Právo na vypořádání aktivity dědiců: komparativní pohled do BGB a ABGB

JUDr. Petr Klika

Institut zakotvený v § 1693 odst. 3 občanského zákoníku umožňující zohlednění určitých aktivit dědiců ve výši získaného majetku vyvolává i po delší době účinnosti občanského zákoníku otázky týkající se několika aspektů. V následujícím příspěvku se pokusím přiblížit některé interpretační závěry ohledně německé zákonné předlohy a také základní rysy a odlišnosti úpravy obsažené v rakouském občanském zákoníku.

I. BGB jako obecné východisko

Základem německé úpravy je § 2057a BGB stanovící jako primární premisu pravidlo, dle kterého může vypořádání vyžadovat potomek, který prací v domácnosti, v rámci profese nebo v rámci podnikání zůstavitele, případně peněžitým plněním nebo jiným způsobem, po delší dobu a v podstatné míře přispíval k tomu, že se majetek zůstavitele dochoval nebo zvětšil. Totéž platí také pro potomka, který o zůstavitele delší dobu pečoval.

Obecně se koncepce celého institutu v obou právních řádech podobá, jeho právní úprava je spíše obecná než kazuistická, přičemž k německé úpravě je za dobu účinnosti delší než 50 let k dispozici relativně obsáhlá judikatura, která může poskytovat relevantní vodítka pro praktické otázky. Jak vyplývá ze základního pravidla, resp. prvního odstavce § 2057a, na rozdíl od české úpravy se právo na vypořádání nadstandardních aktivit týká pouze potomků zůstavitele. Stejně tak se uplatňuje pouze mezi potomky zůstavitele, kteří jsou spolu s dědicem oprávněným k vypořádání povoláni za zákonné dědice.

Ze samotné dikce ustanovení BGB neplyne, zda se má v případě zohledňované péče o zůstavitele jednat výslovně o péči poskytovanou osobně dědicem, nebo zda může být přibrána osoba poskytující pomoc za úplatu. Jednoznačné vodítko však poskytuje judikatura Spolkového soudního dvora, dle které se může jednat i o druhý případ.[1]

Dovozen je zároveň rozdíl mezi situací, kdy zůstavitel přibere třetí osobu částečně pomáhající s péčí o zůstavitele, a péčí zajišťovanou výlučně třetí osobou nebo třetími osobami. V případě péče poskytované výlučně třetí osobou se neaplikuje vypořádání založené na osobní péči. V úvahu však stále připadá zohlednění finančních prostředků vynaložených na péči o zůstavitele, které jsou značného rozsahu, zejména v kontextu majetkové situace zůstavitele.

Podobně jako v ustanovení českého občanského zákoníku je ve druhém odstavci § 2057a BGB zakotvena podmínka, že se nesmí jednat o péči, jiné úkony nebo plnění, za která je poskytována (nebo dohodnuta) přiměřená odměna. Stejně tak právo na vypořádání odpadá, pokud za poskytovanou péči a obdobné úkony danému potomkovi vzniká nárok z jiného právního důvodu.

Zásadní rozdíl vykazují srovnávané úpravy v souvislosti s pojetím vyživovací povinnosti jako relevantního plnění. Zatímco § 1693 odst. 3 v poslední větě stanoví, že se pravidlo pro vypořádání použije i v případě plnění vyživovací nebo obdobné povinnosti vůči zůstaviteli (s výjimkou vyživovací povinnosti pozůstalého dědice), BGB tuto otázku neupravuje výslovně. Doktrína však možnost uplatnit plnění vyživovací povinnosti vylučuje, a to zejména s ohledem na to, že pokud plní potomek vyživovací povinnost vůči rodiči, bude se zpravidla jednat o pozůstalost zahrnující majetek zanedbatelné hodnoty.[2]

Určení hodnoty vypořádání je zákonem upraveno, a to s ohledem na trvání a rozsah péče či plnění, za současného zohlednění hodnoty pozůstalosti. Celkovým vodítkem je pak obecná přiměřenost a spravedlnost (Billigkeit). Toto pojetí tak více či méně odpovídá kritériím určeným českým zákonodárcem.

V souvislosti s péčí o zůstavitelův majetek se může jednat v první řadě o úsporu výše zmíněných nákladů na péči, které by jinak vynaložil sám zůstavitel. V ostatních případech Rißmann obecně uzavírá, že úvaha o vypořádání je namístě, pokud se jedná o plnění, na základě kterého zůstavitel ušetřil vlastní náklady. Jako případ plnění směřujícího k rozmnožení nebo udržení majetku zůstavitele, který je obtížnější posoudit, uvádí plnění, které bylo zůstavitelem užito a spotřebováno. Takovou situací je např. dovolená. Osobně bych se přikláněl k názoru, že je dovolenou možné považovat za relevantní plnění, avšak při aplikaci restriktivního výkladu v kontextu smyslu celého ustanovení. Tedy, dovolená zajištěná dědicem může být relevantní aktivitou dědice, pokud přesahuje obvyklou hodnotu a značný náklad v poměření s majetkovými poměry zůstavitele.

II. ABGB

V rámci rakouského ABGB je péče o osobu zůstavitele v rámci dědického práva zohledněna taktéž, a to od novely provedené v roce 2015.[3] Pojetí je však poněkud odlišné od úpravy obsažené v českém i německém občanském zákoníku, když se v § 677 odst. 1 ABGB zavádí odkaz pro pečující osoby blízké (Pflegevermächtnis).

Tento institut v rakouské úpravě přiznává zákonný odkaz osobě blízké zůstaviteli, která o něj pečovala během posledních tří let před jeho úmrtím, a to minimálně v rozsahu šesti měsíců a nikoliv v pouze nepatrné míře. Oproti české úpravě tak rakouský zákoník stanoví konkrétním způsobem dobu, po kterou musela relevantní péče o zůstavitele trvat. Pro realizaci odkazu je stanoveno stejné omezení jako v případě českého práva na započtení, a to nemožnost poskytnutí jiného plnění nebo smluvení odměny.

Obecně je definována také povaha péče: jedná se o jakoukoliv činnost směřující k tomu, aby zůstaviteli bylo pokud možno poskytnuto potřebné ošetření a pomoc, stejně jako posílení možnosti vést samostatný život. Domnívám se, že dotčené ustanovení (§ 677 odst. 2 ABGB) nepřináší o mnoho konkrétnější definici ve srovnání s ostatními právními řády, a v některých ohledech může vyžadovat zpřesnění doktrínou či judikaturou.

Pokud jde o délku péče, která je způsobilá založit odkaz nebo být zohledněna, stojí za zmínku porovnání s Německem. Zákonné ustanovení BGB zde používá pouze pojem delší dobu, který pak rozvádí doktrína: paušální stanovení určité doby možné není a je nutné zohledňovat především intenzitu poskytované péče. Doba jednoho měsíce pak může být postačující např. v případě, kdy péče o zůstavitele vyžaduje (plnou) péči jedné, či dokonce více osob.[4] Německou úpravu tak lze (minimálně v určitém ohledu) považovat za mírně benevolentnější, pokud jde o posouzení trvání poskytované péče o osobu zůstavitele.

Okruh osob, kterým na základě ustanovení ABGB může náležet odkaz za poskytovanou péči, je taxativně vymezen ve třetím odstavci § 677 pomocí kritérií z oblasti dědického i rodinného práva.[5] Jedná se v první řadě o zákonné dědice zůstavitele, kteří nejsou v zákonném ustanovení blíže definováni ani vyjmenováni (v úvahu připadají manžel, děti, vnoučata, rodiče, sourozenci a jejich děti, prarodiče, tety a strýcové, bratranci a sestřenice a rodiče prarodičů).

Další skupinou oprávněných jsou manžel, partner a druh zákonných dědiců a jejich děti, stejně jako druh zůstavitele a jeho děti. Tato skupina osob vymezená pomocí rodinného práva, které taktéž svědčí zákonný odkaz ve smyslu ABGB, představuje nepochybné a podstatné rozšíření okruhu oprávněných oproti BGB, a také určité rozšíření oproti české úpravě. Nutno dodat, že v souvislosti s tímto širším vymezením se objevují výkladové a aplikační problémy. Pokud by došlo k novelizaci dotýkající se práva na vypořádání v českém občanském zákoníku, dle mého názoru nelze doporučit úvahy o rozšiřování okruhu oprávněných.[6]

Samotná výše odkazu je v Rakousku upravena obdobně obecným způsobem, jako je definována relevantní péče, která odkaz zakládá. Rozhodnou má být dle dikce zákona povaha, trvání a rozsah poskytované péče. Vliv naopak nemá hodnota pozůstalosti.[7] Zde se projevuje rozdíl oproti § 1693 odst. 3 českého občanského zákoníku, který výslovně formuluje požadavek přiměřenosti mj. právě vůči hodnotě pozůstalosti.

K možnostem zůstavitele disponovat s tímto odkazem patří v rámci ABGB pouze možnost jeho odejmutí v případě, že jsou naplněny důvody pro vydědění, a dále nařízení, aby bylo na odkaz pro pečující osobu započteno plnění z pozů­stalosti (§ 678 odst. 2).

III. Shrnutí

Závěrem lze odbočit k úvaze, zda má právo na vypořádání své místo v českém právním řádu. Tato otázka nezřídka vyvstává v diskusích a diskursech k tomuto institutu. Ačkoliv jej nalezneme v rakouském, německém i švýcarském kodexu, nelze pominout uváděnou skutečnost, že se nejedná o zcela tradiční institut: v rakouském ABGB se ostatně zákonný odkaz pro pečující osoby ocitl v roce 2015.

S obdobou práva na vypořádání se lze dále setkat v Nizozemsku, kde je zakotveno určité plnění pro potomky, vnoučata a další osoby v případě, že spolupůsobili v domácnosti nebo profesi zůstavitele.[8] Nahlédneme-li ale např. do italského codice civile, obdobu práva na vypořádání nenalezneme.

Nad rámec akademické úvahy o konkrétní podobě práva na vypořádání v jednotlivých zemích je možné podotknout, že celkové vnímání tohoto institutu ve společnosti bude patrně záviset především na způsobech a tradicích rodinného života v dané oblasti.

• Štítky:
• 2024