Diskuse: Dědění majetkových práv autorských a práv souvisejících

JUDr. et Mgr. Rudolf Leška, Ph.D., LL.M., Mgr. Klára Hrabáková, Mgr. et BcA. Václav Hodonický

I. Úvod[1]

Problematika dědění majetkových práv autorských, stejně jako dalších práv zaručených autorským zákonem č. 121/2000 Sb. (AZ) představuje specifickou a často opomíjenou oblast, která v praxi notářů, jakož i dědiců a jiných uživatelů autorských děl a dalších předmětů ochrany, může vyvolat celou řadu teoretických i praktických otázek. Je to dáno zejména tím, že autorská práva a práva související s právem autorským se jako nehmotný statek od tradičních majetkových věcných práv výrazně liší – ať už svou povahou, časovým omezením, či způsobem nakládání v rámci pozůstalostního řízení.

Specifika autorských práv se plně promítají do specifik notářské praxe, která je však dle zkušenosti autorů ne vždy respektuje. Dochází pak nejednou k tomu, že dědicům je odmítána registrace nebo výplata tantiém vybíraných organizacemi kolektivní správy práv nebo dochází k potížím při dalším komerčním zhodnocování. Následně musí dědici žádat o otevření dědického řízení a nejednou i neúspěšně: o pozůstalosti již přeci rozhodnuto bylo.

Náš příspěvek si klade za cíl analyticky pojednat o problematice postmortálního přechodu práv k předmětům ochrany chráněným autorským zákonem se zvláštním přihlédnutím k problémům notářské praxe. Praktický význam věci je dán nejenom tím, že v mnoha případech se jedná o práva velmi hodnotná z pohledu jejich komerční exploatace, ale též tím, že v době, kdy každý z nás zanechal po sobě v životě dlouhou řadu autorských děl (např. fotografií)[2] a jiných předmětů ochrany (např. zvukových a zvukově obrazových záznamů), vyvstává tato otázka v každém řízení o pozůstalosti, ačkoli většinou tato práva pozůstalého do pozůstalosti zahrnována zhusta nebývají. Máme za to, že náprava přetrvávajících nesprávností při projednávání dědictví povede ke snižování následné sporné agendy soudů, k jednoduššímu licencování děl zesnulých autorů a v konečném důsledku k lepšímu přístupu k českému kulturnímu bohatství ze strany veřejnosti. Jde tedy i o důležitý aspekt české kulturní politiky.

Nejprve stručně objasníme právní povahu předmětných nehmotných statků, poukážeme na rozdíly v převoditelnosti práva autorského a některých práv souvisejících, a následně pojednáme o tom, jak mohou být zahrnuty do pozůstalosti, pravidlech pro dělení pozůstalosti obsahující práva autorská, podmínkách pro formulování závětí, zvláštní pozici státu jako právního nástupce, a konečně poukážeme na to, proč nelze práva autorů a výkonných umělců vydat jako majetek nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu.

Musíme upozornit, že závěry našeho příspěvku se nemusejí beze zbytku použít v případě, že se při dědění postupuje podle předchozí právní úpravy autorského zákona č. 35/1965 Sb., jestliže byla platná v den smrti zůstavitele, k čemuž dochází při dodatečném projednání dědictví po autorovi zesnulém před 1. 12. 2000. Předchozí právní úprava se vyznačovala zvláštnostmi, k jejichž projednání zde není prostor (např. neexistence odúmrti, přirůstání spoluvlastnického „podílu“ k podílům ostatních spoluautorů aj.).

II.
Povaha a převoditelnost předmětů ochrany podle autorského zákona

Předmětem tohoto článku jsou jednak autorská práva k dílům, jednak práva s právem autorským související, zejména práva k uměleckým výkonům a práva k dalším předmětům ochrany bez osobnostního prvku, jmenovitě:

práva výrobce zvukového záznamu,

práva výrobce zvukově obrazového záznamu,

práva vysílatele,

práva prvního zveřejnitele dosud nevydaného díla,

práva nakladatele na odměnu,

práva vydavatele tiskové publikace.

Projednává-li soudní komisař pozůstalost, může její součást tvořit i práva související s právem autorským, která český právní řád neuznává, ale zůstavitel je jejich majitelem a jinými právními řády jsou uznávána, např. právo k typografii podle britského práva, právo k vědecké edici podle německého práva, práva k designu plavidla podle amerického práva apod.

Nicméně již na tomto místě stojí za povšimnutí, že některá práva pod tuto definici spadají, jiná nikoli. V této souvislosti je vhodné připomenout, že český právní řád rozlišuje dvě složky autorských práv, když § 10 AZ stanoví: „Právo autorské zahrnuje výlučná práva osobnostní (§ 11) a výlučná práva majetková (§ 12 a násl.).“

Osobnostní práva chrání vazbu autora k jeho dílu a výkonného umělce k jeho výkonu, jsou nepřevoditelná, nepřecházejí na dědice. Mezi tato práva patří např. právo na autorství, právo rozhodnout o zveřejnění díla, právo na nedotknutelnost díla či právo výkonného umělce na uznání jeho původcovství a na uvádění jména. Ustanovení § 11 odst. 4 věta druhá výslovně stanoví, že tato práva smrtí autora zanikají (obdobně u výkonného umělce). Ačkoli i po smrti autora a výkonného umělce se někteří pozůstalí mohou domáhat ochrany před určitými zásahy do památky zemřelého (např. ochrana před užitím díla způsobem snižujícím jeho hodnotu), jde o následnictví mimo režim dědického práva a není předmětem projednání dědictví. Autor ani výkonný umělec nemohou pořízením za života určit okruh osob oprávněných k postmortální ochraně osobnostních zájmů. Proto necháváme problematiku postmortální ochrany osobnostních zájmů tvůrců stranou.

Výlučná práva majetková dle § 12 a násl. AZ jsou především práva, která jejich nositeli umožnují předměty ochrany ekonomicky zhodnocovat (exploatovat, monetizovat),[3] tedy zejména udělit s jejich užitím souhlas (oprávnění, licenci) a za tento souhlas inkasovat odpovídající odměnu. Majetkových práv se autor (ani výkonný umělec) nemůže vzdát a vzniknou mu i proti jeho vůli (takové právní jednání by bylo zdánlivé). To platí i v případě, pokud autor či výkonný umělec za života udělil tzv. veřejnou licenci, např. licenci creative commons, bez ohledu na to, v jakém rozsahu. O majetkových právech též platí, že jsou inter vivos nepřevoditelná a nelze je postihnout výkonem rozhodnutí. V případě smrti autora a výkonného umělce jsou však jako majetek (§ 495 OZ) předmětem dědictví a lze s nimi též – byť jen do jisté míry – nakládat mortis causa. To platí též pro další dědění majetkových práv nabytých dědictvím.

Právo autorské a právo výkonných umělců, stejně jako autorské dílo a umělecký výkon, nejsou nehmotnou věcí v právním smyslu,[4] když to jejich povaha nepřipouští (§ 496 odst. 2 OZ a contrario), stejně jako např. právo k vlastní podobě, a nelze s ním translativně právně nakládat (jde o statek extrakomerciální). Český právní řád toliko dovoluje zřídit k těmto statkům užívací právo – licenci. Z těchto důvodů není ani právo autorské a právo k uměleckým výkonům ocenitelné (§ 17 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku). Byť tedy pro notáře v dědickém řízení bude mít cenovku 0 Kč (§ 180 ZŘS), často půjde o velké hodnoty, které s sebou nesou. Licence však již nehmotnou věcí v právním smyslu je, což platí též pro pohledávky ze smluv uzavřených za života autora či výkonného umělce a též případné pohledávky z neoprávněného užití (tyto pohledávky se v dědickém řízení oceňují a projednají odděleně od samotného práva autorského a práva výkonného umělce).[5] Pochopitelně, hmotný substrát díla je věcí taktéž a dědí se standardně podle pravidel práva vlastnického, může být též součástí společného jmění manželů a je ocenitelný.

Lze jistě legitimně namítat, že přístup českého zákonodárce je poněkud paternalistický a že zákaz převodu mezi živými, obzvláště poté, co došlo ke zdědění práv po zůstaviteli, neodpovídá požadavkům doby, má však určité opodstatnění a zatím se nezdá, že by mělo dojít k přehodnocení této koncepce českého autorského práva založeného na přirozenoprávní teo­rii, která autorské právo uznává jako základní lidské právo a projev těsného pouta mezi autorem a jeho nezcizitelným duševním plodem.

Na rozdíl od práv výkonných umělců, veškerá další práva související s právem autorským jsou toliko právy majetkovými a současně též právy převoditelnými. Pro jejich dědění budou tedy platit stejná pravidla jako pro dědění jiných nehmotných věcí, např. patentů či pohledávek. Dále se proto budeme věnovat pouze problematice dědění majetkových práv autorů a výkonných umělců, neboť právě to vyvolává v notářské praxi nejvíce interpretačních problémů.

Třebaže práva autora a práva výkonného umělce nejsou věcmi, jsou předmětem dědictví, jelikož to tak výslovně stanovuje § 26 odst. 2 ve spojení s § 74 AZ. Protože je autorský zákon ve vztahu k občanskému zákoníku lex specialis, je potřeba při zařizování záležitostí spojených s autorským právem používat normy autorského zákona, který má v takovém případě přednost před obecnou úpravou obsaženou v civilním kodexu.

III. Předmět pozůstalosti

V návaznosti na výše uvedené je možné konstatovat, že s ohledem na to, že zůstavitel mohl za svého života působit a často i působí zároveň jako autor, výkonný umělec i výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů, měla by být ideálně v dědickém rozhodnutí, resp. již v protokolárním soupisu pozůstalosti, tato práva správně sepsána jako majetková práva autorská, majetková práva výkonného umělce, práva výrobce zvukových záznamů, práva výrobce zvukově obrazových záznamů atd. V případě práv autorů a výkonných umělců se osobnostní práva nedědí, tedy součástí pozůstalosti nejsou (proto zmínka o dědění majetkových práv). V případě dalších práv souvisejících lze mluvit o jejich dědění jako takovém, neboť neobsahují osobnostní složku.

Na jasné a výslovné rozlišování mezi právem autorským, právem výkonných umělců a dalšími právy souvisejícími je nutné v dědických usneseních dbát. Často notář v rozhodnutí uvádí pouze práva autorská maje za to, že v to zahrnul i jiná práva podle autorského zákona (zejména práva výkonného umělce). Takové pochybení znamená opomenutí jedné potenciálně významné součásti pozůstalosti a nutnost dodatečného projednání dědictví.

Jestliže je zůstavitel autorem pouze jednoho či několika děl, lze je samozřejmě v soupisu pozůstalosti uvést výslovně, ovšem bývá pravidlem, že není fakticky možné pojmout soupis všech děl zůstavitele pro jejich rozsáhlost nebo zkrátka proto, že se o nich neví – lze pouze doporučit, aby se v dědickém usnesení pamatovalo zbytkovou klauzulí i na neuvedená díla nebo aby se projednala majetková práva autorská jako celek (s výčtem děl nanejvýš demonstrativním). Úplně stejně to platí pro umělecké výkony zůstavitele. I tím se předchází opakovanému novému projednávání dědictví.

IV.
Rozdělení pozůstalosti a dělení práv v pořízení pro případ smrti

Pozůstalost lze pochopitelně rozdělit (§ 1694 a násl. OZ), nicméně jakékoli dělení pozůstalosti musí respektovat zvláštní povahu práv autorských a práv k uměleckým výkonům. Je s podivem, že i v dědických řízeních po významných autorech lze najít chyby takové povahy, které jdou s odstupem řešit pouze velmi složitě, pokud vůbec. Co bude uvedeno o dělení pozůstalosti, platí analogicky též pro ujednání dědické smlouvy nebo dělení práv v závěti.

Je zcela přirozené, že autor se může rozhodnout naložit se svým majetkem v závěti tak, že jej rozdělí. V případě práva autorského (a analogicky též práv výkonných umělců) lze uvažovat o dělení podle jednotlivých práv – jeden dědic může např. zdědit právo na zfilmování literárního díla (tzv. právo zařadit dílo do audiovizuálního díla) a jeho užití spolu s obrazem audiovizuálního díla, jiný dědic může zdědit právo na vydání díla tiskem (právo na tiskové rozmnožování a rozšiřování), další dědic právo na živé provozování díla na divadle apod. Obecně spíše ale doporučujeme tento způsob dělení práv nevolit – i při sebepečlivější snaze totiž budou vznikat potíže u některých způsobů užití, jako např. rozmnožování, kdy bude těžké stanovit dělicí čáru mezi jednotlivými způsoby užití. I z těchto důvodů se jako nejpraktičtější jeví dělit pozůstalost podle jednotlivých děl, kdy každý z dědiců zdědí práva ke konkrétnímu dílu, a společně pak zdědí práva k nevyjmenovaným dílům (zbytková klauzule pro případ objevení děl zůstavitele, jež nebyla do pozůstalosti výslovně zahrnuta). Stejně lze uspořádat práva k uměleckým výkonům např. podle jednotlivých alb, na nichž zůstavitel participoval.

V rozporu se zákonem by bylo dělení práv podle státních hranic. Autorské právo je totiž v tomto smyslu jednotné a na rozdíl např. od registrovaných práv, jako jsou např. patenty, neexistuje zvlášť v Německu a zvlášť v ČR. Nemůže tedy jeden dědic zdědit např. práva k dílu Dcera „v Německu“ a druhý práva k témuž dílu „v ČR“. Autorské právo lze dělit pouze po jednotlivých právech autora, která odpovídají způsobům užití (§ 12 AZ).

S jednotností autorského práva souvisí též fakt, že na rozdíl od věci není dělitelné na spoluvlastnické podíly. V případě plurality dědiců se tedy nedědí „podíl na autorských právech“, ale pouze podíl na výnosech z práv autorských. Na poměry dědiců se totiž použije právní úprava spoluautorství (§ 26 odst. 2 AZ), kdy spoluautoři taktéž nedisponují s podílem na díle nebo na právech k dílu, ale toliko podílem na společných výnosech z užití díla (§ 8 odst. 5 AZ). Dědicové pak stejně jako spoluautoři nakládají s dílem, k němuž zdědili práva, společně (jednomyslně) a tvoří civilní societu (společnost) svého druhu. Pro dědické usnesení z toho vyplývá závěr, že majetková práva autorská k dílu může zdědit více osob s tím, že tyto osoby se podílejí určitým podílem na společných výnosech z užití díla.

Vzhledem k tomu, že majetková práva autorská, stejně jako práva k uměleckým výkonům trvají dlouhou dobu (velmi zjednodušeně 70 let po smrti autora, resp. až 70 let od vydání výkonu), měl by soudní komisař nabádat dědice k dohodě na rozdělení majetkových práv k dílům, a to buď tak, že v případě autorů s malým ekonomickým potenciálem zdědí majetková práva autorská jen jedna osoba, příp. si dědici rozdělí mezi sebou majetková práva k jednotlivým dílům. V právní praxi je totiž zejména s odstupem let extrémně komplikované vypořádávat práva s řadou dědiců, po nichž často nastoupila další generace dědiců, přičemž u valné většiny děl jsou pak výnosy připadající na jednoho dědice zcela bagatelní a nedosahující ani nákladů na vypořádání práv.

V. Pořízení pro případ smrti

Ani literárně zdatní autoři nebývají nejzručnějšími pisateli závětí, a nevyhledají-li specializovanou odbornou pomoc, mohou se v závěti dopustit těžko zhojitelných chyb. Jelikož jsou závěti často sepsané formou notářského zápisu, může být právě notář velmi nápomocný k právně bezvadné konstrukci závěti, zejména co do dělení práv (viz výše). Jelikož, jak jsme uvedli, autorská práva vznikají dnes běžně každému z nás, při asistenci se závětí je vhodné zůstavitele upozornit na možnou existenci autorských práv k jeho fotografiím, textům či jiným dílům, stejně jako práv výrobce např. k jeho vlastním videím.

Máme za to, že z principu nepřevoditelnosti práva autorského inter vivos vyplývá též zákaz odkazu, čili nemožnost odkázat právo autorské, jelikož předmět odkazu (právo autorské) by odkazovník nabyl až převodem od dědice.[6] Opačný názor však zastává komentář Telce a Tůmy a monografie Zuzany Vlachové.[7] Jelikož je však praxe kolektivních správců zdrženlivá k akceptování odkazů, bude určitě namístě, jestliže notář nedoporučí při sepisu závěti odkaz autorských práv z důvodu možného rozporu se zákonem, neboť věc je prozatím judikaturně nerozřešená.

Je do jisté míry paradoxní, že jakmile dědici jednou rozhodnou o rozdělení pozůstalosti, později nemohou své rozhodnutí revokovat, neboť i mezi nimi vzájemně budou autorská práva nepřevoditelná. Mohou se pak už pouze domluvit na způsobu výkonu práv k dílu, podobně jako spoluautoři. Platí to i pro právnické osoby jako dědice autorských práv, byť v jejich případě lze zákaz zcizení obejít prostředkem univerzální sukcese při přeměně nebo převodu obchodního závodu či jeho části.

V případě dědictví po významných autorech lze pouze doporučit, aby zůstavitel místo zůstavení práv fyzickým osobám zvážil jejich zůstavení komerční či nekomerční entitě za tím účelem zřízené, např. společnosti s ručením omezeným, na níž by se jeho blízcí podíleli, nebo nadaci, a to s ohledem na požadavek praxe na jednoduché licencování práv. Autor, jehož práva se jednoduše licencují, má totiž i větší ekonomický potenciál zhodnocení těchto práv, a díla takového autora se i jednodušeji zpřístupňují veřejnosti. Stejně tak lze s autorskými právy pro případ smrti naložit dědickou smlouvou.

VI. Stát jako právní nástupce

Závětním dědicem může být pochopitelně i stát. O zděděná práva státu pečuje Státní fond kultury, resp. Státní fond audiovize (v případě audiovizuálních děl).[8]

I pro oblast autorských práv a práv souvisejících se uplatní institut odúmrti. Na rozdíl od jiných právních úprav (např. na Slovensku), není-li dědiců, práva nezanikají, ale připadají státu. Právě z důvodu kolize přístupů konkurujících právních řádů bude zvláště důležité správně vyhodnotit kolizní aspekty projednávané pozůstalosti a jakému státu (a zda vůbec) odúmrť připadne.[9] Aktualizovaný seznam autorských odúmrtí spravovaných státem Státní fond kultury zveřejňuje dálkovým přístupem.[10]

Státu mohou autorská práva připadnout též při nařízení likvidace pozůstalosti podle § 195 a násl. ZŘS. Majetková práva autorská a práva výkonných umělců by patřila do likvidační podstaty (§ 212 ZŘS) a jako majetek, který nelze zpeněžit (protože tomu brání zákon a nepřevoditelnost majetkových práv autorských a práv výkonných umělců), by připadla státu podle § 237 odst. 1 ZŘS.

VII. Vydání majetku nepatrné hodnoty

Autoři tohoto příspěvku se nezřídka setkávají se situací, kdy jsou práva autorů či výkonných umělců jakožto majetek nepatrné hodnoty vydána vypraviteli pohřbu (§ 154 ZŘS). Tato praxe je hrubě nesprávná.

Z praxe kolektivního správce Intergram lze poukázat na rozhodnutí, kdy notář vydal práva výkonného umělce jako nepatrný majetek vypraviteli pohřbu, ačkoli šlo o významného výkonného umělce s předpokládanými budoucími příjmy jen z kolektivní správy v řádu stovek tisíc korun.

Skutečnost, že se majetková práva autorská a práva výkonných umělců neoceňují, neznamená a nemá znamenat, aby s nimi bylo v dědickém řízení nakládáno jako s právy bez hodnoty. Tato práva mají být zděděna, nikoli „vypořádána“ či „vyvedena“ jejich vydáním vypraviteli pohřbu jakožto majetku zanedbatelné povahy.

Zcela zásadní je uvědomit si, že nelze-li majetková práva autorů a výkonných umělců převést, nelze je ani „vydat“. Vydání těchto práv vypraviteli pohřbu jde proti textu autorského zákona a zcela pomíjí skutečnost, že může jít o práva hodnotná (viz výše).

V případě, kdy v praxi dojde k vydání autorských práv vypraviteli pohřbu namísto jejich přechodu na oprávněné dědice, je postavení dědiců nelehké, neboť se nemohou na převodu těchto práv, přestože jsou ve skutečnosti oprávněnými dědici, dohodnout, a to právě s ohledem na jejich nepřevoditelnost inter vivos. Nejedná se ani o případ, pro který by mohlo být žádáno o dodatečné projednání dědictví, protože práva dědictvím, byť nezákonně, přešla. Jedinou možností, kterou v takovém případě dědicové disponují, je možnost napadnout usnesení o zastavení řízení o pozůstalosti ve vztahu k těmto právům u soudu a teprve následně žádat o dodatečné projednání dědictví.

Časová a finanční náročnost pro dědice dotčené takovým postupem může být vysoká a způsobené prodlení může vést i ke zmaření příležitostí k uzavření licenčních smluv.

VIII. Závěr

Problematika dědění autorských práv představuje složitou oblast, která vyžaduje hlubší pochopení právních pravidel i praktických aspektů. Osobnostní práva autora a výkonného umělce zanikají jeho smrtí, avšak majetková práva a práva související s právem autorským mohou významně ovlivnit průběh dědického řízení a následnou správu těchto práv.

Zvláštní důraz by měl být kladen na přesné určení těchto práv v rámci dědického řízení; konkrétně by mělo být zajištěno, aby do sepisu pozůstalosti byla pojata všechna práva upravená autorským zákonem, aby nedocházelo k nesprávnému dělení pozůstalosti v rozsahu těchto práv, aby nebyla vydána jako nepatrný majetek apod. Obdobné chyby vystavují účastníky dědického řízení složité situaci po jeho skončení, kdy jsou např. kolektivními správci odkazováni na nové projednání dědictví nebo na vedení nákladných soudních sporů.[11] Problémy takto založené přetrvají dlouhou dobu, protože autorská práva a práva výkonných umělců nejsou vydržitelná (§ 988 odst. 1 OZ), tedy ani u dědice v dobré víře, byť by mu bylo dědictví potvrzeno.

• Štítky:
• 2025