Časopis Ad Notam

„Je načase vyvést ze soudů ty agendy, které justici zbytečně zatěžují a které by přitom lépe, operativněji a levněji mohli řešit například právě notáři,“ říká v rozhovoru pro Ad Notam nový místopředseda Nejvyššího soudu JUDr. Petr Šuk.

Mezi nejpalčivější otázky nové právní úpravy patří problematika klientů zastoupených na základě plné moci a jejich identifikace

Před dvěma lety jsem publikovala na stránkách tohoto odborného časopisu článek s názvem Výhrada soupisu pozůstalosti v praxi. Od té doby se nezměnilo nic na tom, že institut výhrady soupisu je stále velmi diskutovanou věcí na poli praxe i teorie.

Cieľom príspevku je poskytnúť návrh riešenia otázok, ktoré sa môžu vyskytnúť v prípadoch, keď poručiteľ zanechá odkazom celú svoju alternatívnu pohľadávku, alebo keď zanechá konkrétnu individuálne určenú vec z takejto alternatívnej pohľadávky, čiže odkáže vec, ktorú nikdy nemal vo svojom vlastníctve.

V následujícím článku se pokusím přiblížit institut závěti v italském dědickém právu, která je, vedle dědění ze zákona, jediným dědickým titulem. V Itálii se dědí ze zákona nebo ze závěti (článek 457 IOZ). Dědické smlouvy jsou výslovně zakázány (článek 458 IOZ).

Při přihlašování pohledávek zajištěných exekutorským zástavním právem je třeba důsledně odlišit zástavní právo, které mohlo vzniknout do 30. 6. 2015 dle § 69a exekutorského řádu a zástavní právo, které vzniká dle § 73a exekutorského řádu při jejich přihlašování do likvidace pozůstalosti.

Novela do zákona promítla závěry aktuální judikatury a překlenula některé přetrvávající výkladové potíže.

Působnost nejvyššího orgánu dočasně jednočlenné veřejné obchodní společnosti [zrušené podle § 113 odst. 1 písm. c) z. o. k.] vykonává ve všech věcech společnosti jediný zbylý společník.

Není třeba se příliš rozepisovat o tom, že notář je i zčásti psycholog. Zvládnout obtížná jednání s účastníky různých povah a vědět, jak na kterého z nich působit, patří k těm nejpotřebnějším dovednostem notáře.

Blíží se Vánoce a Nový rok, což nás nutí k přemýšlení, hodnocení celého roku a také ke vzpomínkám. V paměti mi utkvěly tzv. benešovské roráty. Jedná se o skladbu, která se od nepaměti hraje v našem kostele sv. Mikuláše v Benešově při mši vždy ráno po čtyři neděle před Štědrým dnem. Jako chlapec jsem hrál na housle, a když jsem se to trochu naučil, vzal nás několik školáků pan učitel do orchestru, který hraje tuto skladbu na kůru v kostele. Skladba je to hezká, není příliš náročná, a tak jsme ji snad svým hraním moc nekazili. Byl nás plný kůr i s varhaníkem. Byl počátek šedesátých let, ty nejhorší represe poněkud opadly, kostel býval plný.

Některá pozůstalostní řízení přinášejí větší množství zajímavých poznatků a právních vět, které by mohly při zběžném pohledu uniknout.

Smlouvou lze zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka panujících pozemků tak, že vlastník zatížených pozemků je povinen zdržet se na těchto pozemcích vybudování a provozování obchodního zařízení určitého druhu.

Není jisté, zda je české notářské veřejnosti dostatečně známo, že v průběhu století ohraničeném lety 1853 až 1953 působily na území Čech tři generace notářů, kteří všichni nesli stejné jméno a příjmení, totiž Antonín Mokrý. O tom všem, ale zdaleka ne jen o tom, pojednává nedávno vydaná kniha.

S prezidentem Notářské komory České republiky hovořil vedoucí redaktor časopisu Ad Notam, JUDr. Ing. Michael Sáblík.

Povídku bengálského spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura (1861–1941) Rámkánáiova hloupost v překladu Dušana Zbavitele přinesl v r. 1960 časopis Nový orient. Povídka pojednává o osudu Rámkánáie, bratra zůstavitele Guručarana, jenž sepsal u Guručaranova smrtelného lože bratrovu závěť ve prospěch pozůstalé manželky Baradasundarí. Pozůstalosti se následně chtěl zmocnit Rámkánáiův syn Nabadvíp, který u soudu předložil falšovanou závěť. Rámkánái však rozhodně v neprospěch svého syna vypověděl: „Tu závěť jsem sepsal vlastní rukou a bratr ji vlastní rukou podepsal.“ Povídka tak kromě vylíčení rodinných vztahů a vykreslení povah jejích hrdinů přináší i informaci o formě závěti v Indii za britské nadvlády. Nutno dodat, že autor povídky Rabíndranáth Thákur krátce v Londýně studoval práva.

Jaroslav Palliardi, český archeolog, povoláním notář v Moravských Budějovicích, zakončil svou životní pouť 12. března 1922 kolem 23. hodiny večer. Nikdo tehdy netušil, že ještě po téměř stu letech po něm zůstane záhada spojená s místem jeho posledního odpočinku, která se čas od času vynoří na povrch. Palliardi po sobě zanechal bohatou archeologickou sbírku, pocházející většinou z pohřebišť, která sám prozkoumal. Dnes je uložená v Moravském muzeu. Je paradoxem, že jeden ze zakladatelů české, nebo chcete-li, moderní moravské archeologie, který sám objevil a prozkoumal desítky hrobů jiných, svůj vlastně nemá nebo v lepším případě se o něm neví.

Touto novelou došlo ke sjednocení právní úpravy postihu SJM jak v OSŘ, tak v EŘ. Dále nastolila z pohledu autorky zásadní procesní pravidla pro postih společného jmění manželů a výlučného majetku manžela pouze v podobě přikázání pohledávky z účtu manžela povinného.

Z celého soukromého práva navazuje na česko-rakouskou tradici nejvýrazněji dědickoprávní úprava. Kupodivu se však více než s meziválečnými osnovami, které se staly hlavním inspiračním zdrojem nedávné rekodifikace, shoduje s téměř o 150 let starším zákoníkem, jehož autorem byl Tyrolan Karl Anton von Martini.

Diskuse o zákonném majetkovém režimu manželů se zpravidla přísně drží dichotomie mezi společným jměním manželů a režimem oddělených jmění, jako by snad ani jiné alternativy neexistovaly. Pohled za hranice našeho domácího právního řádu nám však ukazuje, že existuje celá plejáda dalších možných majetkových režimů, které lze zvolit jako zákonné.

Volit si studium na vysoké škole v jedenácti letech je značně obtížné. Vzhledem k tomu, že otcův bratr byl krajským prokurátorem v Chrudimi, přála si moje maminka, abych studoval gymnázium.

První číslo Právnických listů, které je svým obsahem spíše lákavým číslem nultým, dává nahlédnout do úvah o směrování periodika, jehož cílem – řečeno slovy předsedy redakční rady a děkana Fakulty právnické ZČU Jana Paulyho – „není ani poskytnout fundamentální základnu právních informací, ani snad vytvářet konkurenci těm či oněm právnickým periodikům, která jsou u nás vydávána“, ale záměr „poskytovat Vám široké spektrum zajímavých a hlavně vysoce kvalitních právnických literárních výstupů, stát se pravidelnou součástí Vašeho právnického uvažování, ať již profesního, nebo jen zájmového, a snad i docílit toho, aby se z Vás, kdo budete Právnické listy se zájmem číst, postupem doby stávali též ti, kdo je budou autorsky spoluvytvářet“.

Slovo „důstojnost“ vyvolává všelijaké asociace. Bezesporu se jedná o starobylý výraz pocházející jakoby z doby dávno minulé a budí představu, jde-li o důstojnost osoby, někoho až k smrti vážného. Tomuto pojmu nejlépe odpovídají staré portréty šlechticů, které vídáme na zámcích. Takový člověk se snad ani nepohybuje a rozhodně se nerad usmívá.

Povoláním notáře i advokáta prošel strýc básníka Rainera Maria Rilkeho Jaroslav von Rilke (1835–1892). Po právnických studiích v Praze a dosažení titulu JUDr. byl v roce 1860 jmenován notářem, zprvu působil v Sedlicích, záhy v Praze. Notářskou praxi vykonával pak až do r. 1878, kdy odešel do advokacie. V r. 1873 se stal i prezidentem pražské notářské komory, v témže roce byl povýšen do rytířského stavu s predikátem von Rüliken. Závěrečnou etapu profesní dráhy prožil Jaroslav Rilke jako advokát, byl i poslancem zemského sněmu a věnoval se též podnikání, byl např. prezidentem správní rady Ústecko-teplické dráhy.

Ve svém příspěvku bych se zaměřil na podmínky nařízení likvidace pozůstalosti, na podobu výroků usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a na problematiku okruhu osob, kterým se musí toto usnesení doručit. Rád bych vyvolal diskuzi na tato témata, protože mi k takto důležitým otázkám zatím v odborné obci chybí.

Na dědice poškozeného, který utrpěl újmu na zdraví v době do 31. 12. 2013, přecházejí děděním nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnil u soudu a zemřel po tomto datu.

Zákonem stanovený rámec pro „předávání majetku z generace na generaci“ podstatným způsobem ovlivňuje chování lidí i za trvání jejich životů. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, jde o důležitou a citlivou právně-politickou otázku.[2] Pokud je zakotven adekvátně a proporcionálně ke stavu společnosti, motivuje k řádné a odpovědné správě vlastních záležitostí, k rozmnožování majetku a zároveň často i ke spořivosti. Nevhodně nastavená pravidla naopak mohou mít efekt zcela opačný.[3] Mimoto svádí i k využívání – často krkolomných – smluvních konstrukcí, a tím zvyšování právní nejistoty všech dotčených osob, stejně jako ke hledání „vhodnějších“ zahraničních struktur, pomocí kterých lze dosáhnout chtěných majetkových uspořádání.

Od 1. 1. 2018 nabývá účinnosti část třetí a jedenáctá zákona č. 368/2016 Sb., který v těchto částech novelizuje zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen ZVR), a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. V rámci této novely byla zavedena zvláštní evidence údajů o skutečném majiteli právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku podle tohoto zákona a svěřenského fondu zapsaného do evidence svěřenských fondů (dále jen „evidence o skutečném majiteli“). Tím se pak rozumí skutečný majitel podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, tedy zákona č. 253/2008 Sb. (dále jen AML zákon).

Jedním z institutů, upravených občanským zákoníkem, je i manželské majetkové právo. Nový občanský zákoník v něm opět provedl změny, jejichž podrobné komentování není předmětem tohoto článku. Chtěl bych se zamyslet nad původem, smyslem a oprávněností existence tohoto institutu. Podíváme-li se zpět, zjistíme následující spletitý a dá se říci i strastiplný vývoj.