Zamyšlení nad řízeními o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících

Zamyšlení nad řízeními o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících

Kristián Fischer*

 

První leden letošního roku byl z hlediska soukromého práva významný hned z několika důvodů. Předně nelze opomenout, že občanský zákoník oslavil první kulaté výročí své účinnosti, což jistě vybízí alespoň k drobnému bilancování. Toto bilancování však přenechám jiným a v tomto příspěvku se zaměřím na jiný milník spojený s Novým rokem 2024. Zajímat mě bude uplynutí desetileté doby, v jehož důsledku mělo na stát přejít vlastnické právo (resp. podle některých názorů spíše držba vlastnického práva) k nemovitým věcem, u nichž jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci osoby, jejichž zápis neumožňuje jejich dostatečnou identifikaci (dále jen „nedostatečně identifikovaní vlastníci“).[1]

Tato skutečnost je významně spjata i s notářskou činností, neboť po nejednom nedostatečně identifikovaném vlastníkovi právě probíhá řízení o pozůstalosti či dodatečné projednání pozůstalosti (dále jen „řízení o pozůstalosti“),[2] v jejichž rámci mají být projednány právě nemovité věci, jejichž knihovním vlastníkem je onen nedostatečně identifikovaný vlastník. V příspěvku čtenáře seznamuji s různými názory ohledně právních důsledků uplynutí výše uvedené desetileté doby a zároveň se zamýšlím nad otázkou, jak by mělo být naloženo s řízeními o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících. Mělo by být pokračováno v dosud neskončených řízeních o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících, která byla zahájena před 1. 1. 2024? Měla by být zahajována nová řízení, pokud byl podnět k jejich zahájení podán až po 1. 1. 2024? Na tyto a další otázky se pokusím najít odpovědi podložené relevantní úpravou dědického práva.[3]

 

I. Hmotněprávní část

Právní úprava řešící poměry nedostatečně identifikovaných vlastníků k 1. 1. 2024

Řešená problematika vyplývá z § 65 odst. 9 katastrálního zákona (dále také „KatZ“), ve spojení s § 1050 odst. 2 a § 3067 občanského zákoníku (dále také „OZ“). Prvně zmíněné ustanovení uvádí, že nepodaří-li se zjistit nedostatečně identifikovaného vlastníka určité nemovité věci[4] a zároveň uplyne-li marně doba,[5] po jejímž uplynutí se má za to, že nemovitá věc je opuštěná, „pohlíží se na ni jako na opuštěnou“. Druhé zmíněné ustanovení uvádí, že tato doba činí deset let a že opuštěné nemovité věci připadají státu. Naposledy zmíněné ustanovení pak specifikuje, že tato doba počala běžet 1. 1. 2014 (a skončila tedy právě 1. 1. 2024).[6]

Výklad těchto ustanovení není jednotný, přičemž existují dva hlavní interpretační proudy. Oba tyto proudy operují se smysluplnými argumenty a ambicí tohoto článku není rozhodnout, který z nich by měl v pomyslném souboji zvítězit (to patrně rozsoudí až soudy vyšších stupňů). Pokusím se nicméně ukázat, že ať již převáží ten či onen výkladový přístup, nemá to pro provádění řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaném vlastníkovi valný význam.

 

První varianta výkladu: stát se stal nevratně vlastníkem

Část doktríny se domnívá, že na Nový rok 2024 se vlastníkem nemovitých věcí s nedostatečně identifikovaným vlastníkem, kterého se dosud nepodařilo zjistit, stala Česká republika (za niž jedná ÚZSVM). Tento přístup plyne i z důvodové zprávy ke katastrálnímu zákonu, jež uvádí: „Po uplynutí 10 let nevykonávání vlastnického práva se tato nemovitost [roz. nemovitá věc s nedostatečně identifikovaným vlastníkem] stává vlastnictvím státu (…) Pokud by nebylo zařazeno toto ustanovení, nebylo by zde žádné jednoduché řešení, jak prokázat opuštění těchto nemovitostí a dosáhnout zápisu vlastnického práva pro stát.“[7]

K tomuto řešení se patrně kloní i samotný ÚZSVM, jenž na svých webových stránkách uvádí, že „podle nového občanského zákoníku došlo počátkem roku 2024 k přechodu opuštěných nemovitostí na stát. Zákonem stanovená desetiletá lhůta, ve které se vlastníci nebo jejich dědici mohli k majetkům přihlásit, uběhla 31. 12. 2023.“[8]

Přívržencem tohoto výkladu je i Mácha,[9] který se opírá o to, že § 65 odst. 9 KatZ, jenž obsahuje fikci opuštění nemovité věci („pohlíží se“), je ve vztahu speciality k § 1050 odst. 2 OZ, jenž postuluje vyvratitelnou domněnku opuštění nemovité věci („má se za to“).

 

Druhá varianta výkladu: stát se stal jen držitelem vlastnického práva

Další možný výklad nabízejí Melzer s Téglem,[10] dle nichž se stát od 1. 1. 2024 stal pouze tabulárním vlastníkem, resp. držitelem vlastnického práva k nemovitým věcem s nedostatečně identifikovaným vlastníkem. Svůj závěr opírají o skutečnost, že § 65 odst. 9 KatZ je jen procesním ustanovením, které nemůže modifikovat obecnou úpravu nabývání vlastnického práva obsaženou v občanském zákoníku (vztah generality a speciality tedy odmítají). „Stanoví-li tedy § 65 odst. 9 kat. zák., že se za určitých okolností ‚pohlíží‘ na nemovitost jako na opuštěnou, neznamená to v žádném případě, že se tím daná nemovitost stává vlastnictvím České republiky z toho důvodu, že kat. zák. ‚založil fikci‘ opuštění takové věci. Je zde pouze otevřena cesta pro katastrální úřad k provedení změny v evidenci takové nemovitosti, jako kdyby se jednalo o nemovitost opuštěnou – tedy k zápisu státu jako knihovního vlastníka.“[11]

Nemohu si však odpustit výhradu ke slovům Melzera s Téglem, že „pokud stát v důsledku uplatnění domněnky dle § 1050 odst. 2 nabude držbu, musí být považován za držitele poctivého, pravého a řádného“.[12] I kdyby se totiž stát vskutku stal toliko držitelem vlastnického práva k nemovitým věcem s nedostatečně identifikovaným vlastníkem, nevidím důvod k tomu, aby byl eo ipso považován za kvalifikovaného držitele. Občanský zákoník totiž žádnou takovouto fikci nestanoví.[13]

Poněvadž je vlastnické právo státu postaveno na roveň vlastnickému právu jiných právnických i fyzických osob,[14] není důvodné, aby byl stát privilegován co do nabytí vlastnického práva vydržením a aby byl ihned po nastoupení domněnky opuštění nemovité věci vnímán jako kvalifikovaný držitel. Stát by tedy podle mého názoru mohl – v případě, kdyby převládl druhý výkladový proud – vydržet vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem jen mimořádně, tedy až po 20 letech (nejdříve tudíž 1. 1. 2044). Státu by totiž chyběla přinejmenším řádná (tj. derivativně nabytá) držba,[15] jež je nezbytným předpokladem řádného vydržení, neboť by držbu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem nabyl originárně.

Jestliže převáží druhá uvedená interpretace, nebudou tudíž podle mě mít právní nástupci nedostatečně identifikovaného vlastníka 10 let, nýbrž celých 20 let na vyvrácení domněnky, že se stát stal vlastníkem nemovité věci jejich právního předchůdce.

 

II. Procesněprávní část

Obecně k charakteru řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících

Mám za to, že obecně (tedy ať již převáží první, či druhý výklad) z pohledu notáře jako soudního komisaře není podstatná odpověď na otázku, kdo je k 1. 1. 2024 vlastníkem nemovitých věcí s nedostatečně identifikovaným vlastníkem. Jak známo, smyslem řízení o pozůstalosti je mj. postavit najisto, jaký majetek náležel do pozůstalosti ke dni smrti zůstavitele, a autoritativně deklarovat, jakému dědici tento majetek připadl právě ke dni smrti zůstavitele.[16] Jak zkrátka příhodně konstatuje Muzikář, „den smrti zůstavitele je tedy alfou a omegou řízení o pozůstalosti“.[17]

Analogicky lze poukázat na situaci, kdy zůstavitel před svou smrtí uzavřel jako dárce darovací smlouvu ohledně nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí, přičemž návrh na vklad vlastnického práva byl podán až po jeho smrti (např. zůstavitel zemřel 30. 11. a návrh na vklad byl podán 2. 12.). Z pohledu soudního komisaře je v tomto případě také stěžejní, že ke dni smrti ještě nemovitá věc náležela zůstaviteli, a dojde proto k jejímu zařazení do aktiv pozůstalosti.[18] V rozhodnutí o pozůstalosti pak bude mj. potvrzeno nabytí předmětné nemovité věci jednomu z dědiců. Fakt, že tento dědic bude vlastníkem dané nemovité věci vlastně jen mezi 30. 11. a 2. 12. (v důsledku zpětného účinku návrhu na vklad),[19] není v řízení o pozůstalosti relevantní.

Obdobná situace je s nedostatečně identifikovanými vlastníky: soudní komisař potvrdí některému z dědiců nabytí příslušné nemovité věci ke dni smrti nedostatečně identifikovaného vlastníka a majetkové změny, k nimž došlo až 1. 1. 2024 (tj. mnohdy velmi dlouho po smrti nedostatečně identifikovaného vlastníka), pro něj nejsou a z povahy věci ani nemohou být důležité.

 

Řízení o pozůstalosti, převládne-li druhý výkladový přístup

Pokud by převážil druhý výklad, nevznikaly by patrně v současné době větší nejasnosti ohledně vedení řízení o pozů­stalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících. Vyvratitelnou domněnku, že stát je vlastníkem, by totiž – jak jsem již uvedl výše – bylo možné vyvrátit po celou dvacetiletou vydržecí dobu.[20] Řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících by tak mohla být zahajována a prováděna bez problému ještě dalších 20 let.

 

Řízení o pozůstalosti, převládne-li první výkladový přístup

A) Pokud oprávněná osoba dala podnět k zahájení řízení do 31. 12. 2023

Jestliže by převážil první výklad, bylo by smysluplné dovést do řádného konce ta řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících, k jejichž zahájení dala oprávněná osoba podnět nejpozději 31. 12. 2023.[21] Právní nástupce nedostatečně identifikovaného vlastníka totiž v takovém případě učinil kroky směřující k nápravě stavu, kdy je zapsán nedostatečně identifikovaný vlastník, ještě v rámci oné desetileté doby.

Právní nástupce ovlivní pouze to, kdy podá návrh na zahájení řízení o pozůstalosti; to, kdy bude toto řízení pravomocně skončeno (jestli 30. 12. 2023 či 8. 3. 2024), jde již do značné míry mimo něj (závisí sice na míře součinnosti, již poskytne soudnímu komisaři, ale třeba i na procesní náročnosti, rychlosti soudního komisaře a jiných faktorech, jež neovlivní).

 

B) Pokud oprávněná osoba dala podnět k zahájení řízení po 31. 12. 2023

Ohledně projednání pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících, k jejichž zahájení dala oprávněná osoba podnět až 1. 1. 2024 či později, by však mohl zaznít argument, že jde o projednání neúčelná a zbytečná. Právním nástupcům (pozůstalým po nedostatečně identifikovaném vlastníkovi) bude totiž prima vista k ničemu soudní potvrzení, že nabyli předmětnou nemovitou věc ke dni smrti nedostatečně identifikovaného vlastníka, když vlastnické právo přešlo k 1. 1. 2024 na stát.[22] Mohlo by se zdát, že právní nástupci budou pouze zbytečně vynakládat peněžní prostředky na úhradu odměny soudního komisaře, a především notáři budou zatěžováni řízeními o pozůstalosti, která vůbec vést nemusí, poněvadž z nich ve výsledku nebudou mít dědici jakýkoli užitek. Proti těmto argumentům si dovolím uvést dva protiargumenty.

První protiargument

Mám za to, že ani úprava obsažená v občanském zákoníku a zákoně o zvláštních řízeních soudních, ani žádná z předchozích dědickoprávních úprav neposkytuje žádnou oporu pro to, aby předmětná řízení o pozůstalosti mohla být zastavena pouze z důvodu, že v určitém okamžiku po smrti nedostatečně identifikovaného vlastníka přešlo vlastnické právo na stát (aniž by byl splněn jiný předpoklad pro zastavení řízení, třeba proto, že by nebyla dána pravomoc českých soudů, nebo proto, že by předmětná nemovitá věc měla ke dni smrti zůstavitele jen nepatrnou hodnotu). Žádná procesní úprava řízení o pozůstalosti totiž neumožňuje zastavení řízení o pozůstalosti, jehož provedením byl notář jako soudní komisař příslušným soudem pověřen, z důvodu jakési neúčelnosti.

Procesní předpisy explicitně stanovují skutkové podstaty, při jejichž naplnění lze zastavit řízení o pozůstalosti,[23] přičemž pouhý fakt, že dědicové již ke dni právní moci rozhodnutí o pozůstalosti nebudou vlastníky projednávané nemovité věci, nelze subsumovat pod žádnou z těchto skutkových podstat.[24]

Vzhledem k tomu, že v řízení o pozůstalosti nelze postupovat jinak než způsobem a v mezích stanovených zákonem,[25] je podle mého názoru třeba řízení dotáhnout do konce. Pro zastavení řízení podle mého názoru nesvědčí ani zásada procesní ekonomie. Tato zásada velí, aby řízení probíhala bez zbytečných průtahů a pokud možno i s minimálními náklady;[26] jejím prostřednictvím ale nelze praeter verba legis rozšiřovat podmínky pro zastavení řízení.

Opět se nabízí jistá analogie: soud, jenž vede nalézací řízení sporné, také není oprávněn toto řízení zastavit jen proto, že je od počátku jasné, že žalobce či žalovaný není věcně legitimován, a že tedy žalobci vzniknou náklady, jež mu nebudou nahrazeny.

Druhý protiargument

Nelze zapomínat na čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod stanovící, že „vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“. Jednorázový přechod vlastnického práva na stát by měl v podstatě charakter vyvlastnění. Podle výslovného znění současné zákonné úpravy sice nedostatečně identifikovanému vlastníkovi, resp. jeho právním nástupcům, nevzniká právo na náhradu za pozbytí vlastnického práva, ale podle mého mínění nelze vyloučit, že v budoucnu soudy rozhodnou, že za toto pozbytí náhrada náleží.[27]

V takovém případě by přitom dědicové nedostatečně identifikovaného vlastníka potřebovali mít potvrzení, že právě oni jsou jeho právními nástupci, pokud jde o nemovité věci připadnuvší státu; a jako takovéto potvrzení by nepochybně posloužilo právě rozhodnutí o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaném vlastníkovi.

Z tohoto důvodu si myslím, že zastavení řízení jen proto, že vlastnické právo k nemovitým věcem nedostatečně identifikovaného vlastníka přešlo na stát, by představovalo denegatio iustitiae, poněvadž řízení může vést např. k ochraně subjektivního práva právních nástupců nedostatečně identifikovaného vlastníka na tuto náhradu.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že není třeba blíže se zaobírat tím, kdy presumptivní dědic podal podnět na zahájení dodatečného řízení o pozůstalosti a kdy soud pověřil provedením tohoto řízení soudního komisaře, poněvadž i kdyby k tomu došlo až po 1. 1. 2024, mohla by být daná řízení o pozůstalosti pro dědice signifikantní.

 

Další aspekty řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících

Dovolím si ještě několik poznámek k průběhu řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících. Myslím si, že striktně vzato by soudní komisař patrně ani neměl pozůstalé po nedostatečně identifikovaném vlastníkovi informovat o tom, že k 1. 1. 2024 (možná) došlo k přechodu vlastnického práva na Českou republiku. Jak známo, soudní komisař nesmí poučovat dědice o hmotném právu,[28] a toto je otázka hmotněprávní.

Zmíním ještě, že standardnímu provedení řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaném vlastníkovi podle mě nestojí v cestě ani to, kdyby se stát již vpravdě začal chovat jako vlastník předmětné nemovité věci (např. by začal jednat o jejím prodeji s třetími osobami atd.). Opakuji totiž, že prizmatem řízení o pozůstalosti je podstatný majetkový stav ke dni smrti nedostatečně identifikovaného vlastníka, nikoli ke dni pozdějšímu.

Pokud jsou zkrátka splněny veškeré podmínky pro řízení o pozůstalosti (pravomoc českých soudů, předmětná nemovitá věc ke dni smrti vskutku náležela nedostatečně identifikovanému vlastníkovi atd.), pak podá-li soudu podnět k zahájení řízení osoba, jež je k tomu oprávněna, nic nebrání zahájení a následnému provedení řízení o pozůstalosti.

Výsledkem řízení o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaném vlastníkovi může být, že předmětná nemovitá věc (nebo přinejmenším podíl na ní) stejně připadne státu, poněvadž ten mohl být dědicem nedostatečně identifikovaného vlastníka.

Pro zjednodušení závěrů svého příspěvku nyní uvedu dvě modelové situace:

• Nedostatečně identifikovaný vlastník zemřel v roce 1950. Presumptivní dědic podal příslušnému soudu návrh na dodatečné projednání dědictví 30. 12. 2023 a příslušný soud pověřil soudního komisaře provedením řízení 3. 1. 2024. Soudní komisař bude v řízení standardně postupovat a určí okruh právních nástupců nedostatečně identifikovaného vlastníka. Pokud budou tito právní nástupci již také po smrti, bude třeba zahájit ještě řízení o pozůstalosti po nich. Vlastnický stav k 1. 1. 2024 soudní komisař nezohledňuje ani o něm účastníky nepoučuje.

• Nedostatečně identifikovaný vlastník zemřel v roce 1989. Presumptivní dědic podal příslušnému soudu návrh na dodatečné projednání dědictví 1. 2. 2024 a příslušný soud pověřil soudního komisaře provedením řízení 12. 2. 2024. Soudní komisař bude v řízení standardně postupovat a určí okruh právních nástupců nedostatečně identifikovaného vlastníka. Pokud budou tito právní nástupci již také po smrti, bude třeba zahájit ještě řízení o pozůstalosti po nich. Vlastnický stav k 1. 1. 2024 soudní komisař nezohledňuje ani o něm účastníky nepoučuje.

 

Závěr

Tento příspěvek se snažil poukázat na různé přístupy spojené s uplynutím desetileté doby, v jehož důsledku se v duchu katastrálního zákona mělo na nemovité věci s nedostatečně identifikovaným vlastníkem začít hledět jako na opuštěné, a analyzovat, jak by mělo být postupováno v řízeních o pozůstalosti po nedostatečně identifikovaných vlastnících, ať již byla zahájena před 1. 1. 2024, či po tomto datu. Dospěl jsem přitom především k závěru, že de lege lata není jiná možnost než pozůstalost po nedostatečně identifikovaných vlastnících standardně projednat.

Příspěvek měl diskusní charakter a rozhodně nemíním své názory pokládat za jediné správné a všeobjímající. Za případný jiný náhled na tuto problematiku budu proto rád.

 

*
Tento příspěvek vznikl v rámci plnění projektu Specifického vysokoškolského výzkumu (SVV) Univerzity Karlovy č. 260 622 „Technologický pokrok a společenské proměny jako výzvy pro zkoumání základních otázek práva“.

 

• Štítky:
• 2024