Započtení na povinný díl podle § 1661 o. z.

Ustanovení § 1661 o. z. je podle mého názoru jedním z nejvíce opomíjených ustanovení partie kodexu o dědickém právu. Tomuto ustanovení dosud ani praxe, ani literatura nevěnuje tolik pozornosti, kolik by si podle mého zasloužilo. Proto vznikl tento příspěvek, který usiluje o komplexní výklad otázek spojených se zmíněným ustanovením.

JUDr. Ondřej Drachovský

1. Obecný výklad – původ a smysl § 1661 o. z.

Úvodem si všimněme, že zkoumané ustanovení není terminologicky zcela důsledné, zejména porovnáme-li jej s ustanovením předchozím. Tato nedůslednost se projevuje v první řadě tím, že § 1661 o. z. hovoří o potomcích, kdežto § 1660 o. z. pracuje s pojmem nepominutelný dědic. Vzhledem k tomu, jak funguje započtení v o. z., však z této diskrepance nelze usuzovat na to, že bychom mohli při výpočtu povinného dílu zohledňovat plnění ve prospěch jakýchkoli potomků.[1] I započtení podle tohoto ustanovení tak podléhají toliko plnění získaná nepominutelnými dědici v konkrétním smyslu (tj. potomky s právem na povinný díl). Druhá nedůslednost se skrývá v § 1661 odst. 2 o. z., kde se hovoří o rodičích, zatímco předchozí ustanovení hovoří o předku – ani zde se však dle mého nejedná o věcný rozdíl (k tomu blíže v části 4 tohoto pojednání).

Analyzované ustanovení obsahuje taxativní[2] výčet plnění, pro něž platí odchylný režim oproti plněním dle generální klauzule obsažené v § 1660 o. z. Hlavní a v zásadě jedinou odchylku představuje časový úsek, během něhož k předmětným plněním muselo dojít, abychom přistoupili k jejich započtení (v případě, kdy sám zůstavitel neurčí, za jak dlouho se má započtení provést). Při výpočtu povinných dílů však přistupujeme k plněním podle § 1660 odst. 2 i podle § 1661 o. z. zcela totožně.

Ustanovení § 1661 o. z. má svůj zřetelný původ v § 788 ABGB (ve znění účinném do 1. 1. 2017), který se s mírnými úpravami promítl do § 600 vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937. Komentované ustanovení se více podobá rakouskému ustanovení – meziválečná osnova totiž podřizovala započtení i plnění vynaložená na úhradu dluhů nezletilců (tj. nikoli pouze na úhradu dluhu zletilých potomků, jak činí současný § 1661 o. z.). V obou inspiračních zdrojích ovšem mělo rozlišování mezi tzv. zálohovými příjmy (Vorempfänge) a tzv. darováními (Schenkungen) větší význam, neboť se oba typy těchto plnění řídily podstatně odlišnými pravidly a platil pro ně i různý mechanismus výpočtu.[3] Je otázkou, jaký význam plní zkoumané ustanovení v našem právním řádu, když jsme do výsledného znění o. z. nepřevzali též jiná ustanovení, jež obsahovala související pravidla. Každopádně rozlišování mezi zálohovými příjmy a darováními bylo rakouskou doktrínou dlouhodobě kritizováno,[4] a proto jej účinné znění ABGB (od 1. 1. 2017) již nezná.[5]

Zdá se proto, že význam komentovaného ustanovení je spíše menší, ovšem nemuselo by tomu tak nutně být. Jeho extenzivní výklad by totiž mohl vést ke zmírnění některých důsledků plynoucích z uplynutí tříleté lhůty zakotvené v § 1660 odst. 2 o. z.[6] Zatím se však zdá, že praxe hodlá k analyzovanému ustanovení přistupovat spíše restriktivně.[7]

O podřazení toho kterého plnění pod režim správného ustanovení (tj. buďto § 1660 odst. 2, nebo § 1661 o. z.) rozhoduje primárně účel, za kterým bylo dané plnění poskytnuto. Tento účel musí být stanoven již v době poskytnutí.[8] To, že potomek posléze z vlastní vůle použije určité plnění získané od zůstavitele k účelu odpovídajícímu § 1661 o. z., proto samo o sobě nestačí.[9] Použil-li tedy nepominutelný dědic určité plnění, které mu zůstavitel poskytl bez účelového určení, např. k úhradě svých dluhů nebo na to, aby započal podnikat, nevede to k tomu, že by takové plnění přešlo do režimu § 1661 o. z.[10] Naopak platí, že o zálohový příjem (tj. plnění dle § 1661 o. z.) se bude jednat ve všech případech, kdy je potomkovi např. vyplacena určitá částka za tím účelem, aby začal podnikat, založil samostatnou domácnost apod., a to bez ohledu na to, k čemu tento potomek danou částku nakonec použije.[11] Lze proto říci, že o tom, jakou povahu bude mít to které plnění, rozhoduje primárně zůstavitel na základě své testovací autonomie.

2. Charakteristika plnění podle § 1661 o. z.

2.1. Společné rysy

I dle § 1661 stejně jako podle § 1660 o. z. mohou být započtena toliko plnění bezúplatná, potažmo smíšená darování.[12] Ani zde tak není možné započítat plnění poskytovaná z titulu plnění zákonné vyživovací povinnosti (byť by se jednalo o výživné v rozsahu přesahujícím odůvodněné potřeby oprávněného potomka).[13] Proto nelze započítat ani např. peněžní prostředky zapůjčené[14] zůstavitelem jeho dítěti na postavení domu, ledaže by posléze zůstavitel tomuto dítěti (bezúplatně) prominul dluh. Pohledávka zůstavitele ze zápůjčky bude tvořit aktivum pozůstalosti, nicméně zpravidla již bude promlčena.[15]

Všem plněním dle § 1661 o. z. je v zásadě společný určitý zaopatřovací charakter a dále též to, že mají potomkům umožnit započetí ekonomicky nezávislého života.[16] To pochopitelně zcela neplatí o kategorii úhrady dluhů zletilých potomků, která k vytvoření úplné ekonomické nezávislosti potomka nevede. Lze ji však vnímat jako plnění, jež obnovuje hospodářskou nezávislost dítěte, takže i u ní lze říci, že jistý zaopatřovací charakter skýtá.[17]

Rakouská judikatura i převažující část rakouské doktríny z toho činí následující závěry, jež mohou být inspirativní i pro nás. Pokud má nepominutelný dědic již v době obdržení určitého plnění svůj vlastní majetek, který je dostačující pro zajištění jeho potřeb, budeme dané plnění hodnotit spíše jako obecné darování (tj. bude pro něj platit lhůta dle § 1660 odst. 2 o. z.), neboť v takových případech absentuje přítomnost zaopatřovacího charakteru.[18] Částečně odchylný přístup je uplatňován ve vztahu ke kategorii úlevy v nákladech spojených s nástupem povolání či se započetím podnikání [blíže srov. výklad níže v oddílu 2.2. písm. b)]. Pokud naopak má být dědic předmětným plněním zaopatřen – což může vyplývat přímo z předmětného právního jednání, popř. z okolností, za nichž k němu došlo – je pravděpodobnější, že se bude jednat o zálohový příjem dle § 1661 o. z.[19]

Z historických pramenů by se mohlo zdát, že předmětnému ustanovení podléhají toliko plnění drobnějšího charakteru. Zeiller[20] totiž ve svém komentáři vyjmenovával např. nábytek, vojenské vybavení, příspěvek na cestovní výdaje spojené s dojížděním do práce apod. Pozdější rakouská judikatura však ukazuje, že plněním ve smyslu § 1661 o. z. může být i nemovitá věc.[21]

2.2. Jednotlivá plnění podle § 1661 o. z.

a) Úleva v nákladech se založením samostatné domácnosti a se založením manželského či obdobného soužití

I zde platí, že režim předmětného plnění závisí na účelu jeho poskytnutí – není tedy rozhodující povaha předmětné bezúplatné dispozice či její předmět (může se tedy jednat i o nemovité věci a další významnější majetkové hodnoty). Typicky sem budou spadat plnění poskytnutá u příležitosti sňatku, včetně těch, která byla poskytnuta bezformálně (netřeba však dlouze vysvětlovat možná důkazní úskalí spojená s takovými plněními). Lze shrnout, že pojmem „úleva v nákladech spojených se založením majetkového či obdobného soužití“ rozumíme jakoukoli podporu majetkové povahy poskytovanou potomkovi v souvislosti s manželstvím, regis­trovaným partnerstvím, jakož i dlouhodobějším neformalizovaným společným soužitím s jinou osobou (jinými osobami), jejichž účelem je snížení nákladů daného potomka, jež jsou s takovými soužitími spojeny.[22]

Pod pojem „úleva v nákladech spojených se založením samostatné domácnosti“ dle mého názoru musíme řadit zejména zajištění či pomoc se zajištěním tzv. startovního bydlení. Bude se jednat o všechna plnění poskytovaná dětem, která jim mají usnadnit start jejich kariéry – ať již se bude jednat o úhradu (části) nájemného, poskytnutí (částečně) bezúplatného užívacího práva k nemovité věci vlastněné zůstavitelem, případně darování nemovité věci či finančních prostředků na pořízení nemovité věci či její financování. Konečně sem patrně můžeme řadit i majetkovou hodnotu zástavního práva, které si zůstavitel nechá zřídit na své nemovitosti proto, aby jeho potomek získal úvěr na své startovní bydlení.

b) Úleva v nákladech spojených s nástupem povolání či se započetím podnikání

K témuž postupně dospěla i rakouská judikatura, která vykládá předmětnou kategorii extenzivně, když do ní řadí i bezúplatná plnění poskytnutá za účelem pokračování v podnikání či za účelem jeho rozvoje.[23] Právní věta OGH č. RS0121354, přiléhavá i v kontextu naší právní úpravy, zní: „Plnění, která se započítávají dle § 788 ABGB (u nás § 1661 o. z.), jsou uvedena taxativně. Pojem ‚započetí‘ je však zapotřebí vykládat extenzivně. Povinnost strpět započtení tedy existuje i v případě, kdy určité bezúplatné plnění nebylo poskytnuto za účelem ‚započetí‘, ale za účelem pokračování v již existující podnikatelské činnosti či investice do ní.“[24]

3. Možnost zůstavitele ovlivnit okruh započitatelných plnění

4. K § 1661 odst. 2 o. z. – započtení toho, co dostali potomkovi rodiče

Je nešťastné, když zákon pro vyjádření téhož jevu používá různou terminologii. O to horší je, pokud se tak stane ve dvou ustanoveních, která na sebe bezprostředně navazují. Právě popsaný jev se týká též § 1661 odst. 2 o. z., podle něhož se „potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, […] započte na povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje“. Domnívám se, že z pouhého použití výrazu „rodiče“ nemůžeme usuzovat na to, že by se v analyzovaném ustanovení nacházelo nesystémové pravidlo, které by nerespektovalo reprezentační zásadu, jež prostupuje celým dědickým právem. Zásadu reprezentace navíc indikuje použití slov „na jejichž místo vstupuje“.[38] Nepominutelným dědicem je dítě zůstavitele, případně dítě tohoto dítěte, které vstupuje na jeho místo. Manžel dítěte, tj. osoba vůči zůstaviteli sešvagřená, nepominutelným dědicem není, a proto není možné, aby jakýkoli potomek vstupoval do postavení tohoto manžela.

Dále platí, že abychom mohli určité plnění započítat jako zálohový příjem, musí toto plnění souviset s právem na povinný díl.[39] Takové právo však manžel zůstavitelova potomka za žádných okolností nemá. Proto pravidlo obsažené v § 1661 odst. 2 o. z. odpovídá reprezentačnímu pravidlu obsaženému v § 1660 odst. 2 o. z. in fine.

Lze tedy shrnout, že pokud daný rodič není v postavení (potenciálního) příjemce povinného dílu, je vyloučena kvalifikace určitého plnění jako zálohového příjmu, a tedy rovněž jeho započtení vůči zůstavitelovým vzdálenějším předkům ve smyslu § 1661 odst. 2 o. z.[40]

5. Závěrečné poznámky

• Štítky:
• 2022