Darování pro případ smrti a rozhodný okamžik pro určení rozsahu a hodnoty pozůstalosti

prof. JUDr. PhDr. David Elischer, Ph.D., JUDr. Ondřej Drachovský

V tomto příspěvku se zaměříme na (neodvolatelné) darování pro případ smrti, a to na pozadí usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, č. j. 102 Co 9/2023-102, které je prozatím jediným českým rozhodnutím k tomuto staronovému institutu. Rozhodnutí se však věnuje i řadě jiných otázek a dospívá přitom k překvapivým závěrům, které – máme za to – zasluhují hlubší (kritickou) doktrinální reflexi.

Rozhodnutí kromě jiného ukazuje, jak důležité je znát odpověď na některé obecné otázky, jako jsou:

(i) vztah mezi okamžikem vzniku dědického práva a okamžikem nabytí dědictví,

(ii) který okamžik je rozhodující pro posuzování obsahu, rozsahu a hodnoty pozůstalosti,

(iii) kdo je vlastníkem pozůstalosti v průběhu pozůstalostního řízení, či

(iv) zda se dědic stává vlastníkem zděděných věcí s účinky ex tunc či ex nunc.

1. Je možné nezařadit do pozůstalostních aktiv věc, kterou zůstavitel vlastnil k okamžiku své smrti – aneb jaký okamžik je rozhodující z hlediska určování rozsahu a hodnoty pozůstalosti?

Prvním překvapivým závěrem citovaného rozhodnutí je, že předmět darování pro případ smrti zásadně nespadá do pozůstalosti, a to ani tehdy, pokud je tímto předmětem nemovitá či jiná věc, k níž se vlastnické právo nenabývá již účinností smlouvy.

Uvedený závěr se opírá o předchozí obecnější závěr usnesení, podle něhož „pro vypořádání zůstavitelova majetku a nabytí dědictví není rozhodný stav, jaký tu byl v době smrti zůstavitele, ale stav majetku, který tu je v době rozhodnutí o dědictví (v době vydání usnesení o dědictví) podle § 185 z. ř. s. Na tomto závěru nic nemění ani to, že k potvrzení nabytí dědictví dochází (v souladu s § 185 odst. 1 z. ř. s.) ‚zpětně‘ ke dni vzniku dědického práva (dědické právo vzniká – jak naznačeno již výše – zpravidla smrtí zůstavitele), neboť tato fikce je pouze vyjádřením požadavku, že nakládání s pozůstalostí a změny v jejím rozsahu a obsahu jde i v době do skončení pozůstalostního řízení ve prospěch nebo k tíži dědiců (těm, kterým se potvrzuje nabytí dědictví).“

Tento závěr, měl-li by se prosadit v praxi, by v jistém smyslu byl revoluční. Právní úprava se totiž tradičně vykládá tak, že složení i hodnotu pozůstalostních aktiv a pasiv je třeba vztahovat zásadně ke dni zůstavitelovy smrti, tedy k obvyklému dni vzniku dědického práva (§ 1479 o. z.).

Má-li tomu být jinak, stanoví zákon pro takový případ výjimku, což činí např. v § 1700 o. z. – ten upravuje v praxi spíše zřídkavou situaci, v níž pozůstalost rozděluje soud na základě žádosti dědiců; zákon zde stanoví, že pokud bylo v takovém případě z pozůstalosti něco po právu zcizeno, zahrne se do pozůstalosti dosažená kupní cena. Pokud by mělo pravidlo, podle něhož zohledňujeme změny v rozsahu či struktuře pozůstalostních aktiv či pasiv,[1] platit obecně, nebyl by důvod jej v § 1700 o. z. opakovat.

Krajský soud v Praze se opírá především o úpravu v zákoně o zvláštních řízeních soudních („z. ř. s.“). Takové východisko ovšem nepokládáme za přiléhavé, a to mj. proto, že z. ř. s. je procesním předpisem, jehož smyslem není měnit hmotné právo, resp. formální právo nemá zde získat primát nad právem materiálním.[2]

Z hmotného (ale i z procesního) práva vyplývá totiž jiný závěr, a sice že pro obsah, rozsah a hodnotu pozůstalosti je zásadně rozhodující okamžik zůstavitelovy smrti.[3] Z hmotněprávních pravidel lze zmínit např. to, které plyne z § 1684 odst. 1 o. z., jenž stanoví, že „účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele“. Z procesního práva zmiňme např. § 185 odst. 1 z. ř. s., podle něhož soud potvrdí nabytí dědictví „s účinností ke dni vzniku dědického práva“, tj. zásadně ke dni zůstavitelovy smrti. Dokonce ani z § 171 odst. 1 z. ř. s.,[4] z něhož vychází Krajský soud v Praze, neplyne, že by snad věci, které budou za trvání pozůstalostního řízení zcizeny, měly z pozůstalosti „zmizet“. Ze zmíněného ustanovení plyne pouze to, že součástí pozůstalosti mohou být i věci, které zůstavitel ke dni své smrti nevlastnil. Již z něj však nevyplývá možnost opačná, tedy že by součástí pozůstalosti nebyly věci, které zůstavitel ke dni své smrti vlastnil. Přesně k tomu závěru však usnesení dospělo (srov. „V projednávané pozůstalostní věci Byt sice – jak uvedeno výše – patřil do pozůstalosti v den smrti zůstavitelky J. D., avšak posléze přešel na základě darovací smlouvy ze dne 31. 1. 2022 a podle ní provedeného zápisu vlastnictví do veřejného seznamu k ‚okamžiku 4. 8. 2022 10:08:16‘ do vlastnictví účastnice 3“). Ponecháme-li stranou, že nejde o přechod vlastnického práva, nýbrž o jeho převod, ocitá se závěr soudu v rozporu s pravidly objektivního dědického práva, neboť podle účinné právní úpravy obecně není možné, aby nějaká věc byla součástí pozůstalosti, avšak posléze jí – bez dalšího – být přestala.[5]

Závěry Krajského soudu v Praze problematizují ovšem i další ustanovení z. ř. s., konkrétně jeho § 181 odst. 2, podle něhož je pro ocenění pozůstalostních aktiv a pasiv rozhodný opět stav v době smrti zůstavitele. Změny hodnoty v průběhu pozůstalostního řízení se tedy zásadně nezohledňují. To je správné i z právně-politického hlediska, neboť opačný závěr by téměř vybízel k obcházení práva. Pokud by měla být rozhodující hodnota těchto aktiv až ke dni vydání usnesení o pozůstalosti, jak dovozuje Krajský soud v Praze, mohli by dědici v průběhu pozůstalostního řízení např. převést všechny prostředky z účtů zůstavitele na své vlastní účty, a tím způsobit, že hodnota pohledávky vůči bance bude nulová. Zároveň by takový závěr vedl k prodlužování pozůstalostních řízení.[6]

Právě výši zůstatků na účtech totiž zjišťuje soudní komisař typicky dotazem na banky – k jakému okamžiku má požadovat vyčíslení, pokud rozhodným okamžikem není den smrti zůstavitele? Má se dotazovat bank až poté, co zjistí další aktiva a pasiva? Nebo se má dotazovat dvakrát, nejprve na počátku pozůstalostního řízení a poté těsně před jeho skončením? Nebo se snad má ptát zpravidla pouze jednou, avšak až těsně před koncem řízení? S čím by se ale v takovém případě pracovalo při vyjednávání o dohodě o vypořádání pozůstalosti? Jak vyřešit podobné dilema ve vztahu k ocenění nemovitých věcí v pozůstalosti? Znamenalo by to, že budeme zohledňovat i změny v hodnotě a struktuře majetku, který spadal do společného jmění manželů?[7]

Podobně by dědici mohli také např. rozdat v průběhu pozůstalostního řízení věci z pozůstalosti svým dětem a vybrat prostředky ze zůstavitelových účtů vedeni snahou umenšit povinný díl nepominutelného dědice. Při výpočtu povinného dílu se totiž vychází z aktiv pozůstalosti (§ 1655 o. z.).[8] Pokud bychom zohledňovali změny v rozsahu, obsahu či hodnotě aktiv pozůstalosti, není snadnější cesty ke krácení práv nepominutelných dědiců, potažmo k porušování či obcházení pravidel o správě pozůstalosti. Situace zde právě uvedené bychom asi dokázali úspěšně a spravedlivě řešit mj. prostřednictvím tzv. diferenciované odkazové teorie[9] či zákazu zneužití práva (abusus iuris), nicméně jsme toho mínění, že není vhodné prostřednictvím dotváření práva, o nějž se pokouší Krajský soud v Praze, vůbec vytvářet situace, jež nás nutí aplikovat instituty tohoto významu a poslání.

Všechno, co jsme uvedli shora, dokládá, že rozhodným okamžikem pro posouzení rozsahu, obsahu i hodnoty pozů­stalosti má být zásadně smrt zůstavitele. Drobné výjimky plynoucí z § 171 z. ř. s. mohou pouze rozšířit okruh pozů­stalostních aktiv, popř. pozůstalostních pasiv, nemohou však v žádném případě tyto okruhy zúžit.

2. Jak tedy z hlediska (ne)zařazení do pozůstalostních aktiv nakládat s věcí, která je předmětem neodvolatelného darování pro případ smrti a která se zapisuje do veřejného seznamu?

Obecné závěry Krajského soudu v Praze, jak jsme uvedli výše, nemají oporu v hmotném ani procesním právu. Problematické proto jsou i konkrétnější závěry, které z nich dále vycházejí, tj. především závěr ohledně nezařazení evidované[10] věci darované pro případ smrti do pozůstalosti. Taková (typicky nemovitá) věc součástí pozůstalosti být musí, stejně jako jí budou i práva a povinnosti z darovací smlouvy. Tento závěr můžeme kromě nauky o titulu a modu[11] odůvodnit také tím, že jednou ze základních zásad dědického práva je zásada ingerence veřejné moci.[12] Ta se projevuje v tom, že v zásadě veškeré jmění zemřelého má být projednáno v rámci řízení před soudem či jiným orgánem veřejné moci.

Správné závěry v tomto ohledu naopak plynou ze staršího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, č. j. 33 Ca 228/94-15. Toto rozhodnutí se zabývalo podobnou otázkou, a sice osudem klasické darovací smlouvy (inter vivos) po smrti dárce, pokud byl návrh na vklad dle této darovací smlouvy podán až po smrti některé ze stran takové smlouvy. Z uvedeného rozsudku plyne mj. tento závěr: „V řízení o dědictví po zemřelém účastníku takové smlouvy se do aktiv dědictví zařadí jeho práva a do pasiv dědictví jeho povinnosti vyplývající ze smlouvy. Zemřel-li převodce, náležejí do aktiv dědictví také převáděné nemovitosti.“

Takže pokud je předmětem neodvolatelného darování pro případ smrti nemovitá věc zapsaná v katastru nemovitostí, musí být tato věc zahrnuta do pozůstalostních aktiv. Tato nemovitá věc totiž patřila zůstaviteli k okamžiku jeho smrti. Tento závěr by platil i v případě, pokud by byl návrh na vklad podán v den smrti zůstavitele, neboť vkladové řízení funguje na vteřinovém principu a rozhodující z hlediska ne/zařazení určité věci do aktiv pozůstalosti je striktně vzato okamžik (nikoli den) smrti zůstavitele [viz např. shora citovaný § 1684 odst. 1 o. z., který hovoří o době (nikoli dni) smrti zůstavitele, a podpůrně[13] také § 1479 o. z., který stanoví, že dědické právo vzniká smrtí zůstavitele]. I proto je důležité rozlišovat mezi převodem a přechodem vlastnického práva, jak jsme shora naznačili. Věcněprávní účinnost převodu totiž na rozdíl od účinnosti přechodu nastává až ke dni podání návrhu na vklad, a lze tedy říci, že podání návrhu na vklad (resp. vklad) má v případě převodu vlastnického práva konstitutivní účinky, kdežto v případě přechodu jsou účinky vkladu pouze deklaratorní. V případě darování se jedná o převod, neboť jde o nabytí vlastnického práva na základě právního jednání mezi auktorem a sukcesorem.[14]

3. Katastrální souvislosti neodvolatelného darování pro případ smrti

Otázka právního posouzení darování pro případ smrti v kontextu dědického práva je komplikovaná. Proto lze pochopit i to, že praxe katastrálních úřadů je podle našich informací a zkušeností v tomto ohledu zatím nejednotná. Některé katastrální úřady totiž zapisují vlastnické právo obdarovaného pouze na základě předložení darovací smlouvy a úmrtního listu; jiné k tomu vyžadují ještě potvrzení o okruhu dědiců či osob spravujících pozůstalost a zbylé čekají na pravomocné skončení pozůstalostního řízení.[15] Podle našeho názoru by se měla v aplikační praxi prosadit spíše „zlatá střední cesta“, což blíže rozvádíme v dalším textu.

Usnesení Krajského soudu v Praze v tomto ohledu obsahuje závěr, že pokud se darování pro případ smrti posuzuje jako darování, lze podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru či jiného veřejného seznamu v zásadě ihned po smrti dárce, tedy bez potřeby vyčkávat na skončení pozůstalostního řízení.

Tento závěr je bohužel poněkud zjednodušující. Problematické je především slovo „ihned“. Je jistě praktické, aby obdarovaný nemusel čekat na to, až pozůstalostní řízení skončí, a návrh na vklad skutečně lze podat v zásadě ihned. Je ale možné de lege lata dovodit i závěr, že katastrální úřad má takovému návrhu ihned vyhovět?

Občanský zákoník na dvou místech obsahuje pravidlo, na jehož základě lze určitou osobu zapsat do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli. Jedná se o: (i) § 1621 odst. 2 o. z. ve vztahu k odkazovníkovi; a (ii) § 1654 odst. 2 o. z. ve vztahu k nepominutelnému dědici. Přestože odkazovník ani nepominutelný dědic nenabývají vlastnické právo od zůstavitele, ale až od jeho dědiců,[16] mohou být na základě uvedených hmotněprávních ustanovení zapsáni do katastru hned po zůstaviteli – není zde tedy potřeba „překlenout“ tzv. logickou mezeru (k tomu viz níže).[17] Ve vztahu k osobě obdarované pro případ smrti toto pravidlo zákon nezná. Prima facie se nabízí využití analogie. Ovšem proti analogické aplikaci pravidel o katastrálním zápisu přímo po zůstaviteli i na darování pro případ smrti hovoří především to, že zde chybí ona relevantní podobnost. V případě odkazu a dohody o vypořádání povinného dílu totiž dědici musejí právně jednat – jsou buďto stranou dohody, nebo vystavují prohlášení o odkazu. V případě darování pro případ smrti už by nic takového neexistovalo, nanejvýš by se mohlo jednat o prohlášení o darování, tedy jakousi obdobu prohlášení o odkazu s úředně ověřeným podpisem ve smyslu § 1620 odst. 2 o. z. per analogiam. Tím bychom však začali směšovat to, co chce zákonodárce odlišovat, a sice darování pro případ smrti, které se posuzuje jako darování, a darování pro případ smrti, které se posuzuje jako odkaz. Z toho tedy plyne, že zapsat neodvolatelně obdarovaného do katastru nemovitosti per analogiam přímo po zůstaviteli není tím řešením.

Tím se dostáváme ke katastrálním předpisům. Prvním důležitým ustanovením je § 17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona, podle něhož navrhovaný vklad buďto musí navazovat na dosavadní zápisy v katastru, nebo musí dojít k tzv. vyplnění logické mezery, a to „listinami, které návaznost vkladové listiny na dosavadní zápisy v katastru doplní“ a které „musí mít náležitosti vkladových listin“. To, přeneseno do poměrů neodvolatelných darování pro případ smrti, znamená, že do katastru musejí být před obdarovaným zapsáni nejprve dědici, popř. musí dojít k předložení listiny, ze které bude plynout, kdo byl vlastníkem poté, co jím přestal být zůstavitel, a předtím, než se jím stala osoba obdarovaná pro případ smrti. Takovou listinou není úřední potvrzení o tom, kdo spravuje pozůstalost, neboť toto potvrzení nedokládá vlastnické právo.[18]

Klíčovou otázkou je, kdo je vlastníkem věci v tomto mezidobí, tedy obecněji řečeno, kdo vlastní věci tvořící pozůstalost v průběhu pozůstalostního řízení. Souhlasíme s názorem, že v průběhu pozůstalostního řízení je vlastníkem věcí v pozů­stalosti společenství dědiců podle § 1236 o. z.[19] Toto společenství je nicméně vlastníkem pouze dočasně s tím, že o vlastnictví přijde se zpětnými účinky (ex tunc) v důsledku usnesení o potvrzení nabytí dědictví (§ 185 z. ř. s).[20] Lze tedy uzavřít, že do okamžiku podání návrhu na vklad jsou vlastníky darované věci také dědici v režimu společenství jmění. Jak jsme uvedli výše, k překlenutí logické mezery je ještě zapotřebí listina s náležitostmi vkladové listiny, která bude potvrzovat vlastnické postavení společenství dědiců. Takovou listinou by podle našeho názoru mělo být úřední potvrzení soudního komisaře vystavené na základě § 27 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, o tom, jaké osoby přicházejí v úvahu jako dědici.[21] Tyto osoby pak budou vedle obdarovaného účastníky vkladového řízení, a proto by také měly být vyjmenovány v návrhu na vklad.[22]

Účastníkem vkladového řízení naopak není osoba spravující pozůstalost – viz § 13 katastrálního zákona a contrario: „Účastníkem řízení o povolení vkladu … je ten, jehož právo vzniká, mění se nebo se rozšiřuje, a ten, jehož právo zaniká, mění se nebo se omezuje.“[23]

To znamená, že k zápisu vlastnického práva obdarovaného může dojít i v průběhu pozůstalostního řízení. Obdarovaný pro případ smrti k tomu však musí doložit potvrzení soudního komisaře o tom, které osoby tvoří společenství dědiců, aby vyplnil logickou mezeru, která by jinak bránila provedení vkladu ve prospěch obdarovaného.

V průběhu pozůstalostního řízení však může dojít ke vkladu pouze tehdy, není-li obdarovaný jedním z dědiců. Souhlasíme tedy také se závěry Muzikářova článku a v něm citovaného názoru Mgr. Vrzalové, která je vedoucí oddělení legislativy ČÚZK,[24] podle něhož existuje relevantní důvod pro rozdílné řešení v závislosti na tom, jestli je v úvahu přicházejícím dědicem i obdarovaný pro případ smrti. Pokud tomu tak je, musí se vyčkat na skončení pozůstalostního řízení, neboť jinak hrozí, že se obdarovaný (coby současně dědic) stal vlastníkem již dříve.

V takovém případě totiž hrozí, že obdarovaný zdědí i povinnost ze smlouvy o darování pro případ smrti (tj. povinnost bezúplatně převést vlastnické právo), což znamená, že v důsledku usnesení o nabytí dědictví dojde k zániku závazku z darovací smlouvy v důsledku splynutí (dárce a obdarovaného). Takové splynutí by nastávalo k okamžiku smrti zůstavitele, neboť již k tomuto okamžiku se podle našeho práva nabývá dědictví.[25] Pokud by byl obdarovaný v naznačeném případě zároveň zapsán jako vlastník do katastru nemovitostí už před skončením pozůstalostního řízení, stalo by se tak na základě smlouvy, která se později ukáže jako již neúčinná. To by vedlo k tomu, že původní zápis byl chybný, byť pouze v části E listu vlastnictví, která se týká nabývacího titulu.[26] Náprava takového stavu by sice byla možná, nicméně i zde by bylo zapotřebí překlenout logickou mezeru.

Jakkoli chápeme, že obdarovaní zpravidla nebudou chtít čekat na pravomocné skončení pozůstalostního řízení, je shora popsané řešení potřebné, neboť předchází pravděpodobnému nesouladu mezi skutečným a zapsaným stavem, a to způsobem, který nezasahuje do oprávněných zájmů obdarovaných nepřiměřenou měrou. Právní účinky vkladu nastanou, a obdarovaní se tedy stanou vlastníky, nejpozději k okamžiku, kdy podali návrh na vklad dle darovací smlouvy[27] – třebaže k jejich zápisu do katastru dojde až s nějakým odstupem.

Pokud bychom měli ležící pozůstalost, mohlo by být řešení jiné a z pohledu obdarovaného o něco jednodušší – mj. by ke vkladu mohl stačit jen úmrtní list a darovací smlouva. Nicméně vzhledem k tomu, že ji nemáme,[28] nemůžeme přebírat ani závěry rakouské teorie a rozhodovací praxe,[29] ani závěry naší doktríny z doby účinnosti obecného zákoníku občanského na našem území.[30]

4. Závěr

Krajský soud v Praze de facto dovodil, že česká právní úprava dědického práva zná ležící pozůstalost. V tomto článku rozvádíme, proč není tento závěr v našich podmínkách adekvátní. Věnujeme se nejprve argumentům, které lze označit za problematické, a dále rozebíráme dílčí otázky, které je podle nás potřeba řešit jinak, než jak je řešil uvedený soud. Závěrem rekapitulujeme nejdůležitější závěry tohoto článku:

a) Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že věc darovaná pro případ smrti nikdy nespadá do pozůstalosti, a to ani v případě, jedná-li se o věc zapsanou ve veřejném seznamu. To je zásadní odklon od všeho, co dosud bylo publikováno, ale i od tradičního principu evropského dědického práva, podle něhož složení i hodnotu pozůstalosti určujeme zásadně k okamžiku smrti zůstavitele. Tento přístup nemůže obstát, protože nemá oporu ani ve hmotném, ani v procesním právu. Nadále tak platí, že rozhodným okamžikem z hlediska složení i hodnoty pozůstalosti má být okamžik zůstavitelovy smrti.

b) Předmět neodvolatelného darování pro případ smrti, který je zapsaný ve veřejném seznamu (např. nemovitost), musí být zahrnut do pozůstalostních aktiv. Tento závěr plyne ze základních pravidel týkajících se nabývání vlastnického práva na základě smlouvy.

c) Krajský soud v Praze připustil, že vlastnické právo obdarovaného lze zapsat do katastru nemovitostí „ihned“ po smrti dárce, aniž by bylo třeba čekat na pravomocně skončené pozůstalostní řízení. Tento závěr je pro svou jednoduchost atraktivní, leč zůstává nedomyšlený. Vlastnické právo obdarovaného totiž nelze zapsat úplně ihned po zůstavitelově smrti, neboť je k tomu zapotřebí získat potvrzení o okruhu dědiců. Ti totiž v průběhu pozůstalostního řízení vlastní darovanou nemovitou věc v režimu společenství jmění, a jsou proto také účastníky vkladového řízení jakožto osoby, jejichž vlastnické právo zaniká. Uvedené potvrzení je nezbytné k překlenutí logické mezery mezi zapsaným stavem a navrhovaným vkladem. Navíc kdyby měly stačit uvedené dvě listiny, nemohl by katastrální úřad ani rozlišovat mezi situacemi, kdy je obdarovaný mezi potenciálními dědici darované věci a kdy mezi nimi není. Kromě toho by katastrální úřad ani neměl podklad pro určení okruhu účastníků vkladového řízení. Souhlasíme však se závěrem Krajského soudu v Praze, že řízení o vkladu vlastnického práva k předmětu neodvolatelného darování pro případ smrti může skončit před pravomocným skončením řízení o pozůstalosti. To však platí pouze v případě, že jedním z dědiců (či jediným dědicem) zůstavitele není sám obdarovaný – měli bychom totiž předcházet tomu, aby byl někdo zapsán do katastru na základě darování, které s velkou pravděpodobností zanikne splynutím k okamžiku, který předchází podání návrhu na vklad.

• Štítky:
• 2024