Časopis Ad Notam

U příležitosti padesátého jubilea panování císaře Františka Josefa I. bylo panovníkem vyznamenáno devět notářů z českých zemí. Podle zprávy v časopise Právník z roku 1898 byl do šlechtického stavu povýšen bývalý pražský notář Gustav Gradl, Řádem železné koruny III. třídy byl vyznamenán prezident pražské notářské komory František Janda, Řádem Františka Josefa pak notáři Bedřich Adam (Praha), Jan Čapek (Čáslav), Karel Čulík (Královské Vinohrady), Čeněk Feyrfeil (Karlín), Josef Janda (Litomyšl) a Josef Schnabl (Domažlice).

Se soudcem Tribunálu Soudního dvora Evropské unie hovořil prezident Notářské komory České republiky, Mgr. Radim Neubauer.

Olomouckého advokáta a spisovatele Petra Rittera není čtenářům časopisu Ad Notam nutno zvláště představovat. Těm, kteří se nechali zlákat loňskou recenzí románu Vina soudce Brennera, uveřejněnou ve čtvrtém čísle minulého ročníku našeho časopisu, a knihu již dočetli, lze pro letošní prázdninovou četbu doporučit nový Ritterův román Zde žili. Autor se ani tentokrát nevyhne justičnímu prostředí, byť těžiště děje se odehrává jinde a děj románu není soudní kauzou.

Na dědický podíl zákonného dědice nelze započítat to, co od zůstavitele obdrželi potomci tohoto dědice. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 486/2016

Je to bezesporu troufalost psát o českém právním řádu jako celku. Správně můžete namítnout, že takové vznešené úvahy obyčejnému notáři nepřísluší, natož pak notáři emeritnímu. Ten sotva může pochopit, natožpak hodnotit smysl právního řádu jako celku.

Kdo sleduje denní tisk, může se čas od času setkat s populárně naučnými články o dědickém právu. V těchto, obecně jistě prospěšných, statích pak je zpravidla možné nalézt větu o tom, že dědická smlouva, coby nejsilnější dědický titul, poskytuje zúčastněným nejvyšší míru právní jistoty. Přečte-li si danou větu laik, je mnohdy nadšen a začne uvažovat o návštěvě nejbližšího notáře. Přečte-li si tu samou větu notář, začne se obvykle smát.

Právní úprava mimořádných závětí je zakomponována do § 1542 až 1549. Celkovou strukturu příslušné pasáže pak lze rozdělit do dvou částí – v první jsou vyjmenovány jednotlivé druhy posledních pořízení (§1542–1545), druhá pak může být označena jako jakási obecná část platná pro všechny výše řečené druhy testamentů (§ 1546–1549). Předně je třeba říci, že ačkoliv zákonodárce v příslušných ustanoveních hovoří výslovně toliko o závětích s úlevami, lze tato ustanovení vztáhnout i na jiná pořízení – tj. na dovětky,

Definici nepominutelného dědice obsahuje § 1643 odst. 1 OZ. Ten bez dalšího stanoví, že nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Ustanovení § 1642 pak již pouze vymezuje obsah práv nepominutelného dědice tak, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl. Jak vystihovali za účinnosti OZ 1964 Mikeš a Muzikář, „někteří ze seskupení tzv. dědiců ze zákona mají v porovnání s ostatními k tomu ještě určité výsadní postavení. Jsou to tzv. neopomenutelní dědici… neopomenutelný dědic má v rozsahu svého povinného dílu postavení dědice, který dědí jako zákonný dědic…“

Každá alokace majetku a jeho transformace na peněžní prostředky v našem právním řádu končí vždy rozvrhem, který na základě zákonných pravidel rozdělí vytěžené peněžní prostředky mezi věřitele. Poměrně mladou, legislativně znovuobjevenou regulovanou oblastí je likvidace pozůstalostí.

„O právu veselých dědiců rozepsal se Bamberger v Deutsche Jur. Zeitg. z 1. června 1907 č. 11“, podává se ze zprávy v rubrice Denník časopisu Právník z r. 1907. Německý civilista Georg Bambereger se zasazoval o zúžení zákonné dědické posloupnosti a proti „dědičnému právu vzdálených příbuzných, jichž zůstavitel ani neznal, ba o jichž existenci ani tušení neměl, a chce na místě nich povolati právem odúmrtním stát, jemuž se dostane tím trvalých příjmů, které v Německu možno ceniti ročně na půl miliardy“. Autor zprávy mu pak oponuje tím, že ani císař Justinián „v právu soukromém nedal se uchvátiti choutkami fiskálními, ač byl svrchovaným, ničím neobmezeným panovníkem, to zajisté slouží mu jenom ku cti a jest způsobilé rozmnožiti jeho slávu, že se jenom o to jednalo, aby  uspořádal soukromoprávní vztahy občanů, nikoliv však o to, aby z něho získal zdroje pro lačný fiskus“. Nutno však dodat, že obdobný názor jako Bamberger ve vztahu k „veselým dědicům“ zaujal i Emanuel Tilsch ve spise Dědické právo rakouské z r. 1905.

Vážený pane doktore, děkuji mnohokrát, že jste si našel čas pro nás a pro čtenáře našeho časopisu. Vnímám naše setkání jako unikátní příležitost, protože vím, že příliš rozhovorů neposkytujete, a teď se to ještě sešlo s velmi příjemnou příležitostí, kdy Vám byla udělena cena Právník roku v kategorii Občanské právo. Proto jsem rád, že jsme se tady mohli sejít a pohovořit spolu, takže první otázka: Jaké jsou Vaše dojmy z ceny, kterou jste obdržel na začátku února?

Právní historik Václav Valeš, který vyučuje obecné právní dějiny na Fakultě právnické ZČU a Katolické teologické fakultě UK, podává čtenáři dosud pozapomenutý pohled na německé právní dějiny, jež byly až dosud tradovány pro období do r. 1806 valnou měrou jako výklad o Svaté říši římské, resp. Svaté říši římské národa německého, posléze jako dějiny Rýnského, Německého a Severoněmeckého spolku a od r. 1871 jako historie sjednoceného Německa bez akcentu na jeho nynější jednotlivé spolkové země. Téma je o to zajímavější, že Bavorsko, obdobně jako Sasko patří k sousedům českých zemí, s nimiž naši předkové i my přicházeli a přicházíme pravidelně do kontaktu.

Pan Marius Stračkaitis, notář v Klaipedě, je prezidentem litevských notářů od března roku 2008 a v současné době je ve svém třetím funkčním období. Je také členem mnoha rad a pracovních skupin zabývajících se přípravou právních předpisů, včetně Komise dohledu nad občanským zákoníkem Litevské republiky, a spoluautorem mnoha knih o notářském právu a historii.

Pod názvem Smlouva dědičná? přinesl časopis Právník v roce 1887 zajímavý praktický případ, který vyústil v „rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 6. října 1886 č. 9924“.

O zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy může jít pouze v případě jednání, jímž se dědic snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele.

Nobelova cena. Jedna z nejznámějších a nejvýznamnější cen na světě vznikla na základě poslední vůle někdejšího průmyslníka a vědce Alfréda Nobela. Vynálezce dynamitu si svou největší bombu nechal až na dobu po svém odchodu – svým pořízením pro případ smrti totiž (k velké nelibosti jeho zákonných dědiců) zřídil fond, který každoročně vyplácí odměnu vybraným laureátům.[1] Což už samo o sobě dokazuje, že možnost vytvořit závětí fond či nadaci není vůbec špatný nápad.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ), zavedl nový institut, který umožňuje dědicům dědictví po smrti zůstavitele zcizit. Inspirací byla, dle důvodové zprávy, úprava zcizení dědictví ve švýcarském občanském zákoníku. Předpokládalo se, že ke zcizení dědictví bude moci dojít úplatně i bezúplatně, stejně tak smlouvou odvážnou nebo nikoli odvážnou. Z toho důvodu byla úprava zcizení dědictví, ačkoli se jedná o smluvní úpravu, zařazena na konec třetí části ObčZ, konkrétně v § 1714–1720.[1]

Občanský zákoník se po třech letech účinnosti dočkal první novelizace,[1] která se od příštího roku[2] asi nejcitelněji dotkne práva svěřenských fondů. Ačkoliv se o návrhu tohoto zákona hovořilo jako o urgentní novele, nelze konstatovat, že by v oblasti svěřenských fondů vyřešil nějaké palčivé či kontroverzní otázky, jak již ostatně bylo na stránkách tohoto periodika přede dvěma lety napsáno.[3] Byly zavedeny nové evidence a administrativní náročnost původně flexibilního institutu narůstá. Počet svěřenských fondů zatím setrvale roste, celkem jich vznikly již více než tři stovky.[4] Je však otázkou, jaký budou mít novinky na tento trend vliv.

Ustanovení § 1485 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále jen „o. z.“) umožňuje nepominutelnému dědici odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. Jedná se o výjimku ze zákazu odmítnout dědictví s výhradou. Tento institut se jeví problematický, zejména s ohledem, vůči komu se dědictví odmítá (kdo má zaplatit povinný díl), zda nárok z dědické posloupnosti přechází na potomky odmítnuvšího dědice a kdy je možné toto odmítnutí učinit. Tento příspěvek si klade za úkol přiblížit čtenáři úpravu odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu v německé právní úpravě a srovnat ji s úpravou v českém právním prostředí.

§ 1589 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále OZ) představuje jedno z nejobtížněji interpretovatelných ustanovení občanského zákoníku.[1] Ačkoliv obecným znakem dědické smlouvy je vyvolání účinků teprve po smrti zůstavitele (pomineme-li závazek druhé smluvní strany poskytovat zůstaviteli či jiné osobě plnění mezi živými u dědických smluv úplatných),[2] jeví se § 1589 v rozporu s touto zásadou, když předpokládá převod zůstavitelova majetku na smluvního dědice již za života a zároveň vztahuje i na takto převedený majetek účinky dědické smlouvy.[3] 

Athénský státník a zákonodárce Solón se kromě zrušení dlužního otroctví a řady reforem „proslavil také svým zákonem o závětech,“ píše Plutarchos v Životopisech slavných Řeků a Římanů. „Tím, že Solón ponechal bezdětným na vůli, aby odkázali svůj majetek, komu chtějí, povýšil přátelství nad příbuzenství a náklonnost nad povinnost a učinil jmění skutečným vlastnictvím držitele“. Do vydání uvedeného zákona závěti nebyly dovoleny, a tak „jmění i dům musily zůstat v rodě zemřelého“. Solónovy reformy byly podle Plutarcha zapsány na otáčivých dřevěných deskách, podle zákonodárcova nařízení měly platit sto let.

JUDr. Karla Wawerku není třeba právnické veřejnosti příliš představovat. Rozhovor s tímto nestorem českého notářství uskutečnil tajemník Notářské komory ČR Ing. Jaroslav Šustr, MBA.

U příležitosti letošních oslav 60. výročí stavovského časopisu českých advokátů Bulletinu advokacie byla veřejnosti poprvé představena publikace autorů Petra Tomana a Ondřeje Šebesty nazvaná „Nestoři české advokacie“ s podtitulem „fascinující životy mezi paragrafy“ vydaná v nakladatelství a za podpory České advokátní komory. Nápad zaznamenat vzpomínky advokátů pamětníků na léta strávená v advokacii v období před rokem 1989 se zrodil v hlavě advokáta a předsedy redakční rady Bulletinu advokacie Petra Tomana, který ke spolupráci na knize přizval literárního autora Ondřeje Šebestu. Ne náhodou při připomínce výročí a cesty, kterou Bulletin advokacie za uplynulá léta ušel, se autoři obrátili právě na ty, kteří byli jako advokáti činní i v době jeho počátků. V podobě rozhovorů s advokáty autoři shromáždili mnoho cenných vzpomínek, zážitků, historek i autentického hodnocení jak jejich práce v advokacii, tak i společenského a politického prostředí, v němž se po svůj profesionální život pohybovali.

Neurčitost hmotněprávního ujednání nelze odstranit jiným ujednáním v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti.

Není žádným tajemstvím, že právní profesionálové nazírají na právní předpisy jinak než právní laici. V praxi se často a neradi setkáváme s takzvaným inženýrským, či také programátorským pohledem na právo, kdy adresát normy (často technického vzdělání) nahlíží na řádky předpisu, jako kdyby byly řádkem počítačového programu. Každé jednotlivé ustanovení pak samostatně vykládá pomocí jednoduchého sylogismu a dospívá k pevnému (a nesprávnému) přesvědčení, že ví, co to všechno znamená.

LIKVIDACE POZŮSTALOSTI, KTERÁ JE UPRAVENA V ZÁKONĚ Č. 292/2013 SB., O ZVLÁŠTNÍCH ŘÍZENÍCH SOUDNÍCH, PŘINÁŠÍ S SEBOU MNOHO ÚSKALÍ PŘI APLIKACI JEJÍCH USTANOVENÍ.

Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen jako OZ 2012), se svým pojetím dědického práva vrací k základům, které v kontinentální právní kultuře položilo římské právo.[2] Základní odlišností římského práva oproti ostatním právním řádům dané doby bylo, že před intestátní posloupností byla dána přednost testamentu, tedy zásadě volní dispozice zůstavitele před nuceností.[3] Zánik Římské říše znamenal ve středověku opět posílení pozice intestátní posloupnosti, nicméně myšlenka autonomie vůle se postupně propracovávala, až s moderními kodifikacemi nabyla opět vrchu. Domácí právo ji naposledy opustilo vlivem změny politického systému v r. 1948, resp. s občanským zákoníkem z r. 1950, který byl, stejně jako později OZ 1964, postaven na preferenci rodinných vazeb, a tedy i intestátní posloupnosti.

V kontinentální Evropě by se jednalo o banální dědicko-právní případ, ve Spojených státech se však Riggs v. Palmer (1889) výrazně zapsal do dějin právního myšlení. Může mít tento slavný spor nějaký dosah i v českém (dědickém) právu?

Následující přehled upozorňuje na některé změny dotýkající se notářské praxe, jež přinesl zákon č. 460/2016 Sb., který mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), a zákon č. 458/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“).

Nový občanský zákoník přinesl řadu novinek, které i po třech letech stále vzbuzují v aplikační praxi otázky. Mnoho dosud nevyřešených problémů zůstává zejména v oblasti svěřenského nástupnictví, neboť jde o institut, který je v praxi jen zřídka využíván, a bude trvat celá desetiletí, než se vytvoří dostatečně bohatá a ustálená rozhodovací praxe. Zatímco v listinné agendě se této nejistotě snažíme čelit sepisováním co nejpreciznějších pořízení pro případ smrti, která pokud možno pamatují na každou eventualitu, nikdo nepochybuje o tom, že v praxi soudního komisaře se budou notáři potýkat mnohem častěji se závěťmi sepsanými laicky a neodborně.