Spory o dědické právo ve světle poslední judikatury

Spor o dědické právo v řízení o pozůstalosti ve smyslu § 1672 a 1673 ObčZ a § 168 až 170 ZŘS nastává, pokud si právo na dědictví činí více osob a jejich práva si odporují, tedy pokud více osob tvrdí, že jim svědčí dědický titul k téže části pozůstalosti. Může se jednat o konflikt jakýchkoliv dědických titulů, které vedle sebe nemohou alespoň částečně obstát.

JUDr. Adam Talanda, Ph.D., JUDr. Filip Plašil

Spor právní a skutkový

Spor o dědické právo může mít povahu sporu právního nebo sporu skutkového v závislosti na předmětu sporu. Nastane-li v řízení o pozůstalosti situace, ve které si právo na dědictví po zůstaviteli činí více osob, jejichž práva nemohou vedle sebe obstát, je povinností notáře vyzvat sporující účastníky k dostatečnému vylíčení a vyjasnění jejich tvrzení, aby mohlo být řádně posouzeno, v čem konkrétně se tvrzení účastníků liší nebo shodují, a o jaký druh sporu se proto jedná.

Spor právní nastává tehdy, pokud skutkové okolnosti jsou nesporné, ale vyřešení sporu závisí na právním posouzení. Příkladem sporu právního je spor o formální platnost závěti, posloupnost dědických tříd nebo vyloučení osoby svědka závěti jako dědice.[1] Řešení právního sporu je podle § 169 ZŘS povinností notáře, který v souladu se zásadou iura novit curia právní otázku vyřeší a usnesením rozhodne, komu dědické právo svědčí, a s kým tedy bude v řízení nadále jednat, a čí účast se v řízení ukončuje a v řízení se k němu dále nepřihlíží. Proti usnesení o tom, s kým bude v řízení dále jednáno a čí účast se ukončuje, je odvolání přípustné.[2]

Spor skutkový nastává tehdy, pokud vyřešení sporu závisí na posouzení sporných skutkových okolností. Příkladem sporu skutkového je spor o pravost závěti, pořizovací způsobilost zůstavitele nebo splnění podmínek společného žití spolužijící osoby. Řešení skutkového sporu podle § 170 ZŘS není na notáři, ale náleží do působnosti soudů v civilním sporném řízení. Notář proto posoudí, čí dědické právo se jeví jako slabší, a toho usnesením odkáže k podání žaloby na určení dědického práva. Proti usnesení, kterým je dědic se slabším dědickým právem odkázán k podání žaloby, je odvolání přípustné. V návaznosti na podání či nepodání žaloby a na způsob ukončení řízení o žalobě notář usnesením ukončí účast na řízení o pozůstalosti toho z dědiců, k jehož dědickému právu se nadále nepřihlíží. Také proti usnesení o ukončení účasti je odvolání přípustné.[3]

Spor o dědické právo může mít také podobu kombinace sporu skutkového a sporu právního. Takovým případem může být spor o formální platnost závěti sepsané na dvou listech spojených kancelářskou sponkou, který je sporem právním, pokud je současně napadána způsobilost svědků závěti a pravost podpisu zůstavitele, což je sporem skutkovým. V případě kombinace obou sporů je nutné usnesením odkázat toho, jehož dědické právo se jeví jako slabší, k podání žaloby o určení dědického práva podle § 170 ZŘS.[4] Ve sporném řízení pak dojde k vyřešení sporu skutkového i právního, bude-li žaloba podána.

Za hraniční je možné považovat spor o výklad vedlejší doložky v závěti, pokud dědicové tvrdí a hodlají prokazovat rozdílné skutkové verze, z nichž má být objasněna skutečná vůle zůstavitele (např. zda se zůstavitel o svém úmyslu pořídit závěť nějak vyjadřoval, jaké měl vztahy k jednotlivým dědicům apod.). Nejčastěji půjde patrně o řešení otázky, zda zůstavitel mínil svou závěť jako právní jednání závisející na podmínce. Zatímco judikatura se v dřívějších dobách klonila k závěru, že spor o výklad závěti může být skutkovým sporem,[5] aktuálně lze pozorovat příklon spíš k opačnému závěru.[6]

 

Řešení skutkového sporu o dědické právo

Skutkový spor o dědické právo a jeho řešení může vyvolávat celou řadu problémů. Notář musí vyšetřit dědická práva osob, které své právo k pozůstalosti uplatňují, zjistit, jaké konkrétní skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné, a potom usnesením odkázat toho, jehož dědické právo se jeví jako slabší, k podání žaloby o určení dědického práva.

a) Obsah usnesení s odkazem k podání žaloby o určení dědického práva

Usnesením notář odkáže dědice se slabším dědickým právem k podání žaloby proti jinému dědici v určené lhůtě, např.: „Soud odkazuje pozůstalého bratra Emila Svobodu, aby se do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení žalobou u Okresního soudu v Litovli domáhal proti pozůstalému synovci Emanuelu Tilschovi určení, že Emil Svoboda je dědicem po zůstaviteli Antonínu Randovi ze závěti ze dne 1. 1. 2016."

Usnesení vydanému podle § 170 ZŘS je třeba věnovat náležitou pozornost. Pokud by usnesení neobsahovalo všechny náležitosti, nemůže vyvolat předpokládané právní následky a v řízení o pozůstalosti bude nutné nadále jednat i s účastníkem, který nebyl s žalobou úspěšný nebo ji vůbec nepodal,[7] a takového účastníka by musel notář patrně odkázat k podání žaloby znovu, tentokrát už bezvadným usnesením.

Notář musí ve výroku usnesení jednoznačně určit, kdo a proti komu má žalobu podat a čeho se má žalobou domáhat; k těmto otázkám viz dále. Neuvede-li notář alespoň v odůvodnění usnesení, proti komu má žaloba směřovat, nebo je-li usnesení v tomto ohledu nesprávné, měl by o tom žalobce poučit soud ve sporném řízení.[8]

Obsahem výroku usnesení musí být lhůta k podání žaloby podle § 170 odst. 1 ZŘS. Tato lhůta je lhůtou soudcovskou podle § 55 OSŘ, u které je stanoven její minimální rozsah dvou měsíců. S ohledem na přípustnost odvolání proti usnesení nemůže lhůta počít běžet dříve než od právní moci usnesení, proto by měla být vždy stanovena s počátkem běhu právě od právní moci usnesení.[9] Zmeškání stanovené lhůty nelze prominout, ale lhůtu může notář k návrhu účastníka před jejím uplynutím prodloužit, avšak žádost o prodloužení musí být podána a musí o ní být též rozhodnuto před uplynutím lhůty.[10] Pokud lhůta marně uplynula, nelze o žádosti o prodloužení rozhodnout, neboť marným uplynutím lhůty již nastaly negativní následky podle § 170 odst. 2 ZŘS, tedy platí, že spor byl vyřešen v neprospěch toho, kdo měl žalobu podat, a účast takového dědice na řízení o pozůstalosti notář ukončí podle § 170 odst. 3 ve spojení s § 169 odst. 2 ZŘS.

Pravidelnou součástí[11] výroku usnesení bývá poučení, ke kterému soudu má být žaloba podána. Příslušnost soudu určuje § 88 písm. c) OSŘ tak, že příslušný k rozhodnutí sporu o dědické právo je soud, u něhož probíhá řízení o pozůstalosti, a to vždy okresní soud.

Jako povinná součást výroku usnesení se zpravidla uvádí[12] poučení o následcích nepodání žaloby. Uvedení poučení o následcích nepodání žaloby v usnesení není na škodu, Nejvyšší soud však upozornil, že jde o poučení, které nemá být obsaženo ve výroku usnesení.[13] Takové poučení by proto mělo být uvedeno spíše v závěru usnesení, který je vyhrazen procesním poučením účastníka, příp. může být obsaženo v odůvodnění usnesení.

Výrok usnesení s odkazem k podání žaloby někdy obsahuje také uložení povinnosti, aby ten, kdo byl k podání žaloby odkázán, vyrozuměl notáře o podání žaloby.[14] Nejvyšší soud uložení takové povinnosti účastníkovi odmítl, neboť uložení takové povinnosti nemá zákonný podklad v § 170 ZŘS ani v jiném zákonném ustanovení.[15] Zjištění skutečnosti, zda byla žaloba ve stanovené lhůtě podána, je tak na notáři, který by se měl příslušného okresního soudu dotázat, zda byla žaloba podána. Příp. se notář o podání žaloby dozví, jakmile si okresní soud po podání žaloby od notáře k zapůjčení vyžádá pozůstalostní spis, který je pravidelně pro řízení o určení dědického práva připojován.

 

b) Koho odkázat k podání žaloby

K podání žaloby o určení dědického práva je podle § 1672 ObčZ a § 170 odst. 1 ZŘS nutné odkázat toho, jehož dědické právo je slabší. Posouzení slabšího dědického práva vyžaduje posouzení všech okolností případu, tedy jaké dědické tituly proti sobě stojí, jaké jsou důvody zpochybnění dědického titulu, na jakých okolnostech zpochybnění dědického titulu stojí a čím je příp. prokazováno.

V judikatuře a literatuře se doposud objevilo několik pouček, na jejichž základě má notář posoudit, koho z účastníků odkáže k podání žaloby:

1) Jako slabší se pravidelně vnímá dědické právo, které je závislé na vyvrácení existujícího dědického titulu, příp. na prokázání samotné existence dědického titulu. Bude-­ -li v řízení o pozůstalosti předložena závěť, která je zjevně formálně platná a nejsou z ní patrné ani jiné skutečnosti zeslabující její věrohodnost (výrazné škrtání v textu, silné porušení papíru, podezření na chybějící list apod.), odkáže notář k podání žaloby účastníka, který tvrdí neplatnost závěti. Podobně by měl být odkázán k podání žaloby ten, kdo tvrdí, že byl zůstavitelovou spolužijící osobou, a z toho dovozuje své dědické právo ze zákona.[16]

2) Při rozhodování, koho z účastníků odkázat k podání žaloby, přihlédne notář též k tomu, který z účastníků by měl podle hmotného práva prokazovat určité skutečnosti, a pravidelně odkáže k podání právě jej.[17]

3) V případě, že je napadána pravost pořízení pro případ smrti ve formě soukromé listiny, měl by být odkázán k podání žaloby ten, kdo z listiny odvozuje své dědické právo, s ohledem na omezenou důkazní sílu soukromých listin oproti listinám veřejným (§ 568 ObčZ).[18]

4) Tvrdí-li někdo, že došlo k výjimce z obecně uznávaného či zákonem zakotveného pravidla (např. že zůstavitel neomezený ve svéprávnosti neměl pořizovací způsobilost, nebo že byl k projevu vůle donucen násilím či lstí), a dovozuje-li z této výjimky pro sebe silnější dědické právo, měl by být odkázán k podání žaloby.[19]

5) Velký význam byl přikládán § 1673 ObčZ, z jehož znění se někdy dovozuje i žebříček síly dědických práv z jednotlivých dědických titulů v závislosti na tom, zda byly popřeny co do pravosti.[20]

V praxi však dochází někdy k téměř absolutnímu chápání těchto pouček a k poměrně mechanickému přístupu bez zohlednění dalších významných skutečností, které vyjdou v průběhu řízení o pozůstalosti najevo. Ve světle nové judikatury je nutné tyto poučky poněkud relativizovat, resp. považovat je pouze za některá z vodítek, která notáři pomáhají při určení síly dědických práv v konkrétní právní věci. Je pak nutné zdůraznit, že § 1673 ObčZ je podle závěru Nejvyššího soudu výkladovým pravidlem a jeho ustanovení nelze užít pro každý případ. Nejvyšší soud se k otázce slabšího dědického práva vyjádřil takto: „Ustanovení § 170 odst. 1 z. ř. s. ukládá soudu, aby k podání žaloby o určení dědického práva odkázal toho z účastníků, jehož dědické právo ‚se jeví se zřetelem k okolnostem případu‘ jako nejslabší. Vzhledem k těmto zákonodárcem užitým obecným formulacím ‚se jeví‘ a ‚se zřetelem k okolnostem případu‘, je zřejmé, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o takovou právní normu, jejíž hypotéza není stanovena (do všech podrobností) přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu (soudnímu komisaři), aby sám podle svého uvážení s přihlédnutím k výše naznačeným okolnostem v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Významný tak pro rozhodnutí v konkrétní věci bude např. obsah předložené listiny, způsob jejího předložení, osoba, která ji předložila, či způsob, jakým byla pravost listiny popřena, tj. zda se tak stalo jen paušálně nebo na základě konkrétnější skutkové argumentace, kdy lze jistě podpůrně využít i závěrů předválečné judikatury, reprezentované zejména rozhodnutím býv. Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněným ve Vážného sbírce pod č. 17.557/39, které v napadeném rozhodnutí cituje i odvolací soud (zde bylo vysloveno, že ‚k přesunu postavení pro budoucí spor o právo dědické v neprospěch dědice přihlášeného z posledního pořízení nestačí pouhé bezdůvodné popření pravosti posledního pořízení dědicem přihlášeným ze zákona, nýbrž je třeba, aby bylo odůvodněno, proč byla pravost posledního pořízení popřena, aby bylo poukázáno na takové vady, které činí popření hodnověrným, a aby bylo popření doloženo takovými skutečnostmi, které jsou s to vzbudit pochybnosti o pravosti posledního pořízení a zeslabit sílu tohoto delačního důvodu‘). Při rozhodování o tom, čí dědické právo ‚se jeví se zřetelem k okolnostem případu‘ jako nejslabší, tak bude vždy třeba komplexně přihlédnout ke všem okolnostem, které v pozůstalostním řízení vyšly najevo.“[21]

Posouzení, čí dědické právo je slabší, tedy záleží na konkrétních okolnostech případu. Příkladem může být případ vlastnoručně sepsané závěti ve prospěch příbuzného, která splňuje všechny formální náležitosti a objektivně není důvod pochybovat o její pravosti. Některý ze zákonných dědiců pak vyjádří své pochybnosti o pravosti této závěti s poukazem na to, že zůstavitel mohl být ovlivněn a nebyl v dobrém zdravotním stavu, závěť se zdá zmatečná, a z toho důvodu je možné, že ji zůstavitel ani nesepsal. Podle § 1673 odst. 1 věty druhé ObčZ a contrario by se mohlo jevit, že kdykoliv je závěť popřena co do pravosti, je slabší dědické právo závětního dědice, který by proto měl být odkázán k podání žaloby o určení dědického práva.[22] Takový závěr je však příliš zjednodušující a je nutné přihlédnout ke všem okolnostem případu.[23] Jde-li pak o popření závěti, musí být takové popření dostatečně kvalifikované, aby mohlo snížit sílu předložené závěti. Nestačí prostě uvést, že zákonný dědic popírá pravost z nějakých obecných důvodů, ale je nutné konkrétně vymezit, proč závěť není pravá (či platná). Nedojde-li k takovému kvalifikovanému popření pravosti nebo platnosti závěti, a není-li zároveň objektivní důvod o závěti pochybovat, je stále silnější dědické právo závětního dědice oproti dědicům zákonným a k podání žaloby podle § 170 ZŘS mají být odkázáni dědicové zákonní.

Rozhodně neplatí, že by vlastnoruční závěť byla vždy podezřelá a vůči jiným dědickým titulům slabší. Jak uvádí Nejvyšší soud: „… závěr o (nej)slabším právním důvodu dědického práva osoby, která své postavení odvozuje od zpochybněné holografní závěti se může uplatnit pouze tehdy, nebudou-li v řízení o pozůstalosti zjištěny další (významné) skutečnosti mající vliv na odkázání toho kterého z účastníků pozůstalostního řízení do řízení sporného. V konkrétní věci bude proto vždy nezbytné přihlédnout ke všem skutečnostem, které v pozůstalostním řízení vyjdou při vyšetřování dědických práv soudem (soudním komisařem) najevo, a vyhodnotit jejich význam pro úvahu, čí dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší a kterého z účastníků pozůstalostního řízení odkázat k podání žaloby o určení dědického práva.“[24] Je pak povinností notáře, aby účastníky v případě potřeby vyzval k doplnění jejich nedostatečných tvrzení, aby bylo možné posoudit, čí dědické právo je slabší.[25] Kdykoliv tedy dědic pouze obecně popře dědický titul jiného dědice, musí notář vyjasnit, co konkrétně dědic namítá a z jakých důvodů a jaké důkazy ke svým tvrzením předkládá. Nevyjasní-li dědic své námitky, posoudí zpravidla notář právě jeho dědické právo jako slabší.

 

c) Proti komu žalobu podat

Žalovaným ve sporu o určení dědického práva by obecně měl být ten, jehož dědické právo nemůže obstát ve­dle dědického práva, které je uplatňováno žalobou podle § 170 ZŘS. Literatura i judikatura konstantně trvají na tom, že účastníky řízení o určení dědického práva musí být všichni účastníci řízení o pozůstalosti, ať už na straně žalující nebo na straně žalované, jinak bylo namístě žalobu zamítnout pro nedostatek věcné legitimace.[26] V jednom případě sporu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není vždy nutné, aby účastníky sporného řízení byli všichni účastníci řízení o pozůstalosti, ale postačí, pokud jsou účastníky ti, mezi kterými vznikl spor: „Jestliže má za současné právní úpravy pozůstalostní soud k dispozici ustanovení, které mu umožňuje, aby po skončení řízení o žalobě na určení dědického práva ve sporném soudním řízení, na základě výsledku tohoto řízení (rozhodnutí o žalobě), popř. při nepodání žaloby tím, komu bylo podání žaloby uloženo, usnesením upravil dosavadní okruh účastníků řízení o pozůstalosti, není namístě, aby ve všech případech sporů o dědické právo byli účastníky sporného soudního řízení všichni dosavadní účastníci řízení o pozůstalosti, včetně těch, kteří ve sporu o dědické právo (tak, jak definice tohoto sporu vyplývá z § 1672 o. z. a § 168 z. ř. s.) s tím, kdo uplatnil dědické právo, nejsou.“[27]

Z uvedeného se podává, že nastane-li spor jen mezi některými dědici, postačí, pokud budou účastníky sporného řízení jen tito. Pokud např. jsou povoláni dědicové podle třetí zákonné dědické třídy, a to tři sourozenci zůstavitele a spolužijící osoba, přičemž jeden ze sourozenců zpochybní dědické právo spolužijící osoby, postačí odkázat spolužijící osobu[28] k podání žaloby proti tomu ze sourozenců, který právo spolužijící osoby zpochybnil. Výše dědického podílu i ostatních sourozenců, která je závislá na výsledku sporu o dědické právo, je otázkou právní, kterou notář v závislosti na výsledku sporného řízení posoudí sám.[29]

V uvedeném kontextu je otázkou, zda v případě zpochybnění pravosti či platnosti pořízení pro případ smrti, které je dědickým titulem pro více dědiců, musí být účastníky sporného řízení všichni dědicové, kterým svědčí zpochybněný dědický titul.[30] Objevovat se mohou situace, ve kterých je více závětních dědiců odkázáno k podání žaloby o určení dědického práva, ale žalobu podá jen některý z nich. Pro takové případy judikatura konstantně vyžaduje, aby bylo v usnesení s odkazem k podání žaloby uvedeno poučení, že pokud některý z dědiců odkázaných k podání žaloby tuto nepodá, musí vystupovat na straně žalované, neboť účastníci pozůstalostního řízení mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 OSŘ).[31] Lze ovšem uvažovat nad tím, zda tento přístup není i s ohledem na shora citovanou judikaturu již překonaný a zda je odůvodnitelný požadavek, aby byl pasivní závětní dědic stranou žalovanou ve sporu o platnost závěti zahájeném aktivním závětním dědicem, když závěť zpochybňuje dědic zákonný. Bylo by totiž zřejmě možné vztáhnout výsledek sporu i na ostatní dědice z daného dědického titulu, na které musí výsledek sporu také nutně působit, neboť není možné, aby ve vztahu k jednomu dědici byla závěť neplatná a ve vztahu k jinému platná.[32] Spíše lze však mít za to, že shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo ojedinělé s ohledem na specifika daného sporu a účastníky sporu o dědické právo by ve všech případech měli být všichni účastníci řízení o pozůstalosti.

Přirozeně, není možné odkázat některého z dědiců, aby podal žalobu o určení dědického práva proti sobě samotnému, tak aby byl současně žalobcem i jedním z žalovaných, jak se již v praxi také stalo.[33]

 

d) Čeho se žalobou domáhat

Žaloba o určení dědického práva podle § 170 ZŘS by z povahy věci měla především směřovat k určení dědického práva žalobce. Notář v řízení o pozůstalosti posoudí, čí dědické právo je slabší, a odkáže ho, „aby své právo uplatnil žalobou“, proto by měl petit žaloby znít zejména na určení dědického práva žalobce. Příklady:

1) Zákonný dědic zpochybňuje pravost univerzální závěti ve prospěch závětního dědice. Pokud by notář posoudil dědické právo zákonného dědice jako slabší, domáhal by se zákonný dědic určení, že je dědicem po zůstaviteli ze zákona (to by vylučovalo dědění podle závěti). Pokud by notář posoudil dědické právo závětního dědice jako slabší, domáhal by se závětní dědic určení, že je závětním dědicem po zůstaviteli (to by vylučovalo dědění podle zákona).

2) Sourozenec zůstavitele při dědění podle třetí dědické třídy zpochybňuje naplnění podmínek společného žití u spolužijící osoby. Notář posoudí dědické právo spolužijící osoby jako slabší, proto se bude spolužijící osoba domáhat určení, že je zákonným dědicem po zůstaviteli (to by nevylučovalo současné dědění sourozence).

3) Zákonný dědic ze vzdálenější dědické třídy zpochybňuje dědickou způsobilost jiného zákonného dědice z bližší dědické třídy. Podle toho, čí dědické právo notář posoudí jako slabší, se dědic z jedné či druhé dědické třídy bude domáhat, že je zákonným dědicem po zůstaviteli (to by vylučovalo dědické právo druhého dědice).

V některých případech však bude vhodné zároveň žalovat na určení dědického práva žalobce a na určení, že někdo jiný dědicem není, příp. z nějakého konkrétního dědického titulu. Příklady:

1) V řízení se objeví dvě závěti o celém majetku zůstavitele; podle dřívější závěti má dědit rovným dílem bratr a matka zůstavitele, podle pozdější závěti má dědit jen matka zůstavitele. Bratr zůstavitele jako dědic z dřívější závěti tvrdí, že pozdější závěť je zfalšovaná matkou, která by podle ní měla dědit, tedy že se má dědit podle dřívější závěti a matka je dědicky nezpůsobilá. Pokud notář posoudí dědické právo bratra jako dědice z dřívější závěti jako slabší, bude se bratr jako závětní dědic domáhat určení, že je dědicem z dřívější závěti, a zároveň že matka není dědicem (to by vylučovalo dědění matky; samotné určení, že bratr je závětním dědicem, by však dědění matky nevyloučilo). Pokud notář posoudí dědické právo matky jako dědice z pozdější závěti jako slabší, bude se matka domáhat určení, že je dědicem z pozdější závěti (to by vylučovalo dědění bratra).

2) V řízení se objeví závěť o celém majetku zůstavitele, podle které má třetinu dědit bratr zůstavitele a dvě třetiny synovec zůstavitele, kteří by jinak podle zákonné posloupnosti dědili stejným dílem. Bratr zpochybňuje platnost závěti pro duševní poruchu zůstavitele, tedy že se má dědit podle zákonné posloupnosti. Pokud notář posoudí námitky proti závěti jako dostatečně odůvodněné, aby zeslabily věrohodnost závěti, posoudí to jako slabší dědické právo synovce, který se bude domáhat určení, že je dědicem ze závěti (to nevylučuje dědění bratra, ale má vliv na podíly). Pokud notář posoudí námitky proti závěti jako nedostatečně odůvodněné, aby zeslabily věrohodnost závěti, posoudí to jako slabší dědické právo bratra, který se bude domáhat určení, že je dědicem ze zákona a zároveň že synovec není dědicem ze závěti; příp. se lze domáhat, že oba jsou dědici podle zákona nebo oba nejsou dědici ze závěti (to nevylučuje dědění synovce, ale má vliv na podíly).

V jiných případech bude vhodné žalovat na určení, že někdo jiný dědicem není, příp. z jakého dědického titulu.

Příklad:

Bratr zůstavitele jako zákonný dědic zpochybňuje dědickou způsobilost synovce zůstavitele jako zákonného dědice z téže dědické třídy. Pokud notář posoudí jako slabší dědické právo bratra, který zpochybňuje dědickou způsobilost synovce, bude se bratr domáhat určení, že synovec není dědicem po zůstaviteli (to vylučuje dědění synovce; oproti tomu určení, že bratr je zákonným dědicem, by nemělo vliv na dědění synovce). Pokud notář posoudí jako slabší dědické právo synovce, jehož dědická způsobilost je zpochybňována, bude se synovec domáhat určení, že je dědicem po zůstaviteli (to nevylučuje dědění bratra).

Ve sporu podle § 170 ZŘS je vždy nutné se domáhat určení, že někdo je dědicem po zůstaviteli nebo někdo jiný není dědicem po zůstaviteli a příp. z jakého důvodu. Zásadně se však nelze domáhat pouze určení neplatnosti nějakého konkrétního dědického titulu, neboť otázka platnosti (pravosti či nicotnosti) je otázkou předběžnou, kterou si sporný soud posoudí pro rozhodnutí o určení dědického práva.

 

e) Řízení u sporného soudu

V řízení o určení dědického práva zahájeného na základě žaloby podané po odkazu podle § 170 ZŘS nemusí žalobce prokazovat naléhavý právní zájem na určení, neboť ten vyplývá už z § 170 ZŘS.[34] Judikatura však dovodila, že naléhavý právní zájem musí žalobce prokazovat, pokud se žalobou domáhá něčeho jiného, než co mu bylo uloženo usnesením notáře.[35] Takovým případem by bylo např. podání žaloby o určení, že závěť zůstavitele je neplatná, přestože byl dědic usnesením poučen, aby se žalobou domáhal určení, že je dědicem podle zákonné posloupnosti. Lze však mít za to, že není nutné žalobu podat doslova podle usnesení notáře, je však nutné zachovat její smysl. Pokud je pak žaloba podána sice podle poučení notáře, ale to je nesprávné a nesplňuje požadavky § 170 ZŘS, vyzve sporný soud žalobce k doplnění a poskytne mu potřebná poučení.[36]

Skutečnost, že dědické právo některého z dědiců bylo v řízení o pozůstalosti posouzeno jako slabší, a tento dědic byl odkázán k podání žaloby, nemá vliv na nositele důkazního břemene ve sporném řízení.[37] Žalobce vždy musí žalobou vymezit, čeho se domáhá a na základě jakých skutečností, ale břemeno důkazní k prokázání rozhodné skutečnosti může tížit také stranu žalovanou, neboť je závislé nikoliv na procesním postavení, ale na hmotněprávní úpravě. Důkazní břemeno k prokázání skutečnosti obecně tíží toho, komu je daná skutečnost ku prospěchu.[38] V případě předložení soukromé listiny, kterou se rozumí např. i holografní závěť, je podle § 565 odst. 1 ObčZ na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby prokázal její pravost a správnost. Z pohledu důkazního břemene je lhostejné, je-li k podání žaloby na určení dědického práva odkázán ten, kdo závěť zpochybňuje, nebo ten, kdo podle ní má dědit. Důkazní břemeno k prokázání pravosti a správnosti závěti tíží vždy závětního dědice, kterému je závěť ku prospěchu.[39] V případě předložení veřejné listiny, typicky závěti ve formě notářského zápisu, naopak veřejná listina podle § 568 odst. 1 ObčZ proti každému zakládá důkaz o původu listiny a o tom, co je v ní potvrzeno, dokud není prokázán opak. Pokud tedy někdo popře pravost závěti pořízené notářským zápisem, tíží právě jeho důkazní břemeno o tom, že závěť nepořídil zůstavitel.

Nepodá-li dědic, který byl odkázán k podání žaloby, žalobu ve stanovené lhůtě, platí, že spor byl vyřešen v jeho neprospěch. Je na notáři, aby po uplynutí lhůty k podání žaloby učinil dotaz na příslušný soud, zda byla žaloba podána. Stejný následek má také odmítnutí žaloby, ke kterému může dojít v důsledku neurčitosti, neúplnosti nebo nesrozumitelnosti, která brání dalšímu pokračování v řízení i přes výzvu k doplnění podle § 43 OSŘ. Takový následek nastane i při zastavení řízení, a to pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 zákona o soudních poplatcích, při zpětvzetí žaloby podle § 96 OSŘ nebo v důsledku nedostatku podmínek řízení podle § 104 OSŘ. Může nastat případ, že v mezidobí od usnesení podle § 170 ZŘS do podání žaloby zemře dědic, který by měl být na straně žalované, ale úmrtí vyjde najevo až po podání žaloby a po uplynutí lhůty k jejímu podání. Pokud by zemřelý dědic byl jediným žalovaným, představovala by jeho smrt nastalá ještě před podáním žaloby neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 OSŘ, neboť řízení proti zemřelému vést nelze a tento nedostatek nelze napravit. Sporný soud by proto řízení musel zastavit. Přestože však řízení o žalobě v takovém případě bylo zastaveno a měla by nastat fikce, že spor byl vyřešen v neprospěch žalobce, byl by takový postup v uvedeném případě nepochybně přílišným formalismem. V takovém případě by měl notář po zjištění okruhu dědiců po zemřelém dědici znovu vyzvat k podání žaloby a poučit, proti komu má být žaloba podána.

Při projednání žaloby o určení dědického práva se soud zabývá vyřešením předběžné otázky týkající se uplatnění zpochybněného dědického titulu. Takto je v řízení řešeno, zda je zpochybněná závěť pravá a platná, zda byly naplněny důvody dědické nezpůsobilosti, zda je pravá a platná negativní závěť, zda byly naplněny podmínky společného žití spolužijící osoby, zda byl zůstavitel způsobilý pořizovat atd. Lze mít za to, že oproti námitkám vzneseným v řízení o pozůstalosti lze ve sporném řízení tvrdit a prokázat i jiné důvody, pro které by někdo měl nebo neměl dědit, pouze s omezením daným koncentrací řízení podle § 118b OSŘ. Jde-li tak např. o platnost negativní závěti, kterou byla z dědění podle zákonné posloupnosti vyloučena manželka zůstavitele, může se ve sporném řízení prokázat také dědická nezpůsobilost manželky.

Po projednání věci sporný soud žalobě buď vyhoví, nebo ji zamítne. Vyhoví-li sporný soud žalobě, tak ve výroku rozsudku určí, že žalobce je dědicem po zůstaviteli a příp. z jakého právního důvodu, a příp. též určí, že žalovaný není dědicem po zůstaviteli a z jakého důvodu. Nevyhoví-li sporný soud žalobě, tak ji výrokem rozsudku zamítne. Není namístě při nevyhovění žalobě rozhodovat určení opaku toho, čeho se žalobce domáhal.

Ne zcela jasné je, zda je možné ve sporném řízení o určení dědického práva o předmětu řízení uzavřít smír podle § 99 OSŘ. Část notářské i soudní praxe se jednoznačně přiklání k názoru, že schválení smíru v řízení o určení dědického práva je možné a ke schvalování smírů také v praxi běžně dochází.[40] V minulosti se také objevila izolovaná rozhodnutí vyšších soudů, která se smírem ve sporu o dědické právo počítala.[41] S ohledem na povahu řízení a kogentnost právní úpravy dědického práva lze však mít za to, že ve sporném řízení o určení dědického práva je vyloučeno o předmětu řízení uzavřít smír. Předmětem řízení je určení dědického práva, které může být určeno na základě zůstavitelova pořízení pro případ smrti nebo na základě zákonné dědické posloupnosti. Podle hmotného dědického práva však není přípustné, aby byl dědic určen dohodou jiných osob, proto povaha věci nepřipouští ani uzavření smíru podle § 99 odst. 1 OSŘ. Ve sporném řízení, ve kterém se jako předběžná otázka řeší např. platnost závěti, nelze tedy pominout vůli zůstavitele a rezignovat na zjištění skutkového stavu schválením dohody účastníků o tom, kdo z nich je dědicem. Takto by se dědicem mohla stát osoba zůstaviteli naprosto cizí nebo i více osob, jejichž práva jsou vzájemně neslučitelná. Takto schválený smír by byl neplatný a bylo by ho možné úspěšně napadnout žalobou o neplatnost smíru podle § 99 odst. 3 OSŘ. Účastníkům sporného řízení o určení dědického práva však nic nebrání, aby své spory o dědické právo urovnali mimosoudní dohodou s tím, že žalobce vezme žalobu zpět, ovšem s vědomím, že nastane fikce vyřešení sporu v jeho neprospěch (také proto je nutné vždy k podání žaloby odkázat toho, jehož dědické právo je skutečně nejslabší). Je však nutné zároveň uzavřít, že pokud už soud smír schválí, notáři fakticky nezbývá nic jiného než se s takovým usnesením nějakým způsobem vyrovnat a v řízení o pozůstalosti postupovat stejně, jako by ve sporném řízení byl procesně neúspěšným ten účastník, jenž podle schváleného smíru dědicem zůstavitele není.

V návaznosti na výsledek sporného řízení teprve notář podle § 170 odst. 3 ZŘS usnesením rozhodne o tom, čí účast na řízení o pozůstalosti ukončí. Nesplnění požadavku vydat usnesení o ukončení účasti může mít dopad i na případnou další žalobu v navazujícím sporu o dědické právo, ve kterém by musel na straně žalované vystupovat i ten, jehož účast měla být správně ukončena, ale pochybením notáře nebyla.[42] Proti usnesení o ukončení účasti je odvolání přípustné. Ukončení účasti přitom nebrání tomu, aby osoba dědila z jiného dědického titulu. Pokud tedy ve sporném řízení bylo určeno, že dědic není dědicem ze závěti, protože nejde o platnou závěť, ale později se nalezne ještě jiná závěť, může se znovu stát dědicem. Stejně tak může být osoba, která nemá dědické právo, účastníkem řízení ještě z jiného důvodu, např. jako manžel nebo nepominutelný dědic s právem na povinný díl. Objeví-li se po ukončení sporného řízení nové skutečnosti, je třeba k nim přihlédnout a případně znovu o sporu rozhodnout.[43] Mohlo by se stát, že např. závěť sice při sporu obstojí jako pravá, avšak později vyjde najevo, že zůstavitel tuto závěť jinou listinou zrušil a účastníci se neshodnou na pravosti či platnosti této listiny. Podobně je tomu i naopak, a není-li žalobce úspěšný s žalobou o určení, že někdo jiný není dědicem, může následně proti témuž žalovanému uplatnit jiný, další důvod, který by vylučoval jeho dědické právo, než který byl uplatněn v původním sporném řízení. Notář by v takovém případě musel postupovat znovu podle § 170 ZŘS, stejně jako u prvního sporu. Rozsudek o sporném dědickém právu má své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci a nezakládá překážku věci rozsouzené, vyjdou-li najevo nové skutečnosti.[44]

Závěr

Judikatura Nejvyššího soudu v otázkách sporů o dědické právo se v posledních letech rychle vyvíjí. Bylo již vyjasněno, že tyto spory lze řešit pouze žalobou o určení dědického práva, a nelze je řešit žalobou o určení právní skutečnosti (např. platnosti či neplatnosti pořízení pro případ smrti), neboť se jedná pouze o otázky předběžné a pro jejich určení soudním rozhodnutím nemá žalobce naléhavý právní zájem. Poslední tři roky přinesly posun zejména v řešení otázky, koho z účastníků má soudní komisař odkázat k podání žaloby o určení dědického práva při sporu skutkovém. Dosud publikované zásady, podle kterých se řídili soudní komisaři ve své praxi často až mechanicky, byly poněkud zrelativizovány. Především § 1673 ObčZ nemá být nadále chápán jako nepřekročitelné pravidlo určující procesní role účastníků při sporu o pravost pořízení pro případ smrti, ale má jít pouze o ustanovení výkladové. Nejvyšší soud dal jasně najevo, že soudní komisař musí především zohlednit veškeré okolnosti konkrétního případu. Z nich teprve může posoudit, čí dědické právo se jeví jako lepší, a koho tedy může odkázat k podání žaloby do sporného řízení. Řešení této situace bude do značné míry záviset i na samotných účastnících, kteří mají soudnímu komisaři učinit dostatečně konkrétní skutková tvrzení, jinak se vystavují nebezpečí, že jejich dědické právo bude posouzeno jako slabší. K tomu by je měl soudní komisař vést a dát jim náležité poučení.

Je otázkou, zda nastal posun i v otázce okruhu účastníků sporného řízení. Dřívější judikatura i literatura trvaly bezvýhradně na tom, že na straně žalobců nebo žalovaných musí vystupovat jako nerozluční společníci všichni, kterým by mohlo svědčit dědické právo, i kdyby v řízení o pozůstalosti vystupovali zcela pasivně a dědické právo jiných účastníků nepopírali. Nejvyšší soud nyní v jenom případě netrval na účasti dědice ze zákonné posloupnosti, jehož dědické právo je jasné, a sporné řízení mezi ostatními zákonnými dědici může mít vliv nanejvýš na velikost jeho podílu. Bude zajímavé sledovat, jestli Nejvyšší soud po vzoru prvorepublikové judikatury v budoucnu nerozšíří tento závěr i na dědění z pořízení pro případ smrti. Lze však mít za to, že šlo o ojedinělé rozhodnutí a bude i nadále vyžadována účast všech účastníků řízení o pozůstalosti ve sporu o dědické právo.

Nejvyšší soud potvrdil také již v minulosti judikovaný závěr, že určení procesních rolí účastníků ve sporném řízení o určení dědického práva samo o sobě nemá vliv na rozložení důkazního břemene. Zde platí obecné zásady sporného řízení a zejména pak je třeba zohlednit vyšší důkazní sílu veřejných listin oproti listinám soukromým. Lze pak mít za to, že ve sporném řízení o určení dědického práva není možné schválit smír, kterým bude vyřešena otázka, kdo má dědické právo, neboť hmotněprávní ani procesní úprava s dohodou dědiců a jiných osob jako s dědickým titulem nepočítá.

Vzhledem k neustále se navyšujícímu počtu sporů o dědické právo lze očekávat, že i v následujících letech dospěje Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti k dalším posunům.