Odmítnutí dědictví, zřeknutí se dědického práva a vzdání se dědictví jako staronové instituty dědického práva po rekodifikaci

Mgr. Martina Kondrová

 

V novém občanském zákoníku – zákoně č. 89/2012 Sb. (dále i jen „nový občanský zákoník“) nacházíme úpravu dědického práva v části třetí s názvem „Absolutní majetková práva“, ustanoveních § 1475 až 1720. Již z této skutečnosti lze dovodit, že nový občanský zákoník upravuje dědické právo obšírněji než občanský zákoník dřívější, tj. zákon č. 40/1964 Sb. (dále i jen „občanský zákoník“). S novým občanským zákoníkem vstupují do úpravy dědického práva některé nové i staro – nové instituty, které v něm doposud chyběly nebo se již v našem občanském právu vyskytovaly, zejména v době účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále i jen „obecný zákoník občanský“). Některé instituty, které byly obsaženy v občanském zákoníku, doznaly rekodifikací významných změn, jiné instituty byly změněny spíše kosmeticky. Obecně lze tvrdit, že dědické právo v novém občanském zákoníku nabízí širší možnosti projevů poslední vůle zůstavitele, tj. posiluje testovací právo zůstavitele, na druhé straně nabízí i dědici více možností nakládání s jeho dědickým právem, resp. s dědictvím. Tato skutečnost koresponduje s obecným trendem celého nového soukromého práva posílit autonomii vůle subjektů soukromého práva a účastníků právních vztahů. 

Tento článek si klade za cíl zmínit, charakterizovat a porovnat instituty odmítnutí dědictví, zřeknutí se dědického práva a vzdání se dědictví, tj. instituty, které na první pohled vykazují určité společné, ale i odlišující znaky.

 

I. Obecně ke všem třem institutům

Při bližším studiu právní úpravy výše zkoumaných institutů lze nalézt jejich společné i odlišující znaky. Odmítnutí dědictví, zřeknutí se dědického práva i vzdání se dědictví lze obecně vymezit jako projevy vůle dědice (jak dědice potenciálního, tak i dědice již „jistého“, který je způsobilý dědit, svědčí mu dědický titul a popř. který neodmítl dědictví). Podstatou všech tří institutů je tedy právní jednání, a to právní jednání ve formě konání, neboť všechny tři instituty předpokládají aktivitu ze strany příslušné osoby.

 

Další společný znak, a to znak na první pohled nejnápadnější, spočívá v právních následcích těchto projevů vůle. Dědici, jenž učinil jeden z výše uvedených právních jednání, totiž pozůstalost buď vůbec nenapadne nebo dědic nebude z již napadlé pozůstalosti nic dědit.

 

Naproti tomu nacházíme odlišující znaky výše uvedených institutů, které lze posuzovat z hledisek:

 

• doby, kdy lze daný projev vůle učinit (zda před úmrtím zůstavitele nebo po něm, zda v řízení o pozůstalosti nebo i mimo něj),

• skutečnosti, zda daný projev vůle je jednostranný  nebo dvou-, resp. vícestranný,

• skutečnosti, v jaké formě lze daný projev vůle učinit (zda ústně do soudního protokolu, písemně, formou veřejné listiny),

• existence či neexistence možnosti odvolat, popř. zrušit daný projev vůle,

• možnosti zplnomocnění k příslušnému projevu vůle,

• skutečnosti, zda lze či nelze daným projevem vůle přímo a výslovně určit osobu, která bude dědit místo dědice, resp. kterému napadne pozůstalost místo dědice, jenž učinil daný projev vůle.

 

II. Odmítnutí dědictví

Odmítnutí dědictví je institutem dědického práva, který byl upraven v občanském zákoníku a do nového občanského zákoníku byl převzat s určitými dílčími změnami. Zároveň jde o institut, který byl obsažen a znám již v obecném zákoníku občanském. Svou stávající úpravu nachází v § 1485 až 1489 nového občanského zákoníku. V občanském zákoníku bylo odmítnutí dědictví upraveno v § 463 až 468. Nová úprava je tudíž rozsahem téměř shodná, nicméně obsahově doznala určitých změn.

 

Charakteristika institutu

 

Odmítnutí dědictví je jednostranným právním jednáním, které lze učinit po smrti zůstavitele. Nový občanský zákoník oproti občanskému zákoníku stanoví výslovně, že k odmítnutí dědictví může dojít až po smrti zůstavitele.

 

Forma projevu vůle

 

V praxi dochází k odmítnutí dědictví většinou při jednání. Odmítnutí dědictví je tak zachyceno do soudního protokolu, a to poté, co pozůstalostní soud vyrozumí dědice o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví s poučením o následcích tohoto právního jednání. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále i jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“) však zavádí do řízení o pozůstalosti významnou novinku týkající se formy vyrozumění účastníka o dědickém právu. Nově předepisuje pro vyrozumění o dědickém právu a poučení o právu odmítnout dědictví formu usnesení, které se doručuje do vlastních rukou, popř. vyhlašuje při jednání. Jelikož v praxi dochází k odmítnutí dědictví ve většině případů při jednání v rámci řízení o pozůstalosti, uplatní se dle mého názoru spíše druhá varianta, tj. vyhlášení usnesení o vyrozumění o dědickém právu a o právu odmítnout dědictví při jednání. Záleží poté na účastnících, zda ihned do soudního protokolu prohlásí své stanovisko, tj. zda dědictví odmítají či neodmítají nebo zda si ponechají lhůtu pro odmítnutí dědictví stanovenou zákonem (viz níže). Během této lhůty mohou poté dědici dědictví výslovně vůči soudu odmítnout, přijmout, popř. se během lhůty nevyjádřit a dědictví tak neodmítnout.

 

Subjekty oprávněné odmítnout dědictví

 

Nový občanský zákoník zavedl taktéž určité omezení pro některé dědice v  právu odmítnout dědictví. Právo odmítnout dědictví svědčí tedy každému dědici, s výjimkou dědice smluvního, pokud dědická smlouva odmítnutí dědictví tímto dědicem vylučuje. Právě toto pravidlo je novinkou související s opětovným zakotvením dědické smlouvy jako nejsilnějšího dědického titulu do úpravy dědického práva.

 

Lhůta pro odmítnutí dědictví

 

Odmítnout dědictví lze ve lhůtě 1 měsíce ode dne, kdy byla daná osoba vyrozuměna o právu dědictví odmítnout a o následcích tohoto odmítnutí. Nový občanský zákoník dále stanoví další lhůtu 3 měsíců pro případy, kdy má dědic bydliště v zahraničí. Jde o novinku v zákonné úpravě, která v občanském zákoníku obsažena nebyla. Pobyt dědice v cizině byl však za účinnosti občanského zákoníku považován za vážný důvod pro podání žádosti o prodloužení jednoměsíční lhůty soudem, přičemž o toto prodloužení muselo být požádáno před uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví.

 

Možnost požádat soud o prodloužení lhůty k odmítnutí dědictví je zachována i v novém občanském zákoníku. Nabízí se tak otázka, zda lze požádat o prodloužení lhůty jednoměsíční, popř. i tříměsíční? Jazykovým výkladem ustanovení § 1487 odst. 1 NOZ se lze přiklonit k názoru, že lze požádat o prodloužení obou výše uvedených lhůt a tento výklad podpořit úvahou, že ustanovení týkající se dědického práva i práva dědictví odmítnout jako absolutních majetkových práv zaslouží spíše výklad tíhnoucí k větší míře ochrany těchto práv.

 

Právní následky odmítnutí dědictví

 

Právním důsledkem odmítnutí dědictví je skutečnost, že se na dědice hledí, jakoby dědictví nikdy nenabyl, tj. jako by mu pozůstalost nikdy nenapadla.

 

Na místo dědice, který odmítl dědictví, nastupují další osoby předpokládané zákonem (např. vnuk zůstavitele v případě, kdy syn zůstavitele jako zákonný dědic v první třídě odmítl dědictví; zákonní dědici v případě, kdy závětní dědic odmítl dědictví a jeho dědický podíl nepřirostl ostatním závětním dědicům dle § 1504 NOZ) nebo osoby určené zůstavitelem (náhradník závětního dědice ustanovený zůstavitelem závětí). Osud dědického podílu odmítnuvšího dědice tedy závisí na více skutečnostech, zejména na tom, zda odmítnuvší dědic byl závětním nebo zákonným dědicem, na textaci závěti ve vztahu k možnosti přírůstku uvolněného dědického podílu (viz § 1504 NOZ) či na dědické třídě, do níž odmítnuvší dědic spadal. V závislosti na konkrétních okolnostech případu se tedy uplatní pravidla o náhradnictví, uvolněném podílu závětního dědice a práva přírůstku a dále o právu reprezentace u některých tříd zákonných dědiců (potomci, sourozenci, děti prarodičů) a pravidel zákonné posloupnosti v dědických třídách. Z toho vyplývá, že dědic odmítající dědictví neovlivňuje přímo (výslovně) osud svého dědického podílu, resp. že neodmítá ve prospěch určité osoby (na rozdíl od vzdání se dědictví, resp. i zřeknutí se dědického práva, viz dále). Odmítnutím dědictví lze ovlivnit osud dědického podílu pouze nepřímo a nevýslovně a v praxi se tak doposud často dělo (např. dědic odmítající dědictví za tím účelem, aby jej nabyl jeho potomek nebo potomci).

 

 Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu

 

Novinku zakotvenou v novém občanském zákoníku představuje právo odmítnout dědictví s výhradou povinného dílu. Povinný díl svědčí nepominutelným dědicům, tj. dětem zůstavitele, popř. jejich potomkům, kterým se musí z pozůstalosti dostat vždy určitá zákonem určená část, a to v podobě dědického podílu, odkazu (oboje nezatíženého omezeními), anebo v podobě pohledávky nepominutelného dědice vůči závětním dědicům na výplatu určité finanční částky.

 

Odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu tak nastolí situaci, kdy odmítnuvší dědic nebude z pozůstalosti nabývat dědický podíl, který mu svědčí, nýbrž povinný díl. V souvislosti s odmítnutím dědictví s výhradou povinného dílu byly dále předneseny různé názory na další osud dědického podílu tohoto dědice. Budou jej nabývat jiné osoby, z důvodu, že dědic odmítl dědictví (jeho potomci) nebo v tomto případě takový účinek nenastane a následkem odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu bude pouze nabytí povinného dílu dědicem, jenž odmítl dědictví s touto výhradou? Odpověď na tuto otázku se v odborné veřejnosti různí.

 

Přechod práva odmítnout dědictví na dědice

 

Nový občanský zákoník dále výslovně upravuje situaci, kdy dědic zemře před uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví, když stanoví, že právo odmítnout dědictví v tomto případě přechází na jeho dědice. Toto řešení se za účinnosti občanského zákoníku dovozovalo na základě judikatury – např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 02. 1978, sp. zn. 4 Cz 4/78. Z této teze vyplývá povinnost soudu poučit právní nástupce zemřelého dědice o právu odmítnutí dědictví (jak zmiňuje Nejvyšší soud České republiky ve výše uvedeném rozsudku). Stejně se tedy bude postupovat i za účinnosti nového občanského zákoníku. 

 

Možnost odvolání projevu vůle, zplnomocnění k odmítnutí dědictví

 

Odmítnutí dědictví je právním jednáním, které nelze odvolat, což nový občanský zákoník výslovně stanoví.

 

Nový občanský zákoník dále určuje, že odmítnutí dědictví na základě plné moci je možné, pokud plná moc k tomuto právnímu jednání zmocněnce výslovně opravňuje. Domnívám se, že soudní komisař by v tomto případě mohl jako další náležitost takové plné moci vyžadovat ověření podpisu zmocnitele na plné moci, neboť odmítnutí dědictví vede k významným a nevratným právním důsledkům. V těchto otázkách se nový občanský zákoník neliší od úpravy občanského zákoníku.

 

Vyrozumění neznámého dědice/dědice neznámého pobytu

 

Je-li dědic neznámý nebo neznámého pobytu, uplatní se dle nového občanského zákoníku postup, který upravoval též občanský zákoník, tj. vyrozumění tohoto dědice o dědickém právu a o právu dědictví odmítnout vyhláškou s výzvou, aby o sobě dal dědic vědět ve stanovené lhůtě. Zatímco občanský zákoník řadil toto ustanovení do pasáže týkající se odmítnutí dědictví, nový občanský zákoník jej řadí do pasáže s názvem „nabytí dědictví“. Nutno připomenout, že dle zákona o zvláštních řízeních soudních musí lhůta ve výše uvedené vyhlášce činit minimálně šest měsíců.  

 

Závěrem pojednání o odmítnutí dědictví lze tedy shrnout, že:

 

• odmítnutí dědictví je jednostranným právním jednáním, které lze učinit vůči soudu v rámci pozůstalostního řízení, a to po smrti zůstavitele,

• jde o právní jednání neodvolatelné,

• jde o právní jednání, jež může za dědice učinit jeho zmocněnec dle písemné plné moci s ověřeným podpisem zmocnitele,

• dědic odmítnuvší dědictví jím výslovně neurčuje, kdo vstoupí do jeho dědického podílu, odmítnutí dědictví nelze učinit ve prospěch určité osoby,

• významnými změnami oproti úpravě dle občanského zákoníku je zavedení možnosti odmítnout s výhradou povinného dílu a zavedení lhůty tří měsíců pro dědice s bydlištěm v zahraničí.

 

III. Zřeknutí se dědického práva

Zřeknutí se dědického práva lze označit jako „staro-nový“ institut, který v našem dědickém právu v rámci nového občanského zákoníku opětovně zaujímá své místo. Obecný zákoník občanský tento institut obsahoval taktéž a rovněž i občanský zákoník z roku 1950 tento institut zachoval. Až občanský zákoník opustil možnost dědice zříci se dědického práva a jako jedinou možnost pro projev vůle dědice směřující k „nepřijetí“, resp. „nenabývání“ dědictví nabízel možnost odmítnutí dědictví po smrti zůstavitele.

 

Důvodem opětovného zařazení zřeknutí se dědického práva do úpravy dědického práva je právě fakt, že tento institut dává dědici možnost naložit se svým dědickým právem po zůstaviteli ještě před úmrtím zůstavitele. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku říká: „Není však důvod nadále vylučovat možnost presumptivního dědice (čekatele dědického práva) vzdát se práva na dědictví již předem, jak to dnes – resp. od r. 1964 – činí platné právo. Uvedené právní zařízení totiž umožňuje zůstaviteli smluvně se s presumptivním dědicem vypořádat ohledně následných majetkových poměrů.“^[1]

 

Zřeknutí se dědického práva v obecném zákoníku občanském

 

Obecný zákoník občanský obsahoval institut zřeknutí se dědického práva v § 551, který zněl: „Kdo může platně nakládati se svým právem dědickým, může se ho také předem zříci smlouvou se zůstavitelem. K platnosti smlouvy o zřeknutí dědictví je potřebí formy notářského spisu nebo soudního spisu. Nebylo-li smluveno nic jiného, působí takové zřeknutí i proti potomkům.“ Obecný zákoník občanský tedy upravoval zřeknutí se dědictví jako institut, jehož důsledkem je skutečnost, že dědici pozůstalost vůbec nenapadne. Odborná veřejnost v období účinnosti obecného zákoníku občanského k tomuto dále uváděla: „Právní následky popsaného vzdání se nespočívají ve vzniku relativní nezpůsobilosti dědické, jak praví § 538, nýbrž spočívají v tom, že se překazí eventuelní delace (§ 538). Jde tedy o rušení delace.“^[2] 

Obecný zákoník občanský předepisoval pro zřeknutí se dědického práva smlouvu se zůstavitelem v určité formě – notářského zápisu (resp. spisu), nebo soudního protokolu sepsaného u jakéhokoli okresního soudu.

 

Obecný zákoník občanský dále stanovil, že zřeknutí se dědického práva působí i proti potomkům zřeknuvšího se dědice, umožňoval zřeknout se dědického práva ve prospěch jiné osoby s jejím souhlasem a dále umožňoval zřeknutí se dědického práva odvolat nebo smluvně zrušit.

 

Zřeknutí se dědického práva v novém občanském zákoníku – forma

 

Nový občanský zákoník upravuje institut zřeknutí se dědictví v § 1484 a tato právní úprava je ve velké míře podobná právní úpravě obecného zákoníku občanského.

 

Nový občanský zákoník stanoví, že dědického práva se lze předem zříci smlouvou se zůstavitelem. Umožňuje tedy pouze smluvní formu zřeknutí se dědického práva, a to veřejnou listinou, tj. ve formě notářského zápisu o právním jednání dle § 62 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád; dále i jen „notářský řád“). Smluvními stranami budou zůstavitel a potenciální dědic zříkající se svého dědického práva.

 

Co se týče možnosti zastoupení při uzavření smlouvy o zřeknutí se dědického práva, zákon takovou možnost nevylučuje, neboť nestanoví (na rozdíl od závěti), že se toto právní jednání musí činit osobně. Nedomnívám se však, že by tato praxe byla doporučeníhodná, zejména s ohledem na důsledky zřeknutí se dědického práva v dědické posloupnosti.

 

Obsah smlouvy

 

Obsahem smlouvy o zřeknutí se dědického práva bude zpravidla zřeknutí se dědického práva po zůstaviteli k celku pozůstalosti nebo pouze práva na povinný díl. Dle § 1484 odst. 1 nového občanského zákoníku se lze zříci pouze práva na povinný díl, přičemž zřeknutím se práva na povinný díl se dědic nezříká práva z dědické posloupnosti. Naopak ale zřeknutí se dědického práva znamená i zřeknutí se práva na povinný díl.

 

Další náležitostí smlouvy může být ustanovení o tom, že zřeknutí se dědického práva nepůsobí proti potomkům dědice, neboť v případě, že o tomto smlouva mlčí, platí, že proti potomkům působí.

 

Možnost zrušení smlouvy

 

Smlouvu o zřeknutí se dědického práva lze zrušit za podmínky dodržení písemné formy. Pro zrušení smlouvy se tak nevyžaduje dodržení formy veřejné listiny, i když tento postup lze doporučit, a to i z důvodu závažnosti a právních důsledků zrušení smlouvy o zřeknutí se dědického práva.

 

 

Zřeknutí se dědictví a evidence

 

Smlouva o zřeknutí se dědického práva podléhá zápisu do Evidence listin o právním jednání zůstavitele učiněných pro případ smrti. Notář sepisující notářský zápis o takové smlouvě je dle § 35c notářského řádu povinen zapsat stanovené údaje o takové smlouvě bez zbytečného odkladu do výše uvedené evidence vedené v rámci Centrálního informačního systému Notářské komory České republiky. Tato evidence je neveřejná a dle § 3, odst. 1 Předpisu Notářské komory České republiky o Evidenci právních jednání pro případ smrti slouží mimo jiné pro potřebu řízení o pozůstalosti. Každý notář, vedoucí řízení o pozůstalosti, je ve smyslu § 140 zákona o zvláštních řízeních soudních povinen zjistit existenci případné smlouvy o zřeknutí se dědického práva. Tímto způsobem je tak zajištěno, že v daném řízení o pozůstalosti bude existence smlouvy o zřeknutí se dědického práva zjištěna nezávisle na vůli dědiců samotným soudním komisařem z úřední povinnosti. Zjištění existence právních jednání pro případ smrti spadá do fáze řízení před předběžným šetřením. V rámci předběžného šetření je dle mého názoru nutné od zúčastněných osob zjistit, zda nedošlo ke zrušení tohoto právního jednání, neboť může nastat situace, kdy k tomuto zrušení dojde listinou v písemné formě (nikoli ve formě veřejné listiny) a ze strany účastníků této smlouvy o zrušení zřeknutí se dědického práva nedojde k podání žádosti o příslušný zápis o zrušení této smlouvy do výše uvedené evidence.

 

Závěrem pojednání o zřeknutí se dědického práva lze tedy shrnout, že:

 

• zřeknutí se dědického práva je právním jednáním, které lze učinit pouze ve formě veřejné listiny,

• zřeknutí se dědictví lze učinit pouze před smrtí zůstavitele,

• jde o právní jednání zrušitelné, přičemž zrušit jej lze právním jednáním v písemné formě – není třeba dodržet formu veřejné listiny, avšak lze to doporučit,

• důsledkem zřeknutí se dědictví je vyloučení nápadu pozůstalosti tomuto dědici,

• zřeknutím se dědictví může zřeknuvší se dědic ovlivnit výslovně osud svého dědického podílu, a to v případě zřeknutí se dědického práva ve prospěch jiné osoby, za podmínky, že tato osoba bude dědit po zůstaviteli.

 

IV. Vzdání se dědictví

Vzdání se dědictví je novým institutem dědického práva, které do našeho právního řádu vnesla rekodifikace soukromého práva. Svou právní úpravu nalézá v § 1490 nového občanského zákoníku. Již z názvu tohoto institutu lze dovodit, že na rozdíl od zřeknutí se dědického práva jde v případě vzdání se dědictví o institut spočívající v projevu vůle příslušného již jistého dědice ve vztahu k určitému majetku zůstavitele (viz vymezení pojmu „dědictví“ v § 1475 odst. 3, věta druhá nového občanského zákoníku), tj. k dědictví, které dědici již napadlo. Toto tvrzení jde ruku v ruce s úvodní větou § 1490, která říká, že: „Dědic, který dědictví neodmítl, se jej může před soudem v řízení o dědictví vzdát ve prospěch druhého dědice“. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že právo vzdát se dědictví svědčí nikoli tzv. putativnímu dědici (tj. dědici, jemuž svědčí dědický titul, avšak dosud se nevyjádřil k odmítnutí dědictví, popř. neuplynula mu lhůta k odmítnutí dědictví), nýbrž dědictví se může vzdát dědic, který se buď již vyjádřil k tomu, že dědictví neodmítá, popř. mu uplynula lhůta k odmítnutí dědictví. Odkaz na obdobné užití ustanovení nového občanského zákoníku o zcizení dědictví vede k myšlence, že vzdání se dědictví vykazuje společné rysy právě s tímto institutem. Zcizení dědictví spočívá ve dvoustranném, popř. vícestranném projevu vůle dědice a nabyvatele dědictví ve formě veřejné listiny, na jehož základě nabývá nabyvatel dědictví a vše, co k němu přibude, kromě zákonem vymezených majetkových hodnot spíše osobního rázu. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku k  podobě institutů vzdání se dědictví a zcizení dědictví říká: „Proto se pro úplnost poukazuje na přiměřené použití ustanovení o zcizení dědictví, protože případ upravený v navrženém ustanovení je pouhou modalitou, která se liší jen v tom, že projevy vůle stran zachytí soudní protokol.“^[3]

 

Forma právního jednání

 

Vzdání se dědictví lze tedy charakterizovat jako speciální případ zcizení dědictví, který je možný jen mezi dědici a pro nějž je předepsána forma soudního protokolu. Stejně jako zcizení dědictví, je i vzdání se dědictví projevem svobodné vůle dědice volně nakládat se svým majetkem, tj. s dědictvím, které neodmítl. 

 

Podstatou vzdání se dědictví je tedy dvoustranný, popř. vícestranný projev vůle dědice, který dědictví neodmítl a druhého dědice, popř. dědiců, o tom, že se dědic vzdává dědictví ve prospěch tohoto druhého dědice, popř. druhých dědiců. Podmínkou platnosti vzdání se dědictví je tedy souhlas druhého dědice, bez něho se k projevu vůle dědice o vzdání se dědictví nepřihlíží.

 

Vzdát se dědictví lze v řízení o dědictví a předpokládá se, že tento projev vůle bude učiněn před soudem a zachycen soudním protokolem. Dle některých názorů odborné veřejnosti je však možné učinit toto právní jednání nikoli vůči soudu do protokolu, nýbrž jiným způsobem.^[4] Uvažovat lze v tomto případě dohodu dědiců sepsanou po smrti zůstavitele a předloženou soudu, který vede pozůstalostní řízení. Vzhledem k významu a důsledkům lze však doporučit spíše postup vzdání se dědictví v rámci jednání v pozůstalostním řízení do soudního protokolu, popř. postup vyslechnutí dědiců účastnících se výše uvedené dohody za účelem potvrzení jejich opravdové vůle ke vzdání se dědictví.

 

Možnost zastoupení při vzdání  se dědictví

 

Nový občanský zákoník (stejně jako u zřeknutí se dědického práva) nestanoví, že vzdát se dědictví lze pouze osobně. Vzdání se dědictví tudíž může být učiněno prostřednictvím zástupce na základě písemné plné moci, popř. i plné moci učiněné do soudního protokolu, která zmocněnce výslovně opravňuje ke vzdání se dědictví. Stejně jako v případě odmítnutí dědictví lze ze strany soudního komisaře uvažovat o aplikaci § 28 odst. 4 občanského soudního řádu a stanovit povinnost ověřeného podpisu na takové plné moci.

 

Dědictví se může vzdát dědic z posloupnosti dle pořízení pro případ smrti i ze zákonné posloupnosti. 

 

Příklad 1: Zůstavitel zemřel bez zanechání závěti jako vdovec a zanechal tři potomky. Tito potomci jsou mezi sebou dohodnuti o tom, že jeden z nich nebude nic nabývat z dědictví a majetek, který by měl jinak dědit, si mají rozdělit zbývající potomci rovným dílem. Dědic, který nechce nic nabývat, se tak vzdá dědictví ve prospěch druhého a třetího potomka tak, že tito si rozdělí dědický podíl dědice rovný dílem.

 

Příklad 2: Zůstavitel zemřel se zanecháním závěti, dle které mají dědit jeho dvě děti rovným dílem, přičemž stanovil, že tito potomci se nemohou dohodnout jinak. Dědici však jsou mezi sebou předběžně dohodnuti v tom smyslu, že dědictví bude nabývat jen jeden z nich. Závěť jim však nedovoluje vypořádat se jiným způsobem než tím, který je stanoven v závěti. Jeden z dědiců se tak vzdá dědictví ve prospěch druhého dědice a tímto způsobem docílí vypořádání, které měli spolu dohodnuté. Odbornou veřejností byly předneseny názory, že vzdání se dědictví může v některých případech (mimo jiné i ve výše uvedeném případě – příklad 2) sloužit jako vhodný způsob, jak obejít závěť, která neumožňuje dědicům jiné vypořádání než to, které je nastoleno zůstavitelem.^[5]

 

Právní důsledky vzdání se dědictví

 

Důsledkem vzdání se dědictví je skutečnost, že dědic, který tak učinil, nebude z dědictví nic nabývat. Právě tento cíl budou dědici při využití tohoto institutu sledovat. Dědictví se však lze vzdát jen zčásti a v tomto případě se výše uvedený důsledek vzdání se dědictví uplatní pouze ve vztahu k té části dědictví, jíž se dědic vzdal ve prospěch dědice jiného. Z odkazu na ustanovení o zcizení dědictví lze dovodit, že vzdání se práva dědictví nesmí zkrátit práva třetích osob, zejména věřitelů, kteří se mohou vůči tomuto jednání dědiců ohradit prostřednictvím institutu odpůrčí žaloby a relativní neúčinnosti. Toto ustanovení slouží k ochraně třetích osob proti jednání dědice, který by se vzdával dědictví za účelem poškození svých věřitelů.

 

S ohledem na výše uvedené a při bližším nahlédnutí do podstaty institutu vzdání se dědictví se nabízí otázka, jak se tento institut liší právě od dohody dědiců o vypořádání dědictví dle občanského zákoníku, resp. dohody o rozdělení pozůstalosti, popř. o určení dědických podílů dle nového občanského zákoníku, dle kterých některý z dědiců nenabude ničeho a nepožaduje ani vyplacení dědického podílu. I takové dohody naplní účel, jehož lze docílit pomocí vzdání se dědictví, tj. nenabývání dědictví určitým dědicem ve prospěch jiného. K výše uvedeným dohodám je však třeba souhlasu všech dědiců, což se jako podmínka u vzdání se dědictví neobjevuje – vzdání se dědictví je podmíněno souhlasem pouze dědice, v jehož prospěch je učiněno. 

 

Příklad 3: Zůstavitel nezanechal závěť a zemřel ženatý a měl dva potomky – syna a dceru. Potomci zůstavitele by požadovali vypořádání tak, že syn nechce ničeho nabývat a svůj dědický podíl chce přenechat sestře – dceři zůstavitele. Je však zřejmé, že pozůstalá manželka by s tímto vypořádáním majetku mezi dětmi nesouhlasila, např. z důvodu, že vždy dbala na rovné podělení dětí a tento způsob vypořádání se jí zdá nespravedlivý. Syn se proto vzdá dědictví ve prospěch dcery a ta tak bude nabývat i jeho dědický podíl. Jelikož vzdání se dědictví ze strany syna ve prospěch dcery je jednáním podmíněným souhlasem pouze dcery, je tak vyloučena možnost, že by případná dohoda o rozdělení pozůstalosti s tím, že syn nebude požadovat ničeho, byla nemožná z důvodu nesouhlasu pozůstalé manželky.

 

Vzdání se dědictví a účastenství v řízení o pozůstalosti

 

Další otázkou spojenou s institutem vzdání se dědictví je, zda dědic, jenž se svého dědictví vzdá, bude nadále účastníkem řízení o pozůstalosti. Při odmítnutí dědictví odmítnuvší dědic přestává být účastníkem, neboť právním následkem odmítnutí dědictví je skutečnost, že se na dědice hledí jako by dědictví nikdy nenabyl a na jeho místo nastupují další osoby stanovené zákonem, popř. zůstavitelem. Při zřeknutí se dědického práva je situace podobná – soud s dědicem jedná do té doby, než se dozví, že se zřekl dědického práva veřejnou listinou evidovanou v Evidenci pořízení pro případ smrti a právním následkem zřeknutí se dědického práva je skutečnost, že tomuto dědici vůbec nenapadá pozůstalost.

V případě vzdání se dědictví se odpověď na otázku účastenství nemusí na první pohled zdát tak jednoznačná. Domnívám se však, že účelem tohoto institutu je přenechat dědický podíl jiným dědicům a nadále již nezasahovat do dalšího průběhu řízení o pozůstalosti, zejména do způsobu rozdělení pozůstalosti mezi dědice prostřednictvím dohody dědiců atd. Dědic, který se vzdá svého dědictví ve prospěch druhého dědice a svobodně tak naloží se svým majetkem, tudíž končí svou účast v řízení s vědomím, že jeho podíl nabývá osoba, jež k tomuto jednání udělila souhlas a není zde již žádný důvod pro účast dědice v řízení a jeho ingerence do řízení. Tak ve výše uvedeném příkladu 3 bude po vzdání se dědictví ze strany syna ve prospěch dcery ukončena účast syna v řízení a další průběh řízení se bude dít za účasti pozůstalé manželky a dcery, které mezi sebou mohou uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti s tím, že dědický podíl syna náleží dceři, popř. se jinak vypořádat.[6]

 

Za účelem vyloučení situace, kdy se bude dědic chtít pomocí vzdání se dědictví zbavit povinnosti uložené zůstavitelem (např. odkazu, příkazu) a jde-li o povinnost, kterou může dědic splnit pouze osobně, stanoví zákon, že vzdáním se dědictví se dědic nezbavuje splnit takovou povinnost.

 

Pokud se vzdá dědictví nepominutelný dědic, stanoví zákon, že se tak vzdává i práva na povinný díl s účinností i pro své potomky.

 

Závěrem pojednání o vzdání se dědictví lze shrnout, že:

 

• vzdání se dědictví je dvou- a vícestranným právním jednáním, které lze učinit po smrti zůstavitele,

• vzdát dědictví se může dědic, který neodmítl dědictví,

• vzdát dědictví se lze zpravidla před soudem v řízení o pozůstalosti do soudního protokolu,

• vzdání se dědictví je podmíněno souhlasem osoby – druhého dědice, v jehož prospěch je činěno,

• dědic, který se vzdal dědictví tím ovlivní osud svého dědického podílu, neboť v projevu vůle o vzdání se dědictví vymezí osobu, která nabude jeho podíl.

 

V. Závěr

Nový občanský zákoník si obecně klade za cíl posílit nejen testovací vůli zůstavitele, nýbrž i dědicům nabízí nové možnosti, jak mohou svobodně naložit s tím, co jim náleží v souvislosti s úmrtím zůstavitele (dědické právo potenciálního dědice v subjektivním slova smyslu nebo dědictví dědici, který dědictví neodmítl). Za účinnosti občanského zákoníku existovala pouze možnost odmítnutí dědictví jako institutu vedoucího k tomu, že odmítnuvší dědic dědictví nenabude s tím, že tímto projevem vůle nebylo možné přímo a výslovně ovlivnit, kdo nabude dědický podíl tohoto dědice. Nová právní úprava dává dědicům nové možnosti v podobě zřeknutí se dědického práva a vzdání se dědictví. V současné době nelze odhadnout, s jakou četností doznají nově zavedené instituty zřeknutí se dědického práva a vzdání se dědictví svého uplatnění. Nicméně lze tvrdit, že každý z těchto institutů skýtá určité výhodné a praktické aspekty v rámci vypořádání majetku zůstavitele. Na notářích jako osobách sepisujících notářské zápisy o zřeknutí se dědického práva a jako soudních komisařích bude tak ležet další povinnost poskytnout účastníkům potřebná právní poučení a rady tak, aby majetkové otázky související s úmrtím zůstavitele a vypořádáním majetku doznaly co nepraktičtějšího a na daný případ nejvhodnějšího řešení, vše samozřejmě v rámci mezí poučovací povinnosti notáře jako soudního komisaře.

 

Z výše uvedených zkoumaných institutů skýtá dle mého mínění nejvíce otazníků vzdání se dědického práva, které je novinkou v našem právním řádu.

 

Již nyní lze předpovídat, že zkoumané instituty budou moci sloužit jako prostředek k obejití jiných ustanovení zákona, popř. k obejití určitých pořízení pro případ smrti (viz výše příklad 2). Posílení vůle zůstavitele jako jedna z hlavních linií dědického práva po rekodifikaci tak může zaznamenat určité potlačení ve prospěch vůle dědice. Vždy bude však záležet na konkrétních okolnostech případu, tudíž jakékoli hodnocení významu, vhodnosti a praktičnosti toho kterého institutu se může v tuto chvíli ukázat jako nepřesné a nepodložené. Jak si budou jednotlivé instituty, tj. odmítnutí dědictví, zřeknutí se dědického práva a vzdání se dědictví, stát v pomyslné tabulce četnosti ukáže až budoucí praxe.

• Štítky:
• 2014