Zcizení věci před skončením řízení o pozůstalosti podle § 1680 ObčZ a otázky související

25. 03. 2025

JUDr. Miloslav Jindřich

I. Úvodem

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“),[1] i když to není normováno výslovně, převzal od předcházející právní úpravy princip nabytí dědictví ex lege smrtí zůstavitele s ingerencí veřejné moci, projevující se především deklarací této skutečnosti soudem, jakožto orgánem veřejné moci. Princip nabytí dědictví ipso iure je proklamován a zdůvodňován v důvodové zprávě k příslušným ustanovením ObčZ.[2] Výrazně zásadní předlohou pro nynější úpravu dědického práva byl však jinak obecný zákoník občanský ze dne 1. 6. 1811 císařský patent č. 946 Sb. z. s. v podobě vládního návrhu zákona, kterým se vydává občanský zákoník, z roku 1937 (bude-li dále odkazováno na tuto předlohu občanského zákoníku, bude uváděn jen „OZO“). V OZO byl naopak uplatněn princip adiční s ingerencí veřejné moci projevující se především v tom, že dědici byla pozůstalost přikázána rozhodnutím soudu, které bylo hmotněprávním předpokladem nabytí dědictví. Dědic proto nabýval dědictví až jeho soudním odevzdáním s účinky ex nunc. Do té doby od smrti zůstavitele pozůstalost nazývaná „pozůstalost ležící“, nemaje právní osobnost, značila v podstatě práva a povinnosti bez subjektu, na subjekt čekající.

Nesoulad přijatého principu nabývání dědictví s ostatní úpravou převzatou téměř zcela z předlohy založené na ležící pozůstalosti, se kterým se ObčZ nevypořádal, považuji za základní problém při aplikaci dědického práva. Především proto, že pro mnohé převzaté instituty z OZO je přirozený princip adiční s přikázáním pozůstalosti soudem. Jako příklad lze uvést darování pro případ smrti, odkazy, odloučení pozůstalosti, dědění následným dědicem, jehož dědické právo se naplnilo nebo který vznikl, před skončením řízení o pozůstalosti. Nebo také institut zcizení dědictví, o jehož povaze se vede zásadní teoretický spor, jehož vyřešení je významné zejména pro postup v řízení o pozůstalosti v otázce, komu má být nabytí zcizeného dědictví soudem potvrzeno a k jakému okamžiku. U tohoto uvedeného příkladu jde o to, zda nyní při nabývání dědictví smrtí zůstavitele je předmětem zcizení dědictví,[3] jak nabádá zákonné pojmenování tohoto institutu, nebo dědické právo.[4] K tomu je třeba uvést, že za platnosti OZO nutně šlo o zcizení dědického práva především vzhledem k nabývání dědictví až jeho odevzdáním soudem, jak logicky dovodila tehdejší judikatura,[5] i když při vzetí v úvahu jen zákonného textu, který používal tak jako nyní sousloví zcizení dědictví, bylo v odborné literatuře, byť ojediněle, uvažováno ohledně tohoto institutu i o sukcesi singulární. Platí-li nyní princip nabývání dědictví ex lege smrtí zůstavitele, problém je komplikovanější, neboť se jeví, že institut je velmi obtížně s tímto principem slučitelný. Zmíněný nesoulad také vzbuzuje pochybnosti, zda jsou tak základní pojmy, jako je pozůstalost a dědictví, používány v ObčZ v jejich skutečných významech. Stanoví se, že celé jmění zůstavitele tvoří pozůstalost, která je ve vztahu k dědici dědictvím. Domnívám se, že za dědictví nelze považovat až ten konkrétní majetek, který připadne tomu konkrétnímu dědici,[6] tedy až ten majetek, jehož nabytí bude dědici soudem potvrzeno. Platí-li v našem dědickém právu princip nabytí dědictví ipso iure se soudní deklarací této skutečnosti, a to již od roku 1951, pak po smrti zůstavitele, na rozdíl od principu adičního s odevzdáním pozůstalosti soudem, by nemělo být takové jmění, jedná-li se o něm, označováno jako pozůstalost. Jde totiž již o dědictví, jakožto jmění dědice, který majetek patřící do tohoto jmění již smrtí zůstavitele nabyl ex lege, a je-li dědiců více, kteří jej takto nabyli podle § 1236 tak, že každý z nich již od smrti zůstavitele má vlastnické právo ke každé věci tento majetek tvořící. Soud proto neprojednává pozůstalost, tedy jmění již nežijícího zůstavitele, ani jmění v důsledku smrti zůstavitele nikomu zatím nepatřící. Ležící pozůstalost naše dědické právo skutečně nezná a nelze ji nijak dovodit, nejde-li o pozůstalost, ohledně níž byla nařízena likvidace. Projednává se dědictví, jakožto jmění od jeho nabytí smrtí zůstavitele náležející dědicům. Přesto ObčZ, a tím nutně i zákon o zvláštních řízeních soudních pro označení tohoto jmění používá pojem pozůstalost (např. „řízení o pozůstalosti, správa a správce pozůstalosti, pozůstalostní předměty“), a nikoli „dědictví“. Tím se navozuje dojem, jako by soud projednával práva a povinnosti, jakožto jmění původně zůstavitele (§ 1475 odst. 2) zatím nikomu nepatřící, a nikoli jmění již dědiců, které bylo jměním zůstavitele do jeho smrti. Z toho by pak bylo možno dovozovat i povahu správy jmění v tom smyslu, že správce jedná na účet tohoto jmění, jako tomu bylo v případě ležící pozůstalosti a je tomu tak u svěřenského fondu nebo i u pozůstalosti v likvidaci, a nikoli jako zástupce dědiců podle § 1400 odst. 2, který spravuje jejich jmění na jejich účet. K takovému výkladu nabádají i některá ustanovení, jako např. to, že náklady soupisu pozůstalosti nebo pohřbu zůstavitele se hradí z pozůstalosti. Pojmy pozůstalost a dědictví však budou zde dále používány v souladu s jejich používáním v ObčZ, aby nebyl text zatížen zde prezentovaným názorem, možná ojedinělým, který není tématem tohoto článku a který byl použit jen jako příklad jevícího se nesouladu mezi principem nabývání dědictví a ostatní úpravou dědického práva.

Výkladové problémy, zde jen naznačené, vedou ke zpochybňování platnosti principu nabývání dědictví ipso iure v našem dědickém právu a navozují se otázky s tím související. K tomu se v minulém roce v Ad Notam jako reakce na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-10 (dále též „rozhodnutí KS“), ohledně důsledků smlouvy o darování pro případ smrti pro řízení o pozůstalosti rozvinula nebývale široká odborná diskuse,[7] ač jde o rozhodnutí „jen“ krajského soudu, což bylo dáno zřejmě především jménem a autoritou autora tohoto rozhodnutí. Je však třeba poznamenat, že k obdobným názorům jako Krajský soud v Praze směřoval, byť ještě ne tak přímočaře, i Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření v důvodech usnesení ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 5782/2020. K této diskusi je třeba jednak přiřadit i názory na otázku nabytí dědictví vyjádřené dříve, jako např. názor v článku J. Spáčila a M. Šešiny,[8] a jednak upozornit na podrobný, velmi kvalifikovaný rozbor principů nabývání dědictví F. Melzerem, včetně jeho výslovné reakce na rozhodnutí KS a na zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5782/2020, vše v komentáři k občanskému zákoníku.[9]

Svůj názor ohledně této jistě základní otázky jsem vyjádřil s podrobnou argumentací taktéž v tomto komentáři[10] v textu, kterým jsem komentoval § 1670. Tento můj názor v souladu s důvodovou zprávou předloženou s návrhem ObčZ respektuje princip nabývání dědictví ipso iure s formální ingerencí státu, vyjádřenou deklarací této skutečnosti soudem po předchozím projednání v soudním řízení. Rozhodnutím soudu je především deklarováno nabytí dědictví ex lege v zásadě smrtí zůstavitele. Jde-li o více dědiců, je současně jeho soudním rozdělením vypořádáno jmění, jako již jmění dědiců existující od smrti zůstavitele v režimu společenství jmění podle § 1236. V důsledku toho, že podle § 1697 a jemu odpovídajících výroků v § 185 odst. 1 ZŘS rozděluje pozůstalost až soud, byť, kromě rozdělení arbitrárního, podle v zásadě závazných určení rozdělení zůstavitele nebo dědiců, příp. pověřené osoby, má rozhodnutí o rozdělení účinky konstitutivní. K rozdělení však dochází podle § 185 odst. 1 ZŘS zpětně, tedy ke dni nabytí dědictví.[11] Nemá-li dojít k rozdělení dědictví, soud potvrzuje dědicům nabytí podílů na společném majetku ve výši jejich dědických podílů určených zůstavitelem nebo zákonem, příp. s účinky ex tunc soudem konstitutivně modifikovanými podle vůle zůstavitele (§ 1693 odst. 1) nebo dědiců (§ 1693 odst. 1) nebo na žádost, resp. návrh dědice, podle vlastní úvahy (§ 1693 odst. 3, § 1644). Dochází-li rozhodnutím o dědictví k rozdělení pozůstalosti a potvrzení nabytí dědictví podle rozdělení, dědicům k jim připadlým věcem zůstává zachováno jejich vlastnické právo k celé věci nabyté smrtí zůstavitele a vlastnické právo k ostatním věcem jim zaniká. Dochází-li k potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů, dědicům zůstává zachováno výlučné vlastnické právo jen k jim potvrzeným podílům a k ostatním podílům jejich vlastnické právo zaniká. To vše podle § 185 odst. 1 ZŘS s účinky ex tunc ke dni vzniku jejich dědického práva, tedy v zásadě ke dni nabytí dědictví. Je tedy zřejmé, že ani stanovený procesní postup vedoucí k rozdělení pozůstalosti a potvrzení nabytí dědictví nic nemění na tom, že v našem dědickém právu platí princip nabytí dědictví ex lege smrtí zůstavitele se všemi z toho plynoucími důsledky.

Zmíněná diskuse v Ad Notam mě přiměla ke shora uvedené prezentaci mého názoru ohledně diskutovaného problému, ovšem jen v obecné rovině, i v tomto časopisu, a především podrobněji se zabývat související, ne příliš zdařilou úpravou zcizení konkrétních věcí z dědictví dědicem před skončením řízení o pozůstalosti. Zejména s ohledem na její aplikaci potýkající se s výkladovými problémy a na důsledky pro řízení o pozůstalosti, které jsou podobné právě důsledkům, které nastávají při darování pro případ smrti.

II. K nakládání s pozůstalostními věcmi před skončením řízení o pozůstalosti obecně

Tím, že ObčZ převzal princip nabývání dědictví smrtí zůstavitele s formální ingerencí státu, převzal i výkladový problém přítomný i za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObčZ 1964“). Totiž řešení otázky realizace vlastnického práva dědiců ke konkrétním věcem náležejícím do dědictví v době od smrtí zůstavitele do skončení řízení o pozůstalosti a jejích důsledků pro toto řízení. Na rozdíl od předchozích dvou občanských zákoníků je však nyní ohledně takových věcí pro inkriminovanou dobu výslovně nastaven v § 1236 zvláštní vlastnický režim.

Rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví podle § 184 ZŘS sice není hmotněprávním předpokladem pro nabytí dědictví, avšak pro volné nakládání dědice s dědictvím, resp. s jednotlivými konkrétními věcmi ho tvořícími, takovým předpokladem fakticky je, ledaže ObčZ umožňuje volné nakládání jako výjimku z tohoto pravidla. Soustředíme-li se jen na zcizení věci dědicem před skončením řízení o pozůstalosti, tak shledáme, že tato možnost dědici plyne:

a) z § 1680, který stanoví, za jakých podmínek může soud povolit dědici nakládat s určitými pozůstalostními předměty, tedy i je zcizit;

b) z § 1654 odst. 2, podle kterého mohou dědici dohodou s nepominutelným dědicem ujednat uhrazení povinného dílu i jiným plněním ve výši hodnoty povinného dílu než plněním peněžitým, přičemž tímto plněním může být i věc z pozůstalosti odpovídající hodnotě povinného dílu, příp. tato věc vedle jiného plnění, třeba peněžitého, vše celkem odpovídající hodnotě povinného dílu;

c) z § 1657 umožňujícího místo povinného dílu, resp. peněžní částky rovnající se jeho hodnotě nebo jiného plnění v takové hodnotě, poskytnout nepominutelnému dědici něco jiného, a to tzv. odbytné, kterým může být např. peněžité plnění v jiné výši, než činí hodnota povinného dílu, anebo věc nebo věci, včetně věcí z pozůstalosti, byť se to ohledně takových věcí nestanoví výslovně.

Jinak je možné volné nakládání s konkrétními věcmi, tedy i jejich zcizení, před skončením řízení o pozůstalosti jen v rámci správy pozůstalosti. V § 1679 se stanoví, že za splnění zde uvedených podmínek může ten, kdo vykonává běžnou prostou správu pozůstalosti (v důsledku odkazu v § 1678 podle § 1400 odst. 2 za dědice jako jejich zástupce), výslovně „něco zcizit“ (odst. 1) nebo vůbec činit úkony přesahující prostou správu (odst. 2), a tak vykonávat i dílčí plnou správu.

Nelze nezmínit úpravu v § 1691 odst. 1 písm. b), ve kterém se stanoví, že soud dědicům potvrdí nabytí dědictví až po prokázání splnění odkazů osobám v tomto ustanovení uvedeným nebo odkazů učiněných za dobročinným a veřejně prospěšným účelem. Nehledě na to, že odkazovník může požadovat vydání odkazu v zásadě ihned, i z tohoto ustanovení plyne předpoklad nakládání s pozůstalostními předměty, které jsou předměty odkazů, ještě předtím, než bude potvrzeno nabytí dědictví dědicům. Odmítneme-li názor, že i předmět odkazu nabývá odkazovník smrtí zůstavitele,[12] tak i pro předmět odkazu, je-li pozůstalostní věcí, nutně platí, že od smrti zůstavitele jej vlastní dědic a při více dědicích tito dědici ve vlastnickém režimu podle § 1236. Jinak by nebylo zřejmé, kdo je vlastníkem předmětu odkazu v době od smrti zůstavitele do skončení řízení o pozůstalosti nebo do jeho nabytí odkazovníkem přijetím, resp. neodmítnutím[13] odkazu, příp. vkladem do katastru nemovitostí, půjde-li o věc nemovitou, došlo-li takto k jeho nabytí dříve. I když svojí povahou nejde o případ podle § 1680, lze mít za to, že k vydání těchto odkazů, jakož i jiných odkazů vydaných před skončením řízení o pozůstalosti, je také třeba povolení soudu. Jinak by k vydání předmětů těchto odkazů dosud jsoucích v režimu § 1236, a tedy nakládání s nimi během řízení o pozůstalosti, došlo bez ingerence soudu, třeba i bez vyšetření dědického práva obtíženého dědice, a to jen na základě toho, že obtížený dědic usoudí, že odkaz byl zřízen a komu a že jemu bude nabytí jeho předmětu soudem potvrzeno. Nehledě na to, že obtížený dědic vůči odkazovníkům a třetím osobám (např. bankám) soudním povolením prokáže své dispoziční oprávnění s předmětem odkazu. Jen případné potvrzení soudu, že je účastníkem řízení o pozůstalosti jako ten, o kterém lze mít důvodně za to, že je dědicem, toto oprávnění neprokazuje, neboť do potvrzení nabytí dědictví nelze v zásadě s pozůstalostními předměty, tedy i s předměty odkazů, nakládat. Ostatně, je otázkou, jakým způsobem má příp. prokázat nabytí práva na odkaz a nabytí předmětu odkazu odkazovník bez součinnosti osoby obtížené odkazem, když takové nabytí není, na rozdíl od nabytí děděním, autorizováno soudem.

Vzhledem k zaměření tohoto článku jen na zcizení věcí, ke kterému dochází výslovně v režimu § 1680 konkrétním jednotlivým právním jednáním dědice, nevykonávajícího jinak správu pozůstalosti a jednajícího z titulu jen jeho dědického práva, potažmo práva společného vlastníka podle § 1236 vykonávat správu společného jmění, nebude dále pojednáno o zcizení podle shora uvedených písm. b) a c) a také o zcizení, ke kterému může docházet v důsledku správy pozůstalosti správcem pozůstalosti.

III. Zcizení konkrétní věci podle § 1680

1. Návaznost na předcházející právní úpravu

Podle § 1680 odst. 1 „Dědici, jehož dědické právo je již jasně prokázáno, může soud povolit i před skončením řízení o dědictví, aby s určitými pozůstalostními předměty volně nakládal, pokud je splnění poslední vůle zůstavitele zabezpečeno nebo souhlasí-li ostatní spoludědicové, nepominutelní dědicové a odkazovníci.“

Ustanovení navazuje na předcházející právní úpravu, která umožnovala takové nakládání podle tehdy platného § 175r zákona č. 99/1964, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého „Dědici mohou s věcmi nebo jiným majetkem náležejícím do dědictví během dědického řízení nakládat nebo činit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením soudu.“ Šlo v zásadě o převzetí obsahu § 41 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), podle kterého „Dědici mohou věci náležející do dědictví během dědického řízení prodat nebo učinit jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, jen se svolením státního notářství.“ Totéž plynulo a contrario z mnohem později přijatého § 480a odst. 4 ObčZ 1964, podle kterého „Dokud správa dědictví trvá, nemohou dědici s majetkem náležejícím do dědictví, který byl svěřen správci dědictví, nakládat nebo s ním činit jiná opatření; …“. K tomu je třeba zmínit, že takovou správou dědictví se nerozuměla správa vykonávaná dědici, ale jen správa vykonávaná správcem dědictví ustanoveným, třeba i z řad dědiců, zůstavitelem nebo v řízení o dědictví soudem, což bylo zcela výjimečné. Jeví se také za vhodné poznamenat, že i za účinnosti OZO, kdy dědic nabýval dědictví až jeho odevzdáním soudem, bylo možné, aby před skončením řízení konkrétní pozůstalostní věc dědic zcizil. Ve smyslu § 145 odst. 2 císařského patentu č. 208/1854 ř. z. („dále jen „nesporný patent“) mohlo být totiž pozůstalostním soudem ponecháno dědici volné nakládání s konkrétními movitými věcmi tím, že mu takové věci byly dány usnesením soudu do právní držby.[14]

Vzhledem k absenci úpravy obdobné nynějšímu § 1236 bylo za účinnosti ObčZ 1964 dovozeno judikaturou, že „v období mezi nabytím dědictví (smrtí zůstavitele podle § 460 ObčZ 1964) a potvrzením nabytí dědictví (státním notářstvím a posléze soudem podle § 482 a 483 ObčZ 1964) jsou z právních úkonů týkajících se věci (majetkových práv) z dědictví povinni i oprávněni vůči jiným osobám všichni dědici zůstavitele, kteří dědictví dosud neodmítli, společně a nerozdílně“, přičemž tito dědici byli považováni za vlastníky celého majetku náležejícího do dědictví s tím, že jejich dědické podíly jen vyjadřují míru, jakou se podílejí na právech a povinnostech, jež z toho plynou, mezi sebou navzájem.[15]

2. Co může soud povolit zcizit

V § 1680 odst. 1 (nikoli však v § 1679 odst. 1) je použit nedefinovaný pojem „pozůstalostní předměty“. To zřejmě značí, že má jít nejen o nakládání s věcmi náležejícími do pozůstalostního majetku, ale i s pozůstalostními dluhy, které spolu s majetkem, jakožto jmění, tvoří pozůstalost, a tedy jsou též „předmětem pozůstalosti“. Je-li tomu tak, pak pozůstalostní soud, resp. v důsledku procesní úpravy tímto soudem pověřený notář jako soudní komisař (dále jen „soud“), může povolit dědici před skončením řízení o pozůstalosti „zcizit“ i dluh uzavřením smlouvy o převzetí dluhu podle § 1888 s třetí osobou, předpokládající samozřejmě také souhlas věřitele, a i jinak s dluhem nakládat. Dlužno dodat, že s případnou možností povolit zcizit i dluh koresponduje použití slova „předměty“ v § 1700 (zde bez užití přídavného jména „pozůstalostní“), neboť soud může ve spojení s § 1699 odst. 1 podle § 1700 rozhodnutím o dědictví o rozdělení pozůstalosti na žádost dědiců přidělovat i dluhy, samozřejmě aniž by tím byla omezena práva věřitelů.

Je nepochybné, že režim ohledně volného nakládání s pozůstalostními předměty před skončením řízení o pozůstalosti upravený v § 1680 se netýká majetku, o němž je spor, zda náleží do pozůstalosti nebo nikoli, neboť podle § 172 odst. 2 ZŘS „ke spornému majetku se v řízení a při projednání pozůstalosti nepřihlíží“.

3. Komu lze povolit zcizit věc náležející do pozůstalosti

3.1 Dědic, jehož dědické právo je již jasně prokázáno

Podává se, že soud může za určitých podmínek povolit volně nakládat s pozůstalostními předměty, tedy konkrétní věc i zcizit, „dědici, jehož dědické právo je již jasně prokázáno“. V důsledku této zvláštní úpravy dědic může s povolením soudu nakládat s věcí tvořící pozůstalost z důvodu jeho již prokázaného dědického práva, potažmo vlastnického práva, a nikoli jen z důvodu případného výkonu správy pozůstalosti ve smyslu § 1677 odst. 1 věty druhé. Lze mít za to, že tu může dědic vykonávat, včetně oprávnění podle § 1679, i předtím, než je jeho dědické právo prokázáno. Z toho také plyne, že soud může, na rozdíl od poslední předcházející úpravy v ObčZ 1964, povolit dědici takto jednat, i když je pozůstalost spravována osobou od něho odlišnou.

Soud sice deklaratorně rozhoduje o tom, komu se nabytí dědictví potvrzuje, nikoli o tom, kdo je dědicem, tedy tím, komu náleží dědické právo, avšak dědické právo musí vyšetřit, neboť podle § 1670 soud potvrdí nabytí dědictví „osobě, jejíž dědické právo bylo prokázáno“. Musí být prokázán nejen dědický titul, o který se dědické právo takové osoby opírá, ale také vyšetřeny i další skutečnosti na její straně. Potvrdit nabytí dědictví lze totiž jen tomu, komu jednak svědčí dědický titul a jednak je i jinak v širším slova smyslu způsobilý dědit. V tomto smyslu musí být prokázáno dědické právo i toho, kdo hodlá určitou věc zcizit. Jen na okraj lze poznamenat, že dědické právo může být buď prokázáno nebo nikoli, a tudíž, že výraz „jasně“ je zde nadbytečný, ne-li zavádějící, zvláště není-li použit v § 1670.

Vzhledem k vlastnickému režimu podle § 1236 lze mít za to, že k povolení zcizení celé věci postačí prokázání dědického práva dědice bez ohledu na to, zda jde ve smyslu § 1475 odst. 1 o právo na celou pozůstalost nebo jen na její část, resp. na poměrný podíl na ní, a bez ohledu na to, jak je v závěti nebo dědické smlouvě podíl vyjádřen. A při vyjádření podílu dědice poměrem hodnoty konkrétních věcí nebo jen věci k hodnotě celé pozůstalosti, bez ohledu na to, zda je podíl vyjádřen hodnotou věci, která má být zcizena, nebo věci jiné. Nebylo-li by tomu tak, tedy bez respektu k § 1236, bylo by možné povolit zcizit určitou celou věc jen dědici univerzálnímu a při více dědicích jen při dědění ze závěti, příp. i z dědické smlouvy, avšak jen dědici, kterého zůstavitel výslovně povolal k dědění celé takové věci bez možnosti jiného rozdělení dohodou dědiců, anebo jen všem dědicům společným právním jednáním při jejich povolání k dědění bez nařízení rozdělení pozůstalosti nebo při dědění intestátním.

Při řízení o pozůstalosti se podle § 110 ZŘS považují za účastníky řízení ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, tedy podle § 1475 odst. 2 těmi, jimž náleží právo na pozůstalost. Před prokázáním dědického práva jeho vyšetřením však soud volné nakládání s pozůstalostními předměty, včetně jejich zcizení, ve smyslu § 1680 takové osobě povolit nemůže.

3.2 Prokázání dědického práva

V důsledku toho, že pro řízení o pozůstalosti platí zásada vyšetřovací, vyšetření dědických práv osob podle § 168 ZŘS provádí soud, a to až poté, když takové osoby již nebudou moci dědictví odmítnout. Jak již bylo uvedeno shora v bodu 3.1, kromě posouzení jejich dědických titulů a toho, zda nebyly příp. zrušeny, soud v rámci vyšetření dědických práv těchto osob také vyšetří další skutečnosti. Především zda se taková osoba nezřekla dědického práva nebo se nevzdala dědictví, zda ji zůstavitel nevyloučil z dědění podle zákonné dědické posloupnosti (děti a potomky jejich vyděděním mlčky nebo výslovně třeba i bez uvedení zákonného důvodu) a také zda jejímu dědění nebrání její dědická nezpůsobilost.

Za prokázané dědické právo lze považovat takové dědické právo, které bylo po jeho vyšetření shledáno soudem bez jakýchkoli důvodných pochybností perfektním, což se však projeví jen tím, že soud, vedle vydání povolení ke zcizení, s dědicem po takovém kladném vyšetření jeho dědického práva dál jedná jako s účastníkem, aniž by však o tom vydal usnesení, neboť na účastenství takové osoby se vzhledem k úpravě v § 110 ZŘS nic nezmění. Dospěje-li ale soud po provedeném vyšetření k názoru, že dědické právo této osoby prokázáno nebylo, její účast se usnesením ukončí.

3.3 Zcizení věci, má-li dědit více dědiců

Nejde-li o dědice univerzálního, nutno se ptát, kterému z více dědiců, jejichž dědické právo bylo již prokázáno, může soud povolit zcizit věc před skončením řízení o pozůstalosti. Zvláště naléhavě zní tato otázka, má-li být pozůstalost rozdělena. Míní se takovým dědicem snad jen dědic, kterému má být nabytí věci, která má být předmětem zcizení, potvrzeno soudem podle rozdělení pozůstalosti na základě určení, jak má být pozůstalost rozdělena, nařízením zůstavitele v závěti nebo v dědické smlouvě, anebo osobou pověřenou k takovému určení zůstavitelem? Nebo dokonce až na základě takového určení dohodou dědiců o rozdělení pozůstalosti? Musí být taková dohoda nutně uzavřena již před zcizením věci, resp. před jeho povolením soudem?

Zabýváme-li se touto otázkou, je třeba mít především na zřeteli, že na základě vyjmenovaných určení, jak má být pozůstalost rozdělena, rozděluje pozůstalost podle § 1697 až soud, byť s účinky ex tunc a byť jsou pro něho určení ohledně rozdělení v zásadě závazná. I v případě, je-li dědici uzavřena dohoda o rozdělení pozůstalosti, rozděluje pozůstalost soud, jak je výslovně stanoveno v § 1697 odst. 2, podle kterého „Nebrání-li tomu zůstavitelovo nařízení, soud rozdělí pozůstalost schválením dohody dědiců; …“ Dohoda dědiců tak svou povahou vlastně není smluvním titulem rozdělení, jako tomu bylo ve všech předcházejících právních úpravách, ale jen dohodou o pokynu soudu, jak má pozůstalost rozdělit. Soud současně podle rozdělení majícího konstitutivní povahu podle § 1692 odst. 2 deklaruje nabytí dědictví dědicům s účinností ex tunc ke dni vzniku jejich dědického práva (§ 185 odst. 1 ZŘS), tedy ve smyslu § 1479 v zásadě ke dni nabytí dědictví, a to vše výroky podle § 185 odst. 1 písm. b), c) nebo d) ZŘS v rozhodnutí o dědictví, kterým se řízení o pozůstalosti končí. Z tohoto důvodu, má-li dojít k rozdělení pozůstalosti, v průběhu pozůstalostního řízení není jisté, kterému dědici nebo dědicům bude podle § 185 odst. 1 ZŘS nabytí zcizované věci potvrzeno.[16] Příp. které osobě by jinak mělo být její nabytí potvrzeno, nedošlo-li by ke zcizeni věci, při zastávání názoru, že nabytí zcizené věci již soud nepotvrzuje. To může platit i v případě, má-li být jen potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, neboť dědic se před skončením řízení o pozůstalosti může vzdát svého podílu ve prospěch dědice jiného anebo nebude dědit žádný podíl z důvodu uplatnění započtení na jeho podíl nebo v důsledku dohody dědiců o rozdělení pozůstalosti, je-li ovšem, nejde-li o intestátní dědění, dohoda o jiné výši dědických podílů zůstavitelem připuštěna.

Odpověď na otázku, kterému z více dědiců může soud povolit věc zcizit, a zda při více dědicích je zcizení věci před skončením řízení o pozůstalosti jen jedním z dědiců vůbec možné, lze nalézt v právní úpravě v § 1236. V odst. 1 tohoto ustanovení se stanoví: „Nabude-li věc do vlastnictví více osob spojených na základě smlouvy, zákona nebo jiné právní skutečnosti do společenství, ať již se jedná o manžele, osoby spojené v rodinné společenství, společenství dědiců nebo jiná obdobná společenství, platí, že má každá z těchto osob právo k celé věci.“

Je zjevné, že toto obecné ustanovení ohledně vlastnictví věci více osobami spojenými ve společenství se uplatňuje, jde-li o společenství dědiců, právě jen v době od smrti zůstavitele nejdéle do skončení řízení o pozůstalosti pravomocným rozhodnutím soudu o dědictví podle § 184 a 185 ZŘS, tedy v době, ve které má dojít ke zcizení věci ve smyslu § 1680 odst. 1. I když se v § 1236 uvádí, že každá z osob spojená ve společenství má právo k celé věci, obdobně jako se uvádí v § 1117, že každý podílový spoluvlastník má právo k celé věci, vlastnické právo k věci těchto osob spojených ve společenství dědiců je třeba chápat jako vlastnické právo každé této osoby ke každé celé věci z věcí tvořících majetek pozůstalosti bez určení podílu na ní.[17]

Obdobně jako je tomu v případě vlastnického práva manželů k věcem ve společném jmění manželů, jejichž společenství je také společenstvím jmění a jako příklad je v § 1236 také zmíněno. Nic na tom nemění ani ta skutečnost, že dědicům dědické tituly, tedy zákon, závěť nebo dědická smlouva, stanoví na pozůstalosti dědické podíly. Zlomkem nebo procentem anebo v případě nařízení rozdělení pozůstalosti zůstavitelem poměrem hodnoty věcí, které podle určení rozdělení má nabýt ten který dědic, k hodnotě celé pozůstalosti. Takto stanovené dědické podíly jsou však jen podíly možné a předpokládané, neboť v průběhu řízení o pozůstalosti se mohou změnit, např. při započtení na dědický podíl nebo při postupu podle § 1693 odst. 3, nebo v důsledku změny okruhu osob tvořících společenství dědiců. Jako např. vzdá-li se dědic dědictví ve prospěch jiného dědice, příp. dědiců, obdobně, jako je tomu v důsledku úpravy v § 742, kdy zákonem předpokládané rovné podíly manželů při vypořádání SJM mohou být změněny dohodou manželů nebo rozhodnutím soudu. Jde tedy o podíly nikoli jisté a konečné, nijak zatím autorizované. V důsledku toho se v době od smrti zůstavitele do skončení řízení o pozůstalosti nemohou od jejich výše odvíjet v jejich vzájemném vztahu i navenek taková práva a povinnosti spoludědiců, jako je většinové rozhodování při správě pozůstalosti nebo volné nakládání každého dědice s jeho podílem podle dědického titulu, jako jeho úplným vlastníkem.

Na rozdíl od podílových spoluvlastníků, kteří vlastní každý z nich bez dalšího konkrétní podíl na věci, od kterého se odvíjejí práva a povinnosti, což je vše ostatně v případě společenství dědiců výslovně zapovězeno v § 1238. Toto ustanovení osoby spojené ve společenství nazývá zúčastněnými, přičemž v § 1237 jsou nazýváni vlastníci. Spoluvlastník, který je podle § 1121 úplným vlastníkem svého podílu, je sice v právu k celé věci omezen právy ostatních spoluvlastníků, avšak ohledně zcizení nebo zatížení svého podílu není omezen ničím, až na výjimečné případy předkupního práva spoluvlastníků ostatních.

Na druhé straně sám, jen svým právním jednáním, bez účasti ostatních spoluvlastníků na takovém právním jednání, spoluvlastník, ač třeba většinový, nemůže věc ve spoluvlastnictví zcizit celou, ani třeba s jejich souhlasem. To platí, i když souhlasně učinili předtím rozhodnutí, na jehož základě, např. podle § 1132, k právnímu jednání dochází, neboť samotnou dispozici, v tomto případě uzavřít smlouvu, mohou učinit jen společně všichni spoluvlastníci, byť třeba v zastoupení, neboť vlastník podílu na věci může disponovat jen se svým podílem.[18] Ostatně k takovému předchozímu rozhodnutí nemusí ani dojít, neboť vůle všech spoluvlastníků bude projevena v právním jednání, jehož se nutně musí účastnit všichni, podle § 1116 jako jedna osoba, na jeho jedné straně. Oproti tomu, vzhledem k úpravě v § 1236, dědic může podle § 1680 s celými pozůstalostními předměty náležejícími do pozůstalostního jmění volně nakládat svým jménem, jen svým právním jednáním, povolí-li takové právní jednání soud při splnění podmínek uvedených v § 1680, především souhlasí-li s tím všichni ostatní spoludědicové.

Možnost nakládání s celou věcí samostatným právním jednáním jednoho z dědiců jen se souhlasem ostatních dědiců ze společenství dědiců, obdobně jako v případě společenství manželů jen jednoho manžela se souhlasem manžela druhého podle § 714 odst. 1, jako alternativa jednání společného, plyne právě z toho, že každý dědic, i když vedle ostatních dědiců, je do skončení řízení o pozůstalosti vlastníkem celé věci, nikoli jen podílu na ní. Jsou-li v řízení o pozůstalosti jeho účastníky podle § 110 odst. 1 ZŘS ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, pak o takových osobách je třeba mít za to, že jsou i společnými vlastníky věcí tvořících pozůstalost v období od smrti zůstavitele do skončení řízení o pozůstalost, příp. do doby, než bude jejich účast v řízení soudem usnesením ukončena. Práva a povinností náležející k jednotlivým věcem a dluhům tvořícím pozůstalostní jmění se od smrti zůstavitele do skončení řízení o pozůstalosti případným „přírůstkem nebo úbytkem“ práva na pozůstalost změnou výše dědických podílů v této době nemění. Stále budou dotčení dědici do skončení řízení o pozůstalosti vlastníky, každý z nich, celých věcí náležejících do pozůstalosti nabytých smrtí zůstavitele, avšak ve svém vlastnickém právu omezení stejným právem ostatních dědiců.[19]

Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, lze učinit dílčí závěr v tom smyslu, že zcizení věci náležející do pozůstalosti před skončením řízení může být při více dědicích soudem povoleno každému z nich, bylo-li jeho dědické právo již prokázáno, avšak vždy jen, souhlasí-li se zcizením všichni ostatní dědici. Má-li být pozůstalost rozdělena, už jen z nutnosti souhlasu všech dědiců a zabezpečení vůle zůstavitele, lze předpokládat, že dědicem, který bude věc zcizovat, bude pravidelně ten z dědiců, jehož určil k jejímu dědění zůstavitel nebo jím pověřená osoba, anebo předjednaná nebo již uzavřená dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti. Právě jen takovému dědici by měl soud zcizení věci povolit. Je však třeba poznamenat, že povaha vlastnictví pozůstalostních věcí v režimu § 1236 jejich zcizení jiným dědicem nevylučuje. Je samozřejmé, že zcizit věc mohou s povolením soudu také všichni dědici, jejichž dědické právo bylo prokázáno, jejich společným právním jednáním, tedy např. účastí všech, jako prodávajících, na straně kupní smlouvy.

4. Povolení soudu ke zcizení věci

4.1 Předpoklady pro povolení zcizení věci

Výslovně se předepisuje, že soud může nakládání s věcí povolit dědici, jehož dědické právo bylo prokázáno, jen neuplatňuje-li právo na dědictví více osob, které si odporují, a také:

a) je-li zabezpečeno splnění poslední vůle zůstavitele nebo

b) souhlasí-li ostatní spoludědicové, odkazovníci a také nepominutelní dědicové, tedy nedědící děti zůstavitele, příp. jejich potomci, z důvodu jejich vyloučení z dědického práva právním jednáním zůstavitele, kterým tak z tohoto důvodu již vzniklo právo na povinný díl.

Je nepochybné, že soud nemůže nakládání povolit, odporuje-li jiným zákonným ustanovením.

4.1.1 Zabezpečení splnění poslední vůle zůstavitele

Není zřejmé, proč bylo použito sousloví „poslední vůle“, když takový pojem jinak není v textu zákona užíván (např. v § 1494 odst. 2 „Závěť je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele“), kromě § 1481 o dědické nezpůsobilosti. V něm se ve vztahu k zavrženíhodnému jednání poslední vůlí zřetelně označuje vůle zůstavitele, zjednodušeně vyjádřeno, mající ovlivnit dědění po něm, asi aby byla tato vůle odlišena od jeho jiných vůlí. Přitom v § 1481 má jít třeba i o vůli dosud neprojevenou pořízením zůstavitele, neboť nezpůsobilý je mj. i ten, kdo „zůstavitele k projevu poslední vůle donutil nebo lstivě svedl, projev poslední vůle zůstaviteli překazil“. V úpravě v § 1680 uplatňující se až po smrti zůstavitele je však označení vůle zůstavitele jako vůle poslední nadbytečné, neboť může jít vždy jen o vůli ovlivňující dědění a již projevenou některým z jeho pořízení. Jde tedy vždy jen o zabezpečení vůle zůstavitele již projevené závětí, dědickou smlouvou, dovětkem nebo jiným právním jednáním zůstavitele pro případ jeho smrti.

Není také zřejmé, co se míní zabezpečením takové vůle, resp. jakým způsobem by měla být zabezpečena proti důsledkům plynoucím např. ze zcizení určitého pozůstalostního předmětu, aby mohlo být povolení vydáno. Nelze než se domnívat, že formulace měla zřejmě vyjádřit to, že nelze povolit takové nakládání, které by svými důsledky zmařilo realizování vůle zůstavitele projevené v pořízení pro případ smrti, příp. jiném právním jednání zůstavitele pro případ smrti. Např. by tak tomu bylo při zcizení věci, která měla být předmětem odkazu, anebo věci, která měla být podle určení zůstavitele, jak má být pozůstalost rozdělena, zatížena služebností užívacího práva některého z více dědiců nebo pozemkovou služebností ve prospěch jiné věci náležející do pozůstalosti.

4.1.2 Souhlas ostatních dědiců, nepominutelných dědiců a odkazovníků

K tomu, aby soud mohl povolit nakládání s pozůstalostním předmětem před skončením řízení o pozůstalosti, se v § 1680 odst. 1 vyžaduje souhlas ostatních spoludědiců, nepominutelných dědiců a odkazovníků. Použitím spojky „nebo“ je ustanovení formulováno, jako kdyby nebylo tohoto souhlasu třeba, byla-li by zabezpečena vůle zůstavitele a naopak. Tedy jako kdyby k povolení postačovalo alternativně jen zabezpečení poslední vůle zůstavitele, bude-li zůstavitelem v jeho příslušném právním jednání pro případ smrti projevena, nebo jen souhlas vyjmenovaných osob. Je zřejmé, že spojka „nebo“ užitá v tomto ustanovení nabádající k takovému výkladu je nepatřičná a že jde o zjevné legislativní nedopatření, neboť lze mít důvodně za to, že musí být splněny obě tyto podmínky. Bude-li více dědiců nehodlajících jednat společným právním jednáním, kterým má dojít ke zcizení, tedy nebudou-li všichni např. při prodeji věci jako prodávající na jedné straně kupní smlouvy, bude moci soud povolit nakládání s věcí z pozůstalosti i jen některému z nich vždy jen, bude-li k takovému právnímu jednání dědice udělen souhlas všech dědiců ostatních. Nelze totiž ignorovat § 1236 odst. 1, i když třeba bude zůstavitelem jeho nařízením, jak má být pozůstalost rozdělena, určeno, že konkrétní celá věc má připadnout jen jednomu z dědiců. Lze mít za to, že k udělení souhlasu se zcizením není nutné, aby dědická práva ostatních dědiců, kteří udělují souhlas, byla jejich vyšetřením prokázána již před udělením souhlasu. V takovém případě je ale třeba souhlasu všech těch, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou dědici, a tedy podle § 110 ZŘS účastníky řízení. Nejen těch dědiců, jejichž dědické právo již prokázáno bylo.

Je otázkou, zda je důvodné vyžadovat vždy souhlas případných odkazovníků a opominutých dětí zůstavitele, příp. jejich potomků, jak předepisuje toto ustanovení, když se těchto osob úprava v § 1236 o vztahu k věcem náležejícím do pozůstalosti netýká, nejde-li o odkazovníky, kteří se při dědění podle zákonné dědické posloupnosti stanou dědici podle § 1633 odst. 1 v případě, „není-li zákonný dědic nebo nenabude-li dědictví“.

Vyžadování souhlasu opominutého nepominutelného dědice se zcizením každé věci z pozůstalosti by bylo více než důvodné, vycházela-li by výše hodnoty povinného dílu z hodnoty majetku náležejícího do pozůstalosti bez hodnoty zcizené věci, jak by nutně plynulo za použití i zde závěrů ohledně darování pro případ smrti ve zmíněném rozhodnutí KS v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-10. Zcizením některé z věcí ho tvořících, bylo-li by bezúplatné, by se hodnota majetku snížila. Při úplatném zcizení by snížena být jen mohla, byla-li by výše úplaty nižší než hodnota zcizené věci zjištěná ke dni smrti zůstavitele, ovšem za předpokladu, že by bylo připuštěno zařazení kupní ceny do aktiv místo zcizené věci. Nicméně podle § 1655 odst. 1 „Pro stanovení povinného dílu se majetek v pozůstalosti sepíše a odhadne;“. Podle § 1684 odst. 1 „Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele.“ Podle § 1685 odst. 1 „Soud nařídí soupis pozůstalosti … je-li to potřeba pro výpočet povinného dílu.“ Podle § 171 odst. 1 ZŘS „Aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti …“ Z těchto ustanovení je zřejmé, že výše povinného dílu se vždy vypočítává z čisté hodnoty majetku v době smrti, tedy že výpočet vychází z pozůstalostního jmění, tj. vedle případných dluhů vždy z majetku existujícího v době smrti zůstavitele. Z toho plyne, že případné následné zcizení věci z pozůstalosti před skončením řízení o pozůstalosti nemá na výpočet povinného dílu vliv. Důvodnost souhlasu nepominutelného dědice se tak zužuje jen na možnou obavu, že v důsledku zcizení některé věci bezúplatně nebo pod její hodnotou by mohlo vést k tomu, že dědici i při předpokládaném použití prostředků vlastních nebudou mít dostatek prostředků na uhrazení povinného dílu.

Vyžadování souhlasu odkazovníka k povolení zcizení je důvodné, má-li být zcizena věc z pozůstalosti, která mu má být vydána jako předmět odkazu. Zřízením odkazu takové vydání nařizuje zůstavitel, v tomto případě dědici nebo dědicům, a tudíž bude-li tato věc zcizena, nebudou moci nařízení zůstavitele splnit. V takovém případě by ale soud zcizení neměl povolit už z důvodu zabezpečení vůle zůstavitele. Nutno zmínit také otázku důvodnosti vyžadování souhlasu ostatních případných odkazovníků, jejichž odkazy, resp. předměty odkazu, zcizením dotčeny nejsou, nebo má-li být zcizena věc, která není předmětem žádného odkazu. V takových případech by bylo stanovení souhlasu odkazovníka opodstatněné také jen, došlo-li by zcizením věci z pozůstalosti ke snížení hodnoty pozůstalosti jejím případným nezařazením do této hodnoty, což by mohlo vést ke zkrácení odkazů podle § 1598 nebo k jejich snížení podle § 1631. Příp., nebylo-li by uplatněno zkrácení odkazů podle § 1598, i k tomu, že odkazovníci budou hradit dědicům odměnu a náklady podle § 1630. Jak však bylo uvedeno, hodnota pozůstalosti, resp. obvyklá cena, výše dluhů a čistá hodnota pozůstalosti, se určuje ke dni smrti zůstavitele, a tak zcizení věci před skončením řízení o pozůstalosti by na ni nemělo mít vliv.

Není zřejmé, z jakého důvodu je nastaven pro úkony přesahující prostou správu v § 1679 jiný režim, když takovým úkonem může ke zcizení věci z pozůstalosti před skončením řízení dojít také. K takovému úkonu při výkonu správy pozůstalosti je třeba jen souhlasu dědiců. Může být učiněn bez souhlasu případných nepominutelných dědiců a odkazovníků, a dokonce, aniž by takový úkon povolil soud, když souhlasu soudu je třeba jen, je-li dědicem osoba pod zvláštní ochranou. Na druhou stranu soud může při nedohodě dědiců povolit správci pozůstalosti nakládání i bez souhlasu některých dědiců.

Souhlas věřitelů k povolení zcizení věci z pozůstalosti před skončením řízení se výslovně nevyžaduje, ač zcizení může ohrozit splnění pozůstalostních dluhů obdobně jako výplatu povinného dílu nepominutelnému dědici. Budou-li náležet do pozůstalosti dluhy, bude tak jen na volné úvaze soudu, zda zcizení povolí nebo nikoli. Lze však mít za to, že i když zcizení soud povolí, věřitel se i tak bude moci podle § 589 domáhat odpůrčí žalobou právní neúčinnosti právního jednání, kterým dojde ke zcizení, došlo-li by v důsledku zcizení ke zkrácení uspokojení jeho vykonatelné pohledávky.

Soud rozhoduje o povolení zcizení podle § 161 ZŘS usnesením, které se doručuje účastníkům řízení. Je třeba poznamenat, že z § 110 a násl. ZŘS neplyne, že účastníky v této části řízení jsou i nepominutelný dědic, odkazovník nebo věřitel. Přitom, je-li třeba k povolení zcizení souhlasu nepominutelného dědice nebo odkazovníka, jeví se, že usnesení o povolení by mělo být doručeno i jim. Je otázkou, zda by bylo možno jejich účastenství dovodit podle § 6 odst. 1 ZŘS jako těch, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno.

4.1.3 Absence sporu o dědické právo jako předpoklad pro povolení zcizení

Soudu je povolení volného nakládání s věcí výslovně zapovězeno, „uplatňuje-li právo na dědictví více osob, které si odporují“, z čehož plyne, že soud při sporu o dědické právo do jeho vyřešení nemůže zcizení povolit, i když s ním budou souhlasit všechny osoby, mezi nimiž spor o dědické právo nastal. Je také nerozhodné, zda příp. osoba, která uplatňuje sporné dědické právo, ho uplatňuje z titulu pořízení pro případ smrti, ve kterém zůstavitel příp. nařídil, jak má být pozůstalost rozdělena, a této osobě má nebo nemá být přidělena věc, která by měla být zcizena před skončením řízení o pozůstalosti.

4.1.4 Kdy také soud nemůže zcizení povolit a povolení jako možnost

Soud nemůže povolit zcizení také, brání-li tomu ostatní zákonná ustanovení, především taková, která vylučují nebo omezují sama o sobě dispozice dědice s věcí, která má být zcizena.

Při nařízení dědické posloupnosti zřízením svěřenského nástupnictví, doložením času nebo jiným způsobem, i když bude dědické právo předního dědice prokázáno, případné soudní povolení zcizení věci z pozůstalosti by neeliminovalo úpravu v § 1521 o omezení jeho vlastnického práva na práva a povinnosti poživatele, které nutně platí i pro dobu před skončením řízení o pozůstalosti. Povolit zcizení by tedy měl soud jen, půjde-li o případ, kdy zůstavitel přednímu dědici zcizení nebo volné nakládání vůbec umožnil, anebo má-li být věc zcizena za účelem úhrady pozůstalostních dluhů, anebo udělil-li souhlas se zcizením následný dědic, příp. bude-li jeho souhlas nahrazen rozhodnutím soudu podle § 1522 odst. 2.

Soud by neměl povolit dědici zcizení věci ani v případě, byl-li dědic povolán zůstavitelem s připojením příkazu a ten nebyl zatím splněn nebo nemá být splněn před skončením dědictví. Podle § 1569 odst. 1 se totiž považuje příkaz, resp. jeho nesplnění, za naplnění rozvazovací podmínky, a tak dědic, který byl povolán s připojením příkazu, má do splnění příkazu postavení dědice předního,[20] ledaže by zůstavitel pro případ nesplnění příkazu zmaření zůstavení jeho dědického práva vyloučil. Bez ohledu na předepsané souhlasy odkazovníků a zabezpečení vůle zůstavitele by nemělo přicházet v úvahu povolení zcizení věci, která je předmětem odkazu, nejde-li o přednostní odkaz zciziteli, neboť zcizitel, jako obtížený dědic, má v podstatě také postavení předního dědice a po splatnosti odkazu navíc omezeného podle § 1625.[21] Je také zřejmé, že nelze povolit zcizení věci dědici následnému, byť bylo jeho zatím nedospělé dědické právo prokázáno, dokud je nabytí dědictví tímto dědicem odsunuto.

Není dále možné povolit zcizení věci, např. jde-li o věc náležející do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky dosud nevypořádaného podle § 162 ZŘS, byť se souhlasem pozůstalé manželky, nebo o věc, ohledně níž byla provedena závěra podle § 1682.

Normuje se, že za splnění předepsaných podmínek soud může nakládání povolit, nikoli, že ho povolí. Z takové formulace plyne, že na povolení dědic nemá právní nárok, avšak k nepovolení by měl být relevantní důvod, jako je např. ochrana práv věřitelů, ale i nedůvodnost požadovaného nakládání, neboť jde o výjimku z pravidla, podle kterého do doby, než bude nabytí dědictví soudem potvrzeno, nelze s jednotlivými, do něho náležejícími věcmi volně nakládat, a také kterým se uplatňuje ingerence státu při přechodu dědictví na dědice. Zcizení věci může být odůvodněno např. očekávaným delším trváním řízení o pozůstalosti a současnou potřebou zpeněžit věc za účelem uhrazení splatných pozůstalostních dluhů nebo peněžitých odkazů, anebo její obtížnou nebo nákladnou správou. Z toho plyne spíše restriktivní výklad v tom smyslu, že povolení by mělo být spíše výjimečné a nemělo by být obecné ve stylu „soud povoluje dědici A. B. volné nakládání s věcmi náležejícími do pozůstalosti“ nebo „soud povoluje dědici A. B., aby zcizil věci náležející do pozůstalosti“. Volnost nakládání by měla být vyložena spíše v tom smyslu, že soud může povolit jakékoli nakládání, dokonce včetně zcizení věci. Avšak soud by měl udělit povolení vždy jen ke konkrétnímu nakládání (např. pronájem, půjčení nebo zcizení) s konkrétní věcí, např. s automobilem, nebo příp. i s více určitými věcmi, bude-li to důvodné, např. budou-li společně užívány, jako např. pozemek s budovou a další pozemek jako přilehlá zahrada. Povoluje-li její zcizení, měl by výslovně povolit konkrétní způsob zcizení.

4.2 Forma a povaha soudního povolení zcizení věci

Jak již bylo uvedeno, soud povoluje dědici volně nakládat s pozůstalostními předměty podle § 161 ZŘS usnesením, které nelze považovat za usnesení, kterým se vede řízení, a tudíž je možné se proti němu odvolat.

Důsledkem takového soudního rozhodnutí však není nic jiného než právě jen povolení s věcí před skončením řízení o pozůstalosti volně naložit, např. ji zcizit. Nedochází tím k potvrzení vlastnického práva původně zůstavitele ani k potvrzení nabytí věci dědicem jako dědictví. Nicméně tím, že soud povolí dědici, aby věc z pozůstalosti před skončením řízení o pozůstalosti zcizil, tedy aby vůči třetím osobám jednal v tomto případě nikoli jako její správce, ale jako její vlastník, takovým povolením nepřímo potvrzuje, že zcizitel je osobou, která je universálním dědicem nebo která patří do společenství dědiců, jakožto společenství jmění, a že ji zcizuje se souhlasem všech dalších dědiců společenství, tedy že je oprávněným ke zcizení věci. K tomu je vhodné poznamenat, že při principu dědění sice ex lege, ale s ingerencí veřejné moci, s věcí, i když již nabytou smrtí zůstavitele, může dědic volně nakládat právě jen, až je mu nabytí této věci potvrzeno. V tomto smyslu ohledně volného nakládání povolovací rozhodnutí soudu nahrazuje rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví. Není bez zajímavosti, že za účinnosti OZO již shora zmíněné vydání usnesení pozůstalostního soudu, kterým podle § 145 odst. 2 nesporného patentu byly konkrétní movité věci dány dědici do právní držby, aby mohl s nimi volně nakládat, ač je tehdy nenabyl ex lege smrtí zůstavitele, bylo považováno za předčasné, dílčí odevzdání pozůstalosti.[22]

Je-li v režimu § 1680 zcizována nemovitá věc, oprávněný dědic, jako zcizitel, může dispoziční oprávnění k takové věci prokázat v řízení o povolení vkladu u katastrálního úřadu právě rozhodnutím soudu o povolení jejího zcizení. Lze mít za to, že právě takové usnesení soudu podle § 161 ZŘS je listinou

Štítky:
2025

Zpět