Listina o vydědění vs. prohlášení o vydědění a jejich právní důsledky pro potomky vyděděného

Nový občanský zákoník přinesl významné změny na poli dědického práva. Beze změny nezůstal ani samotný institut vydědění. Občanský zákoník opět zavedl starořímskou zásadu exheredationes non sunt adiuvandae (vydědění se nemá podporovat) zmiňovanou v důvodové zprávě a upravil též některé důvody vydědění.[1] Nově je také možné vydědit tzv. v dobrém úmyslu (exhereditatio bona mente facta), tj. vydědění pro marnotratnost nebo zadlužení, s tím, že potomci vyděděného dostanou povinný díl. Lze též vydědit i dědicky nezpůsobilou osobu, která by sice nedědila ze zákona, ale v případě jejího vydědění budou mít potomci této osoby jiné postavení, tj. v souladu s § 1646 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nedědí, neprojevil-li zůstavitel jinou vůli. Nový občanský zákoník se též chová odlišně k potomkům vyděděné osoby.

Mgr. Ing. Lenka Holíková

Ať již byli za účinnosti starého občanského zákoníku, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „s. o. z.“), vyděděni dítě nebo jiný potomek zůstavitele z jakéhokoliv důvodu, skutečnost, zda důsledky vydědění se vztahovaly i na potomky této vyděděné osoby, záležela na tom, zda zůstavitel tyto důsledky na dané potomky výslovně vztáhl nebo nikoliv. Dle § 469a odst. 2 s. o. z. platilo, že pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2.[2] Nový občanský zákoník se v § 1646 odst. 3 od principu výslovného vztahování důsledků vydědění na potomky odklonil. Z jeho textace: Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického, je zřejmé, že již není nutné vztahovat důsledky vydědění na potomka vyděděného, který nedědí automaticky, pokud zůstavitel projeví jinou vůli (např. ho ustanoví za dědice nebo výslovně stanoví, aby se na něj důsledky vydědění nevztahovaly). Potomci vyděděného mají nicméně jiné postavení než za staré právní úpravy, a to v závislosti na skutečnosti, zda vyděděný zůstavitele přežije či nikoliv. Motivem této úpravy může být zabránění vyděděné osobě mít vliv na pozůstalost prostřednictvím svých dětí nebo jiných potomků, skutečnost, že zemřelý se již nemůže k důvodům vydědění vyjádřit a jeho potomci o nich nemusí vědět, případně též reflexe, že za činy zemřelého by již jeho potomci neměli nést odpovědnost.

Nad tím, zda by vůbec měli potomci nést odpovědnost za jednání svého předchůdce, zapochyboval i sám Ústavní soud, který v nálezu sp. zn. I. ÚS 295/10 uvedl: (...) V této souvislosti je nutno nad rámec uvedeného vyslovit pochybnosti nad kompatibilitou § 469a odst. 2 s. o. z. v jeho ustáleném výkladu s čl. 11 odst. 1 větou třetí Listiny („Dědění se zaručuje.“) a ústavní hodnotou autonomie a integrity rodiny a její ochrany (zejm. čl. 32 odst. 1 Listiny). Dle uvedeného § 469a odst. 2 s. o. z. platí, že pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 („Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.“). Citovaná konstrukce vychází z možnosti výslovným prohlášením pořizovatele vztáhnout účinky vydědění také na potomky (nikoliv pouze na děti) vyděděného potomka – bez ohledu na to, zda by pořizovatel mohl jednotlivé potomky vyděděného potomka samostatně platně vydědit. V tom je možno spatřovat výraznou (a bezdůvodnou) nerovnost mezi potenciálními dědici, pro jejichž vydědění zákon vyžaduje existenci důvodů stanovených v § 469a odst. 1 s. o. z., a potenciálními dědici (§ 473 odst. 2 s. o. z.), na něž je možno „vztáhnout“ důsledky vydědění, ačkoliv proti nim samým tyto zákonem stanovené důvody nesvědčí. (...) Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud vyjádřil pochybnosti nad možností vztáhnout důsledky vydědění na potomky vyděděného podle staré právní úpravy, lze předpokládat, že v nynější právní úpravě, která automaticky vztahuje důsledky vydědění na potomky vyděděné přeživ­ší osoby (není-li projevena jiná vůle zůstavitele), může být shora uvedenou optikou tím spíše spatřen rozpor s ústavním pořádkem.

Úkolem praxe bude nyní se vypořádat s listinami o vydědění sepsanými podle staré právní úpravy (tj. před platností i účinností o. z.), pokud zůstavitel nezanechal jiný dědický titul (závěť nebo dědickou smlouvu) a důsledky vydědění na potomky vyděděné osoby nevztáhl. Může jít např. o člověka, který vydědil svého jediného syna pro nezájem o jeho osobu, nicméně chtěl, aby veškerý jeho majetek zdědili jeho dva vnuci, tedy děti vyděděného. Za účinnosti s. o. z. stačilo zanechat pouze listinu o vydědění, nebylo tedy nutné (ačkoliv bylo vhodné) psát závěť ve prospěch vnuků v hypotetickém příkladu. Pokud by zůstavitel zemřel jako vdovec, vydědění jeho syna, který by ho přežil, by bylo pravé a platné, a vztáhly by se důsledky vydědění automaticky dle § 1646 odst. 3 o. z. na pozůstalé vnuky, nastala by situace, že by bylo nutné hledat dědice v ostatních dědických skupinách (pokud by nežili rodiče, nebyla žádná spolužijící osoba zemřelého, dědili by jeho sourozenci atd.). Tato situace by byla nelogická a v rozporu s vůlí zůstavitele.

Jedním z hlavních principů dědického práva je princip autonomie vůle zůstavitele (zásada je zakotvená zejména v § 1494 odst. 2[3] a v § 3070 až 3072 o. z.[4]). Dle § 1494 odst. 2 věty první o. z. je závěť třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. Podle § 1498 věty druhé o. z. platí, že co je stanoveno o závěti, platí obdobně i o dovětku. Přestože listina o vydědění (resp. prohlášení o vydědění dle nové právní úpravy) není zařazena mezi pořízení pro případ smrti ve smyslu § 1491 o. z., jedná se o právní jednání pro případ smrti, jež má (mimo jiné) fakticky důsledky negativní závěti (kterou nelze sepsat vůči potomkům zůstavitele). Z tohoto důvodu lze analogicky použít ustanovení platná pro závěť a obdobně i pro dovětek dle § 1494 odst. 2 o. z. i listinu (prohlášení) o vydědění.

Dalším pilířem dědického práva je princip, že vydědění se nemá podporovat (viz důvodová zpráva k § 1646 a 1647 a dále např. Talanda, A. Problematika reprezentace v dědickém právu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021).

V hypotetickém případu je tudíž nutné zkoumat listinu o vydědění tak, aby byla zjištěna pravá vůle zůstavitele, kterou bylo nejen vydědit syna, ale též vůle, aby dědili jeho vnuci. V souladu § 1646 odst. 3 větou první o. z. Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli, tudíž dle názoru autorky zůstavitel projevil jinou vůli – a to tím, že v listině o vydědění důsledky vydědění na potomky nevztáhl. Tím projevil vůli, aby potomci vyděděného byli jeho zákonnými dědici.

Této interpretaci vůle zůstavitele nebrání ani textace přechodného ustanovení § 3069 o. z. při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele. Dle § 1646 odst. 3 věty první totiž není nutné, aby zůstavitel svou vůli učinil výslovně (kdy na jiných místech o. z. v úpravě dědického práva zákon termín výslovně používá, viz např. § 1481,[5] § 1693 odst. 2,[6] § 1694 odst. 1 a 2[7]). Lze tudíž konstatovat, že tuto vůli může projevit zůstavitel i jinak, např. implicitně tím, že podle staré právní úpravy zůstavitel nevztáhl důvody vydědění na potomky vyděděného.

Argumentovat lze též principy dědického práva, a to v souladu s § 2 odst. 1 o. z., dle kterého každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

Pokud se vydědění nemá podporovat a zásada autonomie vůle je podstatně posílena oproti staré právní úpravě, lze konstatovat, že by vztažení důsledků vydědění na potomky v hypotetickém příkladu bylo též v rozporu s imperativem zakotveným v § 2 odst. 1 o. z.

Veškerá právní jednání zůstavitele se musí vykládat se zřetelem k jeho vůli v době jejich sepsání. Je tudíž možné, že i když bude mít listina o vydědění (dle staré právní úpravy) a prohlášení o vydědění (dle nového o. z.) úplně stejný text (např. Vyděďuji svou dceru Petru za vedení nezřízeného života), mohou být jejich důsledky jiné, a to v souladu s autonomií vůle v kontextu toho, čeho chtěl zůstavitel docílit v době sepsání daného právního jednání. Při psaní prohlášení o vydědění již zůstavitel vychází dle § 1646 odst. 3 o. z. ze skutečnosti, že potomci vyděděného nedědí, pokud neprojeví jinou vůli. U prohlášení o vydědění dle nové právní úpravy lze jako projevení jiné vůle zůstavitele přijmout zejména ustanovení dědice, odkazovníků nebo výslovné stanovení, že se důsledky vydědění na potomky vyděděného nevztahují.

U listiny o vydědění, která se sepisovala dle tehdy účinného s. o. z., je nicméně projevením vůle i pouhé nevztáhnutí důsledků vydědění na potomky. Touto listinou (v případě neexistence závěti a dědické smlouvy) založené dědice je nutné vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele. I přes zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělým svědčí práva) nelze po pořizovatelích listin o vydědění požadovat, aby svou poslední vůli upravovali. Tito už nemusí být plně svéprávní a též jakožto (většinou) laici nemohli očekávat takovou změnu právní úpravy, navíc za situace, kdy se nový občanský zákoník přiklonil k posílení zásady autonomie vůle zůstavitele a zásady, že vydědění se nemá podporovat.

Lze tudíž konstatovat, že nevztáhnutí důvodů vydědění podle § 469a s. o. z. lze považovat za projevení jiné vůle dle platného § 1646 odst. 3 o. z., dle kterého přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Dále lze též uzavřít, že je vhodné při sepisování prohlášení o vydědění vždy sepsat i závěť zůstavitele, a to ideálně též s ustanovením náhradních dědiců. Tento způsob je vhodný též v případě, že by se vydědění ukázalo jako neplatné.

• Štítky:
• 2021