Nové postavení věřitele v dědickém řízení a změna v odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele

JUDr. Kateřina Brejlová

 

Obecně o použití právních předpisů platných ke dni smrti zůstavitele

 

Nová legislativa používá pojem pozůstalost i dědictví. Domnívám se, že pozůstalost je pozůstalostí do okamžiku, dokud o ní není rozhodnuto soudem (notářem jako soudním komisařem pověřeným soudem k provedení úkonů v řízení o dědictví), a ve vztahu k dědicům se až tímto okamžikem pozůstalost stává dědictvím, a to zpětně ke dni smrtí zůstavitele.

Přechodné ustanovení § 3069 NOZ obsahuje tradiční zásadu dědického práva, že při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. To znamená, že je vždy třeba vycházet z právních poměrů platných ke dni smrti zůstavitele, nikoliv ke dni projednání pozůstalosti, respektive dědictví. Zásadu uvedenou v § 3069 NOZ však není možno použít beze zbytku tam, kde by to bylo v rozporu s dobrými mravy, veřejným pořádkem nebo právem týkajícím se postavení osob (například znevýhodnění dětí neprovdaných matek obsažené v ABGB).

Autoritativní určení okruhu dědiců je závazné a judikatura opakovaně dospěla k závěru, že od jednou stanoveného okruhu dědiců, popřípadě výše dědických podílů se nelze odchýlit.1 Z tohoto pravidla existují judikaturou uznané výjimky – například v případě, že se po projednání dědictví nalezne závěť s určením nového dědice a k věci, která v dědictví dosud projednána nebyla.2

Procesní předpisy zakotvují zásadu uvedenou § 3069 NOZ obdobně.

Z. č. 292/2013, zákon o zvláštních řízeních soudních (dále jen ZŘS), který obsahuje právní úpravu řízení o pozůstalosti, sám výslovné přechodné procesní ustanovení o použití předpisů platných ke dni smrti zůstavitele neobsahuje. Čl. II přechodných ustanovení novely o.s.ř. z. č. 293/2013 v odst. 3 stanoví: Řízení o dědictví upravené v zákoně č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije na projednání dědictví v případech, kdy smrt zůstavitele nastala do 31. prosince 2013.3

Právo procesní a právo hmotné jsou spojené nádoby. Hmotné právo ke dni smrti zůstavitele se zásadně použije pro určení, kdo je dědicem a jaká je výše jeho dědického podílu. Pokud jde o použití procesních předpisů ke dni smrti zůstavitele, to není vždy možné s ohledem na kontext životní reality nebo aktuální právní úpravy. V některých případech by dnes dříve platná procesní práva nešlo vůbec realizovat nebo by to vedlo k absurdním důsledkům. Procesní předpisy platné ke dni smrti zůstavitele se však vždy důsledně použijí tam, kde mají dopad do otázky, kdo je dědicem a jaký je jeho dědický podíl.

V případě pravomocně nařízené likvidace dědictví se u všech zemřelých do 31. 12. 2013 postupuje podle předpisů o likvidaci, platných do 31. 12. 2013, a to v části řízení po pravomocném nařízení likvidace dědictví podle předpisů platných ke dni smrti zůstavitele, a u zemřelých od 1. 1. 2014 se použije v celém rozsahu úprava ZŘS (srovnej odkaz 3).

 

Přechod dluhů zůstavitele na dědice

Dědění představuje univerzální přechod všech práv a povinností zůstavitele, pro který se použije právo platné ke dni smrti zůstavitele, tedy právo platné ke dni smrti zůstavitele se použije také na odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele.

Do 31. 12. 2013 ohledně odpovědnosti dědiců za dluhy platilo ustanovení § 470 a § 471 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění,4 tedy že dědic bez dalšího odpovídal za dluhy do výše ceny nabytého dědictví. V případě převzetí předluženého dědictví se uspokojení pohledávek věřitelů poměrně zkrátilo a dědic uspokojil věřitele podle zásad platných pro likvidaci dědictví. Neexistovala solidární odpovědnost dědiců za dluhy.

Podle nové právní úpravy dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak. Dluhy na dědice nepřecházejí v případě, že byly výlučně vázány na osobu zůstavitele, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci za života zůstavitele, popřípadě v jiných zákonem nebo smlouvou stanovených případech. Dědic hradí nově dluhy zůstavitele v plném rozsahu, tedy případně i nad cenu nabytého dědictví, s ostatními dědici společně a nerozdílně, tedy po každém z dědiců může věřitel požadovat úhradu celého dluhu. To však neplatí v případě, pokud dědic v rámci řízení o pozůstalosti uplatní výhradu soupisu ve smyslu ustanovení § 1704 NOZ, viz dále.

V případě uplatnění výhrady soupisu dědic nadále bude hradit dluhy zůstavitele pouze do výše ceny nabytého dědictví ve smyslu ustanovení § 1706 NOZ. Podle ustanovení § 1707 NOZ každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu.

 

Uplatnění výhrady soupisu dědicem

Dědic musí být soudním komisařem o možnosti a důsledcích uplatnění či neuplatnění výhrady soupisu poučen. Objevily se názory, že nejprve musí dědic učinit úkon odmítnutí – neodmítnutí dědictví a stát se dědicem, a až pak může být poučen o výhradě soupisu. Domnívám se, že pro rozhodnutí člověka o tom, zda dědictví přijme či ne, je velmi důležité vědět i to, jaká bude jeho odpovědnost za dluhy zůstavitele. Účastníkům dědického řízení je jednoznačně na prospěch, pokud jsou o odmítnutí – neodmítnutí dědictví a výhradě soupisu poučeni současně. Domnívám se (s vědomím toho, že se objevují i jiné názory), že ani procesní předpisy nevylučují možnost dát společně s poučením o dědickém právu také poučení o výhradě soupisu. Pokud dědic neučiní úkon odmítnutí – neodmítnutí dědictví, ač byl o tom poučen, ale rovnou uplatní výhradu soupisu, pak takový úkon lze jistě chápat tak, že dědic již dal svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout a dědicem se tedy bez dalšího stane (§ 1489 odst. 2 NOZ). O tom je vhodné účastníky rovněž poučit.

Pro rozhodnutí člověka o tom, zda dědictví přijme a zda uplatní výhradu soupisu, je zpravidla rozhodující stav zjištění aktiv a pasiv dědictví. Ve vzorech z první republiky se setkáváme s prodloužením lhůt k úkonu odmítnutí – neodmítnutí dědictví včetně lhůty pro výhradu soupisu až do provedení soupisu (seznamu) aktiv a pasiv dědictví notářem – soudním komisařem.

ZŘS ukládá soudnímu komisaři vyhotovit seznam aktiv a pasiv bez ohledu na to, zda dědic učinil výhradu soupisu či nikoliv. Takto vyhotovený seznam nemá účinky výhrady soupisu, pokud tuto výhradu dědic neučiní.

Podle ABGB se za základ vzala přihláška dědice s výhradou soupisu a již přihláška zpravidla obsahovala seznam majetku. Jednoduchost, s jakou bylo možno za účinnosti ABGB věci v dědictví popsat, již v dnešním světě neobstojí a soudní komisař bude vždy nucen popsat věci v dědictví kvalifikovaně sám a nebude obvykle možné beze zbytku převzít seznam věcí vyhotovený dědici.

Odměna soudního komisaře za projednání dědictví se zvyšuje jen v případě, že je prováděn soupis majetku na místě samém, a to 1 000 Kč za každou započatou hodinu. Vedle toho připadá notáři – soudnímu komisaři také náhrada za ztrátu času a částka odpovídající dani z přidané hodnoty. Bližší pravidla uplatnění výhrady soupisu pro jednotlivé skupiny dědiců stanoví § 176 ZŘS. K úhradě jsou povinní poměrně ti z dědiců, kteří výhradu soupisu uplatnili, a pokud soupis navrhl věřitel, pak ji hradí věřitel.

Dá se předpokládat, že uplatnění výhrady soupisu se stane pravidlem v dědických řízeních. Poučení o výhradě soupisu a následné uplatnění či neuplatnění se bude dít obvykle při jednání. To, kdo je dědic a zda uplatnil či neuplatnil výhradu soupisu zjistí věřitel z výroku usnesení o dědictví.

Výhrada soupisu má účinky vždy jen ve vztahu k dědici, který ji uplatnil. Vedle sebe tedy mohou stát jak dědicové, kteří odpovídají neomezeně, navíc společně a nerozdílně, a dědicové, kteří odpovídají vždy jen do výše ceny nabytého dědictví.

Domnívám se, že dnes je povědomí o omezené odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele (do výše ceny nabytého dědictví) ve společnosti rozšířené a zažité. Mezigenerační vztahy jsou dnes jiné než za účinností ABGB. Potřebu uplatnit výhradu soupisu považuji za ustanovení, které neodpovídá dnešnímu životu a představám lidí o dědění.

Principiálně by přechod práv a povinností, tj. univerzální sukcese, neměla zhoršit, ale ani zlepšit dobytnost pohledávek věřitelů, protože to neodpovídá rovnováze a spravedlivému uspořádání vztahů mezi věřitelem a dědici dlužníka.

 

Podrobněji k účinkům výhrady soupisu

Soudní komisař je povinen poučit dědice o následcích uplatnění – neuplatnění výhrady soupisu. Jaké tyto účinky jsou?

Ustanovení § 1704 NOZ stanoví: „Neuplatnil-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně.“ Ustanovení § 1705 NOZ stanoví: „Provedení soupisu nemá právní účinky pro rozsah povinnosti k hrazení dluhů u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil.“

Spoludědic, který neuplatnil výhradu soupisu, uhradí každému z věřitelů celý dluh, a to i nad rámec toho, co z dědictví získal (to platí i v případě, že z dědictví nezískal nic). Právo regresu vůči spoludědicům má zachováno. Obdobné ustanovení obsahoval ABGB – § 820.

Ustanovení § 1706 NOZ věta první říká: „Uplatní-li dědic výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví.“ Ustanovení § 1707 NOZ stanoví: „Každý z dědiců, který uplatnil výhradu soupisu, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém dědici vyhradivším si soupis požadovat plnění jen do výše odpovídající jeho dědickému podílu.“ § 1708 NOZ pak stanoví regres mezi dědici podle obecných ustanovení o společných dluzích.

ABGB ve svém ustanovení § 821 věta druhá stanovil ohledně dědiců, kteří požádali o dobrodiní inventáře (výhrady soupisu), že: „Po nastavším odevzdání ručí každý jednotlivec o sobě za břemena nepřesahující podstaty dědictví, jen dle poměru svého podílu dědického.“ V případě výhrady soupisu tak dědic odpovídal za dluh vždy výlučně a jen ve výši poměru jeho podílu k celému dědictví, resp. poměru svého podílu vůči celku. Výjimku tvořila nedělitelná plnění, kde z povahy věci trvala solidární odpovědnost. Zásadně se tedy solidarita mezi dědici neuplatňovala. Tato právní konstrukce odpovídá § 470 z. č. 40/1964 Sb.

Ustanovení § 1707 NOZ nově zavádí solidární odpovědnost mezi dědici, kteří uplatnili výhradu soupisu.

Ustanovení o společných dluzích § 1872 NOZ říká: „(1) Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. (2) Zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním spoludlužníkům.“

Ustanovení § 1876 NOZ dále stanoví: „(1) Uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili. (2) Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží (mu) od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.“

Speciální úprava odpovědnosti dědiců vyhradivších si soupis stanoví, že solidární odpovědnost dědice vůči věřiteli je dána nikoliv výší celého dluhu, ale je omezena výší nabytého dědického podílu. Dědickým podílem se přitom myslí to, co dědic z dědictví skutečně nabyl, respektive cena tohoto dědického podílu ke dni smrti zůstavitele. Tedy již nemá platit, že pro dědice je jeho odpovědnost vůči věřiteli limitována poměrem jeho dědického podílu k celému dědictví (nabudu-li třetinu dědictví, odpovídám za třetinu každého dluhu), respektive tato zásada platí jen mezi dědici navzájem. Vůči věřiteli (věřitelům) platí odpovědnost vždy až do výše plnění jeho dědického podílu.

Ne vždy musí nastat varianta, že se věřitelé uspokojí na dědici, který nabyl z dědictví nejvíce. Například v případě více drobných dluhů se vzhledem k adekvátnosti ceny věcí v dědictví mohou věřitelé obracet na jiné dědice. Protože majetek dědice s dědictvím splyne, budou si věřitelé vybírat nejen podle toho, co kdo z dědictví nabyl, ale též (a spíše) podle toho, jak je který dědic solventní. Dědic tedy nemá jistotu, kolik za dluhy zůstavitele nakonec zaplatí, respektive jak bude u vymáhání regresu po ostatních dědicích úspěšný.

JUDr. Václav Bednář, Ph.D. jako spoluautor části NOZ o pozůstalosti v květnu 2013 zastával názor, že dědic by měl věřitele uspokojit v pořadí, v jakém jej o splnění dluhu požádají, a to do vyčerpání ceny svého dědického podílu. Po vyčerpání ceny svého podílu uspokojí dalšího věřitele až poté, co v důsledku regresu vůči ostatním dědicům svůj dědický podíl opět doplní. To by jistě odpovídalo obyčejnému lidskému cítění dědiců. Takový postup by ale podle mne byl možný jen v případě, kdyby i na straně věřitelů existovala solidarita! Tak tomu ale zjevně není. Současně v zákoně není plnění dědiců věřitelům vázáno na úspěšnost uplatnění regresu vůči ostatním dědicům a uplatnění regresu na odpovědnost dědice vůči věřitelům nemá vliv. Nelze dovodit, že dědic uspokojí dalšího věřitele až poté, co mu na to přispějí ostatní dědicové na základě jím uplatněného regresu.

Mělo by podle mne platit, že dědic nesmí žádného z věřitelů zvýhodnit či znevýhodnit. Ustanovení § 1707 NOZ ve vazbě na § 1708 NOZ i tak nabízí více možných výkladů, jak by měl dědic při uspokojování dluhů věřitelů v reálném čase (kdy dochází splatnost jednotlivých pohledávek, popřípadě věřitelé se hlásí v různém pořadí) postupovat.

Před každou úhradou dluhu by měl dědic vyzvat ostatní dědice, aby mu na úhradu dluhu přispěli nebo mu sdělili, že již dluh nebo jeho část věřiteli uhradili. Dědic však musí věřitelům na jejich žádost vydat celý svůj dědický podíl v poměru jejich pohledávek bez ohledu na to, zda mu ostatní dědicové na úhradu skutečně přispějí či nikoliv. Oproti předchozí právní úpravě uhradí nejen poměrnou část dluhů, ale k dispozici musí dát i celé své dědictví (čistou hodnotu dědictví), které poměrnou část dluhů na něj připadající převyšuje. Výši úhrad vůči jednotlivým věřitelům si musí dědic předem spočítat ještě než přistoupí k plnění prvnímu z nich. Vzhledem k tomu, že splatnost jednotlivých dluhů nastává postupně, pravděpodobně by dědic měl odpovídající část zadržet. Následně (popřípadě současně) se může po ostatních dědicích domáhat regresem ve smyslu ustanovení § 1708 NOZ toho, co plnil za ně, tedy toho, co uhradil nad poměrnou část dluhů připadající na jeho podíl. Dědic by neměl zaplatit ve výsledku více, než připadá poměrně na jeho dědický podíl, ale v případě neúspěšného regresu vůči ostatním dědicům se to může stát.

Postavení věřitele se jednoznačně posiluje na úkor dědiců oproti předchozí právní úpravě, podle které solidární odpovědnost dědiců neexistovala. Je otázkou, zda v České republice byla taková společenská poptávka po uvedeném řešení. Na dědice to klade vysoké nároky ohledně jeho orientace v oblasti solidárních závazků.

Pravděpodobně ani plnění nad výši dědického podílu nelze vzhledem k solidaritě dědiců považovat za plnění bez právního důvodu. Dědicové si mohou dohodnout vzájemně jinou odpovědnost za dluhy, než vyplývá z jejich dědických podílů – taková dohoda ale vyvolá účinky jen mezi dědici. V takovém případě není dohoda dědiců o vypořádání dluhů zůstavitele vůči věřitelům účinná a odpovědnost dědiců se nadále řídí zákonnými pravidly. Je jen na aktivitě dědiců, aby si případně zajistili předem souhlas věřitele – například bude-li v dědictví nemovitost, na jejíž pořízení si vzal zůstavitel úvěr, je časté, že úvěr přechází spolu s nemovitostí na jednoho z dědiců a ostatní dědicové nemají zájem za tento úvěr odpovídat. Je otázkou, jak na tyto požadavky zareaguje především bankovní sektor, který zpravidla vyžaduje nejprve pravomocně schválenou dědickou dohodu (dohodu o rozdělení dědictví). To však dědice, kteří nemovitost nenabudou, staví do nejistého postavení. Domnívám se, že taková dohoda dědiců o vypořádání dluhů zůstavitele, která nekopíruje dědické podíly, neodporuje dobrým mravům vzhledem k tomu, že pro věřitele není závazná (nejsou jejími účastníky), a soud ji tak může schválit. To platí rovněž pro schválení dohody o vypořádání společného jmění manželů. Vůči věřitelům se odpovědnost dědiců bude vždy řídit výší jejich dědického podílu, nedohodnou-li se s věřitelem jinak. V praxi se taková situace může běžně objevit například v souvislosti s výrazným poklesem cen nemovitostí, kdy výše nesplaceného úvěru překračuje aktuální obvyklou cenu nemovitostí a nabyvatel spolu s nemovitostí logicky převezme i celý úvěr na její pořízení.

Je třeba doplnit, že dědické řízení se jen ohledně dodatečně najevo vyšlých dluhů zůstavitele nezahájí. Objeví-li se však současně s dluhem také aktivum dědictví, je možné dluh projednat a po vyjádření dědiců s jejich souhlasem je možné o nový dluh doplnit soupis nebo seznam aktiv a pasiv dědictví. Odpovědnost dědiců za dluhy však existuje bez ohledu na toto doplnění.

 

Zrušení účinků výhrady soupisu

Ujme-li se dědic, aniž je k tomu oprávněn, plné správy pozůstalosti, ruší se tím od počátku účinky výhrady soupisu, pokud ji případně učinil. To platí i tehdy, prokáže-li se, že dědic pozůstalostní majetek úmyslně zatajil, smísí-li dědic část pozůstalosti s částmi svého majetku, aniž lze rozlišit, komu patří, ledaže tomu tak bylo již před smrtí zůstavitele. Stejný účinek vzhledem k výhradě soupisu nastane i vůči tomu z dědiců, v jehož přímém či nepřímém zastoupení někdo jiný pozůstalost spravoval, a to včetně osoby blízké. Toto neplatí, pokud si dědicové rozdělí ještě před potvrzením nabytí dědictví jen písemnosti, podobizny nebo záznamy a jiné věci rodinné či upomínkové povahy. Účinky výhrady soupisu se ruší i tehdy, pokud prohlášení nebo seznam (které nahrazují soupis majetku) podle dle § 1687 neodpovídá skutečnosti v rozsahu nikoliv nepodstatném, ale tento účinek nenastane vůči dědici, pokud se prokáže, že dědic nezavinil neúplnost prohlášení nebo seznamu (§ 1681 a 1988 NOZ).

Otázka, zda pominuly účinky soupisu však není předmětem dědického řízení a neúčinnost výhrady soupisu může navrhnout jen věřitel ve sporném soudním řízení, ve kterém se bude domáhat splnění své pohledávky. Závěr soudu o neúčinnosti výhrady soupisu bude mít dopad jen do vztahu mezi dědici nebo jen některými z nich a tímto konkrétním věřitelem, nikoliv do účinků výhrady soupisu ve vztahu k celému dědictví.

 

Odloučení pozůstalosti

Po právní moci usnesení o dědictví majetek získaný dědictvím splyne s majetkem dědice, a tím se zpravidla zvyšuje dobytnost pohledávek věřitele. Podle nové právní úpravy věřitel v případě, že věřitel osvědčí (nikoliv prokáže!) obavu z předlužení dědice, může před potvrzením nabytí dědictví soudu navrhnout, aby pozůstalost zůstala odloučena od jmění dědice (§ 1709 NOZ a § 152 ZŘS). Z odloučeného majetku se přednostně uspokojí věřitel, který si odloučení vyžádal. Tento věřitel však ztrácí možnost uspokojit se z ostatního dědicova majetku, a to i v případě, že dědic neuplatnil výhradu soupisu (§ 1710 NOZ).

Věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, má právo žádat soupis pozůstalosti (§ 1685 NOZ), být provedení soupisu přítomen, vznášet dotazy a činit připomínky, neohrozí-li to včasné provedení soupisu (§ 1684 NOZ). Součástí soupisu však není například zjištění ceny pozůstalosti, výrokem o ceně není věřitel vázán.

Jestliže věřitel navrhl odloučení pozůstalosti, soud učiní bez odkladu opatření zajišťující pozůstalost (závěru). Stejně soud postupuje, je-li tu obava, že je pozůstalost předlužena. Závěry není třeba, je-li v pozůstalosti nemovitá věc poskytující dostatečnou jistotu (§ 1682 NOZ).

Soudní komisař nejprve bez odkladu rozhodne usnesením o odloučení pozůstalosti nebo její části. Není rozhodné, zda pohledávka věřitele vůči zůstaviteli je či není splatná. Poté zajistí majetek, o němž lze mít zato, že patřil zůstaviteli, uložením do úschovy soudu, soudního komisaře nebo vhodného schovatele, popřípadě zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty z účtu nebo z vkladní knížky, příkazem ke složení dlužných částek dlužníkům zůstavitele. U zajišťovaných věcí z dědictví je třeba vždy uvést, že k zajištění dochází na základě usnesení o odloučení pozůstalosti.

Odloučeny by měla být vždy ta část pozůstalosti, která je přiměřená osvědčené pohledávce věřitele. V případě, že tuto pohledávku dědicové následně nezařadí do seznamu (soupisu) aktiv a pasiv, měl by soudní komisař usnesení o odloučení pozůstalosti a zajištění majetku zrušit.

Z textu zákona vyplývá, že závěru na návrh věřitele soud může provést i před rozhodnutím o odloučení pozůstalosti (§ 1682 NOZ).

 

Vyhledání dluhů zůstavitele

Dědic může (stejně jako v případě dříve platné právní úpravy) svou odpovědnost dále omezit, respektive vyjasnit své postavení coby dlužníka na místě zůstavitele podáním návrhu na vyhledání dluhů zůstavitele soudem (§ 471 starého OZ, § 1711 NOZ, § 174 ZŘS). Podle nové právní úpravy tak může učinit jen dědic, který učinil výhradu soupisu. Výhradu soupisu může uplatnit i dědic v řízení, ve kterém byl soupis nahrazen seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveného správcem pozůstalosti potvrzeným všemi dědici nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. Pravděpodobně musí soudní komisař nejprve rozhodnout o provedení soupisu a až poté o jeho nahrazení. Nevylučuje se učinit tak jediným usnesením. Usnesení o nařízení soupisu je podle mého názoru usnesením o vedení řízení a u jednání jej může vyhlásit pověřený pracovník notáře.5 Hmotněprávní účinky nastávají uplatněním výhrady soupisu dědicem, nikoliv nařízením soupisu soudním komisařem.

Věřitel, který se ve lhůtě nepřihlásí, nemá právo na uhrazení svého dluhu vůči dědici, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek (§ 1712 NOZ). Toto ustanovení se nepoužije, prokáže-li věřitel, že dědic věděl o pohledávce, nebo zajišťuje-li pohledávku věřitele zástavní nebo jiné věcné právo k věci náležející do pozůstalosti.

Ze zákona nelze dovodit povinnost soudního komisaře lustrovat, zda jsou věci v dědictví zapsány v Rejstříku zástav, a to ani na žádost účastníků dědického řízení. To je na iniciativě jednotlivých dědiců. Pokud dědic notáře požádá o vyhotovení potvrzení o tom, zda konkrétní věc je či není evidována v Rejstříku zástav, je třeba vyjít z údajů, které dědic poskytne a je vhodné tyto údaje uvést do záznamu v agendě N. Může dojít k situaci, že na základě údajů, poskytnutých dědicem, v rejstříku věc vyhledána nebude, přestože v něm bude zapsána s jinou identifikací. To však nelze klást k tíži notáře, protože při zápisu notář postupoval v součinnosti s žadatelem o zápis.

Dědic odpovídá za dluhy zůstavitele, a to i za ty, které by v dědickém řízení nebyly zjištěny. Vyhledání dluhů zůstavitele má význam především tam, kde je dědictví předluženo (a dědic o tom mít může, ale nemusí mít vědomost). Dědic po právní moci řízení o dědictví, ve kterém nebyla nařízena jeho likvidace, uspokojuje přednostně přihlášené věřitele, a to do vyčerpání pozůstalosti (zde zákon reaguje na to, že zjištěnou cenou věcí v pozůstalosti soudem není věřitel vázán, pravidelně však tato cena bývá respektována).

V případě, že nebylo žádáno o výzvu věřitelům, hrozí, že dědic uspokojí věřitele zůstavitele, vyčerpá cenu dědictví a poté se objeví ještě další dluh, o kterém dědic neměl dříve vědomost. Tyto další dluhy je povinen uhradit ve výši, jaké by věřitel dosáhl uspokojení při likvidaci pozůstalosti. Tím se má na mysli, že věřitelovo uspokojení je třeba zkrátit podle zásad stanovených pro rozdělení likvidačního zůstatku s ohledem na povahu a výši ostatních (známých uspokojených i neuspokojených pohledávek). Při dodatečném projednání dědictví již nelze uplatnit výhradu soupisu a podle dlouhodobě prezentovaného názoru soudců Nejvyššího soudu ČR nelze dodatečně požádat o výzvu věřitelům.

 

Promlčení dluhů zůstavitele

Často se setkávám s mylnou představou, že smrtí zůstavitele se až do právní moci usnesení o dědictví staví lhůty. Není to pravda. Nová právní úprava přináší zmírnění této zásady, a to v podobě ustanovení § 643 odst. 1 NOZ, podle které, přešla-li povinnost na dědice, skončí promlčecí lhůta nejdříve uplynutím šesti měsíců ode dne, kdy bylo dědici nabytí dědictví potvrzeno.

 

Pozůstalost do potvrzení dědictví

Ve smyslu ustanovení § 1677 a násl. NOZ může dědictví spravovat správce pozůstalosti nebo některé její části, vykonavatel závěti nebo dědic či společně dědicové. Těmto osobám náleží pouze prostá správa. Nad její rámec může dědic před skončením dědického řízení s věcmi z dědictví nakládat se souhlasem soudu a ostatních dědiců, odkazovníků a nepominutelných dědiců. Do potvrzení dědictví lze jinak z dědictví hradit pohledávky, o kterých to zákon stanoví.

Pravidlem je, že účastníkem všech sporných soudních řízení o věcech z dědictví do pravomocného potvrzení dědictví musí být všichni dědicové (§ 91 odst. 2 z .č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění). Obdobně to platí pro správní či jiné druhy řízení.

Protože dědic často nemá dostatečnou představu o dluzích zůstavitele, je možné, že se uplatní obdobně ustanovení § 595 odst. 2 NOZ, podle kterého platí, že kdo je zavázán plnit, považuje se za nepoctivého držitele; jeho dědic nebo jiný všeobecný právní nástupce však jen tehdy, jestliže mu musely být známy okolnosti, pro něž by se věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání.

 

Majetek ve společném jmění zůstavitele a jeho manžela a odpovědnost za dluhy zůstavitele

Podle ustanovení § 764 NOZ platí, že zanikne-li manželství smrtí manžela, posoudí se majetkové povinnosti a práva bývalých manželů v rámci řízení o dědictví podle toho majetkového režimu, který existoval mezi manžely, popřípadě i podle pokynů, které zemřelý manžel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti učinil; jinak se použijí pravidla uvedená v § 742 NOZ, s výjimkou § 742 odst. 1 písm. c), ledaže se pozůstalý manžel dohodne s dědici o vypořádání jinak.

V dědickém řízení dochází k významné změně, nově se přednostně vypořádá společné jmění dohodou pozůstalého manžela a dědiců, nikoliv rozhodnutím soudu. Domnívám se, že nedohodne-li se pozůstalý manžel s dědici, nezbude soudnímu komisaři než vypořádat společné jmění tak, že jedna polovina na všech věcech připadne manželovi a druhá do dědictví, pokud zásady uvedené v ustanovení § 742 NOZ nepovedou k jinému vypořádání, které musí být odůvodněno. Rozhodně toto ustanovení nedává soudu možnost vypořádat společné jmění autoritativně. Soud tak nemůže učinit ani na žádost pozůstalého manžela a dědiců. Výsledek sice může založit nežádoucí spoluvlastnické vztahy, bohužel soud rozumnou dohodu mezi dědici a pozůstalým manželem nahradit nemůže. Náhradová pohledávka, o které se hovoří v ustanovení § 162 odst. 2 ZŘS, se použije k vyrovnání hodnot, které přechází jinak než děděním a kde to zákon stanoví, například se náhradová pohledávka dopočte u stavebního spoření.

Upozorňuji, že dohodu dědiců lze schválit jen tehdy, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (§ 162 ZŘS). Pokud by tedy dohoda o vypořádání společného jmění odporovala společnému pořízení, ve kterém by zůstavitel pořizoval o celém majetku náležejícím do společného jmění, pak by měl soudní komisař pravděpodobně takovou dohodu neschválit a vypořádat dědictví podle zásad obsažených NOZ. Toto ustanovení odráží změnu v nazírání na prosazení poslední vůle zůstavitele.

Ustanovení § 742 odst. 1 písm. a) NOZ stanoví, že podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné. Jmění zahrnuje jak majetek, tak dluhy. Podle ustanovení § 737 odst. 2 NOZ vypořádání dluhů má účinky jen mezi manžely. ZŘS však v ustanovení § 162 hovoří pouze o vypořádání majetku, nikoliv dluhů.

Pravděpodobně nebude na závadu, pokud se v dohodě pozůstalý manžel s dědici dohodne také na vypořádání dluhů a soudní komisař takovou dohodu schválí, se zákonnou výhradou, že vypořádání je analogicky účinné jen mezi pozůstalým manželem a dědici zůstavitele, nikoliv vůči věřitelům. Pravděpodobně je možné schválit též dohodu o vypořádání společného jmění, která se týká jen části majetku obdobně podle ustanovení § 738 odst. 2 NOZ.

Otázka vypořádání společného jmění se stává těžší v případě, že k dohodě nedojde a vypořádání je v rukou soudu. Procesní předpis hovoří jen o vypořádání majetku ve společném jmění, nikoliv jmění (tedy majetku a dluhů). Podle ustanovení § 741 písm. c) NOZ platí, nedojde-li do tří let od zániku společného jmění dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé vypořádali tak, že dluhy náleží společně oběma, jejich podíly jsou stejné. Za dluhy, které jednou náležely do společného jmění manželů, tedy již napříště budou manželé, v našem případě pozůstalý manžel a dědicové, odpovídat solidárně. Pro dědictví zákon žádnou výjimku nestanoví a soudní komisař skutečně vypořádá jen majetek, jak je uvedeno v ZŘS.

Dalším důsledkem bude nutnost zařadit dluhy ze společného jmění (§ 710 NOZ) do dědictví v plné výši, protože dluh ve společném jmění je současně v plném rozsahu dluhem zůstavitele. Pokud praxe nedospěje k jinému závěru, bude řada dědictví v důsledku toho předlužena. Odměnu u předlužených dědictví, které převezmou dědicové, hradí stát, což bude mít jednoznačný dopad do státního rozpočtu. Závažným důsledkem je ale i rozšířená možnost nařídit likvidaci takto předluženého dědictví. Tu může navrhnout dědic, kterému svědčí výhrada soupisu, stát, nedědí-li jiný dědic, a věřitel, který prokázal svou pohledávku.

Soudní komisař bude muset vždy posoudit, zda se nejedná o šikanózní návrh, například v případě dědice, který to chce pozůstalému manželu, který není jeho rodičem, „zavařit“, nebo návrh věřitele, který tak „zesplatní“ celou svou pohledávku. V takovém případě bude třeba odvolat se na ustanovení § 2 odst. 3 NOZ, podle kterého výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Vše by lépe vyřešila novela občanského zákoníku, která by stanovila, že se vylučuje možnost nařídit likvidaci dědictví předluženého jen v důsledku zařazení celých pasiv společného jmění do dědictví. Je přece zřejmé, že uspokojení věřitelů je zajištěno.

 

Závaznost výroku usnesení o potvrzení dědictví

Protože určení dědice patří ke statusu osoby, je výrok soudu v části určení dědice závazný pro každého (§ 27 ZŘS).

V návaznosti na tuto skutečnost je též závazné, co kdo z dědictví nabyl. Výjimku z pravidla určuje následující ustanovení: § 592 NOZ týkající se relativní neúčinnosti stanoví: „Stejně jako právní jednání uvedená v § 590 nebo 591 se posoudí i opomenutí, kterým dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterým jiné osobě vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil. To platí i tehdy, odmítl-li dlužník dědictví, ledaže bylo předluženo.“

Dědickým podílem, resp. podílem na dědictví se rozumí vždy to, co dědic z dědictví skutečně nabyl. Na tomto místě je vhodné připomenout, že dohoda dědiců o vypořádání dědictví má vždy konstitutivní účinky a její možnosti, respektive limity jsou dány legislativou platnou v době, kdy soud (soudní komisař) dohodu o vypořádání dědictví schvaluje. I přes konstitutivní účinky rozhodnutí o schválení dohody dědiců však dědicové nabývají dědictví ke dni smrti zůstavitele, konstitutivnost dohody spočívá pouze v úpravě poměrů mezi dědici a jejich odpovědnost za dluhy se i nadále řídí právem platným ke dni smrti zůstavitele. NOZ nemůže rozšířit zákonem již jednou deklarovanou odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele. Pro rozsah odpovědnosti za dluhy zůstavitele je rozhodné datum jeho smrti.

 

Účast věřitelů v dědickém řízení

Celou řadu procesních předpisů týkajících se procesního postavení věřitele neobsahuje jen ZŘS, ale také NOZ. Například § 1689 NOZ stanoví, že je-li znám věřitel, soud mu oznámí, že byl proveden soupis pozůstalosti a umožní mu vyjádřit se k soupisu.

Podle ZŘS je věřitel účastníkem dědického řízení jen v části, jde-li v něm o odloučení pozůstalosti, které navrhl, nebo o soupis pozůstalosti, který navrhl. Ustanovení o likvidaci dědictví upravují práva a povinnosti věřitele. Blíže účastenství konkretizuje jak ZŘS, tak NOZ, popřípadě vyhláška upravující jednací řád pro okresní a krajské soudy. V základu byla účast věřitele v dědickém řízení nastíněna v tomto článku.

V souhrnu lze říci, že práva věřitele byla v dědickém řízení (i po něm) výrazně posílena zejména tím, že známý věřitel bude mít vždy možnost se seznámit se soupisem aktiv a pasiv dědictví a vyjádřit se k němu, což mu výrazně ulehčí jeho postavení a případně urychlí následný proces uspokojení jeho pohledávek. Dále má nově možnost požádat o odloučení pozůstalosti v případě obavy ze splynutí majetku zůstavitele a dědice, musí však počítat se zvýšenými náklady a vyvinutím vlastní iniciativy v tomto směru. V případě, že dědic neuplatní výhradu soupisu, může se bez omezení uspokojit z celého dědicova majetku. Pokud dědic výhradu soupisu uplatní, odpovídá s ostatními dědici napříště společně a nerozdílně.

 

 

1  Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR – rozhodnutí SJ 131/2004.

2  Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek vydávaná NS ČR – rozhodnutí R 23/1995.

3  Část dvanáctá, Hlava I bod 12. z. č. 30/2000, kterým se mění  z. č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a které říká: „Řízení ve věci dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se v prvním stupni řídí dosavadními právními předpisy.“ V přechodných ustanoveních z. č. 7/2009 Sb., kterým se mění z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád a který nabyl účinnosti 1. 7. 2009, je stanoveno: „Není-li dále stanoveno jinak, v řízení o dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí dosavadní právní předpisy. V řízení o dědictví po zůstaviteli, který zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle nových § 38 a 175zd. Při likvidaci dědictví se postupuje podle občanského soudního řádu, ve znění tohoto zákona, i když zůstavitel zemřel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“

4  Ustanovení § 470 a § 471 z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, stanovil: Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví. Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům. Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu soud na návrh dědiců vyzval, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.

5  Shodný názor k dnešnímu dni, tj. 11. 2. 2014 mají přednášející JUDr. Martin Šešina, emeritní notář, a JUDr. Ladislav Muzikář, soudce Městského soudu v Praze, odlišný JUDr. Roman Fiala, soudce NS ČR s tím, že podle něj je tedy odvolání přípustné, podle ustanovení § 171 odst. 2 o.s.ř. je však vykonatelné vyhlášením nebo vyhotovením a nejedná se o rozhodnutí ve věci samé, tudíž jej nemusí vydávat notář.