Bude žít řádný život a nebude požívat omamné látky aneb K (ne)určitým vedlejším doložkám v závěti

Mgr. Kristián Fischer*

* Tento příspěvek vznikl v rámci plnění specifického vysokoškolského výzkumu (SVV) Univerzity Karlovy č. 260 622 „Technologický pokrok a společenské proměny jako výzvy pro zkoumání základních otázek práva“.

Po více než šedesátiletém období vulgarizace dědického práva[1] mohou zůstavitelé s účinností od 1. 1. 2014 opět zahrnovat do závěti (či do dovětku, který se v praxi ovšem vyskytuje jen zřídka) vedlejší doložky, a to zejména podmínky či příkazy.[2] Prostřednictvím příkazů či podmínek může zůstavitel usměrnit budoucí jednání dědice nebo odkazovníka a vést je k takovému jednání, jež je z jeho pohledu žádoucí. V pořízeních pro případ smrti se přitom lze mj. setkat s tím, že zůstavitel ustanovenému dědici, příp. odkazovníkovi, nařídí příkaz ve stylu, že „musí vést řádný život“ nebo že „nesmí požívat omamné látky“, nebo uvede, že někoho povolává za dědice či odkazovníka, „pod podmínkou, že bude vést řádný život“ či „pod podmínkou, že nebude užívat omamné látky“ apod.[3] Pro takovéto doložky je charakteristické, že:

a) směřují k určitému mravnímu a společensky zodpovědnému chování dědice či odkazovníka, ale

b) není prima vista již ze samotného jazykového znění rozpoznatelný jejich obsah.[4]

Na tento typ doložek, jež dále pro zjednodušení nazývám „sporné doložky“, se zaměřuji v tomto příspěvku, v němž objasňuji, jsou-li takovéto doložky vůbec přípustné a zda mohou vyvolat nějaké právní účinky.[5]

Toto téma pokládám za důležité a aktuální, neb pořizovatelé občas chtějí zahrnout do své závěti doložky takovéhoto stylu a nezamýšlejí, aby šlo jen o doporučující a právně nezávazná slova, a navíc se soudní komisaři občas v pozůstalostních řízeních setkávají se závěťmi, příp. dovětky, v nichž se takovéto formulace nacházejí.[6]

Připomenutí důležitosti výkladu zůstavitelovy vůle

Zdůrazňuji, že – neuvedu-li jinak – vycházím v příspěvku z předpokladu, že zůstavitel nezamýšlel, aby sporná doložka byla jen přáním bez právní závaznosti (tj. jakýmsi morálním apelem), a dále z předpokladu, že se v řízení o pozů­stalosti nepodařilo prokázat, jaký přesný význam zůstavitel sporné doložce přikládal. Tyto předpoklady sice jsou v praxi často naplněny, ale nemusí tomu tak být vždy. V konkrétním případě totiž soudní komisař samozřejmě může dojít k závěru, že zůstavitel zamýšlel danou formulaci jen jako právně nezávazné přání (a pak nemá smysl řešit její právní účinky, protože žádné pro svou nezávaznost nevyvolá), nebo se může podařit objasnit, co zůstavitel zamýšlel onou spornou doložkou (a pak je třeba vycházet z tohoto zůstavitelem přiřknutého významu a posoudit, zda např. není rozporný s dobrými mravy či veřejným pořádkem).

Obecně ke sporným doložkám

Příkazy či podmínky směřující k tomu, aby dědic nebo odkazovník vedl řádný život či aby nepožíval omamné látky, jsou problematické, protože leží mezi pomyslnými dvěma protipóly. Jeden z těchto pólů tvoří podmínky nebo příkazy sledující určité morální a společensky zodpovědné chování dědice či odkazovníka, u nichž je ze samotné textace zřejmé, že nejsou neurčité. Příkladem takovéto doložky je rozvazovací podmínka formulovaná stylem, že se někdo povolává k dědění „pod podmínkou, že na jeho majetek nebude vedena exekuce či výkon rozhodnutí“. U této skupiny příkazů není třeba řešit bazální otázku jejich srozumitelnosti či určitosti (leč nelze pochopitelně vyloučit, že takovéto příkazy nevyvolají právní účinky, poněvadž budou rozporné s veřejným pořádkem, povedou ke zřejmému obtěžování dědice ze zjevné zůstavitelovy svévole, event. budou z jiného důvodu vadné).

Na druhé straně spektra pak jsou neurčitě formulované doložky, jež se nepodaří objasnit ani obvyklými prostředky pro výklad zůstavitelovy vůle – jsou to vlastně doložky zcela neurčité.[7] Typickým příkladem takovéto doložky je formulace, že „dědici na sebe musí být hodní“ nebo že „mezi sebou musí mít dobré vztahy“.[8]

Sporné doložky leží mezi těmito dvěma póly, neboť jsou formulovány exaktněji a rigorózněji než doložky zcela neurčité, ale na druhou stranu nedosahují určitosti doložek z prvního pólu. Jako další příklady sporných doložek nad rámec těch uvedených v nadpise uvádím např. doložku, že dědic či odkazovník „nesmí krást“, „musí se vzorně starat o svoje děti“, „nesmí pít alkohol“, „musí si najít dobře placenou práci“, „musí žít mravný život“, „musí být čestný a poctivý“ atd.

Často bezúspěšný výklad sporných doložek

Jak jsem již zmínil, pokud se soudní komisař v řízení o pozůstalosti setká s příkazem, že „dědic musí vést řádný život“ či s jinou spornou doložkou, nemůže bez dalšího okamžitě učinit závěr o neurčitosti takového příkazu, poněvadž tomuto závěru musí předcházet pokus o objasnění zůstavitelovy vůle.[9] Prostředky standardně užívané pro výklad závěti, jako je výslech svědků allografní závěti, však častokrát do celého případu nové světlo nevnesou. Svědci závěti např. uvedou, že zůstavitel doložkou, že dědic musí vést řádný život, zamýšlel, že dědic „musí být poctivý“, a obvykle ani jiné instrumenty neumožní dostatečnou individualizaci zůstavitelovy vůle. Výklad sporných příkazů tedy častokrát vede jen k tautologii.

První vada sporných doložek: neurčitost

Osobně mám za to, že prvním problémem sporných doložek je jejich neurčitost. Uvažme třeba již zmíněný příkaz vést řádný život: vedení řádného života vnímá každý trochu jinak – zatímco např. pro křesťansky založené osoby řádně vedený život zahrnuje pravidelné náboženské úkony, pro jinou skupinu osob je naopak s vedením řádného života účast na náboženských úkonech zcela neslučitelná. Na mysli mi nadto vyvstává nejedna problematická otázka: vede řádný život ten, kdo je v insolvenci? Je správní trest za přestupek znakem neřádného života? Vede nevěrný dědic řádný život? atd. Stejně tak by každý jinak přistupoval k příkazu nepožívat omamné látky: někdo by jej chápal doslovně, tedy tak, že je vyloučena jakákoliv – byť sebemenší – konzumace látek, jež přivodí změněný stav vědomí, a někdo naopak podstatně benevolentněji.

Podle zákona je slovům použitým v závěti nebo dovětku třeba přikládat jejich obvyklý význam, neprokáže-li se, že jim zůstavitel přikládal svůj vlastní specifický význam.[10] U sporných doložek nelze podle mého mínění zjistit obvyklý význam použitých slov, protože ve společnosti zkrátka není úzus ohledně jejich významu (a do značné míry jde i o otázky filozofického a morálního rázu). Pokud bychom sporné doložky připustili, pak by vzhledem k absenci jejich obvyklého významu interpretace příkazu vést řádný život nebo nepožívat omamné látky vlastně závisela na tom, co ten který soudní komisař vnímá jako spadající do řádného vedení života nebo co vnímá jako zapovězené požívání omamných látek. Při takovéto interpretaci by tedy zůstavitelova vůle ustoupila do pozadí a v popředí by byla pouze vůle soudního komisaře, což by odporovalo pravidlům výkladu závěti.

Teoreticky by někdo mohl namítnout, že sice neexistuje obecně přijímaný názor ohledně řádného vedení života atd., ale že lze zobecnit, které jednání podle převažujícího mínění je s takovým způsobem vedení života slučitelné a které již nikoliv.[11] Takovýto argument by ale nebyl příhodný. Ad absurdum by se totiž dalo obdobně argumentovat, že kdyby zůstavitel v závěti nařídil dědici příkaz, aby určité třetí osobě „snesl modré z nebe“ či „ukázal cestu rájem“ nebo jiný podobný nonsens,[12] též by patrně šlo dovodit, jaké jednání bude podle převažujícího mínění považováno za snesení modrého z nebe či ukázání cesty rájem a jaké nikoliv.[13] Sporné doložky již podle mého mínění zkrátka překračují hranici, kdy je ještě možné hovořit o určitosti a kdy již nikoliv.

Někdo by mohl namítnout, že právní předpisy, včetně OZ, též operují s pojmy jako jednat poctivě nebo vést řádný život, a že když může soudce obecně posoudit, zda je určité jednání poctivé nebo zda někdo vede řádný život, lze obdobně zhodnocovat i jednání na základě sporné doložky. Ani tento argument by však nebyl namístě. Zde se totiž ukazuje rozdíl mezi ustanoveními právních předpisů a právními jednáními: právní předpisy mohou být formulovány relativně abstraktně (což je mnohdy žádoucí) a v takovém případě má soudce obvykle prostor pro diskreci. Pokud se naproti tomu u právního jednání nepodaří výkladovými prostředky zjistit obsah neurčité formulace, nelze tuto neurčitost překlenout volní úvahou soudce. Tato volní úvaha by vedla k nahrazování vůle právně jednající osoby, což je nepřípustné.[14]

Druhý problém: přílišné omezení svobody rozhodování dědiců či odkazovníků

Neurčitost však není jedinou vadou sporných doložek. Ve­dle toho je třeba si uvědomit, že takovéto doložky příliš velkou měrou omezují dědice nebo odkazovníka v jeho způsobu života a v jeho svobodě rozhodování. Podle § 81 odst. 1 věty druhé OZ je každý povinen ctít svobodné rozhodnutí druhého žít podle svého. Tento respekt ke způsobu, jakým druzí žijí, v případě sporných doložek podle mého mínění převáží nad zůstavitelovou testovací autonomií. Inspirativní může v tomto ohledu být rozhodnutí frankfurtského vyššího zemského soudu[15] v případu zůstavitele, jenž v závěti povolal své vnuky k dědění, pokud jej před smrtí nejméně šestkrát ročně navštěvovali. Ač šlo o vedlejší doložku, jejíž splnění muselo nastat ještě před zůstavitelovou smrtí, závěry tohoto rozhodnutí jsou příhodné i pro sporné doložky. Soud shledal, že je zůstavitelem uvedená doložka contra bonos mores, a zároveň obecně uvedl, že vedlejší doložka je rozporná s dobrými mravy (a tudíž nemůže vyvolat zamyšlené účinky), jestliže „s ohledem na vysoce osobní a také ekonomické okolnosti vyvíjí nepřiměřený tlak na svobodu rozhodování dědice a příslib dědictví má dědice přimět k jednání, které předpokládá svobodné vnitřní přesvědčení jednajícího“. Sporné doložky též vyvíjejí tlak, který již pokládám za nepřiměřený. Jinými slovy, i kdybychom připustili, že sporné doložky jsou určité, protože – byť s notným úsilím – lze zjistit určitou převládající představu o řádném vedení života atd., budou představovat pro dědice nepřiměřený zásah do jejich osobní sféry, a byly by tedy nepřípustné i pro rozpor s dobrými mravy, příp. pro zřejmé obtěžování ze zjevné zůstavitelovy svévole.[16]

Následky sporných doložek

V souladu s § 1551 se ke sporným doložkám nebude v řízení o pozůstalosti přihlížet. Nepřihlížení však neznamená, že by je soudní komisař zcela opomíjel a ignoroval, neb se s nimi musí vypořádat v odůvodnění rozhodnutí o pozůstalosti.[17]

Doporučení

Aby tento příspěvek nezůstal jen u konstatování, že sporné doložky nevyvolají zamýšlené účinky, pokusím se nastínit, jak by měly být doložky tohoto stylu formulovány, aby byly způsobilé vést k právním následkům. Předně by žádoucí konání či opomenutí dědice mělo být co nejvíce individualizováno. Jako příklad si lze opět zvolit doložku o nutnosti vést řádný život. Za vhodnou individualizaci takovéto doložky nelze pokládat třeba doložku, že dědic „nesmí spáchat žádné protiprávní jednání“, vzhledem k tomu, co vše spadá pod pojem protiprávní jednání. Takováto doložka by mohla při doslovném výkladu vést k tomu, že by dědic přišel o zůstavené právo, např. kdyby se byť o jediný den zpozdil s úhradou nájemného za nájem bytu.

Naproti tomu doložka, že dědic „nesmí být pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin“ by již podle mého soudu vyhověla jak požadavku určitosti, tak požadavku, aby nepředstavovala nepřiměřený zásah do osobní sféry obtížené osoby. Vzhledem k tomu, že trestné činy obecně představují nejzávažnější kategorii protiprávních jednání, u nichž není dostačující represe jinými právními prostředky, je takový požadavek racionální.[18] Obdobně by výše zmíněná doložka zapovídající omamné látky mohla být dle mého názoru individualizována stylem, že „dědic nesmí mít chorobnou závislost na užívání psychotropních látek“. Ani v tomto případě by dle mého názoru nešlo o doložku spojenou s přespřílišným zásahem do svobody rozhodování dědice, neboť i zde by bylo vyloučeno jen určité krajní a z celospolečenského hlediska zcela nežádoucí jednání.

Závěr

V tomto příspěvku jsem se zaobíral vedlejšími doložkami, dle nichž má dědic či odkazovník vést řádný život, nepožívat omamné látky apod., jež se v závěti, event. v dovětku občas objevují. Dospěl jsem k závěru, že tyto doložky trpí neurčitostí, již obvykle není možné překlenout výkladem, navíc mnohdy příliš zasahují do osobní sféry dědice či odkazovníka. Problémům lze však předcházet vhodně zvolenou formulací doložky, kterou jsem se v příspěvku rovněž zabýval.

• Štítky:
• 2024