Úskalí právní úpravy dodatečně najevo vyšlého majetku po 1. 1. 2014

Mgr. Denisa Racková

I. Úvod

Nezřídka se stává, že se po právní moci usnesení, jímž bylo pozůstalostní řízení skončeno, objeví nějaký další majetek, který z rozličných důvodů nebyl předmětem původního řízení. Do 31. 12. 2013 platilo, že „Objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede se o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.“[1] Dodatečné projednání dědictví se tedy provedlo vždy, pokud se soud jakkoli dozvěděl, že vyšel najevo nějaký další zůstavitelův majetek, a to bez ohledu na to, jakým způsobem bylo původní řízení skončeno. V právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 se zákonodárce od tohoto pravidla odklonil a osud dodatečně najevo vyšlého majetku je nyní ovlivněn výsledkem původního řízení, resp. tím, zda bylo původní řízení zastaveno ve smyslu § 153 a 154 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), či zda došlo k vydání rozhodnutí o dědictví ve smyslu § 185 z. ř. s. 

II. Účinná právní úprava dodatečně najevo vyšlého majetku (§ 192 a 193 z. ř. s.)

Pro případ, že se majetek, který tvoří aktivum, popř. též pasivum pozůstalosti, objeví po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§ 153 a 154 z. ř. s.), stanovuje § 192 z. ř. s., že soud projedná dědictví.[2] Dědictví nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti. V tomto ohledu tedy zůstala nová právní úprava konzistentní s úpravou účinnou do 31. 12. 2013. Přestože § 192 z. ř. s. uvádí, že soud v tomto případě „projedná dědictví“, mám za to, že by se pověřený soudní komisař měl nejprve zabývat otázkou, zda jsou dány podmínky pro opětovné zastavení řízení či nikoli, a to přestože není možnost „znovuzastavení“ zákonem výslovně stanovena. Domnívám se však, že nepřevyšuje-li součet hodnoty dodatečně najevo vyšlého majetku a hodnoty majetku zjištěného v původním řízení hodnotu tzv. nepatrnou, nejeví se jako hospodárné pozůstalost projednávat. Tento názor byl zmiňován již za účinnosti právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, přičemž lze mít za to, že je aplikovatelný dodnes.[3] Takový dodatečně najevo vyšlý majetek se vydá vypraviteli pohřbu, a to za předpokladu, že s nabytím vysloví souhlas.

Zásadní změna právní úpravy však nastala pro případ, že se dodatečně najevo vyšlý majetek objeví po právní moci rozhodnutí o dědictví (§ 185 z. ř. s.).[4] V takovém případě je třeba postupovat dle § 193 z. ř. s. Toto ustanovení pak rozlišuje dvě situace, které se odlišují v tom, zda některý z dědiců o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku požádá či nikoli.

Pokud některý z dědiců požádá o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku takříkajíc z vlastní iniciativy (např. na základě došlé poštovní poukázky na jméno zůstavitele atp.), řízení je pak zahájeno dnem, kdy soudu došel návrh na zahájení tohoto řízení (dle § 138 odst. 1 z. ř. s. ve spojení s § 82 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále též jen „o. s. ř.“), načež soud pověří příslušného notáře jako soudního komisaře provedením úkonů v řízení (§ 101 z. ř. s.). Následně soud doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozů­stalosti o majetek, který se objevil po právní moci rozhodnutí o dědictví a dodatečně najevo vyšlý majetek bude projednán (§ 193 odst. 1 z. ř. s.).

Pokud žádný z dědiců o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku nepožádá (typicky dozví-li se o takovém majetku soud z podnětu banky, katastru nemovitostí atp.), určí soud dědicům k podání žádosti o projednání lhůtu, jež nesmí být kratší než dva měsíce, a to vyhláškou, která se uveřejní na úřední desce soudu (§ 193 odst. 3 z. ř. s.). Vyhláška bude v souladu s § 50l odst. 2 o. s. ř. sňata z úřední desky soudu po uplynutí 30 dnů ode dne vyvěšení. Namístě je jistě také vyrozumět o vyhlášce dědice. Pokud ani v této lhůtě žádný z dědiců o projednání nepožádá, soud doplní v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti o aktivum (případně také pasivum) pozůstalosti, které se objevilo po právní moci rozhodnutí o dědictví (§ 193 odst. 1 z. ř. s.), a dále platí, že podle pravomocného rozhodnutí o dědictví došlo rovněž k nabytí aktiv pozůstalosti, která vyšla najevo dodatečně (§ 193 odst. 2 z. ř. s.). Pokud byla pozůstalost rozdělena mezi více dědiců nebo bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti více dědicům podle jejich dědických podílů, nabývají dědicové dodatečně najevo vyšlý majetek v podílech vyplývajících z původně provedeného vypořádání. Je-li je to potřebné, soud o tom vydá usnesení (§ 193 odst. 2 z. ř. s.).

Nicméně, pokud některý z dědiců na základě uveřejněné vyhlášky o projednání požádá, další postup je stejný, jako by dědic požádal o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku nezávisle na vyhlášce. Soud tedy (pokud tak dosud neučinil) zahájí řízení a pověří notáře jako soudního komisaře provedením úkonů v řízení. Následně má být doplněn v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti a dodatečně najevo vyšlý majetek projednán.

Vzhledem ke skutečnosti, že právní úprava obsažená v § 193 z. ř. s. vzbuzuje řadu otázek, budou jim věnovány následující řádky.

III. Doplnění společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku či seznamu pozůstalostního majetku vyhotoveného správcem pozůstalosti?

Jak bylo již řečeno, § 193 odst. 1 z. ř. s. ukládá, aby soud doplnil v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti o aktivum (případně také pasivum) pozůstalosti, které se objevilo po právní moci rozhodnutí o dědictví. Avšak jak tomu bude tehdy, byl-li v původním řízení soupis nahrazen společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku či seznamem pozůstalostního majetku, který vyhotovil správce pozů­stalosti?[5] Pokud byla podána žádost o projednání dědictví, je jistě možné, aby dědicové doplnili své prohlášení o pozůstalostním majetku. Avšak jen stěží lze doplnit seznam pozůstalostního majetku, který vyhotovil správce pozůstalosti, jestliže správa pozůstalosti zaniká dle § 188 písm. b) z. ř. s. právní mocí rozhodnutí o dědictví. V naprosté většině případů se bude jistě jevit jako nadbytečné, aby byl znovu ustanoven správce pozůstalosti. Řešením by pak bylo pro tentokrát soupis nahradit společným prohlášením dědiců. V krajním případě pak samozřejmě nařídit (a provést) soupis pozůstalosti. Pokud žádný z dědiců o projednání nepožádá a nespolupracuje, bude situace o to komplikovanější, neboť nebude možné doplnit ani společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku. Je evidentní, že na uvedené situace zákonodárce nepamatoval, což však v praxi může činit značné potíže.

IV. Zda a kdy zahájit řízení, resp. pověřit notáře coby soudního komisaře provedením úkonů v řízení

Nejvýznamnější nejasnost spočívá dle mého názoru v tom, zda v případě, kdy původní řízení bylo skončeno rozhodnutím o dědictví, lze řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku zahájit pouze na návrh některého z dědiců (resp. jeho právních nástupců) či zda je možné řízení zahájit i bez návrhu (tj. na základě podnětu osoby odlišné od dědice). Znění § 193 odst. 2 z. ř. s. navozuje dojem, že řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku lze v tomto případě zahájit pouze na žádost některého z dědiců, neboť: „Nepožádá-li žádný z dědiců ve lhůtě k tomu určené, aby soud projednal pozůstalost o aktivech pozůstalosti, která se objevila až po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, platí, že podle pravomocného rozhodnutí o pozůstalosti došlo rovněž k nabytí aktiv pozůstalosti uvedených v odstavci 1.“[6] Je však otázkou, zda zákonodárce spojením „projedná pozůstalost“ mínil též „zahájí řízení“, nebo zda se jedná o dva rozdílné momenty, kdy soud zahájí řízení vždy (tj. i na základě podnětu osoby odlišné od dědice) a k projednání (tj. zejména nařízení jednání, při kterém může dojít k uzavření dohody o rozdělení dodatečně najevo vyšlého majetku) má dojít pouze tehdy, pokud o to dědicové požádají (tedy např. prohlášením do protokolu). Nutno říct, že v odborné literatuře se objevují oba uvedené názory. Že lze řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku zahájit jen k žádosti některého z dědiců, uvádí kupř. Mgr. Tlášková: „Podmínkou, aby dodatečné projednání vůbec proběhlo, totiž je, že některý z dědiců o dodatečné projednání požádá, dodatečné projednání nově najevo vyšlého majetku tedy není obligatorní, soud nezahájí sám řízení z úřední povinnosti.“[7] Naproti tomu jiná literatura uvádí, že „Pokud však o projednání tohoto majetku požádal např. katastrální úřad, je takové podání podnětem k dodatečnému projednání a řízení se zahájí usnesením soudu bez návrhu.“[8]

Osobně se domnívám, že by řízení mělo být zahájeno vždy, a měl by tedy být spatřován rozdíl mezi „projednáním pozůstalosti“ a „zahájením řízení“, a to hned z několika důvodů, na které se na následujících řádcích pokusím poukázat.

a) Vyhláška ve smyslu § 193 odst. 3 z. ř. s.

Jak bylo již uvedeno, může nastat situace, kdy se soud dozví o dodatečně najevo vyšlém majetku na základě podnětu osoby odlišné od dědice (obvykle se jedná o podnět banky, katastru nemovitostí atp.), a a v takovém případě by měla být uveřejněna vyhláška na úřední desce soudu, v níž bude dědicům určena nejméně dvouměsíční lhůta k podání žádosti o dodatečné projednání pozůstalosti (§ 193 odst. 3 z. ř. s.). Ze zákona však s jistotou nevyplývá, zda onu vyhlášku má učinit příslušný pozůstalostní soud, či soudní komisař. Není přitom pochyb, že v momentě, kdy má dojít k uveřejnění vyhlášky, uběhlo již mnoho času od zániku pověření soudního komisaře v původním řízení, neboť pověření zaniká právní mocí rozhodnutí o dědictví. A zde se vracíme k výše zmíněné otázce, zda a kdy má být zahájeno řízení. Pokud by totiž řízení na základě pouhého podnětu zahájeno nebylo, mohl by notář vyhlášku vyhotovit leda v rámci tzv. porozsudkové činnosti dle § 263 odst. 3 Instrukce Ministerstva spravedlnosti čj. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy (dále jen „KancŘ“), ze kterého vyplývá, že je-li do pozůstalostního spisu po vyřízení věci soudním komisařem doručena písemnost, na jejímž základě je třeba provést další opatření, předá pozůstalostní soud spis k vyřízení notáři, který byl původně ustanoven k provedení úkonů, a není-li to možné, jinému příslušnému notáři. Toto ustanovení KancŘ tedy v podstatě říká, že určitá „opatření“ má soudní komisař provádět navzdory zaniklému pověření notáře coby soudního komisaře. Co je myšleno oním „opatřením“, KancŘ neuvádí, a to bohužel ani příkladmo. Otázkou tedy je, zda lze vydání vyhlášky ve smyslu § 193 odst. 3 z. ř. s. subsumovat pod opatření ve smyslu § 263 odst. 3 KancŘ a zda se nemá jednat pouze o taková opatření, která přímo souvisí s původním řízením. Nutno konstatovat, že některé pozůstalostní soudy si toto ustanovení vykládají poměrně extenzivně, kdy notáři předávají spis k vyřízení i bagatelních záležitostí, které by z důvodu hospodárnosti řízení měl jistě vyřídit pozů­stalostní soud sám (např. sdělení Policii České republiky, kdo je dědicem zbraní uložených v jejím depozitu, atp.).

Bylo-li by řízení zahájeno i na základě podnětu, a bezprostředně by tedy došlo k pověření notáře jako soudního komisaře, bylo by na rovno postaveno, že je vydání oné vyhlášky kompetencí soudního komisaře. V opačném případě nechť je alespoň ujednoceno, zda má být vyhláška ve smyslu § 193 odst. 3 z. ř. s. vydávána notářem v rámci tzv. porozsudkové činnosti, či zda má být vydávána pozůstalostním soudem.

b) Vydání usnesení, je-li to potřebné

Je jisté, že nepožádá-li žádný z dědiců o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku ani na základě vyhlášky, bude pouze doplněn v dosavadním řízení vyhotovený soupis nebo seznam o aktivech a pasivech pozůstalosti, přičemž platí, že podle pravomocného rozhodnutí o dědictví došlo rovněž k nabytí aktiv pozůstalosti, která vyšla najevo dodatečně (§ 193 odst. 2 z. ř. s.). Pokud byla pozůstalost rozdělena mezi více dědiců nebo bylo potvrzeno nabytí pozůstalosti více dědicům podle jejich dědických podílů, nabývají dědicové nově najevo vyšlý majetek v podílech vyplývajících z původně provedeného vypořádání. O tom, jak byla pozů­stalost rozdělena, tedy v jakých podílech vyplývajících z původně provedeného vypořádání dodatečně najevo vyšlý majetek dědicové nabývají, má soud vydat usnesení, „je-li to potřebné“.

Nejčastěji bude tohoto usnesení potřeba tehdy, bude-li předmětem projednání věc zapisovaná do veřejného seznamu. Pokud by na základě podnětu nebylo zahájeno řízení, resp. nebyl by pověřen notář coby soudní komisař, znamenalo by to, že by toto usnesení vydával notář, jenž nebyl soudem pověřen k provedení úkonů v řízení. Řešením by také samozřejmě bylo, aby takové usnesení vydával příslušný pozůstalostní soud. Domnívám se, že na rozdíl od vyhotovení vyhlášky dle § 193 odst. 2 z. ř. s., které lze snad s přimhouřením oka podřadit pod tzv. porozsudkovou činnost, nelze zmiňované usnesení považovat za totéž. Je zjevné, že na tuto situaci zákonodárce taktéž nepamatoval. I proto se domnívám, že by řízení mělo být zahájeno vždy a vždy by také měl být pověřen notář coby soudní komisař, který by tak následně ono usnesení vydával v rámci svého pověření.

c) Odměna notáře coby soudního komisaře

Ač to nemusí být na první pohled zřejmé, má odpověď na otázku, zda má být řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku zahájeno vždy (resp. zda má být vždy pověřen notář coby soudní komisař), dopad i na rozhodování o odměně notáře a náhradě jeho hotových výdajů. Ustanovení § 108 odst. 2 z. ř. s. říká, že o tom, kdo a v jaké výši platí odměnu notáře a jeho hotové výdaje, popř. též náhradu za daň z přidané hodnoty, rozhodne soud i bez návrhu v usnesení, kterým se řízení v prvním stupni končí. Bude-li vydáno usnesení ve smyslu § 193 odst. 2 z. ř. s., bude zřejmě možné, aby toto usnesení obsahovalo také výrok, jímž bude rozhodnuto o odměně notáře a jeho hotových výdajích. Jak uvádí některá literatura, bylo by možné usnesení obsahující pouze výrok o odměně notáře a jeho hotových výdajích vydat i samostatně,[9] s čímž není důvod nesouhlasit. Znovu však narážíme na skutečnost, že nebylo-li by zahájeno řízení, resp. nebyl-li by pověřen notář coby soudní komisař, rozhodoval by o své odměně nepověřený notář, přičemž § 11 odst. 1 vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (dále jen „notářský tarif“), výslovně (a zcela logicky) uvádí, že odměna náleží notáři, který byl soudem pověřen (!), aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o pozůstalosti.

Nutno v souvislosti s tímto tématem podotknout, že pokud by na uveřejňování vyhlášky, resp. na vydávání zmiňovaného usnesení, bylo pohlíženo jako na porozsudkovou činnost, bylo by také nejspíš možné zahrnout tuto činnost pod § 19 odst. 3 notářského tarifu, dle kterého notáři ve­dle náhrady hotových výdajů náleží také paušální náhrada nákladů spojených s prováděním úkonů po skončení řízení o pozůstalosti ve výši 300 Kč. Stručně řečeno, odměna notáře za tento úkon by tak soudnímu komisaři byla uhrazena již v původním řízení. Představíme-li si absurdní důsledky této skutečnosti, pak zatají-li dědicové v původním řízení určitý majetek, který by měl náležet do aktiv pozůstalosti, může být následně tento majetek doplňován na základě podnětu osoby odlišné od dědice, kdy by následovalo uveřejnění vyhlášky, marné uplynutí lhůty k podání žádosti o projednání, dále doplnění seznamu či soupisu aktiv a pasiv pozůstalosti, přičemž dodatečně najevo vyšlý majetek by byl nabýván dle poměru vyplývajícího z výsledku původního řízení, a to vše velice levně. Je však samozřejmě pravda, že v momentě, kdy dědic požádá o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku nízké hodnoty (např. drobného přeplatku za energie), může odměna notáře vypočtená dle § 12 odst. 2, resp. § 13 notářského řádu i převyšovat hodnotu tohoto majetku.

V. Pasivita některého z dědiců po podání žádosti o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku

Zákon také neřeší, jak postupovat tehdy, požádá-li sice některý z dědiců o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku, avšak není možné uzavřít dohodu o rozdělení nově najevo vyšlého majetku (dědic se nedostaví k nařízenému jednání atp.). V takovém případě bude soud nucen potvrdit nabytí dodatečně najevo vyšlého majetku a je otázkou, zda tak učiní podle dědických podílů ze zákona (či závěti), anebo analogicky dle § 193 odst. 2 z. ř. s. potvrdí nabytí v podílech vyplývajících z vypořádání provedeného v původním řízení, jako je tomu tehdy, pokud žádný z dědiců o projednání nepožádá. Osobně se, vzhledem k ratio legis, přikláním spíše k variantě druhé, tedy že by mělo být nabytí nově najevo vyšlého majetku potvrzeno podle dědických podílů, které vyplývají z rozdělení aktiv pozůstalosti v původním řízení.

VI. Dodatečně najevo vyšlý majetek náležící do společného jmění manželů

Je namístě zmínit v této souvislosti také problematiku společného jmění manželů, neboť je možné, že dodatečně najevo vyšlý majetek do společného jmění manželů náleží. Zákon tuto situaci výslovně neupravuje, a nezbývá tedy nejspíš než postupovat analogicky, tj. pokud není podána žádost o projednání, soud doplní soupis nebo seznam majetku ve společném jmění manželů vyhotovený v dosavadním řízení, přičemž o vypořádání tohoto majetku bude platit, že byl mezi pozůstalého manžela a dědice rozdělen v poměru, v jakém byl majetek ve společném jmění manželů rozdělen v původním řízení.

Nelze v této souvislosti nezmínit vyvratitelnou domněnku upravenou v § 741 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), z níž vyplývá, že nedojde-li do tří let od zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, platí, že se bývalí manželé vypořádali tak, že hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá; ostatní hmotné věci movité a věci nemovité jsou v podílovém spoluvlastnictví obou, přičemž jejich podíly jsou stejné; ostatní majetková práva, pohledávky a dluhy náleží společně oběma, přičemž jejich podíly jsou stejné. Není přitom zcela jednotný názor na to, zda lze uvedenou domněnku vztáhnout i na situaci, kdy manželství a společné jmění manželů zaniklo smrtí jednoho z manželů. Kupř. JUDr. Psutka dovozuje, že vypořádání je v řízení o pozůstalosti nezbytné i v situaci, kdy mezi smrtí jednoho z manželů a zahájením pozůstalostního řízení uplyne doba delší než tři roky. Tuto tezi odůvodňuje tím, že je potřeba vnímat úpravu vypořádání společného jmění manželů v § 162 z. ř. s. jako speciální ve vztahu k občanskému zákoníku, přičemž toto ustanovení nepočítá s možností vypořádání společného jmění manželů dle § 741 o. z.[10] Naopak některá literatura uvádí, že domněnku dle § 741 o. z. lze aplikovat i v případě zániku společného jmění manželů úmrtím jednoho z manželů.[11]

VII. Pravděpodobný důvod změny právní úpravy od 1. 1. 2014

Jak již bylo naznačeno v úvodu tohoto článku, do 31. 12. 2013 byla řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku prováděna obligatorně vždy, dozvěděl-li se soud o tom, že je zde nějaký další zůstavitelův majetek, a to bez ohledu na to, jakým způsobem bylo původní řízení skončeno. Nelze opominout, že tato úprava bude nadále aplikována za předpokladu, že zůstavitel zemřel do 31. 12. 2013.

Shrneme-li, že současná právní úprava vzbuzuje řadu otázek, je nasnadě úvaha o motivacích zákonodárce k jejímu zavedení. Nutno však konstatovat, že ani důvodová zpráva k z. ř. s. není v tomto ohledu spolehlivým rádcem.[12] Jak naznačeno v publikaci JUDr. Šešiny, JUDr. Muzikáře a JUDr. Dobiáše,[13] podnětem zákonodárce ke změně mohla být snaha o zjednodušení mnohdy velice komplikovaných řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku, kdy často nezbylo než pátrat po procesních nástupcích zůstavitele po několik pokolení, neboť dědicové a často i jejich právní nástupci již nežijí, a to přestože okruh dědiců zůstavitele byl předem znám, a bylo tedy nepochybné, kdo má dodatečně najevo vyšlý majetek nabýt (byť se často jednalo o dědice dávno zemřelé). Na mysli zde měli autoři jistě zejména dodatečná projednání dědictví po nedostatečně identifikovaných vlastnících nemovitostí, která katastr nemovitostí usilovně podněcoval. Je pravda, že podle současné právní úpravy by se za předpokladu, že původní řízení skončilo rozhodnutím o dědictví a žádný z dědiců by o projednání dodatečně najevo vyšlého majetku nepožádal, projednání neuskutečnilo. Po marném uplynutí lhůty určené ve vyhlášce by pak platilo, že podle pravomocného rozhodnutí o dědictví došlo rovněž k nabytí tohoto majetku v podílech vyplývajících z provedeného vypořádání dědictví v původním řízení. Avšak vyvstane-li potřeba vydat usnesení o tom, v jakých podílech dědicové dodatečně najevo vyšlý majetek nabývají (zejména půjde-li o nemovitou věc zapisovanou do katastru nemovitostí), bude nezbytné toto usnesení doručovat a právní nástupce dědiců zůstavitele za tímto účelem zjišťovat. A jestliže je tedy nutné tyto osoby dohledat, pak je přinejmenším vhodné je předvolat k jednání, při kterém mohou uzavřít dohodu o rozdělení dodatečně najevo vyšlého majetku, což lze zejména u majetku nízké hodnoty doporučit.

Nelze v této souvislosti odhlédnout od skutečnosti, že uplynutím lhůty ve smyslu § 1050 o. z. (tj. 31. 12. 2023) skončí ona vlna řízení o dodatečných projednání dědictví po nedostatečně identifikovaných vlastnících nemovitostí, a lze tedy očekávat, že od 1. 1. 2024 by se četnost a komplikovanost zahajovaných řízení o dodatečně najevo vyšlém měla výrazně snížit.

VIII. Závěr

Je běžnou praxí, že se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení skončeno, objeví nějaký další majetek zůstavitele. I přes počet takových situací nelze hodnotit právní úpravu dodatečně najevo vyšlého majetku jako dostatečnou či bezproblémovou.

Domnívám se přitom, že hned několik výkladových potíží by se stalo bezpředmětných, bylo-li by na rovno postaveno, že řízení o dodatečně najevo vyšlém majetku má být zahájeno vždy, tedy i na základě podnětu osoby odlišné od dědice. Díky tomu by se rozplynuly pochybnosti o charakteru vyhlášky vydávané dle § 193 odst. 3 z. ř. s., usnesení ve smyslu § 193 odst. 2 z. ř. s. by vydával soudní komisař v rámci svého pověření a nakonec by bylo vyhověno i požadavku notářského tarifu, aby o své odměně a náhradě hotových výdajů rozhodoval pověřený soudní komisař.

• Štítky:
• 2023