JUDr. Miluše Peterková – rozhovor s jednou neobyčejnou paní notářkou

Paní doktorko, notářkou jste se stala v roce 1976, co Vás k této profesi přivedlo. Přeci jenom v té a i pozdější době, se jednalo o povolání, které zase tak moc populární nebylo.

K mé profesi mě přivedl v prvním ročníku PFUK profesor Kincl přednášející římské právo, byť mám za to, že slovo „notář“ ve svých přednáškách nikdy nepoužil. Skvělým způsobem však hovořil o institutech jako je testament, darovací smlouva, kupní smlouva, apod., že jsem zatoužila něco takového, v principu jednoduchého, avšak přesného, sepisovat. Zjistila jsem, že těmito instituty se v naší době zabývá notář a volba již byla jasná. Popularitu mého vysněného povolání jsem nezkoumala. Nikdy jsem netoužila stát se hvězdou jednacích síní ať již v pozici soudce, advokáta či prokurátora, lákala mě běžná každodenní v podstatě kancelářská práce pro lidi, kteří jsou většinou ve shodě a svěřují se notáři se svými rodinnými a majetkovými záměry. Pochopit, oč jim jde, jsem nepovažovala, a dosud nepovažuji za snadné, a o to více potěší, když je vytvořena listina, která splňuje to, co si klient přeje a zároveň je to v souladu se zákonem. Domnívám se dokonce, že určitá nenápadnost notářství vyvolávala u lidí důvěru.

Snad nebude nepatřičné, když se v souvislosti s mými profesními zážitky zmíním o mém prvním dni na Státním notářství v Šumperku. Na toto notářství jsem nastoupila jako notářská čekatelka dne 4.10.1975 plná naděje i obav jak budu přijata. Kolektiv notářství mě přijal přátelsky a se zvědavostí, neboť jsem byla první právnička v historii šumperského notariátu. Můj první školitel JUDr. Chmelař považoval za potřebné seznámit mě s významnými osobami šumperské justice, zejména s předsedou soudu a okresním prokurátorem. Oba tito mužové byli Františkové a dne 4.10. měli svátek. V důsledku toho mé představení vedoucím pracovníkům a jejich gratulantům proběhlo ve značně uvolněné atmosféře a započetí mé kariéry bylo dalším vhodným důvodem k oslavě. Tvrdí se, že alkohol je konzervačním prostředkem. Je-li tomu tak, zakonzervoval mě na notářství do dnešních dnů.

V roce 1987 jste nastoupila jako vedoucí státní notářka na Státní notářství pro Prahu 9, které bylo umístěno v bývalé ubytovně pro dělníky na Proseku. Vím, že Vám někteří jedinci tuto funkci záviděli. Že neměli co, to jsme na tomto notářství dávno věděli. Notářství opravdu nebylo v příliš dobrém stavu. Jaký byl Váš první dojem. Měla jste zaječí úmysly? Co rozhodlo o tom, že zůstanete?

Můj první dojem byl ten, že osazenstvo Státního notářství pro Prahu 9 se mě bojí, což bylo překvapivé s ohledem na to, že jsem měla pouhých 35 let věku, 50 kilo váhy a 160 cm výšky. Zaječí úmysly jsem však neměla, neboť nejsem zvyklá litovat svých rozhodnutí a spíše hledím dopředu. Věřila jsem, že mé podřízené přesvědčím, že nám jde o společnou věc, tedy o to, aby notářství „šlapalo“ a že jsem nepřišla jen proto, abych velela, ale zejména proto, abych pracovala na vyřizování věcí, kterých bylo opravdu hodně.

Postupem času si vše sedlo a mohla za to efektivní organizace práce i dobré vzájemné vztahy, které na devítce tradičně fungovaly a fungují. Jak na tuto dobu vzpomínáte? Promítla se nám do toho i sametová revoluce, restituce, nové agendy, a i označování některých notářů za „staré struktury“.

Myslím, že si vše sedlo dosti brzy a všem mým tehdy podřízeným jsem za to dosud vděčná. Práci jsem zorganizovala tak, že každý notář, včetně mě, měl stejný nápad a pracovní výsledky byly kontrolovány každý měsíc. Když se mi zdálo, že někdo v píli polevuje, poznamenala jsem, že já přeci mám přiděleno totéž množství práce a kromě toho povinnosti vedoucího a přeci zvládám co je třeba. To byl zřejmě argument, kterému bylo těžko odporovat. V tabulce výkonnosti pražských notářství jsme se brzy posunuli z posledního místa a poté do první poloviny a já jsem notáře, kteří se tak krásně pracovně „rozjeli“ musela krotit, abychom se nedostali na pozice přední. Městský soud se totiž zajímal vždy o ta notářství, která byla moc vepředu nebo moc vzadu a takový zájem nepřinášel nic pozitivního. Náš stmelený kolektiv v zásadě snadno čelil novým agendám a dalším změnám. Obecně mám za to, že notářská obec nebyla nikdy tak veliká, aby se o každém nevědělo, zda svůj post získal prací či „jinak“, takže problém „starých struktur“ nebyl nijak zvlášť životný.

Až do roku 1992 jsme po technické stránce používali vesměs mechanické psací stroje, výjimečně pak i psací stroje elektrické. Kopírky byly velikým luxusem. Od roku 1993 do současnosti pak došlo k velkým technickým změnám. Jaký je Váš názor na vývoj změn v této rovině. Co si myslíte o elektronizaci notářství. Co nám dává a naopak co nám může vzít?

Technický pokrok jsem vždy vítala a vítám. Jako největší notářský „krok pro lidstvo“ považuji celorepublikovou evidenci pořízení pro případ smrti. Jako pamětník starých dob jsem se vždy děsila toho, že podle zákona projednám dědictví po někom, kdo závěť učinil v jiném okrese a změnu adresy nenahlásil.

Vítám i elektronizaci notářství, je mi jasné, že pokud se elektronizuje mnoho oborů, notářství nesmí zůstat stranou tohoto procesu. Osmnáct let jsem byla členkou pražského prezidia a delegátkou sněmu. Když měly proběhnout volby pro další volebního období, a to pro období, ve kterém jsem měla docílit šedesáti let věku, rozhodla jsem se nekandidovat, neboť jsem byla, a jsem dosud, přesvědčená o tom, že směřování notářství, včetně technického, je pro budoucno a mají ho činit mladí lidé. Na nich je těžký úkol, aby se snažili o modernizaci pro zlepšení pozice klientů i notářů a nikoliv o modernizaci pro modernizaci. Věřím, že i elektronizace, kterou nám přinesla poslední novela našich předpisů, vybředne z dětských nemocí a přinese výhody, které možná nyní ještě nedoceňujeme.

Mé „staronotářské“ srdce má zatím určitý problém srovnat se s myšlenkou, že bych měla vytvořit notářský zápis či ověření podpisu s osobou, se kterou se osobně neshledám. Jako velikou devizu notářského stavu jsem vždy považovala poradenskou činnost při osobním jednání. Mnoho i nesnadných věcí jsem vyřešila uspokojivě při trpělivém jednání a nastiňování možných variant. Když jsem byla členkou prezidia, často jsem vyřizovala stížnosti na notáře a nabyla jsem přesvědčení, že k většině stížností by vůbec nedošlo, pokud by notář s klientem řádně komunikoval. Při zakládání společností s ručením omezeným např. často s klienty řeším otázku, zda připustit dědění či nepřipustit a shledávám, že zakladatelé často nevědí, kdo by byli jejich dědici a zda by se tito dědici hodili jako pokračovatelé v činnosti společnosti. Tímto vším chci říci, že se mi jeví, že při dálkovém zakládáním společnosti zakladatelé o „bonus“ poradenské činnosti notáře přicházejí. Na zhodnocení toho, co nám elektronizace dává, a naopak co nám může vzít, je zatím málo poznatků. Dát by nám mohla větší variabilitu naší činnosti a její zprůhlednění, u občanů by mohla vyvolat pocit, že se snažíme je co nejméně „úřednicky obtěžovat“. Pevně věřím, že nám nevezme ve společnosti dosti rozšířenou představu o notáři jako záruce serióznosti, stability a tradice.

Od roku 2014 nám nový občanský zákoník a s ním spojené předpisy přináší nejen jiné chápání občanského práva ale i řadu praktických problémů. Co byste, pokud byste měla tu moc, změnila či zrušila?

Mám pocit, že s novým občanským zákoníkem se notáři a jejich zaměstnanci vypořádali dobře a nedonesla se mi zpráva o nějakém fatálním selhání nějakého nového institutu, či o notáři, který snad o novém zákonu nikdy neslyšel.

Pokud by to bylo v mé moci, zrušila bych institut výhrady soupisu a vrátila bych se k tomu, aby dědici odpovídali za pasiva pozůstalosti do výše nabytého dědictví. Mnozí dědici považují za ostudu uplatnit výhradu soupisu, mají pocit, že by tím vyjádřili nedůvěru k zůstaviteli a jeho serióznímu hospodaření. Tím se však dostávají do situace, že věřitel může získat i jejich majetek, tj. po zůstavitelově smrti získá více, než v kolik mohl doufat za zůstavitelova života. Ráda bych změnila, a to zkrátila, lhůtu, ve které se může přihlásit dědic neznámý či neznámého pobytu. Pokud někdo o zůstavitele nedbal za jeho života, do půl roku od zůstavitelovy smrti těžko prozře a průtahy v řízení jsou zbytečné.

Často se hovoří o tom, že by dobrovolné rozvody manželů mohly probíhat na místo soudů před notáři. Jaký je Váš názor na tuto problematiku?

Dobrovolné rozvody před notářem by mohly mít světlé jádro, jistě by záleželo na zákonném i technickém provedení. Občas se setkávám s manžely, kteří jsou zjevně v nesouladu a prodávají něco se svého společného jmění manželů či si toto jmění zužuji. Tito se k notáři dostaví mnohdy „nakvašení“, ale když si s nimi notář sedne k jednomu stolu, věc v klidu probere, uklidní se a jsou schopni komunikace. Soudní prostředí evokující nadřazenost státu může „nakvašenost“ spíše posílit.

Měla byste nějaký nápad, jakou agendu by mohli notáři v budoucnu převzít.

Do budoucna bych se přimlouvala za vyprecizování dosavadních agend, a to z hlediska právního i technického. Kromě toho bych považovala za žádoucí posílení pozice veřejné listiny, a to notářského zápisu, ve vztahu k převodu nemovitostí. Jsem samozřejmě pamětníkem toho, jak notáři smlouvy sepisovali a poté automaticky registrovali. S tímto postupem byli účastníci velmi spokojeni, při jediném jednání si odnesli hotovou smlouvu. Řízení před katastrálním úřadem logicky považovali za nekomfortní a za zhoršení dosavadní praxe. Pokud by zákonem došlo k úpravě v tom směru, že smlouva sepsaná notářským zápisem by byla účinná podpisem a na katastrální úřad by se zasílala k zaevidování, občané by to jistě velmi uvítali. V tomto směru by se dala využít již probíhající elektronizace notářství.

Příští rok budete profesně končit. Pokud byste se teď vrátila na začátek Vaší kariery, měnila byste? Co byste notářům přála do budoucna ?

Myslím, že z našeho rozhovoru vyplynula má velká oddanost notářství a tedy i to, že rozhodně bych neměnila. Odhadnout touhy notářů směřující do jejich budoucna bych se neodvážila. Všem však přeji, aby jim vydržela tradiční pospolitost, slušnost a ochota ke vzájemné spolupráci.

Paní doktorko, moc děkuji za rozhovor.

 

JUDr. Věra Sáblíková, prezidentka Notářské komory pro hl. m. Prahu, členka redakční rady Ad Notam, notářka v Praze.

 

 

JUDr. Miluše Peterková (*1952)

  • Je absolventkou Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

  • Notářkou se stala v roce 1976.

  • Praxi započala na Státním notářství v Šumperku, později v ní pokračovala na Státním notářství pro Prahu 10. Od roku 1987 působila ve funkci vedoucí státní notářky na Státním notářství pro Prahu 9. Od roku 1993 je pak notářkou působící v obvodu Obvodního soud pro Prahu 9.

  • Po roce 1993 několik let působila jako členka prezidia a viceprezidentka Notářské komory pro hl.m. Prahu a byla dlouholetou delegátkou sněmu Notářské komory České republiky.

  • Oblíbeným heslem paní doktorky je: „Pracujte požadovaným způsobem.“

Zpět