Časopis Ad Notam

JUDr. Martin Šešina patří k těm výrazným osobnostem, které se celou generaci pohybovaly ve středu dění formujícího osudy českého notářství. Je všeobecně respektovaným odborníkem zejména v oblasti dědického práva a notářské veřejnosti je dobře znám z velkého množství přednáškových vystoupení a rozsáhlé publikační činnosti. Jeho obliba v notářských kruzích souvisí s jeho srozumitelnou a občas i kontroverzní a humornou prezentací svých názorů a postojů. Rozhovor s ním vedl emeritní notář JUDr. Karel Wawerka.

Představovat čtenáři autora anotované publikace Pavla Holländera by se – pokud jde o údaje z tradičně pojatého curriculum vitae – zdálo být nošením sov do Atén. Troufnu si však říci, že jinak tomu je v situaci, kdy čtenář zatouží blíže poznat myšlenkový svět autorův.

Situace, kdy zůstavitel zanechal předluženou pozůstalost, nejsou výjimečné. Lze to přičítat jak uvolnění ekonomických poměrů v devadesátých letech, do kterých převážná část české společnosti vstoupila bez potřebné dávky finanční gramotnosti, tak kulminující zadluženosti domácností, podpořené snadnou dostupností úvěrů a vstřícným přístupem politické reprezentace k dlužníkům. Je proto pochopitelné, že poměrně kusá úprava likvidace dědictví zakotvená v občanském soudním řádu byla nahrazena ucelenou úpravou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

Jsem vdaná už hodně let a na manželství stále věřím. Je to historicky nejúspěšnější model soužití muže a ženy. Jistě ne všichni se mnou budou souhlasit, protože manželství není pro každého.

Náhrada nemajetkové újmy budí vášně nejen mezi odbornou právnickou a lékařskou veřejností, ale také mezi laiky. Dosud neřešenou otázkou byl také přechod nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění na dědice poškozeného.

V posledních číslech Ad Notam bylo publikováno několik článků týkajících se problematiky postavení potomků nedědícího potomka. V tomto diskusním příspěvku bych se rád ještě jednou zastavil u sporné otázky postavení potomků nepominutelného dědice, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 OZ).

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1003/2016 I. Státní příspěvková organizace je způsobilá k dědění ze závěti. II. Pokud je státní příspěvková organizace v závěti určena dědicem, vyplývá z toho její účastenství v řízení o dědictví.

S velkým zájmem jsem si přečetla článek Mgr. Vojtěcha Novobilského uveřejněný v časopisu AD NOTAM č. 6/2016, v kterémžto článku se kolega věnuje otázce svěřenského nástupnictví v řízení o pozůstalosti. Jde jistě o vítanou pomoc při řešení této problematiky, a to tím spíše, že zákonodárce, dle mého názoru, nepojal nový, a jistě žádoucí, institut svěřenského nástupnictví tak, aby zabránil pochybnostem při jeho aplikaci. Tímto svým příspěvkem bych si dovolila na článek pana kolegy reagovat, neboť s některými v článku projevenými názory ne zcela souhlasím, mám za to, že problematika probíraného institutu nebyla ještě vyčerpána, a sám autor vyzval čtenáře k polemice.

Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku značně posílila právní postavení věřitelů zůstavitele, nejznatelněji patrně tím, že připustila přechod zůstavitelových dluhů na jeho dědice v rozsahu překračujícím hodnotu nabytého dědictví.

Účinností nového občanského zákoníku se ode dne 1. 1. 2014 navrátil do našeho právního řádu staronový právní institut, zvaný právo stavby. Hlavním smyslem tohoto právního institutu je umožnit stavebníkovi postavit, rekonstruovat, modernizovat apod. novou nebo stávající stavbu na pozemku cizího vlastníka, a potlačit tak zásadu superficies solo cedit. Stavba se tak ihned nestane součástí pozemku, ale součástí práva stavby, maxim. však na 99 let.

Článek se zabývá praktickými problémy, které se mohou objevit v souvislosti s darováním pro případ smrti po smrti dárce. Rozebírá procesní souvislosti týkající se řízení o pozůstalosti a vkladového řízení, pokud je předmětem smlouvy nemovitá věc zapsaná v katastru nemovitostí. Zároveň poskytuje i určitá doporučení, na co si dávat pozor při vytváření takové smlouvy.

U příležitosti padesátého jubilea panování císaře Františka Josefa I. bylo panovníkem vyznamenáno devět notářů z českých zemí. Podle zprávy v časopise Právník z roku 1898 byl do šlechtického stavu povýšen bývalý pražský notář Gustav Gradl, Řádem železné koruny III. třídy byl vyznamenán prezident pražské notářské komory František Janda, Řádem Františka Josefa pak notáři Bedřich Adam (Praha), Jan Čapek (Čáslav), Karel Čulík (Královské Vinohrady), Čeněk Feyrfeil (Karlín), Josef Janda (Litomyšl) a Josef Schnabl (Domažlice).

Se soudcem Tribunálu Soudního dvora Evropské unie hovořil prezident Notářské komory České republiky, Mgr. Radim Neubauer.

Olomouckého advokáta a spisovatele Petra Rittera není čtenářům časopisu Ad Notam nutno zvláště představovat. Těm, kteří se nechali zlákat loňskou recenzí románu Vina soudce Brennera, uveřejněnou ve čtvrtém čísle minulého ročníku našeho časopisu, a knihu již dočetli, lze pro letošní prázdninovou četbu doporučit nový Ritterův román Zde žili. Autor se ani tentokrát nevyhne justičnímu prostředí, byť těžiště děje se odehrává jinde a děj románu není soudní kauzou.

Na dědický podíl zákonného dědice nelze započítat to, co od zůstavitele obdrželi potomci tohoto dědice. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 486/2016

Je to bezesporu troufalost psát o českém právním řádu jako celku. Správně můžete namítnout, že takové vznešené úvahy obyčejnému notáři nepřísluší, natož pak notáři emeritnímu. Ten sotva může pochopit, natožpak hodnotit smysl právního řádu jako celku.

Kdo sleduje denní tisk, může se čas od času setkat s populárně naučnými články o dědickém právu. V těchto, obecně jistě prospěšných, statích pak je zpravidla možné nalézt větu o tom, že dědická smlouva, coby nejsilnější dědický titul, poskytuje zúčastněným nejvyšší míru právní jistoty. Přečte-li si danou větu laik, je mnohdy nadšen a začne uvažovat o návštěvě nejbližšího notáře. Přečte-li si tu samou větu notář, začne se obvykle smát.

Právní úprava mimořádných závětí je zakomponována do § 1542 až 1549. Celkovou strukturu příslušné pasáže pak lze rozdělit do dvou částí – v první jsou vyjmenovány jednotlivé druhy posledních pořízení (§1542–1545), druhá pak může být označena jako jakási obecná část platná pro všechny výše řečené druhy testamentů (§ 1546–1549). Předně je třeba říci, že ačkoliv zákonodárce v příslušných ustanoveních hovoří výslovně toliko o závětích s úlevami, lze tato ustanovení vztáhnout i na jiná pořízení – tj. na dovětky,

Definici nepominutelného dědice obsahuje § 1643 odst. 1 OZ. Ten bez dalšího stanoví, že nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele, a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci. Ustanovení § 1642 pak již pouze vymezuje obsah práv nepominutelného dědice tak, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl. Jak vystihovali za účinnosti OZ 1964 Mikeš a Muzikář, „někteří ze seskupení tzv. dědiců ze zákona mají v porovnání s ostatními k tomu ještě určité výsadní postavení. Jsou to tzv. neopomenutelní dědici… neopomenutelný dědic má v rozsahu svého povinného dílu postavení dědice, který dědí jako zákonný dědic…“

Každá alokace majetku a jeho transformace na peněžní prostředky v našem právním řádu končí vždy rozvrhem, který na základě zákonných pravidel rozdělí vytěžené peněžní prostředky mezi věřitele. Poměrně mladou, legislativně znovuobjevenou regulovanou oblastí je likvidace pozůstalostí.

„O právu veselých dědiců rozepsal se Bamberger v Deutsche Jur. Zeitg. z 1. června 1907 č. 11“, podává se ze zprávy v rubrice Denník časopisu Právník z r. 1907. Německý civilista Georg Bambereger se zasazoval o zúžení zákonné dědické posloupnosti a proti „dědičnému právu vzdálených příbuzných, jichž zůstavitel ani neznal, ba o jichž existenci ani tušení neměl, a chce na místě nich povolati právem odúmrtním stát, jemuž se dostane tím trvalých příjmů, které v Německu možno ceniti ročně na půl miliardy“. Autor zprávy mu pak oponuje tím, že ani císař Justinián „v právu soukromém nedal se uchvátiti choutkami fiskálními, ač byl svrchovaným, ničím neobmezeným panovníkem, to zajisté slouží mu jenom ku cti a jest způsobilé rozmnožiti jeho slávu, že se jenom o to jednalo, aby  uspořádal soukromoprávní vztahy občanů, nikoliv však o to, aby z něho získal zdroje pro lačný fiskus“. Nutno však dodat, že obdobný názor jako Bamberger ve vztahu k „veselým dědicům“ zaujal i Emanuel Tilsch ve spise Dědické právo rakouské z r. 1905.

Vážený pane doktore, děkuji mnohokrát, že jste si našel čas pro nás a pro čtenáře našeho časopisu. Vnímám naše setkání jako unikátní příležitost, protože vím, že příliš rozhovorů neposkytujete, a teď se to ještě sešlo s velmi příjemnou příležitostí, kdy Vám byla udělena cena Právník roku v kategorii Občanské právo. Proto jsem rád, že jsme se tady mohli sejít a pohovořit spolu, takže první otázka: Jaké jsou Vaše dojmy z ceny, kterou jste obdržel na začátku února?

Právní historik Václav Valeš, který vyučuje obecné právní dějiny na Fakultě právnické ZČU a Katolické teologické fakultě UK, podává čtenáři dosud pozapomenutý pohled na německé právní dějiny, jež byly až dosud tradovány pro období do r. 1806 valnou měrou jako výklad o Svaté říši římské, resp. Svaté říši římské národa německého, posléze jako dějiny Rýnského, Německého a Severoněmeckého spolku a od r. 1871 jako historie sjednoceného Německa bez akcentu na jeho nynější jednotlivé spolkové země. Téma je o to zajímavější, že Bavorsko, obdobně jako Sasko patří k sousedům českých zemí, s nimiž naši předkové i my přicházeli a přicházíme pravidelně do kontaktu.

Pan Marius Stračkaitis, notář v Klaipedě, je prezidentem litevských notářů od března roku 2008 a v současné době je ve svém třetím funkčním období. Je také členem mnoha rad a pracovních skupin zabývajících se přípravou právních předpisů, včetně Komise dohledu nad občanským zákoníkem Litevské republiky, a spoluautorem mnoha knih o notářském právu a historii.

Pod názvem Smlouva dědičná? přinesl časopis Právník v roce 1887 zajímavý praktický případ, který vyústil v „rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 6. října 1886 č. 9924“.

O zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy může jít pouze v případě jednání, jímž se dědic snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele.

Nobelova cena. Jedna z nejznámějších a nejvýznamnější cen na světě vznikla na základě poslední vůle někdejšího průmyslníka a vědce Alfréda Nobela. Vynálezce dynamitu si svou největší bombu nechal až na dobu po svém odchodu – svým pořízením pro případ smrti totiž (k velké nelibosti jeho zákonných dědiců) zřídil fond, který každoročně vyplácí odměnu vybraným laureátům.[1] Což už samo o sobě dokazuje, že možnost vytvořit závětí fond či nadaci není vůbec špatný nápad.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ), zavedl nový institut, který umožňuje dědicům dědictví po smrti zůstavitele zcizit. Inspirací byla, dle důvodové zprávy, úprava zcizení dědictví ve švýcarském občanském zákoníku. Předpokládalo se, že ke zcizení dědictví bude moci dojít úplatně i bezúplatně, stejně tak smlouvou odvážnou nebo nikoli odvážnou. Z toho důvodu byla úprava zcizení dědictví, ačkoli se jedná o smluvní úpravu, zařazena na konec třetí části ObčZ, konkrétně v § 1714–1720.[1]

Občanský zákoník se po třech letech účinnosti dočkal první novelizace,[1] která se od příštího roku[2] asi nejcitelněji dotkne práva svěřenských fondů. Ačkoliv se o návrhu tohoto zákona hovořilo jako o urgentní novele, nelze konstatovat, že by v oblasti svěřenských fondů vyřešil nějaké palčivé či kontroverzní otázky, jak již ostatně bylo na stránkách tohoto periodika přede dvěma lety napsáno.[3] Byly zavedeny nové evidence a administrativní náročnost původně flexibilního institutu narůstá. Počet svěřenských fondů zatím setrvale roste, celkem jich vznikly již více než tři stovky.[4] Je však otázkou, jaký budou mít novinky na tento trend vliv.

Ustanovení § 1485 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále jen „o. z.“) umožňuje nepominutelnému dědici odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. Jedná se o výjimku ze zákazu odmítnout dědictví s výhradou. Tento institut se jeví problematický, zejména s ohledem, vůči komu se dědictví odmítá (kdo má zaplatit povinný díl), zda nárok z dědické posloupnosti přechází na potomky odmítnuvšího dědice a kdy je možné toto odmítnutí učinit. Tento příspěvek si klade za úkol přiblížit čtenáři úpravu odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu v německé právní úpravě a srovnat ji s úpravou v českém právním prostředí.