Stručná historie darování pro případ smrti

Mgr. Denisa Uhrová

Darování pro případ smrti se navrátilo do právního řádu České republiky v § 2063 a § 1594 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, poprvé od účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ 1950“). Obsahem tohoto článku je stručný historický exkurz právní úpravy darování pro případ smrti od starověku až po zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ 1964“).

Právní úpravu darování pro případ smrti najdeme již v § 150 Chammurapiho zákoníku,[1] kde sloužilo jako náhrada testamentu, který „ve smyslu aktu volně odvolatelného a pořízeného proto, aby jeho účinky nastoupily až po smrti testátora, v Mezopotámii znám nebyl“.[2]

Zůstavitel mohl před smrtí uzavřít darování pro případ smrti, které svou účinností zakotvilo obdarovaného „čekatelství“ na dar.[3] Příklad darování pro případ smrti najdeme v Homérově eposu Odyssea[4] [Sic et apud Homerum Telemachus donat Piraeo].

Římské právo

Darování mělo nejprve reálnou povahu (D. 12, 1, 19, pr.). Zpočátku bylo darování mortis causa pouze důvodem (causa) k uzavření majetkoprávního jednání.[5] Později přibyl konsenzuální modus ve formě darovacího slibu, který, aby byl závazný a žalovatelný, musel být pronesen formou stipulace,[6] tj. propůjčila se mu podoba abstraktního verbálního kontraktu.[7] Dle Sommera vyžadovala darovací smlouva k platnosti formu stipulační pod výminkou, a to fiduciární mancipaci nebo suspensivně podmíněnou tradici,[8] ovšem nebylo možné stipulovat na dobu po smrti, na den před smrtí (protože ten lze určit jen zpětně), ani stipulovat v neprospěch dědiců dárce.[9] Obdarovaný se ptal: „Slibuješ dát sto, až budeš umírat a já zůstanu naživu?“[10]

Právní důvod na trvalém ponechání si předmětu daru vznikl obdarovanému až v okamžiku, kdy definitivně zanikla možnost dárce požadovat jeho navrácení.[11] Převod vlastnictví se nemohl uskutečnit na základě causy donationis, protože ta vznikla až smrtí dárce, do které existovalo darování mortis causa jako inominátní kontrakt se strukturou datio ob rem,[12] tj. odevzdání na budoucí účel, jehož splnění bylo v okamžiku odevzdání nejisté a nesplnění následně odůvodňovalo kondikci (D. 12, 6, 52).[13] Podle Paula dárce mortis causa v rozsahu, v jakém myslí na sebe, uzavírá negotium, jelikož odevzdává, aby odevzdané získal zpět, pokud hrozící nebezpečí pomine, tedy condictio ob rem[14] (D. 39, 6, 35, 6). Donatio mortis causa bylo chápáno jako smíšený právní úkon, jehož dvě složky (negotium a donatio) neexistovaly proti sobě, ale z časového hlediska za sebou.[15]

O smlouvu typizovanou (nominální), a to pactum legitiumum donationis,[16] šlo za vlády císaře Konstantina Velikého. Vyžadována byla písemná forma, veřejné odevzdání daru a uložení listiny do veřejného archivu (insinuatio).[17] V pozdějším císařství nebylo vyžadováno veřejné odevzdání daru, a pokud darování nepřesahovalo 500 solidů, nebylo vyžadováno ani uložení listiny do veřejného archivu.[18] Forma darování mortis causa byla ovlivněna právní úpravou předepsanou pro kodicil, tj. forma písemná nebo ústní za přítomnosti pěti svědků[19] (C. 8, 56, 4).[20]

Právní úprava darování mortis causa se nachází v Digestech, kniha 39, titul 6, s názvem De mortis causa donationibus et capionibus (D. 39, 6, 0). Jednotlivé druhy darování inter vivos jsou upraveny v D. 39, 5, 1, pr., jehož věta druhá uvádí podmíněné darování inter vivos, tj. s podmínkou rezolutní či suspenzivní, mezi které se dle věty třetí řadí i darování mortis causa. Jedná se o právní jednání, kdy dárce okamžitě daruje obdarovanému s tím, že pokud by se něco stalo (či nestalo), bude dárce požadovat navrácení darované věci (I. 2, 7, 1). To rozvádí D. 39, 6, 2, které představuje tři druhy darování mortis causa prostřednictvím vztahu dárce a jeho blízké smrti. První věta se týká tzv. pravého (či klasického) darování pro případ smrti. Okamžikem nabytí vlastnického práva k předmětu daru obdarovaným je den smrti dárce,[21] která nebyla chápána jako podmínka, ale jako lhůta.[22] Vlastnické právo k darované věci převádí dárce na obdarovaného ihned, ovšem za podmínky, že jej předemře. Zemře-li dříve obdarovaný, může dárce žádat dar zpět pomocí kondikce.[23]

U darování dle věty druhé dárce v bezprostředním ohrožení života předá předmět daru a zároveň převede vlastnické právo k němu za svého života s podmínkou, že pokud hrozba nebezpečí pomine a dárce jej přežije, bude obdarovaný nucen předmět daru a vlastnické právo k němu dárci navrátit. Zemře-li obdarovaný před dárcem, může dárce žádat vrácení daru pomocí kondikce.[24] Takovéto darování není darováním pro případ smrti stricto sensu, neboť k bezúplatnému transferu došlo za života obou účastníků smluvního vztahu.[25]

Při darování dle věty třetí dárce daruje obdarovanému tak, aby se stal vlastníkem darované věci až poté, co dárce zemře. Stejně jako v případě druhém dochází k předání věci obdarovanému za života dárce, ovšem vlastnické právo přejde na obdarovaného, až pokud dárce skutečně zemře. Obdarovaný má věc pouze v držbě. Tato varianta je nejblíže současné právní úpravě.[26] Dárce mohl v případě přežití žádat vrácení daru pomocí kondikce nebo vindikace.[27] Navrácení vlastnického práva bylo v justiniánském právu automatické, ale v klasické době mohl dárce zřejmě žalovat pouze hodnotu daru, a nikoli věc samotnou.[28]

Smrt dárce musela odpovídat nebezpečí, které bylo pohnutkou vzniku darování mortis causa, jinak smlouva nevyvolávala právní účinky.[29] Nebezpečí nemuselo dárci objektivně hrozit, stačilo přesvědčení dárce (D. 39, 6, 43). Digesta obsahují kazuistický výčet možných nebezpečí (nejširší v D. 39, 6, 3), za kterých bylo možné darování mortis causa učinit.[30]

Darování mortis causa bylo dárcem v zásadě kdykoli jednostranně odvolatelné (D. 39, 6, 16), nevzdal-li se dárce tohoto práva dobrovolně anebo odevzdal-li předmět daru obdarovanému již za svého života.[31] Neodvolatelnost mohla být sjednána s obdarovaným (D. 39, 6, 35, 4). Nebylo-li možné darování za žádných okolností odvolat, muselo být provedeno stejným způsobem jako jiné darování inter vivos (D. 39, 6, 27). Zbankrotoval-li dárce,[32] darovací smlouva zanikla (D. 39, 6, 13, 1).

Dárce mohl nejprve darovat svůj veškerý majetek, čímž došlo k vyčerpání pozůstalosti a odmítnutí dědictví dědici.[33] Proto lex Furia testamentaria (190 př. n. l.)[34] a lex Voconia de mulierum hereditatibus (169 př. n. l.) stanovily, že je-li dárce z první třídy censu, nesmí obdarovaný obdržet darováním více, nežli obdrží dědicové dárce.[35] Nicméně Gaius 2, 225[36] shrnuje, že problém nebyl nevyřešen,[37] jelikož dárce mohl majetek darovat celý po částech. Tyto zákony zrušila lex Falcidia, dle které musí dědicům zůstat čtvrtina dědictví odkazy nezatížená[38] (D. 35, 2, 73, 5).

Odkaz má „charakter jakéhosi darování, které bylo zanecháno zemřelým“ (I. 2, 20, 1). Bonfante uvádí, že při vzniku odkazu bylo pravděpodobně právě darování pro případ smrti.[39] Jejich právní úpravy k sobě mají blízko[40] a dá se říci, že sledují stejný účel.[41] Na rozdíl od odkazu nebylo darování pro případ smrti závislé na platném pořízení pro případ smrti.[42] Právní úprava odkazu a darování pro případ smrti se postupně sbližovala, až nakonec měla být darování pro případ smrti téměř ve všech ohledech posuzována jako odkaz (D. 39, 6, 37 pr.; I. 2, 7, 1).[43]

Darování inter vivos mezi manželi (D. 39, 6, 43) bylo z mravního hlediska zakázáno,[44] ovšem manžel mohl darováním mortis causa ekonomicky zabezpečit manželku.[45] Darování mezi snoubenci (I. 2, 7, 3) mělo podobnou konstrukci jako darování mortis causa. Šlo tedy o datio ob rem, přičemž causa dotis, sloužící jako causa retinendi pro odevzdanou věc, vznikla uzavřením manželství.[46]

Středověk

V období středověku na území českých zemí bylo darování pro případ smrti charakterizováno jako neodvolatelné a věcněprávní jednání,[47] které stálo mezi rodinným nedílem a odúmrtním právem panovníka.[48] Darování pro případ smrti se nejprve označovalo jako „dání dskami“ po smrti. Jako příklad uvádí Štachová listinu Eufemie Uherské, manželky knížete Oty I. Olomouckého, ve které rozděluje své věno tak, že po její smrti má část připadnout klášteru a část její dceři (či potenciálnímu synovi).[49] V příkladu ze 13. století Oldřich z Jindřichova Hradce odvolává „donationem seu legatum“, jež učinil svému příbuznému Jindřichu z Rožmberka, s výminkou: si me liberis legitimis morit contigeret, se kterou dává králi.[50]

Právní úpravy najdeme např. v šesté knize Všehrdově v čl. 24 v bodě 5, kde stojí „a zvláště ktož po smrti dává“,[51] či v čl. 3 Obnoveného zřízení zemského z roku 1627,[52] které se týká kšaftování dskami,[53] dle kterého darování pro případ smrti muselo být zapsáno do soudního protokolu a nad částku 500 kop míšeňských (analogie 500 solidi) do zemských desek.[54]

Proces převodu vlastnického práva byl zpočátku velmi formální. Karlův Majestát v čl. 59 a 60 předepisoval slavnostní formu aktu před králem nebo úředníky s tím, že se „skutečné uvázání obdarovaného v majetek má uskutečnit nejdéle do roka od tohoto aktu“.[55] Každý majetkový převod šlechtických nemovitostí (i testament) vyžadoval panovníkův souhlas, tzv. mocný list,[56] a bylo zapisováno dskami. S darováním museli příbuzní dárce vyslovit souhlas tak, že k dané listině připojovali své pečeti.[57] Zápis v zemských deskách představoval doklad vlastnictví, resp. nevyvratitelný důkaz podle poučky, že „desky zemské nikto přesvědčiti nemuóž“.[58] Takovýto zápis bránil dárci jednostranně darování změnit či zrušit.[59] Měl-li ovšem dárce mocný list ke kšaftování, mohl zrušit zápis o darování i bez účasti obdarovaného.[60] Pokud obdarovaný předemřel dárce, došlo ke zrušení darovací smlouvy (zápis zanikl).[61] Nevyhradil-li si dárce podmínky pro dispozici s majetkem (např. užívání darovaného majetku do své smrti[62]), nemohl s ním od uzavření darovací smlouvy bez dalšího volně disponovat. Účinnost darování bylo možné vázat nejen na smrt dárce, ale i třetí osoby.[63] V dalšímu rozvoji darování pro případ smrti stál rodinný nedíl,[64] který si lze představit jako majetkoprávní rodinné společenství pokrevně příbuzných převzaté z předstátní doby,[65] které bylo využíváno i feudální společností v období středověku. Co do velikosti neměl dar přesahovat díl, který by na dárce připadl, kdyby došlo k rozdělení rodinného nedílu.[66]

Darování, kterým dárce poskytl dar obdarovanému (nejčastěji kostelu) ve snaze spasit svoji duši, se říkalo záduší (tj. za duši). Bylo jej možné učinit dvěma způsoby. Prvním bylo navázat účinky darování se smrtí dárce pomocí suspenzivní podmínky. Druhou bylo okamžité darování, kdy dárci zůstala až do jeho smrti držba užitků z darované nemovitosti.[67] Pokud si chtěli dědicové předmět daru ponechat, mohlo být stanoveno vyplacení určitého obnosu obdarovanému, příp. i s lhůtou dokdy.[68] Příklad záduší uvádí Všehrd ve své knize šesté v čl. 24 v bodě 1. Povolil jej král Jiří a proběhlo dáním dskami.[69] Se záduším rostl majetek církve, která se již „od 11. století snažila, aby takovéto dary nepodléhaly obecným pravidlům omezujícím u šlechty pořizování pro případ smrti“.[70] Toto úsilí se podařilo a pro tzv. zbožné darování nebyl souhlas panovníka nadále nutný.[71]

Všeobecný zákoník občanský vyhlášený císařským patentem č. 946/1811 Sb. z. s. 

Po vzniku Československé republiky byl ABGB recipován[72] do právního řádu nové republiky. Platné darování pro případ smrti muselo splňovat požadavky kladené na darovací smlouvu inter vivos a zároveň specifické podmínky dle § 956 ABGB, které jej odlišily od odkazu. Právní úprava se nacházela na dvou místech. Ustanovení § 603 ABGB, které se nachází v hlavě deváté, o projevení poslední vůle vůbec, o závětech zvláště, odkazovalo na hlavu osmnáctou, § 938 až 956 ABGB). Ustanovení § 956 ABGB: „Darování, k jehož splnění má dojíti teprve po smrti dárcově, platí jako odkaz, šetřilo-li se předepsaných formálností. Jen tehdy budiž pokládáno za smlouvu, když obdarovaný je přijal, dárce se výslovně zřekl oprávnění je odvolati a byla o tom doručena obdarovanému písemná listina.“ Dle první věty půjde o odkaz a teprve po splnění požadavků věty druhé půjde o darování.

Pokud obdarovaný předemře dárce, darovací smlouva nezanikne a dědic obdarovaného (resp. jeho právní nástupce) má obligační nárok na vydání daru.[73] Dle opačného názoru odkládací podmínka[74] stanoví, že se smluvní závazek vztahuje pouze k osobě obdarovaného, nikoli k jeho právním nástupcům. Obdarovaný tedy musí být naživu, až dárce zemře.[75] V případě předemření obdarovaného by darovací smlouva zanikla, jelikož by nebylo komu plnit. Právní jednání bez výslovně uvedené podmínky byla posouzena jako odkazy či klasická darování.[76]

Obdarovaný s darovanou věcí mohl disponovat již za dárcova života. Jakožto věřitel dárce mohl svoji pohledávku úplatně nebo bezúplatně převést či postoupit.[77] I dárce mohl za svého života s předmětem daru nakládat volně. Situace, kdy k odevzdání předmětu daru došlo za života dárce, řešila judikatura nejednotně. Právní věta rozhodnutí sp. zn. 2282/27 říká, že pokud „předal zůstavitel své manželce určité hodnoty se slovy ‚kdybych zemřel, je to tvoje‘, jde o právní jednání darovací na případ smrti, podléhající poplatku dědickému“.[78] Druhý případ, kdy dárce odevzdal životní pojistku znějící na majitele obdarovanému s poznámkou „odevzdávám ti to a nevrátím-li se a zemřu, patří to tobě“, byl judikátem Gl. U. 13.446[79] považován za darování mezi živými. Platnost darovací smlouvy mortis causa mohly rovněž ovlivnit obecné zásady občanského práva (např. rozhodnutí sp. zn. Rv I 702/20[80]).

Velký význam byl kladen na formu darování. Podle § 33 a 35 zákona čl. XVI/1876, o formálních náležitostech závětí, dědických smluv a darování na případ smrti, se pro vyhotovení a odvolání darování pro případ smrti vyžadují stejné náležitosti jako v případě závěti.[81] Ustanovení § 943 ABGB bylo nepřímo novelizováno zákonem č. 76/1871 RGBI,[82] který pro takováto darování dle § 1 písm. d) určil formu notářského zápisu[83] (k tomu rozhodnutí sp. zn. Rv I 1312/42[84]). Forma notářského zápisu musela být dodržena v případě, kdy k odevzdání daru dojde po smrti dárce.[85] Totéž platilo i pro listinu, jejímž obsahem bylo potvrzení vzdání se práva dárce na odvolání daru[86] (k tomu také Gl. U. 8887[87]). ABGB pro dispozici s majetkem pro případ smrti znal kromě darování pro případ smrti i smlouvy dědické a odkazy.[88] Oproti odkazu nemělo být možné darování pro případ smrti dárcem jednostranně odvolat, v úvahu přicházelo odvolání daru pro nevděk.[89] Dědická smlouva se řadila do smluv svatebních (díl třetí, hlava 28, § 1217 až 1266 ABGB), smluvní stranou mohli tedy být jen manželé nebo snoubenci.[90] Klein uvádí, že do jisté míry plnilo darování pro případ smrti účel obecné dědické smlouvy.[91] Dle judikátu Gl. U. 8887[92] bylo ustanovení v dědické smlouvě, „podle něhož určitý obnos má býti deponován u banky a po smrti manžela vydán vdově jako její volné vlastnictví“, posouzeno právě jako darování pro případ smrti.

V pozůstalostním řízení se předmět darovací smlouvy mortis causa uvedl v inventáři (místopřísežné seznání), aniž by se vykazovala jeho cena, a ve výkazu poplatkovém.[93] Jelikož jde o závaznou smlouvu,[94] uvedlo se darování pro případ smrti do pasiv pozůstalosti. Jedná se o zůstavitelův dluh, jehož splatnost je určena dárcovou smrtí.[95] Závazek zatěžoval celou pozůstalost,[96] na rozdíl od odkazu, který zatěžoval pouze dědice.[97] Oprávněný ze smlouvy měl postavení věřitele. Nepominutelný dědic měl proti obdarovanému právo dle § 951 ABGB.

Příklad darování pro případ smrti, jehož předmětem je nemovitá věc, uvádí Čulík ve své publikaci pro notáře z roku 1934, vzor č. 151.[98] Takováto darovací smlouva by měla obsahovat ustanovení, dle kterého se již za života dárce do pozemkové knihy, kde je nemovitost zapsána, vloží zákaz zcizení a zadlužení ve prospěch obdarovaného. Po smrti dárce a po předložení úmrtního listu se zapíše vlastnické právo k domu pro obdarovaného.[99]

V recenzi na tuto publikaci se objevuje debata ohledně intabulační doložky[100] a toho, zda měla či neměla být u vzoru uvedena. Názory proti intabulační doložce uvádějí, že jejím uvedením by se jednalo o vklad vlastnického práva inter vivos. K doložce pozdější bylo třeba ke vkladu vlastnického práva vyžadovat svolení dědiců.[101]

Snahy o kodifikaci občanského práva za první republiky

K neúspěšným pokusům o kodifikaci občanského práva po vzniku Československé republiky řadíme zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský (dále jen „Osnova 1931“)[102] i vládní návrh z roku 1937 (dále jen „VN 1937“).[103] Oba tyto pokusy darování pro případ smrti upravovaly, přičemž Eliáš uvedl, že právní úprava darování v OZ 2012 bude převzata z VN 1937 s přihlédnutím k vývoji novějšího zákonodárství.[104] Ustanovení § 871 Osnovy 1931 zní: Darování závislé na výmince, že obdarovaný dárce přežije, spravuje se ustanoveními této hlavy jen tehdy, když obdarovaný dar přijme a když se dárce výslovně zřekne práva dar odvolati a o tomto zřeknutí vydá obdarovanému listinu. Jde-li o darování uvedené v § 860, musí býti zřeknutí práva odvolacího obsaženo v notářském spisu. Ustanovení je obdobné právní úpravě dle ABGB. Komise, která tuto osnovu připravovala, jen zmodernizovala jeho text.[105]

VN 1937 obsahoval několik změn oproti ABGB, podstata právní úpravy ale zůstala zachována.[106] Ustanovení § 807 VN 1937 zní: Darování závislé na výmince, že obdarovaný dárce přežije, spravuje se ustanoveními této hlavy (tj. Hlava 26 – Darování) jen tehdy, když obdarovaný dar přijme a když se dárce výslovně zřekne práva dar odvolati a o tomto zřeknutí vydá obdarovanému listinu. Jde-li o darování uvedené v § 791, musí býti zřeknutí práva odvolacího obsaženo v notářském spisu. Zůstává požadavek na výslovné zřeknutí se práva odvolání dárcem a podmínka přijetí daru obdarovaným. K převodu vlastnického práva dojde, přežije-li obdarovaný dárce.[107] Na rozdíl od ABGB měla být odkládací podmínka výslovně stanovena ve smlouvě. Výslovně byla stanovena forma notářského zápisu, nebyl-li dar odevzdán zároveň s uzavřením smlouvy (§ 791 VN 1937).[108] Stejně tak pro prohlášení dárce o vzdání se práva na odvolání daru, pokud nebylo již obsaženo v darovací smlouvě.[109]

Stejně jako v ABGB platí, že pokud se dárce nevzdal svého práva dar odvolat, bude toto právní jednání považováno nejspíše za odkaz (§ 467 VN 1937).[110] Právní úprava odkazu zůstala ve VN 1937 zachována, ačkoli v meziválečné literatuře[111] nalezneme diskuze týkající se jeho zrušení. Ačkoli při posuzování darování jako odkazu nebylo dle VN 1937 výslovně požadováno splnění formálních náležitostí ustanovení práva dědického, bylo dle Talandy jejich splnění v praxi zažité.[112]

Občanské zákoníky z let 1950 a 1964

Oba občanské zákoníky považovaly darování pro případ smrti za absolutně neplatné (§ 36 odst. 1 OZ 1950 a § 39 OZ 1964), a to ex tunc. Ustanovení § 385 OZ 1950 říká, že „darovací smlouva je neplatná, pokud má být podle ní plněno až po dárcově smrti“. Totožně § 407 odst. 3[113] OZ 1964: „Neplatná je darovací smlouva, podle níž má být plněno až po dárcově smrti.“

Argumenty pro tuto právní úpravu se opíraly o právo dědické, nikoli závazkové (např. ochrana testovací svobody zůstavitele či názor, že darováním pro případ smrti dochází k nežádoucímu zkracování práv zákonných dědiců změnou rozsahu pozůstalosti[114]). S tím se dědické právo umělo vypořádat např. započtením daru na dědický podíl obdarovaného[115] (§ 484 odst. 1 OZ 1964).

Nejblíže darování pro případ smrti byla darovací smlouva inter vivos s rozvazovací podmínkou, v souladu s níž získá dárce dar zpět, přežije-li obdarovaného. K plnění došlo za života smluvních stran, což se nepříčilo výslovnému zákazu darování mortis causa.[116]

Na rozdíl od darování pro případ smrti byly umožněny odkazy jen drobných movitých věcí (§ 537 OZ 1950), přičemž celková hodnota odkazů nesměla přesáhnout jednu čtvrtinu majetku zůstavitele. Černoch zde hovoří o tzv. převrácené falcidiánské kvartě.[117] Ačkoli byl OZ 1964 mnohokrát doplňován a novelizován, k znovuzavedení darování pro případ smrti nedošlo.[118]

• Štítky:
• 2024