Diskuse: Dědici pojištěného jako oprávněné osoby k přijetí pojistného plnění z pojištění pro případ smrti

Každému notáři se jistě nesčetněkrát stalo, že v průběhu vedení řízení o pozůstalosti ho oslovila pojišťovna s žádostí o sdělení, kterým osobám svědčí dědické právo po zemřelém. Tímto článkem si autor klade za cíl přiblížit, co k danému jednání pojišťovny vede a jak je třeba vykládat pojem „dědic po pojištěném“ pro účely vzniku nároku na výplatu pojistného plnění z pojištění zemřelého pro případ smrti.

JUDr. Jan Rosůlek

Úvod

Úvodem je třeba upozornit, že tento článek není zaměřen na výzkum institutu obmyšlené osoby, resp. oprávněné osoby z pojištění pro případ smrti. Pokud bychom však tento institut měli alespoň ve zkratce přiblížit, tak slovy zákona: „Je-li pojistnou událostí smrt pojištěného, může pojistník určit, kdo je obmyšlený.“[1] Není-li obmyšlená osoba určena, nebo nenabude-li právo na pojistné plnění, stanoví zákon několik tříd osob, kterým pojistné plnění náleží. Pojistné plnění v takovém případě náleží manželu pojištěného. Pokud pojištěný nemá manžela, náleží dětem pojištěného. Není-li ani jich, náleží rodičům pojištěného a v případě, že pojištěný nemá již ani rodiče, nabývají práva na pojistné plnění dědici pojištěného.[2]

Zákon č. 40/1964 Sb., (starý) občanský zákoník, tento výčet ještě rozšiřoval a v § 817 odst. 3 stanovil, že není-li rodičů pojištěného, náleží pojistné plnění osobám, „které žily s pojištěným po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z toho důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na pojištěného“. Obdobně byl tento výčet rozšířen také v § 51 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Z občanského zákoníku však již byla tato skupina oprávněných osob vypuštěna.

Na první pohled se sice může zdát, že ustanovení o nároku na pojistné plnění „dědiců pojištěného“ nezakládá žádné interpretační potíže, opak je bohužel pravdou. Tento článek si proto klade za cíl podrobněji analyzovat význam pojmu „dědic pojištěného“ ve smyslu pojistného práva a přiblížit, jaké výkladové obtíže s ním mohou být spojeny.

Možné výklady pojmu „dědici pojištěného“

Dědicem je dle legální definice obsažené v § 1475 odst. 2 ObčZ osoba, které náleží dědické právo. Dědickým právem se přitom rozumí právo na podíl na pozůstalosti nebo poměrný podíl z ní.[3] Až k tomuto bodu je vše interpretačně jasné také z pohledu pojistného práva. Obtíže se správným určením osoby, která je dědicem pojištěného, ovšem mohou nastat, pokud se dědic rozhodne se svým dědickým právem disponovat.

Možnosti dispozice jsou:

• zřeknutí se dědického práva (§ 1480 ObčZ),

• odmítnutí dědictví (§ 1485 ObčZ),

• zcizení dědictví (§ 1714 ObčZ),

• vzdání se dědictví (§ 1490 ObčZ).

Odmítnutí, zcizení a vzdání se dědictví lze čistě jazykovým výkladem interpretovat tak, že jimi daná osoba jedná pouze ve vztahu k dědictví a nejedná se o dispozice s dědickým právem (jakožto pojmovým znakem legální definice dědice). K této otázce poskytuje zdařilou analýzu Melzer, který uzavírá, že přestože to neodpovídá jazykovému vyjádření, fakticky daná osoba těmito jednáními disponuje s dědickým právem. Osoba, která se např. dědictví vzdá, se tak vzdá svého dědického práva, a nikoliv pouze dědictví. Na tuto argumentaci lze v plném rozsahu odkázat.[4]

Množina osob, které jsou dědici, se tak může do pravomocného ukončení řízení o pozůstalosti na základě jejich dispozice s jejich dědickým právem proměňovat. Je poté otázkou, v jaký okamžik by se měla daná množina „zafixovat“, aby bylo možné říci, že těmto dědicům náleží podíl na pojistném plnění.

V zásadě se nabízí tři možné varianty:

• vyplatit pojistné plnění z pojištění pro případ smrti jako součást pozůstalosti,

• vyplatit pojistné plnění osobám, které nabudou pozůstalost nebo podíl na ní,

• vyplatit pojistné plnění osobám, kterým svědčilo dědické právo v okamžiku smrti pojištěného.

Výplata pojistného plnění jako součásti pozůstalosti

Jedná se o variantu, kterou autor zmiňuje pouze pro úplnost. V odborné literatuře je obecně přijímáno, že pojistné plnění z titulu pojištění pro případ smrti nespadá do dědického řízení. Viz např. Růžička: „Plnění z pojištění osob pro případ smrti tak nespadá do dědictví a není předmětem dědického řízení“[5] nebo Šimek: „Určením dědiců pojištěného jako osob v poslední instanci neznamená, že majetkové nároky náleží do pozůstalosti po pojištěném, které je nutné vypořádat v rámci řízení o pozůstalosti, ale platí zásada oddělenosti pojistného plnění od pozůstalostních aktiv pojištěného, neboť ten sám by práva na pojistné plnění nenabyl.“[6]

Lze přitom souhlasit se závěrem, že nárok na pojistné plnění z pojištění pro případ smrti vždy náleží osobám odlišným od pojistníka. Tento nárok tak není součástí pozůstalosti ve smyslu § 1475 odst. 2 ObčZ, a proto není předmětem řízení o pozůstalosti.

V rámci dědického řízení tak není tento nárok projednáván.

Výplata pojistného plnění osobám, které nabudou pozůstalost nebo podíl na ní

Pokud bychom přijali tento výklad, tak nárok na pojistné plnění by byl fakticky spjat s nárokem na podíl na pozůstalosti. Okamžikem, kdy by dědic s nárokem na podíl na pozů­stalosti nakládal, týkalo by se toto jednání také jeho nároku na pojistné plnění.

Tento výklad však dle autora není správný. Odmítnutí dědictví, vzdání se dědictví nebo jeho zcizení je třeba vykládat s přihlédnutím k úmyslu osoby, která tato právní jednání učinila.[7] Tato osoba jej činila ve vztahu ke svému podílu na pozůstalosti. Nebylo-li to v tomto právním jednání výslovně zmíněno, tak z něho nelze bez dalšího dovozovat, že jím měla jednající osoba také úmysl disponovat se svým nárokem na pojistné plnění.

Nelze navíc opominout skutečnost, že úmyslem jednající osoby může být odmítnout dědictví např. z důvodu jeho předlužení. Při tomto jednání je přitom nepravděpodobné, že by její úmysl zároveň směřoval také k odmítnutí nároku na pojistné plnění, když toto plnění není součástí pozůstalosti, a tedy s jeho nabytím není spojen přechod žádných dluhů z pozůstalosti.

Výplata pojistného plnění osobám, kterým svědčilo dědické právo v okamžiku smrti pojištěného

Opět platí, že pro řešení otázky, kdo má být dědicem ve smyslu § 2831 ObčZ, a tedy mít nárok na pojistné plnění z pojištění pro případ smrti, je dle názoru autora třeba přihlédnout k úmyslu jednající osoby.

Je proto namístě zohlednit jak úmysl osob, kterým svědčí dědické právo, tak úmysl zůstavitele, neboť jak výslovně uvádí § 556 odst. 1 ObčZ, „co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího“.

Je vhodné připomenout, že obmyšlená osoba, které by náleželo pojistné plnění v případě smrti pojištěného, nemůže být určena bez jeho souhlasu.[8] Skutečnost, že pojištěný daný souhlas neposkytl, příp. žádnou osobu neurčil (v případech, kdy byl pojištěný zároveň také pojistníkem), je tak třeba vykládat jako vyjádření jeho vůle, že mají být oprávněné osoby určeny dle § 2831 ObčZ. Jeho nekonání je tak třeba vykládat jako úmysl, aby v případě jeho smrti byly oprávněnými osobami k nabytí pojistného plnění osoby, kterým svědčí dědické právo.

Zřeknutí se dědického práva probíhá ještě před smrtí zůstavitele dědickou smlouvou se zůstavitelem.[9] Pojištěný/zůstavitel si tak ve vztahu k osobě, která se zřekla svého dědického práva, byl vědom toho, že se nestane dědicem. Opačná situace však nastává v případě odmítnutí dědictví, zcizení dědictví a vzdání se dědictví. Tato jednání je možné učinit pouze po smrti zůstavitele. Osoby, které toto jednání učinily, se tak nejprve musely stát dědici a až následně výše uvedenými jednáními své dědické právo pozbyly.

Autor je proto toho názoru, že pojem „dědic pojištěného“ pro účely nároku na pojistné plnění z pojištění pro případ smrti je třeba vykládat tak, že dědicem jsou všechny osoby, kterým náleží dědické právo v okamžiku smrti pojištěného, nezávisle na tom, zda následně nabudou pozů­stalost nebo podíl na ní. Výjimku tvoří pouze osoby, které se dědictví zřekly, neboť o nich pojištěný ještě před svou smrtí věděl, že se nestanou dědici ve smyslu § 1475 odst. 2 ObčZ.

Osobám, které se dědictví zřekly, může náležet nárok na pojistné plnění pouze v případě aplikace § 1586 ObčZ, dle něhož platí, že „Byla-li dědická smlouva uzavřena s tím, že se ostatní dědici zřekli svého dědického práva, pozbývá zřeknutí se dědictví účinky, nedědí-li dědic povolaný v dědické smlouvě.“ Vždy je třeba posuzovat stav k okamžiku smrti zůstavitele. Pokud v okamžiku smrti má zůstavitel za to, že dědicem bude osoba dle dědické smlouvy, a ta následně po smrti zůstavitele dědictví odmítla,[10] pojistné plnění jí stále náleží (viz argumentace výše). Pokud nicméně došlo k právní skutečnosti, na jejímž základě smluvní dědic přestane být dědicem po zůstaviteli, a to ještě za života zůstavitele, a v souladu s § 1586 ObčZ se dědici opět staly osoby, které se dědictví zřekly, nabývají tyto osoby opět také práva na pojistné plnění, neboť zůstavitel si byl ještě za svého života vědom skutečnosti, že se opětovně staly dědici, a neprojevil přitom žádnou vůli, aby jim nárok na pojistné plnění nevznikl.

Tento závěr lze podpořit také rozhodnutím Nejvyššího soudu, který posuzoval situaci, zda má na pojistné plnění z pojištění pro případ smrti nárok stát, který nabyl pozů­stalost jako odúmrť. Mj. zde vyjádřil právní názor, že nárok na pojistné plnění náleží rovněž osobám, které dědictví odmítly. Rozhodnutí, že státu v těchto případech pojistné plnění nenáleží, odůvodnil také tím, že „v případě interpretace, která by umožňovala shledat oprávněnou osobou i stát z titulu odúmrti, nastávaly situace, kdy by pojišťovně vznikla dvojí povinnost k plnění, a to nejen osobě (dědici pojištěného), která by např. odmítla dědictví, ale i státu v postavení dědice“.[11] Soudní rozhodnutí bylo vydáno ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., (starý) občanský zákoník. Soud nicméně již v tomto rozhodnutí výslovně zmiňuje, že občanský zákoník přináší odchylné pojetí státu při odúmrti než v rozsudku řešená právní úprava, a i k této nové úpravě poté dodává, že „z pojetí státu při odúmrti však nelze automaticky dovozovat i jeho postavení v případě práva na plnění z pojistného vztahu“. Autor s tímto názorem Nejvyššího soudu souhlasí a má za to, že závěry v tomto rozhodnutí obsažené se uplatní i na právní úpravu nynějšího občanského zákoníku.

Ve vztahu ke vzdání se dědictví zastává stejný názor jako autor také Šimek, dle něhož: „Sporné by mohlo být, kdyby se povolaný dědic vzdal dědictví. I v tomto případě však nelze vzdání se dědictví spojovat se vzdáním se nároku na pojistné plnění, neboť tyto nároky do pozůstalosti nepatří.“ [12]Ve vztahu k závěrům výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu[13] však Šimek uvádí, že soud pro svůj závěr nepředkládá dostatečné argumenty, a proto souhlasí s názorem odvolacího soudu, že státu v případě nabytí odúmrti náleží také pojistné plnění.[14] Šimek tak nepřímo vyslovuje názor, že v případě odmítnutí dědictví dědic odmítá také nárok na pojistné plnění, neboť z pohledu smluvního práva by při opačném výkladu byla pojišťovna nucena plnit nad rámec svého smluvního závazku. Existovaly by zde totiž dva subjekty (stát a osoba, která dědictví odmítla) s tím, že by každému z nich náleželo z pojistné smlouvy pojistné plnění ve výši 100 % pojistné částky. Šimkův názor proto autor s ohledem na argumentaci obsaženou v tomto článku nepokládá za správný.

Ke stejným závěrům jako autor došli také Mikeš a Muzikář. Ti uvádějí: „pod označením ‚dědici pojištěného‘ je totiž třeba rozumět osoby spadající do okruhu dědiců ze zákona či ze závěti (putativní dědici) bez ohledu na to, zda by i jinak splňovaly podmínky pro dědění podle předpisů dědického práva“.[15]

Dědici z různých dědických titulů

Ustanovení § 2831 odst. 2 ObčZ hovoří o dědicích pojištěného. Nerozlišuje přitom mezi dědici z jednotlivých právních titulů. Pojistné plnění tak náleží všem dědicům nezávisle na dědickém titulu. S odkazem na § 1476 ObčZ lze také doplnit, že uvedené dědické tituly mohou působit vedle sebe. Je tak možné, aby podíl na pojistném plnění náležel zároveň dědicům ze zákona, ze závěti i z dědické smlouvy. Ke stejnému závěru dochází také Haas.[16] Uplatní se přitom právní domněnka, že jejich podíly jsou stejné.[17]

Důvod žádostí pojišťoven o sdělení jmen dědiců a obsah žádosti

Obecně platí, že je odpovědností osob s nárokem na pojistné plnění, zda svůj nárok uplatní, a pojišťovny obvykle nečiní aktivní kroky, kterými by tyto osoby k uplatnění nároku vyzývaly. V případě pojištění pro případ smrti se však jedná o výjimku z tohoto pravidla.

Přistoupením k samoregulačnímu standardu České asociace pojišťoven[18] (sdružení k organizaci a podpoře spolupráce pojišťoven) se pojišťovny zavázaly v těchto případech aktivně usilovat o zjištění totožnosti oprávněné osoby, a kontaktovat ji s výzvou k nahlášení pojistné události.[19] Důvodem bylo, že oprávněné osoby o těchto svých nárocích často nevěděly, a tedy tyto nároky zůstávaly neuplatněny.

Pojišťovna v okamžiku smrti pojištěného většinou nedisponuje žádnými informacemi o rodinných poměrech zemřelého. Lze proto očekávat, že ve svém dotazu bude notáře žádat o sdělení, zda po sobě zemřelý zanechal manžela, děti nebo rodiče a kdo jsou dědici po zemřelém k okamžiku jeho smrti, aby byla schopna určit, jakým osobám vzniklo právo na pojistné plnění dle § 2831 ObčZ.

Pokud byla pojistná smlouva uzavřena dle právní úpravy obsažené v zákoně č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, nebo zákoně č. 40/1964 Sb., (starý) občanský zákoník, pojišťovna se bude doptávat také na to, zda zůstavitel nezanechal osobu, která žila s pojištěným po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, neboť jak se uvádí již v úvodu tohoto článku, tyto zákony uváděly výčet oprávněných osob šířeji, než činí nynější občanský zákoník.

Nárok na pojistné plnění mají osoby uvedené v § 2831 ObčZ sestupně v pořadí manžel, děti, rodiče a dědici pojištěného. V rámci minimalizace sdělovaných údajů tak postačí, pokud po sobě např. zemřelý nezanechal manžela, ale děti ano, tak pojišťovně sdělit, že zemřelý nebyl v okamžiku smrti ženatý/provdaná, ale zanechal po sobě děti, a údaje těchto dětí tak, aby je mohla pojišťovna kontaktovat. Údaj o rodičích zůstavitele a dědicích poté již pojišťovna znát nikterak nepotřebuje a notář by je neměl sdělovat. Pouze v případech, kdy notář v průběhu své činnosti zjistil, že po sobě zemřelý nezanechal manžela, děti, ani rodiče, měl by oznámit, kterým osobám k okamžiku smrti zůstavitele svědčilo dědické právo.

Nelze také opomenout skutečnost, že právo pojišťovny žádat notáře o informace není obsaženo v žádném speciálním ustanovení zákona, ale řídí se obecnými ustanoveními o nahlížení do spisu. Dle právního názoru Podaného musí v těchto případech předmětné osoby vždy alespoň přiměřeně osvědčit, na čem zakládají svůj právní zájem na sdělení uvedených informací.[20] Jak k osvědčení uvádí Winterová, tak skutečnost je osvědčena, pokud se vzhledem k okolnostem jeví jako dostatečně pravděpodobná.[21] Pojišťovny by tak měly vždy v žádosti uvést, že žádost podávají z důvodu pojištění zůstavitele pro případ smrti, kdy je třeba identifikovat oprávněné osoby k přijetí pojistného plnění z pojistné události smrti zůstavitele dle § 2831 ObčZ.

Závěr

Určení, kdo je dědicem pro účely § 2831 ObčZ, se odlišuje od určení osoby dědice dle ustanovení občanského zákoníku pro řízení o pozůstalosti. V řízení o pozůstalosti může dědic se svým dědickým právem nakládat a touto dispozicí ho i zcela pozbýt. Toto jeho jednání má však právní účinky pouze v rámci řízení o pozůstalosti. Není-li to v tomto právním jednání výslovně uvedeno, nemá žádný vliv na nárok této osoby na pojistné plnění z pojištění pro případ smrti, neboť z tohoto jednání bez dalšího nelze dovodit úmysl této osoby disponovat také se svým podílem na pojistném plnění.

Na pojistné plnění tak mají nárok všechny osoby, které byly dědici v okamžiku smrti pojištěného, nezávisle na tom, zda následně své dědické právo odmítly, vzdaly se ho nebo ho zcizily.

Určit oprávněné osoby k přijetí pojistného plnění nicméně pojišťovny často samy nejsou schopny, když k tomu nedisponují potřebnými informacemi o pozůstalých, příp. dědicích po zůstaviteli. Aby se tyto osoby dozvěděly o svém právu na pojistné plnění, je proto v rámci zjišťování oprávněných osob nezbytná také součinnost notářů.

• Štítky:
• 2025