Neplatnost a neúčinnost jednání dědice z pohledu insolvenčního práva

Mgr. Hynek Zoubek

I. Úvodní poznámky

Ve dnech 5. až 7. 6. 2024 pořádala Justiční akademie další ročník dědického semináře, jehož součástí byla i přednáška Procesní dopady insolvencí na pozůstalostní řízení (střet pozůstalostního a insolvenčního řízení). Článek vychází z obsahu přednášky a blíže rozvádí jeden okruh probíraných problémů.

Osoba, které náleží dědické právo (dědic)[1] projednávané v řízení o pozůstalosti,[2] může být zároveň osobou ve stavu úpadku,[3] který je řešen v insolvenčním řízení. Dvojaké postavení této osoby (dědice a zároveň insolvenčního dlužníka) a střet uvedených dvou soudních řízení (pozůstalostního a insolvenčního) tak vyvolává řadu otázek procesního i hmotněprávního rázu. Jednou z nejdůležitějších je vliv omezení daných insolvenčním zákonem na procesní úkony a právní jednání, která tato osoba činí v rámci řízení o pozůstalosti. Právě otázkou platnosti a účinnosti takových právních jednání se hodlá článek blíže zabývat.

Nejvyšší soud doposud neměl mnoho příležitostí výslovně se vyjádřit k rozličným situacím, které mohou nastat. Předkládaný materiál tak chce být zejména příspěvkem k pokračující odborné diskusi a východiskem pro vlastní promýšlení problémů; navrhovaná řešení nepředstavují – pokud z kontextu nevyplývá jinak – ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu.

II. Úpadek dlužníka a způsoby jeho řešení

Insolvenční právo, zjednodušeně řečeno, upravuje situaci, kdy osoba v úpadku (dlužník) není z objektivního hlediska schopna zvládnout svoji ekonomickou situaci a uspokojit všechny své věřitele. Cílem insolvenčního řízení je vyřešit úpadek (popř. hrozící úpadek) dlužníka novým uspořádáním jeho majetkových vztahů se současným uspokojením jeho věřitelů, které je co nejvyšší a zásadně poměrné [§ 1 písm. a) InsZ].[4] K tomu pak přistupují zvláštnosti tzv. sanačních řešení úpadku, v praxi pak zejména oddlužení[5] jako naprosto převažujícího způsobu řešení úpadku dlužníka.

Insolvenční řízení tak má místo tam, kde si více věřitelů nárokuje majetek dlužníka individuálním výkonem práv, přičemž je zřejmé, že nemohou být všichni plně uspokojeni.[6] Ekonomická a historická zkušenost ukazuje, že v takovém případě vzrůstá riziko společensky nežádoucího jednání nejen dlužníka, ale i jeho věřitelů při nekoordinovaném souboji o zbylý majetek dlužníka. Insolvenční řízení tak je obligatorně kolektivní (mnohost věřitelů je jeho pojmovým znakem), přičemž zároveň platí, že nároky vůči dlužníku je možné zásadně vymáhat a uspokojovat jen uvnitř tohoto speciálního soudního řízení.[7]

Insolvenční zákon používá vlastní zákonnou terminologii, kterou je třeba respektovat i při užití v jiných právních oborech. Majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů se nazývá majetkovou podstatou;[8] uspokojení věřitelů zjednodušeně spočívá ve zpeněžení majetkové podstaty (převedení majetku na peníze)[9] a rozdělení výtěžku zpeněžení mezi věřitele v souladu s daným způsobem řešení úpadku.[10] Do majetkové podstaty pochopitelně v první řadě spadá majetek dlužníka,[11] může ji však tvořit i majetek jiných osob, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních jednání.[12] Osoba, která má právo nakládat s majetkovou podstatou (s majetkem do ní náležejícím), se nazývá osoba s dispozičním oprávněním.[13] Touto osobou je v závislosti na průběhu insolvenčního řízení a způsobu řešení úpadku buď dlužník, a/nebo insolvenční správce;[14] nikdy tak není osobou s dispozičním oprávněním insolven­ční soud, věřitelé nebo jiná třetí osoba. Insolvenční správce (terminologicky nikoliv správce konkursní podstaty)[15] je zvláštním procesním subjektem insolvenčního řízení,[16] který je co do svého postavení správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek.[17] Insolvenční správce v insolvenčním řízení hájí společný zájem věřitelů[18] a je povinen jednat s odbornou péčí,[19] jinak odpovídá za škodu tím způsobenou.[20] Jeho úkolem je zejména vést seznam přihlášených pohledávek,[21] přičemž má oprávnění tyto pohledávky popírat (ve všech způsobech řešení úpadku),[22] dále má za povinnost vést soupis majetkové podstaty,[23] zpeněžovat majetkovou podstatu některým ze zákonných způsobů[24] a výtěžek zpeněžení rozdělovat (rozvrhovat, distribuovat) mezi věřitele.[25]

Pro naše účely je podstatné, že insolvenční správce rovněž odporuje neúčinným právním jednáním dlužníka, resp. je jedinou osobu s oprávněním podat odpůrčí žalobu,[26] která je v rámci insolvenčního řízení projednávána jako tzv. incidenční spor.[27]

S insolvenčním řízením tak jednak souvisí omezení nebo přechod dispozičních oprávnění k majetkové podstatě z dlužníka na insolvenčního správce a zároveň se mění i vypořádací schéma (způsob a pořadí uspokojení věřitelů). Základní zásadou je zásada poměrného uspokojení věřitelů, která je však v každém insolvenčním řízení podstatným způsobem „narušována“ existencí prioritně uspokojovaných pohledávek[28] (terminologií insolvenčního zákona pohledávek za majetkovou podstatou[29] a pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou[30]) a zpravidla též existencí pohledávek zajištěných věřitelů, kteří se uspokojují „odděleně“ z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku.[31]

Insolvenční zákon rozlišuje čtyři způsoby řešení úpadku: konkurs, reorganizaci, oddlužení a zvláštní způsoby řešení úpadku.[32] Z hlediska dopadů na pozůstalostní řízení a jednání dědice v něm je nutné blíže znát principy a „mechaniku“ alespoň dvou v praxi nejčastěji se vyskytujících způsobů řešení úpadku, a to konkursu a oddlužení.[33]

Konkurs je univerzálním a likvidačním způsobem řešení úpadku, jehož smyslem je zlikvidovat celou majetkovou podstatu (zpeněžit ji a z výtěžku uspokojit věřitele); v zásadě se nepředpokládá další ekonomická aktivita dlužníka po skončení insolvenčního řízení a u právnických osob zapsaných do obchodního rejstříku se naopak předpokládá jejich zánik.[34] Insolvenční správce se prohlášením konkursu na majetek dlužníka stává osobou s plným dispozičním oprávněním[35] a platí obecné pravidlo, že majetkovou podstatu tvoří z časového i věcného hlediska „vše“, tedy i majetek nabytý po prohlášení konkursu.[36] Dlužník se svým majetkem spadajícím do majetkové podstaty nemůže jakkoliv nakládat (právně jednat); takové jednání po prohlášení konkursu (typicky např. darování části majetku) je vůči jeho věřitelům neúčinné ze zákona, aniž insolvenční správce musí podávat odpůrčí žalobu.[37]

Proti tomu oddlužení je (spolu s reorganizací) sanačním způsobem řešení úpadku dlužníka. Smyslem oddlužení je umožnit dlužníku „restart“, tedy nový život bez dluhů, které by jinak často marně splácel po celý život; kromě uspokojení věřitelů se tím sleduje i širší společensko-ekonomický rozměr úpadku dlužníka a na rozdíl od konkursu se naopak předpokládá a podporuje další ekonomická činnost dlužníka.[38] Pro dlužníky – fyzické osoby je obecně přípustné řešení úpadku nejen konkursem, ale za splnění podmínek uvedených v insolvenčním zákoně právě i oddlužením, tedy sanačním způsobem řešení úpadku, a to na základě jejich návrhu na povolení oddlužení (skutečnost, že je dlužník podnikatelem, resp. že má dluhy z podnikání, již v současnosti není podstatná a oddlužení nebrání[39]).

Oddlužení probíhá vždy některou ze dvou forem, a sice buď zpeněžením majetkové podstaty, nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty[40] (o způsobu oddlužení rozhoduje insolvenční soud v usnesení o schválení oddlužení,[41] přičemž nezajištění věřitelé mohou o způsobu oddlužení hlasovat[42]). Těmito způsoby probíhá oddlužení po novele insolvenčního zákona účinné od 1. 6. 2019;[43] podle přechodných ustanovení je kritériem pro rozhodné znění insolvenčního zákona datum vydání usnesení o úpadku.[44]

Nadále tak již není možné oddlužení „čistým“ splátkovým kalendářem, tedy oddlužení plněním splátkového kalendáře[45] (bez zpeněžení majetkové podstaty); v zásadě se tak vždy předpokládá, že bude (nebo alespoň může být) v oddlužení zpeněžována majetková podstata, čímž se vlastní průběh oddlužování („mechanika“ uspokojování věřitelů) do značné míry přiblížil konkursním postupům.[46] Pro oddlužení povolená od 1. 6. 2019 také již nadále neplatí podmínka, že dlužník musí uspokojit v průběhu oddlužení minimálně 30 % pohledávek nezajištěných věřitelů.[47]

Pro úplnost lze dodat, že v době dokončení článku byla (značně opožděně) implementována směrnice o restrukturalizaci a insolvenci též ve své druhé zásadní oblasti, a sice ohledně zajištění přístupu podnikatelů k úplnému oddlužení, které nesmí přesáhnout dobu tří let. Implementace byla učiněna novelizací insolvenčního zákona, přičemž novela je aktuálně připravena k publikaci ve Sbírce zákonů (stav k 17. 8. 2024).[48] Jde o další zásadní změnu co do přípustnosti a podmínek oddlužení: podle novely je zavedena všeobecná možnost tříletého oddlužení fyzických osob[49] včetně tzv. nulové varianty, kdy nezajištění věřitelé neobdrží na uspokojení svých pohledávek ničeho, jestliže dlužník plnil podstatné povinnosti vyplývající z oddlužení (nulová varianta je však možná i dnes[50]). Předpoklad nabytí účinnosti novely je 1. 10. 2024; na způsobech oddlužení jako takových se však novelizací nic nemění.

U oddlužení zpeněžením majetkové podstaty do majetkové podstaty dlužníka zásadně nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení (§ 398 odst. 2 věta druhá InsZ). Zjednodušeně vyjádřeno, vše, co dlužník nabude po schválení oddlužení, je jeho osobním majetkem, se kterým může volně disponovat.

Pro oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (které se v praxi vyskytuje mnohem častěji) platí, že je zásadně chráněno (ze zpeněžení vyjmuto) obydlí dlužníka.[51] Jinak ovšem platí, že dlužník má (bez ohledu na znění § 409 odst. 2 věty první InsZ) obecnou povinnost vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení veškerý svůj (dosavadní) majetek.[52] Nově nabytý majetek (majetek nabytý po schválení oddlužení) z té části příjmů, která nespadá do oddlužení, je osobním majetkem dlužníka, který nenáleží do majetkové podstaty;[53] do majetkové podstaty dále zásadně nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení.[54] Klíčovým rozdílem proti oddlužení zpeněžením majetkové podstaty ovšem je, že dlužník je povinen hodnoty „získané dědictvím“ (jakož i darem) použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.[55]

Každé jednotlivé insolvenční řízení se týká úpadku jednoho dlužníka, není možné společně řešit úpadek více osob.[56] Jedinou, zato však velmi podstatnou, výjimku představuje společné oddlužení manželů.[57] Postačuje uvést, že po dobu trvání insolvenčního řízení mají manželé postavení nerozlučných společníků a považují se za jediného dlužníka.[58] Pro účely oddlužení se pak všechen majetek manželů považuje za společný, a to i pro účely zpeněžení, přičemž společné jmění manželů schválením oddlužení nezaniká.[59]

III. Procesní postavení (insolvenčního) dlužníka v pozůstalostním řízení

Řízení o pozůstalosti (v insolvenčním zákoně uvedené společně s dědickým řízením[60]) se prohlášením konkursu na majetek dědice nepřerušuje.[61] Šířeji řečeno, na probíhající pozůstalostní řízení nemá vliv zahájení insolvenčního řízení na majetek dědice,[62] zjištění jeho úpadku[63] ani rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (v případě oddlužení pak ani rozhodnutí o schválení oddlužení[64]). Probíhající insolven­ční řízení ani nebrání zahájení řízení o pozůstalosti, v němž je (insolvenční) dlužník v postavení dědice.[65] V tomto směru tak insolvenční řízení a řízení o pozůstalosti na sobě probíhají nezávisle.

Skutečnost, že se řízení o pozůstalosti prohlášením konkursu nepřerušuje, by mohla být patrně dovozena již z obecného ustanovení § 263 odst. 1 InsZ. Přerušují se totiž zásadně jen ta řízení (jejichž účastníkem je dlužník), která se týkají majetkové podstaty nebo nároků, které mají být uspokojeny z majetkové podstaty. Z toho se podává, že se nepřerušují řízení, která se majetkové podstaty netýkají; to se týká mj. žalob o osobním stavu dlužníka [např. o rozvod manželství nebo o určení otcovství, v případě právnických osob zejména o řízení podle § 85 písm. a) z. ř. s.].[66]

Řízení o pozůstalosti lze v tomto duchu připodobnit statusovému řízení, neboť jde o autoritativní určení právního postavení dědice jako osoby, která se stává univerzálním právním nástupcem (sukcesorem) zůstavitele a jako taková vstupuje do všech jeho práv a povinností, pokud nezanikly jeho smrtí, nebo u nichž není stanoven zvláštní režim právního nástupnictví.[67] Jestliže jsme insolvenčního správce vymezili jako správce cizího majetku (svého druhu), který má dispoziční oprávnění k majetkové podstatě dlužníka (mj.) za účelem jejího zpeněžení, pak je zřejmé, že z hlediska svých pravomocí do osobních a statusových věcí dlužníka nezasahuje. Potud insolvenční zákon logicky stanovuje, že účastníkem řízení o pozůstalosti zůstává (je i nadále) dlužník;[68] nejde tudíž jen o odraz zkušenostního faktu, že dědic je pravidelně blízkým příbuzným či osobou jinak spřízněnou se zůstavitelem.

Na pozůstalostní řízení je možné ale nazírat i tak, že má dvojí povahu: kromě statusového rozměru (zjištění univerzálních nástupců zůstavitele) jde zároveň vždy o majetkové konotace (aktiva a pasiva pozůstalosti, odpovědnost za dluhy zůstavitele aj.). Lze tak formulovat pracovní závěr, který umožní lépe pochopit postavení insolvenčního správce v různých souvislostech: insolvenční správce nemůže jednat místo dlužníka ohledně jeho dědického práva ve statusovém rozměru pozůstalostního řízení, proti tomu tam, kde jde „jen“ o majetkové konotace (popř. obligační rozměr), insolven­ční správce s dispozičním oprávněním místo dlužníka hmotněprávně jedná (např. uplatňuje případné právo na povinný díl, vymáhá odkaz, je věřitelem při likvidaci pozůstalosti atd.).[69] Tomu pak odpovídá procesní postavení insolvenčního správce, s nímž by mělo být v takových případech jednáno místo uvedených osob s (ryze) majetkovým právem.[70]

V této souvislosti je nutné zmínit ještě další důsledek přechodu dispozičního oprávnění k majetkové podstatě z dlužníka na insolvenčního správce. Jestliže osoba, která má dluh vůči dlužníkovi, plní tento dluh po prohlášení konkursu (popř. po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty) dlužníku, a plnění se nedostane do majetkové podstaty, je svého dluhu zproštěna zásadně jen tehdy, bylo-li vzhledem k okolnostem plnění dluhu zřejmé, že dlužník vydá plnění do majetkové podstaty (tedy že je předá insolvenčnímu správci).[71] Uvedené je třeba mít na paměti zejména při formulaci a schvalování dědických dohod, podle nichž (ostatní) dědicové plní (insolvenčnímu) dlužníku; dohoda má být buď přímo formulována tak, že se plní insolvenčnímu správci dlužníka, nebo mají být alespoň dědicové o takové povinnosti (plnit na účet majetkové podstaty) poučeni včetně následku, že jinak nemusí být svého dluhu zproštěni (a v krajním případě, kdy dlužník plnění insolvenčnímu správci nepředá, jej budou muset splnit podruhé).

Insolvenční zákon se dále snaží dosáhnout cíle, aby insolvenční správce měl kontrolu nad tím, co dlužník v rámci pozůstalostního řízení „činí“ (zda se v konečném důsledku do majetkové podstaty dlužníka – dědice dostane majetek, který by tam za „řádného“ chodu pozůstalostního řízení měl „přijít“), konstrukcí neplatnosti některých jednání dlužníka bez souhlasu insolvenčního správce.

IV. Neplatnost jednání (insolvenčního) dlužníka v pozůstalostním řízení

Právní jednání, kterým dlužník po prohlášení konkursu odmítne přijetí daru nebo dědictví bez souhlasu insolvenčního správce, je neplatné. Totéž platí, jestliže dlužník uzavře bez souhlasu insolvenčního správce dohodu o vypořádání dědictví, podle které má z dědictví obdržet méně, než činí jeho dědický podíl.[72]

Shodná právní úprava platí i pro oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.[73] Proti tomu u oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se souhlas insolvenčního správce nevyžaduje (a právní jednání dlužníka tedy nemůže být neplatné), protože – jak vysvětleno shora – hodnoty nabyté dědictvím po schválení tohoto způsobu oddlužení nenáleží do majetkové podstaty (jsou osobním majetkem dlužníka, který s ním může volně disponovat).

Nejvyšší soud již pro účely insolvenčního řízení (byť v souvislosti s řešením otázky osvobození dlužníka od placení pohledávek) judikoval, že ohledně „nabytí dědictví“ není podstatné datum úmrtí zůstavitele, ale datum právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví.[74] Jakkoliv lze vznést připomínku, zda byl plně respektován úmysl zákonodárce co do okamžiku, k němuž dochází k univerzální sukcesi dědice,[75] argumentace v rozhodnutí obsažená vychází (též) z právní nauky o titulu a modu nabývání pozůstalosti, podle níž dědické právo není právem na pozůstalost bez dalšího, nýbrž jen titulem k nabytí pozůstalosti; zůstavitelovým dědicem se stává a dědictví nabývá jen ten, o němž to stanoví pravomocné rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví (projednání dědictví soudem představuje modus).[76] Lze tak předpokládat, že i při řešení otázky, zda má dlužník v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty vydat ke zpeněžení hodnoty „nabyté dědictvím“ (nebo zda jde o nový, osobní majetek dlužníka po schválení oddlužení), bude soudní praxe zvažovat jako rozhodné datum právní moci usnesení o dědictví.

Soudní praxe se zcela správně přiklonila k rozšiřujícímu výkladu § 246 odst. 4 InsZ (potažmo § 412 odst. 3 InsZ), když dovodila, že jsou neplatná (všechna, nikoliv jen některá) jednání a procesní úkony dlužníka v postavení dědice v pozů­stalostním řízení, v jejichž důsledku dlužník bez souhlasu insolvenčního správce nabývá z pozůstalosti méně, než kolik by (jinak) odpovídalo jeho dědickému podílu;[77] jen tak je zachován smysl a účel uvedených ustanovení. Jde proto nejen o jednání v zákoně přímo vypočtená (odmítnutí dědictví a uzavření dohody o vypořádání dědictví, podle které má dlužník obdržet z dědictví méně, než činí jeho dědický podíl), ale o každé obdobně zkracující jednání (formou konání i opomenutí), tedy např. vzdání se dědictví, ale též neuplatnění námitky neplatnosti pořízení pro případ smrti učiněného zůstavitelem v neprospěch dlužníka. U posledního příkladmo uvedeného jednání však insolvenční zákon naráží na mechanismus řízení o pozůstalosti; bude-li „neuplatnění námitky neplatnosti“ neplatné, znamená to bez dalšího, že námitka neplatnosti byla uplatněna? A dále: bude-li dlužník v případě takto vzniklého sporu o dědické právo odkázán na podání žaloby o určení svého dědického práva,[78] jakým způsobem ho může insolvenční správce „donutit“ k podání žaloby a řádnému vedení sporného řízení?[79]

Ačkoliv není v insolvenčním zákoně výslovně uvedeno, zda jde o neplatnost absolutní, přikláním se k tomuto závěru.[80] K tomu vede i logický a systematický výklad: pokud by mělo jít o neplatnost relativní (sloužící k ochraně majetkové podstaty reprezentované insolvenčním správcem), pak by za trvání insolvenčního řízení mohl neplatnost namítnout pouze insolvenční správce.[81] Systematicky by ovšem v takovém případě nedával smysl již zmiňovaný § 246 odst. 2 InsZ: všechna ostatní právní jednání dlužníka po prohlášení konkursu (týkající se mj. výkonu práv souvisejících s majetkovou podstatou) jsou neúčinná ze zákona (jejich neúčinnosti se insolvenční správce dovolávat nemusí); u neplatného jednání by se insolvenční správce paradoxně neplatnosti dovolávat musel (s praktickými problémy s tím spojenými, včetně možného promlčení práva na uplatnění námitky relativní neplatnosti).

Doposud neřešenou otázkou je, zda může být souhlas insolvenčního správce udělen dodatečně, tedy až po právním jednání dlužníka (dědice v pozůstalostním řízení). Konkrétně může jít např. o situaci, kdy dlužník odmítne dědictví ve lhůtě určené v usnesení podle § 164 odst. 1 z. ř. s.; protože do doby učinění úkonu (jednání) nebyl udělen souhlas insolvenčního správce, jde o jednání (absolutně) neplatné, k němuž se v řízení o pozůstalosti nepřihlíží. Dědic tak je nadále účastníkem řízení o pozůstalosti a odmítnout dědictví již nemůže, neboť jeho právo na odmítnutí zaniklo marným uplynutím lhůty k odmítnutí.[82] Přesto se domnívám, že insolvenční správce může dodatečně souhlas s jednáním dlužníka udělit (a neplatnost jeho jednání tak zhojit), a to např. tehdy, dozví-li se sice o pozůstalostním řízení ex post, avšak zároveň vyjdou najevo i skutečnosti, které nasvědčují, že pozůstalost je předlužena;[83] ve prospěch opačného závěru by mohla mj. svědčit dikce § 111 odst. 3 InsZ,[84] kde se vyžaduje souhlas předem.

Insolvenčnímu dlužníku, který neodmítne dědictví, svědčí výhrada soupisu.[85] Jakkoliv zákonodárce upravil vyvratitelnou domněnku uplatnění výhrady soupisu jen v případě dlužníka v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, neexistuje rozumný důvod, aby se stejná úprava analogicky nevztahovala i na dlužníka v konkursu. Není doposud řešeno, zda může dlužník svým jednáním v pozůstalostním řízení výhradu soupisu pozbýt;[86] domnívám se, že spíše nikoliv, neboť jde o zvláštní případ zákonné domněnky uplatnění výhrady soupisu, která v takové situaci neslouží primárně na ochranu dlužníka, ale ve prospěch majetkové podstaty, resp. stávajících věřitelů dlužníka.[87]

Soudní praxe již dovodila, že se jeví jako vhodné, aby soud (soudní komisař) „po účastníku, jemuž svědčí dědické právo po zůstaviteli a zároveň je v úpadku řešeném oddlužením plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, vyžadoval předložení souhlasu insolvenčního správce k právním jednáním dlužníka učiněným v řízení o pozůstalosti, v jejichž důsledku obdrží dlužník z dědictví méně, než kolik by odpovídalo jeho dědickému podílu“.[88] K tomu lze dodat, že soud (soudní komisař) může uvedenému dostát jen tehdy, bude-li důsledně[89] provádět lustraci dědiců v insolvenčním rejstříku,[90] aby věděl, zda se na jejich majetek vede insolvenční řízení; v kladném případě by měl o pozůstalostním řízení a o dědickém právu dlužníka vyrozumět příslušného insolvenčního správce. Zároveň se přimlouvám, aby byl vyrozuměn i insolvenční soud, a to již z toho důvodu, že po celou dobu insolvenčního řízení vykonává dohlédací činnost (včetně dohledu nad jednáním procesních subjektů)[91] a v případě způsobu řešení úpadku oddlužením rovněž po celou dobu řízení (i po schválení oddlužení) zkoumá, zda dlužník svým jednáním nesleduje nepoctivý záměr.[92] Jakkoliv odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že „soudu (soudnímu komisaři) žádná konkrétní povinnost z právních předpisů v této souvislosti nevyplývá“, je otázkou, zda se soudní praxe nevyvine dále (až tak), že nečinnost soudního komisaře v tomto směru může představovat nesprávný úřední postup, který může být v příčinné souvislosti se vzniklou škodou (spočívající v nerozmnožení majetkové podstaty o očekávané hodnoty), za niž odpovídá stát.[93]

Nasvědčují-li okolnosti, že insolvenční řízení může být na dědice vedeno v jiném členském státě EU,[94] pak nepostačuje lustrace pouze v českém insolvenčním rejstříku, nýbrž je třeba provést na portálu evropské e-justice[95] (též) lustraci v insolvenčním rejstříku příslušného jiného členského státu.[96]

Zároveň soudní praxe[97] přijala závěr, že neinformuje-li dlužník insolvenčního správce ani insolvenční soud o probíhajícím pozůstalostním řízení, nevyžádá-li si souhlas insolven­čního správce s uzavřením dohody o vypořádání dědictví ani jej následně o existenci takové dohody a výsledku dědického řízení nevyrozumí, zásadně poruší povinnosti, jež mu zákon ukládá plnit po dobu trvání účinků schválení oddlužení (což by mělo pravidelně vést ke zrušení oddlužení).[98]

Jak již bylo zmíněno, soudu (soudnímu komisaři) platná právní úprava výslovně nepřikazuje (neukládá povinnost) lustrovat dědice v insolvenčním rejstříku.[99] Činit tak je ale nanejvýš vhodné ještě z dalšího důvodu: má-li zkracující jednání dědice formu uzavření dohody o vypořádání dědictví, podle které má dlužník obdržet z dědictví méně, než činí jeho dědický podíl, pak tím, že soud nezkontroluje účastenství takových smluvních stran dohody (dědiců) v insolven­čním řízení, neví, zda rozhodnutím o dědictví neschvaluje neplatné právní jednání.[100] Takové rozhodnutí o dědictví je samozřejmě věcně nesprávné (dohoda je v rozporu se zákonem, a proto ji schválit nelze), avšak nabude-li právní moci, je (v otázce, kdo je dědicem po zůstaviteli) závazné pro všechny a insolvenční správce musí jeho závaznost respektovat (jelikož není účastníkem řízení o pozůstalosti, není ani osobou oprávněnou podat proti usnesení opravný prostředek).[101]

Posledně uvedené však neznamená, že insolvenční správce nemůže uplatnit dispoziční oprávnění k majetku, který by jinak připadl dlužníku podle jeho dědického podílu (nebýt neplatné dohody); výrokem dědického soudu o nabytí konkrétního majetku totiž insolvenční správce není vázán, protože nebyl účastníkem pozůstalostního řízení. Bez ohledu na usnesení o dědickém právu tak může insolven­ční správce typicky zapsat věc (podíl k ní) nebo pohledávku do soupisu majetkové podstaty[102] s uvedením důvodu soupisu (dlužník uvedenou hodnotu nabyl dědictvím v souladu se svým dědickým podílem)[103] a zároveň vyrozumět ostatní dědice (kteří měli majetkovou hodnotu nabýt podle usnesení o dědictví) o soupisu a o možnosti podat vylučovací žalobu.[104] S konečnou platností se tak bude posuzovat příslušnost majetkové hodnoty k majetkové podstatě právě až podle výsledku incidenčního sporu o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty.[105]

Na tomto příkladu tak je možné demonstrovat tezi zmíněnou v předchozí části článku: zatímco ohledně statusové roviny řízení o pozůstalosti (v otázce, kdo je zůstavitelovým dědicem) nemůže insolvenční správce dosáhnout změny usnesení o dědictví a je jím (stejně jako kdokoliv jiný) vázán, v rovině majetkové může insolvenční správce uplatňovat práva ve prospěch majetkové podstaty. To je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí,[106] podle níž výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (a jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy; věřitele, jejichž společný zájem je oprávněn a povinen insolvenční správce hájit,[107] schválená dohoda ani usnesení o dědictví (v tomto rozsahu) nezavazuje.

Pouze pro úplnost je možné dodat, že považuji za vhodné, aby soud (soudní komisař) informoval insolvenčního správce a insolvenční soud i v případě, kdy zjistí, že se vede insolvenční řízení na majetek odkazovníka, popř. nepominutelného dědice s právem na povinný díl. Protože jde v těchto případech o (ryze) majetková práva těchto osob,[108] insolvenční správce s dispozičním oprávněním může přímo požadovat plnění do majetkové podstaty.

V. Neúčinnost jednání dlužníka před prohlášením konkursu (schválením oddlužení)

V předchozí části jsem se obšírně zabýval neplatností zkracujících jednání dlužníka po prohlášení konkursu, popř. schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Zbývá dodat, jak se posoudí obdobné jednání dlužníka, které z (časového hlediska) učinil dříve.

Insolvenční zákon rozeznává jednak neúčinná právní jednání dlužníka učiněná před zahájením insolvenčního řízení, jednak po jeho zahájení. Zatímco první skupinu právních jednání je třeba poměřovat úpravou § 240 a násl. InsZ,[109] druhá skupina se řídí výlučně § 111 InsZ.[110] Společné pro obě skupiny právních jednání dlužníka je, že se jejich neúčinnost zakládá (v tomto směru konstitutivním) rozhodnutím insolvenčního soudu o odpůrčí žalobě.[111] Jinak řečeno, neúčinnost právního jednání si musí insolvenční správce vždy „vyžalovat“.[112]

Nejvyšší soud již přijal a odůvodnil závěr, podle něhož může insolvenční správce odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, jestliže dlužník (jako dědic) jejím uzavřením naplnil některou ze skutkových podstat neúčinnosti ve smyslu § 240 až 242 InsZ.[113] I z toho je zřejmé, že soudní praxe ustáleně dovozuje oprávnění insolvenčního správce dovolat se neúčinnosti (popř. neplatnosti) jednání dlužníka učiněného v pozůstalostním řízení (zde dohodě o vypořádaní dědictví), a to bez ohledu na to, že dohoda dědiců je schválena soudem v rozhodnutí o dědictví (odkazované rozhodnutí se týká předchozí právní úpravy dědického řízení, avšak princip zůstává stejný). Podle důvodů rozhodnutí tím, že by insolvenční soud vyhověl odpůrčí žalobě, jejímž předmětem byla (i) dědickým soudem schválená dohoda dědiců o dědictví, by insolvenční správce získal právo domáhat se toho, aby do majetkové podstaty byl vydán majetek (nebo náhrada za něj), který nabyl na základě neúčinné dohody o vypořádání dědictví někdo jiný než (insolvenční) dlužník.

Neúčinným právním jednání učiněným dlužníkem po zahájení insolvenčního řízení je např. též uzavření dohody o vypořádání dědictví, podle níž částka (odpovídající dědickému podílu dlužníka) bude dlužníku druhým dědicem splácena neúměrně dlouho (podle kazuistiky více než 14 let).[114]

Zatímco v případě právních jednáních učiněných dědicem v řízení o pozůstalosti před zahájením insolvenčního řízení není (z povahy věci) dána konkurence paralelně probíhajícího řízení o pozůstalosti a insolvenčního řízení, v případě právních jednání dlužníka učiněných po zahájení insolven­čního řízení platí obdobně výše uvedené o vhodnosti (povinnosti) lustrovat dědice v insolvenčním rejstříku a informovat insolvenční soud[115] o probíhajícím pozůstalostním řízení a dědickém právu dlužníka; zmiňovaná právní jednání totiž nejsou neúčinná, jestliže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádají souhlas insolvenčního soudu.[116]

Odporovat však lze jen jednání dlužníka, nikoliv jednáním třetích osob, zejména zůstavitele.[117] Např. samotnému vydědění tak insolvenční správce odporovat nemůže za žádných okolností.

V. Závěr

Cílem článku bylo přiblížit širší právnické veřejnosti (nejen) z řad notářů „propojení“ insolvenčních pravidel o nakládání s majetkovou podstatou dlužníka s řízením o pozůstalosti, konkrétně posouzení platnosti a účinnosti některých právních jednání insolvenčního dlužníka, jenž je zároveň dědicem. Nejde popřít, že jde o problematiku složitou a v některých ohledech jen velmi málo judikovanou. S ohledem na rozsah a zaměření příspěvku nemohly být mnohé dílčí problémy zmíněny, stejně jako další případy střetu insolvenčního a pozůstalostního „světa“ prezentované na přednášce v rámci letošního dědického semináře pořádaného Justiční akademií (jako je např. procesní postup po úmrtí dlužníka nebo věřitele v insolvenčním řízení, vypořádání společného jmění manželů po úmrtí jednoho z manželů za trvání účinků schváleného společného oddlužení manželů nebo uplatnění pohledávek věřitelů zůstavitele v insolvenčním řízení vedeném na majetek dědice). Tyto a další okruhy témat mohou být rozebrány v případných dalších pojednáních.