Jak jsem šel na poštu

Určitě jste se už dostali do situace, kterou může vymyslet jenom život. Nedávno jsem při čekání na klienta, který měl dorazit na opakovaně smluvené jednání, otevřel stránky internetu, abych vyplnil dobu, než přijde. Dočetl jsem se, že v České republice se na čas zastavil život. Po letmém pročtení článku jsem se dozvěděl, ne že by se život opravdu zastavil, ale každý správný Čech se přestal zajímat o dění kolem sebe a soustředil se na to nejdůležitější, na mistrovství světa v ledním hokeji.

Přestalo být zajímavé, co se děje ve světě, kde je jaký konflikt, jaká je politická situace tam nebo onde, jak si stojí ekonomika, kdo koho urazil a jiné podružné události. Všechny zraky se upírají jen k tomu, jak si naši povedou. Patřím do generace, kdy získání medaile se bralo téměř jako samozřejmost. S nějakým kovem se tak nějak vždy počítalo. Patrně ze setrvačnosti tedy i já hokejové mistrovství stále sleduji. Umění jednotlivých týmů se za poslední dobu vyrovnává, a pokud má člověk vydržet celý zápas, musí mít opravdu silné nervy. Alespoň ho to ale připraví na nervově vypjaté situace v běžném životě.

Po dočtení článku na internetu jsem se podíval na hodinky a usoudil jsem, že je čas zavolat, kdepak se mi účastník zdržel. Po chvíli vyzvánění a mém nesmělém dotazu, kdy se setkáme, jsem dostal odpověď, že zapomněl, hraje se přece zápas v hokeji, jako bych to nevěděl. Co naplat. Jak vyplnit uvolněný termín? Nechtělo se mi začínat jinou práci a dostal jsem ztřeštěný nápad. Zajdu na poštu. Na stole nám v kanceláři ležela výzva, že nikdo nebyl kupodivu ve všední den v době úředních hodin zastižen, a tak si máme zásilku vyzvednout na dodací poště.

Tak jako je náročnější současný hokej, i pošta se snaží zejména v poslední době na zákazníka pošty klást čím dál větší nároky na pozornost a na fyzickou kondici. Za tím účelem bylo zrušeno mnoho zbytečných poboček. Přece nechcete mít poštu na každém kroku. Jen se pěkně proběhněte, ono vám to neuškodí. Beztak celý den sedíte na zadku. Mám s Českou poštou za sebou již několik přípravných utkání, kdy jsme se oťukávali, kdo jak vyzbrojil na nastávající sezonu. Mám pocit, že jsem v nich obstál. Vůbec mě nerozhodilo, když dopis určený mé osobě doručila do kanceláře mé kolegyně, která má sídlo ve stejné ulici, a také jsem byl pozorný, když mě chtěli nachytat a poštu určenou mé kolegyni vhodili do naší schránky. Notář jako notář. Však oni si to předají. A světe div se, předali. Zahřívací kolo jsem tedy zvládl, proč nepostoupit na další level. Řekl jsem si. Je hezky, projdu se a za chvíli jsem zpátky. Vydal jsem se tedy na poštu. Ve dveřích na mě ještě z kanceláře zavolali: „Máš razítko?“

„Na co razítko, mám přece doklady,“ odvětil jsem. No uvidíme, četl jsem výraz z jejich očí. Cesta probíhala hladce, pobočka měla otevřeno. Jenom už nebyla tři minuty pěšky od kanceláře, ale čtyři stanice tramvají a poté tři minuty pěšky. Po příchodu před budovu mě zarazila délka fronty táhnoucí se ven. U vstupu jsem jako znalec na vyvolávacím zařízení našel na první pokus správné tlačítko, po jehož stisknutí mi vyjelo magické číslíčko, které mě opravňovalo zařadit se na konec fronty. Stejně jako ostatní jsem začal fascinovaně zírat na vyvolávací tabuli s čísly. Když naskočilo další pořadové číslo a já se podíval na to mé, vzpomněl jsem si na konečnou scénu z filmu Beetlejuice, kdy tato postava čeká na sociální pracovnici. Bylo mi podobně. Kolem mě přítomní účastníci fronty střídavě hleděli na tabuli a střídavě hladili mobily, aby zjistili stav zrovna hraného utkání.

To byl jen začátek. Konečně jsem se propracoval k okénku, položil na pult užmoulaný zpocený lísteček s pořadovým číslem a výzvu k vyzvednutí zásilky. Po chvíli přehrabávání v zásilkách jsem z vítězoslavného úsměvu poštovní úřednice dovodil, že můj dopis byl úspěšně nalezen. Zápas mohl začít.

„Vy jste notář?“

„Ano jsem, tady mám občanský průkaz a průkaz notáře, pokud chcete.“

Teď to přišlo. Úřednice vyrazila do útoku. „Máte razítko?“

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na sarkastický úsměšek osazenstva v kanceláři, když jsem hrdě odmítl vzít si s sebou TO razítko. Přece to nevzdám, bez zásilky se vrátit nemůžu. Zkusil jsem přejít do protiútoku a být vtipný. „Může to být jakékoli razítko?“ nadhodil jsem.

„Ano, může.“

„Tak mi prosím prodejte tamtu sadu s dětskými razítky a můžete si i vybrat, jaké razítko tam potom dáme. Dokonce budete mít další kšeft.“

Kupodivu tento návrh nepadl na úrodnou půdu a už vůbec se nesetkal s úsměvem. Bylo horko a hrál se hokej. Z nepříjemné úřednice se stávala ještě nepříjemnější. Ani fronta za mnou nejevila sebemenší pochopení pro mé problémy a doufala, že brzy vypadnu. Snažil jsem se vysvětlit, že s razítkem nebo bez něj, stále jsem to já a nikdo jiný. Nahlodal jsem ji.

„Počkejte, dojdu se zeptat dozadu.“

Že by úspěch, odvrátil jsem blamáž? Než se úřednice vrátila, mohl jsem sledovat souběžně hraný zápas u vedlejšího okénka, kde se nějaký pán snažil zjistit, kdy bude jeho zásilka doručena, když ji dnes podá k přepravě. Prý na to pospíchá. Odpověď ho odzbrojila a svůj zápas prohrál. „Jo, vy to máte po Praze, to máte nejrychlejší, když si to tam dovezete sám.“ Na to opravdu není protihra.

Můj zápas ale ještě pokračuje. Už se vrátila má zlatá poštovní holubice, jak nazýval poštovní doručovatelky můj kolega, a vysvětlila mi plán.

„Protože nemáte razítko, nemůžeme vám jako notáři zásilku vydat. Můžeme vám ji ale vydat jako každé jiné osobě, kterou zmocníte k převzetí. Tady máte plnou moc. Vyplňte si ji a zároveň tady máte poučení, že jste povinen tuto zásilku předat adresátovi, a poučení o dalších povinnostech zmocněnce vůči adresátovi. To také podepište.“

Chvilku jsem přemýšlel, zda to myslí vážně. Pokud bych to uměl jako čert Lucius ze známé Drdovy pohádky, klidně bych se roztrhl. Ale takhle. Rezignoval jsem. Její logika neměla chybu. Když sám sebe zmocním, nemůže dojít k mýlce při doručení. To je každému smrtelníkovi jasné. Nebude to sice výhra v základní hrací době za tři body, ale jako výhra v prodloužení za dva se to může počítat. Vyplnil jsem svým krásným písmem zmocnění sám pro sebe, že mohu převzít obsílku určenou mně, a posunul jsem je po pultíku směrem k úřednici. Následně jsem pravou rukou s pocitem výhry přijal dopis a předal si ho do levé ruky, abych alespoň částečně splnil, že si ho mám předat. Jenom na to poučení sám sobě už jsem neměl sílu. To budou v kanceláři koukat, jaký jsem bojovník. Šel jsem na poštu bez razítka a slavil jsem triumfální úspěch. Takhle si musí připadat hokejisté, když získají medaili. Po návratu do kanceláře jsem s pohrdlivým úsměškem na stůl hodil získanou zásilku. „Výborně,“ řekli. „Když jsi byl pryč, byla tady pošťačka, a protože někdo špatně vyplnil adresáta (zas tam nenapsali notář), nemohla nám dopis jako zmocněncům nechat a bude prý na poště.“ Dělal jsem, že neslyším.

No nic. Už se těším, že příští rok tu bude další mistrovství světa, budu moci nasávat tu opojnou atmosféru bojů o titul, a mě možná nejdříve za rok zase někdo přemluví, abych šel na poštu. Budu ale během roku pilně trénovat a hned tak něco mě nepřekvapí.

Mgr. Erik Mrzena,

člen redakční rady Ad Notam, notář v Praze

Zpět