Rozhovor ke 30. výročí vydávání časopisu českého notářství Ad Notam

Vážený pane doktore Procházko, milý Svaťo, v letošním roce si připomínáme 30. výročí od zahájení vydávání notářského časopisu Ad Notam a Ty jsi jako první vedoucí redaktor byl u toho velice blízko. Můžeš nám tu dobu připomenout? Co bylo inspirací pro vydávání časopisu a jak vznikl jeho originální název Ad Notam?

Dobu si musím připomenout především já sám. Pokud mne paměť neklame, s impulsem za mnou přišel JUDr. Ondřej Holub, tehdejší vedoucí Právní komise NK ČR. S vydáváním časopisu neměl nikdo žádné zkušenosti a dost jsem se funkci vedoucího redaktora bránil, nebyl jsem členem žádného z prezidií ani komisí NK ČR a měl jsem obavy, že nebudu mít přístup k informacím. Nakonec jsem svolil. Z několika málo možností spolupráce s vydavatelstvími se nejvhodnější jevilo vydávání prostřednictvím nakladatelství C. H. Beck, jež vzniklo pod vedením prof. JUDr. Heleny Válkové nedlouho předtím. Byla při vydávání velmi nápomocna. Název mne napadl v inspiraci s rakouským notářským časopisem, označeným Notabene, kdy mi přišlo, že latinský jazyk k právnické profesi a k notářství patří. Nechtěl jsem v tomto směru navazovat na notářský časopis meziválečný, který se nazýval České právo, což mi nepřipadalo úplně nejvhodnější, a označení Notářský časopis zase moc obyčejné, jelikož jím v podtitulu samozřejmě je vždy. Název byl schválen prezidiem Notářské komory, byť se tak nestalo zcela jednomyslně.

Jak obsahově i graficky vypadala první čísla a jak často časopis vycházel?

Graficky vypadala první čísla podobně, jaké byly naše představy a bylo to v možnostech nakladatelství C. H. Beck. Vycházelo šest čísel za rok ve dvouměsíčních intervalech. V této souvislosti musím rovněž připomenout velkou úlohu redaktora JUDr. Jakuba Adama, tehdy, a myslím, že i v současnosti, advokáta, s nímž jsme tvořili tandem a bez jehož úsilí by vydávání časopisu bylo obtížně představitelné. Obsahově byla naší snahou náplň pokud možno co nejužitečnější pro notáře bez výplní, tedy aby v něm nebyly stránky, které čtenář přeskočí pro zřejmou nezajímavost, a samozřejmě zájmem vydavatelství bylo mít časopis kvalitní, který by obstál v konkurenci s ostatními vydávanými časopisy.

Bylo těžké získávat autory odborných článků pro nově vydávaný časopis?

Rozhodně bylo. Musím konstatovat, že se mi snad nikdy nenaplnila představa o fungování redakční rady, dle které na ní mělo docházet k rozdělení zamýšlených příspěvků, jejich přidělení jednotlivým členům redakční rady a následným konzultacím s autory. Tak tomu bohužel nebylo a jednotlivá čísla časopisu se téměř vždy obtížně dávala dohromady. Od vedoucí C. H. Beck prof. JUDr. Heleny Válkové jsme měli nabídku na zaplnění v případě nouze některým jiným příspěvkem, určeným pro ostatní z časopisů vydávaných tímto nakladatelstvím, nikdy jsem však této nabídky nevyužil. Mělo to však za následek, že málokdy vyšlo příslušné číslo tehdy, kdy dle dat na obálce vyjít mělo. Stávalo se, že jsme nedodrželi termín uzávěrky a přednost v tiskárně dostaly jiné časopisy, nechtěl jsem však spojovat jednotlivá čísla do dvojčísel prázdninových či vydávaných na konci roku, jak je to dnes běžné. Přišlo by mi to, že je to škoda.

Jak se s odstupem času díváš na Tebou započaté dílo? Uvažoval jsi o tom, jaký bude časopis za 30 let existence?

Představu o tom, jak bude vypadat po třiceti letech, jsem tedy skutečně neměl a pořád nadneseně považuji časopis trochu za svoje dítě.

S jakými pocity dnes bereš do ruky Ad Notam? Měl bys nějaké doporučení, co by mohlo časopis ještě více zatraktivnit?

Časopis beru do ruky se zájmem, co v něm bude užitečného a objevného, a jak jsem již zmínil výše, s pocitem, že jsem kdysi stál u jeho zrodu. Doporučení bych si nedovolil mít žádná, neb si myslím, že ani dnes není příliš mnoho autorů, kteří by psali s prvotní potřebou vhodnosti pro notářskou veřejnost. Jak jsem uvedl výše, jsem velmi rád, že časopis vychází v listinné podobě, což není již úplně běžné, kdy časopisů (a nejen jich – Sbírka zákonů, Sbírky rozhodnutí Ústavního a Nejvyšších soudů apod.) v této podobě bohužel ubývá.

Jsi respektovaným odborníkem v oblasti práva obchodních korporací, držitelem ocenění Právníka roku v oboru obchodní právo. Můžeš nám toto období připomenout?

K této otázce jen velmi krátce. Přece jen uplynulo mnoho let a ve chvíli, kdy jsem se stal držitelem tohoto ocenění, jsem neměl pocit úplné patřičnosti ve spojitosti se mnou. Poctou pro mne byla již samotná nominace mezi kandidáty. Když jsem stál na pódiu s ostatními oceněnými, bylo to pro mě velkou ctí a nedomníval jsem se, že jsem tam sám za sebe, ale naopak, že tam se mnou stojí všichni ostatní notáři. Bez falešné skromnosti si nemyslím, že zrovna moje osoba je ta, která by dosahovala velikosti těch, se kterými jsem tam stál. Za všechny bych zmínil zejména pana JUDr. Otakara Motejla.

Naše profesní cesty se těsně míjely, po mém odchodu ze Státního notářství v Benešově jsi právě tam nastoupil. Jak Tě doba působení ve společnosti kolegů Dr. Šešiny a Dr. Jindřicha ovlivnila? Mě tito pánové poznamenali na celý život!

V odpovědi na tuto otázku bych se ještě vrátil na počátek své notářské kariéry, kdy jsem po absolvování právnické fakulty toho příliš o notářství nevěděl a ani jsem neuvažoval se tímto směrem vydat. Měl jsem ambice stát se civilním soudcem. Jelikož soudní čekatelská místa v Jihomoravském kraji byla zcela zaplněna, podepsal jsem pracovní smlouvu na notářského čekatele a dojížděl jsem z Brna do Břeclavi s tím, že se situace má za několik měsíců změnit. Tam se mi dostalo na státním notářství, vedeném JUDr. Sváťou Helešicem, vlídného přijetí a do notářského stavu jsem se zcela ponořil. Po cca půl roce mi bylo ze strany kádrového oddělení Krajského soudu v Brně nabídnuto, že bych mohl přejít mezi soudní čekatele. V té době jsem ovšem již byl přesvědčen o tom, že notářství je tím pravým pro moji osobu a administrativní přeřazení bez změny pracovní smlouvy, tedy bez mého souhlasu, možné nebylo. Takže děkuji tehdejšímu kolektivu STN v Břeclavi za to, že jsem notářem. Poté jsem se přestěhoval za rodinou do Prahy, nebylo však úplně jednoduché získat místo notáře. V Praze pro mne místo nebylo a z nabízených možností ve Středočeském kraji jsem zvolil víceméně náhodně dle dopravní obslužnosti právě Státní notářství v Benešově, protože dojíždění v Prahy do Benešova mi nepřišlo až tak odlišné od dojíždění z Brna do Břeclavi. Měl jsem již sice absolvovány notářské zkoušky, složen slib, a vykonával tedy již funkci státního notáře, ale neuvědomoval jsem si v té chvíli, že mi ještě mnoho schází, abych mohl sám sebe považovat za notáře. Až zde jsem poznal kolegy JUDr. Mílu Jindřicha a JUDr. Martina Šešinu, kteří mají zásluhu na tom, že jsem se stal skutečným notářem. Sám sebe bych v oněch časech přirovnal k mladému řidiči s čerstvým řidičským průkazem, s malou praxí za volantem, ale s velkým sebevědomím. Teprve na Státním notářství v Benešově jsem si jejich zásluhou uvědomil, co mi ke kvalitnímu notáři ještě schází. Byť to nebylo asi se mnou vždy snadné a někdy docházelo v právních otázkách k častější výměně názorů, většinou ohledně institutů, které mladá generace zná pouze z vyprávění nebo z listin při projednávání pozůstalosti, jako bylo třeba osobní užívání nemovitostí. Jejich zásluhou se ze mne nestal postrach silnic, protože mne naučili, jak udržet vozidlo na silnici, tedy zejména že i výkon právní profese má určité limity, jejichž dodržování je nezbytné pro to, aby byl člověk hoden příslušnosti k notářskému stavu. Měl jsem tedy štěstí a moc Osudu děkuji.

Jak nahlížíš na vývoj notářství a jeho přizpůsobování digitální době?

Zcela upřímně, má-li notářství jako stav obstát i v budoucnu a nebýt pravěkou fosílií, předurčenou k zániku, vývoj se zastavit nedá. Ale považuji se za analogového a papírového notáře, jsem si určitě vědom svých limitů v tomto směru, kdy tak trochu pokulhávám za vývojem, byť se snažím dělat, co je v mých silách. Víc bych prosím, tuto otázku nerozebíral. Patřím již bohužel mezi ty nejstarší ještěry, vhodné na odpis.

Bedlivě sleduješ judikáty a pravidelně zpestřuješ jejich analýzou notářská školení. Kde na to bereš čas a čím se při výběru judikátů řídíš?

Čas si vždy najdu, baví mne to, je to však na úkor beletrie, kdy doma nashromážděné knihy již asi nepřečtu nikdy, ani v důchodu. Při výběru judikátů se řídím zejména jejich užitečností pro profesní život. Odebírám poměrně mnoho časopisů, ale sleduji i jiné zdroje. Na počátku vlastně byla snaha jít s vývojem právních názorů a nemít zrušená rozhodnutí v případech odvolání jen proto, že již bylo v podobné situaci na vyšších soudech rozhodnuto odlišně. Pokud jsem v pozůstalostních věcech chtěl rozhodnout jinak, musel jsem si být vědom jiných názorů a ve svých rozhodnutích se s nimi vyrovnat. Judikatura dříve neměla rozhodně takový význam, jaký má nyní, což je zřejmé z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, kde se již objevují citace nejen jednotlivých rozsudků či usnesení, ale i odkazy na důvodové zprávy jednotlivých zákonů, komentáře apod., dokonce i na články v právnických časopisech, bez ohledu na erudici a osobu autora, což je dle mého soudu již trochu za hranou. Dle mého soudu by vždy mělo jednotlivé rozhodnutí obstát věcně. Musím říct, že mě pořád sledování judikatury naplňuje, ale jak jsem již uvedl výše, listinná podoba zdrojů je čím dál tím vzácnější a vyhledání patřičných rozhodnutí zabere mnohem víc času, jelikož se člověk dostává někdy obtížně k informaci o samotné existenci příslušného rozhodnutí.

Vím, že se při zahraničních dovolených, zejména v exotických končinách světa, zajímáš o notářskou profesi v dané zemi. Můžeš nás seznámit s některými výjimečnými poznatky, které Tě zaujaly?

V tomto směru si myslím, že se doba již posunula a digitalizace způsobuje, že to, co bylo před pár lety zajímavé, již je aplikováno i u nás. Dokonce si myslím, že v některých aspektech jsme předvojem dalšího vývoje.

Při setkáních na školení notářů jsi často středem pozornosti díky svým kuriózním příběhům z praxe, které zřejmě na sebe přitahuješ. Mohu Tě poprosit, aby ses se čtenáři o některý z nich podělil?

Je pravda, že jsem asi magnet na neobvyklé situace. Jednu velmi zajímavou příhodu bych snad mohl sdělit a nepřál bych některému z kolegů, aby musel řešit něco podobného. Stalo se, že k předběžnému šetření v pozůstalostní věci přinesli účastníci vlastnoruční závěť, která ale byla vepsána ve velmi výpravném výtisku bible, vážícím cca 2 kg, a to tak, že i dodatky k této závěti byly na stránkách psány tam, kde bylo místo. Vzhledem k podobě této závěti a způsobu jejího vpisování se nedalo vyloučit, že dojde ke sporným skutečnostem, a účastníci nerozuměli tomu, že jim bibli, ve které je vepsána závěť, odeberu. Přeskočil bych až na konec pozůstalostního řízení, vše dopadlo dobře. Na moji prosbu se šikovné restaurátorce podařilo vypreparovat text závěti, a tedy oddělit podklad s textem závěti z knihy bez jejího poškození a nahradit jej barevnou fotokopií a účastníkům bibli vrátit téměř v podobě, v jaké ji přinesli, a do sbírky prohlášených závětí svého soudu jsem mohl uložit prvopis závěti samotné. Tedy nikoli jako součást výtisku bible.

V roce 1987 vyšla kniha s názvem Notářský pitaval od kolegy, bývalého státního notáře a později čestného prezidenta NK ČR, Dr. Jiřího Brázdy, ve které byly popsány zajímavé příběhy z praxe venkovského státního notáře. Nebyly by Tvé zážitky a zkušenosti zajímavé pro dnešní čtenáře? Studenti, absolventi práv i běžní čtenáři by měli příležitost poznat atraktivitu notářské profese. Uvažoval jsi někdy o sepsání knihy o notářství?

Zcela upřímně, neuvažoval. Nejsem nadán schopnostmi tohoto typu. Myslím, že v tomto směru jsou jiní povolaní. Já mohu přispět pouze některými nápady nebo příhodami.

Časopis Ad Notam vstupuje do dalšího desetiletí své existence a Ty jsi stál u kolébky jeho zrodu. Jaké jsou Tvé představy o jeho dalším osudu v dnešní digitální době, kterou pohání umělá inteligence?

Mám trochu obavy, když vidím, jak nejen z ekonomických důvodů ubývají časopisy v tištěné podobě, že umělá inteligence a ostatní projevy digitální doby způsobí, že se vše bude odehrávat ve virtuální realitě a tato podoba skončí. Ale to už se bude doufám odehrávat v době, kdy již nebudu notářem. Takže časopisu Ad Notam bych přál, aby vycházel v listinné podobě, třebaže jako jediný právnický časopis v republice, a naplňoval očekávání alespoň notářského stavu.

Děkuji, Svaťo, za čas i myšlenky, které jsi tomuto rozhovoru věnoval, a přeji Ti mnoho osobních i pracovních úspěchů.

JUDr. Martin Foukal, čestný prezident NK ČR, emeritní notář, člen redakční rady časopisu Ad Notam

 

JUDr. Svatopluk Procházka (*1958)

  • v roce 1986 absolvoval (nynější) Právnickou fakultu Masarykovy univerzity

  • postupně notářem pro soudní obvody Břeclav, Benešov a Praha-východ

  • v letech 1994–2003 vedoucí redaktor časopisu Ad Notam

  • dlouholetý člen prezidia Notářské komory v Praze a Legislativní komise Notářské komory České republiky

 

Zpět