Fejeton: Časostroj

Nahlédl jsem do počítače, abych si vybavil témata, jimž jsem věnoval svých téměř 30 fejetonů uveřejněných v Ad Notam v posledních 18 letech. Příznačné bylo, že nejstarší z nich pochází z roku 2006, kdy se teprve forma fejetonu začala v Ad Notam objevovat. Jeho název zněl: Notář a čas.

Takže opět to prokleté univerzální téma. Vedle prostoru je jím – jak známo – čas. Tehdy to byl ve stařičkém fejetonu notář versus jednotlivá roční období. Od mládí si rád zahrávám s časem ještě jinak. Představuji si, jak by to vypadalo, kdybych se ocitl na stejném místě třeba před sto lety. K tomu bych ovšem potřeboval časostroj. Kukátkem se podívám a vidím své okolí v době před sto lety. Jestliže tento text píšu v panelákovém bytě v Kamenici u Prahy, uviděl bych totéž místo před sto lety, tedy v únoru 1924. V konkrétním případě bych se nejspíš nacházel na okraji dnes zaniklého golfového hřiště, které průmyslník Ringhoffer vystavěl mezi svými čtyřmi zdejšími zámky.

Jenomže já bych časostroj rád použil ještě k něčemu jinému – chtěl bych se jeho prostřednictvím podívat, jak žili čeští notáři před sto lety, tedy ve 20. letech minulého století. Dvacátá léta dvacátého století mě vždy fascinovala. Doba poválečné naděje, optimismu, prosperity, odvážných dekoltů, oblečení, džezu. Výstava deseti let nové republiky na novém výstavišti v Brně, funkcionalismus, a tomu všemu vévodila sošná postava filozofa, éra TGM. Svět se zdál krásný, až na samém konci desetiletí se objevil tvrdý pád, krach na newyorské burze, začínající krize, která předznamenala všechny hrůzy, které po následujících 60 let následovaly.

Ale pojďme k meritu věci. Jak vypadala 20. léta v životě českých notářů. Nahlédl jsem do pramene nejpovolanějšího, do krásné (obsahově i vizáží) knihy „Dějiny notářství v českých zemích“, vydané právě před 10 lety pod vedením vedoucího autorského kolektivu, skvělého znalce historie právnických profesí, JUDr. Stanislava Balíka. Patřil jsem tehdy k mnohočetnému autorskému kolektivu, tak nevím, zda mám vůbec právo publikaci tak vychvalovat.

Předpoklady ke svému rozvoji měli čeští notáři báječné. Občanský zákoník platil 110 let, judikatura byla propracovaná a ustálená. Notářský řád z počátku 70. let předchozího století se v praxi již osvědčil. Volalo se sice po novém československém notářském řádu, který by odstranil dualitu mezi úpravou notářství v českých zemích a na Slovensku. Po dvou pokusech z počátku 20. let se takovou změnu nepodařilo prosadit. Kontinuita s právním řádem rakouského Předlitavska však nepřinášela v českých zemích větší potíže. Příprava nového československého občanského zákoníku byla teprve v začátcích.

Na území dnešní České republiky působilo celkem 422 notářů a 187 notářských kandidátů. Tento počet se do dnešních dnů nijak radikálně nezměnil. To, co situaci tehdejších notářů na našem území ode dneška hodně odlišovalo, byla skutečnost, že třetinu ze všech notářů představovali notáři německé národnosti. Notáři oproti dnešku více působili na samotném venkově. Z ukázky seznamu notářů otištěné na s. 124 zmíněné historické publikace plyne, že notáři měli své sídlo např. v obci Křivoklát, v Manětíně u Plzně, v Nasavrkách u Chrudimi, v Netolicích u Písku, v Počátkách apod.

Zásadní odlišností oproti dnešku byla také skutečnost, že završující instituce notářské samosprávy, kterou je teprve od roku 1993 Notářská komora ČR, neexistovala. Notářské komory utvářeli notáři na úrovni sborových soudů, ty se ovšem mohly sdružovat, takže dominantní postavení v Čechách získala Notářská komora v Praze a na Moravě Notářská komora v Brně. Doba se vyznačovala mimořádnou stabilitou v zastávaných komorových funkcích. Prezidentskou funkci v notářských komorách vykonávali v Praze do roku 1924 Karel Batěk, posléze opět dlouhodobě Jaroslav Čulík. V Brně to byl Antonín Tesař, v Českých Budějovicích Emanuel Touš, v Opavě Jaromír Stoklasa a v Liberci Robert Müller.

Dnešnímu notáři by se možná jevilo nepředstavitelné, že vedle roztříštěného spektra notářských komor působil ještě navíc dobrovolný Spolek notářů československých, který navazoval na dřívější Spolek notářů v království Českém. Členy spolku byli notáři, notářští kandidáti a také emeritní notáři. Celkem to bylo 333 členů. Spolek se vedle Notářské komory v Praze stával hlavním partnerem státních orgánů, pokud se jednalo o problematiku notářství. Do čela Spolku bývali tradičně voleni prezidenti Notářské komory v Praze, tedy ve 20. letech minulého století to byli právě Karel Batěk a posléze Jaroslav Čulík. Z toho je zřejmé, že Spolek se ne­ocital v rozporu s notářskou samosprávou.

Spolek sídlil v Praze v Jindřišské ulici. Členil se na odbor Praha a na Moravskoslezský odbor v Brně. Členové pražského odboru se scházeli pravidelně každou poslední sobotu v měsíci v Restauraci u Bumbrlíčků na Národní třídě 9. Spolek vydával velmi solidní měsíčník České právo, předchůdce dnešního Ad Notam. Šéfem redakčního kruhu byl český civilista a právní filozof prof. JUDr. Emil Svoboda, který dokonce po dva roky zastával funkci děkana pražské právnické fakulty. Odpovědným redaktorem časopisu však opět býval prezident Notářské komory v Praze.

Nezapomínejme ještě na samostatně působící Spolek notářských kandidátů, kterých bylo hodně, neboť vstup do notářské funkce limitované co do počtu v zájmu nezávislosti notářského povolání principem numerus clausus nastával často až po čtyřicítce notářského kandidáta. A ještě jeden velký rozdíl oproti dnešnímu notářskému stavu, v němž převažují ženy. Prakticky celé notářské povolání bylo ještě před sto lety vyhrazeno mužům, mezi nimiž teprve později zazářila první česká notářka Anděla Kozáková – Jírová. Ta byla jmenována veřejnou notářkou až o 10 let později – právě v osudném roce 1938.

Bohužel notáři německé národnosti se na práci Spolku československých notářů odmítali podílet a založili si samostatný Spolek německých notářů, což vyvolávalo kritiku ze strany českých notářů. Němečtí notáři vydávali časopis Notariat Zeitung. Některé notářské komory vlastně ovládali němečtí notáři, a to hlavně v severních a severozápadních Čechách a také zřejmě ve Slezsku. Aktivní Spolek německých notářů byl velmi početný – měl 133 členů.

Jak ale vypadal notářský život prakticky? Jak jsem již naznačil, notáři působili daleko více než dnes i v malých obcích, kde požívali velké autority (viz známou hospodskou společnost ve složení lékař, soudce, farář, notář, advokát). Důvěru lidí notáři získávali nejen v pozůstalostní agendě, kdy ovšem návrhy dědických rozhodnutí schvaloval soud nejnižší instance, ale rozhodně také ve smluvní a osvědčovací agendě. Nahlížíme-li do starých notářských listin, nalezneme velké množství notářských zápisů týkajících se nemovitostní agendy. Zápisy o osvědčování právních skutečností včetně usnesení valných hromad akciových společností byly také běžné.

Ve 20. letech psací stroj již evidentně nahrazoval vzorné písmo dřívějších notářů, v němž sehrával velkou roli inkoust a nebezpečí kaňky. Pečetě a razítka si jistě přišly na své podstatně více než dnes. Dnešním notářům už zní nepochopitelně – veškerá komunikace probíhala ústně, poštou, příp. telefonem.

Mé kukátko, můj časostroj mi ukazuje tehdejšího českého notáře jako důstojného, formalistního muže, který vážnost své profese musel zdůrazňovat i veškerým svým vystupováním. Odměnou mu byl respekt zejména ze strany veřejnosti, která se k notáři dostavovala jen v nejzávažnějších momentech života, kdy se rozhodovalo o budoucnosti zemědělských stavení, velkostatků, pozemků, ale také podniků, továren apod. Ale jistě zablikalo v notářském životě také světélko recese, úsměvu a nadhledu.

Opouštím český notářský stav před sto lety a vracím ke svému psacímu stolu ve 20. letech již jednadvacátého století. Nezapomínejte na své notářské předky, na jejich tisíciletou minulost. Naši předci usilovali více či méně zdařile o to podstatné – přesným a kultivovaným písemným projevem přispívat k řádu jistoty a bezpečí v lidských vztazích. A je to jistě možné i bez kukátka, jež jsem nazval Časostroj.

JUDr. Karel Wawerka

emeritní notář

Zpět