Časopis Ad Notam

Vývoj notářství před rokem 1918 byl u nás poznamenán zásadní skutečností – emancipací českého jazyka v právnickém prostředí. Byla zahájena rozdělením původní pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou. Právě na její české části začíná studovat generace později poznamenaná válečnými událostmi 1914-1918 a následným rozpadem staré monarchie. V osobě notáře Ladislava Brábka, který působil po většinu svého života v jihočeském městečku Kamenice nad Lipou, se právě tyto události dají velmi dobře sledovat. Jeho životní příběh je psán prostředím, ze kterého vzešel, rodinou, která jej od narození formovala, válečnými událostmi, kterých se jako důstojník císařské armády účastnil, a konečně jeho zapojením v novém československém státě, se kterým byl bytostně spjat. Pokusme se tedy poodhrnout závoj, kterým milosrdná historie většinou halí osudy svých hrdinů, a převyprávět životní příběh jednoho z nich.

Dne 5. října 2018 proběhla v Národním domě na Vinohradech notářská konference k 25. výročí obnovy svobodného notářství.

Jednou z nutných podmínek pro existenci právnické osoby je určení jejího sídla, které bude uvedeno ve veřejném rejstříku. Při zakládání právnické osoby (a podobně i při změně sídla právnické osoby) je nutno prokázat právní důvod užívání prostor, ve kterých je, či bude, umístěno sídlo právnické osoby. Takovým právním důvodem bývá zpravidla vlastnické právo, nájemní smlouva nebo podobné právní důvody. I přesto, že se právní úprava sídla právnické osoby zdá být nekomplikovaná, lze se v praxi setkat se situacemi, které přinášejí při zápisu sídla právnické osoby do veřejného rejstříku problémy.

Při určení výše vypořádacího podílu bytové družstvo zásadně musí přihlédnout k obvyklé (tržní) hodnotě členského podílu bývalého člena družstva tak, aby mezi touto hodnotou a výší vypořádacího podílu nebyly neodůvodněné rozdíly.

Právní věta: Ust. § 33 odst. 1 písm. d) GBG nevyžaduje (z důvodu chybějícího odkazu na § 32 odst. 1 GBG) uvedení přesných údajů o nemovitostech, ohledně nichž má dojít ke vkladu, takže podle procesního knihovního práva konkrétní označení nemovitostí v evropském dědickém osvědčení (resp. v jeho opisu) není povinnou náležitostí pro provedení vkladu. Obsah evropského dědického osvědčení se řídí výhradně čl. 68 nařízení o dědictví, který údaje, jež je v něm nutné uvést, vymezuje taxativním výčtem, přičemž označení nemovitostí rovněž nevyžaduje; samotná absence těchto údajů nebrání povolení vkladu na základě takového osvědčení.

Rozhodování notáře ve funkci soudního komisaře na předluženém dědictví, zda jmenovat či nejmenovat likvidačního správce pozůstalosti, je zpravidla závislé na vůli notáře. V některých případech ovšem notář likvidačního správce jmenovat musí. Tento článek si dává za cíl zmapovat případy, kdy zákon nastavuje taková pravidla, že jmenování likvidačního správce je nevyhnutelné.

Jeden ze současných směrů právní teorie bývá označován jako Law and Literature a je rozšířen zejména ve Spojených státech. Literaturou se v něm rozumí především beletrie, filmové scénáře a někdy i mimoprávní odborná díla. Své ohlasy nachází i v české právní vědě a jejích zveřejněných výsledcích. Samy názvy zmíněných publikací naznačují, čím se takto zaměřené bádání zabývá a jaký může být jeho význam. Vždyť díla krásného písemnictví seznamují čtenáře mimo jiné s typickými i méně obvyklými životními příběhy a se způsoby jednání či s názory, které poměrně často souvisejí se světem paragrafů.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 1926, čj. R I 1005/26, „i poslednímu pořízení, jež postrádá formálních náležitostí potřebných k jeho platnosti, možno zjednati trvalé platnosti uznáním účastněných osob“. Skutkově se jednalo o situaci, kdy zůstavitel absolutně neplatnou závětí ustanovil univerzální dědičkou pozůstalou manželku. Zletilé děti však prohlásily, že přesto „uznávají platnost a pravost posledního pořízení a souhlasí s tím, aby pozůstalost byla projednána podle posledního pořízení, resp. na základě dohody dědické ve smyslu poslední vůle pořízení“. Přestože vdova vzala poté zpět stížnost do usnesení pozůstalostního soudu, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na slyšení testamentárních svědků, rekursní soud prohlásil pozůstalostní řízení za zmatečné. Nejvyšší soud naopak upřednostnil vůli dědiců, neboť mimo jiné neshledal, že by nahrazení neplatnosti testamentu faktickou cestou bylo v rozporu s veřejným zájmem.

Ediční středisko Právnické fakulty UK v Praze vydalo v červnu 2018 ve své již téměř dvacet let aktivní knižnici „Memorabilia juridica“ v pořadí již devátou publikaci této knižnice – knihu Jana Kotouse „Soudce Antonín Mokrý vzpomíná“. Jistě není náhodou, že publikace vychází čtvrt roku před devadesátiletým jubileem Antonína Mokrého, který je notářské veřejnosti již mnohá desetiletí – též z řady čísel našeho notářského časopisu – důvěrně znám.

Aktuální výběr z odborného tisku a judikatury

Nejen právní romanisté, ale všichni, kdo potřebují pracovat s latinskými texty, vítají počin a úsilí vědců z olomoucké právnické fakulty vydat dílo tak nedozírného právního, historického a kulturního dosahu v původní latinské verzi. V neposlední řadě jde totiž o uchování zásadního pramene evropského práva pro budoucí generace. Závěrem a k zamyšlení jsou snad nejvhodnější slova profesora Petra Blaha: „Počet vydání Digest potvrzuje skutečnost, že pouze bible překonala toto výjimečné dílo lidského ducha.“

Jízdní kola vnesená do prostor ubytovacího zařízení nemají z hlediska objektivní odpovědnosti provozovatele hotelu podle § 433 odst. 1 obč. zák. povahu cennosti (§ 434 odst. 1 obč. zák.), i když svou výjimečnou sestavou a výbavou přesahují hodnotu obvyklých turistických jízdních kol.

Když jsem 1. 11. 1972 nastoupil na státní notářství, ještě jsme si každé ráno zatápěli v kamnech, topilo se dřívím a uhlím, vynášel se popel. Také jsme psali na psacích strojích, poměrně těžkých. Když jsme měli jít tzv. na místo samé něco sepisovat, museli jsme písařce nosit stroj, protože pro ženu to bylo opravdu těžké. A jak vypadala šestá nebo sedmá kopie rozhodnutí, to se muselo pořádně mlátit do klapek psacího stroje, aby se i ta poslední kopie dala přečíst. A takzvaná lustrace, zda zůstavitel zanechal závěť? To se nedělalo jako dnes pomocí počítačového programu a centrální evidence. Byl písemný seznam a ten se „projížděl“ pěkně ručně a musel se dávat velký pozor, aby se jméno zůstavitele nepřehlédlo.

Jedním z pozapomenutých právních institutů, které byly znovu uvedeny v život novým občanským zákoníkem, je tzv. mystická závěť, upravená § 1495 OZ. Třebaže využití ustanovení o mystické závěti jistě nebude patřit mezi zvlášť frekventované, byla již na mystický testament upřena pozornost i MODERNÍCH ČESKÝCH AUTORŮ. Hlavním cílem příspěvku proto není již publikovaná analýza římskoprávní, ale seznámení s poznatky zejména rakouské, ale i švýcarské literatury a judikatury, které za posledních dvě stě let přinesly různorodé názorové posuny a mohly by mít potenciál i pro českou právní teorii, když právě rakouská úprava zřejmě sloužila českému zákonodárci jako inspirační zdroj.

Právnou teóriu kritizované[1] rozhodnutie 4Ob 194/98b[2] rakúskeho najvyššieho súdu (ďalej len „OGH“) vyvoláva zaujímavé právno-dogmatické otázky aj z pohľadu nového občianskeho zákonníka č. 89/2012 Sb. (ďalej len „NOZ“).

Den 1. 1. 2018 byl dnem čtvrtého výročí účinnosti nového občanského zákoníku, tj. zákona, který (mimo jiné) nově upravil odpovědnost dědiců za pasiva pozůstalosti. Mám za to, že jde o dobu, která poskytla nemálo podkladů k tomu, aby bylo možno utvořit si obraz o dopadu zákonných ustanovení na praxi. Jistě však nemůže jít o obraz definitivní z důvodu zatímního nedostatku judikatury soudů vyšších stupňů.

Čtvrtstoletí, které uplynulo od obnovy tradiční podoby českého notářství 1. 1. 1993, vytváří prostor ke vzpomínkám na osobnosti, které se o tyto události zasloužily. Bohužel již jen část současných českých notářů si spojí se jménem Jiřího Brázdy (1921 až 2001) konkrétního člověka. Je to škoda, neboť Jiří Brázda se výrazně podílel na událostech vedoucích k obnově klasického českého notářství. 

Jubilejní číslo Ad Notam se mimo jiné ohlíží za uplynulými 25 lety svobodného notářství. S kým jiným si připomenout cestu, kterou za toto období urazilo, než s bývalým prezidentem a současným čestným prezidentem Notářské komory České republiky, JUDr. Martinem Foukalem. Rozhovor s ním vedl šéfredaktor Ad Notam JUDr. Ing. Michael Sáblík.

Státní notářství v Československu vznikla sice až 1. 1. 1952, ovšem již celé období po Únoru 1948 bylo poznamenáno postupnou likvidací svobodného notářského povolání, které na našem území v novodobé podobě existovalo od padesátých let 19. století, tedy zhruba po dobu sta let.

Letošního roku, prvního ledna, uběhlo již čtvrt století od obnovení českého notářství v jeho přirozené podobě, v takové, v jaké má z hlediska jeho stěžejních principů v českých zemích staletou historii.

Společné jednání prokuristy a člena statutárního orgánu není přípustným způsobem zastupování obchodní korporace podle § 164 odst. 2 o. z. a nemůže být zapsáno jako způsob, jakým členové statutárního orgánu jednají za obchodní korporaci, do obchodního rejstříku podle § 25 odst. 1 písm. g) z. v. r.

Aby byl notář ve svém povolání úspěšný, musí uplatňovat vedle odpovídající znalosti práva i dvě základní dovednosti. Jasně a určitě formulovat závěry jednání a rovněž umění navázat s klientem vztah důvěry. Kromě toho je nezbytnou součástí práce notáře, zejména v dědickém řízení, schopnost být úspěšným mediátorem. V činnosti notáře má nezastupitelné místo notářská kancelář a její pracovníci, zaměstnaní na nejrůznějších pozicích. Zatímco dějinám notariátu a osudu notářů byla a je věnována setrvalá pozornost, tito „dělníci na vinici páně“ zůstávají na okraji zájmu odborníků, i když v praxi jejich potřebnost a zásluhy nikdo nezpochybňuje.

Jedním z věrných posluchačů a příznivců náboženského a politického reformátora a vládce ve florentské Republice sv. Ambrože v letech 1494–1498 Girolama Savonaroly (1452–1498) byl i florentský veřejný notář Lorenzo Violi (1464–?). Ten stenograficky zaznamenal a uchoval Savonarolova kázání, která jsou dnes důležitým historickým pramenem. V roce 1543 byla Savonarolova kázání vydána v Benátkách pod názvem Zásadní kázání: Nově pečlivě vypravená (Prediche quadragesimali: Novissimamente con diligentia corrette) s odkazem na Violiho editorství. Citovaná publikace je k dispozici v Moravské zemské knihovně ve fondu starých tisků.

JUDr. Ondřej Holub patří ke generaci notářů, která se aktivně podílela na odstátnění českého notářství a vzniku notářství, jakožto svobodného povolání. Rozhovor s ním vedl člen redakční rady časopisu AdNotam, Mgr. Šimon Klein.

Ročenka Ústavního soudu 2017 patří spolu se svými předchůdkyněmi k publikacím, které mají zajímavou vypovídací hodnotu nejen o činnosti Ústavního soudu v jednotlivých letech, ale též o tom, jak tuto činnost vyhodnotil Ústavní soud sám.

Žijeme v době tekutých písků… Všichni to známe, všichni jsme si tím prošli. Člověk přijel ze školení a měl dobrý pocit, že ví, jak na to. Za rok přijel ze stejného školení, kde školil stejný školitel stejné téma a popřel, co řekl, a nabídl jiné, samozřejmě správnější řešení, opět výborně vyargumentované. Když o další rok později odvolal školitel, co dříve odvolal, a sliboval, co ještě neslíbil, člověk pochopí... a vlastně už se ani nediví, když o rok později školitel ani neslibuje, ani neujišťuje... 

Ustanovení § 1641 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), stanoví, že: „Je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této strany.“ V odborných kruzích se objevila otázka, zda se má tzv. několikeré příbuzenství uplatnit též ve třetí dědické třídě, pokud dědí sourozenci zůstavitele, tedy zda má polorodý sourozenec nárok na poloviční podíl na pozůstalosti oproti plnorodému sourozenci. Judikatura odvolacích soudů ani dovolacího soudu k této otázce není dosud známá.

Zákonodárce předkládá dva způsoby omezení převoditelnosti: podmínění převoditelnosti na souhlas orgánu společnosti (§ 271 odst. 1 ZOK) a omezení převoditelnosti jinak (§ 271 odst. 3 ZOK). Lze se důvodně domnívat, že zákonodárce, a to kogentním způsobem, nabízí výlučně tyto dva základní okruhy omezení převoditelnosti, které lze navíc pouze v některých níže uvedených a spíše výjimečných situacích i případně vhodně (současně) zkombinovat. Prostřednictvím úpravy stanov by ovšem nemělo být příliš možné „přispěchat“ s nějakým dalším „inovativním“ způsobem, který by snad v konečném důsledku znamenal třetí způsob omezení převoditelnosti.

Ke zpracování tématu tohoto článku autory vedly opakující se návrhy dědiců na zahájení dodatečného řízení o projednání pozůstalosti z důvodu nutnosti opatření dokladu prokazujícího přechod vlastnického práva k energetickému zařízení – fotovoltaické elektrárně na právní nástupce zůstavitele pro účely licenčního řízení u Energetického regulačního úřadu.

Zákonem č. 368/2016 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, s účinností od 1. 1. 2018 byly opět rozšířeny pravomoci notáře provádět zápisy do (ne)veřejných rejstříků či evidencí, a to konkrétně do Evidence skutečných majitelů. Tyto zápisy má notář oprávnění provádět nejen u obchodních korporací, ale i u nadace, ústavu, nadačního fondu, svěřenského fondu, spolku, obecně prospěšné společnosti, společenství vlastníků jednotek, církve, náboženské společnosti nebo jiné právnické osoby, jež mají svou úpravu ve zvláštním předpisu.[1] Z dosavadní praxe notářů ohledně zapisování do veřejných rejstříků lze usuzovat, že nejčastějším požadavkem na zápis skutečného majitele do Evidence skutečných majitelů bude zápis skutečného majitele obchodních korporací.