Ještě k zániku náhradnictví a respektu k vůli zůstavitele

doc. JUDr. Ondřej Horák, Ph.D.

„V záležitostech veřejných má největší váhu zákon,

v záležitostech soukromých závěť.“ M. T. Cicero

V tomto diskusním příspěvku bych se rád zabýval nedávným rozhodnutím Nejvyššího soudu o náhradnictví. Týká se sice předchozí právní úpravy, mohlo by však mít také širší dosah, kritický rozbor proto považuji za důležitý.[1]

Problematice zániku náhradnictví jsme se podrobně věnovali v nedávno publikovaném článku, který byl jedním z prvních výstupů nově zřízené výzkumné skupiny pro dějiny středoevropské právní vědy.[2] Impulzem k jeho sepsání byly odlišné názory v rámci autorského kolektivu při přípravě nedávno vydaného dědickoprávního komentáře.[3]

Řešení vztahu transmise (přechodu dědického práva) a substituce (povolání náhradníka), resp. otázky, kdy zaniká náhradnictví, je sporné. Původně jsem (obdobně jako obecné soudy ve sledovaném případu) zastával názor o přednosti přechodu dědického práva, změnil jsem ho až po podrobném seznámení se s původem, smyslem a úpravou institutu ve středoevropském prostředí.

Na sledovaném usnesení jsou problematické tři aspekty: 1) způsob argumentace, 2) práce s literaturou, a zejména 3) nezohlednění vůle zůstavitele.

1) V usnesení se pod bodem 22 a 23 uvádí: „V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, existence majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli, důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul), skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem stát se zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem vyděděna podle § 469a obč. zák. […]

K tomu, aby se určitá osoba stala dědicem (nabyla dědictví), musí být splněny všechny uvedené předpoklady; není-li splněn, byť jen jeden předpoklad, tato osoba se dědicem nestane (nenabude dědictví). Z toho – ve vztahu k závětnímu dědici – vyplývá (argumentum a contrario), že osoba povolaná k dědění ze závěti nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel (tj. předemře zůstavitele), stane-li se nezpůsobilou dědit (§ 469 obč. zák.), odmítne-li dědictví (§ 463 obč. zák.), popř. je-li následným projevem poslední vůle zůstavitele vyděděna (§ 469a obč. zák.). V těchto případech buď nastoupí pro uvolněnou část dědictví dědici ze zákona (srov. § 461 odst. 2 obč. zák.), nebo, byl-li v závěti povolán, nastoupí na místo původního dědice náhradní dědic.“

Za problematické považuji, že dovolací soud s obecným odkazem na právní teorii a soudní praxi vytvořil výčet předpokladů dědění, který prohlásil za úplný, a důkazem e contrario[4] dospěl k tomu, že se náhradnictví neuplatní. Tento výčet však úplný není.[5] Byla pominuta jak zákonná úprava (zejména podle § 468 OZ 1964 nedědil ani dědic neznámý nebo dědic neznámého pobytu, resp. se k němu nepřihlíželo), tak odborná literatura týkající se povolání náhradníka (viz dále). Především by však takový výčet neměl být samotným argumentem, ale až výsledkem argumentace, protože jádrem sporu je, zda do uvedeného výčtu náhradnictví (resp. situace, kdy se dědic nedožil právní moci rozhodnutí o dědictví a zůstavitel mu ustanovil náhradníka) patří nebo nepatří.

Nejvyšší soud dále pod bodem 26 shrnuje: „Dožil-li se tedy závětní dědic dne smrti zůstavitele, pak je odůvodněn závěr, že ke dni smrti zůstavitele nabyl dědictví, k němuž byl povolán v závěti. Nabytí dědictví závětním dědicem (institutem, původním dědicem) pak znamená, že se povolání náhradního dědice (substituta) již nemůže uplatnit a náhradnictví zanikne.“

Toto tvrzení se však rozchází i s (výše uvedeným) demonstrativním výčtem předpokladů dědění dovolacího soudu (bod 22 a 23), kde se připouští jako další předpoklady (nastupující po smrti zůstavitele) alespoň (ne)odmítnutí dědictví a dědická způsobilost. I když se závětní dědic dožije smrti zůstavitele, neznamená to, že se (po proběhlém dědickém řízení) dědicem také stane.

Nejvyšší soud se přitom nijak nevypořádal s tvrzením dovolatele, že náhradnictví automaticky nezaniká, pokud v závěti povolaná dědička přežije zůstavitele, protože je možné, že i „v průběhu dědického řízení po zůstaviteli (nikoli před jeho smrtí) nastane skutečnost, na základě které dědí místo primárního dědice náhradní dědic“, zejména v případu dědické nezpůsobilosti (viz bod 8).

K problematice významu usnesení a proběhlého dědického řízení dovolací soud uvádí: „Z hlediska okamžiku nabytí dědictví je ovšem podstatné, že bez ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele, se tímto usnesením o dědictví pouze (zpětně) deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, neboli – řečeno jinak – tímto usnesením se toliko potvrzují právní vztahy, které vznikly (a existovaly) již ke dni smrti zůstavitele.“

To však opět neodpovídá teorii ani praxi, protože ještě v průběhu dědického řízení mohou nastat okolnosti, které zpětně mění vztahy, jež existovaly v době úmrtí zůstavitele.

Předně musíme uvést odmítnutí dědictví. V tomto případě dochází k fikci, podle níž dědic, který se dožil smrti zůstavitele, ale následně odmítl dědictví, nedědí (v § 524 OZ 1950 bylo uvedeno, že se na dědice hledí „jako by se smrti zůstavitelovy nedožil“, v § 1486 OZ je stanoveno „hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl“). Obdobně to však bylo vykládáno i podle OZ 1964, i když výslovná úprava fikce chyběla.[6]

V literatuře i judikatuře panuje shoda na tom, že se zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele může dědic dopustit také po smrti zůstavitele.[7] Rozdílné názory se týkají otázky, do jakého nejzazšího okamžiku k tomu dochází, jak v článcích, tak v nejnovějším komentáři argumentujeme pro okamžik právní moci rozhodnutí o dědictví, což odpovídá zásadě úřední ingerence.[8]

V OZ 1964 ani v současném OZ nejsou důsledky „následné“ dědické nezpůsobilosti upraveny, ale asi nebude sporné, že by se měla uplatnit analogie s odmítnutím dědictví (obdobné řešení bylo výslovně zakotveno v § 524 a 525 OZ 1950). Totéž by však mělo nastat také v případě povolání náhradníka, kdy chráníme stejně jako v případě dědické nezpůsobilosti zájmy zůstavitele.

Analogie s odmítnutím dědictví u náhradnictví navíc více reflektuje vůli zůstavitele než v případě dědické nezpůsobilosti (situace, kdy z důvodu dědické nezpůsobilosti obmyšlené osoby dědí její dědicové, může odpovídat vůli zůstavitele, zjevně však neodpovídá vůli zůstavitele dědění dědiců obmyšlené osoby, pokud byl ustanoven náhradník).

Pokud výše uvedené shrneme, za předchozí právní úpravy existovala řada situací (a dnes je jich ještě více), kdy někomu v době smrti zůstavitele svědčilo dědické právo, přesto však dědictví nemusel nabýt. Týkaly se předmětu dědění, dědice i zůstavitele, zejména a) zanechaný majetek byl bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty, b) dědic byl neznámý nebo neznámého pobytu, c) dědic odmítl dědictví, d) dědic se stal dědicky nezpůsobilým, a v neposlední řadě také e) dědic se nedožil právní moci rozhodnutí o dědictví a zůstavitel mu ustanovil náhradníka.

2) Za problematickou dále považuji absenci odborné literatury, jejíž rozbor už dnes patří ke standardnímu přístupu při argumentaci vyšších soudů. Může to být dáno samozřejmě tím, že se i přes zvýšenou snahu nepodařilo objevit žádnou práci, která by podporovala zastávané řešení obecných soudů.[9] V rámci korektního rozboru složité problematiky bych však u Nejvyššího soudu očekával, že bude kriticky rozebrána literatura zastávající odlišné názory. Tou by mohly být jak publikace k OZ 1964, tak k současnému OZ.

Je malý zázrak, že se v době, kdy dědickoprávní tematika stála na okraji zájmu tehdejší právní vědy a kdy vůle zůstavitele byla systematicky upozaďovaná, podařilo civilistům náhradnictví obhájit. OZ 1964 totiž obecné náhradnictví nezakotvil[10] a svěřenské náhradnictví (nástupnictví) zrušil.[11]

Po přijetí OZ 1964 bylo nutné vyřešit především otázku, zda je vůbec náhradnictví v závěti přípustné, když není výslovně upraveno a podmínky připojené k závěti nemají právní následky (§ 478). Judikatura dospěla k řešení, že povolání náhradního dědice nemá povahu podmínky, neboť dědice nijak neomezuje, přičemž praxe se nechala zjevně inspirovat článkem notáře a později také soudce R. Bébra ml.[12]

Zánik náhradnictví se sice v dobové judikatuře výslovně neřešil, ale bylo ho možné dovodit z rozboru a zhodnocení notářské praxe v řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv, projednané a schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu z 21. 2. 1967, sp. zn. Pls 1/67, na které je ve sledovaném usnesení také letmo odkazováno. Pro její význam uvádím celou část věnovanou náhradnictví: „Ustanovenia Občianskeho zákonníka o dedení, najmä § 476 a 477 O. z. o závete, nevylučujú ustanovenie náhradného dediča v závete pre prípad, že závetom ustanovený dedič dedičstvo nenabudne. Ustanovenie § 478 O. z. o tom, že akékoľvek podmienky pripojené k závetu nemajú právne následky, nebráni tzv. všeobecnému náhradníctvu. Podmienkami v zmysle § 478 O. z. treba rozumieť iba obmedzenia, príkazy a zákazy, ktoré podlá vôle závetu majú obmedziť dediča vo voľnej dispozícii s jeho majetkom. Pri ustanovení náhradného dediča však tomu tak nie je.“[13]

Toto zdůvodnění bylo také ve sledovaném usnesení pominuto, ale je důležité, protože odpovídá nejen na otázku, za jakých podmínek by už náhradnictví bylo v rozporu se zákazem podmínek podle § 478 OZ 1964, ale nepřímo také na to, kdy náhradnictví zaniká. Pokud by totiž byl zánik náhradnictví spojen již tím, že ustanovený dědic přežije zůstavitele, byla by argumentace omezením dědice nepřípadná, protože k žádnému omezení v dispozici by vůbec nemohlo dojít. Před úmrtím zůstavitele nemohl dědic v této době disponovat dědictvím (dědickým právem), protože OZ 1964 neupravoval (na rozdíl od § 523 OZ 1950) zřeknutí se dědictví.

Tehdejší Nejvyšší soud však nemluvil pouze o omezení „v dispozícii“ dědice s jeho majetkem, ale zdůrazňoval, že má jít o omezení „vo voľnej dispozícii“. K volné dispozici totiž docházelo[14] a stále dochází až právní mocí usnesení o dědictví.

Problematikou vztahu transmise a náhradnictví se pak ve svém rozsáhlém článku alespoň stručně zabýval V. Cepl, pozdější ústavní soudce, který dával přednost náhradnictví před transmisí, resp. zánik náhradnictví nespojoval již se smrtí zůstavitele: „Dojde-li ke střetu vulgární substituce a transmise, pak je nutno dát přednost substituci. Ustanovením náhradního dědice vyjadřuje zůstavitel svoji vůli, aby dědictví přešlo na jiné než eventuální zákonné dědice, a tudíž i dědice transmitentovy, a tuto vůli je třeba respektovat.“[15]

Ještě více však překvapí (ne)vymezení se vůči současné odborné literatuře. V usnesení se pod bodem 21 uvádí: „V této souvislosti je ovšem třeba mít na zřeteli, že i když institut obecného náhradnictví neměl v pozitivní právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 výslovnou oporu a byl dovozován pouze prostřednictvím soudní judikatury, neznamená to, že by bylo možno – jak to činí dovolatel – při řešení hmotněprávní otázky, která je v této věci předmětem dovolacího přezkumu, podpůrně vycházet z právních názorů vyjádřených v komentářích, které se vztahují výhradně k současné právní úpravě, obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Dovolatel poukazuje zejména na komentáře k § 1479 o. z., obsažené v díle Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 26, a v díle Beran, V., Petrov, J., Výtisk, M. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1455, k nimž navíc (prozatím) chybí i odpovídající soudní judikatura. Pro výklad právních otázek týkajících se obecného náhradnictví obsaženého v závěti zůstavitele, který zemřel před 1. 1. 2014, je však zásadně určující materie předešlé právní úpravy, obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.“

Názor, že literatura publikovaná k současnému OZ není využitelná pro řešení sporných otázek podle předchozí úpravy, je v obecné rovině nesprávný, neboť vždy záleží na charakteru řešené otázky. V případě náhradnictví je její využití z hlediska smyslu a účelu daného institutu zcela namístě, protože problematika nabývání dědictví v současném OZ nenavazuje na česko-rakouskou tradici zprostředkovanou meziválečnými návrhy OZ (1931, 1937), ale právě na OZ 1964. Přístup Nejvyššího soudu je o to překvapivější, že šlo o názor publikovaný jedním z členů senátu, který o dovolání rozhodoval. Tento názor, který je odlišný od názoru dovolacího soudu, sice ve výše uvedených komentářích není zdůvodněn, přesto ho považuji za závažný a snažil jsem se ho s P. Dostalíkem a M. Procházkou podpořit argumentací i odkazy na další literaturu.[16]

3) Na sledovaném rozhodnutí však nejvíce zarazí neřešení podstaty daného případu, kterým je výklad vůle zůstavitele, resp. vlastní závětní ustanovení náhradníka („pokud by závětní dědička z jakéhokoli důvodu dědictví nenabyla, odkazuji veškerý majetek svému synovi…“, viz bod 7).

Můžeme sice spekulovat, co bylo pohnutkou k tomu, že zůstavitel povolal manželku za dědičku a syna z prvního manželství za náhradníka (možná byl spojen s nabytím dědictví nějaký neformální příkaz, který by však tehdy byl v případě uvedení v závěti bez právní relevance, možná šlo o projev sympatií či úcty k manželce), podstatné však je, že z projevu vůle zůstavitele vyplývá, že dědictví neměly nabýt vzdálené příbuzné manželky. Pokud by chtěl zůstavitel vyloučit svého syna, nepovolal by ho náhradníkem, ale za náhradní dědice by naopak ustanovil příbuzné manželky či jiné osoby.

Z představení dosavadního průběhu řízení (bod 5) navíc vyplývá, že předmětem pozůstalosti je družstevní byt, který syn obýval a na vlastní náklad rekonstruoval, což by ještě umocňovalo význam jeho povolání za náhradníka.

Kdybychom akceptovali názor obecných soudů, že náhradnictví zaniklo již tím, že manželka jako závětní dědička přežila zůstavitele, bylo by povolání syna za náhradníka zbytečné. Pokud by totiž manželka zemřela před zůstavitelem, syn by vše dědil jako jediný dědic ze zákona (obdobně také v případě dědické nezpůsobilosti či odmítnutí závětní dědičkou); ustanovení náhradníka by proto neplnilo žádnou funkci. Vůle zůstavitele (manžela a otce) však byla zjevně jiná a měla synovi zajistit dědictví (a bydlení) v případě, že manželka „z jakéhokoli důvodu“ nenabude dědictví, což musíme (nejen v souladu se zásadou úřední ingerence, ale zejména respektem k vůli zůstavitele) vztahovat až k právní moci rozhodnutí o dědictví.

Jinak řečeno – řešení obecných soudů negovalo vůli zůstavitele, neboť zvolilo řešení, které povolání náhradníka učinilo nadbytečným (neaplikovatelným), navíc v rozporu s vůlí zůstavitele poškodilo také jeho jediného syna. Jde o málo vídanou situaci, kdy došlo k narušení obou tradičních pilířů dědického práva, jak pořizovací volnosti zůstavitele (otce), tak také rodinné solidarity a ochrany potomků. Je to o to překvapivější, že dokonce i v literatuře ze 70. letech minulého století (V. Cepl) se u sledované otázky zdůrazňovalo, že vůli zůstavitele „je třeba respektovat“.

Shrnutí úvahy nad usnesením Nejvyššího soudu o náhradnictví a doporučení praxi

Na základě problematické argumentace, která pomíjí jak právní úpravu (§ 468 OZ 1964) a judikatorní zdůvodnění (Pls 1/67), tak dobovou (V. Cepl) i současnou (mj. R. Fiala) literaturu, dává Nejvyšší soud přednost transmisi (přechodu dědického práva) před substitucí (povoláním náhradníka) a zánik náhradnictví vztahuje již ke smrti zůstavitele.

Za hlavní nedostatek usnesení však považuji nezohlednění zůstavitelovy vůle, přičemž „abstraktní“ řešení zvolené obecnými soudy se v této konkrétní věci dostalo do rozporu s pořizovací volností zůstavitele i ochranou jeho potomka. Dovolací soud přitom mohl a měl chránit vůli zůstavitele (otce) a práva následného dědice (syna) až do nejzazšího okamžiku, kdy to ještě bylo (za předchozí právní úpravy) možné, tedy do právní moci rozhodnutí o dědictví (obdobně jako v případě dědické nezpůsobilosti).

Zatímco ve starší literatuře najdeme doporučení formulovat ustanovení náhradníka co nejobecněji („z jakéhokoli důvodu nenabude dědictví“, „v případě, že nebude dědit“ apod.), aby se na nějaký důvod nezapomnělo, vzhledem k aktuálním posunům v judikatuře se zdá být vhodnější spíše kombinace obecné formulace s výslovným potvrzením či vyloučením důvodu (podmínky) nedožití se právní moci rozhodnutí o dědictví přednostně povolaným dědicem.

• Štítky:
• 2024