Jak jsem si začal vážit slepic

Ještě v dobách působení na poli advokacie byl můj školitel ustanoven soudem ex offo jako opatrovník zemřelého v řízení o určení data smrti. Jakožto „okresní advokátní koncipient“ (rozuměno jediný advokátní koncipient v celém okrese) jsem byl opět poctěn substituční plnou mocí k účasti na řízení podivného obsahu, jehož se nikdo jiný účastnit nechce.

Jaké zájmy zemřelého mám vlastně opatrovat? Jeden bývalý soudce Nejvyššího soudu kdysi na přednášce prohlásil v té souvislosti, že zemřelý má zájem snad už jenom na tom, aby se za něho někdo modlil. Jakožto religiózně vlažného člověka mě prvně napadla jiná myšlenka – jediným zájmem zemřelého je, aby mu už konečně dali všichni pokoj. Dekadentně jsem si představil sebe samotného, jak odháním pozůstalé přicházející až ke hrobu cosi vyčítat. Při svém neškodném vzezření bych si na to musel vzít asi klacek… Poradil mi můj mnohem zkušenější kolega a tehdy už advokát v penzijním věku. Úkolem opatrovníka zemřelého je dohlédnout, aby datum smrti bylo stanoveno, aniž by tím zemřelý a jeho dědicové přišli zejména o nárok na důchod či hypotetické dědictví po nedávno zesnulém příbuzném. A tak jsem se chystal na zevrubný výslech svědků, abych zachránil dědicům zemřelého přinejmenším desetitisícové hodnoty.

K soudnímu jednání byli předvoláni jako svědkové dva sousedé našeho „klienta“, oba ve věku asi 75 let. Z výpovědí svědků sice přes mé dotěrné dotazy vůbec nevyplynulo, že by zůstavitel očekával důchod nebo nějakou důležitou zásilku, přesto ale výslech dobrosrdečných sousedů zapůsobil až kouzelným dojmem a – když už nic jiného – jasně prokazoval přátelské soužití obyvatel zapadlé vesnice, vypomáhajících si vzájemně v podzimu života. Na otázku, zda uplatňují nárok na svědečné, hlásili oba svědkové hrdě, že ne. Pán sdělil, že celý život pracoval na finančním úřadě, a tak ví, že stát moc peněz nemá, a proto svědečné nežádá. Paní se pak přidala s tím, že se k soudu svezla autem s předchozím svědkem a je jedině ráda, že ji taky jednou někdo vzal na výlet a někam se podívala, když je zrovna tak hezký říjen. Jak se o stěny opíralo unavené odpolední slunce, úplně k nám všem v jednací síni zavanula představa nostalgické vyhlídkové jízdy zlatými lesíky kopcovité Vysočiny a snad jsme se na sebe v té chvíli začali i usmívat.

A tak se závažnost mého soudního poslání pozvolna a s mírnou podzimní lhostejností vytratila. Nebylo důležité, jestli opatrovanec opustil náš svět ve čtvrtek nebo v neděli. Přesto ale pointa celého příběhu tkví právě v obsahu svědecké výpovědi penzionovaného finančního úředníka. Když totiž náš přidělený zemřelý pobýval za svého života občas pár dní u sestry, obstarával mu soused-svědek jeho drobné hospodářství. Zejména ovšem slepice. Proto měl vypozorováno, kolik předmětné slepice snesou denně vajec. No a když společně se sousedkou objevili nebohého zesnulého bezvládně ležícího v domku a zjistili, že už pro něho nemohou nic udělat, šel se postarat alespoň o tu pozůstalou drůbež. Protože našel v kurníku snesených devět vajec, usoudil z předchozí zkušenosti, že chovatel zemřel před třemi dny. Jelikož nebyla k dispozici žádná jiná konkrétnější informace, určil soud za shody všech zúčastněných stran den smrti našeho zemřelého opatrovance prozaicky – podle toho, kolik slepice snesly vajec.

Toho dne jsem si začal výrazně vážit slepic. Ačkoliv při své běžné činnosti na dvoře nepůsobí tito opeření tvorové se zobákem příliš vynalézavým a inteligentním dojmem, chovejte se k nim, prosím, s patřičným respektem. Kromě zásobování kuchyně budou třeba jednou rozhodovat o vašem životopisu.

JUDr. Filip Plašil, notář v Pardubicích, člen redakční rady Ad Notam

Zpět