Ochrana vůle zůstavitele po jeho smrti

JUDr. Adam Talanda, Ph.D.

Dědické právo tradičně klade důraz na pořízení pro případ smrti obecně, zvláště pak na závěť. Vůle zůstavitele projevená pro případ smrti v podobě závěti je rozhodující pro určení dědiců, rozdělení pozůstalosti i pro případné další záležitosti, a jako taková má přednost před zákonnou úpravou dědické posloupnosti.

Důležitost závěti pro dědické právo dokonale vystihl M. T. Cicero, který uvedl: „Ve veřejných záležitostech není nic hodno respektu více než zákon, v záležitostech soukromých neplatí nic více po právu než testament.“[1] Současná úprava dědického práva je také postavena na principu autonomie vůle zůstavitele a poskytuje široké možnosti pořízení pro případ smrti. Možnost libovolně pořídit pro případ smrti je však jen jednou ze složek principu autonomie vůle a neméně důležité také je, do jaké míry je projevená vůle zemřelého po jeho smrti skutečně respektována.

I. Teoretická východiska

Dědické právo obecně je zaručeno v čl. 11 odst. 1 LPS,[2] a ne náhodou je zaručení dědění obsaženo ve stejném ustanovení jako zaručení vlastnického práva. Vlastnictví a dědění je spolu nerozlučně spjato,[3] neboť vlastnictví lze chápat jako neomezené právní panství nad věcí[4] a jedním z jeho projevů (či jeho pokračováním) je oprávnění nakládat s majetkem pro případ smrti.[5] Pořídí-li proto zůstavitel pro případ smrti, nakládá tím se svým vlastnickým právem v rámci svého oprávnění, přičemž následky takového jednání jsou odsunuty až na dobu po smrti zůstavitele jako vlastníka. Testamentární volnost, tj. možnost pořídit pro případ smrti, lze vnímat jako jeden ze základních prvků zaručeného dědického práva, který vyplývá také ze záruky autonomie vůle obsažené v čl. 2 odst. 3 LPS.[6] Možnost pořídit pro případ smrti může být na zákonné úrovni omezena, jen pokud jde o podmínky týkající se svéprávnosti, formy nebo i přípustnosti některých doložek, které by mohly zakládat pouhé omezení dědiců nebo nepřípustnou vázanost majetku.[7]

Princip autonomie vůle je jedním ze základních principů dědického práva,[8] které se formovaly již od dob římského práva.[9] Princip autonomie vůle v dědickém právu navazuje na obecný princip autonomie vůle jako základní znak soukromého práva a je pokračováním vlastnické svobody. Jeho obsahem je možnost zůstavitele rozhodnout o majetku pro případ smrti ustanovením dědice (příp. odkazovníka) a volnost projevenou vůli kdykoli změnit či zrušit[10] a dále je nutno ho pojímat také jako záruku, že projevená vůle bude respektována po smrti zůstavitele.

Respekt k vůli zůstavitele lze proto vnímat jako jeden z prvků účelu dědického práva, který inspirativně vymezil F. Long­champs de Bérier: „Již od časů římského práva až do dnešních dní sloužilo dědické právo především k určení, které osoby vstoupí do právního postavení zemřelého, stejně jako k určení majetkových práv a závazků, které tyto osoby nabydou. V souladu s právem je zůstavitel – nazývaný pořizovatel (testátor), zanechá-li závěť – ujištěn, že s jeho majetkem bude naloženo podle jeho vůle. Je zaručeno, že dědicové obdrží majetek předepsaným způsobem v souladu s právem. Dědické právo tedy udržuje právní kontinuitu, předchází svépomoci a zajišťuje nástupnictví pro případ smrti (mortis causa), stejně jako hladký přechod celého majetku zemřelého.“[11] V kontextu českého práva lze uvedené poupravit tak, že dědické právo určuje pravidla pro přechod majetkových práv a povinností ze zemřelého na jeho právní nástupce při respektu k vůli zemřelého a k požadavku spravedlnosti za současné ochrany práv blízkých rodinných příslušníků zůstavitele a jeho věřitelů.[12]

II. Vítězství vůle nad slovy

Zůstavitelem projevená vůle musí být po jeho smrti respektována, jinak je pořizovací volnost jen laciným pozlátkem. Věčnou otázkou zůstává, jak má být projev vůle zůstavitele vykládán, tedy zda je pro výklad závěti rozhodující její jazykové vyjádření nebo skutečná vůle zůstavitele, třebaže nepřesně vyjádřená. Již římské právo dospělo k tomu, že pro výklad závěti je vždy rozhodující skutečná vůle zůstavitele,[13] a tento závěr přetrval až do dnešního práva, neboť i § 1494 odst. 2 ObčZ výslovně stanoví, že musí být především vyhověno vůli zůstavitele.[14]

Právě spor o výklad závěti podle slov nebo podle vůle zůstavitele byl základem pro známý soudní spor z roku 93 př. n. l. označovaný M. T. Ciceronem jako Causa Curiana. Zůstavitel tehdy v obavě z blízké smrti sepsal závěť a za svého dědice povolal své dosud nenarozené, ale již počaté dítě. V závěti pak nařídil pupilární substituci, tedy svému dědici, u něhož měl obavu, že by se nemusel dožít plnoletosti, ustanovil dědice, a to muže jménem Curius. Zůstavitel přitom jasně nechtěl, aby se jeho majetek dostal jeho příbuzným, kteří by jako zákonní dědicové dědili po něm i po jeho nenarozeném synovi. Zůstavitel brzy zemřel a po jeho smrti ale manželka o dítě přišla, a neexistoval tedy jeho syn jako dědic. Spor se pak vedl o to, zda mají dědit dědicové ze zákona, nebo Curius jako dědic zmíněný v závěti. Ze slov závěti pak vyplývalo, že by měli dědit dědicové zákonní, když dědic ze závěti, tedy nenarozené dítě, nikdy neexistoval, a těžko tak po něm mohl jako další v řadě dědit Curius. V bitvě mezi slovy a vůlí nakonec zvítězil výklad podle vůle zůstavitele, a tedy se dědicem stal Curius.[15]

Vůle zůstavitele, a to skutečná vůle, má být po smrti zůstavitele chráněna. O naplnění zůstavitelovy vůle obecně má v řízení o pozůstalosti dbát především soud,[16] což vyplývá např. z § 1494 odst. 2, § 1502, 1670, 1680, 1690, 1691, § 1692 odst. 3, § 1693 odst. 2, § 1694, 1696, 1697 ObčZ nebo § 184 ZŘS. Ve všech uvedených ustanoveních zákon stanoví, aby bylo ze strany soudu v řízení o pozůstalosti dbáno naplnění vůle zůstavitele. Soud by proto měl vždy dohlédnout na to, že vůle dědiců nepřeváží nad vůlí zůstavitele. Zůstavitelem projevená vůle je totiž pokračování vlastnické svobody jako absolutního právního panství nad věcmi a jako taková musí být chráněna bez ohledu na to, zda se zůstavitelova nařízení setkávají s přáním dědiců, ledaže odlišné uspořádání připouští výslovně zákon.

III. Promítnutí teorie do praxe

Podle shora uvedených teoretických závěrů by měla být závěť zůstavitele vykládána především podle skutečné vůle zůstavitele a takto zjištěná vůle by měla být rozhodující pro určení dědiců i rozdělení pozůstalosti mezi dědice, aniž by bylo možno se od projevené vůle odchýlit, ledaže to výslovně připouští zákon. Ochranu projevené vůli by pak měl v řízení o pozůstalosti poskytovat soud. Praxe se však někdy ubírá jiným směrem a stává se, že soud umožní dědicům odlišnou dohodu o rozdělení pozůstalosti, umožní dědicům nerespektovat okruh dědiců určený zůstavitelem nebo vyrozumívá o dědickém právu jiné osoby než zůstavitelem určené dědice.

1) Dohoda o rozdělení pozůstalosti

Rozdělení pozůstalosti mezi dědice je především na zůstaviteli, který může podle § 1694 ObčZ v pořízení pro případ smrti určit, jak konkrétně má být pozůstalost rozdělena. Mohou tak vznikat situace, že dědicové nabudou majetek, který jim zůstavitel zanechal, přestože by raději nabyli majetek jiný. Je to však majetek zůstavitele a jeho vůle musí být alespoň v řízení o pozůstalosti dodržena. Pokud po skončení řízení o pozůstalosti budou dědicové nakládat už se svým majetkem i jinak, než to zamýšlel zůstavitel, je to jen otázkou jejich respektu k vůli zůstavitele.

Argumentem pro nerespektování vůle zůstavitele při projednání pozůstalosti nemůže být, že je to pro dědice nákladnější (např. správní poplatky za následné přepisy do katastru nemovitostí), ani že by se měla dát přednost živým, kteří mají jiné představy o rozdělení majetku. Takové úvahy vycházejí z minulé právní úpravy, která se snažila co nejvíce omezit možnost pořízení pro případ smrti a umožňovala dědicům dohodnout se v podstatě libovolně bez ohledu na vůli zůstavitele. Současné právo je však postaveno na respektu k vůli zůstavitele a nemůže připustit, aby byla řádně projevená vůle ignorována, jakkoli bude z pohledu dědiců nesmyslná. V případě, že by převládl názor, že není třeba vůli zůstavitele chránit, měl by zákonodárce možnost pořízení pro případ smrti zcela zrušit, neboť pořízení pro případ smrti, které nikdo nemusí respektovat, by bylo jen iluzí, která k ničemu nevede.

Současná právní úprava je ohledně možnosti rozdělení pozůstalosti odlišně od vůle zůstavitele poněkud matoucí, neboť podle § 1694 odst. 1 ObčZ platí: „Pořídil-li zůstavitel pro případ smrti, rozdělí se pozůstalost podle jeho vůle. Dědici se mohou před soudem dohodnout, že si pozůstalost zcela nebo zčásti rozdělí i jinak, pokud to zůstavitel výslovně připustil.“ Proti tomu však stojí § 1694 odst. 2 ObčZ, podle kterého platí: „Přidělil-li zůstavitel dědicům jednotlivé věci ze svého jmění, aniž výslovně přikázal, že pozůstalost musí být rozdělena, jak nařídil, nebo že povolaný dědic může přijmout jen, co mu bylo přiděleno, popřípadě, že určitá věc má zůstat ve spoluvlastnictví dědiců, hledí se na jeho projev vůle jako na přání bez právní závaznosti.“

Zatímco podle odst. 1 se tedy lze dohodnout odlišně od vůle zůstavitele, jen pokud to zůstavitel výslovně připustil, tak podle odst. 2 se lze dohodnout odlišně od vůle zůstavitele, jen pokud to zůstavitel výslovně nevyloučil.[17] Uvede-li tedy zůstavitel, že za dědice svého bytu vč. vybavení, auta a sbírky mincí povolává svého syna, zatímco svou dceru povolává za dědičku svého domu vč. vybavení, prostředků na účtu a hodinek, mohou se syn s dcerou dohodnout, že si pozůstalost rozdělí jinak? Znění § 1694 odst. 2 ObčZ k umožnění odlišné dohody sice směřuje, jde však o ustanovení, které popírá smysl pořízení pro případ smrti, oslabuje ochranu vůle zůstavitele a popírá závaznost rozdělení pozůstalosti podle § 1694 odst. 1 ObčZ. Podle důvodové zprávy mělo jít o ustanovení použitelné v případě, že zůstavitel sice pořídil o jednotlivých věcech, ale takovým rozdělením chtěl ve skutečnosti vyjádřit hodnotu dědických podílů.[18] Důvodová zpráva tedy shrnuje, že není-li patrný zůstavitelův výslovný příkaz, jak má být pozůstalost rozdělena, má jít jen o přání bez právní závaznosti. Uvedený historický úmysl zákonodárce je sice pochopitelný, ale vede pouze k nerespektování zůstavitelem projevené vůle. Zůstaviteli nic nebrání určit toliko podíly dědiců na pozůstalosti, ale v našem právním prostředí je zažité pořizování závěti s rozdělením konkrétních věcí mezi dědice. Pořídí-li zůstavitel závěť s rozdělením konkrétních věcí mezi dědice, těžko lze taková ustanovení závěti vnímat jen jako přání bez právní závaznosti. Který rozumný zůstavitel by si dal práci s vypisováním pro něj zásadních kusů majetku a jejich přidělováním konkrétním dědicům, pokud by takové rozdělení nemyslel vážně? A který rozumný zůstavitel, právní laik, by po přečtení ustanovení o závaznosti projevené vůle o rozdělení pozůstalosti podle § 1694 odst. 1 ObčZ rozumně předpokládal zcela opačné ustanovení § 1694 odst. 2 ObčZ? Nelze proto než dospět k závěru, že smyslem a účelem § 1694 odst. 2 ObčZ nemůže být popření závaznosti zůstavitelem projevené vůle, ale uvedené ustanovení, má-li se vůbec kdy uplatnit, může se uplatnit nejvýše v situaci, ve které zůstavitel vyjádří svou vůli, že nemá jít o závazné rozdělení.[19] Uvedené ustanovení nelze totiž vnímat jinak než jako zakrytou mezeru v zákoně, kterou zákonodárce právní úpravu vztáhl na více situací, než na které by se podle smyslu a účelu vztahovat měla, a zakrytou mezeru v zákoně je třeba překlenout teleologickou redukcí, tedy omezením až neaplikováním vadné normy.

Lze tedy mít za to, že rozdělil-li zůstavitel mezi své dědice pozůstalost a nepřipustil, že se dědicové mohou dohodnout i jinak, nelze odlišnou dohodu o rozdělení připustit. Soud tedy musí využít svého vrchnostenského postavení a dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, která by příp. odporovala vůli zůstavitele, nesmí schválit (§ 1696 ObčZ, § 187 ZŘS).

Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani již zmíněný argument, že dědicům zůstavitelem stanovené rozdělení nevyhovuje. Dědické právo totiž chrání především vůli zůstavitele, až v souladu s ní lze chránit vůli dědiců, kteří se vůli zůstavitele musí podřídit (alespoň do doby potvrzení nabytí dědictví, neboť poté již mohou s vlastním majetkem nakládat libovolně, není-li jeho nabytí limitováno rozvazovací či jinou podmínkou).

S uvedeným souvisí také otázka potvrzení nabytí dědictví v případě dědění podle závěti. Není výjimkou, že soud v případě dědění podle závěti potvrdí nabytí dědictví dědicům podle jejich dohody, třebaže je dohoda shodná s vůlí projevenou zůstavitelem. Takový postup nelze považovat za správný, neboť zanechal-li zůstavitel pořízení pro případ smrti, které je dědickým titulem, má být potvrzeno nabytí dědictví podle tohoto pořízení pro případ smrti, nikoli podle dědické dohody.

2) Dohoda o okruhu dědiců

Určení okruhu dědiců závisí na zůstavitelem projevené vůli, ať už jde o pozitivní vymezení určením, kdo je za dědice povolán, nebo o negativní vymezení určením, kdo je z dědického práva vyloučen. Nepořídí-li zůstavitel pro případ smrti, určí se okruh dědiců podle zákonné dědické posloupnosti. Dědicové sami mohou okruh dědiců ovlivnit pouze tím, že budou v rámci svých oprávnění s dědickým právem nakládat (odmítnutí dědictví, vzdání se dědictví nebo zcizení dědictví), nemohou však mezi sebou uzavřít dohodu o tom, kdo bude dědicem.

Prakticky se však může stát, že dědicové uvedou takové nesporné skutkové okolnosti, na základě kterých se dědicem stane někdo, kdo by dědicem být správně neměl. V případě dědění podle zákonné posloupnosti takový postup nepřipadá v úvahu u dědiců určených na základě příbuzenského vztahu, ale spíše u tzv. spolužijící osoby podle § 1636 nebo 1637 ObčZ, u které je k dědění předepsáno splnění podmínek společného žití a úhrady nákladů se zůstavitelem po dobu nejméně jednoho roku před smrtí. Soud sám v řízení o pozůstalosti těžko může činit vyšetřování, zda někdo skutečně všechny podmínky naplnil, a shodnou-li se všichni v úvahu přicházející dědicové, že někdo splnil všechny podmínky společného žití se zůstavitelem, bude taková osoba dědit. Nastane-li naopak neshoda, vznikne spor a bude na spolužijící osobě, aby své právo prokázala ve sporném řízení. Podobně může dědit také někdo, kdy se dopustil činu zakládajícího dědickou nezpůsobilost podle § 1481 ObčZ, pokud se všichni v úvahu přicházející dědicové rozhodnou takový čin zamlčet a nejde o čin, který by vyplýval také z jiných skutečností známých soudu. Těmto případům lze jen těžko zabránit a je věcí svědomí dědiců, jak budou v řízení postupovat.

Spory vyvolávají případy, při kterých dědicové nesouhlasí se zůstavitelovým pořízením pro případ smrti a dohodnou se, že se nebude aplikovat. Takovým případem může být nesouhlas dědiců s listinou o vydědění. Pořídí-li zůstavitel listinu o vydědění, kterou z dědického práva a z práva na povinný díl vyloučí nepominutelného dědice, nemohou se v řízení o pozůstalosti dědicové s oním vyděděným shodnout na tom, že zůstavitelem uvedený důvod vydědění nenastal, a vyděděný nepominutelný dědic by proto měl mít právo na povinný díl, nebo dokonce na dědický podíl.[20] Přestože by se takovou dohodou předešlo konfliktům, je povinností soudu chránit vůli zůstavitele a nepřipustit takovou dohodu dědiců, která by narušovala zůstavitelem řádně projevenou vůli. Podobným případem může být spor o pravost nebo platnost závěti, kterou napadá některý dědic ze zákona nebo z jiné závěti. V takovém případě zásadně nelze připustit dohodu dědiců o tom, že závěť není platná nebo pravá, neboť dědicové se nemohou dohodnout na tom, že pořízení zůstavitele nevyvolá žádné účinky. Lze připustit souhlas dědiců s tím, že určitá listina je závětí zůstavitele, kterou všichni uznávají (ledaže by se zjevně jednalo o listinu podvrženou nebo upravovanou), ale vznikne-li spor o pravost nebo platnost, nelze upozadit vůli zůstavitele a shodnout se na tom, že listina se nepoužije. Případný spor musí být vyřešen soudem podle § 169 ZŘS, jde-li o spor právní, nebo žalobou ve sporném řízení podle § 170 ZŘS, jde-li o spor skutkový.

Se spory o platnost a pravost pořízení pro případ smrti souvisí také otázka, zda lze ve sporném řízení, ve kterém jde o určení dědického práva podle § 170 ZŘS nebo o zaplacení povinného dílu při tvrzené neplatnosti vydědění, uzavřít smír. Lze mít za to, že uzavření smíru je v těchto řízeních vyloučeno, neboť podle § 99 OSŘ nelze schválit smír, který by byl v rozporu s právními předpisy, a podle hmotného práva dědického je taková dohoda vyloučena. Hmotné dědické právo připouští určení dědice na základě pořízení pro případ smrti nebo zákonné posloupnosti, ale není připuštěno, aby se sami dědicové dohodli, kdo bude dědicem. Proto není možné v řízení o určení dědického práva připustit smírné vyřešení věci, při kterém by soud schválil dohodu, že žalobce či žalovaný je dědicem po zůstaviteli, příp. že druhý účastník obdrží nějaké vypořádání. Takto by se mohlo stát, že se dědicem stane osoba zůstaviteli naprosto cizí. Schválení takového smíru pak narušuje také v § 170 ZŘS předpokládané konečné vyřešení otázky sporného dědického práva rozsudkem nebo fikcí vyřešení sporu v neprospěch žalobce v případě nepodání žaloby, zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Pokud by účastníci sporu přesto chtěli spor urovnat bez rozsudku, mohou se mimo řízení libovolně dohodnout na „odbytném“ a žalobce pak vezme žalobu zpět. Je však nutno mít na paměti, že se zpětvzetím žaloby je spojena právě fikce, že spor byl vyřešen v neprospěch žalobce, tedy kdo vezme žalobu zpět, nedědí. V této souvislosti je proto třeba dbát na to, aby soud v řízení o pozůstalosti při vzniku skutkového sporu o dědické právo důkladně posoudil, čí dědické právo je slabší ve smyslu § 1672 ObčZ a § 170 ZŘS, neboť dědic, jehož dědické právo je silnější, nemá být zatížen povinností domáhat se svého práva žalobou, vynakládat prostředky na žalobu a být vystaven případným negativním následkům nepodání či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení.[21]

Hmotné právo nepřipouští schválení soudního smíru také ve sporech o zaplacení povinného dílu, ve kterých je jako předběžná otázka řešeno, zda nepominutelný dědic právo na povinný díl vůbec má, tedy zda je z práva na povinný díl platně vyloučen. Hmotné dědické právo totiž nepřipouští dohodu dědiců a nepominutelného dědice o tom, zda nepominutelný dědic má právo na povinný díl. Nepominutelnému dědici ze zákona svědčí právo na povinný díl, jestliže se mu nedostane dědického podílu nebo odkazu v předpokládané výši a jestliže není z práva na povinný díl vyloučen zůstavitelem (vydědění), ze zákona (dědická nezpůsobilost), smlouvou se zůstavitelem (zřeknutí se dědického práva) nebo vlastním jednáním (odmítnutí dědictví). Dohoda dědiců s nepominutelným dědicem však právo na povinný díl ovlivnit nemůže, konečně i dohoda o odbytném podle § 1657 ObčZ vyžaduje předpoklad, že nepominutelný dědic vůbec právo na povinný díl má, a dohodou se jen určí jeho výše. Smírné vyřešení sporu proto lze připustit, jde-li o spor o doplnění povinného dílu, tj. pokud nepominutelný dědic právo na povinný díl má a povinný díl obdržel, ale na jeho výši byl zkrácen a ve sporném řízení se domáhá jen doplnění. V takovém případě není sporu o tom, že nepominutelný dědic má právo na povinný díl, proto lze smír o výši povinného dílu schválit.

Nemožnost uzavření smíru ve sporech o určení dědického práva a ve sporech o povinný díl pochopitelně nezabrání účastníkům řízení v tom, aby původně sporné otázky učinili nespornými a spor byl takto vyřešen bez dokazování na základě nesporných skutečností, nejsou-li v rozporu s objektivní realitou. Vždy ale dojde k autoritativnímu rozhodnutí soudu, příp. ke zpětvzetí žaloby se všemi důsledky.

3) Vyrozumění jiných než závětních dědiců[22]

Zůstavitel může pořízením pro případ smrti určit své dědice a tato jeho vůle, je-li řádně a určitě projevena, musí být po smrti respektována. Ochrana zůstavitelovy vůle by se měla projevit také při určení okruhu účastníků řízení o pozůstalosti. Nejdůležitějšími účastníky řízení o pozůstalosti jsou dědicové, tedy podle § 110 odst. 1 ZŘS ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Určení okruhu dědiců vychází z hmotného práva, které určuje sílu dědických titulů, náležitosti pořízení pro případ smrti nebo dědickou způsobilost. V řízení o pozůstalosti je pak na soudu, aby ty, kterým svědčí dědické právo, vyhledal, jednal s nimi a vyrozuměl je o dědickém právu podle § 165 ZŘS. Soud přitom musí jednat právě jen s těmi, kterým svědčí nejsilnější dědické právo. Pokud si dědická práva více osob odporují, musí soud vzniklý spor vyřešit a pokračovat v řízení zase jen s těmi, kteří mají nejsilnější dědické právo.

Nelze proto považovat za správné, pokud soud v řízení o pozůstalosti, ve kterém jsou dědicové určeni závětí vyčerpávající celou pozůstalost, zároveň jedná s dědici ze zákona[23] a vyzývá je k popření závěti, chtějí-li se stát dědici. Nabízí se více možností, jak postupovat v případě, že zůstavitel o celé pozůstalosti pořídil závětí:

a) Se zákonnými dědici vůbec nejednat

Tento přístup vychází z myšlenky, že v případě existence závěti o celé pozůstalosti už zákonným dědicům nezbývá žádná část pozůstalosti, ke které by jim mohlo svědčit dědické právo. Proto s nimi soud nemá vůbec jednat, neboť nelze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici. Zákonným dědicům pochopitelně nic nebrání, aby sami uplatnili své právo na dědictví u soudu, a tak se dozvěděli o existenci závěti a měli možnost ji popřít, a to podle zásady, že bdělým náležejí práva. Námitkou proti tomuto přístupu může být, že zákonní dědicové se o smrti zůstavitele nemusí vůbec dozvědět. Nejde ale v takovém případě spíše o smějící se dědice, kterým nebyl zůstavitel blízký, ale jeho smrt by vnímali jen jako majetkový prospěch?

b) Zákonným dědicům dát možnost vyjádřit se k závěti

Tato možnost vychází z předpokladu, že zákonní dědicové jsou blízcí příbuzní zůstavitele a měli by alespoň vědět o tom, že zůstavitel někoho povolal k dědění závětí, aby příp. mohli proti tomu uplatnit námitky. Dále může být uvažováno nad tím, že pro případ podvržené závěti jsou to právě zákonní dědicové, kdo by mohli na případný podvrh upozornit. Soud podle této možnosti zákonným dědicům zašle kopii závěti s přípisem, že případné vyjádření k závěti mohou (ale nemusí) podat do určené lhůty, která je jen pořádková.

c) Po zákonných dědicích vyžadovat vyjádření k závěti

Tento postup lze označit za pozůstatek dřívější právní úpravy, která závěť sice formálně umožňovala, ale její účinky na určení okruhu dědiců či rozdělení pozůstalosti všemožně zeslabovala. Daný postup snad vychází z premisy, že veškeré (vlastnoruční) závěti jsou podezřelé. Podle tohoto postupu soud zákonné dědice se závětí seznámil a vyžadoval, aby se zákonní dědicové k závěti nějak vyjádřili, často s poučením, že mohou dědit, jestliže úspěšně popřou pravost nebo platnost závěti.

Jako odůvodnitelný se jeví přístup a), tedy se zákonnými dědici vůbec nejednat, ledaže předložená závěť vzbuzuje pochybnosti o její pravosti nebo platnosti. Za vhodnou lze považovat také možnost b), tedy zákonným dědicům dát možnost vyjádření k závěti tím, že se jim kopie závěti zašle s jednoduchým přípisem, že se mohou vyjádřit. Tímto není na zákonné dědice vytvářen tlak, aby se vyjádřili, ani jim není podsouváno, že musí závěť popřít, aby dědili. Zároveň je jim však dána možnost své právo uplatnit. Jako nejméně vhodný se jeví přístup c), tedy po zákonných dědicích požadovat vyjádření, často se zavádějícím poučením.[24]

Poněkud odlišná je situace, ve které se má celá pozůstalost dědit podle závěti, ale zároveň nejsou známi žádní zákonní dědicové. Přestože lze obecně za nejvhodnější považovat možnost b), tedy dát zákonným dědicům možnost se vyjádřit, tak pokud žádní zákonní dědicové známi nejsou a jejich vyhledávání by bylo časově i jinak náročné, není jistě nutné zákonné dědice za každou cenu hledat a zdržovat tím potvrzení nabytí dědictví závětním dědicům. Takové zdržování řízení by nebylo odůvodněné a mohlo by závětního dědice poškodit. Stejně tak v případě, že je jisté, že žádní zákonní dědicové nejsou a pozůstalost by měl nabýt stát, přičemž zůstavitel o celé pozůstalosti pořídil závětí. V takovém případě, nejsou-li o pravosti a platnosti závěti pochybnosti, není důvod vyrozumívat stát jako případného dědice podle § 1634 ObčZ a čekat na jeho vyjádření k závěti. Nabytí dědictví státem je až poslední možností nabytí dědictví v případě, že zůstavitel nezanechal žádné dědice, což není případ zanechání závěti. Stát také těžko bude mít znalost o úmyslech a zvycích zůstavitele, aby příp. upozornil na podvrženou závěť, jak to přichází v úvahu u zákonných dědiců.

Lze se pak pozastavit ještě nad případem dědění celé pozůstalosti podle závěti, zanechal-li zůstavitel nepominutelné dědice. Nepominutelným dědicům je totiž oproti zákonným dědicům poskytována vyšší ochrana v podobě práva na povinný díl. Zároveň však jejich právo vychází z hmotného práva a soud zásadně o hmotném právu nepoučuje. Povinný díl pak lze v řízení o pozůstalosti vypořádat, bylo-li na něj uplatněno právo. Lze tak shrnout, že i u nepominutelných dědiců postačí, pokud jim soud zašle kopii závěti a dá jim možnost se vyjádřit ve lhůtě, která je jen pořádková.[25] Oproti zákonným dědicům mají navíc nepominutelní dědicové jednodušší postavení i při případném uplatnění práva na povinný díl po skončení řízení o pozů­stalosti. Uplatnění práva na povinný díl je běžnou žalobou o zaplacení a vychází se především z hodnoty pozůstalosti zjištěné v řízení o pozůstalosti. Případné uplatnění dědického práva po skončení řízení o pozůstalosti se však děje dosud nevyjasněnou žalobou oprávněného dědice podle § 189 odst. 2 ZŘS.[26]

V. Šedivá je teorie, zelený strom života[27]

Shora uvedené úvahy lze demonstrovat na příkladu z praxe:

Zůstavitel zanechal vlastnoruční závěť, kterou k dědění celé pozůstalosti povolal svého prasynovce Josefa. Nebýt závěti, přicházeli by jako zákonní dědicové v úvahu zůstavitelovi sourozenci podle třetí zákonné dědické třídy. Soud po zjištění závěti zaslal sourozencům zůstavitele kopii závěti s přípisem, ve kterém uvedl, že sourozenci jsou zůstavitelovými dědici podle třetí dědické třídy. Dále uvedl, že zůstavitel ale pořídil závěť ve prospěch prasynovce Josefa a vzhledem k této závěti se sourozenci mohou stát dědici jen tehdy, pokud prokáží, že závěť není pravá nebo platná. Rozhodnou-li se sourozenci uplatnit námitky proti závěti, mají tak učinit ve stanovené lhůtě, jinak se bude mít za to, že závěť uznávají za pravou a platnou. Jeden ze sourozenců Karel pak skutečně námitku proti závěti vznesl, a to tak, že s ní vyjádřil svůj nesouhlas, protože měl pochybnosti, zda závěť skutečně sepsal zůstavitel, a žádal proto o prověření této skutečnosti grafologickou zkouškou a prověřením stáří papíru. Ostatní sourozenci žádné námitky nevznesli. K soudu se pak dostavili závětní dědic a další ze sourozenců zůstavitele, který prohlásil, že zůstavitel závěť skutečně sám sepsal, neboť daný sourozenec toho byl svědkem. Soud poté zhodnotil, že vznikl skutkový spor o dědické právo v důsledku popření pravosti závěti sourozencem zůstavitele Karlem a usnesením odkázal k podání žaloby závětního dědice Josefa. Závětní dědic žalobu podal, ale v důsledku vysokého věku sourozenců zůstavitele nejprve zemřel sourozenec Karel, který závěť popřel, a následně ještě další sourozenec, takže se ve sporném řízení o určení dědického práva závětního dědice Josefa muselo čekat na právní nástupce zemřelých sourozenců. Když bylo možné pokračovat ve sporném řízení, už nebyl nikdo, kdo by závěť rozporoval, závětní dědic tedy nakonec byl s žalobou úspěšný, ale jeho dědění se o dva roky zdrželo.

Uvedený příklad ilustruje shora uvedené problémy, které nastávají v souvislosti s pořízením pro případ smrti. Prvním problémem je vyrozumívání zákonných dědiců, má-li se celá pozůstalost dědit podle závěti. V daném případě soud zákonné dědice vyrozuměl nevhodným způsobem, neboť jim v přípise úvodem sdělil, že jsou dědicové po zůstaviteli. Následně sice pokračoval, že byla pořízena závěť, ale téměř je nabádal, aby proti závěti uplatnili své námitky. Vhodnější by bylo, pokud by notář se zákonnými dědici buď vůbec nejednal, neboť jim s ohledem na závěť dědické právo nesvědčí, příp. aby jim toliko zaslal závěť s tím, že chtějí-li se k ní nějakým způsobem vyjádřit, nechť tak učiní ve stanovené lhůtě. Když už pak jeden ze sourozenců uplatnil své námitky proti závěti, měl ho soud vyzvat k doplnění jím učiněných vágních tvrzení, aby případné popření bylo dostatečně kvalifikované. A to zvláště tehdy, pokud jiný ze sourozenců prohlásil, že sepsání závěti byl přítomen. Soud správně posoudil, že v důsledku popření pravosti závěti vznikl skutkový spor o dědické právo a že je tedy nutné odkázat toho, jehož dědické právo se jeví jako slabší, k uplatnění svého dědického práva žalobou. Soud však neposoudil správně, čí dědické právo je slabší, neboť vycházel z § 1672 odst. 1 věty druhé OZ a contrario, tedy jakékoli nekvalifikované popření pravosti závěti považoval za dostačující k zeslabení právní síly závěti oproti zákonné posloupnosti. V případě takto vágně vyjádřených pochybností a námitek za existence svědka sepsání závěti však nelze dospět k závěru, že by právo závětního dědice bylo slabší. Naopak, slabší bylo jistě právo zákonného dědice, který pouze obecně popíral závěť. Nesprávné odkázání k podání žaloby pak způsobilo závětnímu dědici další nepříjemnosti, neboť nejprve musel čekat na okruh právních nástupců po zemřelém sourozenci, aby mohlo být ve sporném řízení pokračováno, a i poté, když už nebyl nikdo, kdo by závěť rozporoval, bylo nutné řízení dokončit až do rozhodnutí rozsudkem, neboť případné zpětvzetí žaloby by mělo za následek, že by závět­ní dědic nedědil.

Závěr

Jedním z hlavních principů dědického práva je princip autonomie vůle, který zaručuje zůstaviteli možnost libovolně pořídit o majetku pro případ smrti. Aby princip autonomie vůle nebyl jen vzdálenou fatou morgánou, která se rozplyne, jakmile zůstavitel po pořízení formálně perfektní a obsahově bezvadné závěti zemře, je nutno vůli zůstavitele i po jeho smrti chránit a respektovat. Tato úloha v řízení o pozůstalosti připadá soudu a poté je otázkou svědomí dědiců (příp. bdělosti vykonavatele závěti či následných dědiců).

Respekt k závěti zůstavitele znamená, že závěť bude vykládána podle skutečné vůle zůstavitele, že dědicům nebude umožněno odchýlit se vlastní dohodou od zůstavitelem určeného rozdělení pozůstalosti, že nebude připuštěna dohoda dědiců o okruhu dědiců a že v řízení o pozůstalosti bude jednáno se zůstavitelem zvolenými dědici.

• Štítky:
• 2024