Zřeknutí se dědického práva

Mgr. Ing. Martin Muzikář

 

Rekodifikace občanského práva přinesla do dědického práva celou řadu „staronových“ institutů – jedním z nich je i zřeknutí se dědického práva (renunciace), se kterým se notáři mohou setkat jak v řízení o pozůstalosti,  tak i při sepisování notářského zápisu o tomto právním jednání.

 

 

I. Úvod. Motivy vedoucí ke zřeknutí se dědického práva

Zřeknutí se dědického práva (renunciace) je institut, který se po dlouhé době opět vrátil do našeho civilního práva, a to díky úpravě obsažené v § 1484 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“). Původně byla tato problematika obsažena v § 551 Obecného zákoníku občanského a v § 516 zák. č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku a již při letmém porovnání těchto ustanovení si lze povšimnout, že současná právní úprava je tou dřívější značně inspirována.

Zřeknutí se dědického práva lze zařadit mezi případy, kdy dochází k vyloučení z dědického práva, a to za života zůstavitele, shodným projevem vůle dvou osob – tím se zřeknutí liší od jiných institutů jako je např. vydědění, vzdání se dědictví, zcizení dědictví či odmítnutí dědictví.

Motivy, které vedou zůstavitele a presumptivního dědice k uzavření smlouvy o zřeknutí se dědického práva, mohou být různé. V praxi se zřejmě nejčastěji bude vyskytovat situace, kdy některý z presumptivních dědiců dostane od zůstavitele za jeho života značný majetek (např. nemovitost) a zůstavitel, resp. celá rodina si chce určitým způsobem pojistit, že takto obdarovaný presumptivní dědic již po smrti zůstavitele nic dalšího nezíská. Z výše uvedeného je zřejmé, že uzavření takovéto smlouvy závisí především na uvážení presumptivního dědice, který se v těchto případech bude zříkat mnohdy i velkého majetku. Přínosem pro celou rodinu je však vnesení jistoty do právních vztahů mezi jednotlivými presumptivními dědici a především odstranění případných sporů, které by mohly mezi presumptivními dědici v řízení o pozůstalosti nastat (jedná se především o spory týkající se započtení na povinný díl a na dědický podíl dle § 1658 an. OZ). Nutno poznamenat, že zřeknutí se dědického práva je ve sdělovacích prostředcích nejčastěji spojováno právě s výše popsanou situací, což se pravděpodobně výrazně projeví v chápání tohoto institutu ze strany veřejnosti.

Další motiv vyplývá ze situace, kdy je zůstavitel velmi zadlužen a presumptivní dědic chce již dopředu postavit najisto, že se jej tyto dluhy nikterak nedotknou. Zdálo by se, že takovýto postup je nadbytečný, neboť požadovaného výsledku lze dosáhnout i bez zřeknutí se dědického práva, a to prostým odmítnutím dědictví po smrti zůstavitele dle § 1485 OZ. Jsem však toho názoru, že se v dnešní době jistě najdou tací, kteří budou chtít mít již za života svého (zadluženého) rodiče jistotu, že se jich tyto dluhy nijak nedotknou.1

Jiným, zřejmě nejsmutnějším motivem pro uzavření smlouvy o zřeknutí se dědického práva, může být snaha zůstavitele a presumptivního dědice odstranit mezi sebou veškeré vzájemné vazby (včetně těch, které se týkají práva dědického). V takovémto případě není podle mého názoru vyloučeno, aby obě strany uzavřely smlouvu vzájemně – obě strany se tedy mohou zřeknout dědického práva po sobě navzájem. Svou konstrukcí pak takováto smlouva připomíná jakýsi „opak“ dědické smlouvy uzavřené mezi manželi dle § 1592 odst. 1 OZ in fine, ve které se manželé povolávají za dědice navzájem.

 

II. Smlouva o zřeknutí se dědického práva

Dědického práva se lze zříci smlouvou uzavřenou se zůstavitelem (§ 1484 odst. 1 OZ), přičemž tato smlouva vyžaduje formu veřejné listiny, tedy notářského zápisu (§ 1484 odst. 3 OZ ve spojení s § 3026 odst. 2 OZ). Na jedné straně tedy smlouvu uzavírá (budoucí) zůstavitel, na straně druhé pak čekatel dědického práva, předpokládaný (presumptivní) dědic; některé prameny tuto stranu označují pojmem renunciant a předmětnou smlouvu jako smlouvu renunciační.2 V praxi se zřejmě nejčastěji budou vyskytovat smlouvy, které uzavře jeden zůstavitel a jeden presumptivní dědic. Není však vyloučeno, aby takovouto smlouvu uzavřel zůstavitel a více presumptivních dědiců (např. otec se svými dětmi). Může se též vyskytnout požadavek na uzavření smlouvy mezi více zůstaviteli na straně jedné a jedním presumptivním dědicem na straně druhé (např. mezi rodiči a jejich dítětem). Z hlediska právní jistoty všech dotčených osob je dle mého názoru jistě lepší tento požadavek řešit sepsáním dvou samostatných smluv, a to vzhledem k možným komplikacím, které mohou v budoucnu nastat.

Smlouvou o zřeknutí se dědického práva se presumptivní dědic vzdává svého dědického práva, a to již za života zůstavitele. Zůstavitel musí s tímto zřeknutím souhlasit (musí toto zřeknutí přijmout nebo s ním jinak projevit souhlas), neboť zřeknutí se dědického práva není jednostranným právním jednáním. Obě strany musí mít obecnou způsobilost smluvně se zavazovat (§ 581 OZ a contrario). Za nezletilého se může zřeknout dědického práva jeho rodič jako jeho zástupce, avšak pouze se souhlasem soudu [§ 898 odst. 1 OZ ve spojení s § 898 odst. 2 písm. c) OZ per analogiam]. Souhlas soudu by nemusel být dán pouze v případě zřeknutí se dědického práva ve vztahu ke konkrétní věci, která je zanedbatelné hodnoty (viz níže). Dědického práva se může zříci i ten, kdo je velmi zadlužen, neboť uzavřením (bezúplatné) smlouvy nedochází k žádnému majetkovému převodu (smlouva se netýká majetku, týká se pouze dědického práva, které v době uzavření smlouvy ještě neexistuje – tomu odpovídá i slovo „předem“ v ustanovení § 1484 odst. 1 OZ). Proto by v takovýchto případech případná odpůrčí žaloba dle § 589 odst. 2 OZ nebyla úspěšná.

Zřeknutí se dědického práva se nemusí týkat vždy pouze celku, dědického práva se lze zříci i zčásti.3 V takovém případě je nutné konkrétně formulovat to, čeho se presumptivní dědic zříká, ať už se bude jednat o určitou věc (např. zřeknutí se dědického práva ohledně jedné nemovitosti) nebo dokonce o určitou část (např. zřeknutí se dědického práva ohledně jedné poloviny svého dědického práva). Otázka, zda je možno se zříci dědického práva ohledně konkrétní věci, je v současné době předmětem odborných diskusí a objevují se zde různé názory. Vzhledem k tomu, že dědické právo je dle § 1475 odst. 1 OZ právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní, jsem toho názoru, že i zřeknutí se dědického práva se může týkat jak celku, tak i určité jeho části (ať už je tento „poměrný podíl“ představován určitým zlomkem nebo určitou věcí). Zřeknutí se dědického práva ohledně určité věci připouští i výklad obsažený v pramenech uvedených pod poznámkou sub 2.

Dědického práva se lze zříci zčásti také ohledně konkrétní dědické posloupnosti. Renunciant se tak například může zřeknout dědického práva pro případ dědění ze zákona a dědické právo pro případ dědění ze závěti si „ponechat“. S ohledem na komplikovanost shora uvedených variant však nelze očekávat velkou poptávku po takovýchto smlouvách ze strany širší veřejnosti – snad jen co se týče zřeknutí ohledně konkrétní věci. Zřeknutí se dědického práva týkající se konkrétní věci však přináší určitý problém, neboť využitím tohoto institutu je v podstatě možné obejít ustanovení § 1489 odst. 1 OZ, podle kterého je částečné odmítnutí dědictví považováno za neplatné. Lze si totiž představit situaci, kdy zůstavitel uzavře s renunciantem smlouvu o zřeknutí se dědického práva týkající se věci, kterou presumptivní dědic „nechce“ (např. starý a nepojízdný osobní automobil) a se kterou by měl presumptivní dědic více práce než užitku (musel by platit odtah vozidla, ekologickou likvidaci vozidla, vyřizovat odhlášení vozidla z evidence apod.). Otázkou pak zůstává, zda notář provedení takovéhoto úkonu odmítne s odkazem na § 53 odst. 1 písm. a) zák. č. 358/1992 Sb., notářského řádu (dále jen „NotŘ“), resp. kde leží případná hranice mezi poskytnutím a odmítnutím takovéhoto úkonu.

Smlouva o zřeknutí se dědického práva může být uzavřena jako bezúplatná, ale i jako úplatná. Není proto vyloučeno, aby se zůstavitel zavázal poskytnout presumptivnímu dědici například jednorázové finanční vyrovnání nebo nějakou věc za to, že se presumptivní dědic zřekne svého dědického práva. Vzhledem k charakteru této smlouvy však lze předpokládat, že bezúplatné smlouvy se budou vyskytovat častěji než úplatné.

Dědického práva se lze zříci též ve prospěch určité osoby (§ 1484 odst. 2 OZ); tuto osobu můžeme označit jako osobu obmyšlenou. V takovémto případě se má za to, že zřeknutí platí pouze tehdy, stane-li se obmyšlená osoba dědicem zůstavitele. Pokud se obmyšlená osoba dědicem zůstavitele nestane (například proto, že se nedožije smrti zůstavitele nebo odmítne dědictví), pak zřeknutí neplatí. Strany se však mohou dohodnout i jinak, tedy že zřeknutí bude platit i v případě, kdy se obmyšlená osoba dědicem nestane.

Ačkoliv je vznik smlouvy o zřeknutí se dědického práva vázán na dodržení formy veřejné listiny, tato pravidla nutně neplatí pro její zánik. Ustanovení § 1484 odst. 3 OZ umožňuje, aby práva a povinnosti ze smlouvy o zřeknutí se dědického práva byla zrušena prostou písemnou smlouvou (nikoliv však smlouvou uzavřenou ústně či konkludentně). Obě strany se tak mohou rozhodnout, zda smlouvu zruší opět formou notářského zápisu (což lze provést i u jiného notáře, než který smlouvu o zřeknutí se dědického práva sepsal), nebo zda ji zruší prostou písemnou smlouvou. Vzhledem k závažnosti tohoto jednání však klientům nelze než doporučit, aby i zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva činili ve formě, která bude prokazatelně zaznamenána a evidována [smlouva o zrušení zřeknutí se dědického práva pořízená ve formě notářského zápisu je totiž na rozdíl od prostého písemného zrušení evidována v Evidenci právních jednání pro případ smrti dle § 35b odst. 1 písm. e) a f) NotŘ]. S tím souvisí i otázka poučení klientů o možnostech zrušení smlouvy a jejich následcích při uzavírání smlouvy o zřeknutí se dědického práva.

 

III. Zřeknutí se dědického práva a zřeknutí se práva na povinný díl

Ustanovení § 1484 odst. 1 OZ rozlišuje dvě možné podoby zřeknutí: zřeknutí se dědického práva a zřeknutí se práva na povinný díl.

Zřeknutím se dědického práva se presumptivní dědic zříká svého dědického práva po zůstaviteli. Pokud je tento presumptivní dědic zároveň dědicem nepominutelným, pak se současně zříká též práva na povinný díl. Pokud se však presumptivní (nepominutelný) dědic zřekne pouze práva na povinný díl, nezříká se tím práva z dědické posloupnosti (§ 1484 odst. 1 OZ in fine). Presumptivní (nepominutelný) dědic se tedy může zřeknout svého práva na povinný díl a právo na dědický podíl si ponechat. Takovýto postup má své praktické využití, neboť zůstavitel a presumptivní dědic již dopředu vylučují možnost presumptivního dědice domáhat se práva na povinný díl dle § 1651 OZ. Zůstavitel pak může pořídit v závěti, dovětku či dědické smlouvě prakticky libovolně, tedy i „beztrestně“ opominout presumptivního (nepominutelného) dědice. Lapidárně řečeno, zřeknutím se práva na povinný díl se z nepominutelného dědice stává dědic „pominutelný“. Takovýto dědic pak pouze přihlíží k tomu, co zůstavitel zanechal ostatním a pokud mu nezanechal nic (nebo mu zanechal méně, než činí jeho povinný díl), jeho možnosti obrany jsou značně omezeny. Uzavření takovéto smlouvy však zůstaviteli nikterak nebrání v tom, aby učinil pořízení pro případ smrti, které bude ve prospěch osoby zřeknuvší se práva na povinný díl. Stejně tak při absenci pořízení pro případ smrti nic nebrání tomu, aby se s touto osobou jednalo jako s běžným dědicem ze zákona.

Motivy vedoucí ke zřeknutí se práva na povinný díl mohou být různé. Zřejmě nejčastěji lze takovýto postup použít v případě, kdy zůstavitel chce pořídit o svém majetku v závěti, dovětku či dědické smlouvě, ale nechce zatížit takto povolané dědice k výplatě povinného dílu, který by mohl nepominutelný dědic po smrti zůstavitele uplatnit; nepominutelný dědic má totiž dle § 1654 odst. 1 OZ právo nikoliv na podíl z pozůstalosti, ale jen na peněžní částku ve výši jeho povinného dílu (nedohodne-li se nepominutelný dědic s dědici jinak).

 

IV. Dopady zřeknutí se dědického práva na potomky renuncianta

Současná právní úprava vychází z právní úpravy Obecného zákoníku občanského i v otázce následků zřeknutí se dědického práva vůči potomkům renuncianta. Ustanovení § 1484 odst. 1 OZ uvádí, že „zřeknutí působí i proti potomkům“. Strany si však mezi sebou mohou ujednat něco jiného, tj. vyloučit působnost zřeknutí vůči potomkům renuncianta. V případě zřeknutí se dědického práva je vše jasné. Problematičtější je však otázka, zda též zřeknutí se práva na povinný díl působí (bez dalšího) proti potomkům renuncianta, neboť zákon toto výslovně neřeší. Použitím logického výkladu a maiori ad minus dospějeme k závěru, že pokud působí zřeknutí se dědického práva proti potomkům, pak i zřeknutí se práva na povinný díl musí působit proti potomkům (§ 1484 odst. 1 OZ: „Kdo se zřekne dědického práva, zříká se tím i práva na povinný díl.“). Ke stejnému závěru dospějeme i použitím výkladu systematického, kdy zákonodárce zařadil obě podoby zřeknutí pod společný název „Zřeknutí se dědického práva“. Na druhou stranu je však nutno respektovat, že „právo na povinný díl nebylo právem dědickým; jednalo se o obligační vztah, tedy o pohledávku.“ 4 Vzhledem ke shora uvedenému jsem proto toho názoru, že byť zákon tuto problematiku výslovně neřeší, mohou působit obě formy zřeknutí (bez dalšího) i vůči potomkům. Není ani vyloučeno, že tuto otázku bude muset v budoucnu vyřešit judikatura (vzhledem k charakteru problému se však bude jednat o delší časový horizont).

Zřeknutí se dědického práva působí vůči všem potomkům renuncianta, a to jak vlastním, tak i osvojeným. Při řešení této otázky musíme vycházet z doby smrti zůstavitele, smlouva o zřeknutí se dědického práva tedy bude dopadat i na ty potomky, kteří v době uzavření smlouvy ještě nežili, ale žili až v době smrti zůstavitele.

 

V. Zřeknutí se dědického práva v dědické smlouvě

Se zřeknutím se dědického práva se můžeme setkat i v rámci dědické smlouvy, neboť dědická smlouva může být dle § 1586 OZ uzavřena s tím, že se ostatní (presumptivní) dědici zřekli svého dědického práva. I v tomto případě bude zřeknutí (resp. celá dědická smlouva) vyžadovat formu veřejné listiny (§ 1582 odst. 2 OZ). V tomto případě však zřeknutí pozbývá účinky, nedědí-li dědic povolaný v dědické smlouvě.

Z formulace ustanovení § 1586 OZ („Byla-li dědická smlouva uzavřena s tím, že se ostatní dědici zřekli…“) dle mého názoru vyplývá, že není nezbytně nutné, aby bylo zřeknutí vždy vtěleno do textu dědické smlouvy (přestože lze tento postup jistě doporučit). V úvahu přichází i situace, kdy se presumptivní dědic v rámci renunciační smlouvy nejprve zřekne svého dědického práva ve prospěch určité osoby a po určité době dojde k uzavření dědické smlouvy (ve prospěch obmyšlené osoby), ve které bude odkaz na dřívější smlouvu renunciační. Takovýto odkaz je však nutno v textu notářského zápisu formulovat velmi precizně, aby bylo zřejmé, o jakou smlouvu se jedná. Pokud by v textu dědické smlouvy tento odkaz chyběl (nebo by nebyl dostatečně konkrétní), pak není ani naplněn požadavek uvedený v § 1586 OZ.

V případě, že by dědická smlouva obsahující zřeknutí se dědického práva byla nehodná dle § 1591 OZ5, vzniká otázka, jak naložit se samotným zřeknutím, které je součástí této nehodné dědické smlouvy. Na takovéto zřeknutí je dle mého názoru nutno nahlížet jako na platné, pokud budou splněny všechny zákonné požadavky týkající se zřeknutí (především forma veřejné listiny dle § 1484 odst. 3 OZ), neboť na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné (§ 574 OZ) a týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část (§ 576 OZ). Podmínkou však opět je, aby dědil dědic povolaný v (nehodné) dědické smlouvě (§ 1484 odst. 2 OZ, resp. § 1586 OZ).

Pro úplnost je nutno dodat, že i na zřeknutí se dědického práva v rámci dědické smlouvy bude přiměřeně dopadat ustanovení § 1484 OZ.

 

VI. Spory v řízení o pozůstalosti v souvislosti se zřeknutím se dědického práva

V řízení o pozůstalosti nelze vyloučit ani situaci, kdy i přes existenci smlouvy o zřeknutí se dědického práva bude renunciant (nebo zřejmě častěji jeho potomek) zpochybňovat platnost takovéto smlouvy. Tuto problematiku řešila již prvorepubliková judikatura; v některých případech pak bude nutné tuto osobu (jakožto osobu, jejíž právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší) odkázat k podání žaloby dle § 170 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.6 Renunciant (či jeho potomek) pak bude muset ve sporném řízení poskytnout důkazy, kterými prokáže neplatnost takovéto smlouvy.

Pokud bude v řízení o pozůstalosti, ve kterém došlo ke zřeknutí se dědického práva, nárokováno právo na povinný díl, je nutno respektovat ustanovení § 1645 OZ, které vychází ze staré latinské zásady exheredatus partem facit ad minuendam (podíl vyděděného způsobí zmenšení povinného dílu). Při výpočtu povinného dílu nepominutelného dědice je proto na renuncianta nutno hledět tak, jako by se dědického práva nezřekl (jako by z dědického práva nebyl vyloučen) a počítat i s ním. Pokud by tedy například zůstavitel zemřel jako vdovec, který měl dvě zletilé děti (syna a dceru), z nichž se syn zřekl dědického práva a dcera byla opominuta (zůstavitel ustanovil dědicem veškerého svého majetku například svou sestru), pak právo dcery na povinný díl činí jednu osminu (a nikoliv jednu čtvrtinu) z hodnoty pozůstalosti.

 

VII. Závěr

Navzdory tomu, že zřeknutí se dědického práva je upraveno v podstatě jen v jediném paragrafu občanského zákoníku, jedná se o problematiku velice bohatou. O tom svědčí především široké množství variant, ve kterých se může smlouva o zřeknutí se dědického práva vyskytovat, což bude v praxi (především ze začátku) přinášet určité výkladové problémy. Tento institut však umožňuje budoucímu zůstaviteli a jeho presumptivním dědicům, potažmo celé zůstavitelově rodině, řešit mnohdy složité majetkové otázky již za jeho života a vyhnout se tak případným sporům po jeho smrti.

 

 

1  Tento motiv byl širší veřejnosti prezentován především v publicistickém pořadu Máte slovo na téma Změny v dědictví a vydědění dne 13. 2. 2014 (pořad je dostupný na webových stránkách České televize).

2  Eliáš, K. a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Sagit, Ostrava 2012, s. 606; Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha, V. Linhart 1936, s. 68.

3  Rouček, F., Sedláček, J. a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl třetí. Praha, V. Linhart 1936, s. 69.

4  Bílek, P., Šešina, M.: Dědické právo v předpisech let 1925-2001. C. H. Beck, Praha 2001, s. 13. Komentář zde uvedený týkající se právní úpravy povinného dílu v Obecném zákoníku občanském lze v plné šíři použít i na současnou právní úpravu. Blíže k této otázce viz též Svoboda, E.: Dědické právo. Československý kompas, Praha 1946, s. 61.

5  Jedná se o takovou dědickou smlouvu, která je neplatná pro nedostatek formy, pro nesplnění podmínek uvedených v § 1584-1585 OZ nebo pro nedodržení ustanovení o smlouvách dle části čtvrté OZ (§ 1724 an. OZ), ale přesto má platnost závěti, neboť má všechny náležitosti závěti.

6  Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 5. 12. 1928, R I 944/28 [Vážný 8524]: „Snaží-li se dědic, vzdavší se dědického práva notářským spisem, dovoditi bezúčinnost tohoto vzdání se z okolností, jsoucích mimo notářský spis, jež chce dokázati svědky a listinami, jest ho poukázati na pořad práva a stanoviti mu podle § 125 nesp. říz. lhůtu k podání žaloby.“

 

Zpět