Mají stopy rakouské monarchie v českém notářství budoucnost?

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

Stáří nebývá k lidskému jedinci štědré. K mála přednostem tohoto věku však patří nadhled, vědomí souvislostí. Obdobně jako horolezci vystupují do výšin prostorových, lidé s přibývajícím věkem vystupují po stupnici prožitých let do výšin časových a jejich horizontem se stávají nejen uplynulá desetiletí, ale i staletí, někdy i tisíciletí. 

Myslím, že jen někteří současní čeští notáři si v plné míře uvědomují skutečnost, že současná podoba a struktura  českého notářství má své kořeny na počátku druhé poloviny 19. století, na začátku osmašedesátileté vlády předposledního rakouského císaře Františka Josefa I. (1848–1916). Fejeton shodou okolností píši právě v době, kdy se koncem letošního roku bude vzpomínat již 100. výročí panovníkova úmrtí a klady i zápory jeho dlouhé vlády se jistě stanou předmětem řady analýz. Počátky moderního českého notářství však spadají do počátků jeho panování, tj. do období tzv. bachovského absolutismu následujícího po porážce liberální revoluce z roku 1848.

Hodně se připomíná slavná pozice českého notářství v období posledních Přemyslovců (vyšehradská notářská škola) a v době vlády dynastie Lucemburků ve 13. a 14. století, avšak méně se připomíná, že po rozvratu právního systému v důsledku husitských válek se na dlouhou dobu postavení českého notářství nedostalo na předchozí úroveň, naopak spíše postupně upadalo tak, že v první polovině 19. století bylo téměř kritické.     

Jen uveďme, že notářská agenda se v praxi omezila na protesty směnek, notářské zápisy neměly povahu veřejných listin a zcela běžně se notářství slučovalo s výkonem jiných profesí, zejména s advokacií. 

Ovšem paradoxy patří k lidským dějinám. V situaci, kdy byla rázně potlačena demokratická revoluce roku 1848 a její nositelé byli diskriminováni, v době, kdy zavládl bachovský absolutismus, který tvrdou rukou obnovoval staré pořádky z doby metternichovského absolutismu, tak právě v takové konstelaci vznikala současná podoba našeho notářství.

Těsně po skončení poražené revoluce došlo v srpnu 1850 k vydání prvního „řádného“ notářského řádu s účinností pro naše území, zatímco předchozí notářský řád římského císaře Maxmiliána I. z roku 1512 byl prvním habsburským českým králem Ferdinandem I. v roce 1527 z císařské úpravy do tehdejšího našeho právního řádu jen převzat.  

Podstatu tohoto historického paradoxu shledávám v zásadním rozporu mezi začátkem tvrdé obnovy absolutis­tického zřízení na jedné straně a liberálním obsahem notářského řádu, který byl jednoznačně inspirován francouzským notářským řádem z roku 1803 jako jedním z plodů francouzské demokratické revoluce, na straně druhé. Zásluhu na této právní úpravě měl ministr práv Anton Schmerling, který současně v Rakousku prováděl  právní reformu spočívající v nové soudní organizaci, v níž bylo soudnictví odděleno od správy a byla zavedena občanská kontrola soudnictví při veřejných líčeních a porotních soudech.

Jak se uvádí v nedávno vydané publikaci Stanislava Balíka a kol. „Dějiny notářství v českých zemích“, rok 1850 byl pro české notářství významný nejen vydáním moderní komplexní úpravy notářského povolání, ale také zavedením funkce notáře jako soudního komisaře při provádění základních úkonů souvisejících s jednáním s pozůstalými. Tuto činnost v obecné rovině upravoval notářský řád a speciálně pak současně vydaný patent o řízení při vyjednávání pozůstalostí vytknutých. Konečně byla zřízena i notářská samospráva, tedy notářské komory v obvodu vrchního soudu zemského.

Pro notářské povolání historický předěl z roku 1850 tedy zahájil v hrubé poloze tu rovinu a to postavení notářské profese v našich zemích, které v zásadě na našem území trvají dodnes. Radikální reforma justice a dalších právnických profesí (notářů, advokátů) v roce 1850 do demokratické podoby však nejspíše nebyla takovým paradoxem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nová rakouská vláda po potlačení demokratické revoluce chtěla zřejmě zastánce revoluce uklidnit tím, že alespoň v oblasti právní se plody francouzské revoluce v ucelené podobě realizovaly.    

Pro notáře události roku 1850 znamenaly, že od té doby u nás platí moderní pojetí notářské profese (přerušené pouze v období komunismu) a také skutečnost, že se notáři na území dnešního Česka nepřetržitě 166 let zabývají řízením o pozůstalosti. Není pak divu, že po tak dlouhé historické cestě veřejnost notáře s pozůstalostmi automaticky spojuje.

Na tom nic nemění skutečnost, že první notářský řád vydaný pro naše území platil pouhých pět let a v roce 1855 byl nahrazen dalším notářským řádem. Důvodem k této změně byla skutečnost, že první notářský řád až příliš kopíroval francouzský notářský řád z roku 1803, který přitom ve Francii s příslušnými novelizacemi platí dodnes. Souvisí to také s tím, že rakouský občanský zákoník se v mnohém liší od občanského zákoníku francouzského z roku 1804 a obsah prvního notářského řádu nedostatečně navazoval na rakouskou hmotněprávní úpravu.  

V relativně krátké době, po uplynutí dalších 16 let, byl v roce 1871 vydán již třetí rakouský notářský řád platný na území dnešní České republiky. Tento legislativní počin lze považovat za historický přínos a základ téměř století trvající stability a prosperity notářského stavu u nás jako třetího významného právnického stavu. Není možné přehlédnout uvolněnou společenskou atmosféru doby, v níž se rodil, tj. brzy po rakousko-uherském vyrovnání a demokratizačních snahách, které přinesly celému Rakousko-Uhersku celá desetiletí trvající společenský a hospodářský rozvoj.  Třetí notářský řád ovšem v zásadě pokračoval v základní linii zahájené v padesátých letech předminulého století.  

První republika nepřinesla v základní notářské úpravě žádné výrazné změny. Je nutno si povšimnout, že v té době působily v českých zemích celkem tři nejpočetnější notářské komory (pražská, brněnská a olomoucká), vedle nich se však řada notářů účastnila činnosti dobrovolného Spolku notářů československých. Po druhé světové válce byl v roce 1946 redukován počet notářských komor na území dnešní České republiky na dvě, a to na pražskou a brněnskou.

To již předznamenávalo konec notářských komor na dlouhých 43 let k neblaze symbolickému datu 21. 8. 1949, jímž byl po 78 letech zrušen notářský řád z roku 1871, který bylo právem možno považovat za vrchol dosavadní notářské kultury na našem území. Lze snad alespoň dodat, že předpis vydaný v tento černý den historie českého notářství byl účinný  jen tři roky – do 1. 1. 1952, kdy však došlo dokonce k úplnému zestátnění notářství zákonem o státním notářství z roku 1951. Notářský řád z roku 1963 pak rozšířením rozhodovacích agend státního notářství zejména o řízení o registraci smluv týkajících se nemovitostí navazující na dosavadní činnost tzv. knihovních soudů vlastně vytvořil ze státních notářství malý nesporný civilní soud.  

Považujeme-li číslo sedm za číslo šťastné, pak sedmý zákon upravující výkon notářství v novodobé české historii, dodnes platný zákon České národní rady (!) č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přinesl českému notářství štěstí. Zákon byl výrazně inspirován rakouským notářským řádem z roku 1871 a přinesl návrat ke klasické podobě českého notářství.

Zásadní přínos tohoto notářského řádu také reprezentuje vytvoření jednotného systému notářské samosprávy spočívajícího nejen v obnově regionálních notářských komor, ale především poprvé v české historii ve vytvoření celostátní Notářské komory České republiky. Toto sjednocení notářské samosprávy na základě tzv. delegátského systému přineslo zásadní organizační změnu řízení notářské profese, která se v posledním čtvrtstoletí výrazně osvědčila.

Dvacet čtyři let po vydání posledního notářského řádu je zřejmé, že český notářský stav požívá mezi ostatními právnickými profesemi respekt a má jasnou solidní základnu do budoucna. Centrální završení notářské samosprávy přineslo  sebeuvědomění a akceschopnost celého notářského stavu.

Stručným nárysem vývoje české notářské úpravy v posledních 166 letech bych se však rád dobral odpovědi na otázku, jaké jsou současné perspektivy dědictví „rakouské“ koncepce obsahového i organizačního uspořádání českého notářství .  

Základ konstrukce veřejného notářství plynoucí z rakouské úpravy lze shrnout ve čtyřech bodech: 1) Notář je nezávislé právnické povolání směřující k prevenci právních sporů; notář působí vlastním jménem a na vlastní účet. 2) Vykonává některé funkce státu, zejména sepisování veřejných listin a dále pak provádí některé úkony soudu v oblasti nesporného soudnictví, zejména v řízení o pozůstalosti.  3) Povolání je napojeno na organizaci justice, platí principy teritoriality, pevně stanoveného počtu notářů (princip numerus clausus) a pevně stanoveného systému odměn notářů jako záruk nestrannosti a nezávislosti notáře. 4) Notářská samospráva v podobě regionálních notářských komor a Notářské komory ČR odvisí od územní organizace soudního systému.

Leží zde tedy otázka, zda uvedené „rakouské stopy“ v českém notářství mají šanci obstát v náporu času i v budoucnu. V této souvislosti nebylo možné přehlédnout v čísle 3/2016 Ad notam úvahu reprezentanta nejmladší notářské generace Šimona Kleina „Perspektivy vývoje notářství v 21. století“. Z článku jsem nenabyl dojem, že by autor snad zpochybňoval tzv. rakouskou stopu v českém notářství, naopak důraz na prevenci sporů klade do čela celé své úvahy. Notářství chápe jako nástroj, jímž „stát vnáší veřejnoprávní prvky do soukromoprávní sféry“ a „na notáře přenáší výkon veřejné moci a touto cestou zajišťuje její flexibilní, efektivní a klientsky orientovaný výkon“.

Považuji to za potvrzení skutečnosti, že nastupující mladá notářská generace včetně výrazně omládlého vedení Notářské komory ČR je si vědoma nadčasové hodnoty základních atributů notářství vymezených již v polovině předminulého století jako opory pro zavádění těch nejmodernějších technických trendů v tváři českého notářství a rozšiřování jeho agendy (např. přímé zápisy do veřejných rejstříků, oblast výběru některých daní).

Při pohledu do budoucna se ovšem nelze vyhnout tomu prvku tzv. rakouské stopy v českém notářství, který spočívá v působení notáře jako soudního komisaře v řízení o pozůstalosti, jež má počátek rovněž v roce 1850. Je známo, že přímá účast notáře jako soudního komisaře v soudním řízení se vyskytuje především v nástupnických státech rakousko-uherské monarchie a v některých dalších zemích spíše východní Evropy (např. Polsko, Rumunsko apod.). V jiných zemích (např. v Německu či ve Francii) k takovému vývoji nedošlo, notáři však zase disponují rozsáhlými pravomocemi v oblasti nemovitostní agendy, které jsou u nás neznámé.

Jsem přesvědčen, že soudní komisariát notářů v nejvýznamějším soudním nesporném řízení, nyní upravený v zákoně o zvláštních řízeních soudních, a již od roku 2009 posílený o přímé rozhodovací pravomoci notáře, se zásadním způsobem podílí na tradičním pohledu české občanské veřejnosti na notáře jako na nestranného činitele a rádce ve složitých majetkoprávních otázkách. Právě zde se po mnoho generací rodí a utvrzuje Šimonem Kleinem vyzdvižená „veřejná důvěra (víra) v osobnost notáře, v jeho osobní morální integritu, nestrannost a neúplatnost“.

Čeští notáři se čelně vrhají do velmi složitých výkladových otázek spjatých s aplikací nového dědického práva hmotného i procesního. Je tedy více než zřejmé, že 166 let trvající rakouská stopa českého notářství v dědickém právu bude i v budoucnu vytvářet specifickou tvář českého notářství. Zvláště když se v současné době mění i rakouské hmotné dědické právo, a bude v budoucnu možné se těmito změnami inspirovat.

Stopy rakouské monarchie v našem notářství tedy nejen trvají, ale mají – věřím – zajištěnu i dobrou pozici pro budoucnost.