Zohlednění bezplatných plnění v dědickém právu a zásada reprezentace

[1] Příspěvek je dílčím publikačním výstupem výzkumné skupiny pro dějiny středoevropské právní vědy, jejíž zřízení bylo podpořeno v rámci vnitřního grantového systému PF UP v Olomouci (č. VGS2-2024-04). Cílem skupiny je přiblížit jak osobnosti a dílo tradiční právní vědy, tak jejich inspirativnost pro současnou aplikační praxi.

[2] Drachovský, O., Horák, O. Vypořádání nadstandardních aktivit (zákonných) dědiců (ke smyslu a výkladu § 1693 odst. 3 OZ).  Ad Notam, 2021, č. 3, s. 3–10.

[3] Jindřich, M. K právu na vypořádání dědice podle § 1693 odst. 3 ObčZ ještě jednou, aneb co s ním? Ad Notam, 2023, č. 4, s. 3–13.

[4] Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475–1720. Velký komentář. Praha: C. H. Beck, 2024 (v tisku).

[5] Je také symptomatické, že jde o první institut, který byl v tomto časopisu vybrán pro nově zavedenou rubriku „Komparace“. Srov. Klika, P. Právo na vypořádání aktivity dědiců: komparativní pohled do BGB a ABGB. Ad Notam, 2024, č. 1, s. 28–29.

[6] Jindřich, M., op. cit. sub 3, s. 3.

[7] Tamtéž, s. 13.

[8] Tamtéž, s. 4.

[9] Dnes převládá přesvědčení, že nedíl nemá specificky slovanský původ. Jen na okraj doplňme, že otázky spojené s nedílem byly opakovaně předmětem sporů mezi právními historiky (Kadlec, Rauscher, Vaněček) a obecnými historiky (Pekař, Graus, Nový). Nověji k tématu: Razim, J., Fiedlerová, N. Nedíl a přemyslovské Čechy. In: Historiografické a historické problémy středověku. Praha: Historický ústav, 2016, s. 91–97.

[10] Bonfante, P. Instituce římského práva. Přel. J. Vážný. 9. vydání. Brno: Čsl. akad. spol. Právník, 1932, s. 673.

[11] Tamtéž, s. 674; z českých autorů srov. Heyrovský, L. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4. opravené vydání. Praha: J. Otto, 1910, § 306: Collationes, s. 1110–1115.

[12] V literatuře k § 2057a BGB v 5. vydání Münchener Kommentar (2010) uváděl Ch. Ann 16 položek, k § 677 a 678, ABGB ve 3. vydání Klang Kommentar (2021) G. Christandl 28 položek.

[13] § 2057a Ausgleichungspflicht bei besonderen Leistungen eines Abkömmlings [Povinnost vyrovnání mimořádných plnění poskytnutých potomkem]

(1) Ein Abkömmling, der durch Mitarbeit im Haushalt, Beruf oder Geschäft des Erblassers während längerer Zeit, durch erhebliche Geldleistungen oder in anderer Weise in besonderem Maße dazu beigetragen hat, dass das Vermögen des Erblassers erhalten oder vermehrt wurde, kann bei der Auseinandersetzung eine Ausgleichung unter den Abkömmlingen verlangen, die mit ihm als gesetzliche Erben zur Erbfolge gelangen; § 2052 gilt entsprechend. Dies gilt auch für einen Abkömmling, der den Erblasser während längerer Zeit gepflegt hat. [Potomek, který se dlouhodobou prací či pomocí v domácnosti, profesi nebo podnikání zůstavitele, příp. významným peněžitým plněním nebo jiným způsobem, zvlášť zasloužil o zachování nebo zvětšení zůstavitelova majetku, může v rámci vypořádání pozůstalosti požadovat vyrovnání po ostatních potomcích, kteří spolu s ním dědí ze zákona; § 2052 se použije obdobně. To platí též pro potomka, který o zůstavitele delší dobu pečoval.]

(2) Eine Ausgleichung kann nicht verlangt werden, wenn für die Leistungen ein angemessenes Entgelt gewährt oder vereinbart worden ist oder soweit dem Abkömmling wegen seiner Leistungen ein Anspruch aus anderem Rechtsgrund zusteht. Der Ausgleichungspfl icht steht es nicht entgegen, wenn die Leistungen nach den §§ 1619, 1620 erbracht worden sind. [Vyrovnání nelze požadovat, byla-li za dané plnění poskytnuta nebo ujednána přiměřená odměna, nebo má-li potomek nárok na vyrovnání za jeho plnění z jiného právního důvodu. Právo na vyrovnání není vyloučeno tím, že plnění byla poskytnuta ve smyslu § 1619 a 1620.] 

(3) Die Ausgleichung ist so zu bemessen, wie es mit Rücksicht

auf die Dauer und den Umfang der Leistungen und auf den Wert des Nachlasses der Billigkeit entspricht.  [Výše vyrovnání se určí dle zásad spravedlnosti se zohledněním hodnoty pozůstalosti, jakož i rozsahu poskytnutých plnění a doby jejich trvání.] 

(4) Bei der Auseinandersetzung wird der Ausgleichungsbetrag dem Erbteil des ausgleichungsberechtigten Miterben hinzugerechnet. Sämtliche Ausgleichungsbeträge werden vom Wert des Nachlasses abgezogen, soweit dieser den Miterben zukommt, unter denen die Ausgleichung stattfindet. [Při vypořádávání pozůstalosti se částka vyrovnání připočte k dědickému podílu osoby, která má právo na vyrovnání. Částka všech vyrovnání se odečte od hodnoty pozůstalosti, pokud náleží spoludědicům, mezi nimiž se vyrovnání provádí.]

[14] Pflegevermächtnis [Opatrovatelský odkaz]

§ 677 (1) Einer dem Verstorbenen nahe stehenden Person, die diesen in den letzten drei Jahren vor seinem Tod mindestens sechs Monate in nicht bloß geringfügigem Ausmaß gepflegt hat, gebührt dafür ein gesetzliches Vermächtnis, soweit nicht eine Zuwendung gewährt oder ein Entgelt vereinbart wurde. [Zákonný odkaz náleží osobě blízké zůstaviteli, která o něj pečovala nikoli v nepatrném rozsahu alespoň po dobu šesti měsíců v posledních třech letech před jeho smrtí, pokud nebylo poskytnuto nějaké plnění nebo nebyla dohodnuta odměna.]

(2) Pflege ist jede Tätigkeit, die dazu dient, einer pflegebedürftigen Person soweit wie möglich die notwendige Betreuung und Hilfe zu sichern sowie die Möglichkeit zu verbessern, ein selbstbestimmtes, bedürfnisorientiertes Leben zu führen. [Péče je jakákoli činnost, která slouží k tomu, aby osobě, která potřebuje péči, byla v co největší míře poskytnuta potřebná péče a pomoc a aby se zlepšila její schopnost vést samostatný, na potřeby orientovaný život.]

(3) Nahe stehend sind Personen aus dem Kreis der gesetzlichen Erben des Verstorbenen, deren Ehegatte, eingetragener Partner oder Lebensgefährte und deren Kinder sowie der Lebensgefährte des Verstorbenen und dessen Kinder. [Blízkými osobami jsou osoby z okruhu zákonných dědiců zůstavitele, jejich manžel, registrovaný partner nebo druh a jejich děti, jakož i druh zůstavitele a jeho děti.]

§ 678 (1) Die Höhe des Vermächtnisses richtet sich nach Art, Dauer und Umfang der Leistungen. [Výše odkazu závisí na povaze, trvání a rozsahu péče.]

(2) Das Vermächtnis gebührt jedenfalls neben dem Pflichtteil, neben anderen Leistungen aus der Verlassenschaft nur dann nicht, wenn der Verstorbene das verfügt hat. Das Vermächtnis kann nur bei Vorliegen eines Enterbungsgrundes entzogen werden. [Odkaz náleží v každém případě vedle povinného dílu a jiných plnění z pozůstalosti, ledaže zůstavitel stanovil jinak. Odkaz může být odňat pouze v případě, že existuje důvod k vydědění.] Za revizi překladů děkuji dr. L. Ryšavému.

[15] Baldovini, L. Das Pflegevermächtnis. Wien: Manz, 2020, a Jetzinger, S. Das Pflegevermächtnis im Gefüge des Erb-, Schuld- und Sozialrechts. Eine interdisziplinäre Untersuchung. Wien: Verlag Österreich, 2022.

[16] Krausler, N. Die Schenkungsanrechnung. Analyse des österreichischen, deutschen und französischen Pflichtteilsrechts. Wien: Manz, 2019.

[17] Klika, op. cit. sub 5, s. 29.

[18] K právu reprezentace komplexně: Talanda, A. Problematika reprezentace v dědickém právu. Praha: C. H. Beck, 2021.

[19] Drachovský, O., Horák, O., op. cit. sub 2, s. 8.

[20] Jindřich, M., op. cit. sub 3, s. 6.

[21] Tamtéž, s. 7.

[22] § 1660 odst. 2: „Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým darováním.“

[23] § 1661 odst. 2: „Potomkovi, který vstupuje na místo svého předka, se započte na povinný díl i to, co takto dostali od zůstavitele jeho rodiče, na jejichž místo vstupuje.“

[24] Drachovský, O. Započtení na povinný díl podle § 1661 o. z. Ad Notam, 2022, č. 2, s. 15, podle něhož můžeme odst. 2 § 1661 OZ „vyložit v tom smyslu, že pokud rodiče potomka s právem na povinný díl obdrží započitatelné plnění do společného jmění manželů, měla by se započítat celá hodnota takového plnění, a tedy nikoli pouze (hypotetický) podíl zůstavitelova potomka, do jehož práva na povinný díl je vstupováno“.

[25] V § 75 vládního návrhu z roku 1937 se uvádělo: „Rodiči se rozumějí v tomto zákoně všichni příbuzní v řadě vzestupné a dětmi všichni příbuzní v řadě sestupné.“ V § 600 in fine téhož návrhu čteme: „… Vnukovi se započte na povinný díl i to, co takto dostali rodiče, na jejichž místo vstupuje.“ Kober, J. (ed.) Osnova československého občanského zákoníku. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2021, s. 104 a 246–247. Dostupné na: https://www.ilaw.cas.cz/casopisy-a-knihy/knihy-a-e-knihy/osnova-ceskoslovenskeho-obcanskeho-zakoniku.html.

[26] Kittel, D. § 1661. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023 (online), m. č. 1.

[27] Srov. Zásadné rozhodnutie č. 587: „Podľa stálej súdnej praxi treba započítať do povinného dielu dcéry ako nepominuteľnej dedičky celú majetkovú hodnotu, ktorú daroval rodič dcére a jej manželovi, t. j. svojmu zaťovi, vzhľadom na úzky rodinný sväzok.“ Fajnor, V., Záturecký, A. (eds.) Nástin súkromného práva platného na Slovensku a Podkarpatskej Rusi so zreteľom aj na banské právo a na právne predpisy o pozemkovej reforme (s príslušnými časťami návrhu čsl. všeobecného zákoníka občianskeho, zhotoveného superrevíznou komisiou). 2. prepracované, judikatúrou siahajúcou do r. 1935 doplnené vydanie. Bratislava: Právnická jednota na Slovensku a Podkarpatskej Rusi, 1935, s. 515.

[28] Šešina, M. § 1661. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Sv. IV. (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 416.

[29] Svoboda, J. § 1661. In: Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 438, m. č. 15–16.

doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

Úvodem

Předkládaný diskusní příspěvek reaguje na článek M. Jindřicha o sporné úpravě práva na vypořádání (§ 1693 odst. 3 OZ), týká se však také problematiky reprezentace při započtení na povinný díl a na dědický podíl (§ 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 2 OZ), která s právem na vypořádání úzce souvisí.[1]

Časopisecké příspěvky o právu na vypořádání (resp. o mimořádném zvýšení dědického podílu) publikované v Ad Notam, jak text z roku 2021 (Drachovský-Horák[2]), tak reakce z roku 2023 (Jindřich[3]), vznikaly v souvislosti s přípravou nového komentáře k dědickému právu nakladatelství C. H. Beck.[4] Doufám, že pár komparativních a výkladových postřehů může diskusi obohatit[5] a snad i částečně přispět k rehabilitaci institutu, který si zatím mnoho příznivců pravděpodobně nezískal.

Článek M. Jindřicha se vyznačuje logickou stavbou a jasným směřováním, které se důsledně promítá do všech jím sledovaných otázek. Autorův názor je zřetelně vyjádřen jak v úvodu („jde o institut netradiční, zcela nový, historicky neprověřený, i z pohledu jiných právních řádů zcela výjimečný, importovaný z německého práva“), tak podrobněji v závěru („jde o institut nový, judikaturou neprověřený a zcela výjimečný i v rámci jiných právních řádů, mající svou povahou velký potenciál působit spory, jehož kusá, pouze rámcová právní úprava, přináší mnoho otázek, přirozeně dosud nevyjasněných odbornou diskusí a neřešených judikaturou, což zvyšuje náročnost její aplikace“),[6] a končí konstatováním, že v našem právním prostředí jde o „cizorodý prvek, že negativa této právní úpravy značně převažují nad jejími pozitivy“ a že „při úvaze de lege ferenda lze doporučit její zrušení“.[7] De lege lata ho doporučuje vykládat „restriktivně, a působit tím k tomu, aby jeho uplatnění přicházelo v úvahu skutečně jen zcela výjimečně“.[8]

Ke komparativnímu rozměru práva na zaopatření i započtení na dědický podíl

Předně je důležité ještě jednou zvážit, zda jde u práva na vypořádání o nový, netradiční a historicky neprověřený institut. Je nepochybně „nový“ ve srovnání s OZ 1964, ale to je většina současného dědického práva. Z hlediska principu či účelu se však jedná o to nejstarší a nejtradičnější, co evropské dědické právo znalo – tedy zvýhodnění osob úzce provázaných se zůstavitelem, které mu pomáhají udržovat a zvětšovat majetek (v římském právu v podobě tzv. agnátského dědění, ve slovanském i germánském právu tzv. nedílu).[9]

Snad může být také zajímavé připomenout, že prapůvod kolace neboli započtení na dědický podíl (collatio bonorum) souvisí v římském právu právě s pnutím mezi agnátským („právním“) a kognátským („pokrevním“) příbuzenstvím – původně emancipovanému synovi, později dětem zůstavitele obecně, pokud chtěly dědit, prétor uložil, aby „vnesly do dědictví všechen svůj majetek na rozdělení mezi všechny dědice stejně jako dědictví“.[10] Jakmile začaly být k dědické posloupnosti po otci povolávány všechny děti, tedy nejen ty, co zůstávaly v rodině (sui heredes), ale i ty, co se osamostatnily (emancipati), bylo vnímáno jako „krajně nespravedlivé“, že emancipovaný mohl nabývat vlastní majetek, zatímco dítě, které zůstalo v rodině, nabývalo stále jen pro hlavu rodiny, čímž rozmnožovalo rodinný majetek. Až později se stalo účelem kolace „vyrovnati postavení povolaných potomků co do majetku, pocházejícího od zůstavitele: co kdo nabyl již předem, to se pokládá za anticipované dědictví“.[11]

Z hlediska účelu odpovídá římskoprávní collatio bonorum současnému právu na vypořádání více než započtení na dědický podíl, neboť také tehdy šlo o zvýšení dědického podílu dítěte, které přispělo značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku (zvolený způsob se samozřejmě liší). Jinak řečeno, započtení na dědický podíl je z hlediska evropského právního vývoje mladší institut než právo na vypořádání.

Rakouské dědické právo institut práva na vypořádání původně neupravovalo, nejprve byl zakotven ve švýcarském právu (1907) a s odstupem také v německém právu (1969). Ve srovnání s některými tradičními instituty to je skutečně nedávno, jak trefně uvádí M. Jindřich, ale současně to znamená, že je tento „benjamínek“ účinný déle než naše oba československé občanské zákoníky. Současně k němu existuje více literatury než ke kterémukoli dědickoprávnímu institutu občanských zákoníků z roku 1950 a 1964.[12]

Dále je dobré zdůraznit, že tento institut není „z pohledu jiných právních řádů zcela výjimečný“. Byl zakotven nejen ve švýcarském ZGB a německém BGB,[13] ale nedávno také v ABGB (při novelizaci rakouského dědického práva z roku 2015).[14] Aktuálně je tedy součástí dvou sousedních a současně nejvlivnějších právních řádů jak pro český právní vývoj obecně, tak pro dědické právo zvláště. Mluvit o „německém importu“ sice můžeme z perspektivy starého československého dědického práva, ale z perspektivy současného dědického práva se jedná o deklarovaný příklon ke středoevropské právní kultuře. Pokud zůstaneme u výše uvedeného příměru, byla by škoda v tomto případě nevyužít „návod k použití“, neboť zřejmě u žádného jiného institutu dědického práva se zohlednění zahraniční literatury a judikatury tolik nenabízí.

Dokonce už i k rakouské úpravě, která je účinná pouze několik let, připravili monografie L. Baldovini (2020, původně jako disertace z roku 2017) a S. Jetzinger (2022).[15] Samozřejmě i ke kolaci existuje rozsáhlá literatura, vyzdvihnout je možné zejména komparativní monografii (původně také doktorskou práci) N. Krauslera (2019).[16]

Snad můžeme s mírnou nadsázkou říci, že zakotvení tohoto institutu představuje nový trend evropského dědického práva, protože je upraven také v nizozemském občanském zákoníku, který se řadí k těm nejmodernějším v Evropě.[17]

K zásadě reprezentace u práva na vypořádání

Pokud jde o jednotlivé sporné otázky, nechci zacházet do detailů, protože M. Jindřich má téměř na všechny námi řešené problémy odlišný názor. Argumentační přístup se přitom v obecné rovině neliší, v obou článcích je využíván restriktivní a extenzivní výklad, jediným rozdílem je snaha o „objektivizaci“ názorů představených v našem článku rozsáhlou německou literaturou, která se však v řadě věcí přirozeně také rozchází. Cíl i výsledek argumentace v obou článcích je však odlišný, v našem textu jsme se snažili „rozestavěnou stavbu“ nebourat, ale dokončit ji v souladu s jejím smyslem a účelem.

V tomto příspěvku bych rád navázal alespoň na výklad o uplatnění zásady reprezentace v rámci práva na vypořádání, protože šlo spíše o moji část než O. Drachovského.[18] Podle § 1693 odst. 3 OZ má dědic právo na vypořádání, pokud „se staral o zůstavitele delší dobu nebo přispěl značnou měrou k udržení či zvětšení zůstavitelova majetku prací, peněžitou podporou nebo podobným způsobem, aniž byl za to odměňován“.

Náš výklad vycházel z toho, že „je nutné posuzovat zůstavitele i dědice v jejich sociálních vazbách (jako hospodařící jednotku)“.[19] Asi nebudeme pochybovat, že zajištění péče o zůstavitele nemusí být výlučně osobní, ale že ji dědic může svěřit také třetí osobě, ať již z důvodu svých časových možností (např. nepřítomnosti kvůli výkonu zaměstnání či dovolené), svých schopností (v případě různých služeb typu kadeřnictví či pedikúry) nebo zájmů zůstavitele (dovážka obědů, denní stacionář, lázně či návštěvy známých). V případě převažující péče třetí osobou, kterou zajistil dědic, by byla tato aktivita podřaditelná pod přispění „peněžitou podporou nebo jiným způsobem“). Kompenzace vynaložených prostředků je v rámci rodinných vztahů přirozenější než kompenzace vlastní aktivity.

Domnívám se však, že péči může dědic zajišťovat také za přispění svých rodinných příslušníků, aniž by je odměňoval. Uvedená teze o „hospodařící jednotce“ vychází jak ze standardního fungování rodiny, tak také z právní úpravy, která takové fungování reflektuje (v občanském zákoníku např. § 689 o zohledňování zájmů rodiny, § 690 o uspokojování potřeb rodiny, § 700 o rodinném závodu nebo § 886 o podílu dítěte na chodu domácnosti). Nemůžeme po notářích chtít, aby zjišťovali, kdo konkrétně v rámci chodu domácnosti jednoho z dědiců, který si k sobě vzal nemohoucího rodiče, připravoval snídani a kdo pomáhal s osobní hygienou, měl by se zhodnotit spíše výsledek. Právě proto mají notáři jako soudní komisaři v této otázce poměrně velkou míru uvážení.

Věřím, že se ve sledované otázce restriktivní výklad ne­uplatní, protože výlučná osobní péče dědice o zůstavitele je v současné době iluzorní, a i kdyby proveditelná byla, bylo by to často v rozporu se zájmy zůstavitele.

Právně závažnější však je otázka, zda při předemření rodiče, který se staral o zůstavitele, má potomek, který při zákonné dědické posloupnosti nabývá dědický podíl místo svého rodiče (§ 1635), také právo na vypořádání po ostatních dědicích – neboli, zda se i v této otázce uplatňuje zásada reprezentace (je myslím vhodnější mluvit o zásadě reprezentace než o principu reprezentace, ale to je vedlejší).

M. Jindřich právo na zaopatření srovnává se započtením na povinný díl a na dědický podíl (podle § 1658–1664 OZ), kde je reprezentace výslovně upravena (v § 1660 odst. 2 a § 1661 odst. 2 OZ), přičemž uvádí: „Jde-li však o právo dědice na vypořádání, obdobná úprava chybí a ani se o právu reprezentace v této souvislosti nezmiňuje důvodová zpráva.“[20] A dospívá k tomu, že právo reprezentace „nelze dovodit ani výkladem“.[21] Jeho argumentace spočívá v tom, že zvýšení dědického podílu se týká pouze zákonné dědické posloupnosti, kde je v první, třetí a šesté třídě dědiců (§ 1635 odst. 2, § 1637 odst. 2 a § 1640 odst. 2 OZ) reprezentace výslovně upravena, pokud v § 1693 odst. 3 OZ není výslovně upravena, neuplatní se (argument e contrario).

Také v tomto případě nevidím důvod k restriktivnímu přístupu. Pokud je smyslem nové úpravy ocenit (a snad i podpořit) rodinou solidaritu, proč by měli být znevýhodněni potomci dědice, který místo toho, aby je vzal na dovolenou, zaplatil zůstaviteli léčení v lázních, nebo si náročnou péčí o zůstavitele zhoršil zdravotní stav a zemřel ještě před zůstavitelem?

Dávám ke zvážení, zda by reprezentaci nebylo možné dovodit pomocí argumentu a fortiori – pokud se na povinný díl potomkovi (v zásadě „neomezitelné“ minimum) „započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel jeho předek“ (§ 1660 odst. 2 OZ), tím spíše by se mělo bezplatné plnění zohlednit u potomka, jehož předek vykonával nadstandardní aktivity pro zůstavitele, což předpokládá jejich úzké vztahy.

Pokud by se taková argumentace u výkladu nezdála přesvědčivá, mělo by se u práva na vypořádání (formou zvýšení dědického podílu) uplatnit alespoň dotváření práva prostřednictvím analogie se započtením na dědický podíl (§ 1662–1664 OZ). Obě úpravy „moderace dědických podílů“ se sice v konkrétních důsledcích částečně liší, ale jinak sledují stejný účel, kterým je vyrovnání pozice dědiců, zohledňující bezplatná plnění mezi zůstavitelem a dědici.

K zásadě reprezentace u započtení na povinný díl a na dědický podíl

Zásada reprezentace může sloužit nejen k extenzivnímu, ale také k restriktivnímu výkladu, což je možné doložit na pojmu „rodiče“ v rámci úpravy započtení. Zatímco v § 1660 odst. 2 se užívá pojem „předek“,[22] v § 1661 odst. 2 OZ „rodiče“.[23]

Při výkladu pojmu „rodiče“ je možné užít doslovný, restriktivní i extenzivní výklad, čímž můžeme dospět minimálně ke čtyřem řešením. U prvních dvou by byl zohledněn některý z nově upravených institutů v OZ (darování do SJM a osvojení zletilého) a kromě posledního řešení by byla vždy reflektována zásada reprezentace:

1) Výklad doslovný (argumentace zásadou reprezentace): zohledňovala by se bezplatná plnění rodičům, na jejichž místo potomek vstupuje při dědění po zůstaviteli (započtení darů po obou rodičích současně by však bylo výjimečné, muselo by totiž dojít k osvojení druhého z rodičů). Ve srovnání s § 1660 odst. 2 OZ by byl dosah ustanovení z hlediska okruhu obdarovaných užší (šlo by pouze o předky 1. stupně).

2) Výklad doslovný se zohledněním SJM (argumentace zásadou reprezentace): v zásadě by se zohledňovala bezplatná plnění rodičům, na jejichž místo potomek vstupuje při dědění po zůstaviteli, připouštělo by se však započíst také darování do SJM, což je nový institut manželského majetkového práva. Ve srovnání s § 1660 odst. 2 OZ by byl dosah ustanovení z hlediska okruhu obdarovaných jak užší (pouze předci 1. stupně), tak širší (i druhý rodič v případě darů do SJM). Toto řešení zastává O. Drachovský.[24]

3) Výklad restriktivní i extenzivní (argumentace zásadou reprezentace a inspiračními zdroji úpravy): v návaznosti na meziválečné osnovy a jejich prostřednictvím na ABGB by se sousloví „rodiče, na jejichž místo vstupuje“ vykládalo ve významu „předci“.[25] Ve srovnání s § 1660 odst. 2 OZ by byl dosah ustanovení z hlediska okruhu obdarovaných stejný. Toto řešení zastává D. Kittel.[26]

4) Výklad extenzivní či dotváření práva (argumentace účelem a autonomií vůle zůstavitele): zohledňovaly by se dary oběma rodičům bez dalšího, ať již je dostali od zůstavitele do SJM, spoluvlastnictví, nebo výlučného vlastnictví. Myšlenka reprezentace by zůstala upozaděna a sousloví „na jejichž místo vstupuje“ by mělo pouze upřesňující význam. Ve srovnání s § 1660 odst. 2 OZ by byl dosah ustanovení z hlediska okruhu obdarovaných jak užší (pouze předci 1. stupně), tak širší (oba rodiče). Započtení darů nejen potomkům, ale také jejich manželům, znalo např. maďarské právo, na části území Československa tedy v důsledku recepce platilo v letech 1918 až 1950.[27] Toto řešení, které už má spíše charakter dotváření práva, zastávají M. Šešina[28] a J. Svoboda.[29]

Vzhledem k příkladům účelového bezplatného plnění uvedeným v § 1661 odst. 1 OZ (nejen při založení manželského či obdobného soužití, ale třeba i v souvislosti se započetím podnikání) má započtení v případě obou rodičů ratio, protože darování nemá sloužit primárně jim samotným, ale jejich rodině vč. potomků, kterým se má následně započítat.

Z hlediska inspiračních zdrojů OZ je nejpříhodnější řešení D. Kittela, z hlediska platného dědického práva považuji za nejdůslednější řešení O. Drachovského, nejvhodnější pro praxi (mj. také v návaznosti na řešení zastávané v tomto příspěvku při výkladu § 1693 odst. 3 OZ) se mi však zdá být řešení M. Šešiny a J. Svobody, které lépe odpovídá účelu kolace při zohlednění odlišných situací podle § 1660 odst. 2 OZ (bezplatná plnění obecně) a § 1661 odst. 1 OZ (účelová bezplatná plnění).

Při srovnání s problematikou reprezentace v právu na vypořádání, řešené v předchozí podkapitole, je možné doplnit, že právě představený výklad M. Šešiny a J. Svobody ještě více dotváří právo, neboť směřuje proti výslovnému textu i zásadě reprezentace.

Závěr

Nepochybuji, přičemž tady se zřejmě se všemi ze zainteresovaných autorů shodneme, že si naše praxe dokáže s novými výzvami poradit, ať již půjde o právo na vypořádání, nebo o úpravu kolace, tím spíše, že v případě § 1693 odst. 3 OZ je možné čerpat z dlouholetých německých zkušeností. To samozřejmě neznamená, že by nebylo vhodné nějaké legislativní zpřesnění obou institutů zohledňujících bezplatná plnění v dědickém právu, zejm. úprava kolace, která se výrazně měnila až v průběhu rekodifikace, se citelně vzdálila nejen původnímu návrhu K. Eliáše, ale zejména svému tradičnímu účelu. Z hlediska východisek a cílů naší rekodifikace tak právo na vypořádání, přes všechny své nedostatky, odpovídá více než současná podoba kolace společnému středoevropskému hledání „dobrého uspořádání práv a povinností“.