Darování pro případ smrti a jeho osud po smrti dárce II (k rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 102 Co 9/2023-102)

Dne 15. 8. 2023 vydal Krajský soud v Praze rozhodnutí č. j. 102 Co 9/2023-102, ve kterém se zabýval darováním pro případ smrti ohledně nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí a následným postupem v řízení o pozůstalosti. Toto překvapivé rozhodnutí, které se zcela odklání od veškerých teoretických i praktických poznatků, je kritizováno (nejen) celou řadou předních českých civilistů. Cílem následujícího článku je podrobný rozbor toho, proč toto rozhodnutí není do budoucna použitelné, když jde zcela proti textu zákona a popírá základní koncepci českého dědického práva.

 

JUDr. Ing. Martin Muzikář

 

1. Úvod

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že tento článek má v názvu číslo II. Je tomu tak proto, že přibližně před sedmi lety byl na toto téma publikován článek,[1] ve kterém byla podrobně rozebrána problematika darování pro případ smrti a následného postupu v řízení o pozůstalosti. Toto pokračování tak volně navazuje na článek předcházející, který byl současnou teorií i praxí všeobecně přijat a který shrnuje vše podstatné na toto téma nejen z pohledu hmotněprávního, procesněprávního a praktického, ale i z pohledu historického i komparativního. Čtenáři proto doporučuji si tento článek připomenout.[2]

2. Skutkový stav a rozhodnutí Krajského soudu v Praze

Zůstavitelka zemřela bez zanechání právního jednání pro případ smrti a jejími dědici podle zákonné dědické posloupnosti byli dva synové a jedna dcera. Zůstavitelka uzavřela za života se svou dcerou darovací smlouvu, kterou jí pro případ smrti darovala svůj byt. Pozůstalá dcera podala po smrti zůstavitelky (v průběhu řízení o pozůstalosti) podle této smlouvy návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž již během řízení o pozůstalosti byla na základě této smlouvy zapsána jako vlastník předmětného bytu.[3]

Pozůstalostní soud správně (a v souladu s ustáleným výkladem) zařadil byt do aktiv pozůstalosti a pohledávku pozůstalé dcery z darovací smlouvy do pasiv pozůstalosti.[4]^{, [5]} Tento závěr řádně zdůvodnil především skrze ustanovení § 1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), a § 10 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), když smlouva samotná nemá translační účinky a k převodu vlastnického práva je nutný i zápis do katastru nemovitostí. Co je taktéž vhodné zmínit, je skutečnost, že v daném případě mezi dědici nebyl žádný spor – všichni dědici souhlasili s obsahem pozůstalosti (včetně ocenění jednotlivých položek a jejich zařazení do pozůstalosti) a uzavřeli dohodu o rozdělení pozůstalosti, podle které byt nabyla pozůstalá dcera s tím, že hradí dluh zůstavitelky vyplývající z darovací smlouvy.

Proti rozhodnutí pozůstalostního soudu podala pozůstalá dcera odvolání, a to jen z toho důvodu, že nesouhlasila s odměnou notáře jako soudního komisaře, která byla řádně vypočtena podle § 12 odst. 1 vyhlášky č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů, správců pozůstalosti a Notářské komory České republiky (notářský tarif), z obvyklé ceny aktiv pozůstalosti (tedy i z bytu, který byl předmětem darovací smlouvy).

Krajský soud v Praze (jako soud odvolací) usnesení pozů­stalostního soudu zrušil, přičemž své rozhodnutí odůvodnil především tak, jak je uvedeno níže. Podstatné pasáže odůvodnění si dovoluji citovat v plném rozsahu, přičemž kontroverzní pasáže jsou označeny tučně. V dalším textu podrobíme tyto závěry podrobné analýze:

„10. Podle platné právní úpravy se dědictví – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – nenabývá smrtí zůstavitele, ale na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví s účinností ode dne vzniku dědického práva (srov. § 185 z. ř. s.); vzniklo-li dědické právo smrtí zůstavitele (srov. § 1479 větu první NOZ), pak má nabytí dědictví podle pravomocného rozhodnutí o dědictví účinnost ke dni smrti zůstavitele. Do pozůstalosti proto patří nejen majetek, který zůstavitel vlastnil v den své smrti, ale také všechen majetek, k němuž vlastnictví vzniklo až po smrti zůstavitele, má-li jeho nabytí původ v právních skutečnostech, jež nastaly ještě za života zůstavitele a které by mu bez dalšího patřilo, kdyby nezemřel (srov. § 171 odst.1 z. ř. s.). Majetek patřící do pozůstalosti je samozřejmě způsobilým předmětem právního jednání, a to také v době před skončením pozůstalostního řízení. Ten, kdo v této době spravuje pozůstalost, vykonává její prostou správu (srov. § 1678 odst. 1 NOZ) a na základě jím učiněných právních jednání se může změnit (a také se mění) rozsah a povaha majetku patřícího do pozůstalosti. Na rozsah a složení pozůstalosti mají nepochybně vliv také objektivní právní skutečnosti, které nastaly v době od smrti zůstavitele do skončení pozůstalostního řízení. Pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví proto není rozhodný stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav majetku, který tu je v době rozhodnutí o dědictví (v době vydání usnesení o dědictví) podle § 185 z. ř. s. Na tomto závěru nic nemění ani to, že k potvrzení nabytí dědictví dochází (v souladu s § 185 odst.1 z. ř. s.) ‚zpětně‘ ke dni vzniku dědického práva (dědické právo vzniká – jak naznačeno již výše – zpravidla smrtí zůstavitele), neboť tato fikce je pouze vyjádřením požadavku, že nakládání s pozůstalostí a změny v jejím rozsahu a obsahu jde i v době do skončení pozůstalostního řízení) ve prospěch nebo k tíži dědiců (těm, kterým se potvrzuje nabytí dědictví).

11. Pro rozhodování o určení obvyklé ceny z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že soud nevychází ze stavu aktiv a pasiv pozůstalosti, jaký tu byl v době vzniku dědického práva, ale v době vydání (vyhlášení) usnesení o obvyklé ceně. Majetek, který sice patřil do pozůstalosti v den zůstavitelovy smrti, avšak posléze – a ještě před vydáním (vyhlášením) usnesení o obvyklé ceně – přestal do ní patřit v důsledku platného právního jednání nebo jiných právních skutečností, se neoceňuje a při rozhodování o určení obvyklé ceny se s ním neuvažuje; kdyby došlo v mezidobí od vydání (vyhlášení) usnesení o obvyklé ceně do vydání (vyhlášení) usnesení o dědictví k novým skutečnostem, provede se potřebná změna opravou učiněnou podle § 180 odst. 2 z. ř. s. 

12. Soud prvního stupně zařadil do aktiv pozůstalosti také ‚práva a povinnosti zůstavitelky z běžného účtu č. XXX na jméno J. D.‘ v ‚hodnotě dle zůstatku na účtu k datu úmrtí zůstavitelky ve výši 49 943,61 Kč‘ s poznámkou ‚zrušen po smrti‘. V případě, že právní vztah z tohoto účtu již v době vydání usnesení o obvyklé ceně zanikl a že došlo do té doby k vybrání zůstatku na účtu, je nepochybné, že takový majetek již do pozůstalosti nepatřil; do pozůstalosti pak patřil (mohl případně patřit) jen ‚vybraný zůstatek‘ ve výši 49 943,61 Kč. 

(…)

17. V projednávané pozůstalostní věci Byt sice – jak uvedeno výše – patřil do pozůstalosti v den smrti zůstavitelky J. D., avšak posléze přešel na základě darovací smlouvy ze dne 31. 1. 2022 a podle ní provedeného zápisu vlastnictví do veřejného seznamu k ‚okamžiku 4. 8. 2022 10:08:16‘ do vlastnictví účastnice 3). V době vydání napadeného usnesení ze dne 15. 11. 2022, č. j. 20 D 727/2022-62, tedy Byt (a ani závazek ‚vydat obdarované dar‘) nepatřil do pozů­stalosti a k jejich ceně se při určení obvyklé ceny pozůstalosti nepřihlíží.“

3. Rozbor rozhodnutí

Pojďme si nyní závěry obsažené v odůvodnění podrobně rozebrat zejména z pohledu stěžejních hmotněprávních norem a koncepce dědického práva včetně jeho základních zásad.

3.1 K bodu 10 odůvodnění

3.1.1 Vznik dědického práva a nabytí dědictví

Dědické právo vzniká podle § 1479 ObčZ smrtí zůstavitele. Dědictví se smrtí zůstavitele většinou taktéž nabývá,[6] což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele ke dni jeho úmrtí,[7] a to přesně v tom stavu, jaký tu byl v době smrti zůstavitele.[8] Den smrti zůstavitele je tedy alfou a omegou řízení o pozůstalosti, neboť k tomuto dni se posuzují mimo jiné například dědická práva jednotlivých dědiců, rozsah a obsah zůstavitelova jmění[9] a ocenění tohoto jmění.[10] Tato pravidla, výslovně zakotvená v současném občanském zákoníku, tvoří základ koncepce celého dědického práva. S tím úzce souvisí též skutečnost, že v řízení o pozůstalosti se po­užije právo účinné v den smrti zůstavitele (§ 3069 ObčZ).[11] Le mort saisit le vif, son hoir plus proche et habile à lui succéder.[12]

Výjimečně se dědictví nabývá i později než smrtí zůstavitele. Zůstavitel může například v závěti podmínit nabytí dědictví splněním podmínky (§ 1562 ObčZ), a tato podmínka může být splněna až několik let po smrti zůstavitele. Přední dědic potom nabývá dědictví smrtí zůstavitele, následný až splněním podmínky. V praxi se však jedná o zcela ojedinělé případy.[13]

S ohledem na výše uvedené proto lze uzavřít, že tvrzení „podle platné právní úpravy se dědictví – na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – nenabývá smrtí zůstavitele, ale na základě pravomocného rozhodnutí o dědictví s účinností ode dne vzniku dědického práva“ nemá oporu v zákoně a je v rozporu se základními zásadami dědického práva, když naše současná právní úprava nezná institut ležící pozůstalosti (hereditas iacens). Pokud je snad toto tvrzení dovozováno z doslovného znění § 185 odst. 1 in principio ZŘS (v odůvodnění je na toto ustanovení uveden odkaz), pak k tomu lze uvést, že toto ustanovení obsahuje pouze procesní postup, podle kterého má pozůstalostní soud (v souladu se zásadou ingerence veřejné moci) vydat rozhodnutí, kterým potvrdí nabytí dědictví – k nabytí dědictví však již došlo ipso iure dnem smrti zůstavitele. Procesní právo je pouze nástrojem pro realizaci práva hmotného, nelze je tedy účelově „ohýbat“ a poté je nadřazovat nad právo hmotné.

3.1.2 K § 171 odst. 1 ZŘS

V odůvodnění rozhodnutí je výslovně uveden § 171 ZŘS, podle kterého platí, že „aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i (sic!) pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a (sic!) právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno“.

Základní logická koncepce tohoto ustanovení tedy spočívá v tom, že aktiva pozůstalosti tvoří především majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, a dále další zde vymezený majetek. Spojky „jakož i“ a „a“ znamenají „plus“, jedná se o vymezení dalších kategorií, které mohou být též aktivem pozůstalosti. Tyto spojky neznamenají „mínus“, jak to vykládá rozhodnutí odvolacího soudu. Ustanovení § 171 ZŘS míří (v duchu zásady univerzální sukcese) pouze a jedině na obohacení (zvětšení) pozůstalosti v důsledku skutečností, které nastaly za života zůstavitele, nikoliv na její zmenšení. Nelze proto takovéto ustanovení vzít, zcela obrátit jeho význam, a pak je použít pro vysvětlení (které je zcela v rozporu s právem hmotným), že určité aktivum (v tomto případě byt darovaný pro případ smrti) z pozůstalosti „vypadne“.

3.1.3 Pojem „pozůstalost“ a § 171 odst. 2 ZŘS

Definice pojmu „pozůstalost“ je obsažena v § 1475 odst. 2 ObčZ. Pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, tedy nejen aktiva pozůstalosti, ale i pasiva pozůstalosti (srov. § 495 ObčZ), s určitými zákonem stanovenými výjimkami.[14] Nemovitost darovaná pro případ smrti mezi tyto výjimky nepatří.

Pro posouzení rozsahu, obsahu a ocenění pozůstalosti je rozhodující okamžik smrti zůstavitele. Práva a povinnosti zůstavitele ze smluv uzavřených za jeho života se do pozů­stalosti (v duchu zásady univerzální sukcese) promítají přesně v tom stavu, jaký zde byl v okamžiku jeho smrti. Tomu odpovídá i dikce § 171 odst. 2 písm. a) ZŘS, podle kterého pasiva pozůstalosti tvoří především dluhy zůstavitele, které měl v době smrti. Z tohoto pohledu tak není rozdíl mezi darováním pro případ smrti a darovací smlouvou, která byla uzavřena za života zůstavitele, avšak nebyla podána na katastr nemovitostí.[15]

 

Pozůstalost je stavovou veličinou (z účetního pohledu ji můžeme přirovnat k položce vlastního kapitálu v rozvaze), jedná se tedy o kategorii, kterou lze vyčíslit jedním číslem (kterým je čistá hodnota pozůstalosti jako rozdíl mezi aktivy a pasivy pozůstalosti) k určitému dni (kterým je den úmrtí), obdobně jako je určována výše vlastního kapitálu k poslednímu dni daného účetního období. Nelze proto souhlasit s tvrzením, že „na základě jím [toho, kdo spravuje pozůstalost – pozn. aut.] učiněných právních jednání se může změnit (a také mění) rozsah a povaha majetku patřícího do pozůstalosti“.[16] Pozůstalost je vždy jen jedna. Je to jmění zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Jak se může tato položka změnit? „To, co tu bylo ve chvíli smrti, jest pozůstalost.“[17]

3.1.4 Okamžik rozhodný pro vypořádání pozůstalosti

S ohledem na výše uvedené je tedy zřejmé, že rozhodným okamžikem pro vypořádání pozůstalosti je den smrti zůstavitele. Pokud by měl být tímto rozhodným okamžikem den vydání rozhodnutí o dědictví, muselo by naše právo připouš­tět institut ležící pozůstalosti. Tak tomu však není. Pokud naše právo institut ležící pozůstalosti nezná, pak se dědictví nabývá ke dni smrti zůstavitele a přechází ipso iure na dědice v takovém stavu, jaký tu byl v době smrti zůstavitele (viz výše).[18] Nelze tedy souhlasit s tvrzením, že „pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví proto není rozhodný stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav majetku, který tu je v době rozhodnutí o dědictví“.

Pokud by snad měl být pro nabytí dědictví rozhodný stav pozůstalosti v době vydání rozhodnutí o dědictví, pak předkládám několik vybraných námětů k zamyšlení, proč tento názor nelze akceptovat:

• Dědici by mohli obejít zásadu univerzální sukcese, neboť pokud určitý majetek nebudou chtít dědit, prostě jej v průběhu řízení o pozůstalosti zničí. V době vydání rozhodnutí nebude tento majetek existovat, a proto ani nebude možné jej projednat.

• Pokud osoba odlišná od dědice vybere po smrti zůstavitele jeho účet, který banka následně zruší (neboť vykazuje nulový nebo záporný zůstatek), dědic již tento majetek nikdy nezdědí, neboť v době vydání rozhodnutí neexistuje.

• Pokud bude součástí pozůstalosti dluh, který postupně narůstá (např. dluh na nájemném u bytu, který nebyl po smrti zůstavitele předán pronajímateli), pak se může v průběhu řízení stát, že se z nepředlužené pozůstalosti (ke dni úmrtí) stane pozůstalost předlužená (ke dni vydání rozhodnutí). Otázka nařízení likvidace pozůstalosti tak může záviset např. jen na tom, jak dlouho budou účastníci úspěšně „zdržovat“ řízení. Přitom se zjevně nejedná ani o dluh zůstavitele, který měl v době smrti, ani o dluh, který má původ v právní skutečnosti, ze které by měl zůstavitel plnit, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt [srov. § 171 odst. 2 písm. a) ZŘS].

3.2 K bodu 11 odůvodnění – okamžik rozhodný pro ocenění pozůstalosti

Odůvodnění předmětného rozhodnutí však jde ještě dále. Okamžik smrti zůstavitele je podle názoru odvolacího soudu irelevantní nejen pro stav majetku, ale i pro jeho ocenění. Odůvodnění doslova uvádí, že „pro rozhodování o určení obvyklé ceny z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že soud nevychází ze stavu aktiv a pasiv pozůstalosti, jaký tu byl v době vzniku dědického práva, ale v době vydání (vyhlášení) usnesení o obvyklé ceně“.

Výše uvedené tvrzení vůbec nerespektuje zcela zásadní skutečnost, že řízení o pozůstalosti je řízením nesporným, ve kterém se konečným rozhodnutím dědické právo nekonstituuje, nýbrž deklaruje. Pro rozhodnutí o dědictví proto neplatí zásada „pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení“ (§ 154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), ta je vyhrazena soudnímu řízení spornému. „Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku jen ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikly, změnily se nebo zanikly.“[19]

Výše uvedený výklad je navíc v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dle které platí, že „rozhodným okamžikem a stavem majetku zůstavitele pro určení jeho obvyklé ceny je zásadně doba smrti zůstavitele“ a „obecnou cenou majetku zůstavitele je cena, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat s dodržením cenových předpisů platných v době smrti zůstavitele“.[20] Tato judikatura je zcela použitelná i v dnešních poměrech.

Pokud bychom snad připustili správnost výše uvedeného závěru odvolacího soudu, pak bychom již v České republice nemohli ukončit téměř žádné řízení o pozůstalosti, neboť prakticky každá pozůstalost obsahuje majetek, který se v čase svou hodnotou mění (např. zůstatek na účtu zůstavitele, zůstatek na účtu pozůstalé manželky, který patří do společného jmění manželů, cena nemovitosti, cena podniku či narůstající dluh). Není v možnostech pozůstalostního soudu, aby vyčíslil výši aktiv a pasiv pozůstalosti ke dni vydání rozhodnutí, neboť tyto hodnoty se neustále mění: z účtu zůstavitele probíhají trvalé příkazy, pozůstalá manželka disponuje s peněžními prostředky na účtu, který denně používá, cena nemovitosti se mění působením tržních faktorů, cena podniku se mění v závislosti na jeho hospodaření, narůstající dluh se mění každým dnem. Tato skutečnost je ještě více zřetelná v momentě, kdy je nutno dané aktivum ocenit znaleckým posudkem.

3.3 K bodu 12 odůvodnění – „vybraný zůstatek“

V této části odůvodnění si odvolací soud protiřečí, když vysvětluje, jak se měl pozůstalostní soud vypořádat s účtem zůstavitele, který byl po jeho smrti vybrán a zrušen. Jak jsme si podrobně vysvětlili výše, pro řízení o pozůstalosti je rozhodný stav ke dni úmrtí zůstavitele. Pozůstalostní soud tedy postupoval správně, když účet zůstavitele zařadil do aktiv pozůstalosti a ocenil jej výší zůstatku ke dni úmrtí.

Odvolací soud však v této věci uvedl následující: „V případě, že právní vztah z tohoto účtu již v době vydání usnesení o obvyklé ceně zanikl a že došlo do té doby k vybrání zůstatku na účtu, je nepochybné, že takový majetek již do pozůstalosti nepatřil.“ Následně však uvedl, že „do pozůstalosti pak patřil (mohl případně patřit) jen ‚vybraný zůstatek‘ ve výši 49 943,61 Kč“.

Argumentace odvolacího soudu je zcela protichůdná. Pokud tvrdím, že obsah a ocenění pozůstalosti se posuzuje ke dni vydání rozhodnutí a že předmětný účet do pozů­stalosti nepatřil (neboť byl po smrti zůstavitele zrušen), pak nemohu následně tvrdit, že do pozůstalosti patřil „vybraný zůstatek“ z tohoto účtu.

3.4 K bodu 17 odůvodnění

Výše jsme si rozebrali význam pojmu „pozůstalost“, včetně skutečnosti, že se její obsah posuzuje k určitému okamžiku, kterým je den smrti zůstavitele. Tento pojem je tedy neodmyslitelně spjat s okamžikem smrti zůstavitele a k tomuto okamžiku se také váže. Pak je však zcela nepřípustná následující formulace: „Byt sice patřil do pozůstalosti v den smrti zůstavitelky, avšak posléze přešel do vlastnictví účastnice. V době vydání usnesení tedy nepatřil do pozůstalosti.“ Aby byla tato nelogičnost ještě zřetelnější, dovolím si uvést typově podobné tvrzení: „Ke dni 1. 1. 2024 činila cena nemovitosti 5 mil. Kč, avšak posléze se cena snížila. Ke dni 1. 1. 2024 proto byla cena nemovitosti nižší než 5 mil. Kč.“

4. Zhodnocení a význam rozhodnutí

4.1 Ústavní aspekty

Po provedené analýze rozhodnutí se podívejme i na ústavní rovinu celé věci, proveďme zhodnocení ústavnosti výkladů obsažených v rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 1 ObčZ. Dědické právo je v ústavní rovině upraveno především známou všeobjímající klauzulí obsaženou v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, která hovoří o tom, že „dědění se zaručuje“. Subjektivní dědické právo chrání také Evropský soud pro lidská práva, především v souvislosti se zákazem diskriminace dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stát má povinnost zajistit hmotněprávní úpravu dědění v souladu se základními ústavními principy a také procesní možnost se této právní úpravy domáhat.

Klauzuli „dědění se zaručuje“ je nutno chápat hned v několika rovinách. Tato klauzule nemíří primárně jen na ochranu dědiců, nýbrž i třetích osob. Neznamená jen to, že dědění (nabytí majetku) se zaručuje dědici, nepominutelnému dědici, odkazovníkovi, svěřenskému nástupci či jiným osobám. Znamená i to, že dědění dědicem (přechod jmění zůstavitele na jeho právního nástupce) se zaručuje třetím osobám, typicky věřitelům zůstavitele. Zaručuje se jim, že pokud zůstavitel vlastnil v den své smrti (hodnotný) majetek, tak zde bude nějaký pokračovatel (dědic), který vstoupí nejen do jeho práv, ale především do jeho povinností. Dědické právo musí věřiteli zůstavitele zaručit, že pokud zůstavitel ke dni úmrtí vlastnil nějaký majetek (např. nemovitost darovanou pro případ smrti), pak jeho dědic vstoupí do jeho pozice se vším všudy. To je tou nejryzejší vlastností zásady univerzální sukcese. Není možné (a zakládalo by to nepřípustnou diskriminaci), aby nemovitost během řízení o pozůstalosti zmizela do vzduchoprázdna a po zůstaviteli zbyly jenom dluhy, které již nikdo nikdy neuspokojí. Docházelo by tak ke zcela nepřípustnému poškozování zůstavitelových věřitelů a byla by připuštěna možnost uměle vyvádět majetek z pozůstalosti.

4.2 Proč neměl být vklad vlastnického práva vůbec proveden

Podívejme se ještě pro úplnost i na praktickou otázku vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, především na to, proč neměl být vklad během řízení o pozůstalosti vůbec proveden. K tomuto závěru vedou hned dva důvody, které si rozebereme níže.

4.2.1 Vzdání se práva dar odvolat

Ustanovení § 2063 ObčZ hovoří o tom, že darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, se posuzuje zpravidla jako odkaz. Podle ustanovení o darování se řídí jen tehdy, pokud se (mimo jiné) dárce výslovně (sic!) vzdá práva dar odvolat. Z tohoto pohledu tedy musí být splněny dvě podmínky: (i) dárce se vzdá práva dar odvolat a (ii) toto vzdání se práva dar odvolat musí být výslovné. Předmětná smlouva však nesplňovala ani jednu z těchto podmínek. Smlouva z tohoto pohledu obsahovala pouze následující ujednání: „Dárkyně se výslovně vzdává práva dar odvolat ze všech důvodů uvedených v ustanoveních § 2068 až 2078 obč. zák. vůči obdarované.“

Takové ujednání však není vzdáním se práva dar odvolat ve smyslu § 2063 ObčZ. Toto ujednání je ukázkovým příkladem toho, že „méně je někdy více“. Kdyby byla ve smlouvě uvedena pouze první část věty, tedy že „dárkyně se výslovně vzdává práva dar odvolat“, pak by mohla být smlouva posouzena jako darování pro případ smrti. Doplnění slov „ze všech důvodů uvedených v ustanoveních § 2068 až 2078 obč. zák. vůči obdarované“ však způsobilo, že dané právní jednání nemělo být posouzeno jako darování, nýbrž jako odkaz, protože vůbec nedošlo ke vzdání se práva dar odvolat.[21] Pojďme však tuto úvahu dotáhnout do poučného konce. Co to prakticky znamená, že se má dané právní jednání posoudit jako odkaz? Předně to znamená, že musíme zkoumat, zda je splněna zákonem požadovaná forma právního jednání, tedy typicky pořízení právního jednání vlastní rukou, se svědky, nebo notářským zápisem.[22] Co se však stane, pokud je takovéto (vadné) darování pro případ smrti vytištěno na počítači a podepsáno smluvními stranami? Ano, je to tak, je neplatné pro nedostatek formy (§ 582 odst. 1 ObčZ).[23]

Odvolání daru (a tedy i vzdání se práva dar odvolat) ve smyslu § 2063 ObčZ totiž nemá nic společného s odvoláním daru pro nouzi (§ 2068–2071 ObčZ) a pro nevděk (§ 2072–2075 ObčZ). Vzdání se práva dar odvolat ve smyslu § 2063 ObčZ znamená „obecné“ vzdání se práva dar odvolat v rámci kontraktačního procesu (zjednodušeně řečeno, že dárce si to už nikdy „nemůže rozmyslet“, je to jakési „vzdání se práva odstoupit od smlouvy“).[24] Toto vzdání se práva dar odvolat musí být výslovné (typicky musí být obsaženo ve smlouvě).

Darování pro případ smrti lze stejně jako jakékoliv jiné darování odvolat pro nouzi i pro nevděk. Jaký by například dával smysl domnělý požadavek na vzdání se práva dar odvolat pro nevděk? Dárce se musí vzdát práva dar odvolat pro případ, že jej obdarovaný zavraždí (a způsobí tak splnění podmínky)? Takové vzdání se práva dar odvolat přece nedává žádný smysl. „Také darování na případ smrti může býti pro hrubý nevděk odvoláno.“[25]

4.2.2 Samotné vkladové řízení

Katastrální úřad tedy ze shora uvedených důvodů neměl v tomto konkrétním případě listinu posoudit jako darování pro případ smrti, nýbrž jako odkaz, a návrh na vklad vlastnického práva měl zamítnout. Pojďme se však podívat na důležitější otázku, jak má katastrální úřad posoudit listinu, která je skutečně darováním pro případ smrti (a splňuje všechny požadavky, které na smlouvu klade § 2063 ObčZ). Může v takovém případě provést podle darování pro případ smrti v průběhu řízení o pozůstalosti vklad vlastnického práva?

Pokud katastrální úřad obdrží po smrti zůstavitele návrh na vklad týkající se darování pro případ smrti, obešle pozůstalostní soud se žádostí o sdělení, kdo je dědicem (právním nástupcem) zůstavitele (aby mohl s těmito právními nástupci ve vkladovém řízení pokračovat). Pokud však z odpovědi pozůstalostního soudu vyplyne, že jedním z dědiců je i obdarovaný, pak není možné vkladové řízení ukončit do doby, než bude pravomocně ukončeno řízení o pozůstalosti. Je totiž možné, že dědic předmětnou nemovitost zdědí, a to k dřívějšímu dni, než je den podání návrhu na vklad (když návrh na vklad byl podán po smrti zůstavitele). Ve věci je tedy nutno vyčkat na výsledek řízení o pozůstalosti.

V této souvislosti si též dovoluji upozornit na výklad Mgr. Lenky Vrzalové, vedoucí oddělení legislativy ČÚZK: „Vklad vlastnického práva obdarovaného do katastru nemovitostí na základě smlouvy o darování pro případ smrti je tedy možno provést, jakmile je znám okruh dědiců dárce. Podle našeho názoru není nutné čekat na pravomocné ukončení dědického řízení. Výjimkou je pouze situace, kdy obdarovaný je zároveň možným dědicem – pak by totiž mohlo dojít k tomu, že obdarovaný by předmětný majetek nabyl z titulu dědění dříve (k dřívějšímu okamžiku) než z titulu darování. Potom by ovšem vklad na základě smlouvy o darování pro případ smrti nebylo možno provést. V takové situaci by výsledek dědického řízení měl přímý dopad na výsledek vkladového řízení – katastrální úřad by tedy nemohl rozhodnout bez jeho znalosti, a proto by vkladové řízení přerušil z důvodu vedení řízení o předběžné otázce.“[26]

4.3 Zhodnocení a význam rozhodnutí

Předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Praze je od roku 2014 zřejmě prvním rozhodnutím odvolacího soudu na téma darování pro případ smrti a jeho následného osudu v řízení o pozůstalosti. Rozhodnutí je překvapivé, neboť jde přímo proti dosavadnímu a obecně přijímanému výkladu této problematiky, neguje ustálenou judikaturu a jde zcela proti základním zásadám, na kterých stojí dědické právo a které jsou jasně vyjádřeny v zákoně. Tomu však vůbec neodpovídá hloubka jeho argumentace, neboť nezmiňuje nic z judikatury či odborné literatury a výklad takto zásadních otázek opírá téměř výlučně o právo procesní (nikoliv hmotné). Závěry předmětného rozhodnutí jsou vyvozeny pouze z výkladu vybraných procesních ustanovení, která jsou navíc vyložena proti jejich smyslu a v rozporu s právem hmotným.

Rozhodnutí, které svou kontroverzností vyvolalo značný rozruch, tak do budoucna nezakládá žádný precedent. Podle § 13 ObčZ sice platí, že každý může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích, ovšem toto ustanovení též výslovně předpokládá, že rozhodnuto může být i jinak: „byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky“.[27] Důvodné očekávání účastníka nelze zakládat na překvapivém rozhodnutí, které jde zcela proti textu zákona a které nijak nevysvětluje odklon od stávající judikatury a závěrů odborné literatury. Důvodně lze očekávat pouze to, že věc bude posouzena v souladu s ustálenou judikaturou, nikoliv s ojedinělým rozhodnutím.[28] Tento postup výslovně připouští i Ústavní soud ČR: „V případě neexistence ustálené judikatury k této otázce nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Nicméně takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal.“[29]

5. Závěr

S ohledem na všechny výše uvedené argumenty jsem přesvědčen o tom, že z rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102, nelze pro futuro jakkoliv vycházet. Pokud by snad chtěl v budoucnu někdo podle tohoto rozhodnutí postupovat, bude se muset vypořádat se všemi výše uvedenými argumenty, které přesahují nejen do roviny základních zásad, na kterých spočívá občanský zákoník, ale i do roviny ústavní (§ 2 odst. 1 ObčZ).

• Štítky:
• 2024