O vůli zůstavitelově

Mgr. Šimon Klein

Úvodem

Jedním z nosných principů dědického práva od roku 2014 je ochrana vůle zůstavitele. Zákonodárce se tím odchyloval od dřívějšího, notně restriktivního až autoritativního pojetí socialistického dědického práva a „usiluje (o to), aby byl v duchu evropských kulturních tradic dán větší průchod úctě k projevu poslední vůle zůstavitele“.[1]

Jakkoli tato zásada představuje naprosto nezbytný prvek ideového ukotvení současného dědického práva, domnívám se, že v praxi při výkladu právních norem a právních jednání pro případ smrti by mělo být toto hledisko užíváno s jistou zdrženlivostí. Mrtvého se již na nic nezeptáme, a hypotetická vůle zemřelého tak může být použita k odůvodnění prakticky jakéhokoli výkladu.

Cílem tohoto příspěvku není poskytnout všeobjímající návod k výkladu vůle zůstavitele, ale spíše podnítit širší diskusi o významu tohoto výkladového hlediska v praxi a o mezích jeho použitelnosti.

 

Vůle zůstavitele jako vůle k výsledku

Typickým příkladem v úvodu zmíněného problému je otázka, nakolik je možné uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti, pokud zůstavitel dohodu výslovně nepřipustí ani ji výslovně nezakáže.

Ustanovení § 1694 OZ je do očí bijícím příkladem neurčitosti a nesrozumitelnosti právní normy a při absenci jiných vodítek se doktríně přímo nabízí řídit se při výkladu tohoto ustanovení obecnými zásadami dědického práva. A. Talanda takto dospívá k závěru, že upřednostnit je při výkladu potřeba odst. 1, neboť Dědické právo totiž chrání především vůli zůstavitele, až v souladu s ní lze chránit vůli dědiců, kteří se vůli zůstavitele musí podřídit (alespoň do doby potvrzení nabytí dědictví, neboť poté již mohou s vlastním majetkem nakládat libovolně, není-li jeho nabytí limitováno rozvazovací či jinou podmínkou).[2]

Je však třeba si klást otázku, k čemu by vlastně měla směřovat vůle zůstavitele, která má být takto chráněna, když při tomto výkladu mohou dědici uzavřít smlouvu, kterou si dědictví rozdělí jiným, jim vyhovujícím způsobem, bezprostředně po právní moci usnesení o dědictví, a to klidně ještě v kanceláři notáře-soudního komisaře.

Máme věřit tomu, že skutečnou vůlí zůstavitele je znepříjemnit dědicům život a zatížit je dodatečnými transakčními náklady spojenými s vyhotovením smlouvy o vzájemném převodu majetku z pozůstalosti, spolu s případnými poplatky za vkladové řízení?

Co jiného by představovala taková vůle než zřejmé obtěžování dědice nebo odkazovníka ze zjevné zůstavitelovy svévole a proč by takováto vůle měla být v případě dohody o rozdělení pozůstalosti chráněna, když v případě vedlejších doložek se k ní dle § 1551 OZ nepřihlíží.

Především se však domnívám, že není projevem respektu k zůstaviteli a jeho vůli, pokud při výkladu právního jednání pro případ smrti vycházíme z předpokladu, že její pořizovatel byl zlomyslným pošetilcem.

Tak jako při výkladu právních norem vycházíme z předpokladu racionálního zákonodárce, musíme při výkladu právních jednání pro případ smrti vycházet z předpokladu racio­nálního zůstavitele, který svým projevem vůle nesledoval nějakou procesní formalitu, ale skutečný chtěný následek. Tomu odpovídá nejen četná literatura,[3] ale také každodenní zkušenost se skutečnými, dosud žijícími pořizovateli.

Mohu-li usuzovat ze své notářské praxe, pak drtivá většina pořizovatelů je zcela srozuměna s tím, že se dědici budou moci dohodnout i jinak, pokud to tak všichni budou chtít, a svou závěť pořizují zejména pro ten případ, že se dědici nedohodnou. Naopak ti pořizovatelé, kteří dohodu umožnit nechtějí, pro to zpravidla mají velmi dobré a zcela konkrétní důvody a zajímají se i o to, jak zajistit, aby se jimi zvolené rozdělení majetku prosadilo i po konci pozůstalostního řízení.

Tímto oslím můstkem se pak dostáváme k systematickému výkladu sporného ustanovení. Zůstavitel totiž v žádném případě není bezmocným chudákem, který by se musel spoléhat na to, že dědici nebudou nakládat s majetkem z pozů­stalosti jinak, než jak on zamýšlel, z pouhého respektu k jeho vůli. Nemá proto zapotřebí dávat dědicům symbolické políčky v podobě nemožnosti uzavřít dohodu alespoň v dědickém řízení, když již po jeho skončení ji uzavřít mohou, nýbrž má v ruce skutečně mocné nástroje, kterými může svou vůli prosadit, ať již v podobě zákazu zcizení (§ 1569 odst. 2 OZ), svěřenského nástupnictví (§ 1521 OZ), nebo jiné vedlejší doložky (§ 1567 odst. 1 OZ).

Z toho je zřejmé, že k výkladu předmětného ustanovení není třeba dovolávat se vyšších právních principů a vůle zůstavitele, nýbrž postačí, pokud jej zařadíme do jeho systematického kontextu. Tím dospíváme k závěru, že pokud zůstavitel využije některý z těchto nástrojů, pak se dědici zcela nepochybně mohou dohodnout jinak jen tehdy, pokud to zůstavitel výslovně připustí. V opačném případě tehdy, pokud to svým nařízením výslovně nezakáže.

 

Vůle zůstavitele a její zákonné meze

K ještě výraznějšímu rozporu dochází tam, kde je princip ochrany vůle zůstavitele použit k výkladu ustanovení, která vůli zůstavitele omezují. Tak je tomu např. při výkladu otázky, jaký je vztah svěřenského fondu zřízeného pořízením pro případ smrti a ustanovení o povinném dílu. P. Zima se přiklání k závěru, že majetek vyčleněný do svěřenského fondu pořízením pro případ smrti přestává být smrtí zůstavitele jeho vlastnictvím, a není proto součástí pozůstalosti. Tento závěr pak opírá právě o princip ochrany vůle zůstavitele, když uvádí, že opačný výklad „… nerespektuje vůli zůstavitele znerovnoprávňuje tento fond oproti netestamentárnímu svěřenskému fondu“.[4]

Domnívám se, že argumentace vůlí zůstavitele nemůže v tomto případě obstát. Ustanovení o povinném dílu představují zákonný limit ochrany vůle zůstavitele. Jejich účelem je tuto vůli omezovat a působit proti ní tam, kde by se dotýkala práv nepominutelných dědiců. Nelze proto bez dalšího při interpretaci těchto ustanovení volit takový výklad, který ochranu vůle zůstavitele maximalizuje, když účel těchto ustanovení je právě opačný.

Ani zde ostatně není potřeba sahat při výkladu k vyšším právním principům a dovolávat se vůle zůstavitele, ba ani teleologického výkladu povinného dílu. I zde postačí poctivé použití systematického výkladu.

Ustanovení § 1452 odst. 1 OZ stanoví, že pro založení svěřenského fondu pro případ smrti se má přiměřeně použít § 311, upravující založení nadace pořízením pro případ smrti. Toto ustanovení nám pak říká, že zakládanou nadaci je potřeba povolat za dědice. Ustanovení je třeba použít toliko přiměřeně, neboť na rozdíl od nadace není svěřenský fond subjektem, nicméně jednoznačně nás směřuje k tomu, že vyčlenění majetku do svěřenského fondu se má stát standardním mechanismem dědění. Z toho se podává, že aplikace ustanovení o ochraně nepominutelného dědice nemůže být vyloučena, ledaže by tak zákon výslovně stanovil. To není v rozporu se závěrem, že okamžikem smrti zůstavitele přestává být majetek vyčleněný do svěřenského fondu majetkem zůstavitele. To totiž v poměrech našeho dědického práva platí vždy. Naše současné právo nezná institut ležící pozůstalosti. Proto je usnesení o dědictví rozhodnutím deklaratorním, projednávajícím právě stav k okamžiku smrti zůstavitele.[5]

Překážkou není ani skutečnost, že tím je zakládána nerovnoprávnost mezi svěřenským fondem založeným právním jednáním pro případ smrti a svěřenským fondem založeným inter vivos. Zatímco jiné právní řády chrání práva nepominutelného dědice i před zmenšováním majetku zůstavitele za jeho života,[6] byla obdoba těchto zahraničních ustanovení z návrhu občanského zákoníku během legislativního procesu odstraněna, a náš právní řád proto zásadně vychází ze zcela odlišné míry ochrany povinného dílu před jednáními inter vivos a mortis causa. Je proto zcela v souladu s celkovou systematikou a koncepcí občanského zákoníku, bude-li stejný princip zachován i pro případ zřízení svěřenského fondu. Není ostatně v souladu s předpokladem racionálního zákonodárce vycházet z toho, že účelem zákona je obcházet sebe sama.

 

Vůle zůstavitele a její osvobození

Tímto se dostáváme k největšímu soustu tohoto diskusního příspěvku, a sice k nedávnému usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2454/2023.

Nejvyšší soud zde řešil dosud v literatuře i rozhodovací praxi spornou otázku výkladu § 1648 OZ, co nastane v případě, že zůstavitel vydědil svého potomka, aniž by byly prokázány důvody vydědění a aniž by současně pořídil závěť. Podrobnější rozbor tohoto doktrinálního sporu spadá již mimo zaměření tohoto příspěvku. Předpokládám ostatně, že čtenářům tohoto časopisu bude tato problematika dobře známá. Omezím se tedy jen na stručné shrnutí.

Spornou otázkou v tomto případě je, zda je za takové situa­ce neplatné celé prohlášení o vydědění a takto (neplatně) vyděděný má nárok na celý dědický podíl, nebo zda je takové prohlášení platné, avšak pro nenaplnění důvodů vydědění nemá zamýšlený účinek, a posoudí se tedy jako quasi negativní závěť – vyděděný má nárok pouze na povinný díl.

Nejvyšší soud se však v daném případě rozhodl, že nevyřeší tuto spornou otázku obecně, nýbrž se zaměřil na skutečnost, že notářský zápis obsahující vydědění byl sepsán ještě za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, tedy v době, kdy daná otázka sporná nebyla – neplatně vyděděnému náležel celý dědický podíl. A dospěl k závěru, že předmětnému právnímu jednání je potřeba přisoudit stejné účinky, jako by měl v době jeho sepsání. Tento závěr opírá Nejvyšší soud právě o vůli zůstavitele: „Nelze rozumně předpokládat, že zákonodárce, který nyní klade mimořádný akcent na co největší respekt k vůli zůstavitele, by současně hodlal tímtéž právním předpisem (jeho obsahem) tuto vůli zůstavitele podstatným způsobem sám pozměňovat.

Řečeno jinak: musel-li být zůstavitel, který k dědictví jinou osobu nepovolal, na základě zákona účinného v době sepisu listiny o vydědění srozuměn s tím, že pokud se existence zákonných důvodů pro vydědění neprokáže, bude neprávem vyděděná osoba jeho dědicem, pak je zřejmé, že jeho vůle nepochybně nemohla směřovat k tomu, že (až na základě nového občanského zákoníku platného od 22. 3. 2012 a účinného až od 1. 1. 2014) neprávem vyděděný potomek bude mít, nebudou-li důvody vydědění prokázány, právo jen na povinný díl. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že zůstavitel v nyní projednávané věci pořídil listinu o vydědění prostřednictvím notářského zápisu, notář byl povinen jej poučit o náležitostech takového úkonu i jeho následcích pro případ, že důvod vydědění nebude dán, a s těmito následky musel být srozuměn.“

Domnívám se, že tato argumentace je postižena stejnou vadou jako shora uvedená argumentace ohledně svěřenského fondu, jen jaksi v opačném gardu. Ano, pořizovatel nepochybně musel být poučen o tehdy platné právní úpravě a o tom, jaké budou následky, pokud se jím tvrzené důvody vydědění nepodaří prokázat. To však v žádném případě neznamená, že takové důsledky chtěl, že k těmto důsledkům směřovala jeho vůle.[7]

Vyjdeme-li z toho, že vůle zůstavitele nesměřuje k formální právní kvalifikaci, ale vždy ke konkrétnímu, finálnímu, zamýšlenému následku (quod erat demonstrandum), pak tímto následkem, ke kterému směřuje vůle zůstavitele, je stav, kdy vyděděný nedědí.

Zákonná úprava ochrany nepominutelného dědice, vydědění a jeho důvodů, není nástrojem či součástí vůle zůstavitele, nýbrž právě naopak představuje omezení vůle zůstavitele, působí proti ní, klade jí meze a překážky. Tomu odpovídá opět každodenní zkušenost notáře sepisujícího prohlášení o vydědění. Nepoučený laik notáři sdělí, že má nehodného potomka a nechce, aby tento potomek cokoli dostal, od notáře pak žádá radu, jako toho co nejlépe dosáhnout.

Je-li takto zůstavitel notářem poučen o zákonných omezeních, může tato poučení vzít na vědomí a přizpůsobit se jim, nedochází však ke změně jeho vůle, nemění se to, co skutečně chce. Tím vždy zůstává požadavek, aby vyděděný nedědil. Tuto vůli není potřeba jakkoli složitě dovozovat výkladem, je vyjádřena přímo v textu právního jednání. Zůstavitel projevuje vůli, že chce, aby byl potomek vyděděn. Vyděděný nedědí.

Opačný závěr by zůstavitele fakticky trestal za to, že nesepisoval své poslední pořízení v nevědomosti, ale že se zodpovědně poradil s odborníkem. Pokud by totiž jednoduše napsal „nechci, aby má dcera dědila, protože…“, posoudila by se taková listina též jako vydědění, těžko by však Nejvyšší soud mohl tvrdit, že ve skutečnosti musel zůstavitel chtít, aby vyděděná dědila.

Tím spíše tento závěr vynikne, vezmeme-li v potaz, že předmětná otázka se řeší pro případ, že tvrzení zůstavitele o důvodech vydědění se nepodaří prokázat. Je přece zcela absurdní tvrdit, že zůstavitel chtěl, aby pro tento případ jeho právní jednání zcela selhalo. O straně sporu, která neunese důkazní břemeno, také neříkáme, že chtěla spor prohrát.

Přiklání-li se tedy Nejvyšší soud k tomu výkladu, že režim v případě neprokázání důvodů vydědění je podle předchozího občanského zákoníku odlišný od současného, a tedy že takto vyděděnému by podle současné právní úpravy náležel jen povinný díl (o čemž se lze stále jen dohadovat, neboť k této otázce se Nejvyšší soud nevyjádřil), pak platí, že starší právní úprava vůli zůstavitele omezovala přísněji, kladla jí větší překážky a meze, zatímco současná úprava ji více šetří.

S obdobnou situací výslovně počítá § 3070 OZ, který stanoví, že „Zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho pořízení pro případ smrti právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. Totéž platí o dovětku i o vedlejších doložkách v pořízení pro případ smrti, pokud jim právní předpisy účinné v době, kdy byly dovětek nebo pořízení pro případ smrti učiněny, odnímají právní následky, anebo je prohlašují za neplatné.“

Dané ustanovení nedopadá sice přímo na předmětný případ, vyjadřuje však jednoznačný úmysl zákonodárce, aby zůstavitelům, kteří pořídili pro případ smrti dle staré úpravy, zemřeli však za účinnosti úpravy nové, šla v co největší míře k dobru vyšší ochrana, kterou nová právní úprava vůli zůstavitele poskytuje. K tomu ostatně není ani nutné aplikovat toto přechodné ustanovení analogicky, postačila by prostá aplikace odvěkého pravidla, že dědictví se projednává dle práva platného ke dni smrti zůstavitele. Tím by nedošlo ke změně vůle zůstavitele, jak se Nejvyšší soud obává, nýbrž k větší míře jejího uplatnění, k jejímu osvobození.

 

Vůle zůstavitele a ústava

Bavíme-li se o vůli zůstavitele, její ochraně a mezích v kontextu principů dědického práva, pak se domnívám, že je namístě zamyslet se též nad jejím zasazením do širšího ústavního rámce.

Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stanoví, že dědění se zaručuje. Dosavadní doktrína i rozhodovací praxe Ústavního soudu vychází z toho, že znění předmětného ustanovení je dáno zkušeností s minulým režimem, jeho neúctou k dědickému právu, pořizovací svobodě zůstavitele a k vlastnictví vůbec.[8]

Z ústavněprávní roviny proto nebyla dosud dovozována žádná konkrétní ochrana povinného dílu. Domnívám se, že tento závěr však může být nutné přehodnotit s ohledem na reformu civilního práva z roku 2014 a na nové instituty, jako jsou již zmíněné svěřenské fondy, a zejména darování pro případ smrti, která jsou přinejmenším podle některých výkladů[9] s to úpravu povinného dílu materiálně zcela vyprázdnit.

Domnívám se, že to je problematické už z hlediska rovnosti před zákonem (čl. 1 Listiny) a principu, že právní jednání mají být vykládána s ohledem na jejich obsah a vůli stran (§ 55 OZ). Stav, kdy zůstavitelovo darování pro případ smrti se v závislosti na drobné formulační nuanci posoudí jednou jako odkaz (který tak bude krácen falcidiánskou kvartou a právy na povinný díl) a jindy jako pravé darování pro případ smrti (které takto kráceno patrně nebude), nás staví do absurdní situace, kdy jsou právní jednání pojímána zcela formálně, tak jako u římskoprávní stipulace, a z práva se stává věda o použití správných zaříkadel.

Přihlédnout je ale dle mého názoru třeba i k tomu, že neúcta k dědění a vlastnictví nebyla jediným nešvarem komunistického práva. Signatáři Charty 77 budou mít v dobré paměti, že dalším takovým neduhem bylo, že socialistické státy zakotvovaly do svého právního řádu „dobře vypadající“ základní práva a svobody, kterým však konkrétní zákonné normy dávaly zcela jiný obsah, než jak byly jinak mezinárodně vnímány.

Mám proto za to, že i v případě práva „zaručujícího dědění“ je třeba vzít v potaz nejen naši historickou zkušenost, ale také obsah, který může toto právo z komparativního hlediska mít. Zde pak vidíme, že zvolená formulace není z komparativního hlediska úplně obvyklá.

Všeobecná deklarace lidských práv (UN) právo na dědictví nezmiňuje. Listina základních práv Evropské unie toliko v čl. 17 zmiňuje právo majetek odkazovat, jako součást vlastnického práva. Francouzská Deklarace práv člověka a občana dědění nezmiňuje, francouzská ústava však v čl. 34 zakotvuje povinnost zákonodárce stanovit pravidla pro dědění. Obdobně italská ústava v čl. 42 toliko stanoví, že zákon má stanovit pravidla a limity zákonné a testamentární posloupnosti a práva státu v záležitostech dědění. Rakouská ani švýcarská ústava dědění nezmiňují vůbec.

Až teprve v německém základním zákoně nacházíme formulaci obdobné té naší v čl. 14 odst. 1: Das Eigentum und das Erbrecht werden gewährleistet. Vlastnictví a dědění se zaručuje. To nepředstavuje sice dostatečný základ pro přesvědčivou komparativní argumentaci, nemůžeme dovozovat obvyklý význam ústavního práva, které není úplně obvyklé, i tak však myslím stojí za to věnovat pozornost tomu, jak je toto základní právo aplikováno tam, kde stejně jako u nás zakotveno je.

Tím se dostáváme k usnesení Spolkového ústavního soudu ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 1 BvR 1644/00. Spolkový ústavní soud zde uvádí, že „zásadně neodvolatelná a na potřebách nezávislá minimální ekonomická účast dětí zůstavitele na jeho majetku je zaručena zárukou dědického práva v čl. 14 odst. 1 větě první ve spojení s čl. 6 odst. 1 základního zákona“[10] (čl. 6 odst. 1 zakotvuje ochranu rodiny a manželství, obdobně tedy k našemu čl. 32 Listiny).

Uvádí k tomu, že „podle ustálené judikatury Spolkového ústavního soudu zaručuje dědické právo podle čl. 14 odst. 1 věty první Základního zákona dědické právo jako právní institut a jako právo jednotlivce. Jeho funkcí není umožnit, aby soukromé vlastnictví jako základ nezávislé organizace života zaniklo se smrtí vlastníka, ale zajistit jeho další existenci prostřednictvím právního nástupnictví. V tomto ohledu doplňuje záruka dědického práva záruku vlastnictví a spolu s ním tvoří základ režimu soukromého vlastnictví stanoveného v Základním zákoně.“[11] Zároveň však upozorňuje, že „Ačkoli záruka vlastnictví a dědické právo spolu souvisejí, záruka dědického práva nezaručuje (bezpodmínečné) právo převést daný majetek na třetí osoby v neztenčené míře pro případ smrti.“[12]

Dále uvádí, že „Strukturální znaky účasti dětí na pozůstalosti jsou výrazem rodinné solidarity, která mezi zůstavitelem a jeho dětmi existuje v zásadě nerozlučně. Čl. 6 odst. 1 GG chrání tento vztah mezi zůstavitelem a jeho dětmi jako celoživotní společenství, v jehož rámci jsou rodiče a děti nejen oprávněni, ale i povinni převzít za sebe navzájem hmotnou i osobní odpovědnost. Stejně jako právo na výživné je právo na povinný díl spojeno s rodinněprávním vztahem mezi zůstavitelem a jeho dětmi a přenáší tuto solidaritu mezi generacemi, která je pravidelně založena na původu a obvykle podložena rodinným soužitím, do oblasti dědického práva. Svoboda zůstavitele pořídit závěť je tedy ústavně podřízena rodinněprávním vazbám založeným příbuzenstvím.“[13] Upozadění povinného dílu by proto podle Spolkového ústavního soudu přispělo k erozi (ústavou chráněných) rodinných vztahů.[14]

 

Závěr

Ptá-li se v tuto chvíli čtenář, co měl tento poněkud dlouhý a ne zcela souvislý exkurz vlastně znamenat, co tím chtěl básník vlastně říci, nedivím se tomu. Dovolím si proto připomenout unavenému čtenáři, co bylo zmíněno v úvodu. Tento článek se nepokouší o ucelený výklad konkrétního problému ani dát nějaký definitivní návod pro budoucí praxi. Cílem tohoto příspěvku je především donutit čtenáře k zamyšlení nad širším kontextem naší právní úpravy. Princip ochrany vůle zůstavitele tvoří jeden z nosných principů současného dědického práva. Jakožto normotvorný princip je však již plně promítnut do samotného textu ustanovení zákona. V drtivé většině případů proto nemusíme, obrazně řečeno, tahat zůstavitele z hrobu, abychom se jej ptali na jeho vůli. Vystačíme si s důslednou aplikací standardních metod výkladu právních norem.

Snaha obecně argumentovat hypotetickou vůlí kompozitního zůstavitele, představujícího syntézu všech zemřelých, všude tam, kde potřebujeme vyložit nějaké nejasné ustanovení zákona, dělá ze zákonného pokynu respektovat vůli zůstavitele právní normu s neurčitou hypotézou a vlastně i dispozicí. Ochrana vůle zůstavitele se tím ve skutečnosti vyprazdňuje, stává se gumovým paragrafem, který lze použít vlastně na cokoli.

Kde se bez zjišťování vůle zůstavitele přeci jen neobejdeme, projevíme respekt k vůli zůstavitele nejlépe individuálně, interpretací konkrétní závěti a konkrétní vůle jejího individuálního tvůrce, vzhledem ke všem okolnostem daného případu. Tak jako je jiný každý náhrobní kámen, leží pod každým z nich jiný zůstavitel, jiná osobnost se zcela jinou vůlí.

Zároveň bychom se však měli vyvarovat toho, abychom pro stromy neviděli les. Ochrana vůle zůstavitele a jeho testovací volnosti je sice významným, ne však jediným principem, na němž je naše dědické právo postaveno. Je potřeba jej chápat v kontextu ostatních základních principů občanského práva, jako je třeba ochrana rodinné sounáležitosti, a s nimi je vzájemně vyvažovat. Jen tak se může podařit to, o co autoři občanského zákoníku usilovali, a sice postupný návrat naší země mezi vyspělé právní kultury.

• Štítky:
• 2024