Dědický seminář v Kroměříži 2024

Ve dnech 5. až 7. června 2024 se v prostorách Justiční akademie v Kroměříži uskutečnilo tradiční třídenní setkání notářů, soudců odvolacích soudů a Nejvyššího soudu ČR specializujících se na dědickou problematiku, emeritních notářů a dalších zajímavých hostů.

JUDr. Roman Fiala, soudce Nejvyššího soudu a gestor semináře, přivítal nabitý sál. Upozornil na změnu v agendě Nejvyššího soudu, kdy dovolání budou nově podléhat i rozhodnutí v rodinných věcech. JUDr. Petr Šuk, tentokrát nikoliv z pozice přednášejícího, ale jako místopředseda Nejvyššího soudu ČR, ocenil dědický seminář a informoval, že ve spolupráci s Justiční akademií uvažuje o konání obdobného semináře také pro advokáty se zaměřením na téma obchodních korporací.

Poté se slova ujal Mgr. Radim Neubauer, prezident Notářské komory ČR. Poděkoval za spolupráci emeritním notářům, vyzdvihl jejich angažovanost s tím, že spolupráce starších a mladších generací významně přispívá ke kontinuitě notářství. Připomněl nejvýznamnější změnu poslední doby, a to elektronizaci notářských úschov, a při té příležitosti poděkoval kolegům za trpělivost s novým systémem. Informoval o probíhajících jednáních s Českou bankovní asociací ohledně zjišťování existence účtů zůstavitele jediným centrálním dotazem na všechny bankovní instituce. Celý proces by měl být realizován prostřednictvím CISu. Upozornil na významnou novelu zákona o přeměnách, dosud nepodepsanou prezidentem ČR, která implementuje požadavky směrnice Evropské unie a která by měla přinést částečné zjednodušení celého procesu. Změny se týkají mj. toho, že znalec pro ocenění jmění již nadále nebude muset být jmenován soudem, ale postačí, když společnost vybere sama znalce ze seznamu znalců. Zveřejnění některých listin v obchodním věstníku bude nahrazeno zveřejněním ve sbírce listin obchodního rejstříku, a odpadnou tak poplatky s tím spojené. Současně bude v novele zakotveno, že pokud přímo z předložených listin bude zřejmé, že přeměna má podvodný nebo zneužívající účel, notář úkon odmítne. Notář sám však není povinen aktivně zjišťovat pozadí celé transakce. Dále prezident NK ČR upozornil notáře, aby důsledně zjišťovali pravou a skutečnou vůli účastníků a důsledně plnili svoji poučovací povinnost při sepisu notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, a to zejména v případech, kdy jsou věřiteli poskytovatelé nebankovních půjček a úvěrů.

Závěrem prezident NK ČR apeloval na notáře, aby postupovali dle zákona a zásadně nevyžadovali znalecké posudky na ocenění nemovitostí v pozůstalostech, pro které není v drtivé většině případů žádný důvod a jen prodražují účastníkům náklady pozůstalostního řízení.

První přednášející odborné části semináře Mgr. Michal Králík, Ph.D., soudce NS ČR, se tradičně věnoval vypořádaní společného jmění manželů. Ve svém výkladu se zaměřil na přechodná ustanovení občanského zákoníku, a to na § 3054 až 3061 o. z.

Upozornil zejména na § 3055 odst. 2 o. z. a rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2216/2023. I nadále platí, že zápisy v katastru nemovitostí je třeba považovat za vyvratitelnou právní domněnku. Nic na tom nezměnila ani zesílená zásada materiální publikace. Připomněl, že rozhodný den pro posouzení, zda je stavba součástí pozemku či nikoliv, je 1. 1. 2014. Před tímto datem byly stavby samostatnými věcmi v právním slova smyslu, po tomto datu se stávají součástí pozemku. Přesto i stavby, které byly vystavěny až po 1. 1. 2014, a to i v případě, že se stavbou bylo započato až po 1. 1. 2014, mohou být věcmi samostatnými a nestanou se součástí pozemku. Tyto případy vyplývají z § 3055 odst. 2 o. z., např. v případě, kdy se manželé po svatbě před 1. 1. 2014 již dohodli, že v budoucnu vystaví svůj rodinný dům na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů a tuto stavbu celou realizují až po 1. 1. 2014. Tato stavba bude mít režim samostatné věci v právním slova smyslu a bude v katastru zapsána do společného mění manželů, i když pozemek bude správně zapsán jen na jednoho z manželů a v jeho výlučném vlastnictví. Upozornil, že pro tuto dohodu o budoucí výstavbě není předepsána žádná forma, a proto může být i ústní. V diskuzi bylo vyjasněno, že to, zda byla taková dohoda mezi manželi uzavřena, je třeba zkoumat jen k návrhu účastníků, a nikoliv z moci úřední.

Dalším rozhodnutím, kterému byla věnována pozornost, bylo rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3282/2021, se zaměřením na zásadu superficies solo cedit a případ, kdy stavba stojí na více pozemcích a je třeba určit, na kterém stojí svou převážnou částí (ohledně ostatních pozemků pak jde o přestavek). Rozhodný je tedy výklad pojmu „převážná část stavby“. Toto rozhodnutí upozorňuje, že nelze vyjít z prosté matematiky (např. nelze automaticky říci, že v případě, že na jednom pozemku je stavba půdorysně umístěna z 51 % a na druhém ze 49 %, stává se stavba součástí pozemku, na kterém je umístěna z 51 %), ale je třeba věc vždy individuálně posoudit a použít další hlediska, jako je např. výškové členění budovy, vchod do budovy a další okolnosti. Výlučně pak k pozemku, jehož součástí se na základě tohoto posouzení stavba stane, má vlastník zákonné předkupní právo, tedy nevzniká mu předkupní právo k pozemku, na který stavba zasahuje jako přestavek.

S aktuální judikaturou ve věcech dědického práva pak publikum seznámil JUDr. David Vláčil, soudce NS ČR. Přislíbil poskytnut svou prezentaci judikatury všem přítomným notářům. Prezentace je interaktivní, tedy je možné jednotlivé judikáty rozkliknout, a dostat se tak přímo k jejich textu. Jedná se o tyto judikáty:

Problematika odkazu do sporného řízení: 21 Cdo 4392/2017, 24 Cdo 2236/2020 (R 13/2023 Sb. rozh. obč.), 24  do 2012/2022, 24 Cdo 2592/2021, 24 Cdo 49/2022.

Spory o závěť (určení dědice) a o vedení společné domác­nosti, o vydědění a o dědickou nezpůsobilost: 24  do 3493/2021, 24 Cdo 2440/2021, 24 Cdo 2280/2021, 24 Cdo 1940/2021, 24 Cdo 1657/2021, 24 Cdo1037/2022, 24 Cdo 741/2024, 24 Cdo 2806/2023, 24 Cdo 2454/2023, 24 Cdo 2420/2023.

Judikatura k aktivům a pasivům pozůstalosti: 24 Cdo 3493/2021, 24 Cdo 162/2023, 24 Cdo 1359/2021, 24 Cdo 306/2023, 24 Cdo 586/2023, 24 Cdo 931/2023, 24 Cdo 2562/2023, 24 Cdo 2859/2023 (rozvíjí 24 Cdo 2680/2022), 24 Cdo 2364/2021, 24 Cdo 691/2022 (R 12/2023 Sb. rozh. obč.), 24 Cdo 2330/2023.

Průběh pozůstalostního řízení, dědické dohody, odloučení pozůstalosti, odkaz do sporného řízení, odmítnutí dědictví, nepominutelný dědic, správa pozůstalosti, kolace a navazující procesní otázky: 24 Cdo 4072/2019, 24 Cdo 571/2024, 24 Cdo 3035/2019 (§ 169 a 170, § 121 z. ř. s., § 107 o. s. ř.), 24 Cdo 1359/2021 (§ 162 z. ř. s.), 24 Cdo 111/2023, 24 Cdo 3365/2022, 24 Cdo 1476/2022, 24 Cdo 2012/2022, 24 Cdo 988/2023, 24 Cdo 2562/2023, 24 Cdo 2330/2023, 24 Cdo 1037/2022, 24 Cdo 4072/2019, 24 Cdo 707/2022, 24 Cdo 2806/2023.

Průběh pozůstalostního řízení, vypořádání dědiců, SJM, dodatečné projednání dědictví, obnova řízení, odklad právní moci a vykonatelnosti, projednání pozůstalosti dle OZO a nesporného patentu, přechodná ustanovení: 24 Cdo 2104/2021, 24 Cdo 1957/2021, 24 Cdo 1359/2021 (§ 162 z. ř. s.), 24 Cdo 913/2021, 24 Cdo 2680/2022, 24 Cdo 2207/2023, 24 Cdo 754/2022, 24 Cdo 149/2023, 24 Cdo 306/2023 + 24 Cdo 586/2023, 24 Cdo 453/2023, 24 Cdo 931/2023, 24 Cdo 2562/2023, 24 Cdo 2859/2023, 24 Cdo 3263/2023, 24 Cdo 743/2024, 24 Cdo 3145/2023, 24 Cdo 885/2024, 24 Cdo 1580/2023.

Likvidace dědictví a vztah pozůstalostního, exekučního a insolvenčního: 24 Cdo 2364/2021, 24 Cdo 638/2021, 24 Cdo 1476/2022.

Spory o plnění, vlastnické žaloby, ochrana oprávněného dědice, spor o aktiva či pasiva, neplatnost dohody o vypořádání dědictví, procesní otázky v navazujících řízeních: 24 Cdo 1660/2021, 24 Cdo 3205/2020, 24 Cdo 3493/2021, 24 Cdo 2104/2021, 24 Cdo 2680/2022, 24 Cdo 2207/2023, 24 Cdo 149/2023, 24 Cdo 3516/2023, 24 Cdo 1310/2023.

Přednášející se věnoval podrobně zejména následujícím tématům:

Upozornil, že o spor o aktiva nebo pasiva může být jen mezi dědici, jejichž dědická práva nejsou sporná, tedy je nejprve třeba vyčkat výsledku případného sporného řízení o určení dědiců. Následně je třeba rozlišovat v případě sporů o aktivech a pasivech, zda se jedná o spor mezi dědici, nebo o spor mezi dědici a třetími osobami.

V případě sporu mezi dědici a třetími osobami nejsou tyto osoby výsledkem zařazení do aktiv či pasiv pozůstalosti vázány a v případě, že postoj dědiců není odůvodněn zápisem v katastru, není možné zpravidla takový majetek či závazek zařadit do pozůstalosti. Jinými slovy, v důsledku činnosti soudního komisaře není možné vytvářet nové duplicitní zápisy v katastru nemovitostí. Již existující duplicitu je však třeba projednat.

V probíhajícím sporu o věc patřící do pozůstalosti, a to sporu s třetími osobami, je možné buď vyčkat výsledku řízení, anebo pokud to dědicové shodně navrhnou, je možné tento majetek s ohledem na zásadu rychlosti řízení vyčlenit k dodatečnému projednání. Přednášející upozornil, že ve druhém případě, kdy dědicové označí aktiva nebo pasiva mezi sebou za sporná, tato už není možné nikdy v řízení o pozůstalosti projednat. Je třeba, aby se tito dědicové obrátili s žalobou na určení na sporné civilní řízení. Poučení dědiců má být v tomto případě velmi stručné a je třeba je pouze informovat o tom, že si tato práva musí uplatnit ve sporném civilním řízení. Naléhavý právní zájem na určení však trvá jen do konce řízení o pozůstalosti. Pak je třeba žalovat na vydání věci nebo na určení vlastnictví. Dále zdůraznil, že nepominutelný dědic nemůže vstupovat do určení toho, co je mezi dědici sporné, tedy co bude předmětem projednání pozůstalosti, a ohledně povinného dílu připadajícího na tento sporný majetek je třeba, aby si nepominutelný dědic tuto poměrnou částku vyžaloval v samostatném sporném řízení soudním. Vždy je třeba doručovat nepominutelnému dědici usnesení o obvyklé ceně pozůstalosti.

V případě závěti se svědky je třeba tyto vždy vyslechnout. Soudní komisař však neposuzuje jejich výpovědi a je výlučně na dědicích, aby označili, zda na základě těchto výpovědí je mezi nimi spor o dědické právo či není. Pokud svědkové např. řeknou, že nebyli u projevu vůle o tom, že listina obsahuje zůstavitelovu poslední vůli, současně přítomni, a dědicové toto nerozporují, pak je posouzení otázkou právní, tedy závěť není platná z formálních důvodů a věc rozhodne soudní komisař. Pokud však dědicové řeknou, že některý ze svědků nemluví pravdu a že oba současně přítomni byli, pak je to skutkový spor a je třeba dědice odkázat, aby žalobou uplatnili své dědické právo ve sporném řízení soudním.

Neexistuje nic jako redukované pověření k dodatečnému projednání pozůstalosti, jak se v poslední době objevilo u některých soudů. Pověření buď je, anebo není.

V řízení o likvidaci pozůstalosti dává souhlas ke zpeněžení majetku soudnímu komisaři soud a likvidačnímu správci tento souhlas uděluje soudní komisař.

Podle rozhodnutí 24 Cdo 754/2022 si musí přeživší manžel vnos z výlučného majetku na majetek společný vysoudit ve sporném řízení soudním.

Sporné řízení se vede s tím, kdo spravuje pozůstalost, a je možné vydat též rozhodnutí, kde jako povinný bude uvedena osoba XY jako správce pozůstalosti po… Po správci je však možné požadovat plnění jen po dobu trvání řízení o pozůstalosti a jen z majetkové podstaty pozůstalosti. Po skončení pozůstalostního řízení musí věřitel žalovat dědice. Pokud tomu tak nebude, bude jeho návrh zamítnut pro nedostatek pasivní legitimace, popř. likvidační správce navrhne zastavení exekučního řízení.

JUDr. Martina Kasíková, soudkyně Krajského soudu v Praze, upozornila na zcela nové, dosud nezveřejněné, rozhodnutí velkého senátu NSČR sp. zn. 31 Cdo 225/2024 (zejména na body 21, 28 a 29 odůvodnění), kterým došlo ke změně dosavadní judikatury NS a ze kterého vyplývá, že je možné sepisovat notářské zápisy se souhlasem s vykonatelností na vyklizení nemovitostí. Rozhodnutí se týká nájemního vztahu na dobu určitou, je však třeba myslet na to, že v případě, že nájem zanikne dříve, je vyklizení možné až po datu určeném v notářském zápisu (tj. zpravidla po původně sjednaném datu ukončení nájmu). V rozhodnutí je připuštěna možnost sepisu notářského zápisu s přímou vykonatelností i v případě vyklizení nemovitosti užívané bez právního důvodu, a to za podmínek v rozhodnutí uvedených.

S přednáškou na téma „Střet pozůstalostního a insolvenčního řízení“, připravenou velmi pečlivě na míru potřeb notářů, vystoupil Mgr. Hynek Zoubek, předseda senátu NS ČR. Přislíbil poskytnout podklad své prezentace notářům. Konstatoval, že judikatura je v této oblasti minimální a velmi kusá, stejně jako samotná právní úprava. Pokusil se však o vlastní systematický náhled na momenty, kdy se setkává dědické právo s právem insolvenčním, které přednášející označil za vzájemně značně nekompatibilní.

Připomněl novelu insolvenčního zákona účinnou k 1. 6. 2019, podle které již nadále není možné oddlužení čistě splátkovým kalendářem, ale buď a) plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty s tím, že odpadla podmínka minimálního 30% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, byl nově zaveden institut chráněného bydlení, současně však na mimořádnou splátku musí dlužník použít vše, co nabyl dědictvím nad rámec splátkového kalendáře (§ 412 InsZ), anebo b) zpeněžením majetkové podstaty s tím, že do majetkové podstaty zásadně nenáleží majetek nabytý poté, co nastaly účinky oddlužení (§ 398 InsZ).

Upozornil, že v případě oddlužení manželů (§ 394a InsZ) manželé mají postavení nerozlučných společníků a považují se za jediného dlužníka, všechen jejich majetek se považuje za společný, a to i pro účely zpeněžení, jejich společné jmění nezaniká (§ 408 odst. 1 věta druhá, § 409 odst. 2 věta první InsZ); jestliže jeden z manželů zemře, řízení se nezastavuje, a to ani ve vztahu k zemřelému manželovi, a jestliže se manželé rozvedou, oddlužování přesto pokračuje. Výsledek řízení (oddlužení – osvobození od placení pohledávek) musí být stejný pro oba manžele.

V případě smrti dlužníka v insolvenci řeší historicky české právo další postup ve prospěch řízení o pozůstalosti. Insolvenční správce vypracuje zprávu o dosavadním průběhu konkursu a jeho výsledcích a o své odměně a nákladech a insolvenční soud o zprávě rozhodne přiměřeně jako o konečné zprávě a konkurs zruší. Insolvenční soud postoupí věc pozůstalostnímu soudu a dosud nerozdělený výtěžek se vydá osobě spravující pozůstalost či se složí na účet pozůstalostního soudu. Výjimkou je společné oddlužení manželů, kdy insolvenční řízení pokračuje tak, aby přeživší manžel měl možnost dosáhnout oddlužení, ovšem řízení o pozůstalosti je v tomto případě poměrně neefektivní, protože dědicové jsou ve výsledku povinni vydat dědictvím nabytý majetek do insolvenční majetkové podstaty, protože se v oddlužení pokračuje, jako by k úmrtí manžela nedošlo (29 NSČR 4/2020 – R 55/2021).

V případě insolvence dědice se pozůstalostní řízení nepřerušuje a jeho účastníkem nadále zůstává dědic – insolvenční dlužník [§ 266 odst. 1 písm. b) InsZ], nikoliv insolvenční správce (24 Cdo 1476/2022). Soudní komisař má povinnost zjišťovat, a to při každém úkonu, zda nejen zůstavitel, ale kterýkoliv z dědiců je v insolvenci. Přednášející upozornil na přímo použitelné nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 2015/848 o insolvenčním řízení, které se použije na insolvenční řízení zahájená po 26. 6. 2017 a které říká, že hlavní insolvenční řízení může probíhat jen v jednom členském státě EU. Z toho plyne, že v odůvodněných případech je třeba provádět lustraci i v insolvenčních rejstřících jiných členských států přes portál evropské e-justice, když neexistuje a žádný evropský předpis zatím nepředpokládá vytvoření centrální evropské evidence osob v insolvenci.

Dále přednášející upozornil na rozhodnutí 24 Cdo 1476/2022, podle kterého sice soudnímu komisaři žádná konkrétní informační povinnost vůči insolvenčnímu správci z právních předpisů nevyplývá, ovšem rozhodnutí doporučuje soudnímu komisaři o průběhu a výsledku řízení o pozůstalosti informovat insolvenčního správce. Přednášející byl v tomto směru ještě důraznější a upozornil na možný zpřísňující výklad této otázky v budoucnu. Dále doporučil, aby soudní komisař informoval insolvenčního správce o probíhajícím dědickém řízení, a to i v případě, že oprávněným je nepominutelný dědic či odkazovník, který je v insolvenci.

Na to reagovali někteří notáři z publika a jejich postoj shrnul JUDr. Jiří Svoboda, notář v Praze, který vyjádřil přesvědčení, že soudní komisař může činit v rámci výkonu státní moci jen to, co mu zákon umožňuje, a je proto výlučně povinností dlužníka oznamovat všechny skutečnosti o mimořádných příjmech svému insolvenčnímu správci, a nelze tuto jeho povinnost přinášet bez výslovného zákonného podkladu na soudního komisaře. Účastenství nepominutelného dědice je v řízení omezené a odkazovník není účastníkem řízení o pozůstalosti vůbec. Odpovědnost je na dědici – dlužníku, což koresponduje i se zásadou, kterou opakovaně připomněl i přednášející, že dlužník musí být poctivý a je to on, kdo nese následky své nepoctivosti v podobě sankce spočívající ve zrušení oddlužení (29 NSČR 20/2021).

Přednášející dále doporučil poučit dědice, aby dědici, který je v insolvenci, hradili přímo k rukám insolvenčního správce, jinak není řádně splněno. Tuto povinnost však není třeba dávat do dědické dohody.

Přednášející upozornil na zastaralou terminologii InsZ odpovídající starému občanskému zákoníku. Je otázkou, zda jde u neplatných zkracujících jednání dědice-dlužníka učiněných v rámci pozůstalostního řízení o neplatnost relativní či absolutní podle § 264 odst. 4 InsZ („Právní úkon, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatný. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl.“). Podle nynějšího občanského zákoníku by mohlo jít o neplatnost absolutní z důvodu rozporu s veřejným pořádkem, jinak by se u relativní neplatnosti insolvenční správce neplatnosti dovolávat musel (s problémy s tím spojenými, např. možným promlčením práva na uplatnění námitky relativní neplatnosti atd.). To je systematicky sporné i v porovnání s § 246 odst. 2 InsZ, podle kterého jsou všechna ostatní právní jednání dlužníka po prohlášení konkursu neúčinná ze zákona (jejich neúčinnosti se nemusí insolvenční správce dovolávat).

Jednání (procesní úkony) dlužníka v postavení dědice v pozůstalostním řízení, v jejichž důsledku dlužník nabývá z pozůstalosti méně, než kolik by (jinak) odpovídalo jeho dědickému podílu, jsou tak bez souhlasu insolvenčního správce neplatná. Jde nejen o jednání přímo vypočtená v § 246 odst. 4 a § 412 odst. 3 (odmítnutí dědictví a uzavření dohody o vypořádání dědictví, podle které má dlužník obdržet z dědictví méně, než činí jeho dědický podíl), ale o každé obdobně zkracující jednání (formou konání i opomenutí), tedy např. vzdání se dědictví, ale též neuplatnění námitky neplatnosti pořízení pro případ smrti učiněného zůstavitelem v neprospěch dlužníka (24 Cdo 1476/2022). Tak tomu je při způsobu řešení úpadku konkursem (§ 246 odst. 4) a oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (§ 412 odst. 3). Proti tomu u oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se souhlas insolvenčního správce nevyžaduje, protože hodnoty nabyté dědictvím po schválení oddlužení nenáleží do majetkové podstaty. Pro účely insolvenčního řízení není podstatné datum úmrtí zůstavitele, ale datum právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Přednášející upozornil, že je v těchto případech nezbytné vždy si vyžádat souhlas insolvenčního správce, jinak nelze vyloučit posouzení nečinnosti soudního komisaře jako nesprávný úřední postup a hrozí náhrada škody, kterou hradí stát a regresně ji pak vymáhá od notáře.

Insolvenční správce dědice-dlužníka také nemůže odporovat závěti zůstavitele, protože může odporovat jen úkonům dlužníka. Proto insolvenční správce nemůže napadnout ani vydědění dědice-dlužníka. Insolvenční správce však může podat odpůrčí žalobu a s úspěchem odporovat zkracujícím jednáním dědice-dlužníka, a to dohodě o rozdělení pozůstalosti schválené pravomocným usnesením pozůstalostního soudu, pokud bylo jednání učiněno před zahájením insolvenčního řízení (29 ICdo 78/2012 – R 150/2018).

Insolvenčnímu dlužníku svědčí uplatnění výhrady soupisu. Výslovně je to uvedeno pouze v § 412 odst. 3 InsZ, ale platí obecně, tedy i pro konkurs. Je sporné, zda výhradu soupisu může dlužník svým jednáním pozbýt, když ta není pouze na jeho ochranu, ale též ve prospěch míry uspokojení jeho dosavadních věřitelů.

Přednášející upozornil na další související ustálenou judikaturu, např. 4 VSPH 671/2017 – R 108/2018 nebo 29 Co 80/2018 (MS Praha).

Na semináři vystoupil také Mgr. Ondřej Kocián, bývalý asistent soudce Nejvyššího soudu senátu“. 

Upozornil na situaci, kdy nepatrný majetek pro nesouhlas nelze vydat vypraviteli pohřbu a v souladu s rozhodnutím sp. zn. 24 Cdo 785/2020 se tento majetek vydává státu. V tomto případě má stát dle jeho názoru právo na odvolání, když se § 129 písm. e) z. ř. s., podle kterého odvolání není přípustné proti usnesení, jímž bylo řízení zastaveno z důvodu, že zůstavitel zanechal majetek nepatrné hodnoty a že majetek byl vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím zůstavitelova majetku vyslovil souhlas, vztahuje právě jen na vypravitele pohřbu, nikoliv na stát. 

Podstatnou část přednášky věnoval Mgr. Kocián nedostatečně identifikovaným vlastníkům zapsaným v katastru nemovitostí, když tyto osoby nevykonávají vlastnické právo ke svým nemovitostem ve smyslu § 1050 odst. 2 o. z. Postup, na základě kterého by měl být do katastru nemovitostí zapsán na místě těchto osob stát, je upraven v § 64 a 65 katastrálního zákona. Upozornil také na různé výklady týkající se důsledků podávajících se z uplynutí lhůty dle § 65 odst. 9 tohoto zákona. 

V závěru semináře vystoupil JUDr. Martin Šešina, emeritní notář, s příspěvkem na téma „Závěť, rozbor institutu“.

JUDr. Šešina označil za základní zásadu řízení o pozůstalosti prosazení vůle zůstavitele (§ 1494 odst. 2 věta první o. z., podle které platí, že závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele). Tato zásada prosazení vůle je rozvedena v mnoha dalších ustanoveních a posílena, viz např. § 1490 odst. 2, § 1506, 1509, 1629, § 1633 odst. 2, § 1680 odst. 1, § 1690 odst. 1, § 1693 odst. 2, § 1694 odst. 1, § 1696 odst. 1, § 1697 odst. 1, 2 o. z.

Ohledně určitosti popisu osob uvedených v závěti odkázal na § 3019 a § 17 odst. 2 o. z. (právo osoby, která osobou není, se přičte osobě, které podle právního případu náleží). K tomu blíže též KS v Brně, 18 Co 218/93, Ad Notam 2/1995. Ustanovení závěti, kterým pořizovatel poroučí svůj majetek „svým dětem“ bez uvedení bližších údajů o těchto dětech, nelze považovat za neurčité, když je nepochybné a prokazatelné, kdo je dítětem pořizovatele. Neobsahuje-li závěť další omezení, je třeba ji vykládat tak, že pořizovatel ustanovil za dědice všechny své děti. Nestanovil-li podíly jednotlivých dětí, jsou jejich podíly stejné (§ 477 věta druhá o. z. 1964, nyní § 1500 odst. 1 o. z.). Obdobně o synovcích a neteřích rozhodnutí NS, 4 Cz 8/90, R 54/1991.

JUDr. Šešina opakovaně upozornil na nezbytnost ustanovovat náhradní dědice, a to nejen v situaci, kdy jsou povoláni dědicové rovným dílem a úmyslem je, aby dědili jejich potomci v případě, že některý z dědiců dědictví nenabude.

K předmětu dědění, zejména k tomu, že se nyní běžně dědic povolává k jednotlivým věcem, nikoliv k podílům, se rozběhla širší diskuze. JUDr. Šešina upozornil na historický vývoj, kde je možné najít kořeny tohoto dnešního přístupu. Podle ABGB se určení jednotlivé věci považovalo vždy zásadně za odkaz a dědicové se povolávali k podílům na pozůstalosti. Dnes se vychází spíše z hodnoty těchto věcí (není-li uvedeno výslovně, že se jedná o odkaz) a za odkaz se považují jen věci menší hodnoty.

Aby nedocházelo k pochybnostem, je vhodné, aby notáři do závětí psali v závěru ustanovení, podle kterého hodnota jednotlivých věcí vyjadřuje výši podílu, kterým se dědic na pozůstalosti podílí. Od ABGB je tu zcela zřejmý posun ve výkladu příslušných ustanovení.

Z diskuze vyplynul názor, že v případě potvrzení dědictví podle závěti, kterou se povolává dědic k jednotlivým věcem, je třeba dědici potvrdit nabytí konkrétní věci tak, jak uvádí zůstavitel. Vypočítávat v takovém případě výši podílu zlomkem nebo v procentem na celé pozůstalosti podle hodnoty věci k celku pozůstalosti není nutné, to se provede příp. při dodatečném projednání pozůstalosti, nastane-li situace uvedená v § 193 odst. 2 z. ř. s., příp. přepočet provede příslušný soud v exekučním řízení, vedeném proti dědici. Určení podílu je významné pro určení míry odpovědnosti za dluhy. Ovšem i v případě dohody o rozdělení pozůstalosti, kdy tento podíl není vyjádřen konkrétním zlomkem či procentem v samotném výroku rozhodnutí, hodnota těchto věcí vůči celku vždy určuje míru odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele.

JUDr. Šešina upozornil na článek uveřejněný v Ad Notam č. 2/2023 od autorského tandemu Talanda/Plašil: „Odvrácená strana dědění aneb povinnost dědice hradit dluhy zůstavitele“, který označil za velmi podnětný, byť se s některými závěry neztotožňuje (rozlišuje se dědický podíl dle dědického titulu a vlastní rozdělení pozůstalosti, které se s dědickým podílem neshoduje).

Na tuto diskuzi reagovala JUDr. Martina Kasíková, soudkyně Krajského soudu v Praze, a upozornila na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 8/2023, podle kterého dědic s nulovým dědickým podílem a uplatněnou výhradou soupisu pozůstalosti není z hlediska vymáhání dluhů v exekuci procesním nástupcem zemřelého povinného.

Na otázku, zda zůstavitel může pořídit závěť o majetku, který má ve společném jmění s manželkou, odpověděl JUDr. Šešina kladně v souladu s judikátem Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 454/84 (R 43/1986 Sb. rozh. obč.), dle něhož „Závěť není neplatná, i když v ní zůstavitel bez souhlasu svého manžela pořizoval o majetku, který byl v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví.“ Je však třeba respektovat stejná práva pozůstalého manžela a jeho stanovisko k vypořádání.

K podpisu závěti JUDr. Šešina připomněl, že podpis nesmí chybět a musí se jednat o podpis pořizovatele, tedy nestačí uvést např. jen „tvá matka“ (Nejvyšší soud, 21 Cdo 51/2008). Poukázal též na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1983, sp. zn. 4 Cz 82/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 1984, o tom, že „podepsal-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením, je tím splněna náležitost podpisu závěti, pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti“. Z judikátu Nejvyššího soudu 24 Cdo 2592/2021 vyplývá, že v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel po 1. 1. 2014, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565 věta první o. z.), tedy závětního dědice.

Také bylo poukázáno na judikát Vrchního soud v Praze 3 Cdo 84/93, ze kterého vyplývá, že posouzení pravosti podpisu zůstavitele na závěti je ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. posouzením skutečnosti, k níž je třeba odborných znalostí z oboru písmoznalectví. Soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem z tohoto oboru vlastním posouzením pravosti podpisu.

JUDr. Šešina se dále věnoval vedlejším doložkám v závěti, zejména příkazům a otázce výkladu závěti zůstavitele.

Dědický seminář vytváří velký prostor pro tříbení názorů a kultivovanou odbornou diskuzi. Poděkování patří jednak gestorovi tohoto semináře JUDr. Romanu Fialovi, všem přednášejícím a také všem pracovníkům Justiční akademie, kteří se na perfektní organizaci semináře podíleli.

 

JUDr. Kateřina Brejlová,

zástupkyně vedoucího redaktora Ad Notam,

notářka v Rožnově pod Radhoštěm

Zpět