Diskuse: O středověkém formalismu a darování pro případ smrti

Mgr. Šimon Klein

Říká se, že kdo nezná historii, je odsouzen ji opakovat, zatímco ti, kdo historii znají, jsou odsouzeni se dívat, jak ji jiní opakují. Nevím, který z těchto osudů je milosrdnější, ale když nic jiného, pak ten druhý je alespoň o hodně zajímavější a intelektuálně podnětnější. Člověk může občas dát k dobru nějakou tu historickou paralelu a tvářit se u toho chytře.

Má nejoblíbenější historka tohoto charakteru spojuje v sobě mé zájmy právníka, fandy do historie i šermíře. Přenesme se spolu na chvíli do časů končícího středověku a začínající renesance v prostoru Svaté říše římské a jejího širšího okolí. Jste mladý kovář a chtěli byste vyrábět meče. Je to doba rozvoje šermířských spolků a s tím spojeného růstu zájmu obyvatel o tuto komoditu. Výroba mečů by mohlo být slušné živobytí. Má to však háček. Jako členové cechu nožířů byste měli vyrábět jen nože… Nevzdáváte to však a pouštíte se do studia cechovních regulí. Možná si na to najmete i služby nějakého juristy. A tu přicházíte na zajímavou věc. Pravidla určují, jak má takový nůž vypadat a jakou má mít konstrukci, mlčí ale o jednom zásadním detailu – jak dlouhý může být nůž, aby byl pořád ještě nožem.

A tak nějak asi vznikl fenomén dlouhého nože. Přesné detaily dnes již nejsou známy, jisté ale je, že z velkých nožů sedláckých (Bauernwehr) vznikly v patnáctém století nože bezmála metr dlouhé (Langmesser) a z nich pak nakonec ještě větší obouruční nože válečné (Kriegsmesser).

Díváme-li se do historie, snadno můžeme podlehnout dojmu vlastní velkoleposti. Můžeme se smát naivnímu formalismu dávných právních řádů. Můžeme možná vzpomenout na stipulace z římského práva, nebo na složitá a rigidní pravidla zemského soudu, kde prohru ve sporu mohlo přinést i nesprávně provedené pokleknutí. Nám v naší dnešní době by se přece nic takového stát nemohlo. Nezabýváme se vědou o rituálním zaříkávání a tanečcích. Posuzujeme právní normy podle jejich pravého smyslu a účelu. Dnešní právo je zcela jiné. My jsme jiní. Až na ty případy, kdy ne.

Na scénu přichází darování pro případ smrti; ne sice již žhavá, ale pořád ještě tak trochu novinka v našem právním řádu. Institut stále ještě hledající své místo. A hle! Výkvět obce právnické, lidé moderně vzdělaní, racionální a jistě ne přehnaně formalističtí, najednou se zcela vážnou tváří tvrdí, že české dědické právo je sice postaveno na principu ingerence veřejné moci, a že povinný díl nepominutelného dědice je sice nedotknutelný, ovšem jen pro ty, kdož neznají to správné zaříkadlo (anebo si nezaplatí služby někoho, kdo je zná). Použijete-li místo zaklínadla zvaného „závěť“ zaklínadlo zvané „darování pro případ smrti“, nic z toho vás najednou trápit nemusí. Však nejde o žádné zemětřesení, výjimka pro pár vyvolených přece systém nepoloží (Immanuel Kant by možná podotkl něco o morálce a kategorickém imperativu, naštěstí je však již bezpečně mrtvý).

A snad tomu chtěl osud, že je to právě darování pro případ smrti. Institut s původem v hlubokém středověku, který vznikl proto, aby církev mohla obejít tehdejší dědické právo, zakazující jinak jakákoli pořízení pro případ smrti. Tehdejší právní věda však v tomto uspořádání spatřovala dobrý smysl a účel. Zádušní dary církvi představovaly pro středověkou společnost silný veřejný zájem i tehdy, pokud byly na úkor majetku rodiny, jenž byl jinak zákazem závětí absolutně chráněn. Co na to právní věda moderní a osvícená? Jaký veřejný zájem, jaký smysl a účel, předložili ti, kdo tvrdí, že předmět darování pro případ smrti vyčleňuje se jak z dědického řízení, ba z jakékoli ingerence veřejné moci, tak i z povinného dílu potomků zůstavitele? Rád bych jej viděl, ale odpovědí je jen textualistický výklad procesních ustanovení.

Jak by také mohlo být odpovědí něco jiného? Darování pro případ smrti se do českého právního řádu vrátilo takřka doslovným opisem právní úpravy rakouské, která ani povinný díl, ani ingerenci veřejné moci obcházet neumožňuje. Veškerá diskuse o tom, že ta česká snad ano, pak vznikla právě tím, že šlo o opis jen „takřka“ doslovný. Zapomněli jsme tam napsat (abychom se vrátili k úvodní paralele), jak ty pomyslné nože mají být dlouhé. Jak středověké…

Leč, nadávat na stav světa a chytře se u toho tvářit, to dokáže kdekdo. Nabízí se spíše otázka, co teď s tím. Nedávno jsme oslavili 10 let od účinnosti našeho občanského zákoníku. Přestali jsme mu již říkat „nový“, dobře jej známe, rozumíme mu a důkladně jsme jej ozkoušeli praxí. Myslím tedy, že nastal čas uvažovat nad tím, která místa se osvědčila, kterým by stačilo jen trochu formulačně přeleštit, a která potřebují dotvořit či úplně předělat.

Má-li být naše dědické právo moderním a uceleným systémem, není v něm dle mého soudu místo jak pro darování pro případ smrti, tak i pro dědickou smlouvu. Oba smluvní typy upravují stejné záležitosti (přechod majetku pro případ smrti jedné ze smluvních stran) paralelním a vzájemně si protiřečícím způsobem. Zákonnou úpravu dědické smlouvy jsme převzali převážně ze švýcarského občanského zákoníku. Je to zákon moderní a precizní. Pokud bychom tuto úpravu očistili o zastaralé prvky převzaté z rakouského práva, které brání jejímu širšímu praktickému využití (mám na mysli zejména onu nešťastnou „volnou čtvrtinu“), mohla by nám dobře sloužit. Darování pro případ smrti proti ní působí jako historický relikt a bylo by možné jej ze zákona zcela vypustit, aniž by tím dědické právo přišlo o jakýkoli systematicky užitečný prvek.

Do té doby, než se tak stane, nám v tomto případě bohatě bude stačit držet se zásady, že účelem zákona není dávat nám nástroje, jak obcházet zákon. V Rakousku sice (na rozdíl od nás) zcela nepochybně mají ležící pozůstalost, přesto však pozůstalost oceňují ke dni smrti, a ne ke dni odevzdání (se všemi důsledky s tím spojenými), tvrdit cokoli jiného v poměrech naší právní úpravy, která přechod zpětně ke dni smrti výslovně normuje, mi připadá zcela absurdní. Stejně tak nemůže být účelem darování pro případ smrti, aby byl krácen povinný díl. Sladit darování pro případ smrti s ochranou povinného dílu přitom není nikterak obtížné. Stačí aplikovat ustanovení o krácení odkazu i na (pravá) darování pro případ smrti. I ta se totiž v zásadě chovají jako odkaz. Takový postup by tedy nebyl v rozporu ani s naší zákonnou úpravou, ani komparativně s rakouským vzorem. Především pak by mnohem harmoničtěji zapadl do kontextu celé naší právní úpravy. Nazírat na právo jako na systém pravidel provázaných vzájemnými souvislostmi a jednotícím účelem jsme se učili v prvním ročníku. Je to už možná dávno, ale neměli bychom na to zapomínat. Někdy je to to jediné, co nás dělí od středověku. n

Zpět