domáhá, tedy i výše vypořádání.

Na rozdíl od návrhu na zůstavitelem nepřikázané započtení na dědický podíl jiného dědice,[22] kdy soudní komisař řeší předběžnou otázku spočívající v tom, zda dojde k započtení a v jaké výši, až v rámci rozhodování o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů nebo o rozdělení pozů­stalosti na žádost dědiců, v tomto případě soudní komisař musí o předběžné otázce rozhodnout podle § 185 odst. 3 písm. a) ZŘS samostatným výrokem, který je také součástí rozhodnutí o dědictví. Rozhodne tak, že „stanoví částku, v níž se poskytne oprávněnému dědici jím požadované vypořádání, anebo že se mu právo na modifikaci zákonného dědického podílu nepřiznává“.[23] Určí-li soudní komisař částku, v níž se poskytne vypořádání, promítne toto své rozhodnutí do rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů dědiců, jejichž zákonnou výši změní v závislosti na této přiznané částce. Soudní komisař při rozhodování o výši částky, v níž se poskytne vypořádání, není vázán návrhem oprávněného dědice. Výši částky určí podle své úvahy na základě zjištěných aktivit oprávněného dědice a jejich povahy, vycházeje z jejich ocenění, avšak veden předepsanou přiměřeností, přičemž zvláště v otázce přiměřenosti by měl vycházet z konkrétního případu. Přiměřenost částky z hlediska trvání a rozsahu toho, co oprávněný dědic plnil, a také hodnoty pozůstalosti je pro soudního komisaře základním kritériem pro její stanovení.

7. Právo na vypořádání jako zdroj vzniku sporů a způsob řešení sporu o právo na vypořádání

Zvláštní úprava pro uplatnění určité skupiny nároků vůči zůstaviteli v rámci rozhodování o výši dědických podílů soustředěných do práva požadovat vypořádání, tedy nikoli jen jako pohledávek v pasivech pozůstalosti, se jeví na první pohled spravedlivá. Umožňuje v rámci příbuzenských vztahů řešit složité a oprávněné nároky, někdy i jen v morální rovině, komplexně v průběhu řízení o pozůstalosti. Je však otázkou, zda toto privilegované postavení nároků dědice z důvodu nikoli běžných aktivit spočívajících ve starání se o zůstavitele a o jeho majetek, je namístě, zda není kontraproduktivní.

Je zjevné, že nový institut je nositelem potenciálních sporů, které jsou v něm zakódovány, zejména vzhledem k možnému velkému rozsahu možných aktivit oprávněného dědice, které je možno považovat za aktivity, kterými lze přispět k udržení nebo ke zvětšení zůstavitelova majetku a zvláště pak poskytovat péči zůstaviteli a jinak se o něj starat a v neposlední řadě i vzhledem k širokému prostoru pro stanovení výše vypořádání zvláště v důsledku aplikace zásady přiměřenosti. Nehledě na vztah takových aktivit k případným obdobným aktivitám ostatních dědiců, když z právní úpravy neplyne, že právo na vypořádání má jen dědic, jehož aktivity převyšují, příp. v jakém poměru, aktivity dědiců ostatních. Nadstandardnost aktivit je třeba posuzovat z jejich obecného chápání, a nikoli z poměru aktivit jednoho dědice vůči aktivitám ostatních dědiců. Včleněním tohoto institutu do dědického práva se tak otevřel další prostor pro spory mezi dědici, přičemž je zřejmé, že pravděpodobnost sporů v důsledku uplatnění práva na vypořádání je vysoká, neboť k požadavku na vypořádání bude docházet právě jen za situace, když mezi dědici ohledně uspořádání jejich práv a povinností plynoucích z dědění nebude shoda, neboť jinak by k zohlednění výjimečných aktivit dědice došlo v rámci dohody o výši dědických podílů, příp. o rozdělení pozůstalosti. Lze dokonce mít za to, že existence možnosti požadovat vypořádání často zamezí shodným vypořádáním pozůstalosti dohodou o rozdělení pozůstalosti a zvýší se počet řízení o pozůstalosti, která skončí potvrzením nabytí dědictví podle dědických podílů, a tak se zvýší možnost budoucích sporů podílových spoluvlastníků. Lze přitom konstatovat, že shodné rozdělení pozůstalosti je z hlediska předcházení následným sporům vždy lepší variantou než potvrzení nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů, a tak založení spoluvlastnictví k věcem do pozůstalosti náležejícím.

Za předpokladu, že spory mezi oprávněným dědicem a dědici ostatními, nebo navzájem mezi více dědici, považujícími se za oprávněné, o tom, zda k relevantním aktivitám došlo, a především o výši případného vypořádání, budou poměrně časté, je třeba mít na zřeteli, že spor musí být vyřešen v řízení o pozůstalosti, i když bude jeho vyřešení závislé na sporných skutečnostech,[24] obdobně jako spory při započtení na dědický podíl podle § 1662 až 1664. Jde však o řízení nesporné, které k takovému postupu není přizpůsobeno, přičemž řešení sporu v řízení o pozůstalosti se v případě požadavku na započtení na dědický podíl do přijetí úpravy práva na vypořádání zásluh považovalo za zcela výjimečný postup. Vzhledem k tomu, že jde o řešení sporu, je třeba v této fázi řízení postupovat podle příslušných ustanovení OSŘ, nikoli podle § 20 a násl. ZŘS. Tento postup, zvláště pokud jde o dokazování podle § 120 a násl. OSŘ, je v řízení o pozůstalosti obtížný, když navíc i tyto úkony pozůstalostního soudu provádí pověřený soudní komisař. V případě sporu, který přinese uplatnění práva dědice na vypořádání jeho zásluh a který bude ve svém důsledku sporem o výši dědického podílu mezi dědici, jejichž dědické právo je nesporné, nelze výkladem dovodit, že lze postupovat obdobně jako ve sporu o dědické právo, tedy odkazem na pořad práva podáním žaloby v občanskoprávním řízení. Stejně tak nelze dovodit, že v řízení o pozůstalosti lze právo uplatnit a rozhodnout o něm, jen není-li o něm spor. Úvahy o takovém řešení tohoto sporu[25] je proto možno přijmout jen jako podněty de lege ferenda, přičemž je zřejmé, že obdobně by musel být řešen i případný spor vzniklý při započtení na dědický podíl podle § 1662 až 1664 ObčZ.

8. Vztah práva na vypořádání a práva na zaplacení dluhu z titulu bezdůvodného obohacení

Platí-li, že dědic má právo v důsledku svých aktivit na zvýšení svého dědického podílu realizací práva na vypořádání, vznikají otázky, zda vůbec může uplatnit nároky z titulu jeho starání se o zůstavitele, anebo jeho přispění k udržení nebo zvětšení zůstavitelova majetku, jako své pohledávky za zůstavitelem, jestliže nevyužil právo na vypořádání, nebo zda je může uplatnit právě jen v tom případě, že toto právo neuplatní, anebo zda může tato dvě práva uplatnit vedle sebe.

K tomu je třeba uvést, že se jeví, že jde o zcela rozdílná práva. Lze mít totiž za to, že dědic má právo na vypořádání podle § 1693 odst. 3 ObčZ jen v důsledku aktivit, které poskytl vědomě bezúplatně, byť s vědomím, že někdy bude po zůstaviteli dědit, zanechá-li nějaký majetek, což koresponduje i s pojetím institutu započtení bezplatného plnění na dědický podíl. Jestliže důvodem obohacení zůstavitele bylo deklarované bezplatné plnění, obdobně jako v případě dědice při započtení plnění zůstavitele na jeho dědický podíl, bylo obohacení spravedlivě důvodné, a tak se zůstavitel nedostal do pozice nepoctivého příjemce. Naproti tomu, měla-li by budoucímu dědici v případech ujednaného nebo důvodně očekávaného protiplnění ze strany zůstavitele vzniknout pohledávka vůči zůstaviteli, tak nutně půjde o pohledávku z titulu obohacení neoprávněného. Tu pak může uplatnit dědic jako věřitel vůči ostatním dědicům, resp. přihlásit do pozůstalosti i nadále, neboť institut práva na vypořádání tento postup nevyloučil a ani vzhledem k jeho uvedené povaze vyloučit nemohl. V takovém případě platí, že i za tento dluh odpovídají všichni dědici, včetně dědice, který ho uplatnil (je zohledněno, že tento věřitel je dědicem), avšak na druhou stranu se neuplatní kritérium přiměřenosti. Ze shora uvedeného plyne, že obě práva lze uplatnit vedle sebe, každé však ohledně povahově rozdílných plnění, která budoucí dědic zůstaviteli poskytl.

9. Procesní souvislosti

Jak již bylo uvedeno, na rozdíl od započtení na dědický podíl, při kterém dochází k navýšení dědických podílů na úkor dědického podílu, na něhož se započítává, při této modifikaci dědických podílů má naopak dojít k navýšení dědického podílu oprávněného dědice o celou výši vypořádání na úkor dědických podílů ostatních dědiců, které se poměrně o takové navýšení sníží.[26] Právní úprava tak značí, že vypořádání se poskytuje z pozůstalostního jmění. To však relativizuje úprava v ZŘS. V § 185 odst. 3 písm. a) ZŘS se totiž stanoví, že „v rozhodnutí o dědictví soud dále rozhodne o návrhu dědice ze zákonné dědické posloupnosti na vypořádání podle § 1693 odst. 3 občanského zákoníku“. Má-li se o takovém vypořádání, na rozdíl od započtení na dědický podíl podle § 1662 až 1664 ObčZ, rozhodovat samostatným výrokem s neuvedením vazby na výrok stanovící výši dědických podílů, jeví se, jako kdyby k vypořádání mělo dojít jinak než modifikací dědických podílů, tedy podílů na pozůstalosti. Jako kdyby skutečně měli vypořádání poskytnout ostatní dědici přímo, jak naznačuje, jistě nechtěně, § 1693 odst. 3 ObčZ formulací „dědic má právo požadovat po ostatních dědicích vypořádání“. Tak tomu však být nemůže, neboť tato nepodařená formulace má ve skutečnosti vyjádřit pouze to, že vypořádání se poskytne na úkor těchto ostatních dědiců, na úkor jejich dědických podílů, tedy z pozůstalosti, což plyne ze základního pravidla obsaženého ve větě druhé za středníkem tohoto ustanovení „o tuto výši se zvětší jeho dědický podíl“. Je proto zjevné, že k ničemu jinému než ke stanovení podkladu pro příslušná rozhodnutí podle § 185 odst. 1 ZŘS rozhodnutí podle § 185 odst. 3 písm. a) ZŘS neslouží.[27] Z tohoto důvodu procesní ustanovení je třeba vyložit v tom smyslu, že v tomto případě rozhoduje soud o tom, zda oprávněný má právo na vypořádání a v jaké výši, jako o předběžné otázce, jejíž vyřešení je nutné k rozhodnutí podle § 185 odst. 1 písm. g) ZŘS, příp. podle § 185 odst. 1 písm. e) ZŘS, kterým se modifikace zákonných dědických podílů příp. provede, přičemž soud rozhoduje samostatným výrokem.

Není zřejmé, pro

Zpět