Časopis Ad Notam

„O právu veselých dědiců rozepsal se Bamberger v Deutsche Jur. Zeitg. z 1. června 1907 č. 11“, podává se ze zprávy v rubrice Denník časopisu Právník z r. 1907. Německý civilista Georg Bambereger se zasazoval o zúžení zákonné dědické posloupnosti a proti „dědičnému právu vzdálených příbuzných, jichž zůstavitel ani neznal, ba o jichž existenci ani tušení neměl, a chce na místě nich povolati právem odúmrtním stát, jemuž se dostane tím trvalých příjmů, které v Německu možno ceniti ročně na půl miliardy“. Autor zprávy mu pak oponuje tím, že ani císař Justinián „v právu soukromém nedal se uchvátiti choutkami fiskálními, ač byl svrchovaným, ničím neobmezeným panovníkem, to zajisté slouží mu jenom ku cti a jest způsobilé rozmnožiti jeho slávu, že se jenom o to jednalo, aby  uspořádal soukromoprávní vztahy občanů, nikoliv však o to, aby z něho získal zdroje pro lačný fiskus“. Nutno však dodat, že obdobný názor jako Bamberger ve vztahu k „veselým dědicům“ zaujal i Emanuel Tilsch ve spise Dědické právo rakouské z r. 1905.

Vážený pane doktore, děkuji mnohokrát, že jste si našel čas pro nás a pro čtenáře našeho časopisu. Vnímám naše setkání jako unikátní příležitost, protože vím, že příliš rozhovorů neposkytujete, a teď se to ještě sešlo s velmi příjemnou příležitostí, kdy Vám byla udělena cena Právník roku v kategorii Občanské právo. Proto jsem rád, že jsme se tady mohli sejít a pohovořit spolu, takže první otázka: Jaké jsou Vaše dojmy z ceny, kterou jste obdržel na začátku února?

Právní historik Václav Valeš, který vyučuje obecné právní dějiny na Fakultě právnické ZČU a Katolické teologické fakultě UK, podává čtenáři dosud pozapomenutý pohled na německé právní dějiny, jež byly až dosud tradovány pro období do r. 1806 valnou měrou jako výklad o Svaté říši římské, resp. Svaté říši římské národa německého, posléze jako dějiny Rýnského, Německého a Severoněmeckého spolku a od r. 1871 jako historie sjednoceného Německa bez akcentu na jeho nynější jednotlivé spolkové země. Téma je o to zajímavější, že Bavorsko, obdobně jako Sasko patří k sousedům českých zemí, s nimiž naši předkové i my přicházeli a přicházíme pravidelně do kontaktu.

Pan Marius Stračkaitis, notář v Klaipedě, je prezidentem litevských notářů od března roku 2008 a v současné době je ve svém třetím funkčním období. Je také členem mnoha rad a pracovních skupin zabývajících se přípravou právních předpisů, včetně Komise dohledu nad občanským zákoníkem Litevské republiky, a spoluautorem mnoha knih o notářském právu a historii.

Pod názvem Smlouva dědičná? přinesl časopis Právník v roce 1887 zajímavý praktický případ, který vyústil v „rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 6. října 1886 č. 9924“.

O zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy může jít pouze v případě jednání, jímž se dědic snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele.

Nobelova cena. Jedna z nejznámějších a nejvýznamnější cen na světě vznikla na základě poslední vůle někdejšího průmyslníka a vědce Alfréda Nobela. Vynálezce dynamitu si svou největší bombu nechal až na dobu po svém odchodu – svým pořízením pro případ smrti totiž (k velké nelibosti jeho zákonných dědiců) zřídil fond, který každoročně vyplácí odměnu vybraným laureátům.[1] Což už samo o sobě dokazuje, že možnost vytvořit závětí fond či nadaci není vůbec špatný nápad.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen ObčZ), zavedl nový institut, který umožňuje dědicům dědictví po smrti zůstavitele zcizit. Inspirací byla, dle důvodové zprávy, úprava zcizení dědictví ve švýcarském občanském zákoníku. Předpokládalo se, že ke zcizení dědictví bude moci dojít úplatně i bezúplatně, stejně tak smlouvou odvážnou nebo nikoli odvážnou. Z toho důvodu byla úprava zcizení dědictví, ačkoli se jedná o smluvní úpravu, zařazena na konec třetí části ObčZ, konkrétně v § 1714–1720.[1]

Občanský zákoník se po třech letech účinnosti dočkal první novelizace,[1] která se od příštího roku[2] asi nejcitelněji dotkne práva svěřenských fondů. Ačkoliv se o návrhu tohoto zákona hovořilo jako o urgentní novele, nelze konstatovat, že by v oblasti svěřenských fondů vyřešil nějaké palčivé či kontroverzní otázky, jak již ostatně bylo na stránkách tohoto periodika přede dvěma lety napsáno.[3] Byly zavedeny nové evidence a administrativní náročnost původně flexibilního institutu narůstá. Počet svěřenských fondů zatím setrvale roste, celkem jich vznikly již více než tři stovky.[4] Je však otázkou, jaký budou mít novinky na tento trend vliv.

Ustanovení § 1485 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v aktuálním znění (dále jen „o. z.“) umožňuje nepominutelnému dědici odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. Jedná se o výjimku ze zákazu odmítnout dědictví s výhradou. Tento institut se jeví problematický, zejména s ohledem, vůči komu se dědictví odmítá (kdo má zaplatit povinný díl), zda nárok z dědické posloupnosti přechází na potomky odmítnuvšího dědice a kdy je možné toto odmítnutí učinit. Tento příspěvek si klade za úkol přiblížit čtenáři úpravu odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu v německé právní úpravě a srovnat ji s úpravou v českém právním prostředí.

§ 1589 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále OZ) představuje jedno z nejobtížněji interpretovatelných ustanovení občanského zákoníku.[1] Ačkoliv obecným znakem dědické smlouvy je vyvolání účinků teprve po smrti zůstavitele (pomineme-li závazek druhé smluvní strany poskytovat zůstaviteli či jiné osobě plnění mezi živými u dědických smluv úplatných),[2] jeví se § 1589 v rozporu s touto zásadou, když předpokládá převod zůstavitelova majetku na smluvního dědice již za života a zároveň vztahuje i na takto převedený majetek účinky dědické smlouvy.[3] 

Athénský státník a zákonodárce Solón se kromě zrušení dlužního otroctví a řady reforem „proslavil také svým zákonem o závětech,“ píše Plutarchos v Životopisech slavných Řeků a Římanů. „Tím, že Solón ponechal bezdětným na vůli, aby odkázali svůj majetek, komu chtějí, povýšil přátelství nad příbuzenství a náklonnost nad povinnost a učinil jmění skutečným vlastnictvím držitele“. Do vydání uvedeného zákona závěti nebyly dovoleny, a tak „jmění i dům musily zůstat v rodě zemřelého“. Solónovy reformy byly podle Plutarcha zapsány na otáčivých dřevěných deskách, podle zákonodárcova nařízení měly platit sto let.

JUDr. Karla Wawerku není třeba právnické veřejnosti příliš představovat. Rozhovor s tímto nestorem českého notářství uskutečnil tajemník Notářské komory ČR Ing. Jaroslav Šustr, MBA.

U příležitosti letošních oslav 60. výročí stavovského časopisu českých advokátů Bulletinu advokacie byla veřejnosti poprvé představena publikace autorů Petra Tomana a Ondřeje Šebesty nazvaná „Nestoři české advokacie“ s podtitulem „fascinující životy mezi paragrafy“ vydaná v nakladatelství a za podpory České advokátní komory. Nápad zaznamenat vzpomínky advokátů pamětníků na léta strávená v advokacii v období před rokem 1989 se zrodil v hlavě advokáta a předsedy redakční rady Bulletinu advokacie Petra Tomana, který ke spolupráci na knize přizval literárního autora Ondřeje Šebestu. Ne náhodou při připomínce výročí a cesty, kterou Bulletin advokacie za uplynulá léta ušel, se autoři obrátili právě na ty, kteří byli jako advokáti činní i v době jeho počátků. V podobě rozhovorů s advokáty autoři shromáždili mnoho cenných vzpomínek, zážitků, historek i autentického hodnocení jak jejich práce v advokacii, tak i společenského a politického prostředí, v němž se po svůj profesionální život pohybovali.

Neurčitost hmotněprávního ujednání nelze odstranit jiným ujednáním v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti.

Není žádným tajemstvím, že právní profesionálové nazírají na právní předpisy jinak než právní laici. V praxi se často a neradi setkáváme s takzvaným inženýrským, či také programátorským pohledem na právo, kdy adresát normy (často technického vzdělání) nahlíží na řádky předpisu, jako kdyby byly řádkem počítačového programu. Každé jednotlivé ustanovení pak samostatně vykládá pomocí jednoduchého sylogismu a dospívá k pevnému (a nesprávnému) přesvědčení, že ví, co to všechno znamená.

LIKVIDACE POZŮSTALOSTI, KTERÁ JE UPRAVENA V ZÁKONĚ Č. 292/2013 SB., O ZVLÁŠTNÍCH ŘÍZENÍCH SOUDNÍCH, PŘINÁŠÍ S SEBOU MNOHO ÚSKALÍ PŘI APLIKACI JEJÍCH USTANOVENÍ.

Nový občanský zákoník, zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen jako OZ 2012), se svým pojetím dědického práva vrací k základům, které v kontinentální právní kultuře položilo římské právo.[2] Základní odlišností římského práva oproti ostatním právním řádům dané doby bylo, že před intestátní posloupností byla dána přednost testamentu, tedy zásadě volní dispozice zůstavitele před nuceností.[3] Zánik Římské říše znamenal ve středověku opět posílení pozice intestátní posloupnosti, nicméně myšlenka autonomie vůle se postupně propracovávala, až s moderními kodifikacemi nabyla opět vrchu. Domácí právo ji naposledy opustilo vlivem změny politického systému v r. 1948, resp. s občanským zákoníkem z r. 1950, který byl, stejně jako později OZ 1964, postaven na preferenci rodinných vazeb, a tedy i intestátní posloupnosti.

V kontinentální Evropě by se jednalo o banální dědicko-právní případ, ve Spojených státech se však Riggs v. Palmer (1889) výrazně zapsal do dějin právního myšlení. Může mít tento slavný spor nějaký dosah i v českém (dědickém) právu?

Následující přehled upozorňuje na některé změny dotýkající se notářské praxe, jež přinesl zákon č. 460/2016 Sb., který mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), a zákon č. 458/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“).

Nový občanský zákoník přinesl řadu novinek, které i po třech letech stále vzbuzují v aplikační praxi otázky. Mnoho dosud nevyřešených problémů zůstává zejména v oblasti svěřenského nástupnictví, neboť jde o institut, který je v praxi jen zřídka využíván, a bude trvat celá desetiletí, než se vytvoří dostatečně bohatá a ustálená rozhodovací praxe. Zatímco v listinné agendě se této nejistotě snažíme čelit sepisováním co nejpreciznějších pořízení pro případ smrti, která pokud možno pamatují na každou eventualitu, nikdo nepochybuje o tom, že v praxi soudního komisaře se budou notáři potýkat mnohem častěji se závěťmi sepsanými laicky a neodborně.

V sídle Rakouské notářské komory ve Vídni se konal další z řady odborných seminářů pořádaný v rámci programu Notarion XP. Tématem byly přímé daně – daň z příjmů, dědická a darovací. Setkání zahájil Hon.- Prof. Univ.- Doz. DDr. Ludwig Bittner, prezident Rakouské notářské komory (OE NK), který téma uvedl jako vrcholně aktuální z pohledu notářské činnosti a představil oba přednášející, kterými byli Univ.- Doz. Mag. Dr. Friedrich Fraberger, daňový poradce a partner společnosti KPMG, a dále MMag. Michael Petritz, senior partner společnosti KPMG.

Na přelomu 19. století a 20. století byl rozvoj dnešních pražských Vinohrad tak bouřlivý, že dobový tisk jej porovnával s rozvojem amerických měst. V roce 1907 vydaný 26. díl prestižního Ottova slovníku naučného mluví o tehdy samostatných Královských Vinohradech jako o třetím největším městě v Čechách. Vinohrady měly v té době téměř 100 ulic a tři velká náměstí, Purkyňovo (dnešní nám. Míru), Tylovo a krále Jiřího z Poděbrad. Při sčítání lidu provedeném v roce 1900 zde žilo 52 504 obyvatel, z toho 47 056 se hlásilo k české národnosti a 4 769 k národnosti německé. Zbytek tvořili ostatní „usedlí“ jak se tehdy říkalo. Ti všichni žili v 1 080 domech. O sedm let později už měly ale Vinohrady přes 70 000 obyvatel a počet domů překročil 1 400. Vedle nejrůznějších úřadů, které s sebou správa, na tehdejší dobu tak velkého města přinášela, zde sídlilo mj. okresní hejtmanství, dále okresní soud, okresní velitelství četnictva a také notářství. Vinohradským notářem byl v té době JUDr. Jaroslav Čulík, pozdější prezident Pražské notářské komory. V jeho kanceláři vykonával v roce 1889 několik měsíců notářskou praxi JUDr. Antonín Mokrý, od roku 1912 druhý notář na Královských Vinohradech, kterému je tento článek věnován.

Janovští notáři působili na přelomu 13. a 14. století až na jižním Krymu. V té době bylo město Feodosija (Caffa) kolonií Janova. Díky dobrým vztahům s chánem Zlaté hordy se zde Janovanům podařilo vybudovat významné černomořské přístavní centrum dálkového obchodu. Jedním z prvních notářů, kteří se tu tehdy usadili, byl po roce 1289 Lamberto di Sambuceto. Z dochovaných archivních materiálů je patrné, že tento veřejný notář sepisoval smlouvy o prodeji otroků, prokury, dlužní úpisy a postoupení pohledávek. Jeho klienty byli mimo jiné i zámožní obchodníci Hassan il Siriano, Giacomo di Sanremo, Facino di Vivaldo, Francesco Lomellino a Giovannino Mallone, místem, kde obvykle působil, byla Janovská lóže či hlavní náměstí. Dalším doloženým janovským notářem ve Feodosii byl ve 40. letech 14. století Niccolò Beltrame. Více se o jejich osudech i dobových místních poměrech lze dočíst v rozpravě notáře a historika Carla Carosiho Due notai genovesi fra i tartari di Crimea (dostupné z: http://www.centrostudicostamagna.it/testi/Due%20notai%20genovesi.pdf).

Nejvyšší soud ČR, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], z předložených rozhodnutí zjistil, že soudy nepostupují jednotně při posuzování otázek zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti. Po vyhodnocení předložených rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující

Závěr, že stanovení povinnosti platit úroky z prodlení „do zaplacení“ v notářském zápise se svolení k vykonatelnosti není řádným určením doby plnění, představuje interpretaci „extrémní“ ve smyslu odchylky z racionálně předjímatelného výkladu ustálené soudní praxe, jakož i kolizi s ústavněprávními požadavky respektu k „autonomii vůle“ subjektů takového notářského zápisu. Totéž však neplatí, je-li v něm vyjádřena v obdobné konstrukci povinnost zaplatit též smluvní pokutu.

Jak tomu v historii nejvýznamnějších objevů v dějinách lidstva bylo, u všeho stála náhoda (nebo alespoň podivná souhra okolností). Archimedes učinil svůj fyzikální objev čirou náhodou ve „vaně“, na Newtona náhodou upadlo jablko, slavnému Alfredu Nobelovi ve vynálezu dynamitu náhodou pomohly dřevěné piliny, které měl rozsypané po zemi (a které mu též zachránily život, když na svém stole zvrhl nádobu s nitroglycerinem), doktoru Flemingovi čirou náhodou dopomohla skutečnost, že nebyl při práci se svým laboratorním náčiním příliš čistotný, mnich Dom Perignon našel v náhodně sekundárně zkvašeném vínu zalíbení, a dal tak světu jeden z největších objevů vůbec – šumivé víno.

V rámci tohoto článku bych se rád zaměřil na zdánlivě jednoduchou otázku, kdo je účastníkem dědického řízení v případě, že dědic zůstavitele zemřel, jaká mu z toho plynou práva a povinnosti a jaká práva a povinnosti plynou zemřelému dědici.

Svěřenské nástupnictví coby staronový institut dědického práva není nutno šířeji představovat. Je upraveno především v § 1512 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „NOZ“) a lze jej stručně charakterizovat jako povolání více postupných dědiců k majetku zůstavitele, který po předním dědici přejde na následného dědice za splnění zůstavitelem stanovených předpokladů. V tomto článku se zaměřím pouze na procesní otázky spjaté se svěřenským nástupnictvím, se kterými se musí notář jako soudní komisař vypořádat v řízení o pozůstalosti, a to chronologicky tak, jak v tomto řízení soudní komisař postupuje. Nejprve se tedy budu zabývat otázkami spojenými s prvním řízením o pozůstalosti, v němž se vypořádává pozůstalost s dědici zůstavitele, z nichž mohou být všichni nebo jen někteří zároveň osobami, kterým byl k jejich dědictví povolán následný dědic, tedy s tzv. předními dědici, a poté otázkami souvisejícími s následným řízením o pozůstalosti, v němž se již řeší především dědické právo následného („zadního“) dědice.

Povinný díl je známý již římskému právu. Je zajímavé sledovat jeho vznik a vývoj. O tom viz například knihu Dějiny a systém soukromého práva římského (Dr. Leopold Heyrovský, 6. vydání, Bratislava 1927, s. 575, 576), ve které je tento vývoj popsán následovně. V zákonu XII tabulí byla zakotvena zásada, že zůstavitel může pořizovat zcela volně. Avšak již v období republikánského Říma se prosazovala zásada, že zůstavitel nesmí v testamentu pominout své nejbližší zákonné dědice, musí je buď ustanovit dědici, nebo je vydědit. Postupem doby se vyvinulo přesvědčení, že zůstavitel, který nezanechal svým blízkým příbuzným bez spravedlivého důvodu nic nebo příliš málo, porušil tím povinnost příbuzenské lásky, zanechal sice testament formálně platný, avšak mravně závadný. Praetor pak přijal stížnost opominutých příbuzných na takové pořízení, přikázal věc k vyřízení soudu pro dědické spory. Soud nahlížel na testament podobně, jako by zůstavitel nebyl při jeho pořízení při zdravém rozumu, a odňal svým výrokem platnost testamentu. Tak se postupně vyvinula zásada, že zůstavitel musí zanechat svým blízkým příbuzným alespoň povinný díl.