Prohlášení o vydědění bez naplnění zákonných důvodů

Od účinnosti občanského zákoníku uplynulo 10 let, přesto stále není jasno v základní otázce, jaké právní následky má prohlášení o vydědění na dědické právo nepominutelného dědice, jestliže zůstavitel současně nezanechal závěť a jestliže zákonné důvody vydědění nebyly naplněny.

Mgr. David Kittel

1. Úvod

Cílem tohoto článku je stručně shrnout aktuální diskusi nad otázkou, zda v případě, že zůstavitel zanechal pouze prohlášení o vydědění a zákonné důvody vydědění nebyly naplněny, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, nebo je dědicem ze zákona a právo na povinný díl již nemá. Zároveň si autor tohoto článku, který je zastáncem prvního z níže uvedených výkladů, dovolí při této příležitosti krátce reagovat na výklad třetí, oponující.

Z důvodu jednoduchosti nebude úmyslně řešeno prohlášení o vydědění nepominutelného dědice zčásti nebo z důvodu zadlužení či marnotratnosti, prohlášení o vydědění, kterým by byl nepominutelný dědic výslovně vyloučen pouze z práva na povinný díl, ani jiné pořízení pro případ smrti než závěť.

2. Základní ustanovení

Podle první věty § 1646 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), lze nepominutelného dědice vyděděním ze zákonných důvodů vyloučit z jeho práva na povinný díl. Podle druhé věty (a stejně tak podle odst. 2) pak může zůstavitel nepominutelného dědice vydědit z důvodů, které jsou zde následně vyjmenovány. Podle § 1648 o. z., nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. Podle § 1649 odst. 1 o. z. lze prohlášení o vydědění učinit stejným způsobem, jakým se pořizuje závěť. Podle § 1649 odst. 2 o. z. může zůstavitel stejným způsobem prohlásit o některém z dědiců nikoli nepominutelných, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, že pozůstalosti nenabude. Podle § 1650 o. z. nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl. Podle § 1654 odst. 1 o. z. nemá nepominutelný dědic právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu.

3. Listina o vydědění pořízená před účinností o. z.

Pokud jde o listinu o vydědění pořízenou v období do 31. 12. 2013 za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zůstavitelem, který zemřel 1. 1.  2014 a později za účinnosti o. z. a který současně nezanechal závěť, kterou by povolal k dědění jinou osobu, Nejvyšší soud České republiky došel v rozsudku ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023, k závěru, že takové listině o vydědění musí být (mimo explicitní výjimky vyplývající z § 3072 o. z.) přičítány právní účinky, jaké by měla v době pořízení.[1] Z toho vyplývá, že pokud nebyly naplněny zákonné důvody vydědění, nepominutelný dědic z dědického práva vyloučen není, dědí jako dědic ze zákona a právo na povinný díl již nemá.

4. Prohlášení o vydědění pořízené za účinnosti o. z.

Pokud jde o právní následky prohlášení o vydědění pořízeného za účinnosti o. z. zůstavitelem, který současně nezanechal závěť, kterou by povolal k dědění jinou osobu, v případě, že nebyly naplněny zákonné důvody vydědění, Nejvyšší soud České republiky své stanovisko dosud nezaujal. V závěru rozsudku sp. zn. 24 Cdo 2454/2023 však dodává, že doktrína je v této otázce značně nejednotná a dlouhodobě zaujímá zcela protichůdné názory, přičemž výklady, na které odkazuje, jsou stručně rozebrány dále.

4.1. První výklad

Podle prvního výkladu[2] prohlášení o vydědění vylučuje nepominutelného dědice z jeho dědického práva a z práva na povinný díl. Naplnění zákonných důvodů vydědění je třeba pouze k vyloučení nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl, nikoliv již k jeho vyloučení z dědického práva.

Tento závěr vychází z § 1646 odst. 1 věty první o. z., podle kterého ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním vyloučit z jeho práva na povinný díl (nikoliv tedy již z dědického práva), a dále z § 1650 o. z., podle kterého nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl. Slovo neplatně by však nemělo znamenat neplatnost prohlášení o vydědění jako právního jednání (jako např. z důvodu nedodržení formy nebo omezené svéprávnosti pořizovatele; srov. § 580 až 588, § 1529 až 1531 a § 1549 o. z.) nebo zdánlivost (srov. § 551 až 554 o. z.), nýbrž by mělo znamenat pouze vydědění bez zákonných důvodů v tom smyslu, že zákonné důvody vydědění nebyly naplněny, tedy případy, kdy se nepominutelný dědic nedopustil toho, co zůstavitel jako důvod vydědění vyslovil, nebo toho, co zůstavitel jako důvod vydědění sice nevyslovil, ale dědic to jako důvod vydědění prokazoval (§ 1648 o. z.), nebo kdy jako vyděďovací důvod byl vysloven nebo prokazován důvod, který zákon pro vydědění nepředpokládá.[3] Jinak by totiž § 1650 o. z. neměl žádné opodstatnění, neboť prohlášení o vydědění, které by bylo jako právní jednání neplatné, by nevyvolávalo žádné právní následky, a tedy nepominutelný dědic by nebyl vyloučen z dědického práva, dědil by jako dědic ze zákona v první třídě, obdržel by svůj zákonný dědický podíl, což znamená více, než kolik činí jeho povinný díl, k jeho zkrácení by nedošlo a právo na povinný díl by neměl.

Zanechal-li proto zůstavitel pouze prohlášení o vydědění, které je jako právní jednání platné a není zdánlivé, avšak zákonné důvody vydědění nepominutelného dědice nebyly naplněny, potom prohlášení o vydědění vylučuje nepominutelného dědice z dědického práva, místo něj dědí ostatní dědicové ze zákona podle § 1635 až 1640 o. z. s modifikací v § 1646 odst. 3 o. z.,[4] a nepominutelný dědic má právo na povinný díl.

4.2. Druhý výklad

Druhý výklad[5] má stejně jako výklad první za to, že prohlášení o vydědění vylučuje nepominutelného dědice z jeho dědického práva a z práva na povinný díl a že naplnění zákonných důvodů vydědění je třeba pouze k vyloučení nepominutelného dědice z jeho práva na povinný díl, nikoliv již k jeho vyloučení z dědického práva.

Na rozdíl od výkladu prvního je druhý výklad založen na jiném přístupu k § 1650 o. z. Vychází z toho, že zůstavitel jasně projevil svou vůli, že nepominutelný dědic nemá z pozůstalosti ničeho nabýt. Zůstavitelův projev vůle o vydědění je však zatížen vadou, že se jím uvedený důvod vydědění neprokázal nebo vůbec nebyl zákonem předpokládaným důvodem vydědění. V takovém případě je nutno ... trvat na tom, že vydědění je od počátku neplatné, avšak je neplatné v tom smyslu, že nemůže mít za následek odejmutí práva nepominutelného dědice na povinný díl. ... Vydědění je nutné v souladu s vůlí zůstavitele a smyslem zákona vykládat nejen jako odnětí povinného dílu, pro které zákon stanoví zvláštní podmínky, ale také jako prosté odnětí dědického podílu v podobě negativní závěti. Jestliže prohlášení o vydědění neplatné pro nedostatek důvodů splňuje formální náležitosti kladené na pořízení pro případ smrti, je třeba vztáhnout neplatnost jen na odejmutí povinného dílu, pro které nejsou důvody, a v platnosti ponechat negativní vymezení okruhu dědiců obsažené rovněž v prohlášení o vydědění. Neplatně vyděděnému nepominutelnému dědici pak zůstává v souladu s § 1650 o. z. jeho právo na povinný díl. Zároveň mu byl odejmut dědický podíl ze zákona, tedy má právo na výplatu povinného dílu v penězích dle § 1654 o. z. V případě formálně platného prohlášení o vydědění, při kterém nebyly naplněny zákonné důvody vydědění, ať už zůstavitel zanechal jiné pořízení pro případ smrti, či nikoli, nemá tedy neplatně vyděděný nepominutelný dědic právo na dědický podíl.[6]

4.3. Třetí výklad

Třetí výklad[7] stejně jako výklad první a druhý dochází k tomu, že prohlášení o vydědění vylučuje nepominutelného dědice z jeho dědického práva a z práva na povinný díl, na rozdíl od výkladu prvního a druhého však pouze v případě, byly-li zákonné důvody vydědění naplněny. Jestliže tyto důvody naplněny nebyly, potom nepominutelný dědic z dědického práva vyloučen není, dědí jako dědic ze zákona a právo na povinný díl již nemá.

Třetí výklad první větou § 1646 odst. 1 o. z. neargumentuje a případy neplatného vydědění v § 1650 o. z. vymezuje tak, že mezi ně počítá nejen případy, kdy důvody vydědění nebyly naplněny, ale i případy neplatnosti prohlášení o vydědění jako právního jednání (srov. § 580 až 588, § 1529 až 1531 a § 1549 o. z.) a případy jeho zdánlivosti (srov. § 551 až 554 o. z.). Je-li proto prohlášení o vydědění takto neplatné, potom se k prohlášení o vydědění v řízení o pozůstalosti nepřihlíží a postupuje se, jako kdyby žádné prohlášení o vydědění nebylo učiněno, tedy neplatně vyděděný potomek se stane dědicem ze zákonné dědické posloupnosti a má právo na dědický podíl a nikoli jen na povinný díl.[8] Podle třetího výkladu tak § 1650 o. z. toliko vymezuje (určuje), na co má nepominutelný dědic nárok, je-li vydědění neplatné, a to z jakéhokoli důvodu – to ovšem výlučně za situace, jestliže zůstavitel paralelně (souběžně) s prohlášením o vydědění, ve kterém potomka zcela vydědil, platně pořídil pro případ smrti a povolal jiné dědice.[9] Toto ustanovení lze aplikovat pouze za předpokladu, že zůstavitel paralelně (souběžně) s prohlášením o vydědění, ve kterém potomka zcela vydědil, platně pořídil pro případ smrti a povolal jiné dědice.[10]

4.4. Problematický § 1650 o. z.

Jeden z rozporů mezi výklady je ve výkladu § 1650 o. z. Svoboda uvádí, že § 1650 o. z. má svůj předobraz v § 775 zákona č. 946/1811 Sb. zák. soud., obecného zákoníku občanského (dále jen „o. z. o.“), a při výkladu § 1650 o. z. je tudíž třeba mít stále na paměti, že o. z. o. nepředpokládal, že by zůstavitel měl za účelem vydědění projevit svoji vůli v nějakém zvláštním prohlášení (o vydědění), když zároveň dodává, že podle o. z. o. zůstavitel vydědil svého potomka mj.,[11] jestliže ho v platném pořízení pro případ smrti (včetně tzv. negativní závěti) buď úmyslně zkrátil … nebo výslovně prohlásil, že mu nezůstavuje ničeho …, přičemž tento projev se mohl stát výslovně...[12] Rouček k vydědění podle o. z. o uvádí, že se musí státi ve formě posledního pořízení lhostejno, zda se stane v tom pořízení, kterým se povolává dědic, či v pořízení, které neobsahuje jiné ustanovení než exheredaci, ... v kterémžto případě mluvíme o „negativním testamentu“.[13] Ustanovení § 775 o. z. o. místo slova neplatně použitého v dnešním obdobném § 1650 o. z. obsahoval slova bez splnění podmínky předepsané v § 768-773, což byla ustanovení označená nadpisem Požadavky vydědění po právu. Podle Roučka je-li tu důvod vydědění, mluvíme o vydědění po právu. Vydědění nikoliv po právu může býti úmyslné, nebo omylem nastavší, úmyslné odnímá dědické právo, ale nikoli nárok na povinný díl.[14] Mimochodem, § 585 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937, který byl rovněž obdobou dnešního § 1650 o. z., místo slova neplatně použitého v § 1650 o. z., obsahoval slova nikoli po právu. Sám Svoboda pak případy, kdy důvody vydědění nebyly naplněny, označuje jako případy, kdy nepominutelný dědic nebyl vyděděn po právu, ve prospěch třetího výkladu však dodává, že případy vydědění nikoliv po právu tvoří podmnožinu (užší množinu) případu vydědění neplatného.[15]

Ve vztahu k výkladu třetímu je proto namístě otázka, zda bylo úmyslem zákonodárce navázat na úpravu v o. z. o., příp. vládním návrhu občanského zákoníku z roku 1937, a poskytnout tak po jejich vzoru nepominutelnému dědici právo na povinný díl pro případ, kdy pouze nebyly naplněny zákonné důvody vydědění, tedy kdy nepominutelný dědic nebude vyděděn po právu, nebo bylo jeho úmyslem rozšířit množinu případů i na neplatnost či zdánlivost prohlášení o vydědění jako právního jednání, a docílit tak toho, že § 1650 o. z. vlastně nebude nikdy použitelný? Neboť v případě, kdy by současně s prohlášením o vydědění, které by ale nemělo žádné právní účinky, zůstavitel zanechal závěť povolávající jiného dědice, kterou nepominutelného dědice opominul, se místo § 1650 o. z. použije § 1651 odst. 1 o. z.

4.5. Prohlášení o vydědění a tzv. negativní závěť

Vysvětlením, proč třetí výklad může shledávat prohlášení o vydědění neplatným jako celek v případě, kdy pouze nebyly naplněny zákonné důvody vydědění, se zdá být to, že v takovém případě by prohlášení o vydědění vylučovalo nepominutelného dědice z dědění ze zákona, aniž by bylo třeba jakýchkoliv důvodů, a došlo by tak podle Svobody ke směšování prohlášení o vydědění a tzv. negativní závěti, což pro něj není akceptovatelné, neboť podle jeho výkladu k tomu, aby prohlášení o vydědění vyloučilo nepominutelného dědice z dědění ze zákona, musí být zákonné důvody vydědění naplněny, zatímco v případě tzv. negativní závěti žádné důvody k vyloučení z dědění ze zákona třeba nejsou.[16] Svůj názor též opírá o znění § 1649 odst. 2 o. z., které výslovně vylučuje použití ve vztahu k nepominutelnému dědici. Svoboda se proto vymezuje proti tomu, že by prohlášení o vydědění bylo také negativní závětí, a o těch, kdo takový výklad zastávají, tvrdí, že vykládají ustanovení zákona proti jeho výslovnému znění a nerespektují obecný zákaz výkladu právní normy contra legem[17] a že považuje-li někdo vydědění (současně) za negativní závěť, … dovolává se slov právního předpisu proti jeho smyslu, což o. z. výslovně zakazuje, přičemž současně i porušuje ústavní zásadu vázanosti soudce při jeho rozhodování zákonem (jeho smyslem a účelem).[18]

V reakci na to je třeba zmínit, že pokud jde o samotný pojem negativní závěť, o. z. jej nijak nedefinuje ani nepoužívá. Je proto nutné si ujasnit, zda tento pojem používáme:

• v širším smyslu jako obecné pojmenování projevu vůle zůstavitele, kterým vylučuje dědice ze zákonné dědické posloupnosti, aniž zároveň dědice povolává, jehož účinkem má být, že vyloučený dědic nebude dědit jako dědic ze zákona, nebo

• v užším smyslu jako pojmenování právního jednání, kterým zůstavitel vylučuje ze zákonné dědické posloupnosti pouze dědice nikoli nepominutelného podle § 1649 odst. 2 o. z., jehož účinkem je, že vyloučený dědic nikoli nepominutelný nedědí jako dědic ze zákona.

Z výslovného znění odst. 2 § 1649 o. z. vytrženého z kontextu odst. 1 a ustanovení předcházejících lze samozřejmě dospět k tomu, že nepominutelného dědice nelze ze zákonné dědické posloupnosti vyloučit tzv. negativní závětí v užším smyslu pořízenou podle § 1649 odst. 2 o. z.,[19] ale nikoli již k tomu, že obsahem prohlášení o vydědění by nemohla být tzv. negativní závěť ve smyslu širším nebo že by prohlášení o vydědění nemohlo mít její účinky.

Odst. 2 § 1649 o. z. totiž nelze vykládat izolovaně. Pokud bereme v potaz souslednost obou odstavců v rámci § 1649 o. z. i souslednost § 1646 – § 1649 odst. 1 o. z. tvořících oddíl týkající se vydědění nepominutelného dědice a z této souslednosti vyplývající obsahovou návaznost,[20] pak dospějeme k tomu, že § 1649 odst. 2 o. z. upravuje pouze jakousi obdobu prohlášení o vydědění dědice nikoliv nepominutelného ve vztahu k němuž – protože nemá právo na povinný díl, ale jen dědické právo – nelze učinit prohlášení o vydědění, nýbrž jen prohlášení vylučující jej toliko z dědického práva,[21] přičemž § 1649 odst. 2 o. z. upravuje především způsob, jakým lze toto prohlášení učinit. Ustanovení § 1649 o. z. totiž v celém kontextu vyjadřuje, že prohlášení o vydědění nepominutelného dědice lze učinit stejným způsobem, jakým se pořizuje závěť, a stejným způsobem lze prohlásit o některém z dědiců nikoliv nepominutelných, že pozůstalosti nenabude. Omezení uvedené v § 1649 odst. 2 o. z. lze vykládat nikoli jako zákaz užití negativní závěti na odnětí dědického podílu nepominutelného dědice, ale jako odlišení negativní závěti od vydědění, které s ohledem na zvýšenou ochranu nepominutelného dědice vyžaduje přísnější požadavky pro omezení práva na povinný díl.[22]^{, [23]}

Pokud jde o tzv. negativní závěť v širším smyslu, potom jestliže prohlášení o vydědění vylučuje nepominutelného dědice z dědického práva a následkem toho nedědí jako dědic ze zákona (na čemž se všechny tři výklady shodnou přinejmenším tehdy, byly-li zákonné důvody vydědění naplněny), potom je přeci negativní závěť v širším smyslu z podstaty věci obsažena v každém takovém prohlášení o vydědění a každé takové prohlášení o vydědění má její účinky.[24]

Při použití prvního či druhého výkladu lze proto dovodit, že jednostranné právní jednání zůstavitele pro případ smrti obsahující ve vztahu k nepominutelnému dědici slova, kterými je vylučován z dědického práva, jako např. slovy vyděďuji, nebude dědit, pozůstalosti nenabude apod., v sobě sice obsahuje tzv. negativní závět v širším smyslu, z pohledu o. z. však jde o prohlášení o vydědění a aplikují se na něj § 1646 až 1650 o. z. Jestliže v takovém právním jednání nejsou důvody vydědění vysloveny, je nepominutelný dědic vyloučen z dědění ze zákona a podle § 1648 o. z. má právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění. Jestliže v něm důvody vydědění vysloveny jsou, nepominutelný dědic je vyloučen z dědění ze zákona a právo na povinný díl má, pokud zákonné důvody vydědění nebyly naplněny (§ 1650 o. z.). Jde o koncepční přístup v souladu s ostatní úpravou dědického práva v o. z. umožňující hledět na prohlášení o vydědění spíše jako na platné než neplatné, kterým není omezována autonomie vůle zůstavitele, a přitom je chráněno právo nepominutelného dědice na jeho povinný díl.

5. Závěr

Jestliže zůstavitel zemřel 1. 1. 2014 a později a zanechal listinu či prohlášení o vydědění, aniž současně zanechal závěť, kterou by povolal k dědění jinou osobu, listina či prohlášení jsou jako právní jednání platné (srov. § 580 až 588, § 1529 až 1531 a § 1549 o. z.) a nejsou zdánlivé (srov. § 551 až 554 o. z.), avšak zákonné důvody vydědění nepominutelného dědice nebyly naplněny, potom odpověď na otázku, zda má nepominutelný dědic právo na povinný díl nebo je dědicem ze zákona, záleží předně na době jejich pořízení.

Pokud jde o listinu o vydědění pořízenou do 31. 12. 2013 za účinnosti obč. zák., není nepominutelný dědic z dědického práva vyloučen, dědí tedy jako dědic ze zákona a právo na povinný díl již nemá.

Pokud jde o prohlášení o vydědění pořízené od 1. 1. 2014 za účinnosti o. z., jde o otázku dosud nevyřešenou, kdy proti sobě stojí protichůdné výklady. Podle prvního a druhého výkladu je nepominutelný dědic z dědického práva vyloučen a má právo na povinný díl (tj. pohledávku na zaplacení povinného dílu v penězích). Podle třetího výkladu nepominutelný dědic z dědického práva vyloučen není, dědí tedy jako dědic ze zákona a právo na povinný díl již nemá. Nezbývá než čekat, až tuto otázku vyřeší judikatura.

• Štítky:
• 2024