Jak rozlišit mezi závětní podmínkou, příkazem a odkazem

25. 06. 2025

JUDr. Ondřej Drachovský, Ph.D.

Ve svém příspěvku v minulém čísle tohoto periodika jsem slíbil, že se blíže vyjádřím k rozdílům mezi příkazem a podmínkou, neboť tato otázka je jednou ze základních otázek, které se pojí s vedlejšími závětními doložkami. V tomto článku plním svůj slib. Článek strukturuji tak, že (I.) nejprve obecně hovořím o smyslu rozlišování mezi jednotlivými vedlejšími závětními doložkami, (II.) poté se věnuji obecným kritériím, (III.) následně pojednávám právě o rozlišování podmínek a příkazů, (IV.) poté o rozlišování podmínek a odkazů a (V.) nakonec o rozlišování odkazů a příkazů.

1. Smysl a účel rozlišování mezi jednotlivými vedlejšími závětními doložkami

Správné rozlišování mezi jednotlivými závětními doložkami v užším smyslu[1] může mít značný vliv na realizaci zůstavitelovy vůle. Např. u podmínek, u nichž se vyžaduje zpravidla zcela přesné splnění, povede závěr o jejich počáteční nesplnitelnosti k tomu, že určitá osoba dědictví či odkaz vůbec nenabude, popř. je nabude bez omezení – to ovšem může být v příkrém rozporu s tím, co si zůstavitel přál. Naopak u příkazů není přesné splnění vždy nezbytné. Podstatné je také to, že splnění příkazů lze na rozdíl od splnění podmínek soudně vymáhat, což má za následek, že se důsledky dobrovolného nesplnění příkazů a podmínek podstatnou měrou liší – u nesplnění podmínky nastává automatický zánik práva, kdežto u nesplnění příkazu zpravidla přichází na řadu nejdříve jeho vymáhání. Odlišování mezi podmínkou (doložením času) a příkazem je tedy mimořádně významné.

Oproti tomu rozlišování mezi podmínkou a doložením času podle mého názoru tak podstatné není. Hlavním rozdílem mezi těmito dvěma vedlejšími doložkami totiž bývá odlišný okamžik vzniku dědického práva či práva na odkaz, což se projevuje především u odkládacích podmínek a počáteční doby. Domnívám se však, že naše právní úprava tento rozdíl nezná, což dovozuji zejména z § 1562 o. z.[2] V tomto výkladovém závěru se nicméně odchyluji od většinového stanoviska tuzemské odborné literatury.[3]

2. Obecně ke kritériím, podle nichž posuzujeme, o kterou z vedlejších závětních doložek se jedná

Stěžejním kritériem pro kvalifikaci konkrétní závětní doložky je vůle zůstavitele, kterou je třeba při výkladu doložky vždy hledat a respektovat. Pokud se nepodaří objasnit skutečnou zůstavitelovu vůli, měli bychom se zamýšlet nad vůlí hypotetickou – v rámci těchto úvah obecně hledáme odpověď na otázku, jak by se zůstavitel rozhodl, pokud by znal skutečný stav věci nebo pokud by předvídal budoucí vývoj.[4]

Jazykové vyjádření poslední vůle, tedy zůstavitelem použitá formulace, je prvotním přiblížením k zůstavitelově poslední vůli, ovšem poslední vůli musíme zjišťovat i jinak než jenom z obecného významu použitých slov. Zjištěná poslední vůle se tedy nemusí vždy shodovat s gramatickým zněním posledního pořízení – i pokud zůstavitel použije např. slova „pod podmínkou …“, přesto se může stát, že takové pořízení budeme nakonec moci kvalifikovat jako příkaz nebo (pod)odkaz. Předtím, než se přikloníme k závěru, který plyne ze zůstavitelem použité formulace (např. „pod podmínkou …“, „pokud …“ atd.), bychom se měli zamyslet i nad tím, jestli nelze aplikovat spíše pochybnostní pravidlo, které blíže odůvodňuji níže a podle něhož bychom v pochybnostech měli kvalifikovat vedlejší závětní doložku spíše jako příkaz nebo (pod)odkaz než jako podmínku. Je tomu tak proto, že příkaz či (pod)odkaz a jeho právní úprava zpravidla lépe umožní realizaci zůstavitelovy vůle a zároveň adekvátní měrou zohledňuje také práva obtížených osob.

Pokud jde o rozlišení mezi podmínkou a doložením času, nejvíce sporné jsou dispozice, v nichž zůstavitel spojuje nabytí dědictví či odkazu s určitým věkem obmyšlené osoby. I při posuzování těchto dispozic musíme hledat zůstavitelovu vůli, což především znamená hledání účelu, který zůstavitel takovým pořízením sledoval. Pokud vyhodnotíme, že zůstavitel cílil především na to, aby obmyslel konkrétní osobu po dosažení konkrétního věku (např. odkaz peněz na nákup automobilu poté, co odkazovník nabude zletilosti), půjde spíše o podmínku.[5] Oproti tomu v jiných případech, v nichž zůstavitel cílil na zvýhodnění celé rodinné větve, posoudíme dotčenou doložku spíše jako doložení času – materiálně zde půjde spíše o určení konkrétního data jiným způsobem nežli o podmínku dožití se konkrétního věku.[6] Při tomto posuzování bude důležitá také odpověď na otázku, jestli zůstavitel spíše počítal s tím, že se obmyšlená osoba určeného okamžiku s vysokou pravděpodobností dožije (např. navázání nabytí peněžitého odkazu nezletilým vnukem, který netrpí žádnou nemocí, na nabytí dvacátého roku věku) či nikoli. V případech uvedených na prvním místě se přikloníme ke kvalifikaci dispozic spíše jako doložení času, v ostatních musíme zohledňovat i další kritéria.[7]

Obecně platí, že v závislosti na zůstavitelově vůli může být stejný požadavek zůstavitele (tedy stejné konání či dání) vyhodnocen někdy jako podmínka, někdy jako příkaz a někdy jako odkaz. Nesmíme se nechat příliš zmást označením, slovy či formulací, které zůstavitel zvolí, neboť z hlediska správné kvalifikace bude rozhodující spíše účel, který zůstavitel sledoval – což plyne ze zásady favor testamenti zakotvené v § 1494 odst. 2 o. z.[8]

Zároveň se domnívám, že méně konkrétní vedlejší závětní doložky bychom – předtím, než uzavřeme, že jsou neurčité (či nesplnitelné) – měli v pochybnostech posuzovat jako příkaz. Automatické nepřihlížení k méně konkrétním doložkám by bylo v příkrém rozporu se zásadou ochrany zůstavitelovy vůle. Lze totiž předpokládat, že vtělením vedlejší doložky do posledního pořízení zůstavitel sledoval nějaký cíl a že by chtěl, aby se taková doložka raději splnila alespoň přibližně nežli vůbec.[9]

3. Rozlišování mezi podmínkou a příkazem

Rozlišování mezi podmínkou a příkazem (modus) může být mnohdy nesnadné.[10] Základní rozdíl tkví v tom, že:

podmínka představuje navázání práva na nejistou událost, na níž závisí existence či obsah dědického práva či práva na odkaz, aniž by takové navázání zakládalo právní povinnost obmyšlené osoby,[11] kdežto
příkaz zavazuje dědice či odkazovníka k určitému konání nebo nekonání, aniž by nesplnění z něj plynoucí povinnosti muselo nutně ovlivňovat trvání práva.

Podmínka tedy na rozdíl od příkazu nezakládá právní povinnost a její nesplnění má za následek zánik práva. Jak jsem předznamenal shora, rozlišování mezi dvěma dotčenými typy závětních doložek má význam proto, že příkaz nemusí mít stejný právní osud jako podmínka. Klíčový rozdíl mezi podmínkou a příkazem spočívá také v tom, že příkaz je na rozdíl od podmínky přímo vynutitelný žalobou.[12] U příkazu zákon počítá s jeho vymáháním, kdežto v případě podmínky dojde při jejím nesplnění automaticky k pozbytí dědického práva či práva na odkaz (popř. k pozbytí možnosti dědictví či odkaz nabýt). Jinými slovy, nesplnění podmínky bez dalšího vede k pozbytí práva, kdežto u nesplnění příkazu tomu tak není.[13]

Další důležitý důvod pro to, abychom usilovali o správné rozlišení mezi podmínkou a příkazem, tkví v tom, že podmínka je oproti příkazu přísnější tím, že je zásadně nezbytné ji splnit přesně, kdežto u příkazu počítá zákon i s mírnějším standardem v podobě alespoň přibližného splnění (§ 1570 o. z.).[14]

Jak jsem uvedl již v předchozím textu, při kvalifikaci konkrétní doložky je rozhodující skutečná vůle zůstavitele. Ta však může být (a často bývá) nejasná nebo nedostatečně vyjádřená.[15] Proto bychom podle mého měli při interpretaci zohlednit také hypotetický zůstavitelův záměr (tzv. hypotetickou vůli zůstavitele). Při hledání této hypotetické[16] vůle podle mého můžeme vyjít z těchto pomocných zásad:

Určí-li zůstavitel vedle dědice povolaného s vedlejší doložkou i osobu, která má dědictví získat při nenaplnění vedlejší doložky, půjde v pochybnostech spíše o podmínku než o příkaz, neboť za takové situace zůstavitel prokazatelně počítal s tím, že se doložka nesplní, a chtěl, aby v takovém případě dědic o své právo přišel.
Naopak pokud zůstavitel určí pouze dědice, k němuž vztahuje doložku rozvazovací povahy (půjde tedy o tzv. konstruktivní svěřenské nástupnictví), bude hypotetický zůstavitelův záměr odpovídat spíše zřízení příkazu s možností, aby oprávněné osoby vymáhaly jeho splnění. Lze totiž vyjít z toho, že zůstavitelé, kteří v podobné situaci pojmenují pouze předního dědice, aniž by jmenovali dědice zadního, by spíše chtěli, aby dědictví zůstalo osobě určené za předního dědice, než aby připadlo zákonným dědicům. To, že by tato osoba neměla dědictví získat, je patrně ani nenapadlo (protože kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně by jmenovali i následného dědice).[17]

I přestože se v zákoně nakonec výslovné pochybnostní pravidlo neobjevilo,[18] můžeme se podle mého v případě pochybností, které nelze odstranit ani úvahami o hypotetické zůstavitelově vůli naznačenými shora, přiklonit k tomu, kvalifikovat spornou doložku jako příkaz, neboť ten je pro dědice méně tíživý.[19] Ze zákona lze totiž dovodit, že dědic nemá být vedlejšími doložkami ani s nimi spojeným svěřenským nástupnictvím zatěžován více, než je nutné, resp. opodstatněné, což podle mého můžeme vztahovat i k následkům toho, když se vedlejší závětní doložka nesplní.[20] Tyto následky jsou u příkazu obecně méně tíživé než u podmínky. Důvodem, pro který se kloním k tomu, posoudit vedlejší doložku v pochybnostech spíše jako příkaz, je i to, že podle zákona u příkazů stačí v případě jejich nesplnitelnosti i přiblížení splnění. Oproti tomu podmínky musí být splněny přesně, a pokud přesné splnění podmínky není možné, vede to buďto k neplatnosti doložky, nebo k neplatnosti celé dědické instituce – a naším cílem je pokud možno „nezneplatňovat“ závěť ani její část, neboť nám zákon přikazuje ctít vůli zůstavitele (§ 1494 odst. 2 o. z.).

Pro ilustraci myšlenky, že (také) v tomto kontextu platí, že rozhodující je vůle zůstavitele a její výklad, nikoli použitá formulace,[21] lze poukázat na rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora (OGH), který posuzoval ustanovení závěti, podle něhož bratr zůstavitelky bude dědicem „pod podmínkou“, že převede vlastnictví její bytové jednotky a vybavení této jednotky na dva její kmotřence poté, až dosáhnou zletilosti. OGH dospěl k závěru, že uvedené závětní ustanovení není podmínkou (jako podmínka by bylo nesplnitelné),[22] ale má se kvalifikovat jako příkaz.[23] S takovým posouzením se i v poměrech naší právní úpravy ztotožňuji do té míry, že se nejednalo o podmínku, ovšem podle mého by bylo správnější posoudit onu dispozici spíše jako odkaz než jako příkaz.[24]

4. Rozlišování mezi podmínkou a odkazem

Tím se dostáváme k tomu, že mohou nastat i situace, v nichž nebude jasné, zda máme konkrétní závětní dispozici posoudit jako podmínku, nebo jako odkaz. Také při řešení této otázky by měla být rozhodující skutečná, potažmo hypotetická vůle zůstavitele a materiální posouzení projevu poslední vůle.

Pokud zůstavitel např. uvede, že paní Novotná má po jeho smrti získat jeho majetek „pod podmínkou, že bude financovat studium zůstavitelova synovce“, musíme zkoumat mj. to, jestli vůle zůstavitele směřovala k tomu, aby paní Novotná dědictví pozbyla v případě, že by synovcovo studium nefinancovala (tedy zda zůstavitel chtěl s plněním oné povinnosti spojovat trvání dědického práva). Při posuzování této otázky podle mého bude hrát roli opět mj. to, jestli zůstavitel jmenoval konkrétní další osobu, která se má stát dědicem v případě neplnění povinností ze strany paní Novotné. Pokud by tomu tak nebylo a pokud bychom ani jinak nedokázali dovodit zůstavitelovu vůli, měli bychom se dle mého přiklonit k tomu, že jde spíše o odkaz (či o příkaz), jehož splnění může synovec vymáhat, a to v duchu podobné logiky, kterou popisuji shora v předchozí části. Lze totiž předpokládat, že zůstavitel chtěl, aby paní Novotná byla dědičkou a aby se synovci dostalo financování studií od paní Novotné, a že zároveň nepředpokládal, že by paní Novotná měla dědictví pozbýt – posoudíme-li vedlejší doložku spíše jako odkaz či příkaz, pak v případě dobrovolného neplnění ze strany paní Novotné může být přesto dosaženo popsaného stavu, a to skrze vymáhání odkazu (či příkazu).

5. Rozlišování mezi odkazem a příkazem

Odlišit příkaz a odkaz je v kontextu naší právní úpravy velmi obtížné.[25] Je tomu tak proto, že podle mého naše právní úprava nezná tradiční rozdíl mezi těmito dvěma instituty – tedy že příkaz se od odkazu liší tím, že nepřináší konkrétní osobě přímý prospěch.[26] Uvedený rozdíl se pak projevuje v tom, že osoba, jejíž prospěch zůstavitel příkazem sledoval, nemá právo přímo vymáhat takový prospěch, a nemůže proto úspěšně podat žalobu proti osobě obtížené příkazem.[27] Trefně to vystihuje např. následující úvaha rakouského Nejvyššího soudního dvora, který posuzoval poslední pořízení, v němž zůstavitel uložil odkazovníkům povinnost pečovat o postižené dítě zůstavitele a kde zaznívá mj. toto: „Vzhledem k tomu, že žalované obmyšlené ani jejímu synovi nebyla poskytnuta žádná možnost vymáhání povinnosti, nejde […] o odkaz.“[28] Jak jsem však již uvedl, domnívám se, že u nás takové rozlišování není možné, neboť § 1571 o. z. výslovně přiznává osobě, které je příkaz ku prospěchu, právo vymáhat splnění příkazu.

Navrhuji tedy vycházet z následujícího rozlišování, ovšem s vědomím, že to nebude vždy zcela jednoduché. Pokud výkladem posledního pořízení dovodíme, že zůstavitel chtěl primárně přiznat konkrétní obmyšlené osobě majetkový prospěch, půjde o odkaz. I z příkazu sice může mít prospěch konkrétní osoba, ovšem tento prospěch nebude primárně majetkové povahy (sem může spadat např. vedlejší doložka, podle níž má dědic či odkazovník pečovat o konkrétní osobu – taková doložka podle mého může být příkazem, a to spíše než odkazem). Domnívám se, že příkazem (tedy nikoli odkazem) zásadně budou takové dispozice, kterými zůstavitel ukládá povinnosti, (i) jejichž splnění nesměřuje vůči konkrétním osobám, popř. (ii) jejichž splnění směřuje toliko vůči neomezenému okruhu osob či (iii) ve prospěch veřejného zájmu.

Příkaz také – na rozdíl od odkazu – může zatěžovat dědice či odkazovníka, aniž by zároveň vedl ke vzniku jakéhokoli prospěchu třetí osoby (příkladem je např. příkaz požadující péči o zůstavitelův hrob).[29]

Opakuji tedy, že pokud zůstavitelova vůle směřuje primárně k tomu, aby na základě plnění dědice či odkazovníka vznikl přímý majetkový prospěch konkrétní osobě, půjde o odkaz.[30] Oproti tomu pokud zůstavitelova vůle směřuje k realizaci obecného zájmu, popř. ku prospěchu neomezeného okruhu osob, k ochraně zůstavitelovy památky či zachování jeho majetku (např. péče o domácí zvíře, které náleželo zůstaviteli), o odkaz nepůjde a podle okolností se bude jednat o příkaz, podmínku či o zůstavitelovo přání bez právní závaznosti.

Rakouská doktrína se v případě pochybností přiklání k tomu, posoudit dotčenou doložku spíše jako příkaz než jako odkaz, a to s argumentací, že příkaz je méně zatěžující ve vztahu k dědici či odkazovníkovi.[31] Domnívám se však, že u nás tuto argumentaci použít nemůžeme, neboť odkaz v pojetí našeho kodexu není tíživější než příkaz, ba dokonce mám za to, že je tomu opačně. Jak příkaz, tak odkaz totiž může oprávněná osoba vymáhat. Rozdíl v postavení osoby obtížené odkazem a osoby obtížené příkazem – který činí postavení osoby obtížené odkazem o něco příznivějším – pak spočívá v tom, že při nesplnění odkazu hrozí nanejvýš soudní, potažmo exekuční vymáhání odkazu, kdežto v případě příkazu může obtížená osoba dokonce přijít o své dědické právo či o právo na odkaz. Domnívám se proto, že u nás je logika přesně opačná a v případě pochybností, které nevyřešíme ani výkladem zůstavitelovy vůle, bychom se měli přiklonit k tomu, posoudit závětní dispozici spíše jako odkaz než jako příkaz.[32]

Pro úplnost dodávám, že rakouské soudy posuzovaly zajímavý případ, v němž zůstavitelka určila, že dědic má použít polovinu z čisté hodnoty pozůstalosti na financování studia třetí osoby v zahraničí. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že uvedená dispozice představuje příkaz. Nejvyšší soudní dvůr se však zabýval jinými právními otázkami a k otázce kvalifikace předmětné doložky se jednoznačně nevyjádřil.[33] U nás by s ohledem na shora uvedené úvahy šlo podle mého spíše o odkaz.

6. Závěr a shrnutí hlavních výstupů

Tím, že zákonodárce opětovně umožnil, aby zůstavitelé vtělovali do svých závětí vedlejší doložky, vyvolal zároveň řadu otázek, jimiž se my právníci musíme zabývat. Jednou z klíčových otázek je, jak poznáme, jestli zůstavitel v konkrétním případě povolal dědice s podmínkou, s příkazem, nebo jestli zřídil odkaz. V tomto článku jsem se pokusil mj. poskytnout určitý návod pro ty, kteří se budou muset s uvedenou otázkou vypořádat.

Správná kvalifikace vedlejších závětních doložek je nejen teoretickou otázkou, ale má významné praktické dopady na realizaci zůstavitelovy vůle a pochopitelně také na práva a povinnosti zúčastněných osob. Vždy bychom měli mít na paměti, že primárním cílem je naplnění vůle zůstavitele v souladu se zásadou favor testamenti. Pouhé jazykové vyjádření obsažené v závěti není jediným faktorem, kterým se musíme zabývat – proto i když zůstavitel použije určitý pojem (např. „pod podmínkou“), může se ve skutečnosti jednat o jiný typ doložky, než je podmínka.

Pro případ pochybností o povaze konkrétní vedlejší závětní doložky, které nelze odstranit ani výkladem ohledně zůstavitelovy vůle, jsem dospěl k následujícím pomocným tezím:

a) V pochybnostech by měla být sporná doložka kvalifikována spíše jako příkaz než jako podmínka. Příkaz je pro dědice méně tíživý, protože u něj stačí i přibližné splnění a nesplnění příkazu nevede automaticky k pozbytí práva jako u podmínky.

b) Při rozlišování mezi podmínkou a odkazem je opět rozhodující skutečná vůle zůstavitele, zejména to, zda zůstavitel chtěl, aby s řádným naplňováním jeho poslední vůle ze strany dědice bylo spojeno trvání dědického práva.

c) Pro rozlišení mezi odkazem a příkazem podle mého ze zákona plyne pravidlo, že pokud zůstavitelova vůle směřuje primárně k tomu, aby plněním ze strany obtíženého dědice či odkazovníka vznikl přímý majetkový prospěch konkrétní osobě, půjde o odkaz či o pododkaz. Naproti tomu příkazem budou takové dispozice, kterými zůstavitel ukládá dědici či odkazovníkovi povinnosti, které směřují ve prospěch veřejného zájmu, ve prospěch neomezeného okruhu osob, nebo takové povinnosti, které nesměřují ve prospěch žádných osob.

d) V pochybnostech o tom, jestli máme doložku posoudit jako příkaz nebo jako odkaz, by doložka měla být posouzena spíše jako odkaz, protože odkaz je v pojetí našeho občanského zákoníku méně zatěžující pro obtíženou osobu.[34]

[1] Závětními doložkami v užším smyslu rozumím podmínky, doložení času a příkaz. Mezi závětní doložky v širším smyslu patří ještě doložka, kterou se povolává správce pozůstalosti, a doložka, kterou se povolává vykonatel závěti.

[2] Shodně Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475–1720. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 528–531, k § 1562, marg. č. 3 a násl. (popř. tamtéž, s. 538, k § 1564, marg. č. 13).

[3] Většinovou literaturou zde míním tato díla: Šešina, M., Wawerka, K. in Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. (§ 1475 až 1720). 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer, 2019, k § 1562, s. 207; a dále Fiala, R. in Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 195, k § 1563, marg. č. 14, který si sice všímá, že naše úprava se liší od té rakouské, ovšem přesto ji vykládá tak, jako kdyby byla stejná. Podobně uvažuje také Klein, Š. in Petrov, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, k § 1562, marg. č. 1.

[4] K hypotetické vůli zůstavitele srov. zejména Weiß, E. in Klang, H. a kol. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. 3. Band. 2. Auflage. Wien: Österreichische Staatsdruckerei, 1952, k § 552 a 553 ABGB, s. 226 (227) – uvedený autor uvádí také příklady ustanovení, v nichž sám zákon vychází z hypotetické vůle zůstavitele, a dále dva příklady z judikatury a literatury.

[5] Tyto úvahy prezentuje Welser, R. Der Erbrechts-Kommentar. Wien: Manz, 2019, s. 226, k § 706 ABGB, marg. č. 4.

[6] Tamtéž.

[7] Podrobně včetně konkrétního příkladu Kleňová, V. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 2, s. 333, k § 1512, marg. č. 19. V obecné rovině vyslovuje obdobný názor Dobrovolná, E. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1744, k § 548, marg. č. 7; a dále Beran, V. in Petrov, J. a kol., op. cit. sub 3, k § 548, marg. č. 5.

[8] Srov. Kleňová, V. Podmienka, príkaz a odkaz – jeden prípad z rakúskej judikatury. Ad Notam, 2017, č. 5, s. 9 (a násl.).

[9] Zčásti opačně Fischer, K. Bude žít řádný život a nebude požívat omamné látky aneb K (ne)určitým vedlejším doložkám v závěti. Ad Notam, 2024, č. 3, s. 46–48.

[10] Srov. Gruber, M., Sprohar-Heimlich, H., Scheuba, E. in Gruber, M., Kalss, S., Müller, K., Schauer, M. Erbrecht und Vermögensnachfolge. 1. Auflage. Wien: Springer Verlag, 2010, s. 526.

[11] Povinnost nezakládají ani podmínky potestativní povahy, jejichž splnění či nesplnění závisí na vůli podmíněně povolaného dědice či odkazovníka – Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 2, s. 552, k § 1569, marg. č. 29.

[12] Srov. Gruber, M., Sprohar-Heimlich, H., Scheuba, E. in Gruber, M., Kalss, S., Müller, K., Schauer, M., op. cit. sub 10, s. 526 (a díla citovaná tamtéž v pozn. pod čarou č. 83 až 85).

[13] Srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 2, s. 493, k § 1551, marg. č. 30.

[14] Srov. tamtéž, s. 552, k § 1569, marg. č. 26.

[15] Při hledání zůstavitelovy vůle mohou pomoci různá podpůrná kritéria – např. v rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 28. 4. 1967, sp. zn. 2 Ob 1, 2/67, vedlo ve prospěch závěru, že posuzovaná dispozice je příkazem (a nikoli podmínkou), mj. to, že zůstavitelka pověřila svého bratra, aby až do zletilosti dědiců vykonával různé agendy v oblasti správy nemovitostí z pozůstalosti, a zejména aby jmenoval vykonavatele závěti.

[16] Tedy až tehdy, pokud není možné zjistit vůli skutečnou.

[17] Nicméně na tomto místě je potřeba upozornit, že práce s hypotetickou vůlí zůstavitele je mnohdy zrádná, a proto na právě uvedených tezích rozhodně nelze lpět jako na jakýchsi nezlomných dogmatech.

[18] V průběhu rekodifikačních prací totiž došlo k odstranění ustanovení, které znělo takto: „V pochybnostech se doložka pokládá za příkaz, nikoli za podmínku.“

[19] Srov. např. Pfaff, L., Hofmann, F. Commentar zum österreichischen allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche. Zweiter Theil. Erste Abtheilung. Wien: Manz, 1877, s. 615; či Welser, R., op. cit. sub 5, s. 231, k § 709 ABGB, marg. č. 12.

[20] Srov. Krčmář, J. Právo občanské. V. Právo dědické. Praha: Spolek československých právníků Všehrd, 1937, s. 45, který argumentuje § 613 o. z. o., jehož obdobu o. z. neobsahuje. To, že o. z. tenduje k tomu, „nehatit svobodný pohyb majetku dispozičními omezeními nad nevyhnutelnou, resp. opodstatněnou míru“, dovozuje i za účinnosti o. z. např. Kleňová, V. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 2, s. 334, k § 1512, marg. č. 24.

[21] Srov. např. Welser, R., op. cit. sub 5, s. 231, k § 709 ABGB, marg. č. 12.

[22] Podrobnější rozbor toho, jaké by byly důsledky posouzení předmětné doložky jako podmínky (ať již odkládací, či rozvazovací), přináší v kontextu naší právní úpravy Kleňová, V., op. cit. sub 8, s. 9 a násl.

[23] Srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 28. 4. 1967, sp. zn. 2 Ob 1, 2/67.

[24] Zřejmě shodně hodnotí dotčenou doložku Kleňová, V., op. cit. sub 8, s. 12–13.

[25] Toho si všímá i Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 2, s. 573, 574, k § 1571, marg. č. 10 a násl., podle něhož se zdá, že náš zákonodárce rozdíl mezi příkazem a odkazem opomenul.

[26] Srov. Krčmář, J., op. cit. sub 20, s. 44: „Jestliže pořizovatel nařízením takovým poskytuje někomu přímý prospěch majetkový, je tu nařízení odkazové a platí o něm ustanovení zvláštní.“

[27] Srov. Ehrenzweig, A. System des österreichischen allgemeinen Privatrechts. Zweiter Band, zweite Hälfte. Wien: Manz, 1924, s. 418–419, podle něhož se příkaz od odkazu liší tím, že osoba, která má mít z příkazu prospěch, není oprávněna požadovat plnění od osoby obtížené příkazem.

[28] Srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 5. 9. 1996, sp. zn. 2 Ob 2209/96h.

[29] Srov. Eccher, B. Bürgerliches Recht. Band VI: Erbrecht. 6. Auflage. Wien, New York: Springer, 2016, s. 82.

[30] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 12. 5. 1925, sp. zn. Rv I 581/25 (Vážný 5029) – ovšem s přihlédnutím k tomu, že úprava o. z. o. byla ve shora popsaném ohledu odlišná od té současné: „Rozdíl mezi příkazem [...] a odkazem, který jest zajisté také příkazem v širším slova smyslu, daným dědicům, záleží v tom, že odkaz má vždy za účel majetkový prospěch obmyšlené osoby, čehož u příkazu […] není. […] U odkazu jest primérním zůstavitelův úmysl, poskytnouti obmyšlené osobě majetkový prospěch, kdežto u příkazu jest primérním zatížení toho, komu příkaz byl uložen.“

[31] Srov. Gruber, M., Sprohar-Heimlich, H., Scheuba, E. in Gruber, M., Kalss, S., Müller, K., Schauer, M., op. cit. sub 10, s. 527 (a díla citovaná tamtéž v pozn. pod čarou č. 90).

[32] Shodně, byť s částečně jinou argumentací Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. sub 2, s. 574, k § 1571, marg. č. 13.

[33] Srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 3 Ob 272/07g.

[34] Tento článek vychází z mé disertační práce, která byla odevzdána dne 15. 2. 2025 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.